927x127 HEAD VPRAVO

Robert Vano: "Když fotíte padesát let, tak už neexistuje nikdo, kdo by vám poradil."

Robert Vano říká, že svoji slávu neplánoval, chtěl jen být vždy nejlepší v tom, co právě dělá. Připouští, že je dítě štestěny, ale svému štěstí musel jít i naproti. Povídali jsme si nejen o jeho fotografických začátcích, ale i o tom jak si pro jistotu sestudoval všechna náboženství a tom, jak přišel k hrobce na Olšanech. Setkání s panem fotografem se neslo na vlnách laskavého humoru. Posuďte sami. 

Nedávno jste oslavil kulaté narozeniny, jak dlouho vlastně fotíte? Pořád vás to baví?

Přesně padesát let a pořád mě to baví.

Jaké byly vaše začátky? Chtěl jste být vždycky fotografem?

Různě, ono se to tak nějak vyvinulo – jednou jsem k Vánocům dostal foťák – takového bakelitového Pionýra a tehdy mě napadlo, že bych chtěl být fotograf. Jenže za totáče kluci nemohli jít do škol pro holky – nemohli být kadeřníky, holiči… Pan učitel řekl, že fotograf není profese pro chlapy, že bychom měli jít na báňskou nebo na elektrikáře, a tak jsem tu myšlenku ani nerozvíjel, protože, co bych fotil v Nových Zámcích? Fotograf prostě nebyl důležitý. Tak mi to odešlo, šel jsem na gympl s tím, že si do osmnácti vymyslím, co chci dělat, jenže já nic nevymyslel. Pak nás odvedli na vojnu a my jsme s kamarádem utekli.

Začal jste fotit až v Americe?

V Americe jsem začínal ve sklárnách, pracoval ve fabrikách, myl jsem nádobí… a pak jsem si vybral profesi kadeřníka. Když přišla krize, nikdo nechtěl platit za kadeřníka i za vizážistu, každý se musel naučit všechno. Tak jsem se vlastně dostal k fotografům. V Americe byli skoro všichni fotografové chlapi, ale u nás mi říkali, že nemůžu. Tak se to vrátilo, ale až po deseti letech.

Deset let trvalo, než se sen začal naplňovat?

Fotil jsem vždycky, ale nemyslel jsem si, že se s tím můžu uživit.

Jste dítě štěstěny?

Asi ano, mám štěstí, tak nějak, jak se píše v těch new age knížkách.

Věříte tomu?

Asi ano, tak napůl. Kdybych ale neodešel, tak bych tím fotografem nebyl, teprve pak se to mohlo stát. Možná existují andělé nebo vyšší energie, které vás nasměrují. Můj učitel říkal, že všechny cesty vedou do Říma a je jedno, kterou se člověk vydá. Důležité je, aby došel. Říká se, že u fotografa je padesát procent úspěchu, že se musí narodit v Paříži. Když jste z Nových Zámků, tak nějakou oklikou přes Maďarsko a Itálii tam také musíte nějak dojít. Já šel přes Ameriku a potom zpátky do Paříže.

Plánoval jste to?

Ne, nijak jsem to neplánoval. Oni vás posunou lidi kolem a agentura. Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal. Když jsem dělal kadeřníka, tak jsem chtěl být nejlepší kadeřník, když jsem dělal vizážistu, tak jsem chtěl být nejlepší vizážista. A byl jsem. Pak přišla fotka, mně se líbilo, že fotograf je režisér celého projektu. On si najde svůj tým a může pracovat, s kým chce. Mladého fotografa moc neberou. Teprve když už jste třikrát rozvedený, vyléčený alkoholik, už nejste nadržený a je vám šedesát, tak už máte respekt. Už je to „to ono“. Když je vám dvacet, nemůžete odjet na čtrnáct dní někam do Španělska s mladými děvčaty a třemi sty tisíc dolary, protože si tam koupíte LSD a nikdy se nevrátíte. A klienti, kteří mají peníze a firmu, těm obvykle není dvacet, takže rádi komunikují s lidmi svého věku.

Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal.

Dosáhl jste úplně nejvýš. Máte vůbec nějaký nesplněný sen?

Nemám nesplněný sen, já nikdy žádné sny neměl. Jenom jsem chtěl být fotograf. Já nikdy nechtěl mít ženu, rodinu, bazalku, Porsche, chatu…

Myslela jsem nesplněný sen u té fotky – někoho fotit nebo někde vystavovat?

Ne. Že bych chtěl třeba fotit Madonnu? To ne. Většinou fotím neznámé lidi, kteří se potom stali známí. Práci si vybírám já a většinou to jsou lidi z agentury. Je to krátké trápení. Nebudu běhat po Václaváku s transparentem, že někoho hledám. Tak jdu do agentury, tam jsou ti krásní předvybraní lidi a chtějí se fotit.

Pro bulvár nejsem zajímavý, nevypadám jako umělec, nejsem ožralej a dvacetkrát rozvedenej, nemám jedenáct dětí.

Teď máte hrobku na Olšanech…

No, to teď mají rádi, aspoň ta hrobka. Ale tu mi taky někdo věnoval, paní, na hrobku jsem nikdy nemyslel, tak je to dobrý.

Doba se posunula, v dokumentu jste fotil mobilem, fotit dnes může asi každý?

Fotit může každý, ale ne každý je fotograf. Ono záleží, co s tou fotkou udělá. Když chcete mít výstavu, tak konec musí být ruční práce. Musíte ji dostat ven z toho mobilu, udělat negativ, namazat papír…, a pak ji teprve může vytisknout v tiskárně. Je to jako v každé profesi, kuchař s michelinskou hvězdou také nemůže dělat jídlo v mikrovlnce.

Pokud fotíte pro časopis, a protože každý měsíc vyjde jiné číslo, a pak skončí v koši, tak si je tam můžete posílat elektronicky. Mobily už mají dost velké rozlišení. Ale pokud se chcete fotkou uživit a třeba chcete mít galerii, která se živí prodejem fotek, tak tam musí být garance, že fotka vydrží. Dnes má tu garanci jedině fotka vaší prababičky, co přežila dvě světové války. K tomu Rakousko-Uhersko, nacismus, komunismus, dvakrát vyhořel barák a desetkrát byl vytopený a furt to drží! Jenomže dnes to není papír, je to plast, škrob a kyselina. Chleba je dnes také jiný – dnes nasypete směs do nějakého rádia a pak vyjde ráno kostka se dvěma dírami. Babička by řekla, že tak pečou herečky a kurvy, protože normální máma to dělá ručně. Dává do toho tu lásku a energii, aby byly děti zdravé. Krmí děti vlastním mlékem, ne sunarem. Celá generace po Černobylu má pořád rýmy, alergie a kaz zubů.

Fotka prababičky přežila dvě světové války, nacismus, komunismus, barák dvakrát vyhořel a pořád drží!

Žijete zdravě?

Myslím, že jo, vařím si a peču svoje věci. Nechodím do restaurace, protože tam nevím, co jím.

Předáváte své zkušenosti a vedete workshopy?

Ano, je takový revival fotky, možná za to můžou ty mobily – i starší lidi o tom něco chtějí vědět. Ne že by se chtěli stát fotografy, zajímá je to. Mám čtyři různé – portrét, akt, zátiší a jídlo.

To jsou věci, které vás baví…

To baví ty lidi, jídlo mě baví, ale nemusím ho fotit, raději ho sním.

Fotíte jen lidi?

Pro sebe i přírodu, když mě lidi naštvou, jdu do přírody. Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Vracíte se na Slovensko?

Ne, nikoho tam nemám, ségra je v Kanadě, brácha v Rakousku. Jedině pracovně – dělám tam workshopy, nebo když je tam výstava. Teď bude film o mně v Košicích. Když mě lidi pozvou, tak samozřejmě jedu, ale jezdím i jinam. Nejsem Jánošík. Volala paní ze slovenských novin a povídala, že by se mnou ráda udělala rozhovor, ale že ví, že se necítím jako Slovák. Povídám: „Paní, je sedm hodin ráno, cítím spíš, že se potřebuju vyčůrat a dát si cigáro“. To musí být nějaký Castro nebo někdo takový, kdo vstane ráno a řekne si: Jsem Kubánec nebo jsem Slovák. Jsou věci, které necítím. Necítím národnost, necítím náboženství. Cítím, že mám hlad, jsem šťastný, nešťastný nebo naštvaný…

Náboženství – někde jste zmiňoval, že jste si nastudoval Starý zákon, Nový zákon, Korán, hinduismus….

Všechno, protože nevíte, kdo tam bude, já jsem se pojistil. Co když je Bůh žena a má deset nohou a rukou? (Smích)

V dokumentu jste se modlil maďarsky?

Ano, já uměl jenom maďarsky až do šesti let, pak jsem chodil do slovenských škol. Potom jsme se učili rusky, německy, latinsky a všelijak. Je to dobrý, můžu se pak snadno naučit česky, francouzsky, anglicky, italsky, ale dokonale neumím ani jednu řeč. Snažím se mluvit spisovně a nepoužívat archaismy. Třeba slovo chuligán bych nepoužil, protože by všichni věděli, že mně je sedmdesát.

Vrátil jste se po revoluci, co bylo impulzem k návratu?

Vidět rodiče. Neviděl jsem je třicet let, je nepustili tam a mě zpátky. Odsoudili mě za vlastizradu. Utekl jsem z vojny, tak jsem nemohl domů. Když jsem se vrátil, tak už byla jen maminka, tatínek mezitím zemřel, ségra už žila v Kanadě, brácha v Rakousku. Třicet let nevidět své rodiče je hodně, já si myslel, že to bude na rok.

Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Nakonec jste zůstal v Praze…

To bylo díky tomu, že Američani zakládali českou edici Elle a potřebovali lidi, kteří uměli anglicky a někde ve světě už pro ně pracovali a k tomu uměli slovensky nebo česky. To byla ta první redakce a já dostal nabídku, tak to bylo super. Nikdy před tím jsem nebyl v Praze, byla jak zakletý Disneyland, bylo to celé černé, padaly omítky, bylo to jak v Šípkové Růžence. Pak najednou přišel McDonald´s, celej červenej, pak to jeden vymaloval namodro, druhej nazeleno, teď to vypadá jak opereta. Mám to tady rád.

Nedávno vám vyšla kniha Memories, sám jste ji graficky zpracovával?

Když přijdu do nakladatelství s krabicí fotek od Bati, tak mi řeknou, letos ne, to máme olympiádu, pak deset kuchařek, Tatry… takže to musím připravit já. Memories je přesně taková, jakou jsem ji udělal. Občas říkají takhle ne, nebo grafik udělá něco, co se mi nelíbí. Takže já ji přinesu už hotovou, a když mi řeknou, že to není krásný, tak odejdu. Když to děláte padesát let, tak neexistuje nikdo, kdo by vám poradil, možná Saudek, protože tomu je osmdesátpět. Ale co mi dvacetiletý grafik řekne, co já ještě nevím? Dělá grafiku a často neví, kdo je Alexej Brodovič? Tak co si s ním budu povídat? Musíte se naučit komunikační jazyk oboru. Neřeknou vám, že chtějí drdol, ten má babička v kuchyni. Zavolají vám a řeknou: „Potřebujeme, aby všechny holky vypadaly jako Maria Callas Medea v Mexico City, 1947, když jde dolů po schodech a ztratí to vysoké C.“ Když nevíte, o čem mluví, tak řeknou, tady máte moji vizitku, až to budete vědět, zavolejte.

A nejbližší výstavy?

V Chebu v Galerii 4 výstava Memories 31. 8. – 30. 9. 2018. Zahájení v pátek 31. 8. v 18.00 – jste srdečně zváni!

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích maďarským rodičům. Po maturitě emigroval do USA, kde pracoval jako kadeřník a vizážista. Od roku 1984 je samostatným fotografem, působil v New Yorku, Paříži, Miláně a v Praze. Od roku 1995 žije v Praze, kde pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a do roku 2009 jako kreativní ředitel v agentuře Czechoslovak models. Od té doby pracuje jako fotograf na volné noze. 

 

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF