927x127 HEAD VPRAVO

Herečka Stanislava Jachnická: "Přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou!"

O tom, jak je dobré netlačit na pilu a být otevřený příležitostem, které přicházejí, o divadelním představení v počerníckém pivovaru nebo o cestě do Santiaga de Compostela jsme si povídaly s herečkou a dabérkou Stanislavou Jachnickou.

První otázku asi očekáváte. V kultovním seriálu Přátelé jste propůjčila hlas Phoebe…

Mě ta otázka vlastně těší, jen si neodpustím dát oči v sloup, protože se na Phoebe ptají všichni. Za možnost dabovat Lisu Kudrow  v seriálu Přátelé jsem moc ráda. Pomohla mně kariérně nejen v dabingu, ale díky ní dostávám úplně různé, až absurdní nabídky – třeba jsem hlasem Phoebe dělala outro pro rappovou kapelu.

Jak se vám Phoebe dabovala? Jste si podobné?

Phoebe, i když to nevypadá, je na dabing hodně těžká. Lisu Kudrow jsem dabovala ještě v jiných seriálech, její herectví je založeno na určité překotnosti a spontaneitě, což je pro dabéra často neuchopitelné. Ona si dělá pauzy, kde chce – není to logické a do toho dělá různé zvuky. Nebylo to pro mě úplně jednoduché, ale na druhou stranu se mi dabovala moc dobře, protože jsem naturelem taky takový „zbrklouš a poděs“ No, teď už jsem dáma, tak jsme se snad už trochu uklidnila, ale v době, když jsme to namlouvali, tak to tak bylo.

Jak je to vlastně dlouho?

Víc než dvacet let, deset let se už nové díly vůbec nedabují, mezitím se mi narodil syn, kterému je devatenáct. Mám ji spojenou dokonce s porodem – odrodila jsem a za týden po tom jsem šla dabovat Phoebin porod trojčat.

Synchronicita?

Ano, v tu chvíli jsem naprosto přesně věděla, jak dabovat porod. A pokud si vzpomínám, tak během dabování seriálu rodila i Miriam Chytilová.

Co vás nejvíce naplňuje – práce v divadle, televizi nebo dabing?

Tu otázku dostávám často. Často to lidi takhle rozdělují, ale mně se na té naší práci líbí, že je rozmanitá. Můžu i moderovat a třeba práce v rozhlase je úplně odlišná. Jsem ráda, že můžu vstupovat do všeho a neupřednostnila bych nic.

Jak kloubíte profese? Hrajete v seriálu, dabujete, hrajete v divadle ABC a Rokoku…

Teď dabuju míň, dřív jsem třeba dabovala od rána do večera a přejezdy ze studií jsou náročné, a pokud k tomu máte ještě zkoušku v divadle, která začíná v deset a končí ve dvě, ráno od osmi dabing a večer představení, tak je toho dost. Už jsem přece jen ve věku, kdy si říkám, že už musím trochu zvolnit a opravdu dělat jen ty věci, které chci.

Je dobrý herec i dobrý dabér?

To tak vůbec nemusí být, tam je to o citlivosti a schopnosti načíst si figuru, vklouznout do ní… a divák se dá i ošálit, mikrofon totiž umí hodně věcí. Tak, jak mluvím do mikrofonu, bych nemohla hrát na jevišti.

Hostujete v divadle ABC, máte po premiéře Idiota, ovlivnil vás kníže Myškin?

Kníže Myškin je čistá duše, která okolí odzbrojuje pravdou. Tím zasahuje do lidských životů a ne vždy tohle „páchání dobra“ končí dobře. Zároveň ale svým vystupováním ovlivňuje okolí a lidé pak začínají jednat úplně jinak. Vlastně najednou ztrácejí moc nad člověkem, kterého udeří a on jim přesto odpustí.

V každém z nás je kus dobra.

Vlna dobra se pak přenáší dál a člověk je rád, když může zareagovat dobře. Myškin je vlastně takový novodobý Ježíš Kristus. Idiot je nadčasový – štěstí lze najít ve všem, je ale důležité ten postoj pěstovat, radovat se z přítomného okamžiku. Všichni známe Moc přítomného okamžiku pana Tolleho. Dostojevskij to ale říkal už v roce 1860, byl to velký ezoterik.  Málokdo ví, že byl málem popraven, ale 5 minut před popravou ho omilostnili. I v Idiotovi je scéna popravy a Dostojevskij věděl přesně, co se člověku honí hlavou, dostal se až na dno duše, věděl, o čem mluví. Jeho díla na někoho mohou působit depresivně, ale jsou hodně niterná a hluboká. Přijďte se podívat na Idiota do divadla ABC!

Potkáváte se s divadelními rolemi podobnými těm, které prožíváte i v životě?

To se děje často. Chodí ke mně role nebo celé divadelní hry a projekty, které jsou právě o věcech, které prožívám. Ať mám problém ve vztahu nebo nějaký pracovní nebo hlubší, niterný, vždycky je v té hře pro mě nějaká katarze, při zkoušení si to uvědomuju a sama sebe tím čistím a rehabilituji. 

Role často souvisí s tím, co právě v životě prožívám.

Před Idiotem jsme zkoušeli Čapka. Najednou zjišťujete, jak byli Čapek s Masarykem nadčasoví, čistí, pozitivní, a pak přišlo to obrovské zklamání – Mnichov. To jsou věci, které se učíte ve škole, ale nemáte šanci do nich proniknout hlouběji. Při představení to prožíváme, dostáváme se do hlav protagonistů, do jejich srdcí i duší.  V případě Čapka se mi vrylo celé představení.

Pustila jste se i do režie jste autorkou a režisérkou detektivky v pivovaru…

Kamarád, který vlastní pivovar v Počernicích, přišel s myšlenkou, že by tam chtěl udělat představení. Napsala jsem tedy divadelní hru, vlastně takovou detektivku. Stálo mě to dost úsilí, nejsem spisovatelka, nikdy jsem hru nepsala. Vstoupila jsem tím do úplně nových vod a trochu přitom neodhadla síly… námět sice přišel hned, myslela jsem, že dám hned dohromady i dialogy, ale ono se to táhlo, spoustu věcí jsem přepisovala nebo zjišťovala, že dialogů musí být víc. Mám za sebou několik režií v amatérském souboru, ale s profesionály jsem pracovala poprvé. Bála jsem se, že mě kolegové herci nebudou poslouchat – ve hře hraje třeba Miriam Chytilová z přátel – musím říct, že byli skvělí! Podrželi a chválili a mě to moc obohatilo...

Pivovar je trochu neobvyklé prostředí pro divadelní hru?

Hra se odehrává v krásném sklepním prostoru s obrovským stolem pro třicet lidí. Divák na začátku dostane předkrm a my začneme hrát divadlo… hra je samozřejmě zasazená do prostředí pivovaru – dva sládci, manželka, milenka, nevěry a pak se děj plynule přesune do večeře a v tom momentě přijde detektiv se slovy: „Byla spáchána vražda, moc se nevzdalujte, v klidu se najezte, budu potřebovat vaši pomoc“. Tam, kde je v divadle pauza, tak tady je také pauza, ale s rozdílem, že diváci dostanou večeři. Pak jsou vtahováni do hry, která je sice detektivní, ale také trochu komediální a spolu s detektivem odhalují pachatele. Během hry se diváci stmelují, představení je vhodné i pro firmy jako teambuilding.

Je režie splněný sen?

Já nevím, já jsem to neplánovala, přišlo to spontánně. Poslední dobou se mi věci dějí tak nějak samy. Dříve jsem se snažila „vysílat přání“. Ještě se mi ale nestalo, že by se mi přání, v podobě, kterou jsem zažádala, splnilo, anebo přišlo, ale až za hodně dlouhou dobou. A pak si najednou vzpomenu, no jo, vlastně jsem si to přála. Hlavně přání musíte vyslat „dobře“, tedy nesmíte na to moc tlačit a hned na to zapomenout. Teď je to úplně jiné – ke mně chodí věci, které by mě nikdy nenapadly. Dříve jsem tlačila, abych dostala tu a tu roli, tohle si hrozně přeju… a najednou začnu režírovat!

To byste hlavou nevymyslela…

No to tedy ne. Třeba tu máme spoustu režisérů, kteří začali hrát, například pan Krobot. Nikdy nechtěl hrát a teď hraje velké role a berou si ho i zahraniční produkce. Můj muž stavař také začal hrát. Myslím, že je to tak, že přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou.

Jsem otevřená, aby nové věci přicházely – jen je nepřehlídnout!

Myslím, že nové věci přicházejí ke každému, jen mít oči otevřené. Zkoumám to už dlouho. Jak je možné, že situace a věci do života nepřicházejí tak, jak to popisují ezoterické knihy či semináře? Odpověď musí každý hledat v sobě a to je velmi těžké, třeba i celoživotní hledání.

Odevzdání se možnostem?

Otevřela jsem se možnostem a nesnažím se fixovat na jednu věc. Je důležité si umět přiznat, že to není moje cesta a že jsou otevřené ještě další možnosti… a pak se to najednou otevře a vlastně i to, co si člověk přeje, přichází.

Takže netlačíte na pilu?

No, netlačím na pilu, je to ale strašně těžké, zejména v mé profesi často slýcháte – jak to, že ještě nemáš fotky, tam musíš zajít… Mně se ještě nepovedlo dostat roli, že bych se někde urputně připomínala, posílala fotky, abych na základě toho získala práci. Anebo ji získáte, ale je to taková práce, která vás neuspokojí. A pak se najednou „náhodou“ potkáte třeba s paní produkční, což se mi stalo včera, neviděla jsem ji osm nebo deset, a ona říkala, že zrovna dneska dala moje fotky panu režisérovi…

Jak relaxujete, čistíte si hlavu a udržujete se v kondici? Sportujete?

Sportuju, ale teď jste mě zrovna nachytala v období, kdy si tak trochu nevím rady. Podcenila jsem prevenci a zapomněla na Baktevir, měla jsem velkou zátěž a kolem mě lítaly všechny ty infekce, držela jsem dlouho, potřebovala jsem fungovat do premiéry Idiota, myslela jsem, že jsem domluvená s tělem, nakonec jsem to musela řešit antibiotiky… rozsypala jsem se fyzicky – záda, rameno.

Zmínila jste Baktevir, který z preparátů Diochi je váš favorit?

Určitě Estrozin. Jsem ve věku, kdy se žena potýká s hormonálními změnami, cítím se s ním dobře.

Estrozin mě vyrovnává. Nemám žádné problémy.

Jak vnímáte svoje ženství… jste krásná žena?

Vždycky jsem měla víc mužské energie, tak se snažím zženšťovat. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem začala chodit na argentinské tango, kde jsem chtěla muže vést. Tam je potřeba se partnerovi poddat a je to krásné, když se to povede a vy tančíte, spoléháte na muže, který vás vede. Určitě nejsem feministka v tom fanatickém slova smyslu, ale je v pořádku, abychom měly stejná práva jako muži, a určitě je fajn, když mi muž otevře dveře nebo pomůže do kabátu. To jsem úplně šťastná. I syna vedu k tomu, aby byl galantní k ženám.

Šla jste Svatojakubskou cestu. Jaký je to zážitek?

Já šla jenom tu základní – 120 km a samozřejmě, každý, kdo ji šel, o ní hrozně rád mluví. Ta původní se jde z Francie a je 800 km dlouhá, to pro mě nebylo časově možné. Měla jsem jen týden, prostě jsem odjela autobusem ze Santiaga de Compostela a 120 km šla zpátky. Je to obrovský zážitek, jela jsem tam s přetaženou hlavou a cítila jsem, že potřebuji „něco“ a nevěděla jsem co. Náhodou jsem si přečetla v časopise, že nějaká paní šla z Čech. Trvalo jí to skoro rok – říkala jsem si, aha, tak to nezvládnu, ale určitě existuje nějaká jiná verze.

Neměla jsem na výběr termín, měla jsem prostě 14 dní o prázdninách, doma jsem oznámila, že odjíždím, trochu tomu nevěřili. Jela jsem s očekáváním, co se tedy stane. Myslela jsem, že když budu sama se sebou, tak se všechno otevře a budu najednou vědět co dál s prací a se životem a budu vědět, co jsem za osobu. Tam jsem zjistila, že nemám tolik přemýšlet – totálně jsem pustila hlavu a jen se bavila s ostatními poutníky. Když jsem chtěla, někde jsem si sedla, večer se spalo v hromadných ubytovnách, jedlo se společně, lidi mě třeba pozvali na večeři a všechno to bylo absolutně neplánované a spontánní. Původně jsem si myslela, že si rozeberu nějakou starou křivdu a zkusím ji vyčistit, ani náhodou. Já byla šťastná jen proto, že jdu eukalyptovým hájem a že nemusím na nic myslet.

Je dnes putování do Santiaga de Compostela davová záležitost?

V létě tam jdou davy, aspoň máte klid, že se neztratíte, protože vždycky v nějakém intervalu okolo vás někdo projde a vše je dobře značené. Jediný problém je tam s ubytováním. Mně pomáhali známí Španělé, vždy zavolali dopředu do poutnické ubytovny a zarezervovali mi místo.  Místa v nich jsou rychle pryč, pak už vám nezbývá, než si koupit nocleh v hotelu nebo penzionu, což samozřejmě postrádá autencititu toho, že jste pohromadě s ostatními poutníky, se kterými se přes den potkáváte. A samozřejmě je to i dost drahé. Pro poutníky je celá cesta připravená. Jdete a na dřevěném stole na cestě na vás čeká ovoce, pití, a pokud chcete, vložíte do kasičky patřičný obnos.

Vracíte se k ní, když se chcete zklidnit, vyčistit si hlavu… meditujete?

Málo, jsem lajdák, ale chci to napravit, zatím spíše využívám čas třeba při přejíždění tramvají na krátké meditace… snažím se vypustit a na nic nemyslet.

 

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF