Diochi vyrábí ryze české přípravky propagující zdravý životní styl. Zjistěte, jak nahlížíme na vaše zdraví.
Vztekám se, když udělám hloupou chybu. Soptím doslova jako vulkán a prýští ze mne láva výčitek: „Jak můžeš ve svých letech tohle provést, říct?! Jako profíkovi se ti to přece nemůže stát!" A to už mne ta moje nálada nese jako vlna. Smýká mnou, hází... A co když se mi to stane v přítomnosti druhých? Jde ze mne strach.
Jindy mám trému, obavy, abych předala lidem, se kterými pracuji, to, co potřebují ke své práci, ke svému životu. Zkrátka abych byla srozumitelná, jasná, aby mne přijali, sdíleli se mnou mé zkušenosti, přání... Zažívám neklid, únavu, vyčerpání, napětí, smutek, radost, euforii, touhu, slast, bolest... Jsem mnohdy všemi těmi náladami unášena jako bárka, jako trosečník.
Někdy sama sebe vidím jako z balkónu. Vidím sebe, své tělo, slyším to, co říkám, vnímám, co se se mnou děje. Jsem pozorovatelem? Někdy. Mnohem častěji jsem soudcem, kritikem, přísným rodičem, někým, kdo říká: „Podívej se, co děláš, to není správné, přestaň!" Co je tedy správné? Klid, rozvaha, úsměv na tváři, tvořivá energie, radost?
Mění se stejně jako počasí. Některé jsou trvalejší, jiné se rychle přeženou a další čistí vzduch. Některé zahřejí, rozpálí mne, uvolňují.
Fantazie. Představy. Sním o sobě sen. Toužím žít mezi lidmi, být milována, obdivována, tvořivá, zábavná, užitečná, svobodná, moudrá, krásná... Ale mnohdy nejsem. Nebo spíš nebývám. Mám své mouchy, své „černé pátky". Chybuji, něco mě bolí, mračím se, bývám „přetažená". A pak mám strach, že mne mé okolí přestane mít rádo, že si mne lidé přestanou vážit, že přijdu o své místo mezi nimi.
Náladu si mohu naladit stejně jako ladíme hudební nástroj nebo stanici v rádiu. Stává se mi, že nějak více pozornosti jsem naučena věnovat svému smutku, únavě, samotě. Co to změnit a vědomě si více hýčkat svoji radost, euforii, energii, živost, nadšení, zvědavost? Co si je lépe vychutnávat? Stejně jako si vychutnávám poslední kousek luxusní čokolády. Dávat jim více pozornosti.
Tohle je jedna z možností, jak řídit svoji náladu. Všimli jste si, jak nás nálady druhých lidí – mnohdy nevědomky – ovlivňují a svádí? Teď mám účinný nástroj, jak se nenechat strhnout „kdejakou" náladou. Řídím ji.
Ztráta zraku je bezesporu velká životní tragedie. Nevidomý John Hull přednášející na jedné z britských univerzit o tom říká: „Když jsem přišel o zrak, zhroutil se mi svět. Měl jsem pocit, že nemám tělo, připadal jsem si svlečený, nahý a v nekonečné temnotě. Teprve postupně jsem si vytvořil nový svět, ve kterém žiji.“
Po oslepnutí často nastupují deprese, alkoholová či léková závislost, nebo dokonce až sebevražedné jednání. Většina z takto postižených lidí se však s touto skutečností dokáže až obdivuhodně vyrovnat. Podle představ vidících žijí nevidomí v neustálé neproniknutelné tmě, či v jakémsi mlhavém světě stínů. Naštěstí se v tom v mnoha případech mýlíme. Nevidomí se nacházejí v jiném světě, ve světě zvuků, vůní, doteků, které vnímají přesněji a citlivěji než ostatní. Rovněž se jim zlepšuje paměť, kterou více potřebují.
Neví, co je tma, ani co je světlo.
Pokud člověk, který je nevidomý od narození, získá zrak – třeba po úspěšném léčebném zákroku, je po určitou dobu stejně dezorientovaný a stresovaný, jako ten, kdo oslepl náhle. I když to zní paradoxně, znovunabytím zraku se svět nevidomého poněkud zúží. Slovo „tma“ popisuje nevidomost nepřesně, protože oči člověka slepého od narození nevidí nic. Světlo je pro něj stejně abstraktní pojem, jako je pro vidoucího zemský magnetizmus, o jehož existenci sice nepochybujeme, ale nevnímáme ho. Přitom se podle něj orientují stěhovaví ptáci.
Je proto absurdní se takového člověka ptát, jaké to je být slepý a co vlastně vidí? „Vidíš jenom tmu?“ Oni neví, co je tma a ani, co znamená výraz „vidět“. Ten, kdo oslepne teprve během života, si vzpomínky na světlo uchová a ve snech vidí. Ale i v bdělém stavu „vidí“ něco, co v okolí není. Krajiny, tváře, světelné úkazy, schodiště i nejrůznější předměty. Typické je, že se tyto přízraky opakují, nejsou závislé na žádných spouštěcích mechanizmech a vypadají velice reálně, jsou plastické, zářivé a příliš krásné, než aby mohly být skutečné.
Francouz Jacques Lusseyran oslepl následkem úrazu v sedmi letech v roce 1932. „Viděl“, jak z místa, které neznal, vychází záření. Jakmile však pocítil vztek, strach nebo netrpělivost, iluze se vytratila. Díky tomu si chlapec osvojil vlídnost, odvahu a trpělivost, protože si přál, aby ho světlo stále provázelo.
Viděl modré vysavače, zlaté jiskry a vznášející se mosty.
Americký spisovatel a karikaturista James Thurber byl zrakově postižený a v polovině dvacátého století, kdy mu bylo něco přes padesát let, oslepl úplně. Poté se dostavily fantastické, surrealistické iluze. Viděl modré vysavače, zlaté jiskry, sněhové vločky, tekoucí sliny nebo také veselou postarší paní, jak prochází skrz nákladní auto, nebo jak se po ulici kutálí kočka v pestře pruhované bečce a jak kamenné mosty stoupají vzhůru. Tyto představy ho nijak nesužovaly, ale naopak obohatily jeho tvorbu.
Co můžeme dodat k mírně provokativnímu názvu textu? Snad jenom to, že náš soucit je rozhodně na místě, ale bylo by dobré vědět také to, že někteří nevidomí nám o něj ani příliš nestojí a spíše jim dokonce vadí. O své situaci sami dokážou někdy až drsně žertovat. Více než naši lítost potřebují spíše ohleduplnost či případnou pomoc. Ale víme pokaždé, jak si počínat? Mohu proto uvést několik rad z brožurky Hermanna van Dycka „Ne tak, ale tak“.
Oslovení
Pokud chceme nevidomému pomoci, měli bychom se nejprve ujistit, zda o to vůbec stojí. Nejdříve ho oslovíme a zeptáme se, jestli naši pomoc potřebuje. Může se totiž stát, že si umí poradit sám a naše dobře míněná snaha by ho mohla obtěžovat. Jestliže jeho odpověď bude kladná, nabídněte paži a řekněte: „Prosím, přidržte se mne nad loktem.“ Není příliš účelné, abychom ho sami uchopili a postrkovali před sebou. Všimněte si prosím pořadí. Nejprve oslovit, a teprve potom fyzický kontakt. Je to důležité, protože při opačném postupu je to podobné, jakoby vám nečekaně někdo skočil na záda. Upozorněte ho na případné překážky. Stačí říci: „Chodník nahoru,“ nebo: „chodník dolů,“ není třeba se proto zastavovat, on stejně svou hůlkou situaci zvládne.
Dopravní prostředky
Zkušený nevidomý, který chodí samostatně, umí i cestovat. Stačí ho přivést k vozu a položit mu ruku na držadlo dveří. Stejně tak i při vystupování. Když nastupujete nebo vystupujete současně s ním, jděte první, ukažte držadlo, nebo podejte ruku. Můžete upozornit, jestli je schod vysoký, nebo nízký. Nabídnout místo sezení je samozřejmé, ale nechte na něm, zda se chce opravdu posadit. Jestliže ano, ukažte mu sedadlo tak, že mu položíte ruku na opěradlo a řeknete: „Zde je sedadlo.“
Na toaletě
Především odložte rozpaky, jestliže vás nevidomý požádá o pomoc. Věřte tomu, že pro něho je to mnohem těžší než pro vás. Jestliže jste stejného pohlaví, na toaletu vstupte společně a vysvětlete, o jaký typ zařízení se jedná (kabinka, mušle, žlábek). Ukažte, kde je toaletní papír, splachovadlo, umyvadlo, mýdlo, ručník nebo osušovač. Můžete ho také upozornit, že ručník je nápadně špinavý, ať raději použije svůj kapesník. Chovejte se taktně a poodstupte od pisoáru. Pokud jste jiného pohlaví, požádejte o pomoc personál či jiného zákazníka. Když nikdo takový v okolí není, pomozte i na toaletě pro opačné pohlaví, klidně a bez rozpaků.
Jak informovat
Neříkejte: „Židle je tady,“ nebo „támhle u zdi je volný stůl.“ Ale: „Ke stolu je to asi tři metry“ a „židle je před vámi.“ U stolu můžete sdělit: „Sklenice je před vaší pravou rukou.“ Problémem může být pomoc při hledání odloženého kabátu nebo zavazadla, zvláště když nevidomý neví barvu. Proto je vhodné, aby si své věci umístil sám.
Jak mluvit
Nebojte se je oslovit a popovídat si s nimi. Také mají rádi společnost a necítí se sami nejlépe. I když se znáte dobře a víte, že vás mohou poznat po hlase, raději vždycky připomeňte, kdo jste, odkud se znáte nebo kdy jste se „viděli“ naposledy. Není třeba se vyhýbat výzvám, jako „podívejte se na tento předmět“ a vložit mu ho do ruky, ale ani slovům „nevidomý“, „slepota“ a podobně. Rozhodně se také vyhněte tomu, abyste v jejich blízkosti říkali „jaké je to hrozné“, „a to je nejhorší, co člověka může potkat …“. I když jenom mluvíte potichu, nezapomínejte, že ani úplně slepí nejsou úplně hluší, alespoň bohudík ve většině případů. Jejich sluch je citlivější, než ten náš.
Na rušné ulici, nebo v místnosti, kde hraje rádio, či ve společnosti více lidí, se nevzdalujte od nevidomého, aniž byste ho na to neupozornili, a sdělte také, že se vrátíte. Také nemusíte bez přestání mluvit a mluvit, to unaví každého. I ticho má svůj význam. Není nutné dělat reportáž o tom, co se děje či nachází kolem. On své okolí poznává lépe, než si myslíme a pokud si přeje popis, zeptá se. Při schůzkách dodržujte čas. Minuty čekání jsou pro nevidomé mnohem delší, než ty naše.
Užitečné informace
Sdílíme-li společný prostor, je důležité udržovat pořádek a přesnost, aby si mohli zachovat samostatnost. Každá věc musí mít své stálé místo, společně užívané předměty vracejte tam, odkud jste je vzali, a když si nejste jisti, zeptejte se. Dveře místností musí být buď zcela zavřené, nebo úplně otevřené, dvířka skříněk i zásuvky vždy zavřené (mohly by být nepříjemným překvapením i pro vidoucího). A nenechávejte ležet na zemi žádné předměty.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ (A. de Saint-Exupéry)
Petr Michler běhá maratony už více než třicet let, s nikým nesoutěží a běhá, jak říká, „na pohodu.“ Lví podíl mají na tom pohodovém běhání i bioinformační preparáty DIOCHI.
Kdy jste běžel svůj první maraton?
Od mládí jsem běhal kratší tratě a běhal i na lyžích – 50 km při Jabloneckém maratonu, potom několikrát Krušnohorskou padesátku. Hodně a rád jsem běhal v přírodě a postupně se dopracoval až k maratonům. Ten první jsem běžel 9. 5. 1985 v Děčíně, pravidelně je běhám od svých třiceti let.
Kolik jich máte na svém kontě?
V současné době mám za sebou 117 maratonů a stále se připravuji na další výzvy atraktivních závodů.
Jak vypadá vaše příprava na maraton?
Příprava je celkem jednoduchá – spočívá v pravidelném běhání klidným tempem s dvoudenní regenerační výlukou během týdne. Ráno vyběhnu třeba v devět a pohodovým tempem běžím až do tří. Dospěl jsem tak postupně do takového systému běhu, kdy mám i po doběhu ještě fyzické rezervy. Při závodě to znamená to, že běhám takové průběžně časy, při kterých jsem pouze příjemně unaven. Tedy jsem nikdy nesledoval prvotně nejlepší čas v cíli, ale jen dosažení časů v rozmezí po 5 km, tj. za jak dlouho jsem měl doběhnout k metě 5 km, 10 km, 15 km, 20 km, ½ maratonu, atd., až do cíle. Tedy při maratonském závodě mám vždy pouze jeden cíl – doběhnout v časovém limitu doběhu pro 35 km, pokud byl tento limit stanoven, a dále v limitu doběhnout celý maraton.
Mám pouze jediný cíl – doběhnout pohodovým tempem v časovém limitu.
Takže se při závodě netrápíte?
Ne, tento systém běhu přechází do takové meditativní činnosti. Naučil jsem se běhat tak, že z principu nesoutěžím ani s časem, ani s jinými běžci na trati. Někdy na trati stihnu i fotit:-).
Sám si stanovuji časy, dávky v měsíci apod. Neměl jsem proto nikdy kondičního, ani jiného trenéra. Tento přístup nejlépe odpovídá mé nesoutěživé povaze.
Maratonů máte již za sebou více než stovku, startoval jste v různých koutech světa – kde jste byl nejdál a které místo vás nejvíce okouzlilo?
Nejkrásnějšími místy z mého pohledu, ale také současně hodně vzdálenými, jsou Havajské ostrovy a Nový Zéland, tím ale nechci říci, že by krása švýcarské, rakouské a italské přírody a památek byla menší.
Co byste doporučil někomu, kdo chce začít s běháním a s během nemá zkušenosti?
Při běhání je třeba věnovat zvláštní pozornost problematice doplňování tekutin, minerálů a dodržovat známé principy tělesné regenerace sil. V neposlední řadě je nutno sledovat životosprávu pro docilování přiměřené tělesné hmotnosti.
Jde principiálně o osobní rozhodnutí trénovat výše uvedeným způsobem tak dlouho, až člověk doběhne celých 42 km a 195 m. Individuální přístup bude každý volit tak, jak dalece do té doby sportoval, např. pěstoval turistiku, jezdil na kole nebo na běžkách po rovině nebo v horách, což byl i můj případ.
Jak je to s „opotřebováním“ těla u maratonců?
Při dodržování správné životosprávy a pohybu, který tělo kladně přijímá, je možné zmenšit zátěžový systém kloubních problémů.
Vím, že Vám pomáhají i preparáty DIOCHI – jaké a jakou máte zkušenost?
Přírodní potravinové doplňky a bylinné čaje jsou skvělou volbou pro tělo i psychickou pohodu. V souladu s doporučením pana Ďuriny na moji běžeckou aktivitu užívám v tabletách Tromboserin a Levamin kapky. Moje zkušenost je velmi dobrá ve srovnání s obdobím, kdy jsem tyto preparáty neužíval. Musím potvrdit, že tyto přírodní prostředky zvyšují energetické účinky těla i jeho psychickou odolnost.
Po doporučení pana Ďuriny užívám Tromboserin a Levamin a mám s nimi vynikající zkušenost.
Dovedete si představit život bez běhání?
Běhání mi přináší mimo radosti ze života i psychickou pohodu a s tím i spojené poznávání mnoha krásných míst po celém světě. Je to možnost sledovat, vidět, fotografovat a poznávat místa památek, jejich historii a tím vstřebávat hodně neuvěřitelných, někdy i neopakovatelných zážitků, které dávají životu smysl a vedou k dalším výzvám, jak si splnit vytoužená přání.
Jaký závod Vás v nejbližší době čeká?
V září se běží maraton v Sydney v Austrálii. Pokud na tom budu zdravotně dobře, tak bych si ho rád zaběhl a přitom si prohlédl světoznámou operu a prozkoumal zákoutí a taje této oblasti.
Navíc připravujete novou knihu. Na co se čtenář může těšit? Pro koho je určena?
Když jsem oslavil šedesátku, říkal jsem si, že už mám naběháno přes sto deset maratonů a vzpomínky je třeba nějak utřídit a vypracovat nějaký dokument o mém hobby běhání. Tak vlastně vznikla myšlenka napsat knihu Maratonská turistika, která bude v následujícím období vydána a bude ji možné zakoupit v knihkupectvích. Je to i něco zeměpisu. V knize uvádím výběr třiceti, pro mne nejatraktivnějších maratonů na světě a s tím spojené poznání památek, krásných přírodních míst a scenérií. Čtenář se dozví i o zajímavých osobnostech a o historii těchto míst.
V rámci běžeckého sportu jsou zde uvedena podrobně místa, celkové trasy maratonů a k tomu i informace, kde lze na internetových stránkách najít veškeré dostupné informace k závodu. Kniha je určena pro širokou veřejnost, která má ráda sportovní vyžití, cestování do krásných míst po celém světě. Cestovatelské a běžecké poznatky doplňují fotografie z těchto závodů a navštívených míst.
Hodně štěstí do dalšího běhání!
Marcelko, jak se máš? Jaké je tvé prožívání? „Cvičí“ s tebou ještě někdy emoce?
Ne, ale emoce se používají, když jsou v určité situaci potřeba. Ať už je to smích nebo zvýšený hlas. Pokud to situace vyžaduje, tak se emoce použije. Ale emoce nepoužívá člověka (osobnost), nemá koho použít.
Jaká je tedy tvoje současná existence?
Super!
Spousta z nás by ráda probuzeného stavu dosáhla…
Vždyť ho máte – jen se ztotožňujete s obsahem mysli. Ztotožňujete se s tím, co vám do mysli chodí. Ať už pocity, emoce, nebo myšlenky. Ztotožňujete se nejen s obsahem mysli, ale také se situacemi v životě.
S melodramatem, ve kterém hrajeme?
Přesně, ztotožňujete se s rolí a také s tělem.
Jak ses přestala ztotožňovat s životními rolemi? Pracovala jsi na tom, nebo to přišlo jako lusknutím prstu?
Ne, to by tam někdo byl, někdo, kdo to chce. Vysvobození přichází, když už tam nikdo není. Čili není tam nikdo, kdo něco chce. Kdo chce něco změnit.
Usilování, že chci něco změnit, že se chci někam dostat, že chci být probuzená, je tedy na škodu?
V určité etapě ne. To jsou etapy mysli nebo vývoj obsahu mysli. Ne vás, jako vědomí. Ale obsah mysli se vyvíjí. Marcela měla taky takové období, kdy ta touha byla tak silná, že všechno šlo stranou. Chtěla jenom poznat, proč jsme tady, jaký má život smysl. Opravdu jenom zrodíme potomky a potom čau živote? To byla obrovská hybná síla, ale samozřejmě tu byl někdo, kdo to chtěl (osobnost Marcely). V určité etapě je to v pořádku. Víš, ono se to unaví, tak jako všechno. Ta velká touha nemůže trvat stále, to není možné. Je to také projev a všechno projevené je ve stálé proměně. Samo to slábne, ale pořád tam ještě někdo je. Potom přichází období tzv. průvodních jevů, ale ne každá lidská mysl tím musí procházet. Mysl Marcely tím procházela. Průvodní jevy byly pro někoho (osobnost Marcely). Pro pochopení, třeba toho, že hmota není hmotou.
Smyslem života je život sám.
Pro pochopení Marcely v té době?
Její mysli, protože tehdy se ještě Marcela ztotožňovala s tělem, i když si hlavou říkala, že tělem není. Jinak to člověk v určité etapě neumí. A je krásné, že když je to z hlavy (nejsem tím tělem, nejsem tím obsahem, nejsem tou emocí, nejsem tím, kdo trpí nebo se raduje…), a když se člověk chytne na tu myšlenku, nebo na ten obsah, tak šup a člověk si přitáhne situaci a zjistí, že je tam to ztotožnění, že reaguje.
Aby si uvědomil, že to tam ještě je…
Samozřejmě, ale s tím neuděláte vůbec nic. Je potřeba to všechno přijímat, jak to přichází. Není to letargie. Přijetí je, že obsah mysli necháte být, ať si to tam v té hlavě proudí. Ať prochází, co chce a vy si to jenom uvědomujete. Čili se v tom neztrácíte. To už je pomoc.
Lidi, které přitahuješ, se tedy nacházejí v určité etapě, ale někdo třeba potřebuje určité meditační techniky nebo něco jiného.
Naprosto souhlaseno. Na základě tohoto principu se přitahují ty mysli, které už jsou unavené technikami, které tu samozřejmě ale mají pro mysl své místo. Mysl si tedy přitáhne adekvátně ke svému obsahu to, co je možné pochopit. Ať už je to technika, terapie, cokoliv na cestě. Přitáhne si to, odžije a zase dochází k pochopení, že tam něco chybí. A to je ta hybná síla, která žene lidskou mysl poznat, co za tím je. Co je ten život? Jaký to má smysl? Život nemá žádný smysl. Jediným smyslem života je život sám. Ale než to lidská mysl pochopí, tak hledá ten smysl v hmotných statcích, v partnerství, v dětech… Klasika, to je v pořádku. To se také unaví a ten člověk začíná toužit poznat a vysvobodit se z otroctví, z emocí, z toho, co ho vlastně ovládá. Z programů a navyklých vzorců chování atd. Pořád je tam někdo, kdo chce něco změnit, a je to v pořádku, je to hybná síla. A ten člověk zase za tím jde a přitáhne si techniky, různé terapeuty a ono se to zase nasytí. Člověk prochází různými lekcemi, nasytí se to a najednou přichází do bodu, kdy mu to takhle docvakne a říká si, ty jo, vždyť je to vlastně jednoduché, vždyť je to jen o tom, že se ztotožňuji s tím, co mi mysl předkládá.
Člověk začíná toužit vysvobodit se z otroctví, z emocí a programů mysli, které ho ovládají.
Co mystické zážitky, o kterých můžeme číst v různých duchovních knihách? (Odpovídá Romek)
No a co? K čemu to člověku je? Lidem se probudí síly, uvědomování, ale také se více zaktivují programy. Člověk na to ale často není připravený a semele ho to. Měl jsem podobnou zkušenost a říkal jsem si, ať se to zastaví, protože bych to nemusel unést.
Tedy usilovat o vzestup hadí síly nebo čistit a otevírat čakry je nesmysl? (Odpovídá Romek)
Když mysl chce tu zkušenost, tak ať ji má. Také jsem dělal dechové cviky, pranajámu, liboval jsem si, jak cítím proudy v těle, ale pak jsem najednou začal vnímat bolesti druhých. Jejich myšlenky. Měl jsem co dělat se svými… Pokud je člověk soudný, tak si uvědomí, že je to nesmysl a začne se obracet jenom k sobě a všechno se uvede do harmonie.
Marcelko, tvoje existence je teď o tom klidném prožívání?
Existence spočívá sama v sobě a tělo v podstatě funguje stejně jako předtím, jen s tím rozdílem, že je stále uvolněné, protože tam není žádný výkyv. Výkyv uvádí tělo do napětí – čím větší výkyv, tím prožívá tělo větší napětí nebo stažení. Není tam žádná reakce těla na žádné situace. I kdyby přišlo cokoliv. Není tam nikdo (osobnost), kdo by něco prožíval.
Už nemáš žádnou touhu?
Ne, tam není nikdo. Tam se žije plným životem. V přítomnosti.
Musíte ale plánovat.
Samozřejmě, to vyžaduje přítomnost. Stejně jsme si naplánovali dnešní setkání. Ale potom, co to naplánuješ, tak už se tím nezabýváš. Nepřemýšlíš, jejda musím to a to, aby to vyšlo… necháš to být, necháš to na tom principu. Ono se to stejně k tomu ubírá samo. To je právě ta svoboda. Vy nemusíte hlavou vůbec nic, hlava je používaná jen v přítomnosti.
Většina z nás v tomto stavu prožívání není, i když bychom rádi byli. Spousta lidí řeší různé problémy, třeba zdravotní – co jim radíš?
Říkáme jim, toto hlavou neřešte, stejně to hlavou nezměníte, jenom si to zhoršíte, protože když o tom přemýšlíte, tak si navozujete nepříjemné pocity a stavy – žijte teď. Tolik věcí vám přináší přítomnost.
Tedy odpovědí na všechno je život v přítomném okamžiku?
Ano. Oni vlastně trpí proto, že o tom přemýšlí. Zvířata cítí bolest, ale netrpí. Oni konají, když si zvíře poraní tlapku, tak si ji olíže, namočí do bahna, jde na louku… To neznamená, že člověk, když má tělo v nerovnováze, když má takzvanou nemoc, že pro to nic neudělá. Dělá, ale nepřemýšlí o tom.
Jak vnímáš situace, které běžný člověk prožívá jako utrpení – války, týraná zvířata, děti. Vnímáš to tak, že to neexistuje?
Ne, že to neexistuje. Že je to všechno proto, aby se to uvedlo do rovnováhy. Protože tím, že je na jedné straně bojování, nebo snaha o zdraví (pozor mluvíme o hlavě, to není o konání). Člověk se stále o zdraví zajímá, řeší ho, zažíváme kult těla – tak to je obrovská nerovnováha. On v té chvíli vlastně zadává, že nakonec tu bude někdo, kdo bude nemocný. On bude zdravý, ale ten druhý nemocný. Čím je někde větší blahobyt, tak tím větší hlad na druhé straně. Čím víc se bojuje za mír, tím víc na druhé straně vzniká opozice. Takže to, že tu jsou, jak říkáš, války, nemoci, fyzická postižení, to je díky této nerovnováze.
Díky tomu, že to chceme pro sebe?
Ano, když už je ten stav probuzení, tak už je všechno v zájmu celku, protože tam není nikdo, kdo by pro sebe něco chtěl.
Uvědomuješ si, že jsi součástí celku?
To tak prostě je, tak to vnímáš. Tak, jak je naprosto přirozený nádech a výdech, tak život v rovnováze a harmonii je úplně stejný. Je to samozřejmost, přirozenost.
Jaký máš návod pro lidi, kteří jsou unaveni různými technikami. Vím, že doporučuješ jen si uvědomovat sám sebe, zapojit pozorovatele, získávat odstup od mysli.
Ano, všechno pozorovat, i tu situaci. Třeba to, že se stáhne žaludek, když přijde opilý manžel. Člověk si už vytvořil určitý postoj, v hlavě běží určitý vzorec. Klapnou dveře a už to běží… můžete pocítit knedlík v krku, stažení. Nechat to, nesnažit se s tím nic dělat, plně si to uvědomovat. V hlavě, v těle a nechat to projít. Nic nezakrývat a být tam vědomě. Už se s tím neztotožňuješ, byť to ještě cítíš. Není to ještě ono, ale už je to takové polovysvobození, protože najednou je tu někdo, kdo pozoruje. Je tu ještě oddělenost, ale už je to velká pomoc.
Je to přijetí situace?
Ano, nesnažíš se ji měnit. Přijmeš to takové, jaké to je. A pozoruješ to. A v přítomnosti ti přijde impulz říct to či ono. Nebo na manžela zakřičet. Tak to děláš, všechno ventiluješ. Nezakrýváš, ne já nemůžu, já se teď musím chovat tak a tak. Spontánně jako děti. Funguješ z přítomného okamžiku a už se k tomu nevracíš. Bylo to správné? To už by nebyl přítomný okamžik.
Když jsme přišly, loupala jsi brambory… to jsi o ničem nepřemýšlela?
Ne, to se loupou brambory. Pokud má být hlava použitá, tak je použitá. Jako třeba teď – co jde přes ústa, jde přes hlavu, samozřejmě. Jinak by to nešlo, ale nic není nikdy předem připravené. Pokud nemusí být hlava použita, tak je opravdu prázdná, úplně. Jenom se žije přítomný okamžik.
Nevymýšlíš tedy dopředu nějaké strategie, nejsi zahlcená?
Ne. Jedeš pouze v přítomnosti. Na setkáních se nejdříve lidičkám říká, teď budete dělat vše vědomě. Činnost v přítomnosti. Potom je další krok… položí se otázka, odkud víte, že existujete? Co ve vás způsobuje, že víte, že jste? Ale neodpovídejte hlavou, odpovědí je stav. Co je to ve vás, že víte, že jste? Zachytíte pocit existence… To je společné všem lidem na celé Zemi.
Mají tento stav i zvířata?
Mají, ale už v Bibli bylo napsáno, že člověk je vrchol, koruna stvoření. To znamená, že jenom lidská hlava si to může uvědomit, a díky tomu může zakusit i úroveň nevědomosti. Ale zvíře si nemůže být vědomo samo sebe, tak jako člověk – tudíž na sebe ani nemůže zapomenout. Celá příroda jsou kulisy pro smysly.
Všechno projevené je postavené na svém protikladu.
Proč vlastně vědomí vytváří programy? Abychom na sebe zapomněli?
Proč? Tato dimenze, tento projev, vesmír, by nebyl možný a vnímatelný, kdyby tu nebyla možnost rozehrát úroveň nevědomosti, ale nikdo ji nemusí rozehrávat. Lidská mysl, když sepisovala Bibli, to přirovnala k vyhnání z ráje. Ráj je ale nekonečný, Adam a Eva nemají být odkud vyhnáni! V rajském stavu je přítomna i úroveň nevědomosti a v rajské zahradě je strom vědění dobrého a zlého. Není to oddělené, bez tohoto stromu by nebyl rajský stav vnímaný, stejně jako bez dne by nebyla noc. Všechno projevené je tady postavené na svém protikladu. Strom vědění dobrého a zlého je úroveň programů a je to naprosto v pořádku.
Aby to lidská mysl dokázala vstřebat, můžeme to přirovnat ke kávě. Představte si zrnkovou kávu, dole lógr – to jsou ty základní životní programy čistého vědomí. Bez lógru by nebyla káva. Lžička v kávě je pozorovatel. Pokud pozorovatel zamíchá obsah mysli, pak je káva úplně stejná, ale je nechutná. Lidé tomu říkají utrpení, stále mám málo, proč se mi to děje, proč to nemám takto. Jsou nespokojeni. Oni tou pozorností ten obsah mysli míchají. Lógr zamíchávají s tím životem. Když to nechají usadit, pak je to rajský stav. Ty programy tam stále na dně jsou, díky tomu chutná život. Je to přítomnost a nikdo ji pozorností nezamíchává. To je ten rozdíl. Pokud se člověk svou pozorností ztrácí v obsahu mysli, tedy stále hlavou řeší – co mám, jak mám, chci tohle, chci to změnit, toto chci, toto nechci, stálá nespokojenost, která je na druhou stranu hybná síla, žene člověka vlastně k sobě –, tak zamíchává lžičkou tu kávu a není spokojený.
Člověk by to chtěl i změnit, ale často je tam strach to nechat úplně být. Chce to mít pod kontrolou… máme strach, že se nám to úplně rozsype.
Víš, co se to rozsype? Tvé představy.
Jak tedy na to?
Jenom si uvědomovat tu situaci, uvědomovat si i to, jak nepříjemně působí, uvědomovat si i snahu to chtít změnit. To všechno v té hlavě bude běžet, ale nesnažit se to v té hlavě měnit, to by se vytvářel další tlak, jenom si to uvědomit, jaká je reakce mysli na tu situaci. Ona se pouze s tou situací, s reakcí mysli ztotožňuje, proto trpí.
Ale to neznamená, že by člověk neměl v realitě něco vykonat, když mu to přijde…
Konáš stále. Ale přichází to jinak.
Mezi lány 271, Český Těšín
Otevírací doba: Po 8-20, Út-Ne dle telefonické dohody
T: 608 278 573, 608 827 791
Jak vlastně koučink vrcholových sportovců nebo manažerů probíhá? Jste vždycky na telefonu nebo přítomen zápasu, turnaji?
Samozřejmě se snažím být vždycky k dispozici, ale rád bych upřesnil jednu věc – lidé si obvykle myslí, že koučink znamená, že je někdo na telefonu a v krizových situacích něco řeší. Já ale používám techniky, které vedou k tzv. self koučinku. Cílem je, aby mě dotyčný po roce nebo roce a půl už vůbec nepotřeboval. Snažím se ho naučit techniky, aby on sám byl sobě tou největší oporou. Držím se Břetislava Kafky, který říkal, že tu největší sílu máme v sobě. Před 15 lety jsem používal klasické koučovací techniky, ale problémem je, že se může stát, že je na vás klient pak fixovaný nebo závislý. Posledních pět let pracuji spíše se self koučovacími metodami.
Tyto techniky jste vyvinul či poskládal?
Ano, dá se to tak říci. Něco jsem převzal z logoterapie, něco z klasického koučinku. Hovořím o nich v knize Vnitřní svět vítězů.
Jaký je vlastně vnitřní svět vítězů, žijeme ve velmi výkonovém světě – nemůže být vítězstvím třeba i prohra?
Nejdříve bychom si museli vydefinovat pojmy jako vítězství, úspěch, a to nejen z hlediska sportovního, ale především z hlediska životního. Často obsah těchto pojmů je vnímán pouze pod optikou vnějších faktorů a výsledků našeho života. Jsem-li úspěšný, bohatý, mám medaile, a přitom jsem vnitřně prázdný a nešťastný – to pro mě není úspěch. Pro mě je úspěchem harmonie mezi vnitřním, subjektivním a vnějším, explicitním světem. Z hlediska vnějších parametrů života existuje spousta úspěšných lidí, ale vnitřně jsou „rozsekaní“, např. mnohdy berou antidepresiva či prášky na spaní, nebo mají zbytečnou nadváhu, bypassy, potřebují litry alkoholu denně, v horším případě i drogy, aby to zvládli. Úspěch je bipolární – to znamená, že musí mít nějakou racionální složku, která souvisí s motivy. Proč nemít hezké auto, když si na něj vydělám, proč nemít hezký dům, jezdit na dovolené? Ale existuje ještě druhý pól – stav mého subjektivního světa. Tady je důležité se snažit o určitou harmonii mezi emoční investicí do procesu a investicí racionální. Řeknu to jinak:
Milujme život a chtějme od něj co nejvíce.
Častým problémem je, že chceme „co nejvíce“, ale zapomínáme na emoční vazbu, tedy milovat činnost, kterou děláme.
Milovat činnost, kterou dělám a zároveň chtít i výsledek – dá se vůbec nakoučovat „milovat život“?
No, to je krásná otázka. Také jsem si ji kladl. Můžu vůbec s emocí něco dělat? Ani emoci se nedá nakázat. Koučovat není úplně vhodné slovo, ale emoci mohu probudit. Mohu s ní pracovat. Zamyslete se sami nad sebou, třeba najdete spoustu věcí, které jste kdysi neměli rádi a najednou je rádi máte. Nebo naopak. Nerodíme se s emoční vazbou k něčemu. Emoční vazbu získáváme na bázi podmínek. Musíme se tedy zabývat podmínkami, které vytvářejí emoční vazbu. I vztah mezi mužem a ženou vzniká na bázi podmínek. Pozdravení, představení, popovídání, podání ruky, oční kontakt, mimika… „pozor, něco se děje“. Pokud by tyto podmínky nebyly naplněné, emoční vazba nemůže vzniknout. Proto jsem si začal uvědomovat, že něco jiného je racionální uvědomění a něco jiného je emoční ovlivnění člověka. Například pokyn: „Musíš to mít rád“, je sice racionálně správný, ale nefunkční, emočně neplatný … Podobně se často říká: Nesmíš se bát – to je rada nad zlato. Ale jak na to?
Koučink historicky vznikl v hokeji?
Koučink pochází z basketbalu, resp. byl ve sportovních hrách vždy. Znamená to vedení týmu v zápase. Do byznysu se dostal v 70. letech minulého století. Nějaký pan Whitmore si začal uvědomovat paralely mezi koučováním týmu basketbalistů a koučováním týmu manažerů. Paralel je celá řada – v obou odvětvích potřebujete u týmu například výkon, synergii, kohezi, hodnotovou homofilii. Musíte řešit krizové situace, neboli situace pod stresem. V současné době je koučů v byznyse více než těch sportovních, otočilo se to. V české asociaci koučů je asi 350 lidí, ale mezi nimi není ani jeden sportovní kouč.
V knize zmiňujete trénink malých hokejistů v tom smyslu, že je nejprve potřeba vypěstovat lásku ke hře, aby to kluky bavilo, a teprve potom požadovat výkon.
Pozor, odpusťme mi, pletete si trénink s koučinkem. To jsou dvě odlišné věci. Koučovat znamená pracovat se subjektivním světem hráče nebo člověka a vést ho – koučovat ho během utkání. Trénování je něco jiného. Je rozdíl mezi trenérem a koučem. Ale zpět k dětem – ano, jsem zastáncem toho, že do určitého věku, řekněme sedmi let, je pro mě dobrým trenérem ten, který je schopný vytvořit v dítěti silnou emoci k té dané aktivitě. V tomto období není prioritní, jakých výsledků dítě dosahuje. Je důležité, aby ho to extrémně bavilo. A potom samozřejmě postupně přecházíte na ty racionální investice, aby chtělo vyhrávat, aby chtělo dát gól.
Takto se vyvíjel i Jarda Jágr?
V jeho sedmi letech jsem s ním nebyl. Ale vím, že Jarda extrémně miluje hru jménem lední hokej a chce od ní extrémně hodně. To je právě rovnováha úspěšných. Harmonie, ve které se najdou.
To se ale dá asi aplikovat na jakoukoliv činnost?
Ano, a znovu opakuji – miluj život a chtěj od něj co nejvíc.
Mluvil jste o emocionální složce naší bytosti, ale ráda bych se dotkla i spirituality. V knížce popisujete slona (naše emoce), které jsou řízeny jezdcem (mysl, racio). Někdy slona neudržíme a emoce nás přemůžou. Vrcholový sportovec může trénovat, ale pak díky emocím „projet“ zápas. Slona můžeme „kočírovat“ k tomu, aby neubližoval maximálnímu výkonu. Je tu ale ještě složka, která nás přesahuje, říkáme jí duchovno, spiritualita… Také s ní pracujete?
Určitě. Jenom se o té složce hůř hovoří, protože věda kolem ní našlapuje a nebereme ji ještě úplně v potaz, ale skoro všichni ji nakonec respektujeme. Třeba Einstein, Nicola Tesla, Hawking – všichni uznávaní vědci s Bohem nakonec začnou koketovat. Určitě je tu něco, co náš rozum zatím není schopen poznat a možná to věda časem pozná. Deepak Chopra řekl krásnou větu: „Věda postupně poznává Boha“. Možná i věci, které nám teď připadají spirituální a duchovní, budou v nebližších letech objeveny a stanou se normalitou. Přesto tady asi vždycky bude něco, co objeveno nebude, a to často schováváme pod pojem spiritualita a duchovno. Na druhou stranu si myslím, že tyto věci existují a snažím se s nimi pracovat. Na toto téma jsem napsal i druhou doktorskou práci, která se zabývá nefyziologickými energiemi našeho těla – což třeba mohou být akupunkturní dráhy, čakerní systémy, aurální těla. Reálně žádné nenajdeme, krevní řečiště ano – ale přesto už víme, že existují. Jednoduše řečeno, určitě v nás a mimo nás existují síly a energie, které jsme ještě dostatečně nepochopili, neumíme je ovládat, natož s nimi cíleně pracovat, a to ještě nehovoříme o složité problematice duše.
Zmiňoval jste, že self koučink je postavený na různých technikách…
Self koučink je postavený především na sebepoznání. „Zlatým hattrickem“ mého koučinku jsou tři techniky: řízený vnitřní dialog s vnitřním dvojčetem, vizualizace a dechová cvičení. Tyto tři věci kombinuji dohromady.
Je i člověk, který je obrovský trémista, schopen díky těmto technikám svoji trému zvládnout?
Netvrdím, že to funguje na 100%, když nevím, o jakého trémistu jde, ale myslím si, že stojí za to se těmito technikami zabývat. Plno strachů, obav a úzkostí se mi podařilo u mnoha lidí odbourat, respektive je přijmout a transformovat.
Pokud je to něco závažného, tak pak je potřeba se obrátit na psychologa nebo psychiatra…
Samozřejmě!
Zmiňoval jste, že důležité je milovat to, co dělám a chtít maximum. To určitě platí i o vás.
Určitě, snažím se o to a hlavně je tam ten vrchol – milovat život. K životu patří nějaká pracovní role – jestliže milujete život, k tomu patří i milovat pracovní roli a milovat lidi. Jsem přesvědčený o tom, že si tu emoci můžeme z velké míry hlídat, rozvíjet, pracovat na ní. Třeba radost – proč by se člověk nemohl ráno probudit a říci si, proč bych nemohl mít dnes radost? Proč bych měl čekat na to, že mi tu radost někdo nebo něco udělá? Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že by mohla být radost rozhodnutím.
Je to něco jiného než radost z nové kabelky nebo auta…
Takováto radost trvá chvilku, proto hovoříme o potěšení. Potěšení vyprchává. Vnitřní radost jako rozhodnutí může být daleko dlouhodobější, nakonec všichni dobře známe výrok: „Ten má radost ze života.“ Provokuji často na Ministerstvu školství a jinde a říkám, že jsme na ten sebepoznávací prvek pozapomněli. Naivně bych byl rád, kdyby existoval předmět, který by učil děti pracovat se sebou, se svými emocemi. Aby učil člověka pracovat např. s neúspěchem, se stresem. Naopak se dnes učíme poznávat explicitní věci našeho života. Lítáme na Mars, ale neznáme sami sebe. Na jedné straně žijeme v blahobytu, ale na druhé straně nám přibývá spotřeba antidepresiv, nebo lidí, kteří potřebují prášky na spaní. Máme 4,1 sebevraždy denně a snižuje se věk lidí, které sebevraždy páchají. Proč? Vždyť žijeme v nejlepší době lidstva, lepší doba nebyla, přesto nám přibývá problémů v našich subjektivních světech. Pokud nebudu o subjektivní svět pečovat, musím si uvědomit, že honbou za vnějšími prvky tuto péči nenahradím. Např. jestliže budeme mít honosnější domy…neznamená to, že budeme mít lepší mezilidské vztahy nejen v rodinách.
Pole sportu je v tomto velmi extrémní, tlak na výkon apod., nezažíváte v tom rozpor?
Právě je to krásná laboratoř. Potřebuje super výsledky. A vidíte, že ty super výsledky mají jen ti lidé, kteří extrémně milují svou činnost a zároveň chtějí od ní co nejvíc. Federer, Jágr…
Opravdu tomu tak je?
Samozřejmě všechny neznám. Ve sportu i v byznyse máte spoustu lidí, kteří se vydají neetickou cestou – doping, podplácení… Vrcholový sport je vlastně jako sportovní průmysl, a taky se tak chová. Zaznamenáte v něm podvody a jiná neetická jednání, jde v něm především o peníze. Ve vrcholovém sportu jsem už 28 let a věřte mi, že neetičnost v něm bohužel vidíte a vnímáte. Dopingové skandály, podvody při jednáních, kde se budou konat olympijské hry, kde bude MS ve fotbale – je to byznys. Něco jiného je ale zájmový a výkonnostní sport. Když se bavíme o sportu, je velmi důležité toto rozlišovat. Nechci, aby rodiče malých dětí vnímali, že je sport obecně neetický. V zájmovém sportu nejde tolik o peníze a ta etičnost je tam na jiné úrovni. S mírou financí se bohužel zvyšuje i míra rizika neetického jednání.
Přednášíte i na vysokých školách.
Ano, má domovská univerzita je Newton College, ale přednáším i na jiných univerzitách. Vyučuji především psychologii, koučink a behaviorální management.
Učíte studenty i koučovací techniky, se kterými pracujete?
Ano, poskytuji nástroje a neustále hledám nové. Nelze ustrnout v rovině určitého poznání, techniky se neustále vyvíjejí. Teď proběhlo už čtvrté vydání knihy Vnitřní svět vítězů rozšířené o nové poznatky. Poznání neustále „upgraduji“ a jdu dál. Knihu, kterou jsem napsal před pěti lety, bych už dnes napsal jinak.
Kolik máte vlastně klientů?
Sportovců mám vždy maximálně 15. Víc nezvládnu.
Hned v úvodu jsem se ptala, zda jste k dispozici na telefonu. Jak vlastně s klientem pracujete?
Samozřejmě, jsem i na telefonu. První dvě, tři sezení preferuji osobní setkání, abychom se poznali, ale protože jsou klienti rozlítaní po celém světě, pak už využíváme sociální sítě. V dnešní době to ani nelze jinak. I teď díky koronaviru jsme byli více on-line. Ale někdy musím skočit do letadla a přesunout se přes půl světa.
Jak dlouho trvá proces self koučinku? Za jak dlouho vás klient přestane potřebovat? Je to vůbec cíl? Jste rád, že vás nepotřebuje?
Je to pro mě odměna, když se po roce, roce a půl naučí techniky, které mu pomáhají. Musí mu ale sedět. Není to tak, že bychom se pak úplně přestali stýkat nebo si volat. Je úžasné, když zavolá a podělí se o to, jak zvládl náročné situace. Je to skvělá zpětná vazba. Vlastně si takto doplňuji koučovací techniky o nové situace, kterými klienti prošli. Třeba technika zabrala v situaci, kterou jsme nikdy neřešili, protože v ní nikdy ani nebyl.
Je to taková cesta sebepoznání přes hraniční situace?
Ano, přes prožitek té situace, a především jak s tou situací naložit.
Stává se vám někdy, že se s klientem nedomluvíte, protože tam není sympatie?
Určitě. Proto máme úvodní kafe a tam se může stát, že se z nějakého důvodu nedomluvíme, nesedneme si. Většinou, když už pak začneme spolupracovat, tak spolupráce trvá. Popíšu klientovi, jak pracuji a on se nějak vyjádří. Člověk ale někdy cítí, že koučink potřebuje víc maminka s tatínkem, než dorůstající sportovec. Do takové spolupráce pak nejdu.
Vyměnili jsme strach o život za strach o ego.
Opakují se určité strachy či vzorce chování u vašich svěřenců častěji?
Samozřejmě, máme strachy o život, ty jsou v nás všech, jsou intuitivní a archetypální. Strachy z fyzické destrukce a bolesti. S těmi ale tolik nepracuji. Ale strach, že prohraji zápas a přijdu o peníze, že se nedostanu na olympiádu…tak v těchto případech nejde o destrukci našich těl ani o život. Strach o život jsme zaměnili za strach o ega. Strach o ego a strach o život, to je něco jiného. Obecně lze říci, že pracuji se strachy o ego. S těmi se dá pracovat velmi dobře. Strach o život je něco jiného, každý máme také jinou odolnost vůči bolesti, různým strachům a podobně. Někdo má například strach se přiblížit na okraj propasti, jiný má potřebu skočit bangee jumping. V těchto případech hraje důležitou roli i genetika – udělat z poseroutky někoho extrémně odvážného je trošku složitější.
Ve sportu a v byznyse se převážně jedná o strachy ze selhání – že nesplním očekávání. Jsou tam různé úzkosti, že nebudu respektován skupinou lidí, že se mi budou smát. Když se ale zamyslíte, je to všechno strach a atak ega. Přece mi nikdo za to, že prohraji zápas, neuřízne ruku. Nikdo mě neoběsí, že se nedostanu na olympiádu. Ale ego tam dostává na zadek, a ještě navíc v digitální době, kdy možnosti ranit ego jsou daleko větší. Proto je velmi důležité vychovávat člověka, který je vůči těmto věcem odolný. Ranit člověka a jeho ego je v dnešní době daleko snazší než před třiceti lety. Zjednodušeně se dá říct, že jste ho musel potkat v hospodě a před lidmi mu něco říct. V současnosti ho zkritizujete na facebooku nebo ho pomluvíte a 5000 lidí si to přečte.
Žijeme v blahobytu a hojnosti, nemusíme bojovat o přežití…
„Když nám jde o život, není čas na deprese.“, se traduje desetiletí mezi psychology. Na to řešit ego, když člověk bojuje o přežití, nejsou myšlenky ani čas. Ale dnes? Proměnili jsme strach o život za strach o ego.
Co tedy s tím?
Myslím si, že bychom měli zvýšit psychickou odolnost, tzv. rezilienci, a já věřím, že k tomu nám může pomoci právě self koučink. Ego je dobrý pomocník, ale špatný pán.
Kdo je Marian Jelínek:
Marian Jelínek vystudoval FTVS UK v Praze, působil jako hokejový trenér a kouč – s týmem hokejistů získal v roce 2005 titul mistra světa, spolupracoval např. i s Jaromírem Jágrem. Jeho hlavní oblastí je psychologie sportu, na toto téma publikoval řadu knih a získal doktorát z filozofie. V současné době individuálně pracuje s vrcholovými sportovci a manažery. Působí také jako pedagog na pražské i brněnské Newton College, kde je garantem oboru Management a psychologie.
Odkud se všechny ty informace, které přijímáme do svého informačního centra v mozku, berou?
Z vesmíru informace jen tak nemizí. Existuje jakási celovesmírná databanka, kde se všechny informace ukládají. Pokud vám někdo nabídne nějakou smlouvu, jestliže je zde něco utajeno, tak vy tuto informaci máte k dispozici z celovesmírné informační banky. Uvedu malý příklad. Spojené státy nakupují ropu, udržují zásoby, někdo je za ně odpovědný. A pokud jsou zásoby plné, Amerika přestává nakupovat a cena jde dolů. Představte si, že máte akcie této společnosti. Člověk, který je zodpovědný, informuje společnosti: přestaňte nakupovat. Cena akcií druhý den klesne. A vy, pokud máte přístup k vesmírným informacím, víte, že máte akcie okamžitě prodat. A tak je to se vším. To se netýká jen podnikání. Vy si nesednete do letadla, protože vidíte do budoucnosti, vidíte rozlomenou součástku.
Tohle jsou všechno věci v reálném čase, v reálném prostoru. Pokud jde o čtení informací z budoucnosti, např. jestli mám uzavřít nějaký kontrakt, jakým způsobem tato informace přijde?
Věřím na zákony příčiny a následku. To, co se děje dnes, bude mít následek zítra. Pokud mám všechny informace, co se děje dnes, tak můžeme prakticky na 100 % říci, k čemu to povede. Váš mozek zachytí informaci o rozlomené součástce a vy nenastoupíte, nemusíte vysvětlovat proč, stejně jako nevkročíte do propasti. Pokud budou mít přístup k informačnímu centru všichni, letadla přestanou padat, auta přestanou bourat, člověk se stane bytostí, která nedělá chyby. Jsem snílek.
Když máte možnost vidět do druhého člověka, předpokládat jeho myšlenky, není to někdy na závadu? Například, když se lidé poznávají, je to pozvolný proces, navzájem se objevují. Je to krásné. A jestliže všechno víte...
Mám rád analogie. Představte si, že se mladá dívka setká s mužem, zamiluje se, on jí říká, že miluje jenom ji... Pokud dívka má přístup k informačnímu centru, ví, že to není pravda. Že má i jiné ženy, platí alimenty. Třeba ho nezavrhne, srdci nelze poručit. Bude doufat, že s jinými ženami naložil takhle, ale jí se to nestane. Ale bude vědět, na čem je. Člověk bude vědět informace o druhém, ty, které se ho týkají. Ale nebude se moci nabourat do jeho vnitřního světa.
Pokud by člověk věděl všechno o vnitřním světě lidí kolem, pak by z toho šíleného informačního šumu opravdu zešílel.
Náš mozek přirovnávám k počítači. Když do počítače něco neustále vkládáme a vkládáme, nakonec se zasekne. Mozek také nemá neomezené možnosti. Máme určitý objem paměti a jestliže překročíme kapacitu, zblázníme se. Proto si mozek vybírá, co je důležité a co ne. Špatná informace není.
A jsou informace, které třeba lidé nechtějí slyšet?
Informace není dobrá nebo špatná. Není jich ani moc, ani málo. Představte si, že člověk má rakovinu a nechce o tom vědět. To je pro něj špatné. Žil jsem v Sovětském Svazu až do roku 1989 a zde se praktikovala „humánní medicína". Panoval názor, že když člověk má rakovinu, nemá se mu to říkat. Jestliže měl například rakovinu žaludku ve finální fázi, dozvěděl se, že to je takový malý vřed, který se snadno vyřeší.
Když jsem přijel do Ameriky, byl jsem v šoku. Jakmile u někoho zjistili, že má rakovinu, okamžitě mu to řekli. Nejdřív jsem si myslel, že je to nelidské. Pak jsem pochopil, že jsem se pletl. Když si člověk myslí, že má nějaký vřídek, přijde za doktorem a teď mě leč. Když si je vědom, že to je smrtelná nemoc, začíná s ní bojovat. V Americe je spousta lidí, kteří rakovinu porazí. Informace není dobrá nebo špatná. Informace je vždy objektivní. Dávno se už říkalo, že když je člověk varován, informován, je to, jako by byl ozbrojen.
Můžete prohlédnout svoje tělo a poznat, kde je nějaký problém, kde hrozí nemoc?
To je vedlejší účinek. U informačního vnímání jsou velice zajímavé vedlejší účinky. Sleduji vědecké výzkumy, které dokazují, že po aktivaci informačního centra se u dětí výrazně zvyšuje IQ. Děti, které se do té doby špatně učily, učí se velmi dobře. Mizí dyslexie a jiné podobné potíže. V Rumunsku se přišel učit chlapec, který měl brýle. Všimnul jsem si, že prakticky nepoužívá pravou ruku. Po skončení semináře za mnou přišel a vyprávěl mi následující příběh. V roce 2006 lékaři přišli na to, že má v mozku nádor. V roce 2008 mu ho odoperovali. Dopadlo to dobře, ale něco mu v mozku přeci jen poškodili a on ztratil cit v pravé ruce. Mohl rukou normálně pohybovat, ale nic v ní necítil. A on mi řekl: „Marku, já jsem dneska v noci spal a najednou jsem ucítil obrovský žár v hlavě. Potom se mi to spustilo do pravé ruky, ruka mi začala hořet. Probudil jsem se, měl jsem tu ruku celou zpocenou. Vrátil se mi do ní cit!"
Mám to natočené na videu, jak bere normálně věci ze stolu. Do té doby neudržel ani kelímek.
Nevěřím na žádné zázraky. Jaké je tedy moje vysvětlení? Po aktivaci informačního centra do práce zapojíme další části mozku, i kdyby to bylo jen 5 %. Vytvoří se nové nervové dráhy a problém zmizí. Mí partneři, kteří se také zaobírají informačním vnímáním, řekli: „Marku, ty si myslíš, že informační centrum přijímá informace jen z vnějšího světa. Ale ve skutečnosti můžeme informace vnímat i zevnitř. Pak už je člověk schopen, pokud ví, sám problém vyřešit. Pokud někde vzniká rakovinové bujení, buňky dělají, co nemají. A buňky také poslouchají příkazy mozku. Mozek je schopen bujení zastavit. Je to cesta k nesmrtelnosti, když rozvinutý mozek bude moci opravovat sám svoje tělo. Ale člověk bude stejně odcházet z tohoto života. Ne proto, že mu nebudou fungovat játra nebo slezina. Mám velkou představivost. Náš život by byl jako nekonečný seriál. Baví nás z počátku, ale když běží pátá, šestá série, obyčejně už to vypneme. Stejné to bude s naším životem. Teď je pro nás těžké z tohoto života odejít, protože žijeme málo. Ale po 200, 300 letech si myslím, že ten pocit přijde, že už toho vidět víc nechci. Tak by to mělo být.
Každý by určitě chtěl aktivovat toto informační centrum. Je to možné?
Organizujeme kurzy po celém světě, i v Čechách. Nechci, aby lidé, kteří za mnou jdou, v sobě živili nějaké iluze. Lidé se ptají: „Když nám centrum začalo fungovat teď, znamená to, že nám to bude fungovat do konce života?" Samozřejmě ne. Jak říkají Američané: „Používej, nebo o to přijdeš." Když tuto možnost přestaneme trénovat, prostě zmizí. Je to jako s rodným jazykem. Pokud ho přestaneme používat, zapomeneme i jej. Na mém semináři se tato schopnost pouze aktivuje. Je to například jako s vrcholovým sportem. Plavat umí skoro každý, ale jen ten, co trpělivě trénuje a neustále se zdokonaluje, dosáhne mimořádných výsledků.
Jak můžeme trénovat?
Musíme se naučit důvěřovat informacím, které přicházejí. I kdyby se nám zdály málo pravděpodobné. Pokud takovou myšlenku zaplašíme jednou, dvakrát, třikrát, příště už nepřijde a my o svoje informační centrum opět přijdeme.
Zavázal jsem svému studentovi oči a ptal jsem se: „Co vidíš?" Jediná odpověď, kterou nepřijímám, je, že nevím.
„Řekni cokoliv, měla by se objevit nějaká informace. Zatím se učíme, nemusí to být správná informace." „Nevím, co vidím." „Tak řekni, teprve se učíme, může to být cokoliv..." „Nemůžu, nevidím!" „Řekni!" „Nemůžu." „Máš před sebou něco na stole?" „Jo." „Co to je?" „Slon." A byl to obrázek slona, který byl na stole. Jeho rozum se bránil této informaci, že by na stole byl slon, mozek říkal, to není možné. Já na něj stále tlačil, až to řekl. I když se informace zdá sebepodivnější, je potřeba jim věřit. Úkolem seminářů je studentům dokázat, že všechno je možné. Že informace přicházejí správně.
Člověk vyrobil umělou inteligenci. Naučili jsme roboty vidět, cítit, takřka myslet. Je to tak, že fungují na podobném principu, že jim předáváme určitou přesně modulovanou energii, ze které oni čerpají informace. Podobně funguje i příjem z informačního centra do mozku, že je to vlastně obrácený proces než s roboty? Nejdříve jsme to naučili je a nyní je čas naučit to i nás, lidi?
Naprosto s vámi souhlasím. Pokud bychom se měli přiklonit k Darwinovi a připustit, že jsme se vyvinuli z opic, za milion let člověk udělal jen dva kvalitativně velké vývojové skoky. Když se opice postavila na zadní nohy a začala chodit, druhý když opice začala mluvit. K více významným změnám nedošlo. Veškerá činnost člověka se týkala změn ve vnějším světě. Auta, letadla, výroba, elektřina, internet... Svět je čím dál víc složitý a v takto složitém světě člověk nepřežije, pokud se nepřizpůsobí. Jediná možnost, jak postoupit dál, je znovu se vyvinout. A člověk tu možnost má. Přišel čas na ten třetí kvalitativní skok. Člověk má namířit svou aktivitu ne na okolí, ale dovnitř sebe, aby nezůstal pozadu.
Máme kolem sebe tolik věcí, kterým vlastně už moc nerozumíme, elektronika nás začíná ovládat, místo aby to bylo obráceně. Ztrácíme svoji vůli a svůj život?
Už se tímto problémem zabývám 16 let. A za tu dobu byli pouze tři lidé, kteří si osvojili schopnost číst z elektronických nosičů. Trénovali to celé roky. My nějakým způsobem komunikujeme s počítači. Používáme prostředníka, nějaký program. Když náš mozek bude schopen načíst ten program, tak to bude fungovat i v opačném směru. Najdeme přímou cestu, jak komunikovat s počítači a budeme jim rozumět. To už je opravdu sci-fi.
Jak jste ke svému poznání přišel? Byl to proces, bádání, wow efekt?
Žil jsem v Sovětském svazu, kde nás učili, že je všechno materiální, že žádné zázraky nejsou, že existují objektivní přírodní zákony, které zkoumá sovětská věda a že tomu máme věřit. A jednou jsem se setkal s člověkem, který viděl bez použití oči, říkalo se, že je jasnozřivý. Samozřejmě jsem mu neuvěřil. Vždycky jsem si říkal, když mi někdo něco vykládal o něčem neobyčejném, že to je spíše vědomá lež. Jel jsem k tomuto člověku domů, on mi ukázal svoji masku na oči. Zkontroloval jsem ji a nebylo opravdu nic vidět. On si ji nasadil, chodil se mnou po bytě, četl z knihy, kterou jsem já vytáhl, komentoval, co bylo v televizi. Od toho okamžiku jsem já uvěřil, že tato schopnost opravdu existuje. Řekl jsem si, co teď? Měl jsem dvě možnosti, prohlásit to za zázrak a nechat to být. Anebo si říct, že svět, který nás obklopuje ještě neznáme beze zbytku. Věda to nedokáže vysvětlit, ale to neznamená, že to neexistuje. Kdybychom shromáždili nejpokrokovější lidi z 19. století a ukázali jim televizi, počítače, mluvili by o zázraku. A nešlo by jim nic vysvětlit, nepochopili by ani slovo. Stejné to je s příjmem informací do informačního centra našeho mozku. Také to nedokážeme vysvětlit a přece to existuje a funguje.
Více se o Marku Komissarovi můžete dozvědět zde:
www.moje-osobnost.cz
Mánesova 21, Boskovice, 680 01
Otevirací doba: Po, Út, Stř. 15.00 - 17.00, jinak dle telefonické dohody.
T: 775 115 619
Máta peprná je trvalka, která má dřevnatý oddenek s vysokými, čtyřhrannými ochlupenými nebo lysými lodyhami. Všechny listy jsou dlouze řapíkaté nebo kopinaté a nahoře větvené. Plodem jsou vejčité tvrdky. Celá rostlina voní svým charakteristickým mentolem.
Speciálně její druh peprná, je křížencem máty vodní a máty klasnaté. V přírodě se vyskytuje spíše výjimečně, obvykle poblíž míst, kde bývala dříve pěstována.
Nejbližším příbuzným druhem máty peprné je lesní máta.
Předmětem sběru je především list, případně kvetoucí nať, kterou sbíráme zpravidla na začátku květu v červnu až v srpnu, nejlépe kolem desáté hodiny.
Hlavní účinnou složkou je mentolová silice (mentol a ester). Obsahuje menton, sabinen, mentofuran, piperiton a také třísloviny, hořčiny, flavonové glykosidy.
Důvodem účinnosti látky a směr použití určuje především mentol svými silnými antiseptickými vlastnostmi. Místním drážděním citlivých receptorů vyvolává pocit chladu, který je schopen překrýt slabší nepříznivé podněty jako například úporné svědění. Tohoto efektu je možno léčebně využít vnitřně i zevně.
Můžeme ji vídat jako mentolové bonbony, pokud se nezaměříme na léčebnou složku. V léčebném podání výrazně tlumí nadýmání a křečovité bolesti v trávicím ústrojí, zlepšuje trávení a příznivě ovlivňuje funkci žlučníku. Mírně snižuje krevní tlak a mírně stimuluje centrální nervovou soustavu. Při kataru horních cest dýchacích můžeme s úspěchem využít aromaterapii, tedy formu inhalace. Výrazně se též osvědčili mátové koupele, které přispěli uvolnění psychického vypětí.
Běžnou lékovou formou je nálev, ale je též známý i bylinný balzám a Kloudův homeopatický čaj v potencích. Pokud provádíme inhalace neměla by doba překročit déle jak 10 minut. Pro mátové koupele není nutná vysoká koncentrace, takže příprava může být úsporná.
Běžnou dávkou tinktury je 40 kapek pro jednotlivou dávku. Užíváme li koncentrovanou silici, postačí dávka 3 až 5 kapek, doporučujeme však raději silici ředit destilovanou vodou.
Máta peprná je naprosto nevhodná pro dlouhodobé užívání, zvláště pak při vyšších dávkách. Působí totiž jako mírné anestetikum, ale tato jinak kladná vlastnost posléze projevuje poklesem citlivosti organismu vůči jinému působení bylin. Zvláště děti jsou na mentol velmi citlivé.
Víte, které kosmetické přípravky jsou pro péči o vaši pleť vhodné a kterým se naopak vyhnout? Vše se odvíjí od typu pleti, kterým disponujete. Jak rozpoznáme pleť normální od suché, smíšené nebo mastné?
Normální pleť
„Normální“ je termín obecně používaný pro označování pleti, která je optimálně vyvážená
• není příliš mastná, ani příliš suchá.
• jemné póry
• dobré prokrvení
• sametový, jemný a hladký povrch
• svěží, narůžovělou barvu
• stejnoměrně průsvitná
• bez nedokonalostí
• nemá sklon k citlivosti
Suchá pleť
Označení "suchá" se používá pro typ pleti, která produkuje méně kožního mazu než normální pleť. V důsledku nedostatku mazu postrádá suchá pleť → lipidy, které potřebuje pro zadržování vlhkosti a správné fungování ochranné bariéry proti vnějším vlivům. Suchá pleť může být hrubá a působit bledým dojmem.
Mírně suchá pleť může být
• napjatá
• křehká nebo hrubá
• vypadat bledě
• elasticita pleti je nízká
Velmi suchá pokožka
Pokud není suchá pleť ošetřována, mohou se vyskytnout:
• ložiska šupinaté a olupující se kůže
• hrubý povrch pleti (někdy vypadá jako předčasně zestárlá)
• pocit napjatosti
• možné svědění
• pleť je také citlivější na podráždění, zarudnutí
Extrémně suchá pokožka
Určité oblasti těla zejména ruce, chodidla, lokty a kolena, jsou náchylné na:
• zhrubění povrchu kůže
• rozpraskávání, se sklony k tvorbě ragád (prasklin)
• mozoly
• olupování
• časté svědění
Mastná pleť
Označení "mastná" se používá pro typ pleti se zvýšenou tvorbou kožního mazu. Tato nadprodukce je označována jako seborea. Mastná pleť má sklony k tvorbě komedonů (černé tečky a bílé pupínky).
U mírné formy akné se na obličeji a často také na krku, ramenou, zádech a hrudníku objevuje velké množství komedonů.
U středně závažných a závažných případů se na pleti objevují papuly (malé pupínky bez viditelných bílých nebo černých špiček) a pustuly (vřídky střední velikosti s nápadnými bílými nebo žlutými tečkami uprostřed), a pleť je zarudlá a zanícená.
Jak poznat mastnou pleť?
• zvětšené jasně viditelné póry
• lesklý povrch
• silnější mdlá pleť (cévy nemusí být viditelné)
Řada faktorů může vyvolat nadprodukci kožního mazu:
• dědičnost
• hormonální změny
• léky
• stres
• komedogenní kosmetika (např. make-upy)
Smíšená pleť
Smíšená pleť je, jak její název napovídá, tvořená kombinací více typů pleti
U smíšené pleti se typy pleti liší v T-zóně (je to oblast v obličeji ve tvaru písmene T, zahrnuje oblast nosu, čela a brady) a na tvářích.
Smíšená pleť je charakterizována:
• mastnou pletí v T-zóně (čelo, brada a nos)
• rozšířenými póry a možnými nedokonalostmi
• normální, až suchou pletí na tvářích
U jednotlivých typu pleti i na těle ještě můžeme řešit hyperpigmentace, rozšířené cévky - kuperozu, ochablost, strie, celulitidu. A musíme si uvědomit, že typ pleti se v průběhu života zpravidla mění.
Tipy Diochi:
Detoxin krém
• Urychluje regeneraci pokožky a postižených míst
• Omezuje vznik vrásek a jizev po akné
• Podporuje periferní prokrvení
• Účinně působí na kondici svalů a šlach
Diocel artizone krém
• Pomáhá na spasmy, křeče, otoky a výrony
• Zklidňuje bolest kloubů a šlach
• Účinně působí na naražené kosti
• Používá se při masáži lymfatického systému
• Napomáhá zklidnit celkovou únavu organismu
Venisfér krém
• Krém „zraněných duší“
• Zlepšuje strukturu praskající a křehké pokožky a zesiluje ji
• Vyhlazuje vrásky a eliminuje drobné jizvy
• Podporuje periferní prokrvení
• Přírodní vůně působí pozitivně na psychiku
Estrozin krém
• Navrací do pokožky život
• Krátce po aplikaci se pleť stává vypnutější
a celkově zregenerovaná
• Dlouhodobé používání má kumulativní účinek
• Přírodní vůně působí pozitivně na psychiku
• Opakovaná aplikace krému má
kumulativní regenerační efekt
Diozon clear
Používá se na problematickou pleť, se sklonem
k akné. Aknózní pleť je pleť s 5 a více pupínky.
Panaderm
Čistí pleť do hloubky. Nejlépe je používat Panaderm
2x týdně, k dokonalému očištění pleti do hloubky.
Použití: Buď na noc a ráno očistit, setřít pleť,
nebo nanést jako masku a po 30 min. setřít.
Diolift hydrogel
Vhodný pro všechny typy pleti. Má přírodní botox efekt
a je dobrý na vrásky, ekzémy a jizvičky.
Diaflex biobalzám
Dokonalá maska, lze do něj přimíchat jakýkoli z krémů
a použít jako masku a po 20 minutách setřít. Všechny
typy pleti, vyjma pleti s mnoha komedony.
Autor článku - B.V. Davidová
Jak správně pečovat o svou pleť, se dozvíte v 8 TÝDENNÍ PROMĚNĚ.
Bylinný čaj - doplněk stravy
Lahodný čaj z listů Maytenus ilicifolia se pije zejména v Jižní Americe a je velmi ceněn pro své všestranné použití. Výzkum potvrdil u této rostliny celou řadu významných účinků. Listy jsou velmi silným zdrojem fytoestrogenů, mají příznivý vliv na ženský organizmus.
"Indiánská superbylina z Paraguaye."
„Z výzkumné cesty za bylinami Jižní Ameriky jsem z Paraguaye přivezl první vzorky z velkého stromu s pichlavými listy s názvem Maytenus ilicifolia," říká chemik a bioterapeut Vladimír Ďurina. „Velmi lahodný čaj z listů rostliny místní pijí jako tonikum, afrodisiakum a aperitiv. Jeho hlavní domovinou je Paraguay a tam ho už od nepaměti využívají jako všelék. Zejména při rakovině tlustého střeva, leukémii a jiných nádorech. Dále při odvápnění kostí. I podle vědeckých výzkumů už dnes patří mezi superbyliny, protože je velmi všestranný, příjemný a skutečně účinný“, dodává autor produktů Diochi.
Nechte se vést dávnou šamanskou moudrostí a ponořte se do světa Medicinských karet
Medicinské karty vycházejí z dávného učení amerických indiánů. Ti považovali zvířata za průvodce, kteří nám mohou pomoci nalézt harmonii a rovnováhu na naší životní cestě. Tyto karty jsou nádhernou pomůckou pro osobní růst. Kromě vedení na „Duchovní cestě“ se vám mohou stát zdrojem uzdravování a síly a pomoci vám v pochopení a řešení vztahů a složitých životních situací.
Toto dárkové balení obsahuje 52 nádherných karet a knihu, ve které kromě obsáhlého textu ke každému zvířeti najdete návod, jak karty používat k vykládání, nalezení devíti totemových zvířat či vytvoření Medicinského štítu.
Nenechme se zmást tím, že jsou to JEN karty a příručka, protože ve skutečnosti tu je velmi zajímavě a poučně shrnut základ šamanské moudrosti o zvířatech, o silových, totemových zvířatech a o jemném působení těchto energií na naši duši. Uvědomování si svých kvalit, své duše, své cesty díky léčivému působení zvířat je fascinující cestou podle mě pro mnohé další generace, protože se hluboce dotýká kořenů lidstva.
Pro hlubší poznání je třeba delších zkušeností a více věnované energie do času, četby a zkušebních výkladů. Pak se Medicinské karty rozvinou jako vzácný dar.
Medicinské karty
poznejte magickou sílu zvířat
Jamie Sams, David Carson
Kniha a 52 karet
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE
www.synergiepublishing.com
Meduňka lékařská je trvalka s přímou, asi ¾ metru vysokou, bohatě větvenou a hustě olistěnou lodyhu. Má vstřícné, dlouze řapíkaté, tenké listy eliptického tvaru s vroubkovaně pilovitým okrajem čepele. Bledé listy mají starorůžovou barvu s namodralým nádechem. Uspořádány jsou do jednostranných lichopřeslenů. Plodem jsou tvrdky a celá rostlina příjemně voní po citronech. Kvete počátkem léta.
Má svůj původ ve Středomoří, ale často ji také nacházíme v našich zahradách, kde se zplaňuje, naopak ve volné přírodě zřídka kdy.
Předmětem sběru je především list, případně nať, sbíraná v době přesně před rozkvětem v době poledne. Nať je nejlepší, je li vyrobena především z mladých vršků rostliny, protože mladší rostlina poskytuje kvalitnější surovinu než starší rostliny. Proto je velmi vhodné kulturu po několika letech obnovovat ze semen.
Meduňka poskytuje siličnou drogu s obsahem geraniolu, citronelalu, citronelolu, linalolu a citralu. Obsahuje také třísloviny, hořčiny, sliz, flavonoidy, triterpeny, organické kyseliny a minerální látky.
Působí sedativně na nervovou soustavu i na vegetativní systém. Uplatňuje se především jako výborné gastrosedativum a kardiosedativum, tedy při žaludeční a střevové neuroze, při bušení srdce, arytmiích, vhodná i při nervové vyčerpanosti, nespavosti, mírné úzkosti a při lehkých depresivních náladách.
Můžeme dále vhodně využít při dyspeptických poruchách, které doprovázejí nadýmání a křečovité bolesti.
Je vhodné ji užívat v těhotenství a i v době kojení. Při terapeutických dávkách nejsou žádné kontraindikace ani vážnější nežádoucí účinky.
Na zdůraznění účinků kardiosedativních volíme s oblibou kombinaci se srdečníkem, chmelem, kozlíkem i vřesem. Při žaludečních potížích ale kombinujeme meduňku s hořčinami – kořen anděliky, oddenkem puškvorcem, listem vachty nebo kořenem hořce. Při dyspeptických poruchách přichází v úvahu zejména kombinace ze zeměžlučí, případně pelyňkem, černobýlem a estragonem.
Je také velmi prospěšná v homeopatii, protože kromě skvělého účinku i příjemně voní. Prostředkem je čerstvý list, který trháme těšně před rozkvětem rostliny.
Medvědice léčivá je poléhavý, vždyzelený nízký keřík, značně rozvětvený, se střídavými, podlouhle opačně vejčitými, malými tuhými listy, zúženými v řapík a celokrajnou čepelí. Úhledná, krátce stopkatá kvítka se rozvíjející v chudých, převislých koncových hroznech. Mají špinavě bílou a narůžovělou barvu a kvetou v květnu až červnu. Plodem je kulatá, červená peckovice s pěti jednotlivými semennými pecičkami.
Je rostlinou podhorských až horských krajů, u nás roste pouze v několika lokalitách na Křivoklátsku a ve Slezku. S jejím pěstováním se provádí první pokusy, podomácku se jí dobře daří ve skalkách. Protože je v České republice chráněna, dováží se pro farmaceutické potřeby z Ruska a Španělska.
Drogou je list, který se sbírá po celý rok, nejlépe krátce před polednem. Nejkvalitnější droga se získá z jarního nebo podzimního sběru.
Hlavními obsahovými látkami jsou fenolický glykosid arbutin, jeho metylový derivát metylarbutinu, flavon isokvercetin, hydrochinon, organické kyseliny, třísloviny. Komplex obsahových látek má fytoncidní charakter.
Působí především jako velmi účinné uro – desinficiens při zánětech močových cest, současně má i účinek močopudný s vylučováním sodných solí a chloridů. Protizánětlivý účinek drogy se uplatňuje též v trávicím ústrojí.
Aplikace má určitá specifika, která se často zanedbávají, přirozeně ke škodě nemocného.
Plná protizánětlivá účinnost se může rozvinout pouze v alkalickém prostředí. Pokud má nemocný moč kyselou, je třeba si před podáváním čaje vzít na špičku kulatého nože jedlé sody.
Avšak nejúčinnější podobou přípravku z medvědice je lihovodný roztok.
Nežádoucím účinkem při masivní aplikaci medvědice může být zácpa. Pak musíme přejít z odvaru na nálev. Jednodušší je užívání nějaké projímavé drogy, medvědicová droga může se hodí spíše k nárazové léčbě akutních nebo i chronických stavů, protože při jejím dlouhodobém užívání může dojít k vylučování cukru do moči a narušení jaterních funkcí.
Není vhodná pro těhotné a kojící ženy.
Regenerace ve Sféře
Nemoci můžete předejít, když vyrovnáme nedostatek energie v meridiánech. Cílem našich ryze českých přípravků je zharmonizovat energetickou síť dříve, než dojde k dlouhodobému energetickému úbytku.
Vladimír Ďurina
„Mým cílem bylo vymyslet takový produkt, který bude stejně silný jako antibiotika, bude na přírodní bázi, bude v něm něco z krystalterapie, něco z fytoterapie a něco z informací rostlin.
Myslím si, že mnoho lidí, kteří onemocněli nějakou chorobou, dojde k tomu, že nejcennější v životě je zdraví. Tím to začíná a tím to končí.“
Roberto Carlos Gomez Colman
Diochi Paradise
České produkty, které pomáhají