Regenerace ve sféře Diochi

K léčebným účelům se používá květ z lípy malolisté neboli též srdčité, což více koresponduje s latinským názvem Tilia cordata (cor = srdce) a též květ lípy velkolisté (Tilia platyphyllos) . Do stejnojmenného rodu lípa (Tilia) z čeledi lipovitých (Tiliaceae) patří asi 30 až 40 druhů opadavých dřevin rostoucích v mírném pásu severní polokoule.

Popis: Lípa malolistá je opadavá dřevina dosahující výšky 20 až 30 metrů. Kmen je válcovitý, koruna je hustá, vejcovitá. Kůra je na mladších větvích šedá, hladká, na starších černošedá, rozpukaná. Listy jsou nesouměrně okrouhle srdčité, na líci tmavě zelené, na rubu šedozelené, v paždí žilek s patrnými chomáčky rezavých chlupů, což je asi nejmarkantnější znak, kterým ji odlišíme od ostatních lip. U lípy velkolisté jsou listy větší, mají v úžlabí žilek bělavé chomáčky chloupků a obě strany listu jsou stejně zbarveny. Květy jsou oboupohlavné. Vyrůstají z paždí listů v dlouze stopkatých vrcholičnatých květenstvích s velkým blanitým zelenožlutým jazykovitým listenem, který tvoří létací zařízení celého plodenství. Květenství lípy malolisté tvoří 5-15 květů, u lípy velkolisté 3-9 květů. Kalich je pýřitý, pětilistý, bledězelený, opadavý, koruna je pětiplátečná a žlutozelená. Vidličnatě rozvětvených tyčinek bývá až třicet. Lípa malolistá kvete v červnu a červenci, asi o 14 dní později než lípa velkolistá. Ta dokonce může v nejteplejších oblastech kvést již začátkem května. Plodem je oříšek, který obsahuje zpravidla jediné semeno. Oplodí je hnědé, kožovité, tenké, v prstech snadno zmáčknutelné. Lípa malolistá je dlouhověkou dřevinou - dožívá se stáří až 700 let.

Rozšíření: Lípa malolistá roste téměř v celé Evropě a na Krymu a Kavkaze tvoří dokonce rozsáhlé lesy. Neroste pouze v nejjižnějších a nejsevernějších oblastech kontinentu. Je to dřevina dubohabřin, lužních, suťových i stinných roklinových lesů. Zastoupení lípy v našich lesích pokleslo především v důsledku přeměny lesní půdy na zemědělskou. K tomuto faktu dnes přistupuje také náhrada listnatých a smíšených lesů smrkovými a borovými monokulturami. V minulosti byla hojně vysazována, a tak se s ní můžeme setkat na starých vesnických návsích, u kostelů, křížků a kapliček.

Jak ji rozpoznáte: Pokud se rozhodnete pro vlastní sběr rostlinné drogy, lipového květu, narazíte patrně na problém přesného určení botanického druhu. Určování lip je poměrně náročné, některé druhy jsou značně proměnlivé, a ještě se vzájemně kříží. Pro lepší orientaci jsou uvedeny alespoň základní určovací znaky druhů, se kterými se můžete setkat v našich podmínkách.

Oba výše uvedené druhy spolu s lípou zelenou (Tilia euchlora C. Koch) mají na rubu jednoduché chlupy (trichomy) nebo jsou lysé. Na rubu čepele, v paždí žilek, jsou chomáčky chloupků.

Lípa srdčitá má listy okrouhle srdčité, 4 až 8 cm dlouhé, v paždí žilek s chomáčky hnědých chlupů. Oplodí je kožovité a lze jej lehce v prstech rozmáčknout. Listeny jsou dlouze řapíkaté.

Lípa velkolistá má čepel listovou 7 až 12 cm dlouhou, listeny jsou kratičce řapíkaté. V paždí listu jsou chomáčky běložlutých trichomů. Plody jsou žebernaté, většinou vlnaté, v prstech nezmáčknutelné. Oba druhy mají listy na líci matné a letorosty hnědočervené.

Lípa zelená má na rozdíl od lípy malolisté i velkolisté letorosty zelenožluté a listy nápadně lesklé, jako nalakované. Lípa zelená kvete o tři týdny později než lípa velkolistá. Pro svoji větší odolnost vůči suchu se vysazuje dnes častěji než obě naše domácí lípy.

Dále se u nás můžete setkat s lípou stříbrnou (Tilia tomentosa Moench) a lípou řapíkatou (Tilia petiolaris DC.). Listy těchto lip jsou na rubu listů šedobíle plstnaté s hvězdicovitými trichomy. V paždí žilek nemají chomáčky chlupů. Lípa stříbrná je původní v jižní Evropě, čepel listová je přibližně dvakrát delší než řapík a květy intenzivně až nepříjemně voní. Méně často se pěstuje lípa řapíkatá, která pochází z jihovýchodní Evropy. Má převislé větve a řapíky jsou delší než polovina čepele.

Historie užití: Ve starověku lidé používali lípu jako léčivku, i když použití bylo zcela odlišné od současného. Kůra sloužila proti malomocenství, listy na puchýře v ústech, šťáva proti vypadávání vlasů. Matthioli uvádí ve svém slavném herbáři, že vodu z květu lipového používají ženy k potírání skvrn na tváři, proti otokům a že podporuje růst vlasů. V 16. století se používal lipový květ také jako osvědčený prostředek proti dětské tetánii (psotník, staročesky dětinský božec). Listy spařené vodou a smíchané s vínem se přikládaly na končetiny při svalových křečích a na popáleniny.

Lípa je od pradávna jedním z nejoblíbenějších stromů po celé Evropě a hojně se s ní setkáváme již ve starých bájích, pověrách, poezii a výtvarném umění. Podle pověstí právě lípy osídlovali spravedliví a dobří duchové. Lidé je pak vyhledávali, aby se pod nimi schovali před bouřkou, v domnění, že do nich díky dobrým duchům neuhodí blesk. U nás se stala dokonce zásluhou Kollárovy Slávy dcery a národního obrození národním stromem.
Název rodu Tilia pochází z řeckého ptilon (= křídlo), podle blanitých křídlatých listenů květenství.

Sběr: Sbírají se celá květenství ( Flos Tiliae) včetně listenu na počátku kvetení, kdy rozkvete asi polovina květů v květenství. Ve směsi nesmí být plody! Květy se suší ve stínu a pokud možno v průvanu nebo při umělé teplotě do 35 °C v načechrané vrstvě do 5 cm. Droga se snadno zapaří, čímž ztrácí kvalitu. Slunce a vyšší teplota také nepříznivě působí na účinnost drogy. Předsušení na slunci je nevhodné. Dobře usušené květy a listeny si mají uchovat svou původní barvu a charakteristickou vůni. Květ nesmí znovu navlhnout. Nesbíráme odkvetlá květenství s malými chlupatými plody ani poupata. Droga má slabě kořenitý pach a nasládle slizovitou chuť. Uchovává se v dobře uzavřených nádobách. Droga sesychá v poměru 5 : 1.

Účinné látky: Droga obsahuje velké množství slizu, třísloviny (tilirozid), glykosidy, silice a flavonidy (kvercetin, hesperidin), organické kyseliny, saponiny, látky blízké tokoferonu (vitaminu E) , fytosteroly a další.

Vlastnosti:Lípa rozpouští hleny (mucilaginosum a expektorans), vyvolává pocení (diaforetikum), utišuje křeče (spazmolytikum), podporuje vylučování žluči (cholagogum) a zlepšuje chuť k jídlu (stomachikum). Dále se používá jako diuretikum (podporuje vylučování moči) a při koupelích a v kosmetice. Často se kombinuje s černým bezem.

Účinky na organismus: Droga má močopudný účinek, kterého se využívá zvláště při chorobách z nachlazení. Jako sedativum má využití při nervovém podráždění i při nespavosti. Tvoří složku čajovin používaných při revmatismu. Má pozitivní vliv na tvorbu hlenu a usnadňuje odkašlávání. Květ lípy má podpůrný vliv na vylučování žaludeční šťávy, takže urychluje trávení. Podporuje tvorbu žluče a uvolňuje křeče trávicího traktu. Odvar z lipového květu dodává kůži jemný zlatavý nádech, proto se používá také v kosmetice. Je součástí mnohých čajovin jako korigens.

Purkléřka islandská je lišejníkem s lupenatě křovitou, zelenohnědou až hnědou stélkou, laloky žlábkovitě svinutý, téměř rourkovými, na okrajích s krátkými brvami, viditelnými nejlépe pod lupou.

Roste zpravidla na zemi, v příkopech, na pastvinách, na lesních cestách, na mechem obrostlých skalách a balvanech.

Drogou je stélka, sbíraná po celý rok, nejkvalitnějším sběrem je sběr májový.

Obsahuje tzv. membránový sliz, složený především z polysacharidů (lichenin, isolichenin a další). Dále obsahuje tzv. lišejníkové kyseliny jako kyselinu fumaroprotocetrarovou, usinovou, cetrarovou a další. Dále se v ní nacházejí pektiny, vitamín A řady B a jod.

Svými účinky je lišejník (jeho stélka) mimořádně vzácný. Sliz je skvělým protektivním prostředkem sliznic. Podávání je namístě při zánětlivých procesech v ústní dutině, v horních cestách i v trávicím traktu. Zlepšuje trávení a vstřebávání živin, působí výrazně fytoncidně, a t v poměrně širokém spektru účinků, které zahrnují i některé nebezpečné viry. Léčí žaludeční a střevní vředy.

Vhodnou lékovou formou je především macarát, před použitím mírně přihřívaný. Ideální lékovou formou je i bylinkářský čaj a čaj homeopatický.

Islandský mech, jak se lišejníku říká, je ideální drogou vhodnou pro podávání samostatné i ve směsích. Mucilaginozní účinek potencuje kombinace s kostivalem nebo proskurníkem, či lněným semenem nebo slézem. Hořké působení můžeme posílit kombinací s puškvorcem, omanem, kořenem anděliky, natí čubetu benediktu apod.

Vyšší překročení rozumné dávky může vyvolat nevolnost, jinak nejsou známy žádné vážnější vedlejší účinky ani kontraindikace. Naopak, je velmi vhodný pro jakkýkoliv věk – pro pediatrickou a geriatrickou praxi. Pokud je ovšem chuť zahořklá nebo nepříjemná, můžeme jej korigovat např. medem.

"Podle bylinkáře unikátní Vymítač tuků!"

Lotos patří k nejuctívanějším květinám naší planety. Pro hinduisty a buddhisty je symbolem čistoty, svatosti, dobra a krásy. Lotosovému květu připisovali zvýšení plodnosti, prohloubení vnitřní krásy a vnímavosti k vyšším energiím.

Lymská borelióza z pohledu klasické a celostní medicíny

Lymská borelióza je onemocnění přenášené gramnegativní spirochetou Borrelia burgdorferi sensu lato. Má tenký spirálovitě vinutý tvar a dále bičíky, které jí umožňují poměrně dobrý pohyb.

Borelií existuje dalších několik druhů: B. burgdorferi sensu stricto, B. afzelii, B. garinii, B. japonica, B. turdi, B. tunuki, B. sinica, B. valaisiana, B. lusitaniae, B. andersonii, B. bissettii a B. miyamotoi. Liší se od sebe genotypem, fenotypem i různým stupněm patogenity. Některé jsou rezistentní vůči přirozeným baktericidním účinkům lidského séra. Postupným pasážováním přes hostitele se vyvíjejí, mění a roste i jejich rezistence vůči imunitnímu systému i antibiotikům. Osídlují i místa, do kterých špatně pronikají protilátky, jako jsou mozek, synoviální membrána, periferní nervy. Dokážou přilnout k povrchu krevních destiček, červených krvinek, k buňkám endotelu (výstelka cév). Dokážou aktivovat typy bílých krvinek, které produkují látky, díky nimž se borelie mohou pohodlně rozšířit do celého organismu. Borelie patří, stejně jako původce syfilisu Treponema pallidum, do rodu spirochet. S treponemou má spoustu podobných vlastností.

Jediným přenašečem podle klasické medicíny je klíště rodu Ixodes. Borelie rostou a vyvíjejí se ve střevě klíštěte, mění se podle přijímané potravy, kterou je krev a míza hostitele. Rezervoárem jsou hlodavci a ptáci. U nich ale nikdy nedojde k onemocnění. Naproti tomu onemocní psi, skot a koně, stejně jako člověk. Aby klíště mohlo infikovat, musí se dostat do slinných žláz klíštěte, kde jich musí být minimálně sto. Infekci je schopna předat pouze jedna třetina infikovaných klíšťat. I nakažená klíšťata jsou nemocná. Díky množení patogenních borelií se rozpadají jejich střevní buňky, což může být příčinou smrti klíšťat. Podle klasické medicíny izolace borelií z jiného hmyzu není důkazem, že je přenášena komáry, neboť na jeho těle může ulpět borelie při sání krve nakaženého hostitele. Borelie jsou schopny proniknout neporušenou kůží z výkalů klíšťat – odstraňováním klíšťat nechráněnou rukou. Pronikají i placentární bariérou.

Borelie mohou infikovat lidi a zvířata po měsíce i roky bez ohledu na imunitní obranu hostitele. Borelie mají určité antigeny, pomocí kterých mohou unikat aktivnímu imunitnímu systému.

Hostitel může začít produkovat v časné fázi infekce protilátky typu IgM proti bičíku a vnějšímu proteinu povrchu borelie. Tyto protilátky ale také reagují kromě borelií s myozinem (svalová bílkovina) a nervovými vlákny. Další protilátky třídy IgG pak mohou napadat svalovinu a nervovou tkáň a být tak příčinou autoimunitních pochodů v organismu nebo přímo chronického zánětu kloubů. Vznik autoimunitního problému je velmi závažný pro hostitele. Vnímavost k infekci u lidí je všeobecná, klinický průběh je závislý na individuálních faktorech.

Některé studie ukazují, že k přenosu borelie zřídka dochází prvních 24–36 hodin po přisátí. Pravděpodobnost roste s délkou sání. Regurgitace střevního obsahu nebo zanesení trusu klíštěte do rány se považuje za potenciální způsob. Inkubační doba se udává 1–300 dní, třetina nemocných udává 7–14 dní, druhá třetina zhruba 60 dní.

Největší výskyt nakažených klíšťat v naší republice vykazují kraje Středočeský, Pardubický a Karlovarský. Republikový průměr převyšují okresy Frýdek-Místek a Příbram. Nejčastější lokality jsou podél vodních toků a v nízké nadmořské výšce. Dříve se udávalo, že nad 700 m se klíšťata nevyskytují. Dnes byla prokázána i v nadmořských výškách nad 1200 m.

Klinické projevy boreliózy

1. dermatologické – erythema migrans, boreliový lymfocytom

2. muskuloskeletální – bolesti a záněty kloubů a svalů

3. neurologické – bolesti hlavy, meningitida, meningoradikulitida, encefalitida, encefalomyelitida, obrna lícního nervu

4. psychiatrický lymský syndrom (porucha vnímání a paměti, afektivní poruchy až těžké deprese, organické psychózy až demence)

5. další onemocnění

– chronický únavový syndrom

– postižení srdce

– postižení: oka, sluchu, respiračního systému, urogenitálního systému, hepatálního systému

Nejčastěji jsou postižení po 30. roce života, vrchol nastává mezi 45.–49. rokem. Ženy oproti mužům jsou postiženy v poměru 1 : 1,17. Sérologický průzkum u zdravé populace ukázal, že antiboreliové protilátky IgG lze zjistit u 10 % naší populace. To znamená, že určitá část populace neonemocní nebo infekce probíhá skrytě. V některých případech naopak nejsou protilátky prokazatelné vůbec, jindy k jejich absenci vede užití antibiotik. Borelie přežívá v organismu v privilegovaných tkáních (nervová, oční, svalová...), existuje v organismu i změněná, aby ji nemohl zasáhnout imunitní systém. Vytváří i imunokomplexy, je schopna spustit imunitní reakce, které způsobí další poškození organismu. Spirochety působí na organismus vlivem svého těla a zánětlivých mediátorů, které produkují, zkříženou reaktivitou mezi spirochetami a tkáněmi organismu (spuštění autoimunitní odpovědi za přítomnosti spirochet), dále způsobují imunopatologické reakce, avšak již bez jejich přítomnosti v organismu a toxické reakce borelií spojené s přítomností borelií v organismu.

Prevence spočívá především v ochraně před klíšťaty, jejich časném odstranění a dezinfekci místa přisátí.

Laboratorní diagnostika se dělí na nepřímé metody – zahrnuje zjišťování specifických antiboreliových protilátek imunoenzymatickou metodou ELISA na nepřímou imunofluorescenci IFA. Tyto metody prokazují protilátky IgM a IgG v séru, mozkomíšním moku a synoviální tekutině. Po metodě ELISA se ještě použije metoda Western blot, vysoce senzitivní pro konfirmaci protilátek pozitivních a hraničních (IgG, IgM). Mezi přímé metody patří mikroskopie v zástinu, přímá kultivace borelií a PCR metoda ke kvantifikaci DNA borelií.

Onemocnění způsobená borelií

Onemocnění kůže

– erythema migrans – 85 % všech projevů, v průměru za sedm dní se vytváří v místě přisátí klíštěte červená okrouhlá skvrna s centrálním výbledem, který nemusí být vždy přítomen

– boreliový lymfocytom – červená až fialová barva – na uchu, špičce nosu, dvorci prsní bradavky či na skrotu, výskyt v 5 %

– acrodermatitis chronica atroficans – červené skvrny na koncových částech těla – nárty, kolena, lokty, hřbety ruky

– morfea, lichen sclerosus et atrophicus, granuloma anulare, difuzní reverzibilní alopecie

Onemocnění kloubů

– bolesti kloubů, záněty kloubů – bolesti kloubů jsou stěhovavé, doprovázené velkou únavou, někdy jsou přítomny subfebrilie i teploty, noční poty. Postihují kolena, ramena, hlezna, zápěstí, jeden nebo několik kloubů najednou

– záněty šlach, šlachových pochev, tíhových váčků, svalových úponů, kloubních pouzder, synoviální membrány

– typickým projevem je např. periarthritis humeroscapularis – zánětlivé změny v oblasti ramenního kloubu, podobným případem je syndrom karpálního tunelu

– záněty svalů

Borelie destruují buňky kloubní chrupavky i pod ní ležící kosti. Jsou zdrojem vzplanutí zánětu nebo perzistující infekce či přechodu do chronického stadia.

Postboreliový syndrom

Vzniká u malého procenta pacientů léčených antibiotiky. U těchto pacientů jsou i nejsou prokázány protilátky. K nejčastějším projevům patří únava, bolesti kloubů, svalů, brnění, poruchy nálady, paměti, bolesti vazů. Antibiotická léčba u těchto pacientů již opakovaně nezabírá a nepodává se. Postižené ale omezuje v normálním životě.

Neuroborelióza

Jde o postižení nervového systému. Svůj podíl zde mají i individuální dispozice a autoimunitní pochody. Autoimunita odpovídá za podobnost boreliózy s revmatickými a demyelinizačními chorobami (projevy roztroušené sklerózy). Potíže se mohou vyvinout akutně nebo po neléčeném prvním stadiu (kožní projevy).

– meningitida, meningoencefalitida

– radikulitida

– neuritida

– zánět nervů (zejména očního)

– obrny periferních nervů

– obrna n. facialis (lícní nerv), ochrnutí končetin, poruchy svěračů

– poruchy vědomí (podobnost s alkoholickou psychózou či drogovým postižením)

– poruchy vnímání, paměti, psychické potíže (neurózy, deprese) Postižení nervového systému se může projevit v kterékoli jeho oblasti, včetně útrobních nervů. Imitují roztroušenou sklerózu, Alzheimerovu chorobu, mozkový nádor, myastenii, abúzus psychoaktivních látek a jiná onemocnění.

Postižení srdce

– lymeská karditida – projevuje se poruchami srdečního rytmu, perikarditidou, myokarditidou až dilatovanou kardiomyopatií, srdečním selháním. Ne vždy se postižení srdce spojuje s boreliózou.

Postižení oka

– zánět spojivek, otok víček

– zánět rohovky

– uveitida

– odchlípení sítnice

– městnavá papila 

– neuropatie optického nervu

– obrny okohybných nervů

Borelióza a těhotenství

Byl popsán i transplacentární přenos infekce na plod. Adekvátně léčená borelióza před těhotenstvím by neměla mít vliv na budoucí vývoj plodu. Pokud dojde k infekci v graviditě, pak záleží na stáří plodu a způsobu léčby. Léčba těhotné vyžaduje antibiotickou terapii antibiotiky vhodnými k podávání v těhotenství. Otázka, zda borelie může způsobit vážné poškození plodu nebo jeho odúmrť, je nezodpovězena.

Léčba boreliózy

Borelióza má tendenci k samovolné úzdravě v časném lokalizovaném i diseminovaném stadiu. Léčba antibiotiky je však nutná. Zkracuje dobu klinických potíží a zabraňuje přechodu do chronicity. Antibiotika používaná k léčbě: doxycyklin, amoxicilin, erythromycin, azithromycin, ceftriaxon, cefotaxim, penicilin G, metronidazol.

Borelióza z pohledu celostní medicíny

Pomocí EAV či jiných alternativních diagnostických metod se testuje přítomnost borelie v organismu velice často. Naměříme ji téměř v 90 % u chronických onemocnění, se kterými pacienti přicházejí. Nedetekujeme protilátky, ale přímo borelii, informaci o tom, že borelie se v organismu nachází. Můžeme dokonce stanovit, ve kterém orgánu nebo tkáni je přítomná, a dokonce zdali vytváří ložiska.

Borelióza může zahrnovat přes tři stovky různých příznaků. Akutní stadium je potřeba vždy zaléčit antibiotiky! Nicméně chronická borelióza je pak doménou detoxikační celostní medicíny. Do ordinace nejčastěji přicházejí lidé, kteří boreliózu prodělali a mají následky, dále ti, u kterých z krve nebyla diagnostikována, proto jim nikdy nebyla stanovena diagnóza boreliózy. K nejčastějším projevům patří chronický únavový syndrom, bolesti hlavy, bolesti kloubů, ale borelii naměříme i u kožních postižení, zrakových, sluchových potíží, u depresí, neuróz, poruch paměti, autoimunitních chorob. Borelie může prakticky atakovat jakoukoli tkáň či orgán v organismu, včetně dýchacích, trávicích, močopohlavních orgánů. Téměř za každou chronickou nemocí může stát právě borelióza.

Pokud máme štěstí, zachytíme boreliózu po proběhlém akutním stadiu, kdy nejsou vytvořena ložiska. Jakmile borelie vytvoří ložiska (jde o určitý počet bakterií nebo jen o část genetického materiálu, jehož genetický kód je schopen replikace), je detoxikace mnohem obtížnější. Ložisko chrání borelie proti účinkům imunitního systému. Jakmile ale imunita poklesne, např. vlivem infekce nebo stresu, pak se ložiska začnou rozpadat a borelie invaduje dále do různých míst organismu. Proto se může stát, že člověk přeléčený antibiotiky a bez potíží může znovu onemocnět stejnými (např. kloubními problémy) příznaky. A protilátky se už objevit v krvi nemusí. Navíc organismus je poškozován i toxickými látkami, jež borelie produkuje. Informace či toxin ovlivňují cílovou tkáň, kterou připraví k invazi borelií. Každý mikroorganismus se totiž snaží zničit makroorganismus.

Klasická medicína nedokáže, na rozdíl od celostní, řešit postboreliový syndrom, zejména pokud chybí přítomnost protilátek. Nikdy netvrdí, že člověk nemá boreliózu poté, co byl přeléčen antibiotiky. U každého člověka se i po přeléčení antibiotiky borelióza pomocí EAV vytestuje. Další odlišnost spočívá i v tom, že z hlediska celostní medicíny je téměř jistý transplacentární přenos, ať už mikroorganismů, nebo informace pasážované generacemi.

Léčba boreliózy metodami alternativní medicíny

Borelie napadá a ničí imunitní systém. Vytváří ložiska, má tendenci ke chronicitě či perzistenci v organismu. Z tohoto důvodu je vždy potřeba posílit imunitní systém a zlepšit jeho fungování. Spravit narušené imunitní pochody. Vzhledem k tomu, že má sklony k přetrvávání v organismu a k tvorbě ložisek, není její odstranění jednoduché. Ložiska musíme důkladně vytestovat, to znamená zjistit, ve kterých tkáních se nacházejí, a podle toho tyto tkáně cíleně detoxikovat. Ve své ordinaci využívám preparáty Diochi, Joalis a homeopatii. S výhodou je vzájemně kombinuji. Vzhledem k tomu, že téměř všichni pacienti s vytestovanou boreliózou mají i psychické potíže, zejména typu depresí a neuróz, používám i Bachovu květovou terapii. Pokud je organismus bez stresu, toxické látky uvolňuje podstatně ochotněji. Budeme-li si myslet, že na boreliózu vystačíme jedním preparátem, budeme velmi zklamaní. Stejně tak je potřeba informovat pacienty, že léčba je dlouhodobá. Pokud tito lidé vydrží, zejména ti, kteří jsou již po přeléčení antibiotiky a mají tzv. postboreliový syndrom (viz výše), během několika měsíců zaznamenají obrovskou úlevu. Nejprve začíná ustupovat únava, pak postupně mizí i bolesti kloubů, svalů, vazů. Je to běh na dlouhou trať. Může trvat rok i dva. Záleží na tom, kolik ložisek borelie vytvořila a jak moc poškodila imunitní systém, zda spustila autoimunitní reakce nebo zda poškozuje organismus toxiny.

Na podporu a detoxikaci imunitního systému doporučuji preparáty Viraimun (Diochi), Imun a Cranium (Joalis). Po celou dobu je vhodné detoxikovat lymfatický systém – preparát Lymfatex (Joalis), Diocel nebo Gerocel kapky (Diochi). Z preparátů Diochi jediným, který účinně zabírá na borelie, je Sagradin. Ale ani tento preparát nedokáže zbavit člověka všech potíží, zvláště vzhledem k výše uvedeným skutečnostem. Sagradin ráda kombinuji s preparátem Spirobor, který dokáže borelie vylučovat z organismu. Sagradin dokáže biorezonančními schopnostmi rozkládat ložiska, navíc působí analgeticky. Další volba preparátů závisí na vytestování orgánů, které jsou postižené. Můžeme použít například Detoxin na detoxikaci jater, oka, Diocel na detoxikaci močového ústrojí. Vždy záleží na postiženém orgánu. Na klouby působí Gerocel kapsle, Vista Clear, ArtiDren. Velmi ráda využívám homeopatické preparáty, jako jsou Rhus toxicodendron, Ruta graveolens, Kalmia latifolia, Sanguinaria canadensis, Rhododendron, Ledum palustre a jiné. Nikdy nenajdeme jeden zázračný preparát, jak se obvykle domnívají pacienti. Takže na dotaz, poraďte mi, jaký mám užívat preparát, když mám chronické potíže po prodělané borelióze, odpovídám, že nejlepší je cílená detoxikace po diagnostice v ordinaci. Je potřeba borelii odstraňovat systematicky spolu s reparací imunitního systému.

uveřejněno v časopise Sféra, vydání 08/2011

Magnolie pro krásu i zdraví
Kdo by neznal nádherné a líbezně vonící květy magnolií? Tyto keře i stromy u nás nacházíme zejména v městských zahradách a parcích, kde na sebe upozorňují velkými exotickými květy. Jejich barva se mění od čistě bílé přes nejrůznější odstíny žluté a růžové až po téměř červenou. Botanický rod Magnolia je zástupcem starobylé čeledi magnoliovitých (Magnoliaceae) obývající Zemi již déle než 100 milionů let (od období křídy). Kdysi se tyto rostliny vyskytovaly přirozeně i u nás, dnes však rostou jen v mírném až tropickém pásmu oblastí Nového světa a jihovýchodní Asie.

Do rodu Magnolia patří kolem 120 druhů dřevin, z nichž v Asii (od Himálají po Čínu, Japonsko, Tchajwan a Malajsii a v jižní Indii) rostou asi dvě třetiny, zbylé druhy jsou americké. Asijské druhy upoutávají svou krásou, protože zpravidla mají velké květy objevující se ještě před olistěním. Americké druhy mírného pásma jsou většinou stromovité a kvetou až po olistění, takže jejich květy tolik nevynikají. Magnolie u nás dorůstají do výšky 4 až 6 metrů a rozkvétají na přelomu dubna a května velkými vonnými, jednotlivě postavenými květy.

Léčitelství

Magnolie nejsou jen krásné, ale mohou být i užitečné. Zatímco v Evropě a v Americe se tyto dřeviny pěstují v parcích a zahradách jen pro ozdobu, ve východní Asii jsou zdrojem velmi dobře známé a v lidovém léčitelství oblíbené drogy saiboku-to a hange-koboku-to, používané již po celá staletí jako mírný uklidňující prostředek. Zdrojem drogy jsou především dva blízce příbuzné druhy – čínská Magnolia officinalis (kara-koboku) a japonská Magnolia obovata (nazývaná zde wa-koboku). Droga byla poprvé popsána v díle Shennong Bencao Jing vydaném asi 100 let před naším letopočtem. Je to usušená a rozdrcená kůra magnolie, ze které se připravuje odvar. Její používání v lidovém léčitelství je rozšířeno i v Číně, a to pod názvem Hsiao-cheng-chi-tang. Droga se používá jako přírodní anxiolytikum, ale také při léčení astmatu. Pod označením saiboku-to je tato droga také součástí tradiční japonské herbální medicíny Kampo. Uplatnění nachází rovněž i v mnoha oblíbených čínských recepturách, jako je např. Shanghan-lun nebo Jingui-yaolue. Snad žádná část rostlin není toxická, největší koncentrace farmaceuticky významných látek je v kůře.

Věda a farmacie

V kůře a listech magnolií byla nalezena řada fenolických látek, zejména kyselina gallová, sennosidy A a B, naringin, hesperidin, emodin, honokiol a magnolol. Farmakologicky nejvýznamnějšími obsahovými látkami drogy saiboku-to a hange-koboku-to jsou honokiol a magnolol, dva izomerní dihydroxy-diallyl-bifenyly ze skupiny lignanů. Jejich anxiolytický účinek je 5000x silnější než účinek samotné drogy Saiboku-to a je srovnatelný s účinky benzodiazepinů. Experimenty na laboratorních zvířatech i klinické pokusy na zdravých dobrovolnících prokázaly, že tyto látky nemají nežádoucí účinky benzodiazepinů, jako jsou deprese a amnézie, a při jejich podávání nevzniká závislost. Obě látky jsou také velmi účinná centrální myorelaxancia, vykazují mírný tlumivý účinek na CNS a jsou rovněž účinnými vychytavači hydroxylových radikálů. Mají silné antioxidační účinky, 1000x vyšší než alfa-tokoferol. Významný je i účinek obou látek na centrální cholinergní nervový systém. Zvyšují syntézu acetylcholinu v mozku a stimulují uvolňování tohoto neuromediátoru na synapsích. Tím by se mohla posilovat cholinergní inervace a zlepšovat kognitivní funkce stárnoucího mozku. Některé klinické studie ukazují, že magnolie a její biologicky účinné látky by mohly být bezpečnými fytofarmaky v psychofarmakologii.