Regenerace ve sféře Diochi

MUDr. Jan Hnízdil je nejenom předním českým celostním lékařem, průkopníkem komplexní psychosomatické medicíny a autorem několika knih, ale také držitelem ocenění Bludný balvan, který je každoročně udělován Klubem českých skeptiků Sisyfos.

Pane doktore, bolesti zad byly, jsou a patrně i budou velmi rozšířeným problémem. Co bývá jejich příčinou? Proč jste se vlastně ocitl mimo systém a otevřel vlastní soukromou praxi?

Vlastně dnes lituji, že jsem ze systému odbočil tak pozdě. Léta jsem se trápil na klinice, moje práce se dala přirovnat k práci v továrně na lince. Chodily ke mně davy pacientů a dělal jsem to, co jsem se naučil na lékařské fakultě. Ordinoval léky, elektroléčby, vypisoval neschopenky, píchal injekce… Léčil, léčil, ale oni se mi pořád vraceli.  V ordinaci jsem zdědil kartotéku lidí, kteří tam chodili s bolavými zády třeba dvacet let. Pořád se léčili, pořád jim bylo blbě. Byl jsem z toho otrávený, lámal jsem si hlavu, „kde udělali soudruzi chybu.“  Pak jsem náhodně potkal kolegu doktora Šavlíka, zakladatele české psychosomatiky. Tehdy mi pověděl památnou větu:

„Nemoc je informace, že člověk dělá v životě nějakou chybu.“

Vysvětlení nemoci není možné hledat jen na rentgenech, cétéčkách, rezonancích nebo v odběrech krve. Neméně důležité je se s pacientem osobně seznámit, zjistit, jakou má povahu, jak žije, jak pracuje, jak odpočívá, jaké má radosti, starosti… Teprve v tomto celostním nebo komplexním kontextu pochopíte příčiny jeho nemoci. Je to neuvěřitelně jednoduché.  Až se tomu pacienti diví.

Jste tedy svým způsobem i psycholog?

Kvalifikaci psychologa nemám, snažím se k pacientovi přistupovat psychoterapeuticky. Komunikovat s ním citlivě, ale efektivně. Spousta kolegů si stěžuje, že se jim pacienti s problémy osobního života moc nesvěřují. Já mám problém opačný. Chtějí mi povědět snad úplně všechno. Až je musím brzdit. Na úvod konzultace jim povím: „Abych se ve vašich problémech rychle zorientoval, tak vám vždy položím jednoduchou otázku a prosím o jednoduchou odpověď.“ Potřebuji zjistit, jak je na tom tělesně, abych „neprošvihnul“ nějaký organický problém. Pacienta pečlivě vyšetřím.  Musí se svléknout, posoudím pohybový aparát, změřím tlak, poslechnu srdce, plíce...jako u běžného lékaře. Pokud zjistím nějaký organický problém, tak ho nasměruji na spolupracujícího specialistu. I když nesedíme na jednom místě, pracujeme v týmu.  Pak musím zjistit, jak je na tom psychicky, abych nepřehlédl vážný psychický problém (psychózu, depresi, panickou ataku..). Pokud je třeba nasadit psychofarmaka, dám kontakt na zkušeného psychiatra. Pokud je vhodná psychoterapie, tak zjišťuji, zda by ji pacient akceptoval, případně jakou. V Hnízdě zdraví máme dva psychoterapeuty a tři psychoterapeutky, každý nabízí něco jiného: koučink, psychoanalýzu, KBT, psychorelaxační techniky, autogenní trénink... Pacientovi dám vybrat. Vedle stavu těla a duše se zajímám o to, jak si  vede v životě, jak pracuje, jak odpočívá, jaké  má radosti, starosti, vztahy rodiny... Je to vlastně jednoduchá skládačka. Většinou mám za půl hodiny jasno. Jak člověk žije, tak taky stůně, pokud způsob života nezmění, může se léčit, ale jen těžko uzdravit.  

Pojďme se vrátit k zádům – zmiňoval jste, že jste kdysi zdědil kartotéku právě těchto pacientů. Vyhledávají vás klienti hlavně s těmito problémy?

Pacientů s bolestí zad a kloubů je asi nejvíc. Psychosomatický přístup je ale efektivní u každého zdravotního problému: nejen u ekzémů, žaludečních vředů, úzkostech, depresích, ale i při těžkém autoimunitním nebo onkologickém onemocnění.  Funguje bez rozdílu věku, pohlaví, diagnózy. Psychosomatika má jediný limit: je určená pro lidi, kteří jsou ochotní a schopní převzít zodpovědnost za svoje zdraví. Ke mně se přijdou jen poradit, jak na to. To ale neznamená, že vůbec nepoužívám léky. Když zjistím, že je pacient na dně a vlastními silami by nemoc nezvládl, tak mu je předepíši – analgetika, antibiotika, antidepresiva... Snažím se je ale ordinovat jen dočasně, aby pomohly pacientovi odrazit se ode dna a využil jejich efektu k životní změně.

Je díky tomuto přístupu úspěšnost větší?

To nezáleží jen na mně. Žádné zázraky neslibuji ani nedělám.  Pacientům vysvětluji a radím, jak si mají pomoci sami. No, a když přijde pacient a říká: „Pane doktore, jedině vy, vy mě zachráníte, vy to dokážete!“,  je jasné, že je jeho očekávání naprosto nereálné. Tak mu povím: „Ne, ne, ne – to jste tady špatně, to musíte k Nejvyššímu.“

Nikomu nic neslibuji, zázraky nedělám, jen srozumitelně a v  klidu vysvětlím, kde pacient dělá chybu.

Třeba ve vztazích, v pohybu, ve stravě…  Identifikuji chybu, poradím mu, co by měl ve svém životě změnit, aby se uzdravil. Pak už je to na něm. Někdy jsou zklamaní, čekají aspoň homeopatickou kuličku nebo akupunkturní jehlu. Já ale žádného takového prostředníka nepotřebuji. U mě je to na „férovku“. Nemoc je vlastně nastavené zrcadlo. Je otázka, zda se do něj člověk odváží podívat, nebo zda to chce raději „zastřít“ prášky.

Dá se nějak generalizovat somatizace do určité části těla? Když někdo řekne – mě bolí krční páteř a mě zase bedra. Je to poselství vždy stejné?

Somatizace česky znamená ztělesňování neřešené životní situace. Člověk má nějaký životní problém – rodinný, vztahový, stres – a neví si s tím rady.

To, co není člověk schopen ve svém životě změnit vědomě, tak postupem času tělo začne dělat na nevědomé úrovni za něj.

Bolí mě hlava – mám toho plnou hlavu. Bolí mě záda – naložil jsem si toho více, než unesu. Pálí mě žáha – leze mi to krkem… To jsou typické projevy somatizace, informace o tom, že člověk dělá nějakou chybu, životní problém neřeší.

Tím se nemyslí jen fyzická zátěž, ale také starosti. Vysvětluji pacientům, že když má člověk starosti a moc si je bere, pak ho to tíží. Vyvolává to napětí, nejenom psychické, ale člověk je napnutý i svalově. Aby tíhu unesl, aby všechno stihnul a zvládnul. Svalové napětí samo o sobě vyčerpá velkou spoustu energie, člověk je pak unavený jenom z toho, jak je napnutý. Však se také říká „utahanej ze starostí.“ Pokud to trvá delší dobu, objeví se únava, bolesti šíje a zad, závratě, dechová tíseň, bušení srdce... Tělesné projevy jsou ze začátku funkční, na rentgenu, CT, v odběrech krve se většinou nic nenajde. Pokud ale funkční potíže trvají delší dobu, přejdou do organického problému: artrózy, vředů žaludku, astmatu, hypertenzní nemoci, infarktu... Ty už jsou nevratné, úplně se vyléčit nedají. Ideální je, když pacient a lékař zachytí varovné signály ve fázi funkčních potíží. Proto píši knížky, přednáším, dávám rozhovory. Aby lidé porozuměli, co jim tělo nemocí říká a nemuseli chodit k doktorovi. Pacientům v ordinaci pokládám 15 jednoduchých otázek, které mi pomohou najít klíč k jejich zdravotním potížím. (najdete je na konci rozhovoru, pozn. redakce). Každý si je může sám položit. Po skončení konzultace pacienti obvykle říkají: „Pane doktore, já jsem to věděl, tušil jsem to, vy jste mi to jen potvrdil.“

Na každého pacienta mám vyhrazenou hodinu. To bohatě stačí. Můj přístup je odlišný od přístupu běžného lékaře, který se psychikou a životní situací pacienta většinou nezabývá. Obvykle ho zajímá jen ten část těla, kterou má na starosti, řídí se postojem: „Psychiku a osobní starosti mi sem netahejte, mě zajímá srdce, plíce, žaludek, tlak...“ Přitom lidí, kteří somatizují, je naprostá většina. Na psychiatrii nebo k psychologovi, kteří by se zajímali o jejich psychiku a stresy nepůjdou.  Nejsou přece „blázni.“ To, co potřebují je komplexní psychosomatický přístup. Psychosomatika přitom není nic nového. Je to návrat ke zkušenosti a moudrosti rodinných lékařů. Takový doktor znal rodinu, děti, prarodiče, věděl, jak to v rodině chodí, a když k němu někdo z rodiny přišel, dokázal velice rychle, bez složitého vyšetřování, zasadit zdravotní potíže do souvislostí jeho života. To nám dnes nejvíc chybí.

Jakou roli hraje genetika?

Těch opravdu dědičných nemocí je strašně málo.

To, co se dědí, jsou způsoby chování, které k  nemocem vedou.

Pacientka si stěžuje na bolesti kyčle, na artrózu, říká – u nás se to dědí… maminka i babička měly endoprotézu. Pak si povídáme půl hodiny a ukáže se, že paní žije podobným způsobem života – nadváha, těžká fyzická práce, sedavý způsob zaměstnání, nedostatek vhodného pohybu, stres. Dědí se model chování, který k nemoci vede. Důležitou roli hraje i povaha. Dědí se nejen váha, výška, tělesné parametry, ale i povahové vlastnosti. Jestli jsem do medicíny vnesl něco nového, z čehož jsou pacienti vyvedeni z míry, pak to, že se zajímám o povahu rodičů, vztahy původní rodiny. To je strašně důležité. Zjistíte, že tatínek je cholerik, maminka hysterka, doma spory, děti si s nimi nerozumí, od malička žili v napětí…  Tyto emoční stopy a tenze pak přenášejí  do dospělosti, působí jim zdravotní potíže: závratě, bušení srdce, dechovou tíseň…  Objektivní nález je přitom normální. Tělesně na nich nic není. Problém je v tom, že je odmalička „stavěli do pozoru“ a není nikdo, kdo by jim zavelel „pohov, volno!“ 

Jak si udělat pohov?

Prvním krokem je si problém uvědomit, přiznat si ho. Nehledat vysvětlení jen v objektivních nálezech, vyváženě posuzovat i psychiku a mezilidské vztahy. Většina pacientů ale preferuje vysvětlení biologické, raději se schová se za diagnózu artrózy, výhřezu plotny, hypertenze, deprese, autoimunity… než by si přiznali vlastní selhání. Pohodlnější je udělat ze sebe pacienta, nechat se opečovávat, léčit… než přijmout zodpovědnost a starat se o sebe sám. Já pacientům žádné diagnózy nedávám.  Já jim je beru. Převádím je na problémy jejich života. 

Pacienta z vás dělat nebudu, vysvětlím vám, co je potřeba, abyste udělal vy, abyste pacientem nebyl a byl zdravý.

U klasického lékaře se vás maximálně zeptají na nemoci rodičů, ale ne na jejich povahu a na to, jaké s nimi máte vztahy. Pacienti někdy vůbec nejsou schopni popsat povahu rodičů. Přijde třeba špičkový manažer a zjistíte, že nemá vůbec žádný vztah s rodiči. To je typické pro psychopaty (podrobně o tom píši v knize Všichni jsou psychopati, jen já jsem letadlo).  V jejich původní rodině nefungovaly vztahy, otec byl třeba cholerik, matka chladná, nepoznali soucit, lásku neumějí ani přijmout ani dát. Jsou bezohlední, bezcitní, draví, charakterově zmrzačení. To je problém řady vysoce postavených manažerů a politiků. Společenský systém, založený na dravosti, bezohlednosti a individualizmu je přitahuje jako vosy na med. Oni ho dál rozvíjejí. Žijeme v éře psychopatů.

Rada na závěr – jak si zdraví udržet?

Celý můj medicínský život let radím lidem, jak na to. Říkám jim: Musíte sportovat, relaxovat, dělat dechová cvičení, zpívat, pěstovat vztahy, scházet se, nesedět celý den u počítače… Teď to vláda všechno zakázala. Aktivní péče o zdraví se stala podvratnou činností. Podle vlády máme sedět doma, sledovat počty nakažených, nechat se testovat a čekat na vakcínu. 

ČESKÁ TRANSPERSONÁLNÍ KONFERENCE 2016 - Praha 23. - 24. dubna

„REVOLUCE VĚDOMÍ A VNITŘNÍ TRANSFORMACE" - hlavním hostem MUDr. Stanislav Grof

Co říká průkopník holotropního dýchání o úrovni vědomí lidstva, o zážitcích spirituální reality, agresivitě při porodu nebo o tom, jakou roli v našem životě hraje umění? S panem profesorem jsem měla možnost se setkat během konání Mezinárodní transpersonální konference v Praze a položit mu několik otázek.

Jak je ovlivněna stavba a fungování mužského těla i mysli podle zásad komplexní provázanosti jednotlivých orgánů? Pro odpovědi na otázky se obrátíme k moudrosti tradiční čínské medicíny. Připomeneme si důležitost ledvin a esence ťing, kterou ledviny uchovávají. Nastíníme vliv tradiční čínské medicíny na vývoj mužského plodu v době těhotenství i jeho celkový růst a vývoj. Zaměříme pozornost i na specifické zdravotní potíže spojené s mužskou populací.

Z minulého článku jen lehce zopakujeme nejdůležitější a nejpodstatnější souvislosti. Ledviny jsou považovány za jeden z nejdůležitějších orgánů těla. Jsou jinovým – plným orgánem patřícím do elementu vody, podle funkce patří k jangu i jinu. Říká se o nich, že jsou „kořenem jin-jangu všech vnitřních orgánů“ a „pramenem života“. V ledvinách se uschovává vrozená životní síla i hmota, z níž se člověk rodí, žije a plodí. Ledviny uchovávají esenci ťing - „kořen těla“, tj. základní substance, z níž se formuje zárodek. Zárodečné substanci říkáme prenatální esence ťing nebo též vlastní esence ledvin. Po narození je uschovávána v ledvinách, kde se stává základem pro zmiňovanou rozmnožovací esenci a umožňuje člověku plodit děti. Ledviny řídí i vodní metabolismus a rovnováhu tělesných tekutin, vládnou kostem a vytváří míchu. Udržují kosti zdravé a silné. Navenek se otevírají ušima, urogenitálním otvorem a konečníkem.

Nyní si probereme funkci esence ťing u mužů podrobněji. Esence ťing tvoří základ pro rozmnožování. Z jedné strany tvoří základní substanci pro budoucí zárodek, ale kromě toho představuje i látku (sílu), která umožňuje dozrání pohlavních orgánů a jejich funkcí. V období dospívání se z esence začíná vytvářet plodotvorná látka nazývaná tchien-kuej. Když dosáhne určité síly, v těle dochází k biologickým změnám, které se u chlapců projevují tvorbou semene a ejakulací, schopností oplodnit. To je začátek pohlavního dozrávání. Plodotvorná látka dále sílí, čímž se muž stává pohlavně dospělým. Tento stav trvá přibližně do 40. roku věku, kdy síla ledvin začíná oslabovat, a tím i slábne plodotvorná látka. Semeno u mužů se stává řidším a nemá sílu oplodnit vajíčko.

Čínská medicína popisuje u mužů 8letý cyklus proudění esence ledvin.

Esence ledvin po narození počíná sílit a chlapec se rychle a všestranně vyvíjí. Na konci prvního cyklu, u chlapců ve věku 8 let dochází k vyrůstání nových zubů trvalého chrupu a začínají houstnout vlasy. Na konci druhého cyklu, ve věku 16 let, začíná s probuzením plodotvorné látky, pak ke tvorbě spermatu a již je možno zplodit dítě. Když dosáhne třikrát osm let, čchi ledvin je silná a vyrovnaná, šlachy a kosti jsou silné, proto dorůstají zuby moudrosti a počet zubů je úplným. Když má čtyřikrát osm let, šlachy a kosti jsou mocné, svalstvo je pevné a plné. Tato vzestupná tendence a udržování si celkové dobré fyzické kondice pokračují zhruba do konce pátého cyklu, tj. 5x8 let, pak čchi ledvin slábne a začínají se objevovat s tím spojené zdravotní potíže. S každým dalším cyklem výrazněji. Tělo slábne, pohlavní síla se oslabuje, vlasy vypadávají, zuby se kývají, záda a pas se ohýbají, chůze ztrácí jistotu, slábne i sluch, přicházejí vrásky na tváři a vlasy protkávají šediny.

Nejčastěji se disharmonie ledvin u člověka projeví snížením až zadržováním močení, nebo naopak hojným močením a pomočováním, ke kterým dochází v případě, když prázdnota čchi ledvin způsobí oslabení svíracích funkcí ledvin. K častým projevům patří tlak a bolest v kříži a bederní oblasti, ochablost dolních končetin, studené nohy, ztráta vitality, zhoršení sluchu, hučení v uších až hluchota, neplodnost, oteklá horní víčka nebo i špatná kvalita vlasů. Nespavost a celková nervozita souvisí s prázdnotou jin, zapomnětlivost pak s vyčerpaností esence ledvin. Oslabení ledvin se také projevuje bolestmi kolen, otoky nohou. Vodnaté otoky jsou způsobeny prázdnotou jangu ledvin, voda se začne zastavovat a kumulovat v povrchových částech těla. S disharmonií jsou spojené i poruchy pohlavních funkcí.

Jedním z nejčastějších problémů specifických pro muže jsou potíže s prostatou, ať už záněty, zbytnění nebo rakovina prostaty. Nepříjemnosti muži pociťují i v sexuální oblasti s impotencí, sníženým libidem a předčasnou ejakulací. Všechny potíže velmi úzce souvisí s esencí ledvin. Poodhalíme postupně možné příčiny jednotlivých zdravotních problémů trochu podrobněji.

Prostata zdravého muže je velká asi jako vlašský ořech, váží zhruba 20 gramů, je umístěna pod močovým měchýřem. Jako prstenec obkružuje močovou trubici, je tvořena snopečky hladké svaloviny a drobnými žlázkami. Prostatické žlázky vylučují sekret, který se při ejakulaci mísí se spermiemi. Prostatu postihuje nejčastěji benigní hyperplazie prostaty (BPH), prostatitida (akutní nebo chronický zánět prostaty) a rakovina prostaty.

Prostatitida je zánětlivé onemocnění prostaty postihující muže nejčastěji ve věku 20 – 40 let. Objevuje se plíživě s pomalým zhoršováním. Obvykle se rozděluje na bakteriální a nebakteriální zánět, ale oba druhy zánětu se prokazují dle tradiční čínské medicíny téměř stejnými příznaky. Rozeznávají se 4 základní příčiny této nemoci. Řešení nabízí opět čínská dietetika. Téma stravování je velmi opomíjeným tématem, avšak pro tradiční čínskou medicínu stěžejním způsobem léčení. První příčinou může být stagnace čchi a blokáda krve ve spodním ohništi projevující se bolestí v oblasti mezi šourkem a konečníkem, v podbřišku a ve varlatech, dále se mohou objevit bolesti v bedrech, krev v moči nebo ve spermatu či mírné bolesti při močení. Druhou příčinou je vlhko a horko blokující spodní ohniště (časté močení, pálivá bolest penisu, obtížné močení, kalný výtok, brnění a svědění penisu, kalná a žlutá moč, zácpa se suchou stolicí a pokleslými a nateklými varlaty). Nedostatečnost jin ledvin se stoupajícím ohněm je třetí příčinou s bolestí v bedrech, slabostí v kolenou, závratěmi a motolicemi, pískáním v uších, nespavostí, hojnými sny, noční polucí a častou erekcí. Poslední nejčastější příčinou je nedostatečnost jangu ledvin (slabost v kolenou, zimnice, třesavka, studené končetiny, impotence, samovolný výtok spermatu, předčasná ejakulace, bledost, zkalená moč a unavený duch.

Zvětšená prostata se objevuje nejčastěji u mužů po 50. roce života a je součástí přirozeného stárnutí. Při zvětšené prostatě moč nemůže volně odcházet z močového měchýře, hromadí se v něm a může tak zapříčinit i zánět prostaty. K typickým příznakům patří časté močení v noci (čím častější, tím je problém vážnější), snížené množství moči, snížení síly a proudu moče, obtížné nastartování močení nebo ukapávání moče po nekompletním vymočení se. Důvodů z pohledu tradiční čínské medicíny je několik, vyjmenujeme si je: horko v plicích, vlhko a horko klesá do spodního ohniště, nedostatečnost jinu ledvin se stoupajícím ohněm, stagnace čchi a blokáda krve ve spodním ohništi, nedostatečnost jangu ledvin, nedostatečnost čchi sleziny s poklesem, stagnace jaterní čchi. Každá příčina s sebou nese jemné rozdíly v příznacích a samozřejmě i v doporučeném stravování a léčbě.

Rakovina prostaty je jednou z nejčastějších rakovin u mužů. Nejobvyklejšími příznaky jsou obtížné močení, slabý proud moče a časté močení. Může být způsobena stagnací vlhka a horka ve spodním ohništi, stagnací energie čchi a blokádou krve, nedostatečností energie čchi ledvin. Vždy je zapotřebí při těchto potížích vyhledat lékaře, změnit stravování a životní styl.

Velkou roli hraje při vzniku prostatických potíží životní styl. Úprava životosprávy je důležitá v prevenci i při léčbě. Při potížích s prostatou je doporučováno odstranit ze svého životního stylu tabák, alkoholické nápoje, kofein, chlorovanou a fluorovanou vodu, kořeněná a konzervovaná jídla, rajčata a výrobky z nich. Omezit též konzumaci masa, mléčných výrobků a rafinovaných sacharidů. Proti zbytnění prostaty pomáhá dostatek rostlinných bílkovin dodávajících organizmu aminokyseliny. Dobrým zdrojem jsou pivovarské kvasnice, luštěniny, ořechy, kukuřice i dýňová semena s vysokým obsahem zinku. Prospěšná je strava s vysokým obsahem vlákniny. Jezte proto potraviny celozrnné a dostatek zeleniny (brokolice, růžičková kapusta, zelí, květák, aj.). Doporučuje se užívání zinku, selenu, vitamínu C, vitamín E a esenciálních mastných kyselin.

Impotence je nedostatečná erekce se zachovanou sexuální touhou, na rozdíl od sníženého libida, kde je erekce dostatečná, ale bez sexuální chuti a zájmu. Rychlost dosažení erekce záleží na věku muže. Ve 20 letech se jí dosáhne během několika sekund, v 60 letech po 5 – 10 min, ale to neznamená, že se jedná o impotenci. Vše tedy závisí na věku muže. Jde o přirozený proces stárnutí. Sexuální aktivita by měla být přizpůsobena věku, fyzické kondici a ročnímu období. I podle ročních období by měla být aktivita přizpůsobena, největší by měla být na jaře a nejmenší v zimě. Příčinami impotence mohou být nedostatečnost jangu ledvin, nedostatečnost srdce a sleziny, vlhko a horko jater klesající do spodního ohniště, stagnace jaterní čchi, blokáda krve, chlad v játrech a též šok a strach poškozující ledviny.

Silice středomořské myrty se díky svým účinkům od pradávna používá při chřipkách, kašli, rýmě, virózách a nachlazení. Dezinfikuje všechny sliznice. Lze ji použít i při zánětech močových cest, dutin. Skvěle účinkuje na plísně (např. Cryptococcus neoformans, Microsporum canis). Působí na parazita Leishmania tropica (vyskytuje se především v městských a příměstských oblastech jižní Evropy, severní Afriky, na Blízkém východě a ve střední Asii).

Starořecký výraz „psychosomatika“ se poslední dobou bez dramatických okolností (na rozdíl třeba od homeopatie či tradičního, netoxického lékařství) vtělil do oficiální vědecké medicíny a pojišťovnického zdravotního systému. Ovšem zde jako by ustrnul a byl rád, že je rád. Kdyby se skutečně prosadil ve své hluboké filozofické podstatě, musel by silně zčeřit zahnívající vody dogmatického chemicko-technického pojetí chorob a jejich léčení.

Základní princip života, vesmíru zní velmi jednoduše: MYSL ORGANIZUJE HMOTU. Tedy i naše fyzická těla. Taková vzpurná myšlenka se ovšem nemůže hodit do materiálního náboženství medicíny založené na důkazech. A tak lékařské elity a odborné spolky psychosomatiku berou na milost jako celkem neškodnou a v některých lehčích případech i fungující medicínskou disciplínu. Vždyť je sami můžete často slyšet, jak ve svých odborných ordinacích moudře pokývají hlavou a praví: „To máte psychického původu“, „Vše je o hlavě“, „Za vašimi potížemi bude stres“, „Provětrejte si hlavu…“, atd. Ale tímto v podstatě předvádějí své maximum a zakrývají diagnostické i léčebné rozpaky. A tak, zatím, bohužel, v drtivé většině případů odesílají složitého pacienta na psychiatrii (nikoliv k psychosomatickému terapeutovi), kde se nemocnému dostane skoro vždy předpisu na psychofarmaka, která z principu NIKDY nepřispějí k uzdravení, natož pochopení nemoci.

Jakým způsobem tedy mysl organizuje hmotu našich těl? Jejich buňky, tkáně, orgány i systémy? Jedním ze základních mechanizmů je tvorba neuropeptidů v neuronech mozku. Přeloženo: Jakákoliv představa, emoce, myšlenka či pocit automaticky spouští syntézu jedinečného řetězce molekul aminokyselin. Ty se pak krevní plazmou dostanou k cílovým buňkám. A – tam „odemknou“ specifickou biochemickou reakci. Pokud se toto opakuje často a dlouho, generuje se patologický příznak a dále pak i tzv. nemoc. Cítím, že už je nejvyšší čas přejít do běžné mluvy, omlouvám se…

Naučme se žít pravdu, aby ji za nás nemuselo ukazovat naše tělo!

Asi v této chvíli bude nejlepší uvést příklad (ze života, jak se říká): Mám vzteka, nechci ale, aby se to moc vědělo, vadí mi jistá situace, to či ono, ten či onen, mám na něco pevný názor, který rozhodně kvůli těm blbcům měnit nebudu, nesouhlasím s nimi, ale zachovám klid, a i když jsem věčně nasranej, nesnížím se přece k primitivním emocím…, a tak opakovaně můj mozek produkuje speciální vztekové molekuly, které se uspořádají do perfektního klíče. Pasuje do jaterních buněk, jež mají na starost syntézu žluči. Ta se pod neustále opakovaným signálem bude nezdravě zahušťovat (jelikož i já jsem svým způsobem hustej) a za nějakou dobu bude můj žlučník plný zelenožlutého bláta, a jelikož zatvrzele neměním své postoje, budu si pomalu vyrábět žlučníkové kameny. Ty budou komplikovat průchod žluči do dvanáctníku, kde je třeba emulgovat veliké molekuly živočišných tuků, aby se pak v tenkém střevu mohli vstřebat do krve a mé tělo je tak mohlo smysluplně využít, např. k ochraně a výživě nervového systému. A tak se bude stávat, že po tučném jídle projdou složité shluky molekul lipidů až do střeva tlustého, kde budou překážet a žluknout! Jedním z produktů tohoto procesu bude i metan. To mě bude zatraceně nadýmat a často hnát na WC. Budu naprdnutý a nasraný. A tak mi moje střeva laskavě zrcadlí stav mé mysli. (Usmívám se.) Navíc se může po nevhodném jídle a posunu kamenů tlakem žluči dostavit žlučníková kolika a já se konečně vyvztekám. Tak takovými cestami může působit psycho-somatické zákony. Tělo je vždy pravdivé – na rozdíl od nás. Pokud se dobrovolně naučíme žít pravdu, nemusí ji pak za nás ukazovat tělo.  TO je psychosomatika. Žádná magie. Je to jasné, jako facka. Chovat se přirozeně. Nic více na nás v této základní úrovni nechce. Nechtějte hned osvícení (chechtám se). TO přijde jedině, pokud na něj vůbec nemyslíte a jste prostě jen laskaví a hraví, jednoduší a bezprostřední.

Každá jedna myšlenka má, jak jsem řekl unikátní hmotný odraz a působení. Na povrchu buněk máme tzv. receptory. Ty jsou dle jejich druhu a funkcí rozličné a rovněž specifické. Představují zámečky pro ty mozkové klíčky. A ty pak dělají odemyky, odemyky… tak vzniká nemoc a takovým způsobem mysl organizuje hmotu. Např. v ledvinách máme receptory pro strachy, ale i např. vztahové nejistoty, atd… milióny možností i potíží, spousty diagnóz. Nemoci však neexistují. Vytváříme si pouze nepříjemné tělesné psychické stavy, jež můžou pominout, pokud toto pochopíme a ovládneme svou mysl… a toto by nám měl vysvětlit lékař či nelékař ovládající psychosomatickou vědu.

Každá myšlenka má unikátní hmotný odraz a působení.

Jsou i další jemnější způsoby, kudy naše vědomí ovlivňuje tělo. Například živlovými energiemi a nebo pránou či čchi, tedy vitální energií, proudící, či ev. stagnující v energetických drahách (meridiánech). Zde může být velkou diagnostickou i léčebnou pomocí tradiční čínská medicína, o které prezident České lékařské komory autoritativně prohlásil, že jde o šarlatánství. Ale my se nebudeme zbytečně rozčilovat, že. A nebudeme si vytvářet ty nepříjemný molekulární čipy… Povzneseme se a budeme vytvářet pozitivní vize a myšlenky, budeme se smát, i sami sobě, nebudeme vážní, budeme otevření hře života a užívat si nadhledu. Takto si budeme vyrábět léčivé molekuly. Mysl samozřejmě organizuje hmotu (těla) i tímto způsobem, tedy LÉČIVÝM!

Funguje to i směrem ven. A tak můžeme na své okolí působit toxicky, destruktivně a chaoticky. Ale také – harmonicky a lé – či – vě!! A vězte, že naší základní povinností na této Zemi je HRÁT SI! A naplnit tak princip života – věčná inovace, fantazie, hra… Pokud si to uvědomíte a přijmete to, nesmírně se vám uleví a navíc vás to povznese z urputných názorů k úsměvnému nadhledu.  Loučím se s vámi a válím se smíchy.

Každý máme něco, čemu se říká „limitující přesvědčení". Jsou to zpochybňující myšlenky sebe sama uhnízděné v naší psychice na cestě životem, které posilují roli oběti. Oběť obviňuje svět okolo sebe a zdůrazňováním zranění z minulosti sebe i okolí utvrzuje v tom, že právě kvůli nim nemůže udělat to, co by udělat měla či chtěla. Je to to známé „ale"...

Ale já nemůžu, protože...

Je až s podivem, kolik energie a času věnujeme limitujícím přesvědčením a pochybnostem. Každý byl někdy v životě někým zraněn, každý má z dětství zakořeněné nějaké limitující vzorce. No a co? Čím to krmíme svůj mozek? Existuje jen jedna cesta – věnovat tutéž energii, čas a myšlenky svému potenciálu, přáním, touhám a snům. Vytvoříme tak pozitivní emoce a pozitivní „otisky" v mozku a on si k nim postupně vyšlape „novou brázdu" (http://blog.chudlikova.com/post/83946276393/mozek-umi-prekryt-stare-brazdy). Mozek není „elastický", ale „plastický". Co do něj otiskneme, to posilujeme. Dávat svému mozku i srdci dobrou stravu znamená zaobírat se svými sny, možnostmi, hodnotami. Přesuneme se tak do role tvůrce. Tvůrce svého života. Tak si můžeme vytvořit novou identitu a sebehodnotu. Takovou, jakou chceme mít. Můžeme být tím, kým chceme být!

Jsem tím, kým chci být...

Jde o to, kam směřujeme svou pozornost a čemu vědomě či nevědomě dáváme moc svými myšlenkami, slovy a činy. Je to jako když volíme záběr při fotografování, kdy cíleně zabíráme svůj „rámeček zájmu", fokusujeme svou pozornost. To v mozku posiluje adekvátní neurospojení. Už v samotných myšlenkách tvoříme to, co se stane... A protože jsme tvůrci, neseme za své myšlenky, slova i skutky zodpovědnost.

Volím svoje myšlenky, slova i skutky a nesu za ně zodpovědnost! Jsou totiž moje...

„Cokoliv mysl člověka dokáže pojmout a čemu je schopna věřit, to může uskutečnit." N.Hill

Janka Chudlíková

www.jankachudlikova.com

Čas dovolených udeřil. A kdybyste si toho náhodou nevšimli, pak vám to debaty na téma „kam jedeš na dovolenou?“ připomenou. Letní dovolená je (spolu s Vánoci) určitým vyvrcholením ročního cyklu, a tudíž paradoxně obdobím, které může být pořádně psychicky náročné. Všichni jsme totiž více či méně v zajetí myšlenkové konvence „skvělé dovolené“. Podvědomě (a nereálně) očekáváme, jak si to o dovolené užijeme, jak si odpočineme, co všechno uvidíme a zažijeme... Realita nás pak nemůže tak úplně uspokojit.
Dovolená na seznamu stresových faktorů? Není to omyl?
Není. Jak psychologové už dlouho vědí, každá změna navyklého stereotypu je do určité míry zatěžující (tedy stresující), byť jde o změnu pozitivní. Na každou změnu se musí náš organismus – tělo i hlava– adaptovat. A vybočením z obvyklého životního rytmu, kterým dovolená bezpochyby je, může být náš organismus nemile překvapen: Jiný denní režim? Jiná strava? Jiné klima? Co to má znamenat?
V takzvaném Inventáři životních událostí (Holmes a Rahe) je dovolená ohodnocena 13 stresovými body (Vánoce mají 12, asi proto, že trvají kratší dobu). Není to v rámci škály moc, ale není to ani úplně zanedbatelné. K tomu připočtěme, že sám čas dovolené je v tomto smyslu jen jakýmsi vrcholem ledovce: ještě než vůbec někam vyrazíme, musíme si dovolenou naplánovat, zorganizovat, koordinovat se zbytkem rodiny, zařídit v práci, zaplatit (!) atd. V zaměstnání navíc typicky před dovolenou doháníme resty, které nemohou ty dva týdny počkat. V domácnosti je potřeba vyřešit vybírání schránky, zalévání květin, hlídání kočky nebo psa a tisíc dalších věcí. To všechno spadá do jakéhosi syndromu předprázdninového stresu.

Sedm pravidel, jak zredukovat předprázdninový stres
Pravidlo 1:
Vybírejte dovolenou s rozumem a přiměřeně možnostem jak finančním, tak časovým a „HR“ (tedy lidským). S menšími dětmi raději vůbec neuvažujte o poznávací dovolené a nejspíš ani příliš dalekých cestách. (Táhnout děti do Karibiku nemá smysl, pokud tam ovšem nejedete kvůli sobě.) Děti do puberty si nejvíc užijí přiměřeně aktivní dovolenou někde v přírodě, netouží vidět památky ani exotické země. Puberťáci a starší už mohou mít vyhraněnější zájmy, je možné je občas zatáhnout do muzea nebo na prohlídku amfiteátru, ale musíme jim také poskytnout čas na jejich „pitomé zábavy“. Nevztekejte se, když se váš 14letý synek v Paříži vrhne do obchodu s videohrami (dcera do butiku) v těsném sousedství Notre-Dame a ofrňuje se, když ho odtamtud odvlečete na prohlídku katedrály. Je to věkem a vyrostou z toho.
Pravidlo 2:
Dva týdny jsou optimální
Na jak dlouho si vzít dovolenou? Všeobecně se doporučují 2 týdny. Zhruba tři dny totiž organismu trvá, než se adaptuje na novou situaci a prostředí. (Jistě si pamatujete poučku ze školních lyžařských zájezdů, že 3. den je kritický.) Pak se začínáme stabilizovat a optimálně odpočíváme zhruba od konce prvního týdne. Minimálně den až dva před návratem se už zase psychicky připravujeme na návrat do práce. Z toho vyplývá, že týdenní dovolené (např. sedmidenní zájezdy k moři) jsou z hlediska fyziologie odpočinku příliš krátké. Jako nejkratší dovolená se doporučuje devět dní, optimálně dva týdny.
Pravidlo 3:
Plánujte, plánujte, plánujte. Za součinnosti celé rodiny. Zvláště pokud jedete na dovolenou s dětmi nebo širší rodinou, vyplatí se být připraven na různé eventuality. (Včetně dobrého cestovního pojištění!) Ve vašem programu musí být prostor pro všechny – pro děti na „vyblbnutí“, pro prarodiče na odpočinek atd.
Pravidlo 4:
Začněte tentokrát opravdu včas! Tím není míněno začít se včas stresovat nebo mít vše perfektně připraveno a sbaleno 14 dní před dovolenou – to by ani nebylo normální. (První případ by svědčil pro úzkostnou poruchu, druhý asi pro nutkavý perfekcionismus). Spíš jde o to, pomalu si ujasňovat, co všechno musím ještě zařídit a připravit, a rozložit to na delší dobu. Jinak před dovolenou propadnete panice, protože to nebudete stíhat. (Mírné panice se asi stejně nevyhnete, ale přípravami ji lze významně zredukovat. Zhruba to vystihuje citát ze života: „I když se snažím dovolenou plánovat a připravovat včas, vždycky nastane moment před odjezdem, kdy si říkám: Proč sakra radši nezůstaneme doma?!“)
Pravidlo 5:
Seznamy a poznámky. Vyplatí se blok nebo sešit, do kterého si zaznamenáváte vše, co rozhodně nesmíte zapomenout, i vše, co vás v průběhu dní napadne – co zařídit, kam zavolat, co by se ještě mohlo hodit, co eventuálně přibalit atd. Někdy zdánlivé maličkosti působí velký problém nebo naopak velkou radost. (Pokud například zapomenete otevřít myčku, najdete ji po dovolené plesnivou – to nepotěší. A pokud nezapomenete přibalit dítěti Kinedryl a nějakou hru do auta/letadla, může vám to cestou dost ulevit.) Zvláště systematické osoby mají v počítači uložený seznam typu dovolená – hory a dovolená – léto, který každoročně zdokonalují na základě dobrých i nedobrých vlastních zkušeností z praxe.

Pravidlo 6:

Balte postupně. Vyhraďte si něco jako „balicí zónu“ minimálně 1 až 2 týdny předem. Nejlépe se hodí gauč nebo křeslo, ale lze použít jakoukoliv volnou plochu v bytě, případně i kufr, kam prozatím všechno jen tak házíme. (V případě, že máte chlupatá domácí zvířata, doporučuji z vlastní zkušenosti jednoznačně kufr. Na vznikající hromadě zvířátka obzvláště ráda ulehnou a chlupy pak máte všude.) Řadu věcí tak můžeme na balicí zónu postupně navršit (a odškrtnout v seznamu) v průběhu běžného provozu. Ušetřený čas se vám ve finále bude hodit.

Pravidlo 7:
Vždycky si nechávejte časovou rezervu. Podle Parkinsonových zákonů schválnosti platí, že „co se může pokazit, pokazí se“. Oblíbenými hity jsou např. propadlý pas, dopravní zácpa cestou na letiště, viróza ve finiši příprav apod. Máte-li rezervu, dá se to ještě nějak řešit. Jedete-li na doraz, může se stát, že nakonec nejedete nikam.

Štastná rodina na dovolené?
Tak jako v prospektech cestovních kanceláří (viz obrázek) to asi úplně nebude. Poté, co jsme jakžtakž zvládli všechny přípravy a ani nám neuletělo letadlo, můžeme si částečně oddechnout. Ale očekávat, že nastane automaticky báječná pohoda, všichni budeme spolu dokonale vycházet, počasí bude krásné a ubytování perfektní – to je zaručený recept na zkaženou dovolenou. Buďte realisté a neočekávejte příliš. Pak budete mile překvapeni.
Jestliže máte partnerské konflikty, mohou se na dovolené spíše prohloubit. Dokládá to řada výzkumů: páry v krizi se po dovolené častěji rozcházejí. Představa, že dovolená vztah zachrání, není tedy úplně na místě. (Ne že by nemohla, ale vyžaduje to dobrou vůli a velkou toleranci obou, což v takovém vztahu obvykle chybí.) Důvodů, proč dovolená zatěžuje dysfunkční rodinné vztahy, je několik: rodina spolu tráví čas od rána do večera (což se v běžném provozu neděje), přibývá tím potenciálních třecích ploch a vzájemné alergie se mohou prohloubit. Pokud s vámi jede třeba ještě tchán s tchyní nebo švagrová, je to už poměrně třaskavá kombinace. Na dovolené také lidé někdy zjistí, že se spolu nudí, že kromě „provozních“ záležitostí nemají spolu o čem mluvit. Také se může stát, že v novém prostředí a situaci náhle vidíte svého partnera či příbuzného jinýma očima než doma – třeba že se neumí chovat, nemá přehled, je malicherný... Ale může to být i naopak: oceníte, že v něm máte oporu, že je velkorysý, společenský. V ideálním případě (znovu)objevíte dobré vlastnosti svého partnera a uvědomíte si, že vztah má pro vás cenu.

Pět doporučení, jak prožít hezkou dovolenou (kdekoli a za jakéhokoli počasí):
1. Rozumná očekávání
Na dovolené jsme stejní lidé jako po zbytek roku. Pokud jsme popudliví a neumíme prožívat radost ve všední dny, pak to asi na dovolené nebude zásadně jiné. I naše rodina bude víceméně stejná.
Dovolená nemusí a ani nemůže být perfektní. Pokud máte pocit, že by perfektní být měla (za ty peníze!), rychle proti němu něco dělejte. Dovolená bude především taková, jakou si ji uděláme. Což znamená: před dovolenou vybírat a plánovat, ale na dovolené samotné už jen prožívat a nerozčilovat se. Hlavní pravidlo spokojené dovolené zní: brát věci tak, jak jsou. (Není to vždycky snadné, ale když se snažíte, jde to.) Rozčilovat se a hledat „viníky“ je zbytečné a kontraproduktivní. Manžel vybral špatný hotel? Co se dá dělat. Nevztekejte se, neobviňujte ho. Spíš uvažujte, co teď s tím. Vyměnit aspoň pokoj? Řešit to s delegátem cestovní kanceláře? Pokud se reálně nic dělat nedá, smiřte se s tím, že to holt není dokonalé. Pokud to neuděláte, budete se do konce dovolené užírat a budete nepříjemná. Manžel bude uražený a zkazíte náladu i dětem. Raději se soustřeďte na hezké a příjemné věci – moře, dobré jídlo nebo prostě to, že nemusíte do práce, že se konečně vyspíte, že máte čas na sebe a na děti... Řeči typu „Já jsem ti to říkala...“ nebo „Ty nikdy...“ jsou spolehlivou rozbuškou. Na chvilku by možná ulevily vaší vlastní frustraci, ale za jakou cenu? Raději se (obrazně) kousněte do jazyka, když se vám na něj budou tlačit.
2. Vyvážený program
I ten největší workoholik a extravert potřebuje občas nespěchat, nesledovat hodinky a jen tak relaxovat při nějaké klidné činnosti. Třeba při společném jídle, při čtení, při kávě. Myslete proto na svůj ubohý nervový systém a dopřejte mu na dovolené hodně spánku, chvilky nicnedělání a třeba i sem tam trochu nudy (malá dávka pasivity a nudy je pro organismus občas zdravá, je to takový biologický „reset“). Nepřehlťte program příliš mnoha aktivitami. Ideální je jedna akce denně, kombinovaná s trochou nestrukturovaného času, kdy si každý odpočívá tak, jak chce. Přesné itineráře a příliš nabitý program jsou pro organismus zátěž, i když vás může uspokojovat, kolik toho stíháte. Počítejte vždy s časovou rezervou. Zvláště při dovolené s dětmi musíte organizovat jen rámcově a flexibilně.
Opačný extrém, jenom polehávat u bazénu, samozřejmě také není optimální. Odpočinek není totéž co lenost. Zjednodušeně řečeno: nebuďte o dovolené líní, ale ani přehnaně aktivní – ideální je individuálně namíchaná směs aktivního a pasivního odpočinku. A nebuďte konzervativní. Dovolená je dobrá příležitost k tomu, vyzkoušet něco nového – nová jídla, jízdu na koni, kurz jógy nebo potápění apod.

3. Přizpůsobujte se, ale nepotlačujte sami sebe
Někdo se o dovolené rád povaluje, někdo nevydrží chvíli v klidu. Někdo je introvert a potřebuje čas pro sebe, někdo naopak nevydrží sám ani minutu. Někdo má hodně energie, někdo málo. To nepředěláte, stejně jako neuděláte z kočky psa nebo naopak. Pokud spolu takoví odlišní jedinci vyrazí na dovolenou, musejí se navzájem přizpůsobovat. Pokud budete nutit zbytek rodiny, aby se podřizovala vašemu stylu, protože „je přece normální ujet denně 50 kilometrů na kole“, dopadne to krachem. Vezměte tedy na vědomí své odlišnosti a hledejte kompromisy. Na to kolo si zajedete s kamarádem.

4. Utrácejte rozumně
To neznamená škudlit, ale utrácet rozumně a s ohledem na rámcový rozpočet. Na dovolené většinou býváme trochu odbrždění, chceme si pořádně užívat. Pozor, abychom to nepřehnali a po návratu třeba nezjistili, že nemáme na složenky. Vzpomínky na dovolenou pak trochu zhořknou. Máte-li tendence neopatrně utrácet, berte si raději hotovost a kartu jen jako pojistku. Nekupujte bez rozmyslu dárky a suvenýry. Dnešní doba je zahlcená předměty a je potřeba dobře zvažovat, zda pořizovat sobě nebo jiným nějaké další. Vždycky si napřed představte, jak dotyčnou věc doma vybalujete: Kam si ji dáte? Ještě se vám líbí? Stálo to za to? (Vitríny v obývácích plné oslíků, gondol, zvonečků a váziček z cest jsou odstrašujícím příkladem suvenýrové mánie.) Když utrácet, tak spíš za zážitky.

5. Odpojte se a prožívejte
Náš mozek je v běžném provozu přetížen podněty a informacemi (mobily, počítače, hluk, davy lidí, reklamy...), ještě než jsme vůbec začali pracovat. Nervový systém všechny tyto podněty musí registrovat, třídit a vyhodnocovat. Jsme tak vlastně permanentně ve střehu, i když si toho obvykle nejsme vědomi. Napětí a neklid si začneme subjektivně uvědomovat, až když překročí určitou mez. (Někdy se pro toto informační přetížení používá pojem informační neuróza.) Někdo setrvalé přehlcení podněty špatně snáší a mohou se u něj časem vyvinout psychické problémy, např. úzkostná porucha.
Na dovolené se proto důrazně doporučuje vypnout své komunikační přístroje. Buďte v realitě, teď a tady, ne ve virtuální realitě bůhvíkde. Pokud už musíte zůstat ve spojení, vyhraďte si čas třeba hodinu denně (nejlépe hned po snídani), kdy projdete maily a zprávy, a pak se přestaňte mobilem a tabletem zabývat. Neodpočinete si, pokud neodpojíte informační kabel do svých všedních starostí. (Urgentní situace jsou pochopitelně něco jiného.) Člověk ani nemusí vědět, jaké je v Praze počasí, jak hrála Sparta s Plzní nebo co zase řekl prezident. Za ty dva týdny vám nejspíš nic podstatného neuteče.

Zkuste pro jednou nechat čas plynout, zavřít oči, poslouchat šumění větru... a odpočívat. Ať už jste na dovolené kdekoliv.

Vedoucí Sféra Klubu Diochi Karlovy Vary

Brigádníků 18, naproti Penny Marketu, Karlovy Vary

Otevírací doba: dle dohody

T: 776 676 898