Mám náladu nebo ona mne?

Mám náladu nebo má nálada mne?

Kdo vlastně koho řídí, ovlivňuje?

Mnohdy, přiznávám, moje nálada mne.

Vztekám se, když udělám hloupou chybu. Soptím doslova jako vulkán a prýští ze mne láva výčitek: „Jak můžeš ve svých letech tohle provést, říct?! Jako profíkovi se ti to přece nemůže stát!" A to už mne ta moje nálada nese jako vlna. Smýká mnou, hází... A co když se mi to stane v přítomnosti druhých? Jde ze mne strach.
Jindy mám trému, obavy, abych předala lidem, se kterými pracuji, to, co potřebují ke své práci, ke svému životu. Zkrátka abych byla srozumitelná, jasná, aby mne přijali, sdíleli se mnou mé zkušenosti, přání... Zažívám neklid, únavu, vyčerpání, napětí, smutek, radost, euforii, touhu, slast, bolest... Jsem mnohdy všemi těmi náladami unášena jako bárka, jako trosečník.

Jak poznám, že mám náladu?

Někdy sama sebe vidím jako z balkónu. Vidím sebe, své tělo, slyším to, co říkám, vnímám, co se se mnou děje. Jsem pozorovatelem? Někdy. Mnohem častěji jsem soudcem, kritikem, přísným rodičem, někým, kdo říká: „Podívej se, co děláš, to není správné, přestaň!" Co je tedy správné? Klid, rozvaha, úsměv na tváři, tvořivá energie, radost?

Co mi vlastně přinášejí mé nálady?

Mění se stejně jako počasí. Některé jsou trvalejší, jiné se rychle přeženou a další čistí vzduch. Některé zahřejí, rozpálí mne, uvolňují.

Co spouští mé naladění?

Fantazie. Představy. Sním o sobě sen. Toužím žít mezi lidmi, být milována, obdivována, tvořivá, zábavná, užitečná, svobodná, moudrá, krásná... Ale mnohdy nejsem. Nebo spíš nebývám. Mám své mouchy, své „černé pátky". Chybuji, něco mě bolí, mračím se, bývám „přetažená". A pak mám strach, že mne mé okolí přestane mít rádo, že si mne lidé přestanou vážit, že přijdu o své místo mezi nimi.

Náladu si mohu naladit stejně jako ladíme hudební nástroj nebo stanici v rádiu. Stává se mi, že nějak více pozornosti jsem naučena věnovat svému smutku, únavě, samotě. Co to změnit a vědomě si více hýčkat svoji radost, euforii, energii, živost, nadšení, zvědavost? Co si je lépe vychutnávat? Stejně jako si vychutnávám poslední kousek luxusní čokolády. Dávat jim více pozornosti.

Jak na to?

• Jakmile dočtu tyto řádky, najdu si někde „svůj kout", malý kousek prostoru, kde mohu nerušeně odpočívat.
• Uvolním tělo. Vnitřním zrakem se dívám, kde je v něm napětí. Čekám, co upoutá moji pozornost. Zaťaté zuby? Povolím skus, uvolním čelist. Napětí v zádech? Opírám si záda o podložku, celou vahou. Ramena mám až u uší? Pouštím je dolů...
• Dýchám. Moje pozornost se napojuje na dech. Vnímám, jak se mi zvedá hrudník. Nádech – výdech. Alespoň třikrát. Ještě hlubší nádech – výdech. Stále a zlehka si s nimi hraji. Prodlužuji je. Jak kdyby dech byl míč, který si mezi sebou předávají Nádech a Výdech. Vnímám to malé místo, kde se dech zastaví na zlomek sekundy. Dýchám...
• Použiji mantru: „Jsem klidná a šťastná". S každým nádechem odchází stres a napětí, s každým výdechem přichází uvolnění a radost do mého těla. Přistihuji se, jak se mi zvedají koutky úst. Usmívám se.
• Myšlenka. Sem tam se objeví myšlenka. Nechávám ji odplynout, stejně jako plyne mrak po obloze. Vracím se ke svému dechu. Jsem s ním.
• Vše trvá jen pár minut a mně je fajn. Jsem naladěná. Doporučuji opakovat minimálně každé ráno a večer.

Tohle je jedna z možností, jak řídit svoji náladu. Všimli jste si, jak nás nálady druhých lidí – mnohdy nevědomky – ovlivňují a svádí? Teď mám účinný nástroj, jak se nenechat strhnout „kdejakou" náladou. Řídím ji.