Proč je důležité se smát

1. duben, tedy Apríl, je dobrou příležitostí připomenout si, že smích a humor nesmějí v životě chybět. Aprílové žertování je tradice sahající zhruba do 17. století. První známá písemná zmínka o vyvádění aprílem v českých zemích pochází z roku 1690. A tradice vzkvétá dodnes.

Duben by se možná mohl stát měsícem legrace, stejně jako býval kdysi dávno březen měsícem knihy. Bez smíchu a humoru se nedá spokojeně žít. Smích přináší uvolnění, dobrou náladu i lepší vztahy s ostatními. Je to signál, že vše je v pořádku a můžeme si chvíli užívat radosti ze života. Smích má pozitivní vliv na duševní i tělesné zdraví. Je to lék, který je každému dostupný, nedá se předávkovat a nemá vedlejší účinky. Význam humoru a smíchu si v posledním desetiletí začínají uvědomovat i neurovědci a antropologové. Smích se tak stal objektem seriózního vědeckého zkoumání a přibývá pokusů využívat ho v léčbě (což ovšem není žádná legrace).
Když se řekne smích, jako první nás napadne veselí, dobrá nálada a žertování. Smích ovšem nemusí vyjadřovat jen pozitivní emoce. Existují i jiné druhy smíchu, například smích zlomyslný, výsměch, smích rozpačitý, smích hysterický.

Jak to se smíchem tedy je? Proč a čemu se vlastně lidé smějí?
Smích je forma neverbální (tj. neřečové) lidské komunikace. V určité zárodečné podobě se vyskytuje i u primátů (a částečně asi i u jiných savců). Např. šimpanzi vydávají při hře a vzájemném lechtání zvuky podobné smíchu a mají i podobnou mimiku ve tváři.
Schopnost smát se je člověku vrozená. Smích se nemusíme učit, máme ho v genech. Dítě se směje dávno předtím, než začíná mluvit. Smát se umějí i děti od narození hluchoslepé, které nikdy mimiku smíchu neviděly a ani neslyšely, jak „správný" smích vlastně zní.
Smích je univerzální fenomén ve všech jazycích a kulturách. Sejdou-li se třeba Čech, Číňan a Laponec, nebudou si patrně rozumět ani slovo, ale smát se budou podobně – slabikami ha-ha-ha, které mají určitý charakteristický rytmus (každé „ha" trvá asi 1/15 sekundy a opakuje se přibližně 5x za sekundu; rychlejší či pomalejší rytmus už není vnímán okolím jako smích).
Jaký má smích evoluční význam? Proč vlastně vznikl a k čemu slouží?
Smích je především komunikační signál, starší než řeč. Předpokládá se, že se vyvinul jako společenský signál k vyjádření pozitivních emocí a přátelských postojů. „Smějící se" mladý šimpanz vyjadřuje pohodu a vybízí druhého ke hře nebo ke kamarádění. Podobně vyjadřuje smějící se člověk dobrou náladu a přátelské pocity.

Charakteristická mimika smíchu je patrná nejen kolem úst, ale i kolem očí. To je jeden druh smíchu – „pravý", pozitivní a spontánní projev. Předpokládá se, že vznikl před miliony let.

Věda ale rozlišuje ještě druhý typ smíchu, který souvisí spíše s negativními emocemi (nervozita, výsměch, nejistota). Tento negativně zabarvený smích aktivuje svalstvo jen kolem úst, nikoliv kolem očí. Těchto rozdílů si všiml už v 19. století francouzský neurolog Guillaume Duchenne, ale až v posledním desetiletí je jim věnována větší pozornost. „Nepravý" smích, spojený s negativními emocemi, je už specificky lidská schopnost, která vznikla nejspíše o tisíce let později a je vedena snahou skutečný smích či úsměv napodobit. Ať už proto, že se smíchem snažíme něco zastřít či manipulovat ostatní, nebo proto, že se snažíme uvolnit napětí či dostat se do lepší nálady. Typy smíchu se liší i v tom, jaké oblasti mozku se při nich aktivují. Jde tedy o dva specifické evoluční fenomény.
Lidé tyto dva typy smíchu velmi dobře rozlišují. Studie u dobrovolníků prokázaly, že lidé jen podle zvukového záznamu v naprosté většině správně rozpoznali, zda jde o smích veselý, nervózní nebo výsměšný.

Stejně tak lidé rozeznávají rozdíly v mimice: upřímný radostný smích se promítá do celého obličeje včetně výrazu očí. Jiné typy smíchu se mimicky projevují jen v dolní polovině obličeje a lidé je mohou vnímat jako neupřímné (smích „není v očích"). To je také jeden z důvodů, proč nejistí lidé mohou na ostatní působit neupřímně nebo nafoukaně.

Jejich smích a celá jejich mimika, jež mají zastřít nervozitu, jsou křečovité a nevěrohodné. Také rozzářené „thymolinové" úsměvy některých politiků a mediálních celebrit jsou smíchem nepravým, jenž má v tomto případě manifestovat srdečnost a vstřícnost.

Smích léčí
Tělo vnímá smích jako signál, že je možné se uvolnit. A smích skutečně vyvolává uvolnění nejen psychologické, ale i fyziologické: snižuje hladiny stresových hormonů (kortizolu), spouští sekreci endorfinů, má pozitivní vliv na imunitní, endokrinní a kardiovaskulární systém. A řadu prospěšných účinků jsme nejspíš dosud neodhalili. Něco naznačují experimenty se zvířaty. U pokusných zvířat se zjistilo, že při stavech podobných smíchu (lechtání) vylučují chemickou látku, která má antidepresivní a protiúzkostné účinky. Je velmi pravděpodobné, že podobné procesy probíhají i u lidí.
Nezapomínejte proto na svou denní porci smíchu a humoru: nejen v žertovném měsíci dubnu, ale po celý rok. Vyhledávejte humorné stránky každodenního života, smějte se co nejčastěji (i sami sobě), obklopujte se veselými lidmi se smyslem pro humor. Smích je totiž nejlepší lék na bolesti života (Wilhelm Bousset).

Pár výňatků z žákovských knížek
• Lže a schválně uvádí jiné letopočty.
• Hodil mokrou houbu po učitelce a ta po dopadu na zem udělala loužičku.
• Dává pořád pozor, jestli dávám pozor, a když si myslí, že nedávám pozor, tak nedává pozor.
• Bez dovolení padá ze židle.
• Vědomosti vaší dcery se rovnají nule. Pro postup do vyššího ročníku je třeba, aby je minimálně zdvojnásobila.
• Napovídá nedovoleným způsobem.
• Pravidelně chodí do školy nepravidelně.
• Snědla pomůcky na výtvarnou výchovu.
• Olizuje temperové barvy a diví se, ze pak zvrací.
• Nepíše si, co říkám, píše jen to, co potřebuje.
• Zařval: "nálet na blbý" a pustil mi na nohu kovadlinu.
• Pořád se hlásí.

O výchově psa
Pes nesmí do domu.
Pes smí do domu, ale jen do některých místností.
Pes smí do všech místností, ale ne na gauč.
Pes smí na gauč, ale ne v žádném případě do postele.
Pes smí do postele, ale jenom když je pozván.
Může tedy spát v posteli kdy chce, ale ne pod peřinou.
Pes může být i pod peřinou, ale jenom, pokud mu to pán dovolí.
Pes může spát pod peřinou kdykoliv.
Člověk musí požádat psa o souhlas, chce-li s ním spát pod peřinou.