Prodloužíme lidský život?

„Proč by nesmrtelní, jejichž životních osudů jsou plné knihy, neměli existovat? Proč by neměly existovat božské procesy vedoucí k nesmrtelnosti? Ke Chung, Pao pchu-c' (320 n. l.)

Touha po dlouhověkosti, či dokonce nesmrtelnosti je mnohem staršího data než Ke Chungův spis, ovšem obvykle byl takový stav dopřáván božstvům, nikoli lidem. Ti mohli toužit alespoň po prodloužení svých dnů.

Titul díla učeného mistra Ke Chunga (asi 280 – asi 340 n. l.) se překládá jako „Kniha Mistra přidržujícího se prostoty", což se nevykládá právě snadno a nebudeme se o to ani pokoušet. Jde o proslulý spis shrnující dobový stav čínských přírodních věd, alchymii nevyjímaje. Ta je podstatná, protože cílem čínských alchymistů nebylo, na rozdíl od jejich pozdějších evropských kolegů, vyrobit zlato z obecných kovů, ale především připravit preparát, jenž by měl přinejmenším prodloužit lidský život. V ideálním případě měl dokonce vést k nesmrtelnosti. O této možnosti se ve starověké Číně nepochybovalo, jak na to ostatně Ke Chung naráží – líčení životů nesmrtelných byla celá řada, občas takových, která si odporují. To však nikterak nebránilo víře, že vhodnými preparáty, pomocí božského procesu, lze takového stavu dosáhnout. Ještě v nedávné době byl šedesátník kmetem v očích svého okolí.

Kudy do vyšších věků a „bez hole v ruce"?

Dnes se takový člověk teprve chystá do důchodu, nejednou však už se zdravím ne právě nejlepším. Pokrok medicíny je nesporný; život se ve vyspělých státech výrazně prodloužil, nicméně pro stáří bývá vcelku příznačné jeho spojení s chorobami, jakými jsou cukrovka, potíže srdeční, o pohybovém aparátu nemluvě. Kolik starších osob vidíme chodit o holi. Otázka, jíž se vědci dnes hodně zabývají, zní: Bylo by možné, aby lidé dosahovali vyššího věku bez těchto potíží, nebo jen s malými? Inspirací jsou výzkumy prováděné se stoletými, z nichž se nemalý počet těšil dobrému zdraví do posledních dnů života. Jak to charakterizoval jeden odborník, pro tyto osoby platí: „Žijí, žijí, žijí, a pak jednoho dne zemřou." Nikoli, že by trávily léta upoutány na lůžko. Takže ještě trochu jinak položená otázka je, zda by se nedaly naše obrazné hodiny života alespoň zpomalit, nebo snad dokonce přimět k tomu, aby šly trochu nazpátek, přinejmenším po krátkou dobu. Tedy, aby se náš zdravotní stav vrátil k té lepší podobě, když jsme byli o něco mladší. Jsou to odvážné myšlenky, ale zdůrazněme, že dnešní vědci nehovoří o nesmrtelnosti jako jejich čínští předchůdci.
Současní vědci se snaží zpomalit stárnutí a hlavně udržet tělo co nejdéle relativně zdravé.

Existuje vědecká definice stárnutí?

Jak je v moderní době obvyklé, hledají se preparáty, tak jako kdysi elixíry života. Nesnáz je ovšem v tom, že to sice občas jde, ale u organismů podstatně jednodušších, než je člověk, jakými jsou například kvasinky, v lepším případě myši. Doprovází to navíc řada otázek, které čekají na zodpovězení. Například – jak tomu vlastně je, když se třeba rozdělí jaterní buňka, neboť tělo se přece běžně stále regeneruje. Je tato nová buňka „mladá", nebo nějak odpovídá věku osoby, v níž vznikla?
Stále není jednoznačná a všeobecně přijatá definice stárnutí, a nejsou ani metody jak tento proces měřit.
Teď uvažujeme ve vědecké rovině, protože laická veřejnost si stárnutí vcelku představuje.

Čachtická paní měla správný recept, ale špatnou metodu!

Jak řečeno, jisté úspěchy byly zaznamenány, ale zatím u již zmíněných myší. Při jednom pokusu byla starší myš napojena na krevní oběh druhé, mladší, přičemž se ukázalo, že kmenové buňky té starší začaly vykazovat větší aktivitu, což se projevovalo mimo jiné lepším hojením ran, dokonce jako by se stavba svalů omladila. Trochu to připomíná proslulou hraběnku Báthoryovou, neblaze známou Čachtickou paní, která používala krev panen, ne však přímým připojením k jejich krevnímu oběhu. Na rozdíl od počínání šlechtičny, kde základem byla víra, že mladá krev omlazuje, vědci opravdu našli bílkovinu, která se podílí na opravě svalů. Další studie však předchozí výsledky na myších zpochybnily tvrzením, že tahle bílkovina naopak přibývá ve stárnoucím organismu, který se musí sám více opravovat. Takže i výsledky u myší jsou problematické.

Mohou lidé mládnout?

Řada vědeckých laboratoří začala v posledních letech studovat několik desítek medikamentů a potravních doplňků s cílem zjistit, zda by se některý z těchto preparátů nehodil současně ke zpomalení stárnutí. Skupina anglických badatelů zveřejnila výsledky zkoumání jednoho z preparátů podávaných při diabetu druhého typu. Podle jejich závěru se pacienti používající tento lék dožívali v průměru dokonce o patnáct procent delšího věku než zdraví jedinci podobné konstituce. Připomeňme hlavní výhradu týkající se takových studií – jak najít osoby, o nichž můžeme tvrdit, že mají podobnou blízkou konstituci? Všechna vyšetření sice poskytnou nějaké hodnoty, mohou být blízké, ale nevypovídají o minulosti, o tom, co je zatím skryto kdesi v buňkách. Takže jak dalece si jsou zkoumané osoby podobné?

Nicméně v tomto případě jako by se nalézalo vysvětlení. To spočívá ve skutečnosti dnes známé, že cukr, tedy přesně glukóza, se v lidském těle váže na bílkoviny, a tím je vyřazuje z činnosti, některé (těch je jen několik) trvale, což vše vede k projevům stárnutí. Diabetici znají patrně termín „glykovaný hemoglobin", červené krevní barvivo zablokované navázanou glukózou, jehož hladina v krvi ukazuje, zda dotyčný držel správnou dietu v posledních desítkách dnů před vyšetřením. Může snad opravdu roli zpomalovače stárnutí i zdravých lidí hrát preparát na zmírnění cukrovky? Zatím zůstává u této otázky.

O myších a lidech

Jiným preparátem, který výrazně prodlužoval život myším, byl jeden z léků skupiny rapamycinů používaný pro utlumení imunitní reakce při transplantacích. Názvy léků neuvádíme, protože jde o pokusy, které jsou předmětem vědeckých diskusí, a závěry nejsou jednoznačné. Mohlo by to vyvolávat předčasné a možná liché naděje. Zkušenost s lidmi je zatím právě jen v potlačení imunitní reakce, a o těchto preparátech je známo, že jedním z jejich vedlejších účinků bývají vředy v ústech (nemluvě o vysoké ceně).
Zatím tedy hledání pokračuje a většina odborníků se shoduje v tom, že v dohledné době se nedá počítat s tím, že by se nějakými preparáty dal významně prodloužit lidský život. Zaznívají dokonce hlasy varovné. Jde o to, že kdyby se opravdu povedlo nějakým způsobem „omladit" stárnoucí buňky, může nastat nežádoucí efekt. Takové buňky se mohou začít dělit rychleji jako skutečné mladé, ale ve výsledku by to mohlo vést k jejich nekontrolovanému dělení, což je zhoubné bujení. Ani na to nesmíme zapomínat.

Ve kterém věku přesně začínáme stárnout?

Otázek je ještě více – pokud by se nějaký preparát zpomalující projevy stárnutí našel, kdy ho začít užívat? V dospělém věku, když se ještě neobjevily nemoci stáří? To znamená užívat ho třeba desítky let? Nebo začít teprve tehdy, když se objeví první taková nemoc, případně její rané známky? Pak je tu samozřejmě další otázka – pokud se podaří stárnutí oddálit, pak o kolik? Jeden rok v myším životě je hodně, v lidském to jistě není zanedbatelné, ale v poměru k tomuto hlodavci to moc není, přitom za cenu požívání preparátů, které mohou mít přece jen po delší době užívání nějaké vedlejší účinky, o nichž se momentálně neví.