927x127 HEAD VPRAVO

Párové štěstí a jak na ně

 

Není snadné psát o něčem, co možná ani neexistuje. Je to jako Yetti. Mnozí o něm mluví, někteří věří, že existuje, ale nikdo to dosud nedokázal. Jak být šťastný v páru, ve vztahu či manželství? Neexistuje žádný zaručený tip ani zlatá pravidla. Jde o každodenní nasazení a touhu vztah nejen mít, ale i udržet.
Už si nehraj, nejsi dítě


Typická situace. Ve vztahu probíhá rozhovor, během kterého dojde ke slovnímu faulu. Je jedno, zda je vědomý (záměrný), či nevědomý (náhodný). Oba zraní. Pak následuje scénář, kdy začnu hledat viníka. Toho, kdo mě zranil. Ubližuje mi. Jsem oběť. Krátkodobě tato hra funguje, protože mám pocit morální převahy. A jako bonus mohu odevzdat svou zodpovědnost. Hraju hru na oběti a viníky. Mohu se začít litovat a vyčítat partnerovi, že už zase... Setkávám se s tím tak často, až žasnu. Libozvučná čeština tomu říká „nasazování psí hlavy“. Označit někoho za pachatele a tím být sám z obliga. Možnost najít východisko je mizivá.
Pak je tu další scénář. Rozšiřující. Pokud už jsem bdělejší a vědomější, tak současně vím, že i já sám jsem viníkem. Nechávám se zraňovat. Mohu se začít obviňovat a vyčítat si, že už zase... Opět ale pracuji s vinou a to mi bere možnost najít východisko.


Partnerský vztah je pro dospělé

Hledat východisko je možné tehdy, pokud neupadnu do pasti odevzdávání zodpovědnosti. Všichni aktéři jsou spolutvůrci a každý nese následky za svůj podíl. Jde o to převzít osobní zodpovědnost za vše, co dělám já. Být si vědom svého pole působnosti a plně se v něm realizovat.
Opravdově, spontánně a naplno. Obsáhnout ho celou svou bytostí. Otevřeně. Vášnivě a silně. Dát do toho vše a nic neočekávat ani nechtít. Přijmout fakt, že nejde nic dopředu zaručit. Pokud se neodpoutám od očekávání, tak jen připravuji půdu pro frustraci v případě, že to nedopadne. Je potřeba to umět pustit. „Odevzdat to.“ Pokorně si přiznat, že to není v mé moci, a přesto do toho dát vše. V tom spočívá plnokrevnost života. Dříve se tomu říkalo „Děj se vůle Boží“. Opustit pýchu. Obnažit své nitro. Stát hrdě nahý a zranitelný napospas všem krásám i hrůzám života.

Hledá se štěstí (Zn. Rychle)
Pokud opustíme snílka, který fantazíruje o tom, jak mám žít krásný život 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, jsem na zemi a připustím, že život má propady i výšiny, potom jsem už kus frustrace dal na stranu. Nechci šťastný život až na věky, to je možná v pohádkách. Takže první krok je uvědomit si, že není pořád hezky. Mimochodem, ani pak bychom to nepoznali. Musíme mít polarity. Trefně to vyjadřuje Rúmí, perský básník a učitel súfismu: „Celý život jsem klepal na dveře s nápisem štěstí, až jsem nakonec zjistil, že jsem už celou dobu uvnitř.“
Dar partnerství
Naše volba partnera má dvě roviny. Vybíráme si partnera podle toho, co chceme (inteligenci, krásu, veselost, bohatství). To je ta první, vědomá složka. A současně si vybíráme partnera pro to, co potřebujeme. A to je ta druhá a nevědomá složka. Vypadá to tak, že si vzájemně zrcadlíme naše nejhlubší strachy. Buď to vidím jako příležitost, řeknu si „aha“ a začnu čelit svému strachu, budu pozorovat, co ho spouští, a budu s ním pracovat, nebo svádím boj či uteču do jiného vztahu.

Vzájemně se vyladit
Základem partnerské pohody je přiměřenost a vyváženost. Nemůžu je ale najít, aniž bych víc zjistil o sobě. Většina partnerství nám něco dává. A jsem v partnerství i proto, co mi to dává. Teď je otázka, jak moc to bude velké? Kolik si ponecháme autonomie? Nikdo neříká, že si máme vytvořit dvoukolejný vztah. Když budu stát na zemi, budu znát svoje základní potřeby, poskládám si svoje hodnoty. Většina vztahů má jako svou prioritu důvěru. Ale já věřím tomu, že každý vztah může přežít nevěru, když se to bude komunikovat. Jednu určitě. Ale dvě? Tři? Jak to, že byly tři? Na to musejí být dva a každý neseme svůj díl: ten, kdo podvádí, i ten, kdo se nechá podvádět. Potřebuju se dostat do pozornosti a bdělosti k sobě. Potom je jedno, jak je tak fronta strachů velká. Nejde o to být na všechno připraven – protože to nejde. Jde spíš o to být stabilní, znát se.
Zastav se a poslouchej ticho
V dnešní komunikační době nám mimo jiné začíná silně scházet i ticho. Zůstat jen u sebe. Pozorovat se. Mít odstup od svých myšlenek i pocitů. Zůstat v klidu, aniž bych hned začal reagovat na vnější podněty.
Hezky to ilustruje následující příklad: Stane se autonehoda, jste tam jako první. Zranění lidé. Krev. Křik či pláč. Pokud budete reagovat emotivně, tak nejspíš neuděláte nic. Budete v šoku, rozpláčete se anebo zamrznete. Nepomůžete nikomu. Pravý záchranář vždy nejprve vyhodnotí situaci, než začne cokoliv konat. Zjistí, kde je největší ohrožení života, a podle toho jedná.
_________________________________________________________________________
Pokud bych se měl vydat na vandr na cestu za štěstím v páru, tak bych si určitě nezapomněl přibalit těchto 10+1 vlastností:
1. ČESTNOST, mravnost, zásadovost nebo jak se lidově říká „mít páteř“. Když mám jasné a pevné zásady, tak se mi snáze rozhoduje. Je to osvobozující a oblažující zároveň. Nekomplikované, přímé a pevné vystupování. Tím, že jsem věrný svému kodexu a žebříčku hodnot, ctím sebe i druhé.
2. ODDANOST. Tuto kvalitu celkem dobře popisuje svatba – rituál vstupu do manželství. Spojení dvou lidí ve svazku manželském, kdy jsou oddáni. Nicméně toto je vnější projev. Jádrem a pravou oddaností je pro mě stav, kdy se umím oddat životu. Věřím v něj i v sebe.
3. VELKORYSOST, umět se nad to (situaci) i sebe povznést a nenechat se vtáhnout do malicherností. Odlišovat to podstatné od podružného. Jednat v klidu. Nenaskočit na stoupající spirálu reakce. Umět jasně a pevně určit priority a to okrajové nechat bez povšimnutí.
4. MILOSRDENSTVÍ je umění dávat milost či odpouštět. Dochází tu často a snadno k mýlce, pokud si myslíte, že odpuštění se týká ponejvíce těch kolem vás. Největší výzvou je odpustit sám sobě. Což obnáší nutnost přiznat si, že jste v nouzi či máte trable.
5. UMÍRNĚNOST je kladem ve smyslu zdrženlivosti a střídmosti. Tuto kvalitu vnímám hlavně skrze disciplínu a určitou strukturovanost. Souvisí s hodnověrností, respektive věrností slovu a činu, se závazkem a zodpovědností. Být jako partner/partnerka konzistentní – soudržný/á a mít vnitřní soulad.
6. ÚMĚRNOST. Provází ji a charakterizuje pravidelnost, harmoničnost, proporcionalita. Pak lze o chování říci, že je přiměřené, vyrovnané a vyvážené. Lze to trefně vyjádřit slovy, že takový člověk zachovává „jednotu slov a činů“. Určitě lze najít i souvislost s předvídatelností chování. To je obzvláště v partnerství bráno za žádanou kvalitu, která znamená bezpečí.
7. VYTRVALOST. Hodně souvisí se stálostí. Věrností zásadám a závazkům. Vytrvám nehledě na okolnosti. Věřím tomu. Stojím si za sebou. Nestanu se chameleonem, který svou barvu vždy přizpůsobí okolí, aby se chránil a maskoval. Jde o to mít páteř.
8. ZRANITELNOST se stává „vymírajícím druhem“. Příliš často se situace snažíme vydržet, přečkat a přejít. Jenže bez ní nejde nastavit hranice. Když hovoříme o štěstí, je zranitelnost klíčová. Bez ní nikdo není kompletní. Není třeba nic velkého vykonat. Stačí si zranitelnost dovolit. Námitka a obava ze slabosti je lichá. Protože jsem jen tak silný, jak dokážu být slabý. Aneb řetěz (mé celé já) je jen tak silný jako jeho nejslabší část.
9. VĚRNOST, loajalita. Poctivost ve smyslu plnění závazků. Stát nejen za svým slovem, ale i sám za sebou. Vlastně se dá říci, že dnes lidem chybí často slib, závazek, přísaha či úmluva sama se sebou, která jasně deklaruje, PROČ a JAK se budou chovat. Jak se budu vztahovat k sobě a ke světu.
10. AUTENTIČNOST je nezbytná. Stát naplno a cele v proudu života. Najít osobní svéráz a přestat se adaptovat dle vnějších okolností a požadavků. Usednout na trůn vlastní opravdovosti a vytrvat. Odbrzdit svou sílu, divokost a přestat si stát na koulích jen proto, že je to pro někoho „moc“. Jinak nejsem ve vztahu hodnověrný, mé chování i činy nejsou opravdové a nevycházejí z podstaty.
+ prakticky lze hledat štěstí v páru přes společnou vizi. A tak lze říci, že Párové štěstí = (nejen) párová vize.

 

....Až bude víc času

„Na velkých hodinách času je jen jediné slovo: Teď.
Po ulici Potom se dojde k domu Nikdy."
Miguel de Cervantes

„Ahoj, nestíhám," typický pozdrav jedné mojí kamarádky – úspěšné manažerky, matky dvou puberťáků, ženy, která od doby co se známe, nestíhá a spěchá. Stres, povinnosti jsou jí věčně v patách. Jakmile dosedne, zavalí mne záplavou slov. Mluví o tom, jak v práci se to na ni valí, jak s velkými dětmi jsou velké starosti a jak se s manželem během týdne skoro ani nepotkají.

Mnoho činností, které v dospělosti provádíme, jsou zautomatizované. Každé ráno, každý den bývají stejné. Dlouhou dobu. Nepřemýšlíme o tom, co děláme. Zkrátka děláme to. Zvykli jsme si. Kam se podělo naše nadšení, sny a touhy? Někdy upadáme do sebeklamu, že se vše časem změní. .... děti vyrostou, až budeme mít více času a více peněz, až budeme na penzi, až budeme v práci povýšení. Čekání na AŽPAK je vysilující. S velkou měrou pravděpodobnosti nepřijde nikdy více času. Čas měří všem stejně už dnes.

ŽIVOTNÍ ENERGIE aneb „Na co jezdím?"

Při pátrání po zlodějích svého vnitřního klidu, mě napadla otázka. Jak sis zvykla pracovat s vlastní energií? Uvažovali jste někdy nad tím, na jaké „palivo" jedete? Jak vypadá benzínka, u které zastavíte, když máte prázdnou nádrž? Co vás pohání? Máte nějaký osvědčený způsob, jakým si zajišťujete přísun životní energie, optimismu?

Mojí další drogou je „tlak"

Zvykla jsem si plánovat si na každý den tolik úkolů, aktivit, že i dva lidé by měli plné ruce práce vše stihnout... Cítila jsem se skvěle, když jsem si vše večer odškrtávala. A druhý den jsem zvedla laťku... až ... až se motor zadřel... To už jsem se stala natolik závislou na své představě o „superženě", která zvládne nemožné na počkání, že jsem si musela přiznat, že nejspíš se mnou nebude něco v pořádku. Představa o tom, co vše dokážu, byla v určitém okamžiku nabíjející... A zároveň past.

Dnes si kladu další otázku: Do jaké míry potřebuji stres, tlak, hrozby, abych dokázala dát prostor věcem, které jsou pro mne zásadní a důležité? I když nové. Cítím se v nich zpočátku nejistě, nepříjemně. Mým návykem je upřednostňovat druhé před sebou a povinnost (práci) před zábavou a odpočinkem. Odkládám často své sny a přání na někdy (spíš „nikdy"). Zároveň jsem si vědoma, že pokud si nechci nechat sebrat radost a nahradit ji zcela povinností, nezbývá mi nic jiného než kousnout do „kyselého jablka". Tedy učit se upřednostňovat sebe (tam, kde je to důležité a sebezáchovné) tj. vstupovat do střetů, vyjednávat. Dělám si také čas na „nic nedělání a lelkování", čas na experimentování a uskutečňování svých (tajných) snů. Víc si hraju a víc se učím (od dětí zejména). Život už je takový. Nesnáší jednostrannost a „stojaté vody".
Dobře míněná rada: „Alespoň 60 minut denně jen pro sebe"

Když nechci znovu vyhořet – a to opravdu nechci – potřebuji se odpovědně starat o svoji energii a „dobíjet si baterky". Funguji stejně jako mobil. Celý den rozdávám sebe, svoji pozornost a energii. Když vás třeba nebaví práce, když trpíte nadváhou, žijete ve vztahu, který vás vyčerpává či máte zdravotní problém, vydáváte ještě více energie. Jste doslova konzumováni. Večer máte všeho plné zuby. Sednete si k televizi a jen tupě zíráte... Co s tím?

7 rychlých zdrojů k obnovení životní energie

  • Pravidelný pohyb mi pomáhá „cítit štěstí". Dodává energii a podporuje sebevědomí. Každý den se hýbám tak, aby tělo a duše bylo v kondici. 20 – 30 minut bohatě stačí.
  • Jím zeleninu a ovoce před každým jídlem a držím se principu „jez do polosyta".
  • Učím se mít ráda sama sebe za všech okolností. Jsem k sobě laskavá a když se mi něco nepovede, jak očekávám (či očekávají druzí,) odpustím si. Mám přece další šanci. Učím se tím mírnit mnohdy své přemrštěné požadavky...
  • Oddechuji (doslova). Celý den bývám napjatá jak struna, a tak je čím dál důležitější uvolnit nashromážděné napětí v těle. 2 až 10 minut sedím v tichosti. Přivádím pozornost k sobě, ke svému tělu, svým myšlenkám, pocitům... Zastavím se. Nechávám vše volně plynout. Pozoruji. Každý den se vylaďuji tímto způsobem několikrát.
  • Vizualizace obrazy, které si promítáme „v kině" své mysli. Tyto filmy energii buď dodávají nebo naopak odčerpávají. Mám svoji vlastní sbírku pozitivních představ, zážitků, které si „pouštím" vždy, když to potřebuji. Mám obrazy cílů, kterých chci dosáhnout, snů, které chci žít. Můžete začít tím, že si vytvoříte koláž snímků, které vás nabíjejí.
  • Mám „kouzelný šuplík". Když jsem „na dně" mám kouzelný „šuplík". V něm je to, co mi dodá energii. Dávám do něho symboly svých úspěchů, ocenění, které jsem získala od klientů, od přátel a rodiny. Vše, co mne povzbudilo či dojalo... Je můj zdroj inspirace (nejen když mi je nejhůře...)
  • Poslouchám muziku a tancuji. Muzika má kouzelnou moc. Všimli jste si? Během okamžiku dokáže změnit náladu. Tanec uvolňuje. Dávám jim stále více prostoru ve svém životě.

Budoucnost nám nepatří. Máme pro sebe jen dnešek a kdoví, jaký bude příští den. A může se stát, že žádný zítřek už nebude. Chcete-li v životě něco zlepšit či mít jinak, pak příležitost je právě teď.

Více inspirace na www.alenajachimova.com

Otec u porodu - ano či ne?

Otec u porodu. Téma, které vyvolává odezvu či smíšené pocity, a to nejen u mužů. Není snadné si udělat jasno.

Zde nabízím svůj pohled očima muže, otce pěti dětí... Cestu k porodu jsem si hledal stále znovu. Zážitky byly stejně rozdílné jako ten který porod. Nicméně za klíčové považuji mít jasný záměr. Vědět, proč k porodu jdu a jakou roli mohu naplnit.

Nejsme stejní
Základní postoje a východiska mužů a žen jsou rozdílná. Těžko udělat kompletní výčet typických vlastností pro jednotlivá pohlaví, zmíním jen ty určující pro porod. U žen je to receptivnost, pasivita a umění plutí s proudem, pozornost na „my" – vztahy s okolím. Muži jsou aktivní a výbojní, s upřením pozornosti na „já" – sebeprosazení. Pocity a prožívání často otupují akcí. Pro ženy je mnohem přirozenější pasivita a čekání. Není dobré přebírat dlouhodobě vlastnosti opačného pohlaví. I když je muž u porodu primárně pasivní – „k dispozici a přítomen, víceméně na povel, co se potřeb a přání ženy týče", kombinuje to s akcí a se svojí jasností a přímostí. To může využít třeba při komunikaci s personálem nemocnice při prosazování přání své ženy nebo tím, že si vyjasní, zda u porodu chce opravdu být, či nikoliv.

Rozhoduj se za sebe
Otázku „Chci být u porodu?" považuji za zcela zásadní. Muž by si to měl ujasnit bez ohledu na partnerku. Autonomně. Pokud tam nebude ze své vůle, je tu riziko, že půjde sám proti sobě. Bude překračovat své hranice a nebude respektovat své potřeby. Lze to udělat na sílu a zapřít se. Nicméně potom si může odnést lecjaký šrám na duši. Je v pořádku, pokud u porodu být nechce. A i když má jasné „ano", je třeba počítat s tím, že stát se může cokoliv. Již mnohokrát došlo k tomu, že bylo nakonec všechno jinak: rodička či nemocniční personál muže od porodu vykázaly nebo dotyčný v průběhu odešel sám. Taková je realita.

Najdi si své místo
Dnes lze dobře ovlivnit podmínky pro narození dítěte dle svých potřeb a představ. A to je zároveň i výzva. Můžeme hodně ovlivnit a změnit. Počínaje přítomností partnera u porodu přes výběr porodnice a konče volbou formy porodu.
Jedna z možných rolí muže u porodu je stát se určitým nárazníkem mezi ženou a nemocničním personálem.
Žena může do porodnice přijít s již předem připraveným porodním plánem. Tam popisuje, jak si přeje, aby probíhal celý porod i poporodní péče. Lze tak již dopředu vymezit, zda chce či nechce určité medicínské postupy či zákroky, jako je například nastřižení hráze, aplikace epidurální anestézie atd. V této situaci se dobře uplatňuje jedna z mužských kvalit: chránit ženu před vnějším světem. Vytvořit pro ni a svou rodinu bezpečný prostor.

Pozor na očekávání
Velkou pastí pro muže u porodu je záměna představy za realitu. Vytvořit si dopředu představu, jak a co všechno zajistím a vykonám pro rodičku, je rizikové. A pokud budu na své představě trvat nebo si ji označím za jedinou správnou, nevyhnutelně se dostaví frustrace, pocit selhání a nedostatečnosti. Doporučuji být proto maximálně s tím, co je teď, udržovat pozornost v přítomnosti. Určitě je dobré mít záměr, jak bych chtěl prospět či ulevit, jen je třeba nechat prostor pro realitu. Potom mohu nejlépe reagovat na tu širokou paletu situací, které realita porodu přináší.

Postarej se i o sebe
Určitě doporučuji myslet na sebe a svůj komfort. Možnost prospět rodičce se snižuje s rostoucím napětím, stresem a únavou. Navíc je muž v neobvyklé situaci. Musí čekat, co situace přinese. Je zaplavován pocity, které nelze jednoduše přehlušit akcí. Proto doporučuji, aby si muž dovolil vypnout ve chvíli, vždy když to stav rodičky dovolí. A je jedno, jestli vám k relaxaci pomůže spánek, čtení novin či hraní her na mobilním telefonu, pokud to rodičku neruší.

Udělej si přípravu
Muži jsou více orientováni na mysl. Potřebují věcem rozumět a znát jejich kontext. Pro to je dobré předem vědět, do čeho jdu. Zmapovat si terén. To platí nejen pro porod, ale i pro těhotenství. Možností je dnes hodně – návštěva porodnice, předporodní kurzy, četba literatury a internet. Dobrou orientaci poskytne ebook Manuál pro muže u porodu (www.partneruporodu.cz), který provádí muže celým procesem porodu i tím, co se děje předtím (poradny, vyšetření atd.), a potom (poporodní péče) a hlavně představuje možnosti, jaké v porodnici rodiče mají, co je možné chtít atd.

Semlelo tě to
Těhotenství i porod mohou ovlivnit i psychiku muže. Může se objevit panika, strach, úzkost, ohrožení či napětí. Někdy stav vygraduje až do tělesných projevů – nervozity, roztěkanosti nebo nespavosti. Potom je dobré hledat pomoc venku. Samotný porod s sebou přináší vždy regresní náboj, kdy mohou vyplout na povrch nevědomé pocity z vlastního porodu. Když se tak stane, tak je dobré vyhledat pomoc, jinak si ten zázrak a požehnání příchodu nového života ani neužijete...

Vladimír MÜNZ – průvodce změnou
Na objednání organizuji akci POROD PRO MUŽE – jaký je; co se při porodu a v těhotenství děje mužům/ženám; role muže; být-nebýt u porodu... Dále poskytuji individuální i párové terapie, trénink Žij své mužství. Jsem vztahový konzultant v seznamce Náhoda. Více o mně na www.vladimirmunz.cz, www.zijsvemuzstvi.cz

7 kroků ke šťastnějšímu životu

.....aneb čeho všeho se můžeme vzdát, aby se nám lépe žilo?

 

  • Přestaňte si stěžovat

„Můžete si stěžovat, že růže mají trny, nebo mít radost z toho, že trny mají růže." (Ziggy)

  • Zbavte se svých připoutaností

„Moudrý člověk se nikdy nenechá spoutat žádným z lidských potěšení." (Bill Vaughan)

  • Nesnažte se udělat dojem na své okolí

„Nesnažte se ohromit ostatní, naopak je nechte, ať ohromují vás." (James R. Fischer, Jr.)

  • Zbavte se potřeby mít vše pod kontrolou

„Tím, že necháte věci plynout, všechno bude vykonáno. Ve světě vyhrávají ti, kteří umí nechat věcem volný průběh." (Lao Tzu)

  • Vzdejte se poraženeckých myšlenek

„Mysl je úžasný nástroj, pokud je používána správně. V opačném případě se stává velmi destruktivní." (Eckhart Tolle)

  • Přestaňte obviňovat ostatní

„Člověk může mnohokrát neuspět, ale to stále ještě není porážka. Porážkou je, když ze svého neúspěchu viní ostatní." (John Burroughs)

  • Zbavte se kritiky

„Svůj čas věnujte zlepšování sebe sama. Na kritiku ostatních vám tak nezbude čas." (Ch. D. Larsen)

Nadváha a vnitřní potřeba bezpečí

Při práci s lidmi s nadváhou jsem si všimla, že většina těchto lidí pociťuje hlubokou vnitřní potřebu bezpečí. Tito lidé před svými emocemi utíkají a hledají si pro ně výmluvy. Žijí v zajetí svého vnitřního světa nejistoty a mnoho z nich se bolestivým přiznáním vyhýbá. Hodně z nich si těchto vytěsněných vnitřních zranění ani nejsou vědomi.


Dalším z velkých důvodů nadváhy je zapírání sebe sama, což je stav popírání toho, co skutečně chceme a kdo skutečně jsme. Tito lidé raději než aby si plnili své sny a své tužby, dávají přednost jiným, starají se, pečují o ostatní a sami sebe zanedbávají ve falešném předsudku, že jsou „hodní" že tolik myslí na druhé. Je to falešné, protože jen těžko si umí říct, co chtějí a vyjádřit své emoce a pocity, a proto je zajídají.
Mnoho lidí s nadváhou má pocit, že si to, po čem touží, nezaslouží. A proto trestají sami sebe tím, že si něco odpírají. Na základě nějakého přesvědčení si zakazují něco, co chtějí nebo potřebují a kvůli tomu potom cítí silný tlak vnitřního nedostatku a hladu, že je jejich tělo nuceno „zásobovat", protože se stále vnitřně něčeho nedostává. Je to většinou nedostatek lásky, uznání, přijetí.

Co s tím?
Základem je přijetí odpovědnosti za danou situaci, že do stavu, ve kterém se nachází naše tělo, si můžeme jen my sami. Nikdo jiný. Smíření se se svým tělem a začít mít ho rád. Jedině ze stavu spokojenosti lze vytvářet další spokojenost. Z pocitu nedostatku se tvoří jen další nedostatek.
Je tedy zapotřebí být k sobě upřímní a podívat se pravdě do očí. Nízké sebevědomí, neschopnost přijmout své tělo, mít se rád, potlačování emocí a emoční přetlak, pocit, že nemůžeme ukázat, kdo doopravdy jsme, hledání lásky a naplnění s přesvědčením, že se nám jí stejně nedostane, vede k nahrazování těchto nedostatků jídlem.
Opravdové hubnutí přichází, když máte rádi sami sebe a když se cítíte dobře. Vzpomeňte si, jak se hezky hubne, když jste zamilovaní. Lidská mysl vytvoří iluzi, že jsme láskyplní, láskyhodní a člověk se pak nemusí „plnit jídlem". Jestliže si toto přesvědčení, budete schopni sami sobě vytvořit, pak i hubnutí půjde samo.
A jsme zase u mozku a jeho způsobu myšlení. Změňte svá vnitřní přesvědčení, že jste láskyhodní, přijměte své tělo, že je to váš chrám na cestě životem a začněte se k němu tak i chovat. Přestaňte soudit sami sebe a své okolí. Uvidíte, jak se zlepší vaše prožívání života i těla a jak pokvetou vaše vztahy.

Krásné jaro
Bc. Květa Exnerová
www.vedomehubnuti.cz

Jste přepracovaní? Změňte své návyky!

Návyky, které opakovaně používáme sílí. Fungují totiž jako svaly v těle. Nejde o to přestat používat a cvičit „svaly" přetěžované, to je mnohdy nereálné.

Pamatujete na vyhořelou Silvu z první části? Nejde o to, aby Silva přestala pracovat, starat se, podnikat... Jde o to, aby se učila zapojovat „svaly", které zapojované nejsou. Začínáme tím, že jim věnujeme pozornost. V tomto případě se Silva učí odpočívat a věnovat pozornost svému tělu, signálům, které tělo vysílá. Zároveň učí druhé pečovat o sebe sama. Projevuje také svoji slabost, únavu, vyčerpání, bezradnost. Není to pro ni snadné, ale zdravé.

Jak poznáme, že potřebujeme aktualizovat své návyky?

Jednoduše. Naše nespokojenost, brblání, zdravotní příznaky (únava, nespavost, bolest hlavy, zad...) nám jasně dávají informaci: „změň něco". Zpravidla je ignorujeme nebo stejně jako u počítače klikneme na pokyn „později". A příznaky časem sílí. Jak jinak bychom věděli, že je nutné učit se něčemu novému. Naše tělo se mění, podmínky kolem se mění a je nutné aktualizovat svá přesvědčení, prozkoumat i ta zakázaná.

Jak na to?

Často máme tendenci pátrat po tom, proč to tak je. Vracíme se do minulosti: „Vždycky jsem to zvládla, co se stalo, že teď mě to tak  vyčerpává"? Analyzujeme. To je jedna z možností. Mnohdy časově náročná. A někdy se v tom utopíme.

Další způsobem je uvědomit si způsob, jakým to děláme dnes. Vlastně si uvědomit, který ze „svalů" přetěžujeme a který není zapojen. A pak už jen trénujeme, cvičíme ochablý „sval", aby sílil. Jednoduché, že?

Je tady malá past. Netrpělivost. Vzdáváme „cvičení" dříve než ochablý sval zpevníme. Zlobíme se na sebe, že to jde pomálu, že děláme chyby, že .... a tak se mnohdy vrátíme k původnímu způsobu. Proč? Je pohodlnější. Že se tímto rozhodnutím připravujeme o úspěch, štěstí, spokojenost či dokonce zdraví v budoucnosti nevidíme...

Poslední bod byl rozhodující také v Silviině příběhu. Dlouho přehlížela informaci „aktualizuj". Bez podpory manžela a dětí by to nezvládla. Překonávala strach z jejich reakce. Bála se jim říci, jak se opravdu cítí a jak moc potřebuje odebrat některé povinnosti, které si sama a dobrovolně na sebe naložila. Největší strach měla z toho, zda si jí budou vážit, když už pro ně nebude zajišťovat takový servis. Bude dobrou matkou, partnerkou? Měla opravdu velmi velké ohledy k těm, které miluje. A k sobě? Tam už tolik štědrá nebyla.

Čtyři základní předpoklady úspěšné sebeaktualizace

• Nové zvyky vyžadují čas. Ne mnoho, ale přesto.
• Když je návyk hodně silný (tak jako Silviin), začněte prvním malým krůčkem.
• Nový návyk potřebuje podporu. Oceňte, že jdete. I maličko.
• Nezůstávejte v tom sami. Je užitečné mít vedle sebe někoho, kdo vás podpoří v úsilí ať se děje co se děje. Připomene a nedovolí novému návyku zapadnout. Podporující, pozorný a nezaujatý přítel je nezbytný. Proč? Stávající systém se zuby nehty bude bránit „cizímu".

Když chceme nějaký návyk posílit, stačí vlastně jen jedno, věnovat mu pozornost a být k němu laskavý, oceňující. Je to jako s lidmi, které chceme mít ve svém životě. Ti, ke kterým jsme nevšímaví, časem odchází.

www.alenajachimova.cz

Moje tango aneb moje vnitřní proměna

Moje tango obsahuje velikou škálu emocí. Lásku, bolest, strach, žárlivost, nervozitu...Moje tango je někdy pěkně divoké, teatrální, silné, uplakané a uražené. Já už tančit nebudu! A už vůbec na sobě nebudu pracovat! Protože k čemu mi to je, když se pořád vracím na začátek? Já chci být už někde jinde, přece. Ale nejsem... Mohla bych pokračovat ve výčtu všech věcí, které bych mohla a nemohla...

A dost.

Moje tango je léčivé. Moje tango je alchymie. Od té doby, co tančím, jsem si koupila nespočetně šatů, halenek, růží do vlasů, náušnic. Každý týden nové silonky, protože si je většinou ve víru tance roztrhnu. Hojivou mast na palce, neboť si je ( sama) nakopnu. Tango boty. Já mám troje, ale znám ženy, které mají i deset a více párů. Rtěnky. Make up. Parfémy. Voňavé tělové máslo. Začala jsem chodit rovně a už se tolik nehrbím. Mikiny, které jsem nosila dříve, jsou zahrabané vzadu v šatníku. Koukám se mužům do očí a většinou pohledem neuhnu. Směju se. Prožívám. Pláču. Říkám to, co si myslím.

Moje tango je vstupenka do světa světla a stínu. Jing jang. Moje tango jsou dvě cesty do Argentiny a návštěva Uruguaye. Teskný bandoneon, který nás provází v tanci. Buenos Aires, empanády a kafe na stojáka v San Telmu. Tancuji až do rána, zpocená, ale šťastná. Procházím se bosky v Montevideu na pláži. Moje tango je film Vůně ženy a první tanec s Nigelem. Tančím, abych si uvědomovala, že žiju. Že umím objímat. Že jsem schopna dávat a přijímat.

Kolega mi v práci řekl, že jsem sice Češka, ale objímám jako pořádná Latina. Prý vroucně. To je snad největší poklona, kterou mi kdo vysekl. Vroucně objímat cizí lidi jsem dříve neuměla. Tango mě naučilo být otevřená, všímavá, vnímavá. Nebojím se už tolik. A když se bojím, dám to do tance. Štve mě práce? Prostě to vytancuju. Bolí mě hlava? Prášek na bolest hlavy u mě doma nenajdete. Tančím. Argentinské tango, pokud si jej opravdu pustíte do života, vás změní. Nechte ho vás změnit. Poddejte se tomu. Tango vyžaduje čas. Dala jsem si ho. Tancuji, pak mám pauzu a klid. Ticho. Žádné tango. Přijdou frustrace, že jsem zpátky, kde jsem byla. Ale vyvztekám se a jdu dál. Učím se. Tango je moje cesta vyjádření určité části mého já.

Moje tango je rituál. Sprcha, umyté vlasy, oholené nohy. Tělový peeling. Silonky a šaty. Make up a stuha do vlasů. Mašle. Vlasy rozpuštěné, v culíku. Parfém. Rtěnka! Moje tango je milonga a povídání si s ostatními. Moje tango je společnost a hudba a učitelé a Buenos Aires a Argentinci a Uruguayci a láska a emoce a dotýkání se. Vůně toho druhého. Moje tango je, když mě zašimrají něčí vousy na tváři. Tančíme tak blízko sebe...Moje tango je lidskost. Já ti něco řeknu, ty mi něco řekneš – oba dva si povíme něco z našeho dne, momentu, vteřiny, minuty, hodiny, života. Povíme se to a třeba se nám to vůbec nebude líbit. A třeba bude.

Moje tango je být zamilovaná do tance. Moje tango je muž a žena spolu. Naproti sobě. Koukají se do očí. Moje tango je sentiment, bolest. Chci se za tebou vrátit, ale nemůžu. Chci tě mít, ale nikdy tě mít nebudu. Emoce, které potlačuju, se občas vyplaví. Moje tango je tanec sdílený lidmi po celém světě. Radostný i krutý tanec. Jak říká Radka Šulcová (tanečnice a učitelka pražské školy argentinského tanga Caminito )– Tango není žádný recept na štěstí. Ale má moc vás proměnit. Pokud si to dovolíte.

Moje tango je Argentina a touha opět se tam vrátit.

Kniha Cabeceo - Rozhovory o argentinském tangu obsahuje třináct rozhovorů s učiteli, DJs a tanečníky/tanečnicemi argentinského tanga, kteří působí v Praze. Knížka by nevznikla, kdyby neexistovalo argentinské tango ... a kdyby jej Kristina Vojířová jednoho dne nezačala tančit, a později i hluboce vnímat. Vzdává jí hold těm, kteří argentinské tango začali tančit, učit, rozvíjet v Praze, tak daleko od původní země, kde tango vzniklo.... a zároveň skrze tanečníky a jejich tanec tak blízko se všemi, kteří sdílejí touhu po splynutí v hudbě a tanci argentinského tanga.

www.cabeceo.cz

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Martina Šindýlková

Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.

// EOF