Broumovsko je krajem malebným, ale pro mnohé i neznámým. Tento nevelký výběžek mezi Orlickými horami a Krkonošemi zabíhá asi dvacet kilometrů do polského vnitrozemí a za druhé světové války ho oddělovala pomyslná hraniční čára Sudet.
Na počátku roku vám vyšlo nové meditační CD Zimní meditace. Proč právě Zimní meditace?Moje nejnovější meditační CD ZIMNÍ MEDITACE se původně mělo jmenovat Vánoční meditace, ale protože je obdařeno nejen vánoční atmosférou, nechtěl jsem, aby si je posluchači pouštěli jen o Vánocích.
Představíte ho čtenářům?
Sice jsem původně vybíral texty, které se hodí k meditacím právě v období melancholické a zároveň i romantické zimy a k Vánocům, ty jsou však na celém albu nakonec pouze jen tři: Seznam vánočních přání, Vánoční ukolébavka a Štědrovečerní pastýřské troubení. Z ostatních meditací musím jmenovat zejména Aramejský Otčenáš a Exupéryho modlitbu, Ruizovy texty Modlitba za svobodu a Modlitba za lásku z jeho bestselleru Čtyři dohody. A nakonec jsou na CD i meditace Spokojenost, Kráčej opatrně a Mayské orákulum.
Vznikalo snadno?
U mě vše funguje spontánně ☺. Celé léto jsem se zabýval myšlenkou natočit další meditační album právě s vánoční tematikou. Pak jsem ale odjel do Ladaku – Malého Tibetu, kde jsem vedl meditační cestu. Po návratu jsem okamžitě vyrážel na přednáškové turné na Slovensko, odkud jsem psal Robertovi Jíšovi, že bychom si měli dát nějaké frekvence na natáčení – to byl takový „bič nade mnou", abych se už k něčemu rozhoupal. Ovšem kromě dvou textů Miguela Ruize jsem nic jiného neměl. Až když jsem se vrátil z turné, začal jsem hledat texty, které přišly tak „zázračně", jak už to u mě bývá...
Proč jste si vybral právě Miguela Ruize?
S meditacemi-modlitbami Miguela Ruize z jeho knihy Čtyři dohody pracuji na seminářích od prvního vydání jeho knihy u nás. Chtěl jsem je zařadit již na své předchozí CD Meditace, ale neměl jsem k tomu svolení. Rok jsem čekal na poskytnutí audio práv, takže jsem tyto texty zařadil až nyní na CD Zimní meditace.
Kdo k CD skládal hudbu?
Autorem hudby je talentovaný a ostřílený hudební skladatel a můj kamarád Robert Jíša, se kterým spolupracuji již od roku 2000. Složil opět krásnou hudbu, ze které mám velkou radost. Má schopnost vcítit se do mých představ a atmosféry textu, což je vždy velkou výhodou. Proto jsem i jeho samostatnou hudbu zařadil na bonusové CD, které vychází spolu s mými meditacemi na dvoudiskové verzi DELUXE.
Jaké je poselství CD?
Zimní meditace je takový jakoby archetyp zimy, kterou v sobě můžeme změnit v jaro naším vnitřním sluncem – boží jiskrou v nás... Stačí jen zavřít oči, meditovat, stát se Světlem a Láskou. A být šťastni!
Uběhl skoro rok od vydání vašeho prvního meditačního CD. Jaký byl?
Hektický. Hodně jsem cestoval – za svými studenty a posluchači po celé republice, na Slovensku. Ale je o mně známo, že jsem velký cestovatel, což je pravda. Pořádal jsem tedy hned několik meditačních cest a prázdninových pobytů: Střední Amerika, Řecko, Tyrolsko a již zmiňovaný Ladak. Ač jsem měl v plánu dopsat některé mé rozepsané knihy, ne vše se dařilo tak, jak jsem si předsevzal. Ale naopak jsem zase pokračoval v psaní tam, kde jsem to ani nepředpokládal... Inu, „božská" inspirace ☺.
Co jste zažil nejzajímavějšího, nejmilejšího?
Těch zážitků je tolik, že je musím cíleně mazat, jak říkám, „uvolňovat si svůj vnitřní hard disk". Jsem vděčný svému bratranci Peterovi z Košic, že když nemohu najít sponzory/reklamní partnery na své projekty, nakonec je to vždy on, kdo se nade mnou slituje a podpoří – takže to jsou opakované milé zážitky. Ale zažili jsme i moc krásná setkání v Ladaku: nejen s tamními mnichy v klášterech, ale i s obyčejnými lidmi. Proto cestu opakuji i letos v září. A snad nakonec mě potěšilo setkání s paní Nilou Vodičkovou, která z ničeho vykřesala sbírku a nakonec stavbu památníku sv. Zdislavy v jejím rodišti v Křižanově. Mě už všichni berou jako „součást" Zdislavy i proto, že jsem o ní před dvaceti lety vyprodukoval film V erbu lvice – to bylo tehdy mé první velké filmové děťátko a velká láska.
Potkalo vás i něco mrzutého?
Bohužel ano, když mi na jaře zemřel otec a poté i bratranec. Ale to je život...
Jaké jsou vaše nástroje, když musíte čelit trampotám života?
Trampoty si nepřipouštím. Ale nástroje, které používám neustále, jsou sebeláska, láska, radost, štěstí, víra, naděje, důvěra a vděčnost. Ale také práce a cestování. Tím, že hodně cestuji, vidím, že i lidé, kteří nemají nic, jsou šťastní, takže to je takové připomenutí, že ke štěstí toho tolik člověk nepotřebuje. Štěstí je totiž stav mysli.
Chystáte novinky pro své čtenáře či posluchače?
Já mám tolik novinek, jen je všechny zdárně dokončit a najít sponzory, kteří pomohou při vydání... ☺. Před dokončením jsou hermetické meditační karty THOVT, což předznamenává moji další knihu s názvem Učení boha Thovta. Pak bych chtěl dokončit a vydat další díl knihy rozhovorů Hvězdy ezoterického nebe III. – Kniha plná lásky. A pak už snad letos dokončím i Mystickou Barbru Streisand.
Vejce nesmí nikdy chybět
Symbolika velikonočních vajec – tajemné a magické vejce představovalo zrod nového života. Červeně nabarvené vejce symbolizuje sílu sluneční energie a tepla, barvu krve a lásky. Vajíčko z lásky darované by mělo být červeně malované a plné, tzn. vařené. Lidová tvořivost a trpělivost zručných maléreček vytvořila kraslice různých barev i ornamentálních technik, na které si troufnou jen ti zkušení. Já si při domácím barvení většinou vystačím jen s talentem přírody. Barvím vařená vejce v cibulových slupkách a otiskuji na skořápky drobné lístečky travin a bylinek. Tuto jednoduchou techniku už znaly naše babičky a lze ji považovat za způsob zdobení vajec, který je v souladu s přírodou.
Aby vajec bylo dostatek, je třeba vyrazit na koledu a obejít rodinu, sousedy, přátele. Bez pomlázky by to nešlo.
Pletení pomlázky – pomlázka (krajově též zvaná dynovačka, tatar, prut nebo žíla) se plete z osmi či devíti proutků. Ty nejpružnější rostou na vrbě košíkářské. Proutky oloupejte, osušte a spleťte. Na další rok je můžete skladovat v chladném sklepě. Před použitím je stačí jen namočit do studené vody a proutky zase obživnou.
Já se spoléhám na šikovné ruce košíkářů a pomlázku ozdobenou pestrými pentličkami kupuji každoročně novou. Jednak jako poklonu těm, kteří ovládají tohle polozapomenuté řemeslo, ale hlavně proto, že se snažím tradice Velikonoc stále oživovat a připomínat si jejich pravou podstatu a radovat se z oslavy jara, které je plné života a nových nadějí a plánů.
*
Pomlázkou se nám velikonoční čas navršil, ale jaro je tu s námi a není skoupé na slunce. To nám zase dává plnou náruč radosti, lásky, inspirace a tvůrčí invence. Kdo se naučil zpomalit, možná objevil zapomenutou prostou krásu, kterou s příchodem jara obdivovali naši předci. Ona se za dlouhé roky v ničem nezměnila, ale my jsme se naučili hledět skrze ni. Jakmile se rozhodneme znovu prožívat přírodní cykly, najdeme cestu sami k sobě, která nás učiní silnějšími a spokojenějšími.
Naše cesty jsou nitky, které spojují osudy lidí s přírodou. Já ráda opouštím komerční podobu svátků a staromilsky se kochám tradicemi a lidovými obyčeji mých předků. Rázem mi vstoupí do života trochu radosti a konejšivého klidu.
Není nutno chystat velké velikonoční přípravy, ale stačí se jen zamyslet nad významem tradic. To k jejich oživení docela stačí. Co je ale rozhodně nutné, to je vůle čerpat energii z jarní přírody. Žádná pilulka není silnější než probouzející se příroda oděná do šťavnatě zelených výhonků a ratolestí nového života, ze kterých prýští nová míza plná energie. Uchopit tu její životodárnou sílu je vlastně velmi snadné.
Vařte s bylinkami, choďte do přírody a radujte se ze života.
Přeji všem veselé Velikonoce a bohatou pomlázku!
Šárka Škachová
www.gurmanka.cz
Saintpaulie u nás známe spíše pod označení africké fialky, i když s našimi fialkami (Viola) nic společného nemají. Ani čeleď. Africké fialky společně s dalšími stovkami, možná tisícovkami rodů patří do rozsáhlé čeledi podpětovitých (Gesneriaceae). Jedná se především o tropické rostliny. Většina pěstitelů zná achimenesy – honzíky, gloxinie, streptokarpy – tořivky, eschynanty, episcie a další. Z této čeledi bychom v Evropě na několika posledních lokalitách našli pouze zástupce tří rodů Haberlea, Ramonda a Jankaea. Rostliny z prvních dvou rodů se vzácněji pěstují na stinných partiích skalek. Vraťme se ale k „fialkám".
Dvacet tisíc kultivarů
Jak je patrné v úvodu, první cesta nově objevené Saintpaulia ionantha vedla do Evropy. Zde se sice saintpaulie začaly šlechtit a množit, ale pravé fialkové šílenství propuklo ve dvacátých letech ve Spojených státech. Vznikaly zde nejenom nové kultivary, ale také četné kluby pěstitelů této pokojové rostliny. Ty přibývaly hlavně s rostoucím množstvím atraktivních kultivarů. Šlechtitelé do křížení zapojili i další druhy rodu Saintpaulia, kterých bylo postupně objeveno kolem dvaceti. V roce 1946 vznikla Americká společnost pěstitelů afrických fialek (AVSA), která zastřešila nejenom kluby vzniklé v Americe, ale na celém světě. Až v současné době se objevují snahy vytvořit určitý protipól v Evropě.
Z Ameriky se fialkové šílenství přesunulo do tehdejšího Sovětského svazu. Ruští, ukrajinští, běloruští a další šlechtitelé z této oblasti dnes poměrně výrazně zasahují do každoročních kolekcí novinek.
Africké fialky není třeba představovat. Jejich popisy najdeme ve všech knihách o pokojových rostlinách. Zdobily okenní parapety již našim prababičkám, ovšem tehdy převládaly rostliny s fialovými, růžovými nebo bílými jednoduchými květy. Z původně drobných, modro- až fialovokvětých rostlinek vzniklo do současnosti na dvacet tisíc kultivarů. Pěstují se rostliny tvořící listovou růžici i rostliny převislé s olistěnými stonky. Existují kultivary miniaturní, standardní velikosti i poměrně velké. Z původního tvaru květu, který nám asi nejvíce připomíná naše fialky nebo macešky, byly vytvořeny i další tvary – kulatý, hvězdovitý, zvonkovitý apod. Některé zůstaly jednoduché, ale přibyly i poloplné a plné květy. Co se týče barev, zatím chybí snad jenom žlutá, ale i na té se intenzivně pracuje a ne bez úspěchu. Běžné jsou květy různě zkadeřené, dvoubarevné, ale výjimkou nejsou ani tříbarevné květy. Ani listy nezůstaly stranou. Liší se nejenom tvarem a zoubkováním okraje, ale také barvou. Oblíbené jsou kultivary pestrolisté.
Pěstování a množení
Pěstování a množení těchto nenáročných rostlin je velmi jednoduché. Připomeňme snad jen několik zásad, které vycházejí z prostředí v jejich domovině. Vyžadují dostatek světla, ovšem pouze rozptýleného. Přímé sluneční paprsky by je poškodily. Ideální jsou parapety na severním, případně východním okně. Na západním a jižním okně lze fialky rovněž pěstovat, ale musíme je důsledně stínit žaluziemi. Substrát musí být především velmi propustný. Rostliny nesnesou přemokření. Proto do běžného substrátu na pokojové květiny přidáváme agroperlit, vermikulit a další vylehčující složky. Zaléváme vždy vodou o pokojové teplotě a do další zálivky necháme substrát vyschnout. Fialky snesou lépe přísušek než přemokření, ale samozřejmě každý extrém rostlinu poškozuje. Mezi pěstiteli se vžilo, že zalévat lze jen do misky. Není to pravda, zálivka do květináče mimo „srdíčko" rostliny je naprosto v pořádku. Navíc splavuje zpět vzlínající soli, které mohou poškozovat listové řapíky. V zimě pozor na větrání. Studená zálivka a ledový vzduch způsobují nepěkné skvrny na listech. Hnojíme pravidelně, ale mnohem slabším roztokem než ostatní pokojové rostliny.
Množení listovými řízky je obecně známé. Snadno koření ve vodě nebo v agroperlitu. Pokud se nám rostlina rozroste v květináči a vytvoří více růžic, rozsadíme je, jinak si konkurují a málo kvetou. Řízkovat lze rostliny celoročně kromě období od listopadu do poloviny února, kdy špatné světelné podmínky celý proces znesnadňují.
Kde je získat
Pokud těmto rostlinám propadneme, což se při jejich obrovském sortimentu snadno může stát, brzy zjistíme, že v našich zahradních centrech a květinářstvích se objevuje nabídka desítky, možná dvou, komerčně množených kultivarů dovezených zpravidla z Holandska. I u nás však existují specializovaní pěstitelé, kteří se pěstováním afrických fialek zabývají a v jejich sbírkách jsou stovky kultivarů. Před deseti lety také u nás vznikla specializovaná organizace Saintpaulia (www.saintpaulia.cz), která sdružuje všechny zájemce o africké fialky a příbuzné rostliny. Funguje při Českém zahrádkářském svazu. Pořádá setkání pěstitelů, burzy a výstavy. Brzy pak zjistíme, že jediné, co nám chybí, je další parapet.
Jan Stanzel
Foto autor
Na obrázku je Saintpaulia Darling Blue Trail – převislá
Vše se děje na základě nějaké návaznosti a také se říká: vše souvisí se vším. Na co nám rok 2016 navazuje?
Roku 2015 vládla Dřevěná Koza. Její vláda navázala na aktivního a někdy až překotného Dřevěného Koně. Úkolem Kozy tak bylo zpomalit zrychlené energie a snažit se užívat si s radostí všeho, čeho silný Kůň dosáhl. V roce Kozy jsme se tak měli přestat hnát za svými cíli a místo toho hledat co nejpříjemnější způsoby, jak si dosažených cílů užít.
Ačkoliv nemůžeme Opici brát její chytrost, musíme si na druhou stranu uvědomit, že Opice si daleko raději hraje, než řeší problémy. A problémy druhých už vůbec ne.
Pozor na konflikty z minula
V roce 2016 můžeme očekávat nechuť řešení nepříjemných problémů. Může docházet k tomu, že si problémy mezi sebou budou lidé navzájem přehazovat, osočovat se, že to je právě ten druhý, kdo je má řešit apod. Opice dokáže být v takovém „přetahování se" velmi nepříjemná, až možná zákeřná. Mohou se tak na světlo dostávat věci z minulosti, které bude Opice využívat k ovlivňování a možná i k vydírání druhých. Opice díky své chytrosti má také velmi dobrou paměť. Dokáže vytáhnout cokoliv z minulosti a využít to v neprospěch svého nepřítele. A na nějakou shovívavost můžeme úplně zapomenout.
Snažme se o dohody a porozumění
Navíc v roce 2016 máme Ohnivou Opici. Takže její temperament může odpovídat rozzuřenému King Kongu. Oheň v rámci zákonů mezi elementy ničí element Kovu. Takže se může stát, že kovová podstata Opice (tedy rozum, myšlení a logické uvažování) může být silně oslabena a Opice se může řídit jen silnými emocemi. Rozlícená Opice pak často nevidí, neslyší a nemluví (znáte určitě ty tři „milé" opičky se zakrytými ústy, ušima a očima). Jak z toho ven? Bude zapotřebí využít energie tří různých elementů: Oheň, Země a Kov. Je to z toho důvodu, že Opice – jako zvíře zvěrokruhu – má energii kovovou. Bude však vládnout v ohnivém roce, takže Kov a Oheň budou v konfliktu a budou konflikty vyvolávat. Aby se tento konflikt harmonizoval, je nutné využít elementu Země, který stojí právě mezi Ohněm a Kovem (posloupnost elementů: Dřevo, Oheň, Země, Kov a Voda). Země tak bude sloužit jako jakýsi nárazník a zabrání přímému střetu mezi Ohněm a Kovem. Bude to však opravdu velmi náročná práce.
Země bude vyžadovat využití empatie a vzájemného porozumění potřebám všech stran.
Budou-li nějaké strany v konfliktu, musí se přimět k tomu, aby se snažily vzájemně pochopit a znát potřeby svého protivníka a rozumět jim.
Země bude dále vyžadovat rovnováhu. Nepřipadá tedy v úvahu, že by fungovalo řešení silou a převahou jedné strany nad druhou. Element Země dále bude chtít znát fakta, objektivní pohled na věc. A to vše bude vyžadovat čas. Proto může poměrně dlouho trvat, než protivníci objektivně vyhodnotí situaci a pochopí se navzájem. Pokud zde však bude tlak času, může se vše rozsypat jako hrad z karet. Země chce jistotu a nebude se pouštět do žádných řešení, která představují nějaké riziko. Proto se budou muset strany konfliktu umět spolehnout na druhou stranu. Bude-li však vládnout vzájemná nedůvěra, nemusí se to vůbec podařit. Pokud se to nepodaří, může Země začít působit negativně, a to svým tzv. zacyklením. To znamená, že strany budou kolem všeho chodit jako kolem horké kaše, jednání mohou být nekonečná a nic nepovede ke konečnému vyřešení. Vše pak může skončit patovou situací. Problém se tak nevyřeší a naopak bude ještě těžší jej zvládat. Hrozba přijde z té strany, která jako první ztratí trpělivost. Zde se pak naplno může projevit vychytralost a zákeřnost Opice. Dá se tedy říci, že ten, kdo z patové situace vycouvá jako první a bude si tvrdě hledět jen svých zájmů, může partnera v konfliktu načapat – jak se říká – s kalhotami dole a zničit ho. Další možnou variantou je znechucení Opice daným problémem. Pak se může stát, že ani jedna strana nebude mít chuť problém řešit a bude toto řešení odsouvat do budoucna. A tak můžeme být svědky toho, že Opice nechá vše na Kohoutovi, který přijde v roce 2017.
Nastavme pravidla hry
Toto vše platí jen pro konfliktní situace. Váš život se však může nacházet někde úplně jinde. Pokud jste pozorně sledovali vývoj energií a následovali jejich kladné působení, pak se můžete na „opičku" naopak těšit. Pak nenarazíte na vychytralého „chytráka", ale na roztomilou opičku, která si s vámi bude ráda hrát a bude si chtít vše příjemně užívat. To však bude platit jen tehdy, pokud jste využili Koně k dosažení svých cílů, a Kozu nechali, ať si je hezky užívá. Pak jste Opici nenechali žádný problém k řešení a tak si i ona bude chtít s výsledky Koně a Kozy hezky hrát. Rozdíl mezi Opicí a Kozou je v tom, že ač si obě chtějí příjemně užívat, Opice bude trošku víc zaměřena na sebe a svoji kovovou energii – tj. bude pravděpodobně již přicházet s nějakými pravidly hry a bude po vás chtít, abyste je dodržovali.
Porušování pravidel tak může Opici nutit k tomu, aby vynucovala jejich dodržování, a to již nemusí být tak příjemné.
Proto si v roce 2016 na každou aktivitu předem dohodněte jasná pravidla hry, a teprve potom začněte „hrát". To, co empatická Koza mohla s lehkostí přijmout, porozumět tomu a možná jen nad tím mávnout rukou, bude Opice již poměrně tvrdě vyžadovat. Pokud budete mít pocit, že nějaká situace míří k potenciálnímu problému, snažte se vše vyřešit dříve, než problém nastane. Mohli byste přijít o spoluhráče (Opici) a ta se naopak může stát vaším protihráčem. A taková hra nemusí být pro vás moc příjemná.
V příštím roce dále můžete dobře využít chytrosti Opice. Řešte tedy vše včas, s rozmyslem a chytrostí. Může se vám tak naskytnout mnoho příležitostí, které bude „chytré" využít. Nenechte si je ujít.
Přejeme všem hravý a nekonfliktní rok 2016 ve znamení Ohnivé Opice.
Ing. Jiří Černák
Skutečný význam objevu čínské vědkyně si uvědomíme, teprve když nahlédneme do statistik. Artemisinin, tedy lék proti malárii, který Tchu Jou Jou objevila, se ukázal v klinických zkouškách účinnější než všechna dosud používaná antimalarika, a zhruba od konce 20. století je hlavním lékem proti malárii. Mezi lety 2000 a 2013 se zejména díky zavedení tohoto nového léku do praxe celosvětová úmrtnost na malárii snížila o 47 procent, v Africe o 54 procent. Ještě výraznější pokles byl ve skupině dětí do pěti let, kde se úmrtnost snížila celosvětově o 53 procent (v Africe o 58 procent). To mimo jiné znamená, že jen v Africe, kde je malárie nejrozšířenější, zachrání tento lék přes 100 tisíc životů ročně. I tak nemoc v roce 2013 zabila podle odhadů zhruba 600 až 800 tisíc lidí.
Kromě významného snížení úmrtnosti nový lék také mnoho lidí uzdraví a sníží tak počet lidí nakažených malárií. To je dobrá zpráva nejen pro obyvatele afrických zemí, veřejné zdravotnictví a humanitární pracovníky, ale také pro ekonomiky postižených států – méně nemocných znamená více lidí v práci a také více dětí, které dokončí školní docházku. Podle ekonomů způsobuje malárie ztráty přibližně ve výši 1,3 % ročního HDP. Pokud se země s nemocí potýká řadu let, může to mít vážné následky.
Velmi zajímavé jsou okolnosti objevu a také osud čínské vědkyně, která se stala první Číňankou, jež obdržela Nobelovu cenu v přírodních vědách, a celkem dvanáctou ženou, která byla oceněna touto cenou v kategorii lékařství nebo fyziologie. Zajímavé také je, že během své profesní dráhy nikdy nebyla na zahraničním studijním pobytu a ani neprováděla výzkum mimo rodnou zemi.
Čínský diktátor Mao Ce-tung podporuje vědu
Celý výzkum a hledání nového účinného léku proti malárii překvapivě inicioval čínský diktátor Mao Ce-tung na popud svých vietnamských spojenců. Vietnamští bojovníci ve válce s USA (1955–1975) prý ztráceli více vojáků na následky zhoubné malárie, než jich padlo v boji s Američany.
V té době byl zřejmě nejúčinnější lék proti malárii chlorochin. Ten ovšem ztrácel vzhledem k rychle se vyvíjející rezistenci postupně účinnost. Pro vojáky bylo tedy třeba zajistit nějakou jinou, účinnou léčbu malárie. Proto se „Velký Mao" k datu 23. května 1967 rozhodl založit speciální vojensko-vědeckou „Jednotku 523", která měla najít vhodný lék na malárii.
Vědci postupovali ve svém pátrání po nejúčinnějším prostředku proti malárii v několika směrech. Jedním z nich bylo i pátrání ve starých receptech tradiční čínské medicíny. Procházením archivů byla pověřena Tchu Jou Jou. Velkou výhodou při jejím pátrání ve starých pramenech bylo i to, že zdaleka nebyla jen zastánkyní tradiční medicíny, ale také byla farmakoložkou s lékařským vzděláním západního typu.
V šedesátých létech minulého století, kdy byl výzkum zahájen, probíhala v Číně Velká proletářská kulturní revoluce, jež přivodila smrt stovkám tisíc lidí, kteří se stali oběťmi vraždění rudých gard, způsobila rozvrat ekonomiky a obrovské ztráty na kulturním dědictví. Ani Tchu Jou Jou se tomuto řádění nevyhnula. Z rozhodnutí vojenského a stranického vedení byla tato vědkyně oddělena od rodiny a po připojení k Jednotce 523 zamířila z Pekingu na jih Číny. Bez ohledu na její celkem významné postavení byl její manžel nucen pobývat v pracovním táboře a čtyřletá dcerka musela zůstat v ústavní péči.
1 600 let stará kniha zachraňuje životy
Skupina vedená Tchu Jou Jou při svém hledání prošla zhruba dvě tisícovky receptů, z nichž zhruba třetina jevila nějaké známky toho, že by mohly účinkovat proti malárii. Zhruba 380 z nich pak vědci vyzkoušeli na myších nakažených malárií. Slibně vypadal i recept s využitím pelyňku, který se v čínské medicíně používal proti horečce. Přípravek v některých případech snižoval množství parazitů v krvi zvířat. Výsledky byly velmi nestandardní. Někdy recept fungoval a někdy také ne. Tchu údajně nakonec na řešení hádanky přivedl text v 1600 let staré knize, která uváděla, že by se pelyněk měl louhovat za studena. Jak ukázaly následné laboratorní testy, účinné látky z pelyňku zničí jakékoliv vyšší teploty – rostlina se nakonec vyluhovala za teploty jen 35 °C.
Výluh z pelyňku se ukázal v pokusu na zvířatech jako účinný. Bylo možno přejít ke zkoušení preparátu na lidech. Tak jak to bývalo ve farmakologii obvyklé, první pokusnou osobou se stala sama objevitelka. Když na vlastním těle zjistila, že látka lidskému organismu neškodí, bylo možné pokračovat v dalších zkouškách. Ty ukázaly, že látka, kterou se podařilo přesně identifikovat v roce 1972, je skutečně účinná proti malarickému onemocnění.
Později vědci zkoumali, které druhy pelyňku obsahují nejvíce účinné látky – artemisininu. V Číně je tato látka známa jako čin-hau-su. Čistý artemisinin se pak podařilo získat z vhodnějšího typu pelyňku, pelyňku ročního (Artemisia annua). Zjistilo se, že látka má poměrně nezvyklou chemickou strukturu – obsahuje tzv. peroxidový můstek, který je základem účinku proti zimničce (původci malárie).
Výsledky výzkumu byly zveřejněny v roce 1977. Skutečného rozšíření se objev dočkal až o čtyři roky později, v roce 1981, kdy se v Číně konal mezinárodní kongres odborníků na malárii pod patronátem WHO, na kterém Tchu přednášela. Tak se informace o převratném objevu dostala do širšího povědomí odborné společnosti. V období Kulturní revoluce čínští vědci totiž obvykle nesměli publikovat v angličtině, a tak se zahraniční kolegové o jejich práci prakticky nemohli dozvědět.
Dnes se artemisinin obvykle podává v kombinaci s jinými látkami. Důvodem je snížené riziko vzniku rezistence na artemisinin. Také výroba artemisininu se značně změnila. Americký vědec Jay Keasling z Kalifornské univerzity v Berkeley v roce 2006 publikoval metodu umožňující vnést komplex genů z pelyňku do kvasinek. Místo pěstování pelyňku někde na poli, jeho sklizně a následné izolace artemisininu se nyní tato látka vyrábí průmyslově moderním biotechnologickým postupem. Díky tomu stoupla produkce léku o desítky tun (desítky milionů dávek) ročně. Průmyslová výroba umožnila větší dostupnost léku proti malárii, a tím přispěla ke snížení následků onemocnění malárií.
Co je malárie
Malárie je nemoc, která se objevuje prakticky v celých tropech. Způsobuje ji prvok Plasmodium (zimnička), na člověka ji přenáší komáři rodu Anopheles. Do lidského těla se pohyblivé infekční stadium zimniček dostává ze slinných žláz samiček komárů (samečci nepijí krev). Nemoc se projevuje typickými malarickými záchvaty, kdy dochází ke zvýšení teploty každé 3 nebo 4 dny.
Nemoc není vždy smrtelná, ale procento komplikovaných případů je poměrně vysoké, počet nakažených ohromný.
Antimalarika
Antimalarika jsou léky působícím proti malárii. To znamená, že zabíjejí parazitické prvoky, způsobující malárii.
Mezi nejznámější antimalarika patří chinin, který byl izolován jako aktivní složka z kůry chinovníku (Cinchona officinalis) v roce 1820 francouzským chemikem Pierrem-Josephem Pelletierem a Josephem-Bienaimem Caventou.
Novějším lékem je chlorochin, který zabraňuje vývoji parazitů malárie v krvi. Lékaři ho používají k prevenci, ale také k léčbě malárie. Tento lék byl objeven v roce 1934, ale kvůli podezření z toxicity se v lidské medicíně po desetiletí nepoužíval. Během druhé světové války byla provedena klinická studie antimalarických léčiv sponzorovaná vládou Spojených států, ve které bylo zjištěno, že chlorochin má významný účinek jako antimalarikum. V roce 1947 byl uveden do klinické praxe pro preventivní léčbu malárie.
Existuje i mnoho dalších antimalarik, ale jejich společným nedostatkem je, že si na ně původce brzy vytvoří rezistenci („zvykne" si na ně). Proto se antimalarika používají obvykle v kombinacích, tak aby se vzniku rezistence předešlo.
Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.
