Možná jste vyzkoušeli různé „klíče" a návody, jak zlepšit svůj život. Stačí si jen přát, vizualizovat, afirmovat a pozitivně se vylaďovat a veškeré cíle a přání se dříve či později stanou realitou. Americký psychoterapeut Robert Rosenthal nabízí ve své Cestě k zázrakům hlubší pohled. Celkem netradičně duchovní cestu, zázraky a splněná přání spojuje se známým příběhem Mojžíše.
Existuje nepřeberné množství knih, které interpretují bibli a její skryté poselství. V čem je vaše kniha odlišná?
Cesta k zázrakům nehledá šablonu ukrytou za slovy, ani žádný druh tajného kódu, zabývá se příběhem jako takovým – konkrétně známým příběhem Mojžíše a Faraona z biblického Exodu. Zachází s ním jako s podobenstvím, poučným příběhem, podobně jako Ježíš v Novém zákoně. Tajemství, jak porozumět Exodu, je relativně přímočaré. Faraon a Mojžíš představují dva odlišné aspekty lidské mysli – ego a Ducha. Příběh tedy není jenom příběhem Hebrejců, kteří uprchli z otroctví, je také o osvobození našich myslí z otroctví.
Tvrdíte, že postavy Mojžíše a Faraona symbolizují části mysli. Ale nebyli to skuteční lidé?
Možná že byli nebo také nebyli. Ať už to bylo tak nebo onak, podobenství mluví jasně. Pokud chápeme Faraona jako ztělesnění ego-mysli a Mojžíše jako naše věčné spojení s Duchem, pak cesta Hebrejců se stává modelem naší duchovní cesty, která nás vede zpět k Bohu. Všichni jsme Hebrejci, nehledě na naše náboženské vyznání, a pokud následujeme vedení Mojžíšovy mysli, můžeme uniknout z tyranství ega a dostat se do Zaslíbené země, do stavu hlubokého a trvalého klidu, ve kterém mysl setrvává v harmonii s Bohem a Duchem.
Podle podobenství Exodu jsme tedy všichni zotročeni, můžete to blíže vysvětlit?
Římský filozof Seneca to vyjádřil přesně, když napsal: „Ukaž mi člověka, který není otrokem; jeden je otrokem touhy, druhý lakomství, další ambic, všichni jsou otroky strachu." Můžeme být také otroky majetku, peněz, času, fyzického těla, vztahů, víry a rolí, které hrajeme. Hlavní příčinou všech forem otroctví je naše ego - mysl. Dovolujeme jí, aby ruinovala naše životy a aby nás oddělila od našeho opravdového já, jež je za hranicí času, je bezhraniční a nic nepotřebuje. Stali jsme se otroky ega a stavíme si opevnění z plánů a cílů, honíme se za iluzorními sny a přáními, ale nic z toho nám neumožňuje najít trvalý klid nebo štěstí.
Zmínil jste duchovní cestu. Můžete vysvětlit souvislost s Exodem?
Exodus mapuje cestu z egyptského otroctví ke svobodě v Zaslíbené zemi. Prostřednictvím podobenství se stává duchovní cestou – z nadvlády ega k důvěrnému vztahu s Duchem. Exodus podává jasný popis jednotlivých úseků cesty: narození Mojžíše a „Mojžíšovy mysli", nebezpečí impulsivních, pošetilých činů, když Mojžíš zabíjí Egypťana, zázrak hořícího keře, jenž nás znovu přivede k Bohu a na Cestu, deset morových ran, které zkrotí Faraona (ego), zázračné překročení Rudého moře, pustina, která nás zbaví všech starých vzorců ega, hrozivé setkání s Bohem na Sinaji, jež má za následek obdržení zákona, nebezpečí, jež zákon sebou přináší - uctívání zlatého telete a vlastní Mojžíšův vztek.
V Exodu trestá Bůh Faraona deseti morovými ranami. Jak mohou být morové rány součástí duchovní cesty?
Rány představují utrpení, které zažíváme, když se nepřestáváme ztotožňovat s egem. Nejsou ale trestem, jsou učebními nástroji, které nám poskytují nezbytnou zpětnou vazbu. Vlastně můžeme říci, že z perspektivy našeho opravdového já to jsou zázraky. Rány postihují pouze Faraona a Egypťany, tedy ego. Jejich cílem je zbavit nás naší identifikace s ním a donutit ho vzdát se vlády, kterou má nad naší myslí.
A co zázraky? Jakou hrají na duchovní cestě roli?
Bojácné ego se zoufale snaží mít pod kontrolou všechno, co má nastat. S Duchem vše jednoduše plyne k výsledku, ze kterého mají prospěch všichni zúčastnění. Naším úkolem je uvolnit cestu – nechat věci být a nechat konat Boha. Když tak učiníme, začnou se dít zázraky. Mohou se jevit jako něco celkem běžného nebo opravdu výjimečného. V každém případě je vnímáme jako něco, co přichází z duchovní roviny, ne od nás.
Zmínil jste Kurz zázraků, knihu, která je známá duchovním hledačům po celém světě a která byla nedávno přeložena do Češtiny. Jaké jsou vaše zkušenosti s Kurzem?
Když jsem studoval univerzitu, řízením osudu jsem se ocitl v New Yorku a žil jsem v bytě, ve kterém bylo připravováno první vydání Kurzu, bylo to v červnu roku 1976, znal jsem Helen Schucman a Billa Thetforda, zapisovatele, díky nimž spatřil Kurz světlo světa. Bill se stal mým blízkým přítelem a mentorem. Už dvacet let jsem členem rady nadace Foundation for Inner Peace, vydavatele Kurzu. Ačkoliv jsem studoval různé metafyzické systémy, Kurz byl vždy základem mého duchovního světonázoru. Je přímou a příkrou cestou na horu Pravdy, která je bezpečná, ale v žádném případě jednoduchá, a určitě není vhodná pro každého. Bez učení Kurzu bych nebyl nikdy schopen vidět Exodus jako mapu, která nás vyvádí z otroctví ega do Zaslíbené země Ducha.
Co dalšího vás inspirovalo a přivedlo k myšlenkám prezentovaných ve vaší knize?
Určitě velkou roli sehrál Buddhismus. Buddhova první vznešená pravda o tom, že život je jen utrpení, je určitě jen jiný způsob vyjádření našeho otroctví. Ale nejvíc mě ovlivnila má psychoterapeutická praxe. Pracoval jsem se spoustou lidí a pomáhal jim na jejich duchovní cestě, ať se vědomě považovali nebo nepovažovali za hledače. Bylo pro mě velmi inspirující sledovat, jak se jejich cesty odvíjejí a být svědkem jejich transformačních změn, které ve svých životech uskutečnili. Několik příběhů je v knize.
Myslíte si, že psychoterapie hraje na duchovní cestě důležitou roli?
Na jednu stranu ano, psychoterapie nám totiž pomáhá uvědomit si naše strachy a omezení daná naším egem a na druhou stranu ne. Nemusíme podstoupit psychoterapii, abychom našli Boha. Podívejme se na to asi takhle: Na duchovní cestě se posouváme dopředu, kdykoliv se zbavujeme jakékoliv formy připoutanosti ega, i když můžeme zůstat zotročeni v jiných oblastech. Přestaňte pít, opusťte manžela násilníka, zbavte se strachů ve svém milostném životě nebo finančních strachů a pokročíte. Pokud jste opravdově a významně změnili jedinou oblast svého života, pak jste změnili všechno. Už nejste tím stejným člověkem.
Kdybyste měl dát jednu jedinou radu spolucestujícím na cestě Exodu, jaká by to byla?
Všichni si myslíme, že víme, co chceme od života, ať už se jedná o bohatství, slávu, lásku, moc, krásu nebo cokoliv dalšího. Věříme, že tyto věci existují někde kolem mimo nás a že pouze skrze odhodlané snažení a konání jich můžeme dosáhnout. Ale je to přesně obráceně. Co potřebujeme, se nachází uvnitř nás. Co opravdu chceme, co nás opravdu učiní šťastnými, je rozpomenout se, kdo opravdu jsme. Rozpomenout se na naši duchovní podstatu. Nic jiného nás neuspokojí. Když to pochopíme, zbytek se o sebe postará sám. Věci se upraví a dostane se nám přesně to, co potřebujeme – ne vždy ve formě, kterou očekáváme, protože z naší omezené lidské perspektivy nemůžeme vždy znát pro nás nejlepší výsledek, ale vždy je garantováno, že nás překvapí a uspokojí. A to je tím zázrakem.
Řekl jste, že to jediné, co doopravdy přejeme, co nás učiní šťastnými, je rozpomenutí se, kdo doopravdy jsme. Ale jak to udělat? Jak najdeme, kdo jsme a jak se zbavíme ega?
Co mi připadá nejvíce užitečné je pamatovat na to, že pouze pravda je skutečná, nic jiného. A ta nám říká, že Bůh nebo Duch je vždy s námi. Vždy byl a vždy bude. To je naše přirozenost. Jediná opravdová identita. A nic pro to nemusíme dělat. Jsme ale natolik ztotožněni s egem a fyzickým tělem, že nám nezbývá kapacita rozeznat naši vlastní duchovní realitu. Je jako vzácná perla zahrabaná někde hluboko pod nánosem špíny, že už nerozeznáváme její hodnotu. Místo abychom ji zbavili nánosu a objevili její lesk, vyhodíme ji jako bezcennou věc. Abychom mohli odhodit ego a rozpomenout si, kdo opravdu jsme, musíme nejprve stočit naši cestu k Duchu. Což znamená přijmout, že nevíme, co nás na cestě před námi čeká. Nevíme, co je pro nás nejlepší. Ego nás podvádí, nemůže nás vést. Potřebujeme vedení z jiné části naší mysli, z té, kterou jsme zavrhli, když jsme se identifikovali s egem, a které jsme dovolili, aby nás zotročila. Náš úkol tedy není z oblasti konání, ale spíše nekonání – trpělivého budování naší schopnosti rozlišovat, abychom byli schopni rozeznat, kdy jsme řízeni operačním systémem ega a uměli ho zastavit, a následně učinit jinou volbu. Kdykoliv je naše mysl zahlcena plánováním, strachováním se, toužením nebo se oddává vzpomínkám či představám (řekněme si to upřímně – takto tráví většina z nás 99 % času), pak se nenacházíme ve správné mysli. Jsme zotročeni egem. Potřebujeme se osvobodit a znovu nastolit vládu Ducha. Pokud se toto stane přirozenou automatickou odpovědí na každého člověka a situaci v životě – bez výjimek – pak se ocitneme v Zaslíbené zemi.
Užijte si Cestu k zázrakům Roberta Rosenthala, www.ibalance.cz
