927x127 HEAD VPRAVO

....Až bude víc času

„Na velkých hodinách času je jen jediné slovo: Teď.
Po ulici Potom se dojde k domu Nikdy."
Miguel de Cervantes

„Ahoj, nestíhám," typický pozdrav jedné mojí kamarádky – úspěšné manažerky, matky dvou puberťáků, ženy, která od doby co se známe, nestíhá a spěchá. Stres, povinnosti jsou jí věčně v patách. Jakmile dosedne, zavalí mne záplavou slov. Mluví o tom, jak v práci se to na ni valí, jak s velkými dětmi jsou velké starosti a jak se s manželem během týdne skoro ani nepotkají.

Mnoho činností, které v dospělosti provádíme, jsou zautomatizované. Každé ráno, každý den bývají stejné. Dlouhou dobu. Nepřemýšlíme o tom, co děláme. Zkrátka děláme to. Zvykli jsme si. Kam se podělo naše nadšení, sny a touhy? Někdy upadáme do sebeklamu, že se vše časem změní. .... děti vyrostou, až budeme mít více času a více peněz, až budeme na penzi, až budeme v práci povýšení. Čekání na AŽPAK je vysilující. S velkou měrou pravděpodobnosti nepřijde nikdy více času. Čas měří všem stejně už dnes.

ŽIVOTNÍ ENERGIE aneb „Na co jezdím?"

Při pátrání po zlodějích svého vnitřního klidu, mě napadla otázka. Jak sis zvykla pracovat s vlastní energií? Uvažovali jste někdy nad tím, na jaké „palivo" jedete? Jak vypadá benzínka, u které zastavíte, když máte prázdnou nádrž? Co vás pohání? Máte nějaký osvědčený způsob, jakým si zajišťujete přísun životní energie, optimismu?

Mojí další drogou je „tlak"

Zvykla jsem si plánovat si na každý den tolik úkolů, aktivit, že i dva lidé by měli plné ruce práce vše stihnout... Cítila jsem se skvěle, když jsem si vše večer odškrtávala. A druhý den jsem zvedla laťku... až ... až se motor zadřel... To už jsem se stala natolik závislou na své představě o „superženě", která zvládne nemožné na počkání, že jsem si musela přiznat, že nejspíš se mnou nebude něco v pořádku. Představa o tom, co vše dokážu, byla v určitém okamžiku nabíjející... A zároveň past.

Dnes si kladu další otázku: Do jaké míry potřebuji stres, tlak, hrozby, abych dokázala dát prostor věcem, které jsou pro mne zásadní a důležité? I když nové. Cítím se v nich zpočátku nejistě, nepříjemně. Mým návykem je upřednostňovat druhé před sebou a povinnost (práci) před zábavou a odpočinkem. Odkládám často své sny a přání na někdy (spíš „nikdy"). Zároveň jsem si vědoma, že pokud si nechci nechat sebrat radost a nahradit ji zcela povinností, nezbývá mi nic jiného než kousnout do „kyselého jablka". Tedy učit se upřednostňovat sebe (tam, kde je to důležité a sebezáchovné) tj. vstupovat do střetů, vyjednávat. Dělám si také čas na „nic nedělání a lelkování", čas na experimentování a uskutečňování svých (tajných) snů. Víc si hraju a víc se učím (od dětí zejména). Život už je takový. Nesnáší jednostrannost a „stojaté vody".
Dobře míněná rada: „Alespoň 60 minut denně jen pro sebe"

Když nechci znovu vyhořet – a to opravdu nechci – potřebuji se odpovědně starat o svoji energii a „dobíjet si baterky". Funguji stejně jako mobil. Celý den rozdávám sebe, svoji pozornost a energii. Když vás třeba nebaví práce, když trpíte nadváhou, žijete ve vztahu, který vás vyčerpává či máte zdravotní problém, vydáváte ještě více energie. Jste doslova konzumováni. Večer máte všeho plné zuby. Sednete si k televizi a jen tupě zíráte... Co s tím?

7 rychlých zdrojů k obnovení životní energie

  • Pravidelný pohyb mi pomáhá „cítit štěstí". Dodává energii a podporuje sebevědomí. Každý den se hýbám tak, aby tělo a duše bylo v kondici. 20 – 30 minut bohatě stačí.
  • Jím zeleninu a ovoce před každým jídlem a držím se principu „jez do polosyta".
  • Učím se mít ráda sama sebe za všech okolností. Jsem k sobě laskavá a když se mi něco nepovede, jak očekávám (či očekávají druzí,) odpustím si. Mám přece další šanci. Učím se tím mírnit mnohdy své přemrštěné požadavky...
  • Oddechuji (doslova). Celý den bývám napjatá jak struna, a tak je čím dál důležitější uvolnit nashromážděné napětí v těle. 2 až 10 minut sedím v tichosti. Přivádím pozornost k sobě, ke svému tělu, svým myšlenkám, pocitům... Zastavím se. Nechávám vše volně plynout. Pozoruji. Každý den se vylaďuji tímto způsobem několikrát.
  • Vizualizace obrazy, které si promítáme „v kině" své mysli. Tyto filmy energii buď dodávají nebo naopak odčerpávají. Mám svoji vlastní sbírku pozitivních představ, zážitků, které si „pouštím" vždy, když to potřebuji. Mám obrazy cílů, kterých chci dosáhnout, snů, které chci žít. Můžete začít tím, že si vytvoříte koláž snímků, které vás nabíjejí.
  • Mám „kouzelný šuplík". Když jsem „na dně" mám kouzelný „šuplík". V něm je to, co mi dodá energii. Dávám do něho symboly svých úspěchů, ocenění, které jsem získala od klientů, od přátel a rodiny. Vše, co mne povzbudilo či dojalo... Je můj zdroj inspirace (nejen když mi je nejhůře...)
  • Poslouchám muziku a tancuji. Muzika má kouzelnou moc. Všimli jste si? Během okamžiku dokáže změnit náladu. Tanec uvolňuje. Dávám jim stále více prostoru ve svém životě.

Budoucnost nám nepatří. Máme pro sebe jen dnešek a kdoví, jaký bude příští den. A může se stát, že žádný zítřek už nebude. Chcete-li v životě něco zlepšit či mít jinak, pak příležitost je právě teď.

Více inspirace na www.alenajachimova.com

Mozek věří představám

Náš mozek miluje obrazy a představy!

Neumí rozlišit představu od reality. Když na něco usilovně myslíme a představujeme si to v obrazech včetně dialogů, zvuků, barev a pocitů, náš mozek věří, že se to doopravdy děje tady a teď. Neví, že to je "jako", takže při každé kvalitní představě spustí adekvátní biochemickou reakci a posílí daná neurospojení.

Mozek spouští "on-line" a "off-line" emoce

"On-line" emoce máme už odžité. To jsou ty, které se vážou ke skutečné situaci. Neustálým přemýšlením a mluvením o stejné situaci si však znovu vyvoláváme silnou představu a mozek si myslí, že se to děje doopravdy a dochází ke spuštění "off-line" emocí. To jsou ty, které se vážou na samotnou představu nebo vzpomínku. Tyto emoce jsou však skutečné a biochemicky měřitelné. Dochází k reálné fyzické reakci v těle.

Má to svoje klady

Můžeme si sami tak trochu zmanipulovat mozek tím, že budeme cíleně myslet na pozitivní situace nebo si představovat hezké obrazy a vize. Proto funguje například meditace a vizualizace cílů. Pokud meditujeme a představujeme si něco příjemného a hezkého, prožíváme pozitivní emoce a dochází k posilování kladných neurospojení a následné biochemické reakce v těle. A to do několika sekund! Jdou nahoru endorfiny, serotonin, dopamin, oxytocin a jiné prospěšné hormony. Síla vizualizace je obrovská. Pomocí cíleného zaměření své pozornosti na kladné vize, barvité cíle a přání a harmonické obrazy v mysli si můžeme v mozku i v těle nastolit pozitivní fyziologickou reakci, která prospívá našemu zdraví. Cílenou pozitivní vizualizací zvyšujeme svou výkonnost, zlepšujeme uzdravování v nemoci, řešíme kreativněji problémové situace, zvládáme lépe strach z něčeho a stresovou reakci. Vítězství se odehrává nejprve v naší hlavě.

Má to svoje zápory

Mozek dává negativním vjemům a situacím až pětkrát větší váhu kvůli přirozené potřebě ochrany života. Když prožijeme silný negativní zážitek, mozek je v pohotovosti a spouští on-line stresovou reakci, aby ochránil život, i když o život objektivně jít nemusí. Necháme-li svoje myšlenky svévolně pobíhat, náš mozek bude namísto deseti kladných zážitků myslet na ten jeden negativní. Postupně si začne při vzpomínání na tento zážitek pouštět silnou představu. Už víme, že mozek tomu věří natolik, že si myslí, že se to děje doopravdy. Znovu a znovu. Tak dochází znovu i k opakované stresové reakci a zvýší se produkce stresových hormonů – koktejl plný kortizolu a adrenalinu. Ve stresu se zároveň kvůli prioritě ochrany života snižuje produkce serotoninu a oxytocinu. Při dlouhodobém negativním způsobu života a myšlení můžeme postupně narušit schopnost mozku produkovat potřebné množství serotininu a oxytocinu, což může vést až k depresi. Co z toho plyne?

Pozor na myšlenky!

Cesta existuje. Bez ohledu na to, co se nám děje, si můžeme ke každé situaci aktivně zvolit vlastní postoj. Vždy se můžeme vědomě rozhodnout, co uděláme jinak. Existuje svoboda a zodovědnost, kterou nám nikdy nikdo nemůže vzít. A to je svoboda a zodpovědnost za naše vlastní postoje a myšlenky. Těmi si vytváříme vlastní realitu. Klíč tkví v zaměření naší pozornosti. V tom, kam vědomě namíříme svou pozornost, se ukrývá obrovský potenciál, který zatím ani neumíme docenit. Co si umíme představit, to se dříve či později stane i v naší skutečností.


Z hlediska neurovědy opravdu platí: na co myslíš, tím se postupně stáváš!

Beru život do vlastích rukou, podnikám!

„Podnikavost? Pro mne je to životní síla, motor. Je to něco, co mne žene kupředu. Něco dělat, vymýšlet, být aktivní..."

Mám v živé paměti okamžik, kdy jsem přišla domů a prohlásila: „Beru život do vlastních rukou. Začínám podnikat..." Byl chladný listopadový den, ani ne měsíc do Vánoc roku 2003. Přítel se na mne udiveně podíval: „Jak to myslíš?" Vychrlila jsem na něho, tak jako mnohokrát, 100 + 1 důvod, proč má smysl odejít na volnou nohu a co mi dává odvahu tento krok uskutečnit.

Tím klíčovým důvodem byla moje touha „dělat si věci po svém" a přitom se stále učit a rozvíjet. Těžko jsem si smiřovala s tím, že bych měla realizovat sny druhých. Zvlášť, když jsem si byla jistá, že jsem prostě lepší. Dalším důvodem bylo podílet se na smysluplných projektech, které přinášejí efekt a radost těm, kterých se týkají. A v neposlední řadě jsem chtěla odevzdávat opravdu dobrou práci, za kterou si sama budu odpovídat.
Když jsem opustila bezpečí velké firmy a vydala se do světa byznysu, připadala jsem si, jako když zvíře chované v zajetí vyjde do volné přírody. Neumí lovit a čeká, až mu někdo hodí do krmelce potravu. Čeká, ale ono nic nepřichází. Jediný způsob jak přežít je opět se naučit lovit. Probudit v sobě staré instinkty a naslouchat intuici.

Na podzim roku 2013 jsem se dostala podobné situace jako před deseti lety. Jen s tím rozdílem, že dávám svému podnikání novou tvář. A především, rozšiřuji ho. Tak vznikla myšlenka zaměřit se na ženy, jejich posedlosti, talenty a touhu podnikat a ukázat se světu. Chci jim pomoci naplnit své sny, uvědomit si vlastní schopnosti a talenty. Chci jim pomoci vyjít z kouta na světlo, ukázat sebe a to, co umím, druhým...

Před pár měsíci se zrodil cyklus „Slasti a strasti podnikavých žen". Proč? Mým záměrem je podpořit ženy v rozhodování a konání. Nabídnout jim své zkušenosti. Dobré i ty horší a odpovědi na otázky, které jsem si pokládala, abych se pohnula dál. Ráda bych otevřela diskuze a společné sdílení radostí a starostí na téma „podnikavost". A především včera mi přišel následující mail, který se mnou pohnul tímto směrem. V něm stálo: „Konečně jsem dokázala sebrat sílu a po dlouhodobé nespokojenosti v práci dát výpověď. Jen jsem se teď dostala do situace, kdy bilancuji nad tím, zda se pustit do podnikání rovnýma nohama, anebo si hledat něco jiného a zvolit pomalejší začátek."

Když projevíte odvahu a ukážete, že něco umíte, zaručeně se kolem vás objeví spousta těch, kteří vám budou chtít pomáhat.

Nejdřív si uvědomte:
Kdo jste, co máte k dispozici? Jaké jsou vaše dary a talenty?
Kam se chcete vydat? Za jakým dobrodružstvím? Probuďte svoje touhy, vnitřní oheň a nadšení. Co vás na horizontu čeká?
Koho chcete vzít s sebou? Chybí vám nějaká kvalita, talent? Propojujte se, sdílejte, komunikujte, spolupracujte, vnímejte konflikty jako součást cesty a vytvářejte pole pozitivní energie.

A na jaké otázky chci přinášet úvahy, zkušenosti a náměty?
• Je snadné podnikat, začít něco nového? Jaké mám šance, že uspěji?
• Jak se rozhodovat? Cítím odpovědnost nejen za sebe, ale také za ty, které mám ráda a žiji s nimi. Uvědomuji si totiž, že moje rozhodnutí ovlivní život celé rodiny.
• Obstojím ve zkouškách? Mám dost odvahy? Projdu pekelnou bránou? Dost možná, že vše půjde hladce, protože jsem našla „díru na trhu" a dost možná, že se objeví překážky, problémy, situace, se kterými se nedalo dopředu počítat.
• Kdo mě podpoří, když mi budou docházet síly?
Kdo se bude radovat se mnou z každého kroku vpřed? Kdo je mým spojencem?
• Co vše potřebuji umět a v čem budu muset obstát, když chci podnikat?
Mám do toho „skočit rovnýma nohama" nebo mám postupovat „krok za krokem"?

Toto jsou nejčastější otázky, které dostávám od svých klientů, a mnohé z nich korespondují s těmi, na které jsem hledala odpovědi také já sama.

www.alenajachimova.cz

Když jsme ovládáni "zastaralými programy" mysli - 1. část

Každý z nás si vytváří vlastní názor na svět a své možnosti v něm. Jsme přesvědčení o tom, že víme, co je a co není možné...

Často se stává, že tyto názory nejsou naše. Přejali jsme je od lidí ve svém okolí, jsou to osobní zkušenosti našich rodičů, učitelů, autorit. Uvěřili jsme jim. Ba co víc, řídíme se jimi. Je to náš navigační systém – „autopilot". Tento „autopilot", kterému nevěnujeme mnohdy ani pozornost, nás veze životem. Vozí nás bezpečnými, známými, vyzkoušenými cestami. Je spolehlivý. Ovšem nepřemýšlí, nerozhoduje, neinovuje. Drží se toho, co zná a dosud bylo ověřeno jako funkční, jisté.

A to je opravdu úžasné – ověřeno praxí, nestojí nás to skoro žádnou námahu a energii. Jen to má dva malé háčky. Autopilot funguje spolehlivě pouze tehdy, když se chceme dostat tam, kam jsme se dostávali vždy. Představte si to například jako trasu z práce domů. Stokrát už jste jí šli, stokrát už jste ji jeli. Myšlenkami můžete být kdekoliv a přesto dojedete bezpečně na místo určení. Mnohdy si ani nepamatujeme, kudy jsme šli či jeli. Z našeho snění nás probouzí až hlas kolegy, jeho pozdrav a nám dochází, že už jsme v zase práci.

Silva je dynamický člověk, spolehlivý s velkým smyslem pro povinnost. Je matkou dvou dětí, dospělého syna (25 let) a dcery v pubertě (12 let). Její manžel podniká a ona mu pomáhá. Dohlíží na účetnictví a pokud je potřeba někam zajít a něco vyřídit, udělá to. Miluje ho. Ona sama je spolumajitelkou realitní kanceláře. Stará se o marketing a obchod. Baví ji to. Taky se musí postarat o velký dům. Zrovna dělají nutné opravy. Dohlíží na ně. Dál je tady zahrada. Hodně sil jí v poslední době bere nemocný tatínek. Zlobí se na celý svět od té doby, co maminky před půl rokem náhle zemřela. A Silva? Už nemůže. Je unavená a přesto neusne bez prášku. Ač je kolem ní kupa lidí, je na všechno sama. Nikdo jí nepomůže... Snad... kdyby tady byla maminka... Silva je – jak vidíte - velmi schopný člověk, nadaný, pracovitý. Stará se o všechno a o všechny. Je v tom opravdu nepřekonatelná. A má z toho dobrý pocit. Vadou na kráse je jen to, že je vyčerpaná...

Silva má řadu dobrých návyků. Mohlo by to takto fungovat do nekonečna, „ale" nesmělo by se nic změnit. Nesmí do hry vstoupit žádná nepředpokládaná událost, žádná změna. Jenže to by život nebyl životem. Máme své limity. V takovém případě je na nás vzít si „řízení" opět do svých rukou. Je to logické, ale upřímně, děláme to? Častěji máme osvojený jiný zvyk. Začneme brblat: představte si, že jdete známou ulicí, vaše mysl je zaměstnaná tím, co vás dnes čeká. Máte opět náročný den. Možná se zaměstnáváte tím, jak vše stihnout či jak uspět v náročném rozhovoru s kolegou nebo šéfem. A najednou! Prásk!! Padáte k zemi. Ještě včera, když jste tudy šla, byl chodník v pořádku. A dnes? Je tady pár kostek vyndaných. Zkrátka díra. A vy? Samozřejmě v ní. Dost možná s vyvrknutým kotníkem. Dost možná jste se jen lekla. Většina z nás začne nadávat na nepořádek, šlendriánství druhých lidí. Obvinit druhé nebo se litovat je snazší než si přiznat fakt, že jsem byla „duchem nepřítomná". Že jsem si zvykla nechat vše na svém „autopilotovy". Přestala jsem zkrátka vnímat realitu. A ta? Se změnila... Nic víc? Ne, jen to vyžaduje moji plnou pozornost a kreativitu. Bez ohledu na to, co kdo měl a nebo neměl, udělal či neudělal, tu zůstává fakt, že je na mne dostat se z díry ven. Postarat se o sebe, pokud nestojím o to být obětí daných okolností.

Smrt maminky a starost o tatínka přidala Silvě další „batoh na záda". Není divu, že pod svým nákladem tato téměř padesátiletá žena padá. Nevidí to, zatím. Stará se o všechny a všechno. Kdo se stará o ni?

Vidíme Svět takový jací jme my a ne takový jaký je...

Když se k nám dostane nová informace, náš mozek se zpravidla začne chovat jako „policajt". Okamžitě ji začne prověřovat a srovnávat s našimi dosavadními zkušenostmi a závěry. Pokud daná informace zapadne, vyhovuje nám, je přijata – bez důkazů. Dokážeme se pro ni nadchnout. Jakmile je to myšlenka či informace, která vybočuje, začneme s ní bojovat. Stává se našim nepřítelem a je vyhoštěna. Mnohdy nepomohou ani sebesilnější důkazy. Náš mozek zpravidla nemá rád nevysvětlitelné a neznámé věci. Zneklidňují ho, stojí energii a úsilí. Potřebuje tedy čas. To je také důvod proč některé naše návyky zastarávají. Obrazně řešeno, neaktualizujeme svého „autopilota" a on jezdí spolehlivě, ale podle zastaralých map. Není tedy divu, že se občas ocitáme ve slepé ulici a nevíme, jak jsme se sem dostali... Jsme v pasti.

Silva je hospodyní, uklízečkou, podnikatelkou, obchodnicí, asistentkou ve firmě svého manžele, matkou, zahradnicí, vede stavebné dozor při opravách domu, je pečovatelkou svému tatínkovi, hromosvodem, poradkyní svému muži, zpovědnicí své dceři a učitelkou, kulturní referentkou pro své přátele, organizátorkou pracovních a mimo pracovních večírků, akcí.... Nikdy, opravdu nikdy není sama. Odpočinek? Ani nepamatuje, kdy měla chvilku pro sebe. Nic nedělat? Tak to v žádném případě... To je zakázané.

Pokud se spoléháme jen na naše zkušenosti, na autopilota, bude se nám zkrátka stávat, že přestaneme od života dostávat to, co chceme. Silviina strategie, její návyky – pokud se je nerozhodne aktualizovat – vedou k vyhoření, vyčerpání. Silnější prášky na spaní, více kávy možná ten okamžik oddálí...

www.alenajachimova.cz

 

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Martina Šindýlková

Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.

// EOF