927x127 HEAD VPRAVO

Moje tango aneb moje vnitřní proměna

Moje tango obsahuje velikou škálu emocí. Lásku, bolest, strach, žárlivost, nervozitu...Moje tango je někdy pěkně divoké, teatrální, silné, uplakané a uražené. Já už tančit nebudu! A už vůbec na sobě nebudu pracovat! Protože k čemu mi to je, když se pořád vracím na začátek? Já chci být už někde jinde, přece. Ale nejsem... Mohla bych pokračovat ve výčtu všech věcí, které bych mohla a nemohla...

A dost.

Moje tango je léčivé. Moje tango je alchymie. Od té doby, co tančím, jsem si koupila nespočetně šatů, halenek, růží do vlasů, náušnic. Každý týden nové silonky, protože si je většinou ve víru tance roztrhnu. Hojivou mast na palce, neboť si je ( sama) nakopnu. Tango boty. Já mám troje, ale znám ženy, které mají i deset a více párů. Rtěnky. Make up. Parfémy. Voňavé tělové máslo. Začala jsem chodit rovně a už se tolik nehrbím. Mikiny, které jsem nosila dříve, jsou zahrabané vzadu v šatníku. Koukám se mužům do očí a většinou pohledem neuhnu. Směju se. Prožívám. Pláču. Říkám to, co si myslím.

Moje tango je vstupenka do světa světla a stínu. Jing jang. Moje tango jsou dvě cesty do Argentiny a návštěva Uruguaye. Teskný bandoneon, který nás provází v tanci. Buenos Aires, empanády a kafe na stojáka v San Telmu. Tancuji až do rána, zpocená, ale šťastná. Procházím se bosky v Montevideu na pláži. Moje tango je film Vůně ženy a první tanec s Nigelem. Tančím, abych si uvědomovala, že žiju. Že umím objímat. Že jsem schopna dávat a přijímat.

Kolega mi v práci řekl, že jsem sice Češka, ale objímám jako pořádná Latina. Prý vroucně. To je snad největší poklona, kterou mi kdo vysekl. Vroucně objímat cizí lidi jsem dříve neuměla. Tango mě naučilo být otevřená, všímavá, vnímavá. Nebojím se už tolik. A když se bojím, dám to do tance. Štve mě práce? Prostě to vytancuju. Bolí mě hlava? Prášek na bolest hlavy u mě doma nenajdete. Tančím. Argentinské tango, pokud si jej opravdu pustíte do života, vás změní. Nechte ho vás změnit. Poddejte se tomu. Tango vyžaduje čas. Dala jsem si ho. Tancuji, pak mám pauzu a klid. Ticho. Žádné tango. Přijdou frustrace, že jsem zpátky, kde jsem byla. Ale vyvztekám se a jdu dál. Učím se. Tango je moje cesta vyjádření určité části mého já.

Moje tango je rituál. Sprcha, umyté vlasy, oholené nohy. Tělový peeling. Silonky a šaty. Make up a stuha do vlasů. Mašle. Vlasy rozpuštěné, v culíku. Parfém. Rtěnka! Moje tango je milonga a povídání si s ostatními. Moje tango je společnost a hudba a učitelé a Buenos Aires a Argentinci a Uruguayci a láska a emoce a dotýkání se. Vůně toho druhého. Moje tango je, když mě zašimrají něčí vousy na tváři. Tančíme tak blízko sebe...Moje tango je lidskost. Já ti něco řeknu, ty mi něco řekneš – oba dva si povíme něco z našeho dne, momentu, vteřiny, minuty, hodiny, života. Povíme se to a třeba se nám to vůbec nebude líbit. A třeba bude.

Moje tango je být zamilovaná do tance. Moje tango je muž a žena spolu. Naproti sobě. Koukají se do očí. Moje tango je sentiment, bolest. Chci se za tebou vrátit, ale nemůžu. Chci tě mít, ale nikdy tě mít nebudu. Emoce, které potlačuju, se občas vyplaví. Moje tango je tanec sdílený lidmi po celém světě. Radostný i krutý tanec. Jak říká Radka Šulcová (tanečnice a učitelka pražské školy argentinského tanga Caminito )– Tango není žádný recept na štěstí. Ale má moc vás proměnit. Pokud si to dovolíte.

Moje tango je Argentina a touha opět se tam vrátit.

Kniha Cabeceo - Rozhovory o argentinském tangu obsahuje třináct rozhovorů s učiteli, DJs a tanečníky/tanečnicemi argentinského tanga, kteří působí v Praze. Knížka by nevznikla, kdyby neexistovalo argentinské tango ... a kdyby jej Kristina Vojířová jednoho dne nezačala tančit, a později i hluboce vnímat. Vzdává jí hold těm, kteří argentinské tango začali tančit, učit, rozvíjet v Praze, tak daleko od původní země, kde tango vzniklo.... a zároveň skrze tanečníky a jejich tanec tak blízko se všemi, kteří sdílejí touhu po splynutí v hudbě a tanci argentinského tanga.

www.cabeceo.cz

Největší dar bohů lidstvu - olivovník

Kréta, uprostřed purpurového moře, krásná a čarovná! Tak se o ní zmiňuje již více než před dvěma tisíciletími otec dějepisu Hérodotos. Nabízí se říci: „Chcete se dožít vysokého věku? Pak se přestěhujte na Krétu.“ To samozřejmě nemohou udělat všichni, přesto něco vyzkoušet určitě lze: jíst potraviny z „čarovného ostrova“.

Olejové masti dokážou zatočit s vráskami, olivový olej výrazně zlepší prokrvení svalů, pokud je jím potřeme. O jeho zázračných účincích svědčí nejen současná statistika a laboratorní vědecké výzkumy, ale zmiňuje se o nich i dávná řecká mytologie. Na Krétě je totiž k bohům blízko, vždyť se tam přece narodil sám Zeus!

Mytologický odkaz

Řečtí bohové se spolu často hádali a dělali si naschvály. Zeus se tedy snažil jejich neshody uklidňovat. Neznámější spor o nadvládu nad velkým územím vedl Poseidon s bohyní Athénou. Zeus rozhodl, že vítězem bude ten, kdo dá lidu cennější dar.

Poseidon sebejistě vzal svůj trojzubec a mrštil jím do nedaleké skály. Z místa, kam se zabodl, vytryskl mocný pramen mořské vody. Bohové i lidé krčili rameny, vždyť slané vody tady máme víc než dost, říkali si. Co si počneme ještě s touhle?

Pak přišla na řadu Athéna. Ta rovněž použila svou zbraň – oštěp – a zatla jej do země. Z oštěpu brzy vyrazily zelené haluzky a zanedlouho tam rostl olivovník. Byl to jeden z největších darů, co bohové lidstvu dali.

Oliva nebyla jen potravinou, byla také symbolem. Vítězové olympijských her totiž nebyli dekorováni vavřínovými ratolestmi, jak se všeobecně míní, nýbrž olivovými! Ve válkách, kterých na Peloponésu nebylo nikdy málo, prosili poražení s olivovou větvičkou o mír. Olivovník byl symbolem míru, plodnosti a blahobytu. Biblickému Noemovi se také zjevila holubice s olivovou ratolestí, která zvěstovala konec potopy.

Již jsme zmínili „zakladatele dějepisu“ Hérodota, který Krétu obdivoval. Také podle současných historiků je pro Evropany tím nejtajemnějším místem jejich dějin. Tisíc let před vznikem prvního chrámu na území Evropy zde vyrostl palác, který se svou rozlohou, koncepcí a technickými vymoženostmi vymyká všem rozumovým úvahám.

V době, kdy se ve zbytku Evropy obyvatelé ještě ani neoháněli sekeromlaty (tato obávaná zbraň se objevila o necelých tisíc let později), nevěděli, jak vypadá kůň, bydleli v jeskyních či v lepším případě v chýších uplácaných z hlíny, na Krétě už měli splachovací toalety, vodovody i kanalizaci, snad i primitivní klimatizaci. Tamní architekti uměli vypracovat technicky i esteticky dokonalé projekty pro stavby, které měly i z dnešního pohledu nejmodernější prvky proti zemětřesení. Lidé uměli psát písmem, jež jsme dodnes nerozluštili.

Na Krétě minojských králů vládnoucích tehdy celému Řecku sice nenajdeme jediné zobrazení nějakého božstva, ale na druhé straně ani jediného vojáka nebo ozbrojence. Kdo byli ti lidé, kteří si byli tak jisti svou silou a mocí? Jakému božstvu se klaněli? Byli to opravdu původní obyvatelé našeho kontinentu?

Zpět v současnosti

Co míní moderní gastronomie? Tvrdí, že olivový olej je takřka zázračná potravina. Je to tuk, který neobsahuje nebezpečný cholesterol, netloustne se po něm. Navíc se přepaluje až při mnohem vyšších teplotách než ostatní běžně používané rostlinné oleje (např. řepkový, slunečnicový apod.).

Olivový olej z Kréty z malého kláštera Svaté trojice (Agia triada) opakovaně získal mezinárodní ocenění The best olive oil of Mediterranean (nejlepší olivový olej ze Středomoří). Zajímavostí je, že jej zpracovávají místní mniši. Ptali jsme se na jejich recept na kvalitní výrobu olivového oleje. Je prý docela jednoduchý. Potřebujete jen: dobrou půdu, olivovníky staré nejméně pět set let, dostatek slunce a přiměřenou vláhu. A nikdy nesmíte použít žádnou chemikálii. Pak musíte mít ten správný druh malinkých oliv, jež se jmenují koroneiki. Až úrodu sklidíte, nesmíte sčesané olivy nechat ležet déle než jednu hodinu! Po hodině totiž dochází k fermentaci, kvalita oleje prudce klesá a chlorofyl, na který je právě tento druh bohatý, se znehodnocuje. Proto velkovýrobci nemají šanci.

 

 

 

  • Zveřejněno v Výživa
Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Martina Šindýlková

Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.

// EOF