927x127 HEAD VPRAVO

Jste přepracovaní? Změňte své návyky!

Návyky, které opakovaně používáme sílí. Fungují totiž jako svaly v těle. Nejde o to přestat používat a cvičit „svaly" přetěžované, to je mnohdy nereálné.

Pamatujete na vyhořelou Silvu z první části? Nejde o to, aby Silva přestala pracovat, starat se, podnikat... Jde o to, aby se učila zapojovat „svaly", které zapojované nejsou. Začínáme tím, že jim věnujeme pozornost. V tomto případě se Silva učí odpočívat a věnovat pozornost svému tělu, signálům, které tělo vysílá. Zároveň učí druhé pečovat o sebe sama. Projevuje také svoji slabost, únavu, vyčerpání, bezradnost. Není to pro ni snadné, ale zdravé.

Jak poznáme, že potřebujeme aktualizovat své návyky?

Jednoduše. Naše nespokojenost, brblání, zdravotní příznaky (únava, nespavost, bolest hlavy, zad...) nám jasně dávají informaci: „změň něco". Zpravidla je ignorujeme nebo stejně jako u počítače klikneme na pokyn „později". A příznaky časem sílí. Jak jinak bychom věděli, že je nutné učit se něčemu novému. Naše tělo se mění, podmínky kolem se mění a je nutné aktualizovat svá přesvědčení, prozkoumat i ta zakázaná.

Jak na to?

Často máme tendenci pátrat po tom, proč to tak je. Vracíme se do minulosti: „Vždycky jsem to zvládla, co se stalo, že teď mě to tak  vyčerpává"? Analyzujeme. To je jedna z možností. Mnohdy časově náročná. A někdy se v tom utopíme.

Další způsobem je uvědomit si způsob, jakým to děláme dnes. Vlastně si uvědomit, který ze „svalů" přetěžujeme a který není zapojen. A pak už jen trénujeme, cvičíme ochablý „sval", aby sílil. Jednoduché, že?

Je tady malá past. Netrpělivost. Vzdáváme „cvičení" dříve než ochablý sval zpevníme. Zlobíme se na sebe, že to jde pomálu, že děláme chyby, že .... a tak se mnohdy vrátíme k původnímu způsobu. Proč? Je pohodlnější. Že se tímto rozhodnutím připravujeme o úspěch, štěstí, spokojenost či dokonce zdraví v budoucnosti nevidíme...

Poslední bod byl rozhodující také v Silviině příběhu. Dlouho přehlížela informaci „aktualizuj". Bez podpory manžela a dětí by to nezvládla. Překonávala strach z jejich reakce. Bála se jim říci, jak se opravdu cítí a jak moc potřebuje odebrat některé povinnosti, které si sama a dobrovolně na sebe naložila. Největší strach měla z toho, zda si jí budou vážit, když už pro ně nebude zajišťovat takový servis. Bude dobrou matkou, partnerkou? Měla opravdu velmi velké ohledy k těm, které miluje. A k sobě? Tam už tolik štědrá nebyla.

Čtyři základní předpoklady úspěšné sebeaktualizace

• Nové zvyky vyžadují čas. Ne mnoho, ale přesto.
• Když je návyk hodně silný (tak jako Silviin), začněte prvním malým krůčkem.
• Nový návyk potřebuje podporu. Oceňte, že jdete. I maličko.
• Nezůstávejte v tom sami. Je užitečné mít vedle sebe někoho, kdo vás podpoří v úsilí ať se děje co se děje. Připomene a nedovolí novému návyku zapadnout. Podporující, pozorný a nezaujatý přítel je nezbytný. Proč? Stávající systém se zuby nehty bude bránit „cizímu".

Když chceme nějaký návyk posílit, stačí vlastně jen jedno, věnovat mu pozornost a být k němu laskavý, oceňující. Je to jako s lidmi, které chceme mít ve svém životě. Ti, ke kterým jsme nevšímaví, časem odchází.

www.alenajachimova.cz

Když jsme ovládáni "zastaralými programy" mysli - 1. část

Každý z nás si vytváří vlastní názor na svět a své možnosti v něm. Jsme přesvědčení o tom, že víme, co je a co není možné...

Často se stává, že tyto názory nejsou naše. Přejali jsme je od lidí ve svém okolí, jsou to osobní zkušenosti našich rodičů, učitelů, autorit. Uvěřili jsme jim. Ba co víc, řídíme se jimi. Je to náš navigační systém – „autopilot". Tento „autopilot", kterému nevěnujeme mnohdy ani pozornost, nás veze životem. Vozí nás bezpečnými, známými, vyzkoušenými cestami. Je spolehlivý. Ovšem nepřemýšlí, nerozhoduje, neinovuje. Drží se toho, co zná a dosud bylo ověřeno jako funkční, jisté.

A to je opravdu úžasné – ověřeno praxí, nestojí nás to skoro žádnou námahu a energii. Jen to má dva malé háčky. Autopilot funguje spolehlivě pouze tehdy, když se chceme dostat tam, kam jsme se dostávali vždy. Představte si to například jako trasu z práce domů. Stokrát už jste jí šli, stokrát už jste ji jeli. Myšlenkami můžete být kdekoliv a přesto dojedete bezpečně na místo určení. Mnohdy si ani nepamatujeme, kudy jsme šli či jeli. Z našeho snění nás probouzí až hlas kolegy, jeho pozdrav a nám dochází, že už jsme v zase práci.

Silva je dynamický člověk, spolehlivý s velkým smyslem pro povinnost. Je matkou dvou dětí, dospělého syna (25 let) a dcery v pubertě (12 let). Její manžel podniká a ona mu pomáhá. Dohlíží na účetnictví a pokud je potřeba někam zajít a něco vyřídit, udělá to. Miluje ho. Ona sama je spolumajitelkou realitní kanceláře. Stará se o marketing a obchod. Baví ji to. Taky se musí postarat o velký dům. Zrovna dělají nutné opravy. Dohlíží na ně. Dál je tady zahrada. Hodně sil jí v poslední době bere nemocný tatínek. Zlobí se na celý svět od té doby, co maminky před půl rokem náhle zemřela. A Silva? Už nemůže. Je unavená a přesto neusne bez prášku. Ač je kolem ní kupa lidí, je na všechno sama. Nikdo jí nepomůže... Snad... kdyby tady byla maminka... Silva je – jak vidíte - velmi schopný člověk, nadaný, pracovitý. Stará se o všechno a o všechny. Je v tom opravdu nepřekonatelná. A má z toho dobrý pocit. Vadou na kráse je jen to, že je vyčerpaná...

Silva má řadu dobrých návyků. Mohlo by to takto fungovat do nekonečna, „ale" nesmělo by se nic změnit. Nesmí do hry vstoupit žádná nepředpokládaná událost, žádná změna. Jenže to by život nebyl životem. Máme své limity. V takovém případě je na nás vzít si „řízení" opět do svých rukou. Je to logické, ale upřímně, děláme to? Častěji máme osvojený jiný zvyk. Začneme brblat: představte si, že jdete známou ulicí, vaše mysl je zaměstnaná tím, co vás dnes čeká. Máte opět náročný den. Možná se zaměstnáváte tím, jak vše stihnout či jak uspět v náročném rozhovoru s kolegou nebo šéfem. A najednou! Prásk!! Padáte k zemi. Ještě včera, když jste tudy šla, byl chodník v pořádku. A dnes? Je tady pár kostek vyndaných. Zkrátka díra. A vy? Samozřejmě v ní. Dost možná s vyvrknutým kotníkem. Dost možná jste se jen lekla. Většina z nás začne nadávat na nepořádek, šlendriánství druhých lidí. Obvinit druhé nebo se litovat je snazší než si přiznat fakt, že jsem byla „duchem nepřítomná". Že jsem si zvykla nechat vše na svém „autopilotovy". Přestala jsem zkrátka vnímat realitu. A ta? Se změnila... Nic víc? Ne, jen to vyžaduje moji plnou pozornost a kreativitu. Bez ohledu na to, co kdo měl a nebo neměl, udělal či neudělal, tu zůstává fakt, že je na mne dostat se z díry ven. Postarat se o sebe, pokud nestojím o to být obětí daných okolností.

Smrt maminky a starost o tatínka přidala Silvě další „batoh na záda". Není divu, že pod svým nákladem tato téměř padesátiletá žena padá. Nevidí to, zatím. Stará se o všechny a všechno. Kdo se stará o ni?

Vidíme Svět takový jací jme my a ne takový jaký je...

Když se k nám dostane nová informace, náš mozek se zpravidla začne chovat jako „policajt". Okamžitě ji začne prověřovat a srovnávat s našimi dosavadními zkušenostmi a závěry. Pokud daná informace zapadne, vyhovuje nám, je přijata – bez důkazů. Dokážeme se pro ni nadchnout. Jakmile je to myšlenka či informace, která vybočuje, začneme s ní bojovat. Stává se našim nepřítelem a je vyhoštěna. Mnohdy nepomohou ani sebesilnější důkazy. Náš mozek zpravidla nemá rád nevysvětlitelné a neznámé věci. Zneklidňují ho, stojí energii a úsilí. Potřebuje tedy čas. To je také důvod proč některé naše návyky zastarávají. Obrazně řešeno, neaktualizujeme svého „autopilota" a on jezdí spolehlivě, ale podle zastaralých map. Není tedy divu, že se občas ocitáme ve slepé ulici a nevíme, jak jsme se sem dostali... Jsme v pasti.

Silva je hospodyní, uklízečkou, podnikatelkou, obchodnicí, asistentkou ve firmě svého manžele, matkou, zahradnicí, vede stavebné dozor při opravách domu, je pečovatelkou svému tatínkovi, hromosvodem, poradkyní svému muži, zpovědnicí své dceři a učitelkou, kulturní referentkou pro své přátele, organizátorkou pracovních a mimo pracovních večírků, akcí.... Nikdy, opravdu nikdy není sama. Odpočinek? Ani nepamatuje, kdy měla chvilku pro sebe. Nic nedělat? Tak to v žádném případě... To je zakázané.

Pokud se spoléháme jen na naše zkušenosti, na autopilota, bude se nám zkrátka stávat, že přestaneme od života dostávat to, co chceme. Silviina strategie, její návyky – pokud se je nerozhodne aktualizovat – vedou k vyhoření, vyčerpání. Silnější prášky na spaní, více kávy možná ten okamžik oddálí...

www.alenajachimova.cz

 

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Martina Šindýlková

Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.

// EOF