927x127 HEAD VPRAVO

Kosmetika našich babiček

Pokožka je mapou našeho života. Zaznamenává všechno, co se s námi děje – náš životní styl, životosprávu. Nese stopy po těhotenství, slunečním spálení, úrazech. Můžeme z ní přečíst i to, jestli jsme spokojení, nebo v neustálém stresu.

Kůže pokrývá celý povrch našeho těla a snaží se nás co nejlépe chránit. Je to největší orgán těla a také hranice mezi organismem a okolním světem. Má mnoho funkcí – vylučuje škodliviny, přijímá živiny a chrání. Má celistvou strukturu s různými vrstvami, které jsou plné nervů, žil, pórů, potních žláz, mízních cév, svalů, vaziva a tuku. Pokožka je vedle ledvin, jater, plic a střev také velmi důležitá pro zbavování se toxinů z organismu. Kvalita pleti je obvykle dědičná, stejně jako její zabarvení a citlivost na sluneční záření.
Pokožka potřebuje kvalitní péči
Přirozenou přírodní svěžest si můžeme jednoduše vyrobit sami, přísady na nás čekají na zahrádce, ve spíži či ledničce. Domácí kosmetika si vás určitě získá díky dostupnosti, snadné přípravě i ceně. A fantazii se meze nekladou! Vyzkoušejte sami.

Pleťové masky pro citlivou a zralejší pokožku

Omlazující medová maska

Potřebujeme: 1 lžíci tekutého medu, 1 lžíci bílého jogurtu, 1 lžíci hladké kukuřičné mouky
Postup: Ingredience promícháme, vzniklou kaši naneseme na obličej a dekolt a necháme 25 minut účinkovat, poté opláchneme teplou vodou.

Výživná bramborová maska

Potřebujeme: 1 uvařenou bramboru, 1 lžíci bílého jogurtu
Postup: Bramboru rozmačkáme a smícháme s jogurtem. Vzniklou směs naneseme na obličej a dekolt a necháme 20 minut působit. Pak opláchneme.

Výživná ovesná maska

Potřebujeme: 1 lžíci jemně mletých ovesných vloček, 1 lžičku tekutého medu
Postup: Vločky nasypeme do hrníčku a přelijeme vroucí vodou tak, aby voda byla 2 cm nad vločkami. Vše necháme 10 minut odstát. Pak přimícháme med, masku naneseme na obličej a dekolt a vše necháme 20 minut působit.

Pleťové masky pro suchou a citlivou kůži

Okurkovo-tvarohová maska

Potřebujeme: 1 lžíci nahrubo nastrouhané okurky, 2 lžíce tvarohu
Postup: Okurku smícháme s tvarohem a v silné vrstvě naneseme na obličej a dekolt, necháme působit 30 minut, poté opláchneme.

Hydratující jablečná maska

Potřebujeme: 2 lžíce najemno nastrouhaného jablka, 1 lžíci zakysané smetany
Postup: Obě přísady dobře promícháme, směs naneseme na obličej a dekolt a necháme 20 minut působit. Po uplynutí této doby opláchneme teplou vodou.

Slunečnicová maska

Potřebujeme: 1 hrst oloupaných slunečnicových semínek, 1 čajovou lžičku mandlového oleje, 1 čajovou lžičku tekutého medu
Postup: Semínka rozmixujeme, smícháme s olejem a medem. Vzniklou směs naneseme na obličej a dekolt a necháme 20 minut působit.

Pleťové masky pro mastnou a smíšenou pokožku

Citronovo-medová maska

Potřebujeme: 1 lžičku citronové šťávy, 2 lžíce tekutého medu
Postup: Obě ingredience smícháme, vzniklou směs naneseme na obličej a dekolt a necháme 20 minut působit. Poté omyjeme teplou vodou.

Čisticí maska z rajčete a jogurtu

Potřebujeme: půlku rajčete, 1 lžíci jogurtu
Postup: Rajče rozmixujeme a smícháme s jogurtem. Masku naneseme na obličej a dekolt a necháme 15 minut působit, pak opláchneme.

Dýňová maska

Potřebujeme: 4 lžíce uvařené dýně, 1 lžíci zakysané smetany
Postup: Dýni rozmixujeme a smícháme se smetanou. Masku naneseme a necháme 30 minut účinkovat. Poté opláchneme.

Zelná maska

Potřebujeme: 3 lžíce rozmixovaného čerstvého zelí, půl lžičky citronové šťávy
Postup: Obě přísady smícháme dohromady, vzniklou směs naneseme na obličej a dekolt a necháme 25 minut účinkovat. Poté umyjeme.
Peeling

.....a domácí peeling k tomu
Potřebujeme: 5 mandlí, 1 lžíci kvalitního tekutého medu, půl lžičky citronové šťávy
Postup: Mandle nastrouháme najemno, smícháme s medem a citronovou šťávou. Pastu nanášíme jemnými krouživými pohyby na obličej a dekolt. Jemně promasírujeme a pak opatrně smyjeme teplou vodou.
Pár rad nakonec...

Nesmíme zapomenout, že nejlepší péčí o pleť je také kvalitní strava, dostatečný pitný režim a pozitivní přístup k životu. Ani přirozená, s typem pokožky sladěná prevence sice nemůže proces stárnutí zastavit, ale výrazně přispívá k tomu, abychom se cítili krásně. Snad nejdůležitější je v této souvislosti duševní pohoda a radost ze života. Protože mezi náladou a pletí existuje jakási přímá úměra, projevují se naše pozitivní myšlenky, láska, něha, příjemné zážitky, prostě všechno, co můžeme udělat pro svou duševní i tělesnou pohodu, bezprostředně na naší pokožce.

  • Zveřejněno v Krása

Jak se vyznat v kosmetice? (3.část)

Jsou konzervanty v běžné kosmetice škodlivé? Které informace by nás měly zajímat při výběru pleťového krému?

Formaldehyd deriváty

Tyto látky jsou schopné postupně uvolňovat formaldehyd, a tak udržovat jeho stálou hladinu ve výrobku. O dezinfekčních účincích formaldehydu, který se například používá pro moření dřeva, netřeba pochybovat. O těchto sloučeninách je ale známo, že způsobují předčasné stárnutí pokožky a mohou způsobit rakovinu.

Parabeny

Dalšími běžně používanými konzervanty jsou tzv. parabeny. Jsou to látky s biocidními vlastnostmi, zabíjí tedy prakticky vše. Jsou podezřelé z karcinogenity a byly nalezeny ve vysoké koncentraci v karcinomu prsu. Někteří lékaři již začali doporučovat především těhotným ženám, aby se vyhýbaly kosmetice a lékům obsahujícím tyto konzervanty. Obzvláště parabeny bývají častým zdrojem alergických reakcí a jsou více než podezřelé z hormonálního působení. Výrobci si je však nemohou vynachválit. Jsou spolehlivé, a navíc velmi levné. Co se týče konzervantů v kosmetice, existuje o nich mnoho mýtů. 

Tvrdí se, že přírodní kosmetika nemůže vydržet déle než pár měsíců. Není to pravda. Spíše je to reklamním trikem výrobce, který se chce zviditelnit.

Pokud je například pleťový olej složený z jojobového oleje a esence, není ho třeba vůbec konzervovat a jeho trvanlivost je v podstatě neomezená. Jojobový olej totiž patří mezi tekuté vosky a nežlukne. Stejné je to s olejem kokosovým nebo karité máslem, které je přirozeně konzervováno kyselinou skořicovou a obsahuje malý podíl vody. Z toho vyplývá, že i naprosto přírodní krém může být konzervovaný a mít trvanlivost dva roky i více let. Výrobek konzervovaný šetrným způsobem je samozřejmě mnohem lepší než líheň bakterií, plísní a jiných choroboplodných zárodků.

Alkoholy

Často se tvrdí, že alkohol pokožku vysušuje a je škodlivý. Je však třeba si povšimnout, jaký výrobce toto prohlašuje. Většinou sám používá celé série parabenů v jednom výrobku. Alkohol je pokožce i celému tělu prospěšný, ovšem v malých dávkách. Každý ví, že sklenička piva nebo vína je lékaři doporučována. Celá láhev nebo několik piv již nikoliv, a stejné je to s pletí. Výrobky s obsahem alkoholu do 13 % pokožku dezinfikují, tonizují, prokrvují a upravují mazotok. Pokud je pokožka velice citlivá a i přes tak malý obsah alkoholu se vysuší, pak jen na několik málo minut. Následně se přirozeně vyloučí dostatečné množství tuku.

Výrobci je většinou alkohol haněn, jelikož jeho pořizovací cena jako suroviny je poměrně vysoká a nahrazením alkoholu syntetickou konzervací ušetří velké firmy v rozpočtech miliony dolarů. Pokud někdo tvrdí, že má alergii na alkohol, nebývá to na alkohol jako takový, ale na možnou přítomnost denaturační přísady (alcohol denat). Přidávají se do etanolu proto, aby se stal chuťově nepoživatelným. Alkohol zná náš organismus už od nepaměti a byl využíván v mnoha souvisejících oborech, jako je tomu dnes. Je nezastupitelný při maceraci bylin. Některé látky jsou ve vodě nebo oleji nerozpustné, a proto není lepšího rozpouštědla, než je alkohol, který díky konzervačním vlastnostem udrží extrakt téměř po neomezenou dobu v perfektní kvalitě. Ve složení (INCI) se objeví heslo alkohol i v případě, je-li zde i ve výši 1 % zastoupen alkoholový extrakt třeba měsíčku. Dále se přidávají různé extrakty, vitaminy a další.

Parfemace

Nyní snad pár řádků o parfemacích. Parfemace nám proniká nejen skrze kůži, ale také sliznicí dýchacích cest přímo do těla. Proto i v případě, že nanášíme parfém na látku oblečení, jak někteří lidé činí, přesto pronikne do těla a do krevního oběhu. Cesta přes plíce je jednou z nejrychlejších možných cest. Vdechnuté látky jsou téměř okamžitě transportovány do krevního řečiště. Původně, stejně jako dodnes v přírodní kosmetice, se používaly esenciální oleje. Ty se vyrábějí parní destilací nebo metodou zvanou enfleurage. Je možné se setkat i s moderními postupy, jako je vakuová destilace nebo extrakce oxidem uhličitým, avšak zatím jen vzácně.

Syntetické náhražky vznikly z důvodu potenciální úspory, která je obzvláště v této oblasti značná. Například pro jeden litr esenciálního oleje z růže či jasmínu potřebujeme minimálně asi tři a půl tuny květů, což je samozřejmě velice nákladná záležitost. Kdybychom porovnali cenu, přírodní esence může stát několik set tisíc korun za litr, zatímco syntetická jen pár desítek či stovek korun. Bohužel, velká úspora s sebou nese svá negativa. Na syntetickou parfemaci se vyskytují častěji alergie než na přírodní a směsi mohou často obsahovat nitro- nebo polycyklické mošusové sloučeniny podezřelé z hormonálního působení a karcinogenity. Oproti tomu přírodní esence nejen, že nejsou škodlivé, ale mají také aromaterapeutické účinky. Takový sprchový gel s grepy či citrusy vás zaručeně po ránu probere, stejně jako jasmín či ylang-ylang zbaví splínu. Cvičený nos prostý otupělosti běžnými parfémy nejen, že syntetickou náhražku rozezná, ale většinou se mu jeví minimálně nelibou, na rozdíl od přírodních, jež hodnotí jako libé a některé přímo lahodné, podle svého individuálního cítění.

Pár tipů na závěr

Tímto můžeme uzavřít kapitolu pleťových krémů, balzámů, mlék a jejich složení. Pár tipů závěrem ke krémům. Pokud nám vyhovuje spíše lehčí konzistence, na pokožku nemusíme nutně kupovat mléko, tedy v podstatě vodu s malým obsahem ostatních složek, ale můžeme krém nanášet na vlhkou kůži. Podle poměru vody ke krému získáme námi požadovanou konzistenci a vstřebatelnost. Pozorný uživatel by si měl povšimnout, jaké rostlinné oleje mu svědčí a které nikoliv. To se však, obzvláště u žen, může měnit v různých obdobích jejich života spolu s hormonálními fázemi. Proto nemůžeme o nějakém krému hovořit jako o dobrém a o jiném jako o špatném. Jedná se o individuální záležitost s tím, že některé věci bývají platné obecně (například že kvalitní zastudena lisovaný olej bude mít lepší vlastnosti a kosmetický efekt než druhořadý rafinovaný, nebo dokonce ropný olej). Mimochodem, o vlastnostech olejů vyšla báječná kniha s názvem Tekuté slunce.

 

  • Zveřejněno v Krása

Jak se vyznat v kosmetice? (2. část)

Ropné a syntetické tuky jsou pro výrobce dokonalou surovinou, neboť jsou mnohonásobně levnější než přírodní rostlinné tuky. Mají také téměř neomezenou trvanlivost a nemohou způsobit alergii (stejně tak jako PET láhev nebývá příčinou alergie při běžné manipulaci s ní). Jsou totiž látkami téměř inertními (nereaktivními).
Potíž je v tom, že podráždění pleti, pupínky a přecitlivělost mohou být zapříčiněny ucpanými póry a potními žlázami, což právě umělé tuky způsobují. Nebo tím, že je kůže schovaná pod „igelitovou" vrstvou, což vytváří nepřirozené podmínky. Narušení kteréhokoli přirozeného procesu se samozřejmě projeví (u jakéhokoliv živého organismu nebo systému), a to různými způsoby, které nabývají individuálního charakteru. Avšak to, že nemohou způsobit alergii (ale pozor, mohou být její prvotní příčinou – spouštěčem), je výrobci vyzdvihováno a využíváno jako argument, proč ropné tuky používat. Snad už základním protiargumentem by mělo být, že o kůži z pohledu funkčního orgánu mluvíme jako o „druhých plicích", proto bychom neměli jakýmkoli způsobem zabraňovat jeho přirozeným funkcím. Již na základní škole jsme se naučili, že buňka potřebuje dýchat, vylučovat, přijímat potravu. U přírodní kosmetiky je možnost reagovat na olejovou složku také minimální. Spotřebitel by musel mít alergii na sezam, mandle, avokádo atp. Navíc často, existuje-li tato alergie, je tomu tak jen v případě kontaktu s poškozenou pokožkou nebo u vnitřního užití.

Alergie
Obecně je vhodné se konkrétním alergenům vyhýbat, a ne používat obecná tvrzení iracionálně, jako důvod, proč zavrhnout přírodní kosmetiku. Dobrým příměrem by nám mohlo být: Máme-li alergii na papriku, také se nezačneme vyhýbat jakékoliv zelenině. Nahradíme ji igelitem, parafínovými svícemi, plastovými láhvemi a jiným běžným vybavením domácnosti? Samozřejmě, jíst takové věci je představa absurdní. Zamyslíme-li se stejně nad výživou pro naši pokožku, musí se nám zákonitě začít jevit ropné složky kosmetiky, které mívají většinou majoritní podíl, stejně absurdní a nevhodné. U jídla na první pohled poznáme jablko od láhve, ale u kosmetiky musíme číst titěrné nápisy na obalu a naučit se pár latinských názvů, abychom rozpoznali potřebné a nenechali se výrobcem uvádět v omyl, jak je jeho kosmetika přírodní a ekologická.

Silikony a voda
Poslední často používanou složkou bývají silikony. Jedná se v podstatě o „tekutý křemen". Pokud si uvědomíme obecné užití silikonu v jiných oborech, jako například stavební materiál nebo třeba umělá ňadra, opět se dobereme obdobných vlastností jako u ropných tuků. Používá se jako izolační materiál, který nepropouští ani vzduch nebo vodu a je biologicky nenarušitelný. Jinak by se nám implantáty vstřebaly do těla.
Vodní fáze bývá stejná u všech kosmetik, většinou se jedná o vodu demineralizovanou kvůli stabilitě emulze, ionty by narušovaly spojení mezi vodou a olejem a krém nebo mléko by se oddělovaly na dvě a více vrstev podle hustoty tekutin. V přírodní (či bio) kosmetice se jako vodní fáze může vyskytovat hydrolát neboli květová voda, která je výsledkem parovodní destilace esenciálních olejů. Obsahuje malý podíl esence a má účinky dané vlastnostmi bylin nebo květů, ze kterých pochází.
Málokdy se v přírodní kosmetice setkáme s vodami minerálními nebo s obsahem soli ve vodní fázi kvůli velké náročnosti na emulgátor. Syntetické jsou v emulgačních schopnostech samozřejmě mnohem výkonnější, jelikož jsou vyvinuty přímo k tomuto účelu. Příroda sama o sobě něco tak výkonného, jako je kosmetický emulgátor, k ničemu nepotřebuje (přírodní jsou např. lecitin, cholesterol, kefalin, encefalin – ty jsou však nepoužitelné a nedostačující). Tuky bývají ochranou před vodou (peří ptáků, srst), a není tedy důvod vytvářet něco, co by způsobovalo v podstatě poruchu, tedy mísitelnost tuku s vodou. Proto i přírodní emulgátory pocházejí sice z rostlinného zdroje, avšak při jejich výrobě se účastnila nějaká syntetická složka, která buď zcela zreaguje a promění se, nebo je odstraněna v následných krocích. Běžnými zástupci takových přírodních emulgátorů jsou třeba cetearyl alkohol, který pochází z kokosového oleje, nebo polyglyceryl-3-oleát, který se vyrábí z glycerinu a rostlinného oleje. Na obalech výrobků se také můžete setkat s látkou nazvanou polyglyceryl-3-matylglucose distearate, který kromě glycerolu a mastné kyseliny obsahuje také glukózu.
Nebyly u nich zjištěny jakékoliv vedlejší nebo neblahé účinky na pokožku. Některé přírodní emulgátory se také používají v potravinářství, například u margarínů, mléčných a tukových krémů a různých druhů omáček. U „běžné" kosmetiky se používají nejčastěji tzv. PEG deriváty, poznáme je podle koncovky -th/-eth (ceteareth) nebo PEG- ve spojení s číslem (např. PEG-100 Stearate, Ceteareth-33, Steareth-21) nebo též časté bývají: polyglykol, polysorbát či kopolyol. Jsou podezřelé z toho, že způsobují větší pronikavost pokožky, čímž ztrácí na své hlavní funkci potřebného orgánu, ochranného pláště celého těla. Taková pokožka často přehnaně reaguje na běžné vnější vlivy, jako je chlorovaná voda, slunce, vítr. Má sklony k infekcím, olupování, lupům, pupínkům, alergiím a dalším nezdravým projevům.
Dalšími složkami krému bývají účinné látky, konzervanty, parfemace a různé další regulátory konzistence, toku, viskozity a vlastností výrobku. Pokud výrobek obsahuje vodu, je nutné jej konzervovat. Voda vytváří vhodné podmínky pro růst bakterií. Jako konzervanty mohou sloužit i jiné složky výrobku, např. alkohol (může být obsažen třeba měsíčkový výluh v ethanolu), extrakt z grepového jádra, některé bylinné extrakty, kyseliny a esence. Dají se použít i potravinářské konzervanty benzoan sodný a sorban draselný.

  • Zveřejněno v Krása

Jak se vyznat v kosmetice? (1. část)

Za kosmetiku utrácíme měsíčně nemalé částky. Ze zkušenosti víme, že nám některá pomáhá, jiná méně. Některá naší pleti dokonce škodí. Ptáme se, zda je lepší přírodní kosmetika než ta běžná, zda výrobky obsahují také nějaká svá „éčka" jako potraviny, na co si dávat pozor apod. Pro lepší porozumění světu kosmetiky jsme pro vás připravili nový seriál.

Kosmetika se rozděluje na mnoho druhů. Obecně je to zkrátka věc, která slouží ke zkrášlení těla nebo jeho ochraně. Dá se tak ale označit i třeba obyčejné mýdlo a mnoho dalších mycích prostředků. Zvláštním případem je potom autokosmetika či kosmetika pro psí miláčky. Nás ale bude zajímat kosmetika určená hlavně pro člověka. Autokosmetika možná příště, pánové jistě prominou.

Trochu teorie na úvod

Obecně můžeme kosmetiku rozdělit na přírodní nebo biokosmetiku, kosmetiku přírodní s obsahem syntetických látek, syntetickou s obsahem přírodních látek, a nebereme-li v potaz vodu obsaženou ve výrobku, i kosmetiku čistě syntetickou. Je možné se částečně orientovat podle certifikátů, jako je kupříkladu Ekocert, BDIH, CPK, CPK Bio, NaTrue a další. Ne všechny firmy si ale z různých důvodů nechávají své výrobky certifikovat (nejčastěji z důvodu velké finanční nákladnosti), proto nám spotřebitelům nezbývá nic jiného, chceme-li mít komplexní přehled, než se naučit pár základních pravidel, jak zdravou kosmetiku rozpoznat. K tomu je třeba trochu zabrousit do základů kosmetické technologie, jako jsou funkční složky jednotlivých přípravků, jejich výroba a zdroje.

Můžeme začít například krémem. Jakýkoliv krém obyčejně musí obsahovat tři základní složky a těmi jsou: vodní fáze, olejová fáze a emulgátor. Olejová fáze se skládá, jak název napovídá, z látek rozpustných v tucích. Snaha výrobců je samozřejmě ceny stlačovat co nejníže, proto raději volí ropné deriváty. Jelikož rafinací ropy lze získat produkty od lehkého oleje (paraffinum liquidum) až po velmi tuhé vosky (microcristaline wax, cera microcristallina), najdeme je v mnoha výrobcích. Krém také musí být pocitově hebký. Zde přichází na řadu emolienty. Jsou to naprosto neutrální látky bez vůně a velmi lehce roztíratelné bez zanechání mastného pocitu. Jsou to ty látky, které vytváří dojem „sametové" pleti. Jedná se o sloučeniny mastných kyselin a alkoholů (estery). Mastné kyseliny pocházejí většinou z rostlinných nebo živočišných olejů. Alkoholy se vyrábí synteticky z ropy.
Olej a voda jsou za běžných podmínek nemísitelné. Proto do hry vstupují emulgátory, což jsou látky, které umožňují spojení oleje a vody do formy krému. Zde jsou to nejčastěji tzv. PEG deriváty (PolyEthylenGlykol), které mají nízké výrobní náklady. Navíc takový emulgátor se dá vyrobit na míru, aby splňoval všechny nároky výrobce. PEG deriváty se ale také nepřímo vyrábějí z ropy. Ethylenglykol se používá například jako nemrznoucí kapalina do aut.

Zbývá nám ještě zmínit vodní část. Voda se naštěstí synteticky vyrábět nemusí, ale její kvalita pro výrobu kosmetiky musí být velmi dobrá, jinak by krém nedržel pohromadě. Voda se tedy používá destilovaná, případně demineralizovaná.

Jak sami vidíte, nahradit všechny tyto složky surovinami pocházejícími pouze z obnovitelných zdrojů či ekologického zemědělství není snadný úkol. Navíc přírodní kosmetika mnohdy ani zdaleka nevypadá jako její ropný protějšek. To situaci výrobcům ještě ztěžuje. V poslední době ale došlo v oblasti přírodní kosmetiky k velkému vývoji a tento rozdíl se rychle smazává.

Počátky

Ropné tuky se do kosmetiky dostaly téměř omylem. „Surovina pro vazelínu byla objevena v roce 1859 v Titusville v Pensylvánii, na některém z prvních ropných vrtů v zemi. Pracovníci neměli rádi parafinovitý materiál, který se ve vrtech tvořil, protože způsoboval poruchy. Používali ho však na rány a popáleniny, neboť urychloval hojení. Mladý chemik Robert Chesebrough, jehož dřívější práce na destilaci paliv z tuku vorvaňů byla překonána využitím ropy, přišel do Titusville, aby viděl, které nové materiály mají komerční potenciál. Vzal nerafinovaný černý „tyčový vosk", jak ho naftaři nazývali, do své laboratoře k rafinaci a ke zjištění potenciálního využití. Chesebrough objevil, že destilací lehčích, řidších olejových produktů z tohoto vosku by mohl vytvořit světle zbarvený gel. Tento proces výroby vazelíny si v roce 1872 nechal patentovat. Proces zahrnuje vakuovou destilaci surového materiálu s následnou filtrací destilačního zbytku přes živočišné uhlí. Chesebrough cestoval v okolí New Yorku, kde předváděl produkt a doporučoval ho k nákupu. Leptal kvůli tomu svou kůži kyselinou a pálil otevřeným plamenem, potom tato místa pokryl novou mastí, a nakonec je ukazoval vyléčená, jak hlásal, svým zázračným výrobkem. První továrnu si otevřel v roce 1870 v Brooklynu. Chesebrough původně doporučoval vazelínu primárně jako mast na rány a popáleniny. Lékaři však prokázali, že vazelína nemá žádný lékařský účinek (ani proti puchýřům) ani není pohlcována kůží. Její účinnost při zrychlování hojení ran a popálenin spočívá v utěsnění proti průniku mikrobů do rány a proti vysychání rány." (zdroj: wikipedia.org)

Pravděpodobně se tato surovina spolu s „tyčovým olejem" – parafínem stala velkou módou a zůstala dodnes běžnou součástí kosmetiky – tradicí, bez ohledu na následná zjištění. Jak již bylo uvedeno, ropné oleje jsou nevstřebatelné, jsou to dlouhé řetězce uhlovodíků, které vytvářejí na pokožce povlak či vrstvu. To, že pokožka vypadá lépe, je důsledkem toho, že tento povlak má efekt jako make-up či nátěr, jak ho známe z ošetření nábytku. Kůže nevypadá ani suchá a ani se v danou chvíli neodlupuje. Neobsahuje ale nic vstřebatelného. Parafínový olej neobsahuje ani minerály, ani mastné kyseliny, enzymy, vitaminy, prostě jakoukoliv látku použitelnou pro pokožku, čímž jsou přesným protikladem k rostlinným olejům. Ropné a syntetické tuky díky tomu, že vytvářejí neproniknutelnou vrstvu, jsou báječnou ochranou např. pro ruce automechaniků. Každý den však v pokožce zamezují buněčnému dýchání, pocení, vyměšování mazu z mazových žláz a obecně přirozeným procesům. Jsou dokonce podezřelé z toho, že bývají častou příčinou chronicky mastné či suché pokožky a jiných potíží.

  • Zveřejněno v Krása
Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

Martina Šindýlková

Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.

// EOF