„Proč by nesmrtelní, jejichž životních osudů jsou plné knihy, neměli existovat? Proč by neměly existovat božské procesy vedoucí k nesmrtelnosti? Ke Chung, Pao pchu-c' (320 n. l.)

Touha po dlouhověkosti, či dokonce nesmrtelnosti je mnohem staršího data než Ke Chungův spis, ovšem obvykle byl takový stav dopřáván božstvům, nikoli lidem. Ti mohli toužit alespoň po prodloužení svých dnů.

Titul díla učeného mistra Ke Chunga (asi 280 – asi 340 n. l.) se překládá jako „Kniha Mistra přidržujícího se prostoty", což se nevykládá právě snadno a nebudeme se o to ani pokoušet. Jde o proslulý spis shrnující dobový stav čínských přírodních věd, alchymii nevyjímaje. Ta je podstatná, protože cílem čínských alchymistů nebylo, na rozdíl od jejich pozdějších evropských kolegů, vyrobit zlato z obecných kovů, ale především připravit preparát, jenž by měl přinejmenším prodloužit lidský život. V ideálním případě měl dokonce vést k nesmrtelnosti. O této možnosti se ve starověké Číně nepochybovalo, jak na to ostatně Ke Chung naráží – líčení životů nesmrtelných byla celá řada, občas takových, která si odporují. To však nikterak nebránilo víře, že vhodnými preparáty, pomocí božského procesu, lze takového stavu dosáhnout. Ještě v nedávné době byl šedesátník kmetem v očích svého okolí.

Kudy do vyšších věků a „bez hole v ruce"?

Dnes se takový člověk teprve chystá do důchodu, nejednou však už se zdravím ne právě nejlepším. Pokrok medicíny je nesporný; život se ve vyspělých státech výrazně prodloužil, nicméně pro stáří bývá vcelku příznačné jeho spojení s chorobami, jakými jsou cukrovka, potíže srdeční, o pohybovém aparátu nemluvě. Kolik starších osob vidíme chodit o holi. Otázka, jíž se vědci dnes hodně zabývají, zní: Bylo by možné, aby lidé dosahovali vyššího věku bez těchto potíží, nebo jen s malými? Inspirací jsou výzkumy prováděné se stoletými, z nichž se nemalý počet těšil dobrému zdraví do posledních dnů života. Jak to charakterizoval jeden odborník, pro tyto osoby platí: „Žijí, žijí, žijí, a pak jednoho dne zemřou." Nikoli, že by trávily léta upoutány na lůžko. Takže ještě trochu jinak položená otázka je, zda by se nedaly naše obrazné hodiny života alespoň zpomalit, nebo snad dokonce přimět k tomu, aby šly trochu nazpátek, přinejmenším po krátkou dobu. Tedy, aby se náš zdravotní stav vrátil k té lepší podobě, když jsme byli o něco mladší. Jsou to odvážné myšlenky, ale zdůrazněme, že dnešní vědci nehovoří o nesmrtelnosti jako jejich čínští předchůdci.
Současní vědci se snaží zpomalit stárnutí a hlavně udržet tělo co nejdéle relativně zdravé.

Existuje vědecká definice stárnutí?

Jak je v moderní době obvyklé, hledají se preparáty, tak jako kdysi elixíry života. Nesnáz je ovšem v tom, že to sice občas jde, ale u organismů podstatně jednodušších, než je člověk, jakými jsou například kvasinky, v lepším případě myši. Doprovází to navíc řada otázek, které čekají na zodpovězení. Například – jak tomu vlastně je, když se třeba rozdělí jaterní buňka, neboť tělo se přece běžně stále regeneruje. Je tato nová buňka „mladá", nebo nějak odpovídá věku osoby, v níž vznikla?
Stále není jednoznačná a všeobecně přijatá definice stárnutí, a nejsou ani metody jak tento proces měřit.
Teď uvažujeme ve vědecké rovině, protože laická veřejnost si stárnutí vcelku představuje.

Čachtická paní měla správný recept, ale špatnou metodu!

Jak řečeno, jisté úspěchy byly zaznamenány, ale zatím u již zmíněných myší. Při jednom pokusu byla starší myš napojena na krevní oběh druhé, mladší, přičemž se ukázalo, že kmenové buňky té starší začaly vykazovat větší aktivitu, což se projevovalo mimo jiné lepším hojením ran, dokonce jako by se stavba svalů omladila. Trochu to připomíná proslulou hraběnku Báthoryovou, neblaze známou Čachtickou paní, která používala krev panen, ne však přímým připojením k jejich krevnímu oběhu. Na rozdíl od počínání šlechtičny, kde základem byla víra, že mladá krev omlazuje, vědci opravdu našli bílkovinu, která se podílí na opravě svalů. Další studie však předchozí výsledky na myších zpochybnily tvrzením, že tahle bílkovina naopak přibývá ve stárnoucím organismu, který se musí sám více opravovat. Takže i výsledky u myší jsou problematické.

Mohou lidé mládnout?

Řada vědeckých laboratoří začala v posledních letech studovat několik desítek medikamentů a potravních doplňků s cílem zjistit, zda by se některý z těchto preparátů nehodil současně ke zpomalení stárnutí. Skupina anglických badatelů zveřejnila výsledky zkoumání jednoho z preparátů podávaných při diabetu druhého typu. Podle jejich závěru se pacienti používající tento lék dožívali v průměru dokonce o patnáct procent delšího věku než zdraví jedinci podobné konstituce. Připomeňme hlavní výhradu týkající se takových studií – jak najít osoby, o nichž můžeme tvrdit, že mají podobnou blízkou konstituci? Všechna vyšetření sice poskytnou nějaké hodnoty, mohou být blízké, ale nevypovídají o minulosti, o tom, co je zatím skryto kdesi v buňkách. Takže jak dalece si jsou zkoumané osoby podobné?

Nicméně v tomto případě jako by se nalézalo vysvětlení. To spočívá ve skutečnosti dnes známé, že cukr, tedy přesně glukóza, se v lidském těle váže na bílkoviny, a tím je vyřazuje z činnosti, některé (těch je jen několik) trvale, což vše vede k projevům stárnutí. Diabetici znají patrně termín „glykovaný hemoglobin", červené krevní barvivo zablokované navázanou glukózou, jehož hladina v krvi ukazuje, zda dotyčný držel správnou dietu v posledních desítkách dnů před vyšetřením. Může snad opravdu roli zpomalovače stárnutí i zdravých lidí hrát preparát na zmírnění cukrovky? Zatím zůstává u této otázky.

O myších a lidech

Jiným preparátem, který výrazně prodlužoval život myším, byl jeden z léků skupiny rapamycinů používaný pro utlumení imunitní reakce při transplantacích. Názvy léků neuvádíme, protože jde o pokusy, které jsou předmětem vědeckých diskusí, a závěry nejsou jednoznačné. Mohlo by to vyvolávat předčasné a možná liché naděje. Zkušenost s lidmi je zatím právě jen v potlačení imunitní reakce, a o těchto preparátech je známo, že jedním z jejich vedlejších účinků bývají vředy v ústech (nemluvě o vysoké ceně).
Zatím tedy hledání pokračuje a většina odborníků se shoduje v tom, že v dohledné době se nedá počítat s tím, že by se nějakými preparáty dal významně prodloužit lidský život. Zaznívají dokonce hlasy varovné. Jde o to, že kdyby se opravdu povedlo nějakým způsobem „omladit" stárnoucí buňky, může nastat nežádoucí efekt. Takové buňky se mohou začít dělit rychleji jako skutečné mladé, ale ve výsledku by to mohlo vést k jejich nekontrolovanému dělení, což je zhoubné bujení. Ani na to nesmíme zapomínat.

Ve kterém věku přesně začínáme stárnout?

Otázek je ještě více – pokud by se nějaký preparát zpomalující projevy stárnutí našel, kdy ho začít užívat? V dospělém věku, když se ještě neobjevily nemoci stáří? To znamená užívat ho třeba desítky let? Nebo začít teprve tehdy, když se objeví první taková nemoc, případně její rané známky? Pak je tu samozřejmě další otázka – pokud se podaří stárnutí oddálit, pak o kolik? Jeden rok v myším životě je hodně, v lidském to jistě není zanedbatelné, ale v poměru k tomuto hlodavci to moc není, přitom za cenu požívání preparátů, které mohou mít přece jen po delší době užívání nějaké vedlejší účinky, o nichž se momentálně neví.

Jíme, abychom žili, nežijeme, abychom jedli
Sokrates (469 – 399 př. n. l.)

Výrok v titulku bývá připisován jednomu z nejproslulejších starořeckých filosofů, jenž skončil svou životní pouť sebevraždou – byl k ní donucen politickou intrikou, a vypil číši bolehlavu. Zatímco jeho filosofické názory jsou doménou odborníků, úvodní věta žije v obecném povědomí, ovšem nelze tvrdit, že bychom se jí všichni řídili. Kdyby tomu tak bylo, nejspíš by dnes nebyla obezita tak rozšířená. Někteří vědci neváhají hovořit v pojmech „epidemie". To navozuje dojem, jako by obezita byla chorobný stav, podobně jako třeba chřipka. Něco na tom je, alespoň potud, že obézních osob přibývá, jako při epidemii nakažlivé nemoci, a s tím někdy až dramaticky narůstá výskyt chorob, které nadměrnou tloušťku často doprovázejí – cukrovky, nemocí oběhového systému. Hledání příčin této moderní metly však je obtížné, a s pokračujícími objevy je obraz spíš složitější.

Při tomto výzkumu opravdu není nouze o překvapení. Nedávno se spolehlivě prokázalo již dříve tušené, totiž, že určitou roli hrají endorfiny, což jsou látky opiové povahy, řečeno zjednodušeně, které ovlivňují vylučování hormonů. Výsledkem působení endorfinů je příznivé ovlivnění nálady, tlumení bolesti, prostě podobných stavů, jaké vyvolává například morfium. Ne nadarmo se endorfinům někdy říká „hormony štěstí", výstižnější však je patrně obrat „vyvolávající pocit štěstí". Ovšem zatímco endorfiny vznikají přirozeně v našem mozku, používání opiátů navozuje příjemný pocit uměle, a vyvolává závislost na této droze, jakož i jiných, například heroinu. Nedávno se ukázalo, že preparáty blokující aktivitu endorfinů snižují užívání morfia, heroinu a také alkoholu u osob závislých. Ostatně proto se tyto preparáty podávají, ale zjistilo se, že současně tyto léčené osoby jedí méně! Odtud názor, že nadměrné přejídání má jisté společné rysy s drogovou závislostí. Tedy, že přejídání se může stát návykem. Nebo je to už vrozené, a stačí jednou tento návyk „spustit" podobně, jako se to děje s drogami?

Není snadné odpovědět. Dr. Paul J. Kenny ze Scippsova výzkumného ústavu na Floridě se přesvědčil o tom, že závislost na jídle je mimořádně silná. Svoje pozorování učinil na myších, ale zřejmě je to u lidí podobné. Ve svém pokusu nechal myši živit se kromě standardního krmení, zdravého ale běžné chuti, také lahůdkami jako párky, sýrem nebo čokoládou. Myši rychle ponechávaly bez povšimnutí svoje dosavadní zdravé krmení – a tloustly. V dalším kole pokusu byly myši světelným signálem varovány, že dostanou elektrický šok, samozřejmě slabý, do nožiček. Ty, které navzdory lákavé nabídce zůstaly přece jen u standardního (a zdravého) krmiva, se po spatření světla rychle odklidily od krmení do kouta. Jejich obézní družky však pokračovaly v hodování lahůdek, a to navzdory elektrickým šokům. Touha po dobrotách zvítězila nad základním živočišným pudem, totiž snahou uniknout nebezpečí, které elektrický impulz představoval. Téměř současně učinil analogické pozorování dr. Barry Everitt (Universita Cambridge, Anglie), který ale navykl myši na kokain. Tím se opět dostáváme k předchozímu pozorování shodného, nebo přinejmenším velmi podobného, mechanizmu mezi drogovou závislostí a přejídáním.

Ale zas tak jednoduché to není – každý organizmus je doslova sbírkou hormonů, lidský samozřejmě také, jenže výzkum není tak snadný. Lidé nejsou laboratorní myši. Takže jak to vypadá u normálních lidí, alespoň z toho, co je zatím známo? Když nějakou dobu nejíme, dostáváme hlad, a v této fázi se v určité oblasti mozku zvyšuje právě koncentrace endorfinů – roste chuť na jídlo, a když začneme jíst, tyto látky zesilují příjemný pocit z potravy. Postupně, jak se žaludek plní, začne náš mozek vysílat naopak signály k potlačení chuti k jídlu, prostě máme včas přestat. To obstarávají především hormony leptin a také insulin, ten, který je klíčový pro štěpení jednoduchého cukru, glukosy.

Zatím to nevypadá složitě – naše tělo má tedy systémy regulující zájem či nezájem o jídlo. Problémem, jak odborníci konstatují, jsou jídla bohatá na tuky a cukry, právě taková, která jsou v dnešní době velmi rozšířená. Navíc mají většinou také lákavý vzhled. Výsledkem je, že taková jídla mohou doslova přemoci náš přirozený obranný systém chránící před obezitou, zeslabit, nebo téměř vyřadit signál „konec jídla". Ostatně, přiznejme si, že když nám po vydatném obědě nabídnou třeba čokoládový dort, obvykle zjistíme, že máme přece jen v žaludku ještě trochu místa. To je onen osudný práh, který má však každý z nás v jiné výšce.
Pokud opakovaně podléháme těmto svodům, začíná začarovaný kruh – s růstem tělesné hmotnosti se zeslabuje působení hormonů potlačujících chuť k jídlu, tedy leptinu a insulinu, tělo jich vylučuje víc, ale přesto je jejich účinek slabší. To není všechno – současně slábne účinek endorfinů, takže k tomu, aby se dostavil příjemný pocit z jídla, je třeba ho sníst více. Je to opravdu obraz hodně podobný drogové závislosti – obézní člověk musí jíst stále více, aby se dostavil příjemný pocit, současně nemá dost silný signál oznamující, že jídla už je dost.

Obraz se ale ještě zkomplikoval a podoba s drogovou závislostí vzrostla, když se ukázalo, že roli hraje i další hormon, dopamin. O něm je známo, že v drogově závislých osobách právě on vyvolává touhu po další dávce drogy. Řada odborníků soudí, že právě tento hormon odpovídá za vznik návyku na drogu. Ukázalo se, že lákavé jídlo vzbuzující silnou chuť, takové, jaké jsme popsali, tedy sladké nebo tučné, případně obsahující obě složky, také povzbuzuje tvorbu dopaminu v mozku. Opět se naznačuje podoba jídlo – droga. Navíc se ukazuje, že obézní osoby mívají v mozku méně center reagujících na dopamin, což prakticky znamená, že potřebují větší dávku jídla, co možná lákavého, aby se dostavil příjemný pocit. Podobně je tomu u drogově závislých, ať již na opiátech, kokainu, nebo alkoholu. Takže se dnes přijímá názor, že osoby, které mají menší množství receptorů na dopamin, jsou více ohroženy vznikem návyku na jídlo, v horším případě na drogy. Toto pozorování se potvrdilo na pokusných myších, o nichž byla zmínka – ty z nich, které se navzdory elektrickým šokům nechtěly odloučit od nabízených lahůdek, měly opravdu nižší hladinu receptorů dopaminu.

Výzkumy, které jsme naznačili, vedou k dalším otázkám. Například – mělo by se v případě obezity postupovat stejně, nebo velmi podobně, jako při léčbě drogové závislosti? Hned dodejme, že léčení drogově závislých osob je velmi obtížné a výsledek je nejistý. Nemalé procento z nich prostě zbavit závislosti natrvalo nelze. Co s obezitou? Jak konstatují někteří odborníci, je potřeba hledat v jídle něco, co nazývají „nikotinem potravy", tedy složku, která se na návyku podílí rozhodující měrou, podobně jako nikotin v cigaretách. Někteří soudí, že by to mohly být opravdu cukry, které se rychle tráví, takže může v krátké době vzniknout pocit prázdného žaludku. Jiní vědci soudí, že to nemůže být jediná složka a tvrdí, že rozhodující je zmíněná kombinace cukrů a tuků.
Je tu také třetí, malá skupina odborníků, tvrdících, že obezita a drogová závislost jsou v zásadě odlišné. Obecný souhlas opravdu nemají, jen jim někteří dávají za pravdu v tom, že označovat obezitu jako „závislost" a připodobňovat to k závislosti na drogách, není úplně šťastné. Ovšem fakt, že hormonální mechanismy jsou podobné, opravňuje do jistě použití tohoto termínu. A konečně další vědci zastávají názor, že my všichni jsme závislí na jídle, míněno podobně jako je tomu u drog, protože bez této závislosti bychom podle jejich názoru nepřežili. Ostatně Sokrates to vyjádřil první polovinou svého výroku.

Právě otázka našeho přežití vede další odborníky tak říkajíc ke kořenu problému. Co se v nás vlastně odehrávalo a odehrává? Naši dávní předkové během předchozích milionů let měli především výrazné mechanizmy podporující chuť, nikoli potlačující ji. Potravy nebylo vždy dost, a k přežití bylo nezbytné mít v těle zásoby energie, což jsou tuky a cukry. Bylo užitečné najíst se opravdu pořádně, obrazně řečeno „do zásoby". Zdá se, že to do jisté míry zůstalo – naše tělo je více nastaveno na přijímání potravy, než na její odmítání. Toto dědictví pak, jak vědci soudí, se snadno projeví v dnešní době při nabídce velmi chutných, současně však vysoce kalorických jídel. Tedy sladkých a tučných, která jsou doslova na každém kroku. Prvním krokem v boji proti obezitě je tedy odmítnutí těchto lákadel. Snadné to však není. Zkuste po výborném obědě odmítnout ten čokoládový dort ...

Níže popsaná metoda paradoxu cukru funguje u lidí bez diabetu a hormonálních problémů, kteří zkrátka nevědí, proč přibírají. Základní princip spočívá v cucání sladkých bonbonů hned ve chvíli, když dostanete docela malý hlad. Při hubnutí totiž nejsou vůbec podstatné kalorie, ale to, jakým způsobem je budete konzumovat. Přímý dopad na tloušťku či štíhlost má tělesný metabolismus. Nejste-li se svou postavou spokojeni, je možné jej v postupu času ovlivnit. Podstatnou roli při hubnutí a přibírání hraje systém dvou vnitřních alarmů. Známe-li principy jejich fungování, můžeme své tělo úspěšně směrovat ke štíhlosti.

Receptor hladu

První alarm se zapne, když čidlo – tzv. interoreceptor – signalizuje změnu uvnitř organismu. My se zaměříme na změnu hodnoty cukru. Takže čidlo hlásí: „Hladina cukru šla dolů. Je třeba jej rychle doplnit." Mozek na základě hlášení zpustí kompenzační mechanismus, který se navenek projeví tím, že člověk dostane hlad. Je to však jen mírný hlad a dá se snadno vydržet. Můžete tedy s jídlem ještě nějakou chvíli počkat. Jak dlouho? Jestliže se rozhodnete příliš dlouho nečekat a dodat tělu malé množství potravy, mozek zaznamená, že jeho základní potřeba byla naplněna a vše je v pořádku. Hladina cukru stoupne na optimální hodnotu. Tímto se naplní normální energetická potřeba těla.
Jestliže se však rozhodnete hlad předržet a najíst se později, s velkou pravděpodobností hrozí riziko, že se sepne druhý alarm, aby signalizoval, že mozku chybí palivo pro energii. Organismus neobdržel zásobu cukru z vnějšku, a proto je nucen využívat vnitřních zdrojů, které jsou uloženy v podobě glykogenu ve svalech a játrech. Podle toho, z jaké části těla je cukr v době nouze „vybírán", objevují se zdravotní problémy.

Jsem najedený, tedy šťastný

Jestliže tělo později dostane nějaké jídlo, doplní potřebu glykogenu a zároveň vytvoří tuky pro horší časy.
U některých lidí se po několika takových „hladovkách" čidlo hladu propojí s psychikou. Člověk dostane strach, že když se nenají, něco se stane. Když se naopak nají, je mu dobře a prožívá pocit štěstí. Postupně vzniká závislost na jídle. Psychika zkrátka buduje ochranný mechanismus, aby se tělo zase nedostalo do potravinové nouze. Jenže takto „postižení lidé" jedí velké porce jídla ve velkých kalorických dávkách.
Přitom si můžete všimnout, že většina hubeňourů stále něco jí, spíše zobá jako ptáček. Svůj metabolismus mají nastaven tak, že když jen cítí náznak hladu, vezmou si hned něco malého k snědku – třeba bonbon. Toto je v podstatě dobře, protože bonbon obsahuje cukr. Zásoba cukru je doplněna a zbytky jídla, které nejsou ještě od oběda stráveny, postačí pro další výdej energie.

Plusy pro cukr

Jsme biologické mechanismy a naším palivem je cukr. Není v těle buňka, která by cukr nepoužívala jako svůj pohon. Pohyb hladkých svalů, plic, chůze, běh... vše jede na cukr. Přesto je tato látka považována za něco škodlivého. Velkou roli v odmítání rychlého cukru (například sirupů, hnědého, bílého cukru, marmelád, cucavých bonbonů) hrají zubaři. Tímto přístupem ale sledují pouze svůj profesní zájem – poškození zubní skloviny, množení bakterií v dutině ústní a vznik zubních kazů. Vůbec je nezajímá vliv na celkové fungování organismu. Je přece například lepší mít kazy, ale chodit, než mít naprosto zdravý chrup a být na vozíčku třeba z důvodu silného poškození páteře, k němuž došlo kvůli naprosté eliminaci cukru z potravy. Nebo ne?
Jakékoliv úplné vysazení cukru není nikdy dobré. Rychlý cukr ovlivňuje hustotu krve – ředí krev. Jestliže jej nejíte, může docházet k houstnutí krve.
V malém množství doporučuji konzumaci takových sladkostí, které delší dobu vydrží v ústech a cukr se do těla dostává postupně. Jestliže pijete kokakolu či jiné sladké limonády, je třeba dbát na postupné upíjení, a ne vypít velkou sklenici najednou. Nedochází tím pak k zatížení vnitřních orgánů, jako je slinivka. Je zajímavé, že i nemocná slinivka, která nepracuje v optimálním výkonu a nevyrábí dostatek inzulinu, potřebuje přísun cukru, aby vůbec alespoň nějaký inzulin mohla vyrobit. Metodu rozhodně nedoporučuji zkoušet diabetikům z důvodu nedostatečné kontroly hormonu inzulinu v jejich těle.

Nejím, a přitom tloustnu

Lidé, kteří vydrží dlouho bez jídla a ještě se tím ostatním chlubí, většinou přibírají.
Jestliže silný člověk potřebuje zhubnout, měl by občas sníst bonbon, oplatku apod. (Tím není myšlen sáček bonbonů nebo karton oplatek!), nejdříve však 1,5 hodiny po jídle! (Nikoliv ihned po jídle.) Přesto, že tím sní o něco více jídla, než když „nejedl a přibíral", začne hubnout.
Někteří lidé mají mezi jednotlivými jídly příliš dlouhé pauzy (5 až 6 hodin), aniž přitom sledují svůj pocit hladu. Tak dochází ke spuštění druhého alarmu a začnou paradoxně přibírat. Z hlediska hubnutí velmi záleží na tom, kdy budete jídlo jíst. Bude-li to včas po zaregistrování pocitu hladu a v přiměřeném (tedy nevelkém) množství, začnete hubnout.
Stejně tak lze bonbonovou metodu využít, potřebujete-li ztloustnout. Dejte si bonbon bezprostředně po hlavním jídle, kdy ještě nepociťujete žádný hlad, a poctivě dodržujte asi 4–5hodinové pauzy mezi jednotlivými jídly.
Metabolismus se může přetvářet půl roku až rok. Není to otázka jednoho dne.

Nadváha

Proč někteří lidé nemohou zhubnout?

 Je to pár měsíců, co sezonně ve společenských časopisech proběhly všechny možné tipy, jak zaručeně zhubnout do letního oblečení. Přes Vánoce je naopak povoleno přibrat, a tak to jde rok za rokem stále dokola. Výsledkem bývá většinou pozvolný příbytek na váze. Může brát proto takové rady někdo ještě vážně? „Nedůležité“ hubnutí totiž neexistuje. Zahrávat si s vlastním tělem je nesmysl. Vůbec nejde o to, půl roku shazovat kilogramy a pak se vrátit ke starým návykům. To buďte raději tlustí! Proces hubnutí je život sám. Když se k tomuto kroku rozhodnete, musíte nenávratně změnit životní styl a ten pak již neustále dodržovat.

Hubnutí vyžaduje disciplínu, vytrvalost, nekompromisní zvládání chutí na oblíbené pochoutky, a hlavně se při tom všem moc nelitovat. Musíte mít chuť na opravdovou změnu. Věta: „Chci zhubnout!“ by neměla být pouze frází, kterou vypustíte z úst, když si v obchodě s oblečením zkoušíte v kabince o pár čísel menší kalhoty. Hubnutí zkrátka musíte myslet stoprocentně vážně.

Jakou máte motivaci?

Když se tedy se vší vážností rozhodnete k tomuto kroku, nejprve se na sebe podívejte milujícíma očima, které vás nebudou kritizovat, ale naopak vám budou chtít pomoci.

Dobrou prvotní motivací pro hubnutí je stanovení si cíle. Mladé dívky si například mohou přát postavu jako modelky. Lidé ve středním věku si třeba přejí vypadat dobře v plavkách na pláži, být přitažliví a mít možnost si koupit oblečení, které se jim líbí, a ne jen to, do kterého se nasoukají. Senioři často hubnou ze zdravotních důvodů. Vnitřní orgány obalené tukem nefungují optimálně. Při nadváze bývají voda a odpadní látky uloženy v tuku. Tkáň bývá křehká a náchylná k modřinám a úrazům, které se pak mnohem hůře hojí. Nadváha je zátěží také pro práci srdce. Při spaní se spotřebuje větší množství kyslíku. Více je namáhán hrudník. Zkrátka, nadměrná a svým způsobem zbytečná práce organismu je daní za to, že člověk miluje jídlo a v hojném množství si jej dopřává.

O kráse se v tomto článku zmiňovat nebudeme. Každý má svůj osobní názor na to, co znamená krása. Někdy je silná žena pěkná a přitažlivá, stejně tak muž. Hrají zde tedy roli i jiné faktory než jen perfektní postava. Zaměříme se pouze na oblast zdraví, protože tloušťka a zdraví nejsou vůbec kamarádi.

Dále uvedené informace si nekladou za cíl někoho se dotknout, nýbrž jen informovat a ukázat některé důvody, jež u mnoha lidí k tloušťce vedou.

Dělal jsem průzkum mezi svými pacienty s nadváhou, abych zjistil, které faktory u nich nadváhu způsobují. Tito lidé ke mně chodili na korekci páteře, kloubů apod. Kromě problémů s pohybovým aparátem měli nějaký ten kilogram navíc. Ve chvíli, kdy se jejich zdravotní stav díky terapiím zlepšoval, začala se jim také formovat postava a hubli. Toto byl však vedlejší účinek léčby, nikoliv cíl.

Nástrahy těhotenství a kojení

Zjistil jsem, že ve většině případů mají tlustí lidé partnera či partnerku. Než se s ním/ní seznámili, vypadali zpravidla jinak. Poté, co se vdaly a oženili, dost časem přibrali na váze.

Mezi hlavní faktory ztloustnutí patřilo u žen období těhotenství. V některých případech zapnulo genetickou náchylnost k tloušťce (to znamená, že vždy někdo z rodiny až do třetího pokolení zpět byl tlustý).

Většina žen dlouho kojí, protože si přečetly, že kojit co nejdéle je správné. Jestliže se jim však netvoří dostatek mléka, jedí ve velkém množství kalorická jídla. Cenou za více mléka pro miminko bývá ale většinou tloušťka maminky.

Pacienti – manželé těchto obézních žen říkají, že přestávají vidět svou ženu jako sexuální partnerku. Takovou holku si přece nebrali! Jsou zklamaní, protože si vybrali štíhlou dívku v minisukni, a teď mají doma zápasnici sumó. Zachránit vztah pak dokáže pouze „sebeoběť“. Muži mají své „náhle“ ztloustlé ženy rádi, ale vidí je již jinak – jako „mamču“. Je třeba zdůraznit, že tito muži vypadají většinou velmi dobře.

Trávící sexuální vztah

Náš mozek je zkonstruován tak, že když mu něco chybí, dokáže si vytvořit vhodnou náhražku. V našem případě u tlusté ženy bývá náhražkou jídlo za sexuální vztah. Proces jedení a polykání je prožíván jako sex – „trávící sex“ – sex s trávicími orgány. Místo pohlavních orgánů se spouští trávicí orgány. Když se tento mechanismus u žen spustí, je těžké jej ovládnout. Dosáhnout sexuálního uspokojení je dřina, ale dostat kus housky se šunkou do úst není vůbec problém.

Aby žena zvládla svůj přejídací návyk, musí mít dobrého partnera, který ji pochopí a bude se jí snažit pomoci. Je nutné, aby byl, nezávisle na fyzickém vzhledu, mezi partnery obnoven či vytvořen blízký kontakt, kvalitní sexuální vztah, kterému by žena dala přednost před houskou se šunkou či čokoládovou tyčinkou. A takový vztah musí být dlouhodobý. Nejde o to, že se muž na chvíli „přemůže“ a za měsíc se vše vrátí do starých kolejí.

Hormony

Další skupinou jsou ženy a muži, kteří říkají, že sexuální vztah s partnerem je v pořádku, ale přesto jsou tlustí. Tito lidé bývají nemocní hormonálně. Zhubnout lze pouze vítězstvím nad sebou. Takovou disciplínu snad ani není možné vydržet, proto se v mnoha případech zase vracejí k jídlu.

Jídlo lékem proti strachu

Jsou tací, kteří když nejedí, tak se bojí. Vědí, že zahánět strach jídlem je nesmysl, ale nedokážou s tím nic udělat. Stále musí něco žvýkat. Jídlo je pro ně reálná záležitost a drží je v přítomnosti. Když nejedí, jsou mimo realitu. Jedná se v podstatě o maniodepresi (tj. závažný psychický stav, kdy dochází ke střídavým změnám nálad od vitality k apatii až hlubokým depresivním stavům). Když tito lidé jedí, je pro ně život krásný a bezproblémový. Stejně tak se dá jídlem dobře zahnat smutek, stres, nervozita či jiné negativní stavy. Naopak při pocitech štěstí a radosti jídla tolik nepotřebujeme.

Ve zdravém těle zdravý duch

Jak naznačuje latinské přísloví: „Mens sana in corpore sano“ – „Ve zdravém těle zdravý duch“ – existuje vliv ducha na tělo a opačně. Je-li tělo nemocné, trápí se zároveň duch, a je-li nemocný duch, trpí tělo. V našem případě chce duch jíst a tělo trpí následky přejídání. Takové tělo dřív nebo později onemocní a trápí se, stejně tak trpí i duch. Člověk je v nepohodě a tento stav potřebuje určitým způsobem ventilovat. Záleží hodně na vyspělosti ducha, jak se v takovém případě projeví. Mnozí lidé jsou proto v dnešní době agresivní. Oni vědí, že jsou agresivní, ale neumí si pomoci. Stav, kdy jejich tělo trápí ducha (či obráceně) nedokážou řešit lépe než tím, že jsou agresivní vůči druhým.

Hubnoucí terapie

Jak již bylo mnohokrát řečeno, zaměřuji se na korekci a léčbu pohybového aparátu. Obezita tento proces velmi ztěžuje a prodlužuje dobu léčby. Proto pacientům vysvětluji, že je dobré zhubnout. Bývá nutné, aby upravili jídelníček a pravidelně jedli jen to, co jim doporučím. Ještě před první návštěvou přestaňte s konzumací všech mléčných výrobků. (Toto doporučení dávám všem svým pacientům.) Kromě úpravy jídelníčku a pomoci při nalezení psychické příčiny tloušťky podporuji proces hubnutí speciální terapií. Využívám k tomu patentovaný přístroj na neinvazivní (tj. bez injekcí, řezů a jiných chirurgických zákroků) hemodialýzu. Hemodialýza je – krátce řečeno podle klasické medicíny – procedura, která umožňuje čistit a filtrovat krev. Organismus se tak zbaví močoviny, toxických látek, nadbytečné soli a vody. Tento zákrok potřebují lidé, jimž selhaly ledviny.

A dále provádím celkovou lymfodrenáž. Tímto způsobem se dobře uvolní lymfa, aktivuje se funkce ledvin a střev. Laicky řečeno se toto uvolnění projeví například očistným průjmem či častým chozením na malou stranu. Dotyčný se tak krásně očistí od toxinů a začne hubnout v oblasti boků, zadku, břicha, stehen, lýtek, bočních stran těla, na rukou a v obličeji. Terapie nemá žádný vliv na zmenšení prsou (ta zůstanou stále stejně velká).

Protože je člověk odvodněný, má často žízeň. Někomu, kdo dříve málo pil, připadá takový stav nezvyklý a může si myslet, že se jedná o příznak cukrovky, ale není to tak. Tělo potřebuje propláchnout. Pak teprve začínají správně fungovat trávicí orgány, přestávají být potíže se střevy, ledvinami, močovým měchýřem, u žen s vnitřními pohlavními orgány. Mírní se onemocnění jater, slinivky a dalších vnitřních orgánů. Příjemným vedlejším účinkem přístrojové lymfodrenáže a hemodialýzy je rovnání nohou. Máte-li nohy do písmene O nebo X a zároveň splňujete určité podmínky, o kterých se více dozvíte v příštím čísle, je možné mít v jakémkoli věku krásné rovné nohy bez řezů a bolesti.

Terapie má též pozitivní vliv při skolióze, hrudní kyfóze (tzn. záda jsou kulatější, než je běžné) a bolestech zad. Prospívá lidem s artrózou páteře, kyčelních kloubů, kolen a kotníků. Pomáhá též při chronické blokaci žeber. Navíc si organismus při terapii vytváří více endorfinů neboli hormonů štěstí a dobré nálady. Pacient se tak stává novým člověkem.

autor: Ing. Petra Forejtová

Poradna Vjačeslava Kirjuchina

uveřejněno v časopise Sféra, vydání 07/2010

Po medu se netloustne!

Dosud někteří dietologové varují, že med způsobuje obezitu, protože má vysokou kalorickou hodnotu. Nesmějí ho prý jíst diabetici. Tyto obavy jsou ale zbytečné!

Med je sice velmi sladký, ale převažuje v něm jednoduchý cukr hroznový (glukóza) a ovocný (fruktóza). Lidské tělo tráví řepný cukr (sacharózu) velmi složitě a potřebuje k tomu mnoho minerálů, zejména vápníku. Právě proto se lidem, kteří dlouhodobě sladí bílým řepným cukrem, často kazí zuby a řídnou kosti kvůli nedostatku vápníku. Tělo se okyseluje a musí kyselost neutralizovat vápníkem. Důsledek? Máte-li osteoporózu, slaďte raději medem.

K tomu, aby včela sebrala nektar pro jediný kilogram medu, musí do úlu přinést svůj náklad při 150 000 výletech. Odborník A. Z. Zlotin tvrdí, že při tomto úkolu malý zranitelný tvoreček nalétá neuvěřitelných 360 000–460 000 kilometrů. Když přičichnete k jediné lžičce květového medu, pochází z tisíce květů. Na jedinou skleničku je zapotřebí nektar z dvou a půl milionu kvítků.

Po 2700 let lidé med užívali k léčení rozmanitých chorob (včetně tropických) až do plného pochopení příčin infekce a nasazení antibiotik. Vědci poté objasnili, že med působí jako antibakteriální (antiseptický) činitel – podobně jako penicilin a streptomycin. Účinnost přitom ovlivňuje druh léčivých rostlin, ze kterých pochází nektar.

Díky vysokému obsahu cukru med ničí bakterie procesem zvaným osmolýza (prasknutí buňky destrukcí buněčné membrány). Nemohou se na něm zachytit ani kvasinky ze vzduchu, protože obsah vody je příliš nízký.

Ve zlatavé sklenici je celá lékárna

V lidové medicíně se med používal pro krytí ran, popálenin a vředů, redukoval otoky a jizvy. Osvědčil se proti bolení v krku. Postačily dvě lžíce medu, které se spolu se šťávou z půlky citronu rozpustily ve sklenici vody. Další použití: choroby srdce, jater, žaludku a močového ústrojí, chřipková onemocnění, černý kašel, tuberkulóza plic, vředy, otravy. V zažívacím traktu působí jako přírodní antibiotikum. Ochraňuje sliznici žaludku před dráždivými látkami. Nefiltrovaný med může zabraňovat vzniku senné rýmy. Půl lžičky medu nalačno zklidní žaludeční vředy nebo podrážděný žaludek. Z hlediska čínské medicíny jsou žaludek spolu se slezinou a slinivkou párovými orgány a spolupracují. Sladká chuť stimuluje jejich činnost, navíc med je pro takovou stimulaci naprosto ideální. Osvědčil se i při snižování krevního tlaku, kdy užívání medu rozšiřuje krevní cévy. Tradičně slouží jako vhodný prostředek při nespavosti (dvě lžičky před spaním).

Med a cukrovka

Pokud jde o příčiny cukrovky, většina lékařských učebnic se tomuto tématu pečlivě vyhýbá. Jiné uznávají, že příčina je neznámá. Podávání inzulinu, což je hormon slinivky břišní, upravuje patologický stav u cukrovky a převádí cukr do glykogenu, což povaha cukrovky není schopna plnit. Inzulin je doplněk při léčbě diabetu, ale v žádném případě lék. Používání inzulinu je náročný postup. Pacient musí injekčně brát inzulin asi půl hodiny před každým jídlem, aby upravil tuto funkci. Jeho dávkování musí být přesně stanoveno, protože jednotky inzulinu musí korespondovat s následujícím jídlem a s pacientovou tolerancí cukru atd. Jakákoliv látka, která by mohla být orálně užívána při mírné cukrovce pro převod sacharidů na glykogen, by byla neocenitelná a překročila by prospěšnost jinak užitečného inzulinu. Úleva od těžkopádných podkožních injekcí by byla neocenitelnou službou. Zda by diabetici mohli využít med přeměnou na glykogen a nahradit potřebný zdroj energie pro své vyčerpané systémy, je problém hodný nezaujatého vyšetřování. Existuje mnoho indikací, že tato možnost tu je.

Med a rafinované cukry se liší nejen v chemických vlastnostech, ale také ve fyziologických účincích. Okolnost, že med obsahuje invertní cukry a ušetří zeslabeným zažívacím orgánům dodatečnou práci s inverzí komerčních cukrů, je důležitým faktorem a významnou výhodou. Ve vztahu k diabetu existují také další výrazně heterogenní funkce cukru a medu. Pokud byl inzulin podáván diabetickým pacientům před jídlem a byl přebytek jednotek inzulinu, než je následně spotřebováno sacharidů, nebo nebyla potrava vůbec, může se objevit vážný, často katastrofální inzulinový šok. Důvodem pro tuto událost je, že inzulin bude konzumovat cukr a již tak skromné rezervy organismu. Nedostatek krevního cukru je stejně nebezpečný jako nadměrný. Jedinou cestou k nápravě takové situace je řídit dostatečné množství glukózy a kompenzovat působení přebytku inzulinu.

Byly hlášeny případy, kde bylo podáno velké množství medu k odvrácení inzulinového šoku kvůli subglykemii, ale výsledky nebyly příznivé. Na druhou stranu, následující podání glukózy rychle neutralizovalo škodlivé efekty inzulinu. Pomalá absorpce ovocného cukru a zpoždění transformace v systému do glukózy by se považovaly za neefektivní. To jasně dokazuje, že na chemickém a fyziologickém základě existuje rozdíl mezi obyčejným cukrem a medem. Stejná nerovnost je mezi glukózou a ovocným cukrem, druhou důležitou složkou medu. Příznaky subglykemie, které následují po úplném odstranění jater u zvířat, byly rychle odstraněny podáváním glukózy, zatímco ovocný cukr se ukázal jako neúčinný. Je pozoruhodné, že ovocný cukr se jen zřídka – pokud vůbec – nalézá v krvi.

Bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy byl med diabetiky dobře snášen a dodával jim požadovanou energii. Některé z těchto zpráv tvrdí, že med byl použit v beznadějných diabetických situacích, a s úspěchem. Některé zprávy jsou velmi poučné. Pan G. J. (USA) píše: „Byl jsem železniční inženýr, ale stal jsem se obětí cukrovky a musel jsem se vzdát práce, protože jsem byl velmi slabý. Doktoři prohlásili, že pro mě neexistuje žádná naděje. Pak jsem se rozhodl pro dietu, byť ji doktoři odmítli. Tady je: špenát - syrový nebo vařený, většinou syrový; hlávkový salát slazený medem a limetová šťáva; syrová mrkev – umytá, vykartáčovaná a strouhaná, slazená medem pro chuť; salát ze syrového zelí s limetovou šťávou a med; zralá rajčata – syrová nebo konzervovaná, slazená s medem; celozrnný pšeničný chléb. Od počátku diety doktoři nemohli najít stopy cukru, ačkoli mě jich testovalo několik, aby uspokojili svou zvědavost. Nyní je mi 65 let, jím všechno a pracuji jako každý muž mého věku.“

Pan L. M. D. z New Yorku píše, nejenom, že vyléčil mnoho případů revmatismu pomocí včelích žihadel, ale dodává také seznam lidí, kteří byli obětí cukrovky. Potom, co si dopřáli med, uzdravili se. „Jedni manželé trpěli oba cukrovkou, léčili se u různých lékařů dlouhou dobu bez zlepšení. Nakonec zahájili dietu sestávající z velkého množství medu a spousty ovoce, a dnes jsou oba v pořádku.“ Taková odhalení, i když pocházejí od laiků, by měla vzbudit pozornost úctyhodného lékařského bratrstva.

K ospravedlnění domněnky, že med se může dávat diabetikům, vede také tvrzení zástupců lékařského povolání. Dr. F. C. Ameiss obhajuje med tupelo (druh modřínu) pro diabetiky, protože obsahuje minimum dextrózy a maximum fruktózy. Dr. Desiderius de Beszedits z Mexika již v roce 1934 napsal: „Použití medové diety v léčení cukrovky může vypadat nevědecky, nelékařsky, dokonce skoro hloupě teoretickému nebo povrchnímu pozorovateli. Právě při tomto psaní, jsou moje včely zaměstnány nošením medu z rostlin v květu nazývaných retama nebo tecoma mollis, retania nebo tronadora. Dělám výluh a výtažek z této rostliny (listy a kořeny) a dávám ji diabetickým pacientům v kapkách v čaji manzanilla, když nemůžu získat listy na čaj, kterému dávám přednost. Čaj, tinktura a vodní extrakt rostliny mají rozhodně a zřetelně antiglykosurické a eupeptické vlastnosti a jeho antipolyurický účinek je rychlý. Nyní všichni víme, že včela saje kvintesenci z květové šťávy, přidává něco ze sebe (sliny nebo jiné substance), a pak vše zpracuje do medu. Každá země má velký počet léčivých rostlin a včely sbírají jejich med i z jejich květů. Není těžké pochopit, že z tohoto důvodu se med hodí do léčebné diety pro diabetiky. Nejpravděpodobněji je právě správnou potravou pro zeslabené hladové žlázy.“ Názor, že léčivé vlastnosti jistých rostlin se přenáší včelami z květů do medu, je dosti rozšířený. Menelik, velký král Etiopanů, údajně pěstoval stromy Coso, pod kterými umístil včely. Med Coso, který včely sbíraly z květů, byl považován za vynikající lék proti parazitickým červům. Lžíce medu ve vodě stačila na to, aby byly viditelné výsledky. Domorodci v Indii kapou med z lotusu do očí a léčí tak šedý zákal. Důvěra v antituberkulozní účinek eukalyptového medu je světoznámá.

Dr. A. Y. Davidov z Ruska zjistil, že med je dobrou náhražkou cukru a jiných sladkostí při cukrovce. Věří, že med brání acetonemii a snižuje obsah cukru v moči navzdory faktu, že obsahuje 75 % cukru. Jeden z jeho pacientů užíval půl kilogramu medu během deseti dnů bez zvýšení obsahu cukru v moči. Když bylo užívání medu zastaveno, procento cukru v moči se zvýšilo a pacientovi byly podány 4 čajové lžičky medu denně, potom obsah cukru znovu poklesl. Dr. Davidov hlásil dalších šest případů, kde měl med prospěšné účinky při cukrovce.

Profesor A. Szent-Györgyi, objevitel vitaminu C, publikoval zajímavé výsledky, které získal ústním podáváním kyseliny jantarové v léčení kyselosti cukrovky. Toto, pokud se to potvrdí, může vysvětlit příznivé účinky různých kyselin, mimo jiné mléčné, jantarové, citronové, jablečné a dalších, které med obsahuje. Vytváření nebezpečného acetonu při cukrovce je možné upravit za pomoci těchto kyselin. Za ovocnými kyselinami nemusíme jít daleko. Obsahuje je každé ovoce. Angrešt má třeba kyselinu jantarovou, jablko kyselinu jablečnou a citron kyselinu citronovou. Podobně jsou na tom i jiné druhy ovoce, které můžeme použít pro ideální snídani. Jak taková snídaně může vypadat? Připravíme ji z nastrouhaného jablka, ovesných vloček, šťávy z citronu, bílého jogurtu, a vše osladíme medem.

Dlouhověkost a hladina inzulinu

Zkoumáním dlouhověkých lidí bylo zjištěno, že mají výrazně nižší hladinu inzulinu v krevní plazmě, nižší výskyt nádorových onemocnění, kardiovaskulárních problémů, celkově se těší většímu zdraví a fyzické a duševní pohodě. Na jednu z nemocí, kdy člověk zapomíná a hledá svoje věci, se můžeme podívat i z jiného úhlu. Alzheimerova choroba je v podstatě jiná forma cukrovky, kdy organismus nedostatečně využívá vyprodukovaný inzulin. Buďme věrni potravinám, jež nám dala příroda. Co si můžeme jako výživu, kromě medu, naordinovat z preparátů Diochi při diabetu? Rozhodně Vista Clear. Obsahuje ideální složky pro regeneraci ledvin a fytolátky napomáhající snižovat hladinu cukru v krvi, a výtažek z koňského kaštanu má prokázaný účinek při obezitě. Slabá funkce ledvin je vždy v pozadí dysfunkce hormonálního systému a kaštan koňský obsahuje látky podobné hormonům v kůře nadledvinek. Ve Vista Clearu se násobí několik účinků dohromady: antiobézní, antidiabetický, regenerace ledvin, kloubů a očí. Vše, co by mohl potřebovat diabetik s nadváhou.

(Autor naléhavě upozorňuje diabetiky, aby med nepoužívali bez porady s lékařem.)

uveřejněno v časopise Sféra, vydání 05/2010