927x127 HEAD VPRAVO

Rozhovor: Kvantový fyzik Jan Rak

Změna smýšlení o realitě vede k tomu, že se člověk mění z role oběti do role tvůrce.

Poslední dobou stále častěji – nejen z úst kvantových fyziků – zaznívá, že prožíváme právě takovou realitu, jakou si sami vytváříme a jsme svým způsobem spolutvůrci světa.  Můžete laikovi tento pohled přiblížit?

 Je to poměrně jednoduché. Tento svět – vnější realitu a samozřejmě i sami sebe zažíváme a zkoumáme prostřednictvím pěti smyslů. Všichni víme, že disponujeme hmatem, čichem, sluchem, zrakem, chutí, ale navíc se jako smysl dá považovat i abstraktní myšlení, díky němuž smyslově zkoumáme abstraktní svět myšlenek a představ. Dnešní člověk si obvykle myslí, že všechny signály, které k němu přicházejí, jsou někde venku.  Dá se na to ale nahlížet i tak, že vše, co zažíváme včetně světa kolem nás, jsou jen zkušenosti vědomí.  Všechno, co existuje, existuje jen proto, že to registruje vědomí.

Samozřejmě by bylo potřeba precizovat, co přesně pojem „vědomí“ znamená. Bohužel se nám to těžko podaří, protože o tomto fenoménu zatím nepanuje shoda ani mezi vědci, ani mezi filozofy. Nicméně si pro tento okamžik představme pod pojmem vědomí to, co registruje a vnímá hologram reality. Pokud se na to podíváte z tohoto pohledu, dá se přistoupit na myšlenku, že vědomí je jediné, co vlastně existuje. Už filozof Descartes říkal: „Myslím, tedy jsem“, a zpochybňovali tak veškerou obecnou pravdu. Ať se bavíme o čemkoliv, tak otázkou zůstává, co je vlastně pravdou. Tedy i Descartes si už tenkrát uvědomil, že jediné, co může s jistotou tvrdit je, že on sám existuje. Potom se poměrně snadno dá přistoupit na myšlenku, že vědomí je jediné, co existuje.

Vědomí je jediné, co existuje.

To už je hodně abstraktní…

Ano, je těžší tento přístup akceptovat. Je to ale základ všech myšlenkových přístupů třeba z východu. Vědomí je primární. Filozofové i mystici říkají, že všechny zkušenosti vědomí, které máme, mají prvotní základní zkušenost v sebeuvědomění – v uvědomění si JÁ JSEM. V moderním slova smyslu „JÁ“ označuje to, čím vědomí je – a tím je prázdnota bez formy, obsahu, času, prostoru… nicota, ze které vše pochází. JSEM je už vědomí, nicota v pohybu. Vzniká tam již iluze pohybu, neboli času, která pak vytváří prostor, život a vše, co s tím souvisí.

JÁ JSEM je vlastně prvotní uvědomění si. Když se dítě narodí, začne si uvědomovat, že je, začne vnímat svět. Ale i v rámci božského vědomí se dá vznik vesmíru interpretovat uvědoměním si božského vědomí, že je.

BOX:

Dnešní většinový názor říká, že svět je mechanický, materialistický stroj a že existuje tam venku. Že prožíváme něco, co nemůžeme ovlivnit, že se dějí náhody, průšvihy apod., a že jsme obětí vnějších okolností. Mysticismus, východní filozofie a podle mě i moderní věda ve smyslu kvantové fyziky, která jasně narazila na problém vědomí, nabízí druhou variantu:  Zdrojem všeho je vědomí, které generuje vše a pozoruje samo sebe.  Změna těchto paradigmat, změna smýšlení o realitě, vede člověka k tomu, že se mění z role oběti do role tvůrce. Myslím si, že je to obrovským přínosem pro daného pozorovatele a navíc si myslím, že prožíváme dobu, která nějakým zázračným způsobem toto téma otevírá až téměř násilně. Jako kdybychom stovky let procházeli jakousi evoluční fází, kdy si k tomuto chápání jednotlivci dospívali jakousi jemnou cestou, ale doba dnes nastavuje takové zrcadlo a tak třese naší realitou, že nelze uniknout a ta změna se děje téměř revolučně. KONEC BOXU

Směřuje k propojení spirituality a vědy?

Moderní společnost nahrazuje často religiózní či náboženské vnímání a otázky vědou – toto prolínání světů mě obrovsky přitahuje. Vše se dá prezentovat východním deduktivním způsobem myšlení, nebo západním, tedy tím induktivním. Na západě hodně věříme na logiku a racionalitu a to, že věda racionálním vědeckým zkoumáním odhalí odpověď na jakoukoliv otázku. Nicméně z toho východního mystického směru se ukazuje, že existuje něco, co se dá vědecky zkoumat, ale je to veskrze subjektivní. Od psychologie až k mystickým zážitkům nebo zážitkům blízkým smrti – ty jsou veskrze subjektivní, přesto mají charakter objektivní reality, protože každý, komu se to stane, vypovídá víceméně stejně. Lidé, kteří prošli zážitkem blízkým smrti, mají zkušenosti velice podobné.

Mystická zkušenost je pravděpodobně verbálně nesdělitelná…

Moderní věda, i mystická zkušenost ukazují, že racionální pravdu nelze sdělit nebo předat – dá se pouze zažít. I moderní společnost, která lpí na vědeckém a racionálním uchopení, pro mě z nějakého nepochopitelného důvodu ignoruje to, že sama věda přesně k tomuto závěru dospěla taky. Matematici jako Kurt Gődel dospěli k závěru, že matematika sama o sobě nemůže vytvořit systém, který by nebyl rozporuplný. Dokázali, že matematika sama, což je vlastně svatý grál logického a racionálního myšlení, má své limity, přes které se nikdy nemůže dostat. Podle mě je to stejně významný objev, jako Einsteinův objev teorie relativity, kterou vlastně dokázal, že nic se nemůže pohybovat větší rychlostí než rychlostí světla.

Podle mě to všechno směřuje k tomu, že skutečnou pravdu lze jenom zažít. Můžete ostatním souputníkům nabídnout nějaké způsoby, jak se jí dobrat, ale nemůžete ji sdělit…

Co skeptici a ti, co lpí na paradigmatu racionální vědy?

Skeptiky mi byl udělen bludný balvan, ale domnívám se, že i ti skeptici, kteří tak lpí na tom, že je to přesně tak, jak tvrdí racionální věda, a nic jiného není přípustné, tak i ti se dříve či později nevyhnou konfrontací s touto skutečností. I když ostrakizují lidi, kteří se snaží o jiný pohled…

To připomíná církevní středověk. Je zřejmě bezpečné se opřít o strukturu racionální vědy?

Je bezpečné se opřít o strukturu většinového názoru. Každý vás podpoří.

Akademická obec je zřejmě náročné prostředí.

Ano, to samozřejmě je. Ale já se osvobodil ze systému – neříkám, že jsem „huba nevymáchaná“, ale nemohu žít proti svému přesvědčení. V akademickém světě funguje velmi silně autocenzura.

Mluvil jste o změně paradigmatu – je možné, že když si kritické množství lidí uvědomí, že realita je poněkud jiná, než jsme si zvykli ji vnímat, pak se to jako by „překlopí“…?

Pro mě ne úplně z jasného důvodu k této transformaci dochází úplně revolučním způsobem. To, co dneska prožíváme, o tom dříve snilo spoustu otevřenějších lidí.  Třeba před pěti lety se spousta lidí bavilo o ekologii, o globálním oteplování, o tom, co se musí změnit. O tom, že by se lidi měli probouzet. Města byla přelidněná – miliony turistů, přehuštěná obloha, léto začínalo už někdy v únoru… Najednou se vše s covidem zastavilo, v zimě napadl sníh, prožili jsme normální jaro, prší, ve městě je prostor – prostě se to děje. Někdy radikálním a dramatickým způsobem, sice prožíváme manipulaci vlády, ale opravdu se změna děje.

Před tím jsme měli možnost si cestu vybrat. I když samozřejmě následovat nesystémovou cestou vyžaduje velkou odvahu a oběti. Vykresluje to nádherně film o Giordano Brunovi – pokrokovém mysliteli své doby, který si podle paradigmatu tehdejší společnosti zasloužil ten nejtvrdší trest. Tehdy by vám 99% lidí řeklo, že je to správně, protože je to v rozporu s tím, co hlásá církev. Dnes každý ví, že měl vlastně pravdu. Každý akceptuje, že se Země točí kolem Slunce. Dnes jsou všichni na straně Giordano Bruna a ví, že se Země točí kolem Slunce, ale právě tito stejní dnes zase stojí na straně většinového názoru.

Dnešní společnost vlastně dělá to samé, sice se už neupaluje, jen jsme se posunuli. Před pandemií měl každý svobodu vystoupit z řady, což bylo podobně jako ve středověku, i když už nešlo o život. Teď svobody pro rozhodnutí ubylo. Pandemie nás nutí dělat zásadní rozhodnutí a už na to nemáme celoživotní prostor.

Vaše rozhodnutí se může opírat o většinový názor, anebo se můžete zastavit a zamyslet, zda se je pro vás v pořádku slepé přijímání názorů, které jsou prezentovány v televizi a v novinách. Například co virolog, to jiný názor. Každý si musí všimnout, že ve sdělovacích prostředcích mají prostor pouze virologové s jedním názorem. Ti ostatní jsou určitým způsobem cenzurovaní.

Teď nám doba ukazuje limity a možnosti systému a to, zda jsme ochotni tento systém dál utvářet.

Jak se tedy mohu vymanit z Matrixu, z toho, že nebudu ovce systému – jak dojdu k tomu, budu realitu vnímat jinak?

Víceméně jsme to už řekli na začátku. To, čemu věříte, tvoří to, co prožíváte. To je váš Matrix. Matrix, který máte v hlavě, tvoří síť toho, čemu věříte.

To, čemu věříte, to se pak v realitě manifestuje.

Použiji příklad – Jarda Dušek často vypráví historku o příjezdu Kolumba na ostrovy u Ameriky. Indiáni viděli jen námořníky na lodích, ale lodě schopni vidět nebyli, protože nevěděli, co loď je. Až jejich šaman, který měl otevřenější vědomí, byl schopen lodě vidět a tento vjem nasdílel do kolektivního vědomí kmene. Pak už je viděli všichni… Pokud se otevřete této možnosti, pak podobné věci můžete zažívat dennodenně. Někteří lidé věci, kterým nevěří, prostě neuvidí. Sensitivita se ale dá díky meditacím vycvičit.

Můžeme do této kategorie zařadit i zažívání zázraků?

Třeba taky… Když nevěříte v UFO, tak ho asi ani nikdy neuvidíte – pokud nedojde k nějaké hluboké transformaci kolektivního vědomí, což se ale také může brzy stát. Ten, kdo v něj věří a aktivně se snaží ho vidět, tak ho prostě uvidí.

Váš „believe“ systém (to, čemu věříte) vytváří realitu a to, co prožíváte. Je naprosto v pořádku, že v mojí realitě vnímám něco, co – ač se díváme stejným směrem – vy nevnímáte.

Kvantová fyzika totiž stojí na řešení rovnic kvantové fyziky. Jejich řešením je tzv. superpozice všech řešení (kombinace výsledku všech řešení) – pokud je řešením rovnice, že kočka je mrtvá a současně je řešením, že kočka je živá, pak z hlediska kvantové fyziky je výsledkem tzv. superpozice, tedy součet těchto dvou řešení. Kočka je současně mrtvá i živá.

Není úplně jednoduché to pochopit…

Není to složité, jen se tomu musíte otevřít. Žijeme ve světě, kde je něco pravda, anebo to pravda není. Buď je hrnek celý, nebo je rozbitý. To je jen povrchní pohled. Řešením je ale i superpozice těchto stavů. Tedy binární logika „buď, anebo“ v tomto světě nemá místo. Můžeme tady zmínit východní filozofie, kde je patrný přechod od duálního vnímání k jednotě. Tam platí „to i to“.

Tedy existence čehokoliv je závislá na pozorovateli?

Samozřejmě, to je obrovsky důležité. Dnešní společnost se bláhově domnívá, že věda vše vyzkoumá, nicméně se tímto nechci navážet do racionální vědy.

Newtonovy zákony ale v našem světě platí – třeba statika apod.? Nebo jsme opět u dohod?

Platí, když jim všichni budeme věřit. Děje se to už jenom tím, že provádíme experimenty a hledáme fenomény, které jsou v souladu s naším „believe“ systémem.

Výzkum a dnešní vědecký systém, který je založen na principech finančního toku, je obrovsky limitovaný v tom, aby se objevilo něco nového. Podporují se projekty, kde je jasné, že dopadnou tak, jak se očekává. Vědci se motivují k tomu, aby napsali co nejvíce článků, což bylo patrné teď v době pandemie. Najednou se ukazuje, že většina z článků z farmaceutického výzkumu není reprodukovatelná. Když se ani nic nového najít nechce – a ten prostor možností je obrovský, potenciál je opravdu neskutečný – tak se nic nového ani najít nemůže. Celý vesmír má nekonečně mnoho variant, a pokud se díváte jen na ty, které jakoby chcete vidět a ignorujete to, co by to mohlo určitým způsobem narušit, pak v tomto paradigmatu můžete žít tisíce let. Nicméně to paradigma se vždycky zhroutí. To, že Newtonovy zákony neplatí všude, je jasné. Máme teorii relativity, máme kvantovou fyziky, tam Newtonovy zákony prostě neplatí.

Co stárnutí, smrt, zdraví… to jsou témata, která se nás úzce dotýkají. Jak byste na ně nahlédl z pohledu kvantové fyziky?

To je ještě mnohem kontroverznější téma. Když jde o fyziku, tak máme pocit, že o moc nejde. Mohu si sice vysloužit bludný balvan, ale fyziku mnoho lidí neřeší. Když jde o zdraví, to už je něco jiného. Debata o tom, co je vědomí, může někoho míjet, i když s tímto postojem nesouhlasím. Každý chce přece vědět, co je smyslem života a jak by ho měl žít. Jak se život tvoří. Jak dosáhnout toho, abychom byli šťastní, ne stresovaní. Nicméně otázka nemoci, která je teď v našem prostoru obrovsky akcentovaná, už není žádná akademická nebo filozofická debata.

Současná situace nás nutí otevřít se myšlence, že to, čemu věříme, může být úplně jinak.

Absolutní pravda je chiméra – věřit něčemu můžete jen, pokud tomu dodáváte energii víry. Můžete ale připustit, že je to jinak… Všichni největší géniové, reformátoři, všichni, co přišli s převratnými myšlenkami – Einstein, Hus, Komenský… byli lidé, kteří si uvědomovali, že nic, z toho, čemu věří, není absolutní. Einstein přišel s tím, že neexistuje absolutní čas, a tím vyvrátil základní víru newtonovské společnosti, že existuje absolutní prostor a čas, to, že všem běží hodinky stejně. Prostě to nerespektoval, a stal se tak největším myslitelem naší doby.

Pokud si toto připustím a zbavím se všech berliček, o co se mám opřít? Ztrácím iluzorní jistoty…

To jste pochopila správně. Pokud toto někdo poslouchá a je úplně v pohodě, pak to asi úplně nechápe. Tento pohled musí v člověku vzbuzovat až nemilé pocity. Skutečné poznání – a mluvíme i o mystickém poznání – znamená, že všechny ty jistoty (a naše ega jistoty potřebují) jsou jenom jakési iluze. To pak samozřejmě v prvních fázích vzbuzuje až pocity hrůzy.

Co pojem Bůh – není tedy univerzálním východiskem, jistotou a opěrným bodem, ke kterému se nakonec všichni máme vztáhnout?

Jaká existuje jistota? Už Descartes říkal: „Já jsem – já si uvědomuji“. To je jediná jistota bytí. Teď se můžeme dostat k náboženství, které má jasně definovaný názor, nebo se můžeme dostat k mystice – pak mizí dualita a jistotu máte v tom, že žádná jistota není.

Jediná jistota bytí je uvědomění si „já jsem“, já existuji.

S tímto uvědoměním můžeme zažívat život jako obrovské dobrodružství.

Jasně, všechno se neustále mění. Všechno je zde jen dočasně. To, co dnes tvrdím, to je také jenom jistý pohled. Život, existence, tu není od toho, aby tady bylo něco navěky. To není vlastnost vědomí. Naopak – všechno se neustále vyvíjí, proměňuje a prozkoumává nekonečný prostor variant.

Znamená mystický prožitek vlastně takové vyhoupnutí se z duality do jednoty?

První fáze mystického prožitku jsou, že si uvědomíte, že realita stojí na principu duality, že to „nic“ se rozdělí na kladný a záporný pól. Vznikají polarity a to, co my vnímáme je vlastně polarizací ničeho – prázdnoty.

Co tíživá témata jakými jsou umírání – třeba holocaust… tento pohled je pro lidi, kterých se tato témata osobně dotýkají, velmi složitý.

Ano a je třeba zdůraznit, že se vším respektem a s pokorou to naprosto chápu a respektuji pocity těch, kteří něco takového zažili, či zažívají. Když se ale podíváte na současnou situaci, tak je svým způsobem podobná. Někdo tvrdí, že pandemie je jakýsi konstrukt, který někdo vymyslel, ale je tady také spousta lidí, kteří prošli těžkým průběhem, nebo jim zemřel někdo z rodiny. Pořád je to o tom samém – vy prožíváte realitu, kterou si vytváříte a které věříte. To, čemu věříte, to se děje. Když někdo věří, že řádí virus, který žere zdravé a hodné lidi, když si představuje hromady mrtvol… pak si tu realitu vytvoříte a prožijete. Naproti tomu i za války spousta lidí prožila klidné roky…

Byla a stále ještě je tato realita vytvářena pozorností, kterou jsme covidu věnovali a věnujeme? Zprávy, čísla…

Jasně a manipulace. Realita je subjektivní, můžete věnovat pozornost něčemu jinému a vytvářet si svoji realitu.

Nejsem na to malý pán? I když to je také jen moje víra…

Stále se k tomu základnímu vracíme – celý rozhovor by se dal přepsat do dvou vět:  

Objektivní realita je iluze, vytváří se „believe“ systémem, tedy tím, čemu věříme. Východiskem z toho je si uvědomit, že cokoliv, co považujeme za pravdu, to se dá zpochybnit – ne, že to může být jinak, ale tím, že se na to jinak podíváte, tak to jinak bude.

To je úžasně osvobozující.

Ano, i když to zpočátku může evokovat pocity strachu. Jistoty, o které se život opíral a opírá, se mohou změnit v prach jedním fouknutím. Uvědoměním si, že je to prach… a to je celé! To by úplně stačilo. Všechna ostatní slova a milióny knih, které se napsaly, jsou tady jen proto, že tato pravda je na jednu stranu obrovsky jednoduchá, ale je také obrovsky těžké ji skutečně implementovat do života. Sebevzdělávání, kurzy osobního rozvoje, filozofické knihy… Stačí si uvědomit, že tato pravda je tak jednoduchá, že ji stačí jen přijmout.

To jste potom trochu jako mnich, který musí rozmetat mandalu, kterou tak dlouho tvořil – musíme „rozmést“ vše, co jsme před tím do života přijali a nabrali?

Není nutno rovnou rozmetat – stačí připustit. Ono se to pak rozmete samo. Toto vědění – to není víra, ale vědění – vám potom otevře obrovské nové možnosti. To je princip bytí.

Teď jsme tak nějak uvězněni v určité škatuli.

Ano, a když vystoupíte ze škatule, tak se vám otevře nový obrovský vesmír. A když se vrátíme k nemocem nebo zmiňovanému holocaustu, pak nás toto poznání nebo uvědomění osvobodí i od jakéhokoliv utrpení. Všechno, co se děje, tak si určitým způsobem vytváříte proto, aby vás to někam posunulo. Se vším respektem, jakákoliv nemoc, utrpení. Mluvíme-li o holocaustu – vždyť na individuální úrovni se to děje denně. Lidé jsou pořád obětí násilí a kriminálních činů. To jsou osudy, které lidé prožívali, prožívají a prožívat budou.

Domnívám se, že každý je schopen unést jen tolik lásky, kolik unese bolesti.

Skutečná láska, která tvoří tuto realitu, znamená, že do sebe akceptujete, přijmete cokoliv. To je i obrovská bolest – bolest matky, které zemřelo dítě. I to je láska. Proto mnoho lidí není schopno se dostávat na vyšší úrovně lásky. Znamená to totiž, že čím víc máte v sobě lásky, tím víc bolesti musíte v sobě integrovat. Přijmout, požehnat všemu, co se děje. Odpustit, požehnat, že i to je součástí toho božského výtvoru.

To jsme se téměř dostali ke křesťanství...

Křesťanství nevychází z nějakých pomýlených principů. Jiná otázka je, co je aplikováno v církevních strukturách. Ale jinak principy všech skutečných filozofií a náboženství jsou bezrozporné. Kristovo vědomí – co to znamená? Proč je tam ta symbolika nebo skutečnost utrpení na kříži? Když začnete milovat svůj život, musíte ho milovat se vším, co jste prožila – i s tím utrpením.

My tu bolest ale nechceme, odstrkáváme ji od sebe pryč.

Právě. To, co nechceme, to jen blok a mantinel, který nás drží. Láska vás přenese i přes utrpení, ale pouze v okamžiku, když ho přijmete. Krásná zkušenost jsou žhavé uhlíky nebo potní chýše. Šílené teplo, trpíte… tím se otevírá brána.

Přijetí utrpení je jedinou možností, jak ho přežít.

Podobné je to s nemocemi. Co je nemoc? Duše – duch se chce nějakým způsobem projevovat a vaše tělo to ignoruje, dostává se do disharmonie a duše posílá přes tělo zprávu. Pokud se necháme vmanipulovat do reality, kde svoje poznání ignorujeme, tak se to začne projevovat určitou somatizací. Pokud už duch v těle nemá čeho dosáhnout, chodíte do práce z práce… Když už spirit nemá možnost se rozvíjet – co by v těle dál dělal? Tělo už není nástrojem, který umožňuje duchu naplňovat svoje poslání.

I smrt je velké téma.

Dá se dospět k závěru, že pokud je zdrojem všeho vědomí a vědomí je to jediné, co existuje a je nezničitelné, pak veškeré ty víry, že smrt je konečná, se dají „rozprášit“.

Smrt i život je iluze. Objektivní život je iluze. Vědomí nemůže jen tak zmizet, vědomí je to, co vždycky bylo, co je a co bude, protože i čas je iluzorní.

Smrt a konfrontace s vlastní smrtí je v podstatě to nejdůležitější, co člověka v životě čeká, to je náš nejdůležitější úkol. Moderní společnost se snaží pojem smrti vytěsnit a akcentuje věčné mládí.  Smrt a život je to samé. Nepochopíte život, pokud nepochopíte smrt. Jsou i metody, jak se k tomu přiblížit. Vystupování z komfortní zóny – třeba ta zmiňovaná potní chýš. Indiánské nebo tibetské metody, kdy se člověk na dlouhou dobu zavře do tmy a ticha. To jsou rituály, kde se nahlíží temnotě a nicotě do tváře.

Ještě k nemocem – pokud si toto uvědomíme, pak pochopíme, že i přesto, že existuje „evidence-based“ medicína (opírající se o důkazy), která tvrdí, že existují nevyléčitelné nemoci, tak i přesto existují miliony spontánních uzdravení, která jsou v rozporu s pohledem západní medicíny. Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, kde se berou? Proč se to tomu procentu lidí podaří? Zamysleme se na závěr nad tím, proč se někdo dokáže uzdravit ve stádiu, kdy klasická medicína tvrdí, že je konec a není to možné. Jarda Dušek často vypráví o Klemencovi Kubym – jezdí po nemocnicích, kde ukazuje, že má přerušenou páteř (doložitelné na CT) a on se postaví na nohy a odejde. Je to otázka víry! Toto je skutečnost, která je v možnostech každého…

Více z této kategorie: « Rozhovor: Jirka Ledvinka

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF