927x127 HEAD VPRAVO

Jak se netopit v kapce rozlitého mléka

  • Napsal(a) Mgr. Alena Jáchimová

„Každý den je nový začátek. Pokud se vám něco nepovedlo... NADECHNĚTE SE. A začněte znovu!"

 Jak procházíme životem, učíme se, získáváme zkušenosti poznáváme svět a v něm sebe, své možnosti a limity. Některé zkušenosti, životní události nám vlévají energii do žil. Mluvíme o nich jako o chvílích štěstí či úspěchu. Jiné okamžiky v životě jsou bolestné, zaznamenáme ztrátu, neúspěch, zklamání. A často v takových okamžicích pronášíme zaklínací formule: „To už nechci zažít, to už nedopustím". Stydíme se za své chyby, omyly a mnohdy je skrýváme. Snad pro to, že bolest byla příliš velká. Snad proto, že bolestivější byl posměch okolí. Snad proto, že nedokážeme přijmout fakt, že je to jen příležitost k učení se, růstu.

„Když mi bylo osmnáct (přesně den před mými osmnáctými narozeninami) jsem dostala řidičský průkaz. Najednou jsem si připadala tak dospěle, cítila jsem hrdost sama na sebe. Teď jsem sama mohla řídit auto! Zatím ještě tátovo. Ten pocit jet sama do okresního města byl k nezaplacení. Krátce na to jsem havarovala. Ten den pršelo, v mých vzpomínkách lilo jak z konve. Proti mně vyrazil náklaďák. Lekla jsem se. Strhla volant doleva, pak doprava a už jsem se točila. Cosi samo řídilo můj život. Dodnes cítím ten náraz a vidím, jak se přes přední okénko hrne zem. Najednou je ticho, klid. Jen mně bouchá srdce a v hlavě jediná myšlenky: rychle dostat auto zpět na silnici. Když jsem se probrala ze šoku, rvala jsem rukama auto z příkopu. Došlo mi, jak je to zbytečná námaha. Bylo nutné se postavit čelem k tomu, co se mým přičiněním stalo. V tomto okamžiku jsem zcela jasně věděla, že si musím sednou hned za volat, jinak moje řidičská kariéra právě skončila..."

Tento příběh si připomínám pokaždé, když se mi v životě nedějí jen dobré a úžasné věci. Ukazuje, jak řešit okamžiky, kdy v životě „narazím", abych se „neutopila v kapce rozlitého mléka".

Topit se v kapce rozlitého mléka

Náš život, úspěch – neúspěch, štěstí – neštěstí závisí do velké míry na tom, co si myslíme, co cítíme a na tom, co o svém životě, sobě tvrdíme (mnohdy nevědomky). Celou řadu těchto přesvědčení získáváme ve své původní rodině a celou řadu přesvědčení si vytváříme sami právě prostřednictvím svých zkušeností. Zaposlouchejte se, koučové, skutečně do toho, co vám druzí lidé o sobě a svém životě sdělují. Zaposlouchejte se do toho čemu věří, co je rozčiluje, s čím sympatizují, čemu nemohou přijít na chuť.

Manažer přece chyby nedělá

Vezměme si například pevné přesvědčení, že „dělat chyby v dospělém věku je ostuda". Je to víra, která vylepšuje život nebo ho limituje? Hloupá otázka. Vždyť je to jasné. S touto životní pravdou se budeme bránit zuby nehty novinkám, experimentům všude tam, kde chyby začátečníka budou souzeny, zesměšňovány a kritizovány. Takže jinak: „Proč věříme tomu, že je to pravda?" Možná, že tomu věříme, protože s tím máme svoji vlastní zkušenost. Možná, že věříme expertům, médiím a statistikám, které říkají, že každý třetí dospělý člověk z deseti... Možná, že nás o tom přesvědčují lidé důležití pro náš život a my sami nevíme doopravdy proč, nikdy jsme nad tím nepřemýšleli. Ať už je důvod jakýkoliv, tato víra je součástí toho, kým jsme.

Tak například Roman, má strach mluvit na veřejnosti, vystoupit z davu. Je považován za velmi schopného IT profesionála s kreativními nápady, ale bojí se je sdělovat a prosazovat. Proč? Není to lidská vlastnost, měli bychom ji totiž všichni. Roman si vzpomíná, že v dětství byl upovídané dítě. Ostýchavý začal být ve škole. Vybavily se mu zážitky, jak něco říká a celá třída se baví na jeho „účet". „Dodnes slyším ten smích, když mám cokoliv říci přede všemi. Hrdlo se mi sevře, zrudnu a nic ze mne nevyleze," tvrdí Roman.

Prožitky, které se staly před mnoha lety ještě dnes ovlivňují náš život, mnohdy významně. Když začneme vidět, jak velkou moc nad námi mají, můžeme vytvářet jiné, posilující způsoby myšlení, cítění a jednání.

Vyhodit míček do vzduchu

Roman dlouho obhajoval svoji neochotu vystoupit se svými náměty, názory a inovacemi. Rozhodujícím okamžikem byla příležitost stát se vedoucím projektu inovací. To by pro Romana znamenalo nejen větší prostor pro seberealizaci, ale také dostat se k programům, které ho zajímají. Roman stál před rozhodnutím. Buď si nechám své přesvědčení „jsem ostýchavý a mluvit před ostatními je problém, zesměšní mě" nebo s tím začnu pracovat, abych získal zajímavou příležitost. Rozhodl se pro druhou variantu a „vyhodil míček do vzduchu..."

Jenže to často znamená projít „peklem" nejistot a zvládat různé reakce okolí. A především to znamená neobracet tyto reakce proti sobě, svému růstu. Ať už chceme změnit cokoliv, ať už se cokoliv chceme naučit, nemůžeme uspět, pokud se o to nepokusíme. Když se chceme naučit žonglovat, je nutné vyhodit míček do vzduchu. Pak lze pokročit dál. Takový míček ovšem neví nic o našich ambicích. Může spadnout na zem. Jasné je jen jedno, míček vždy někam dopadne. Naše smysly vidí, slyší, cítí .... Náš mozek vědomě a nevědomě vyhodnocuje každý náš pokus: kolik energie jsme dali do hodu, jak klidní a soustředění jsme byli, jaké bylo držené našeho těla, náš dech? Porovnává náš aktuální výkon s konečným cílem. Vyhodnocuje. Koriguje.

„DOBRÁ ZPRÁVA NA KONEC: Ať už je cíl formulovaný jako něco „co chci" či něco „co nechci", zdravé jádro v nás bude chtít pokaždé uspět."

 

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF