Vlaštovičník větší

Vlaštovičník větší (Chelidonium majus L.) je vytrvalá, až 1 m vysoká bylina z čeledi mákovitých (Papaveraceae), rostoucí na rumištích, podél cest, na okrajích lesů a v křovinách. Má větvenou chlupatou lodyhu, střídavé řapíkaté listy a drobné žluté čtyřčetné květy uspořádané do okolíků. Kvete od května do září.

Domovem vlaštovičníku je Evropa, ale široce rozšířený je i v Severní Americe. Dovezli jej sem první osadníci pro jeho léčivé vlastnosti. Vlaštovičníku byly přičítány mimořádné léčivé i magické účinky již ve starém Řecku. Ve svém díle jej vychvaluje Plinius Starší. Řekové tuto bylinu nazývali „chelidónion“ (od chelidón = vlaštovka) a stejného původu je i její české jméno vlaštovičník. Jasně žluté květy ohlašovaly spolu s příletem vlaštovek přicházející léto a sílící účinek slunce. Usušená nať vlaštovičníku chránila toho, kdo ji nosil u sebe, proti nastraženým léčkám. Vlaštovičníkový olej byl zase nepostradatelnou pomůckou čarodějnic pro odstraňování bradavic.

Vliv na zdraví

Nové slávy se vlaštovičník dočkal ve středověku a zasloužili se o to alchymisté. Jméno chelidonium si vyložili jako „coeli donum“ = dar nebes a vlaštovičník se stal součástí mnoha léčivých preparátů. Paracelsus, středověký alchymista, astrolog a lékař, používal tinkturu z vlaštovičníku jako součást své astrologické medicíny. Jiní alchymisté se domnívali, že oranžově zbarvená šťáva vlaštovičníku je vhodnou substancí pro přípravu kamene mudrců.

Celá rostlina je totiž prostoupena mléčnicemi a při poškození roní jedovaté oranžové slzy. V lidovém léčitelství se čerstvá šťáva vlaštovičníku dodnes používá jako prostředek proti bradavicím. Stačí jí bradavici potřít a vyčkat několik dní, až zmizí. Zatímco vnější použití není spojeno se zdravotním rizikem, požití vlaštovičníkového mléka může být nebezpečné! Dochází k podráždění a poleptání sliznice úst, škrábání v krku, mohou se objevit i puchýře. Otrava je doprovázena zvracením, krvavým průjmem a krvavou močí, akutní žloutenkou a může dojít i k trvalému poškození jater.

Obsažené substance

Hlavními obsahovými látkami vlaštovičníku jsou benzofenantridinové a protoberberinové alkaloidy přítomné v rostlině ve formě solí s organickými kyselinami: kyselinou chelidonovou, jablečnou nebo citronovou. Nejvyšší obsah alkaloidů je v oranžovém mléce (až 4 %), dále v kořeni (1,4 %) a nati (0,5 %). Farmakologicky a toxikologicky nejvýznamnějšími alkaloidy vlaštovičníku jsou chelidonin a sanguinarin, které působí tlumivě na centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Účinek chelidoninu se blíží účinku morfinu. Má však i jiné farmakologické účinky, např. cytostatické u některých forem kožní rakoviny. Vyvolává buněčnou programovanou smrt (apoptózu) a inhibuje aktivitu enzymu telomerázy, ale nepoškozuje DNA. Sanguinarin má také cytostatické účinky. Zpočátku působí slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Sanguinarin je účinným a specifickým inhibitorem proteinfosfatázy 2C a vyvolává apoptózu fosforylací proteinu p38. Sanguinarin, chelerythrin a některé další v rostlině také přítomné alkaloidy (coptisin, protopin) jsou rovněž silnými inhibitory enzymu acetylcholinestereázy. Berberin způsobuje zpočátku podráždění dechu, později jeho ochrnutí a smrt. Novější výzkumy naznačují jeho možné využití v terapii neurodegenerativních onemocnění.