Tis červený

Tis červený je jedním z nejtemnějších jehličnanů a odedávna je symbolem smrti a příslibem znovuzrození. Celá rostlina je (až na červený míšek obalující semena) prudce jedovatá, průběh otravy bývá rychlý a smrtelný a dosud není znám protijed. Lovci používali hroty šípů napuštěné šťávou tisu a jehličí tisu se používalo k vraždám a sebevraždám. Tis je znám údajným abortivním účinkem, který je však provázen smrtí gravidní ženy.

Rod tis zahrnuje celkem asi 8 druhů, které jsou rozšířené na severní polokouli a jsou si velice podobné. Nejznámější z nich - tis červený - je chráněný a zařazený mezi silně ohrožené druhy. Díky své tmavé koruně a načervenalému kmenu je tis téměř nepostradatelný v historických parcích a zároveň jej lze nejlépe ze všech jehličnanů tvarovat a řezat. Jedná se o stálezelené stromy nebo keře, které rostou velice pomalu (původní druhy jsou v 10 letech vysoké přibližně jeden metr a mnohdy i méně, ve 30 letech 3 - 5 m) a zároveň patří k nejdéle žijícím dřevinám. Díky pomalému růstu je jejich načervenalé dřevo nesmírně tvrdé a houževnaté, proto bývalo oblíbeným materiálem pro zhotovování luků a kuší.

Popis: Tis je pomalu rostoucí stálezelený dvoudomý jehličnan. Jedná se často o vícekmenný, až 20 m vysoký a až 15 m široký strom nebo keř. Borka je tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice jsou ploché, čárkovité, na vzpřímených větvích postavené spirálovitě, na postranních větvičkách dvouřadě rozčísnuté. Podle délky jehlic - od 5 do 40 mm- lze tisy rozdělit na mnoho kultivarů. Jehlice jsou tmavé, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, široké asi 2 mm a opadávající ve stáří 4 až 10 let. Jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí jehlic v březnu až dubnu. Samčí jsou žluté, kulovité, 3 až 4 mm v průměru. Samičí jsou zelené a jen 1 až 2 mm velké a podobají se pupenům. Samčí jedinci kvetou poprvé asi v 10. roce, samičí ve 20. roce. Vejčitá nahnědlá semena jsou obklopena dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm, který je zpočátku zelený a koncem léta nejčastěji krvavě červený (srpen až listopad). Tento sladce chutnající míšek je jedinou nejedovatou částí tisu. U T. baccata Lutea a T. cuspidata Luteobaccata se setkáváme se žlutými míšky.

Vědecké jméno tisu je spojeno s jeho použitím v minulosti. Taxus má spojitost s " toxon", což je latinský výraz pro luk, a s řeckým " toxicon", které znamená jed. Tisové dřevo se používalo k výrobě luků a tisový jed se zároveň používal k otrávení šípů. Jed se připravoval ze semen tisu, čemeřice a posedu. Tis byl odedávna spojován se smrtí - roste na mnoha starých hřbitovech a používal se k výrobě nejkvalitnějších zbraní. Zároveň je však i symbolem znovuzrození, neboť jeho spodní větve se časem ohýbají k zemi, zakořeňují a dávají vznik novým kmenům, které jsou tak pokračovateli kmene původního. V Irsku například král nosil tisovou brož ve tvaru kruhu, aby mu připomínala otáčení kola života, nevyhnutelnost smrti a příchod nástupce, kterému budou po králově smrti brož a úřad předány. Ve starém Řecku a Římě byl tis zasvěcen podsvětnímu božstvu, vládkyni čarodějnic a temných sil - Hekatě.

Rozšíření: Tis roste v Evropě od Britských ostrovů až po Karpaty a pobaltské republiky, na severu po jih Skandinávie, na jihu převážně jen v horách (v Alpách do nadmořských výšek až 1400 m). Vyskytuje se hlavně v oblastech teplého oceánského proudění s mírnými zimami. Dále se s ním můžeme setkat na severu Afriky, na Kavkaze a v Malé Asii. V ČR je tis původním druhem - dříve býval relativně hojný v keřovitém podrostu smíšených lesů a je zde považován za silně ohrožený a přísně chráněný druh.

Množení: Tis množíme většinou řízkováním na konci léta, výsevem semen pouze výjimečně. Semena je nutné před výsevem stratifikovat, protože ve volné přírodě je pro jejich úspěšné vyklíčení nutné, aby nejprve prošla zažívacím traktem ptáků. U okrasných forem je řízkování jediným možným způsobem množení.

Jsou-li tisy pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány řízkováním, dceřiná rostlina si z větší části uchová typ růstu který měla původní větvička, z níž byl řízek odebírán. Byl-li odebrán z bočních, do strany rostoucích větviček, výsledná rostlina bude mít spíše křovitý růst s vodorovnými nebo šikmými větvemi. Byl-li řízek odebrán z terminálních - vzhůru rostoucích výhonů, výsledný vzhled bude podobný jako u semenáčů, jen se slabším vzrůstem.

Pěstování: Tis bývá velmi často pěstován v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve atd.), délkou jehlic či barvou míšků. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Stanoviště by mělo být stinné, neboť tis špatně snáší rychlé změny intenzity světla.

Obsahové látky: Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje jedovaté alkaloidy - zejména amorfní taxin B a malé množství krystalického taxinu A, souhrnně označované jako taxin. Jejich obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trochu efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharosa, rafinosa, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.

Otravy: Popisy otrav jsou v toxikologické literatuře poměrně vzácné. Rychle smrtící průběh otravy většinou neposkytuje dostatek času k bližšímu studiu biochemických a elektrofyziologických změn. Alkaloid taxin se velmi rychle vstřebává trávicím traktem a závažné příznaky otravy se projeví většinou již do 30 minut. Většina postižených potom umírá do 2 hodin po požití tisu. Za smrtelnou dávku je považován nálev z 50 - 100 g jehličí. Nejsou vzácností ani otravy u domácích zvířat. Smrtelná dávka pro koně je 2 g/kg, pro ovci a krávu 10 g/kg. Otrava se projeví závratěmi, nevolností, bolestmi břicha, sliněním, zvracením a průjmem. Dochází k nápadnému rozšíření zornic, rychlému nástupu ospalosti a následnému bezvědomí. Výrazný je vliv taxinu na kardiovaskulární systém - již v počátku intoxikace nastupuje arteriální hypotenze. Intoxikace končí zástavou srdce v diastole a spolu s obrnou dechu jde o bezprostřední mechanismus smrti. Během otravy dochází též k narušení sodíko-draslíkové pumpy (zvýšení hladiny draslíku a snížení hladiny vápníku), poškození buněk srdečního svalu a závažnému poškození jater. Vzhledem k tomu, že se taxin v kyselém prostředí žaludku velice rychle vstřebává, je na záchranu velmi málo času. V první řadě je nutné okamžitě vyvolat zvracení a přivolat lékařskou pomoc. Zatím však není známa protilátka, a lékaři jsou tudíž omezeni na výplach žaludku, hemodialýzu, kardiostimulaci, infuze či použití protilátek proti digitalisu, který je taxinu v mnohém podobný - to vše ovšem s velice nejistým výsledkem. Zajímavé je, že pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný.