Hořec žlutý

Hořec žlutý je trvalka s dlouhým, mohutným oddenkem a dorůstá až do výšky dvou metrů. Bylina se dožívá úctihodných šedesáti let, což ji nutí několikrát za život vyměňovat lodyhu. Kvete poprvé od čtvrtého až pátého roku, od té doby lze také sbírat kořeny. Pěstování je proto málo rentabilní. Pro léčebné účely je třeba hořec pěstovat, protože všechny české i slovenské druh jsou chráněny, v Česku se vyskytují zřídkakdy. Nejpřirozeněji se vyskytuje v Alpách, Vogézách, v Pyrenejích a Balkánském poloostrově. V České republice není původní, byl přivežen ve 20., 30. letech 20. století.  

Kořen obsahuje hořké glykosidy, terpeny, alkaloidy, slizy, pektiny, inulin a jiné látky. Přímo v bylinném léčitelství je používán při zažívacích potížích. Tlumí také dyspeptické projevy při poruchách funkce žlučníku, jater a slinivky. Neznámým mechanismem podporuje krvetvorbu, funkce centrální nervové soustavy a lze ho využít také jako obecné tonikum k rekonvalescenci po těžkých chorobách.

Zevní použití je možné uplatnit na nehojící se a zduřelé rány. Někteří autoři hovoří i o protirevmatických účincích hořcových obkladů.

Podávání byliny je omezeno při žaludečním a dvanácterníkovém vředu, při krvácení ze zažívajícího ústrojí a v prvních třech měsících těhotenství.