Chinovník lékařský

Chinovník nebo také známější a dříve označovaný chiniovník lékařský je štíhlý, zelený strom se šedou, vrásčitou kůrou. Má vstřícné řapíkaté listy, široce vejčité, kožovité, s narudlou žilnatinou. Plodem je dvouchlopňová tobolka s drobnými semínky.

Chiniovníků jako takových se vyskytuje cca na 40 druhů a jejich domovem jsou horské deštné pralesy. Ve světě se pěstuje pět hybridních druhů, zejména na jihovýchodní Asii a v Indii. Předmětem sběru chiniovníku je kůra.

Hlavními účinnými látkami jsou chinolinové alkaloidy, většinou vázané na kyselinu chiniovou a chinotříslovou. Celkem z 26 známých alkaloidů je nejdůležitější chinin, chinidin, cinchonin a cinchonidin. Chinin je plasmatický jed, tlumící četné enzymatické pochody.

Kůra chiniovníku se užívá především při léčbě malárie a podobných infekčních chorob spojených se zimnicí, vysokou horečkou a silným pocením. Snižuje horečky a působí protibolestivě. Tlumí také dráždivost srdce, takže může být použita při arytmii, při tachykardii, ale také jako stomachikum pro podporu zažívacích procesů. Slouží jako nespecifický posilující prostředek neboli roborans.

Pro přímý vliv na dělohu se nesmí podávat v těhotenství m především kvůli riziku potratu. Ani při kojení není aplikace vhodná, protože některé hořčiny přecházejí do mléka, které je z toho důvodu kojenci odmítáno. Není vhodný pro dlouhodobé užívání a uvedené dávky nesmí být překračovány. Při podávání, ale i léků s obsahem chininu je třeba dbát zvýšené opatrnosti, aby u nemocného nevznikla idiosynkrasie tzv. přecitlivělost vůči chininu.
V homeopatii se používá při rekonvalescenci po těžkých nemocech, zejména infekčních, po větší ztrátě krve a při ušních infekcích se závratěmi.

Z historie : Byl až do poloviny osmnáctého století uznáván jako lék obecný – ještě v roce 1807 byl považován za lék na asi 25 různých nemocí. Bylo známé i poměrně časté úmrtí v důsledku předávkování při léčbě chininem.