Bedrník obecný

Bedrník je trvalka s lysou nebo mírně pýřitou lodyhou, dorůstající do asi půlmetrové výšky. Lodyha je oblá, jemně rýhovaná, plná, větvená, nahoře bezlistá. Vřetenovitý oddenek připomíná mrkev. Dolní listy jsou přisedlé, vejčité, zubaté, tří až sedmijařmé, dvakrát peřenosečné. Horní lodyžní listy jsou přisedlé, třídílné až nedělení. Okolíky s bílými až narůžovělými květy. Plody jsou široce vejčitém na hřbetu žebernaté.

Bedrníky jsou rodem neobyčejně proměnlivým. Vedle bedrníku obecného je ještě častějším předmětem sběru bedrník větší. Jsou poměrně hojné, ale při současném odklonu od přírody klesá i jejich obliba. Je to navíc dáno tím, že ve volné přírodě je málokdo pozná.

Drogou je kořen, sbíraný na jaře nebo na podzim. Protože terapeutická účinnost jiných částí rostliny je podstatně nižší, od sběru se postupně upustilo. Čerstvé listy se někdy využívají jako koření.

Důležitou obsahovou látkou je především silice, obsahující deriváty eugenolu a aromatické kumariny, přítomny jsou také třísloviny, hořčiny, soli draslíku a vápníku, pektin, sliz, saponin a tanin.

Kořen bedrníku řadíme k drogám, kterou dovedou zmenšit soudržnost ledvinových a močových kamenů, takže začnou drolit a rozpadat. Působí jako detoxikační prostředek a zbavuje tělo usazenin.

Dalším indikačním okruhem je oblast dýchacích cest, kde droga zvyšuje sekreci sliznic.

Bedrník není vhodný k užívání pro lidi příliš horkokrevné a cholerické, protože tyto vlastnosti ještě umocňuje. Při předávkování může dojít k fotosenzibilně neboli přecitlivělosti na světlo. Vykašlávající účinek můžeme posílit kombinací s podbělem, tymiánem, diviznou, islandským mechem a květem petrklíče. Není vhodný v době těhotenství  pro jedince s prodělaným zánětem ledvin.

V homeopatii se používá esence z čerstvého kořene, což je prostředek velice oblíbený.