Diochi vyrábí ryze české přípravky propagující zdravý životní styl. Zjistěte, jak nahlížíme na vaše zdraví.
Broumovská vrchovina je území, na němž se nachází nejrozmanitější geologické jevy zvláštního významu, vzácnosti a krásy. Ty společně s charakteristickými stavebními či kulturními památkami reprezentují zdejší krajinu a její neobyčejně bohatou historii.
Ing. Stanislav Stařík
Ať navštívíme kteroukoli část Čech, Moravy a Slezska, tak v ní vždycky nejdeme něco zajímavého, až neopakovatelného. Zejména v pískovcových až neuvěřitelně fantastických třetihorních skaliscích. Jsou to viditelné projevy zvětrávání způsobené vesmírnou energií – prasílou, energií, která v různé vydatnosti prostupuje vším, co se ve Vesmíru nachází.
Když se podíváme na leteckou mapu, tak vidíme, že celý broumovský skalní masiv je velmi členitý. Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že skaliska z červeného pískovce rozdělují nestejně silné linie více méně zarostlé lesním porostem. A ty se dokonce křižují tak, že vytvářejí síť, jíž Keltové říkali rybářská.
Základním poznáním je zjištění, že energie prasíla vytváří vesmír, a následně také několikametrovou síť energetických linií dvou opačných fyzikálních vlastností prostupující zemským povrchem. Jedny energii prasílu vydávají a druhé ji odebírají. To věděla nejstarší lidská společenství. Prokazatelně už v době kamenné. Ta ji nejenom využívala, ale též energetickou hodnotu linií dokázala proměňovat. Důsledkem tohoto poznání je bezpočet kamenných (vzácněji dřevěných nebo hliněných) menhirových a pyramidálních systémů.
Dnes si ale povídáme o Broumovsku. Převládající horninou Broumovských stěn je energeticky nejvíce vodivý červený pískovec, který dává krajině její nevídaný, specifický ráz. Ten ještě ozvláštňují stolové hory. Ty se většinou nacházejí severněji, na území Polska v jejich Národním parku stolových hor.
Broumovské stěny o rozloze 638 hektarů, s několika skalními městy, jsou národní přírodní rezervací už od roku 1956. Velký okruh měří 53 kilometrů. Malý okruh je pouze čtyřkilometrový. Větší, začínající od barokní kaple Panny Marie Sněžné je na celodenní výlet, ale se dá turistickým tempem zvládnout za čtyři hodiny. I na těchto trasách najdeme kromě pěkných výhledů řadu zajímavých skalisek. Snad nejznámější je Skalní divadlo.
Skoro 12 km je dlouhá jižní hradba červených pískovcových skal, jejímž nevyšším vrcholem je Božanovský Špičák (772 m n. m.). Plošně jsou Broumovské stěny členěny bezpočtem roklí, a mnohdy i neobvyklými skalními útvary. Nástup na objevování jejich zajímavostí byl v jejich nejjižnější a turisticky nejnáročnější části. Žlutá značka nás zavedla jak ke skalní bráně, tak k vyhlídce Koruna. Z počátku jsme procházeli kamenitou cestou plnou stoupání a klesání. Prošli jsme kolem několika pseudokrasových propadů, abychom se dostali až před její vrcholovou část, k několika pramenům a převážně vyschlým slatinným mokřadům typických pro stolové hory. To znamená, že jsme se dostali – na poměrně krátkém úseku – od míst energeticky vydatných míst až k místům zcela opačným.
Energie se po celé trase představuje nestejně dlouhými užšími nebo širšími skalními průrvami nebo svislými stěnami.
Jedinečnou ukázkou v horní části naší cesty byl kříž dvou skalních pískovcových prostupů ukazujících přesně na pozitivní průsečík dvou na sebe přibližně kolmých linií. Nemohli jsme zcela pochopitelně vynechat skalní bránu a vyhlídku Koruna. Zatímco na skalní bráně se podepsala především vyzařovací složka prasíly – lidské tělo dobíjecí energetické místo, pak na skalním výběžku Koruně se podepsala opačná složka, tedy energii odebírající. Na takovém místě není radno dlouho přebývat.
Po návštěvě Koruny se přesouváme kolem Čertova sedla do nejzajímavější části pojmenované Bludiště. V něm nacházíme bezpočet fantastických skalních útvarů. Jeho součástí jsou Slavanské skalní hřiby, které jsou většinou obrostlé lesním porostem. Podobné najdeme v Kladském pomezí, zatímco další, pojmenované Pokličky, najdeme v Kokořínském údolí, nebo, jednu téměř neznámou, ba přímo utajenou, v lesním masivu západně od zříceniny královského hradu Ralsko. Ale vraťme se na Broumovsko.
Téměř na konci našeho „skalního“ putování se nachází kamenná památka, jíž je Pánův (Oberfořtův) kříž (1827) stojící pod Božanovským Špičákem. Kříž je usazen na kříži vyzařovacích linií. Vytváří kolem sebe, na vyzařovacím průsečíku linií, pole poměrně velké energetické mohutnosti.
Kříž byl dříve součástí Vambeřické poutní cesty. Nyní se stal místem rozcestí tří turistických cest – žluté, zelené a červené. Další neméně energeticky vydatné místo najdeme na vnější boční obvodové zdi kostela archanděla Michaela ve Vernéřovicích. Vlastně ho ani nemusíme hledat. Je totiž označené, upozorní nás na něj Ježíš Kristus. Další dobíjecí místo najdeme na okraji obce Otovice – je jím sloup se čtrnácti svatými pomocníky (1886), kteří jsou římskokatolickou církví uctíváni společně. Mezi ně např. patří sv. Barbora, či sv. Jiří. Každému z nich je přiznávána léčivá síla. Místo pro tento sloup bylo přepečlivě vybráno. Jeho střed je nad sloupem označujícím zároveň vydatný průsečík linií. Proto má místo před ním, zejména přímo proti sloupu, skutečně léčivé účinky. Dobíjí totiž člověka léčivou životodárnou energií.
Za historicky nejstarší známou stavbu můžeme nedaleko Otovic považovat zarostlé Slovanské hradiště na vrchu Hoprich. Zůstaly po něm pouze více či méně viditelné valy. Jejich stáří můžeme pouze odhadovat. Mohly vzniknout kolem roku 700. Ale posuňme se v čase do počátku 18. století. Protože Geopark Broumovsko, má kromě přírodního ještě druhý aspekt. Tím jsou barokní stavby postavené otcem a synem Kryštofem a Kiliánem Ignácem Dienstzenhoferovými.
Perlou mezi těmito stavbami je největší z nich – benediktinský klášter (s nádherným řádovým kostelem sv. Vojtěcha), který jak pták Fénix vstává z popela. Druhou opačnou, tedy nejmenší stavbou, je pěticípá kaple Hvězda. Obě stavby jsou energeticky nadmíru vydatné.
Nejdříve si ale stručně představme barokní kostely, které kapli P. Marie Sněžné obklopují. Většinou to jsou půdorysně neobvyklé kostely. Jsou úžasnou ukázkou barokní tvorby založené na průběhu sítě energetických linií. A v několika málo případech také na její proměně. Stavby působí také jako zářiče energie nejenom dovnitř, ale také ven. Záleží na způsobu uložení a vhodně vybraném materiálu. Což zcela pochopitelně věděli také stavitelé. Na Broumovsku byl, nejenom kvůli dostupnosti, ale právě také kvůli energii, používán červený pískovec. Jako dlažební kámen ho dokonce najdeme v prvním rajském dvoře broumovského kláštera. Podívejme se na některé jednotlivé energeticky zajímavé stavby:
Ruprechtice – kostel sv. Jakuba Většího (1720 – 23) se zděnou zvonicí a farou je ze všech kostelů energeticky nejvydatnější.
Vernéřovice – kostel Sv. Michaela archanděla (1719 – 22) postaven na návrší uprostřed vsi v místě dřevěného kostela. Je to jednověžová oválná skladba. Původní zvony, jako u bezpočtu dalších kostelů v Česku, ukradli za války Němci. Má o něco menší energetickou vydatnost podobnou další stavbě.
Otovice – kostel sv. Barbory (1725 – 27) s osmi kaplemi, v obci u silnice. Je postaven na místě dřevěného protestantského kostela, jako u jediného z celé skupiny vede osová hlavní linie kostela přibližně směrem sever – jih, energetická vydatnost stavby je ve srovnání s ostatními mírně nadprůměrná.
Vižňov – kostel sv. Anny (1724 – 28) se hřbitovem. Energeticky velmi vydatná je márnice s kaštanem koňským, ve srovnání s předchozími je energeticky nejméně vydatný. Z nedalekého Meziměstí musím výjimečně třeba zmínit ještě dvě stavby. Malý barokní zámek je založený klasicky. To znamená vyzařovací linie je na zámek přibližně kolmá a prostupuje středem vstupních dvoukřídlých vrat. Architektonicky úžasná stavba, na kterou mě upozornil letitý tulák Českem V. Kašpar, by měla být prohlášena národní kulturní památkou. Monumentální pozdně barokní nádraží se sokolovnou, divadlem a restaurací bylo totiž vybudováno v 70. letech 19. století. Jedna polovina patřila Prusku a druhá Rakousko-Uhersku.
Heřmánkovice – kostel Všech svatých (1722 – 27) stojí na mírném návrší nad obcí a nahrazuje předchozí dřevěný. Stavba je protáhlý ovál. Energeticky vydatná je opravená márnice pod ním, energeticky nejvydatnější ze všech předchozích staveb.
Bezděkov – kostel sv. Prokopa (1724 – 27), patrona benediktinů, je kromě jejich klášterního kostela sv. Petra a Pavla v Broumově jako jediný v celém Česku s hodinami, dvouvěžový a jako jediný zároveň leží mimo Broumovsko. Je na okraji obce a zdaleka viditelný, v porovnání s předchozími je energeticky nejméně vydatný.
Broumov – kostel sv. Václava je ve srovnání s ostatními menší stavbou méně než střední vydatnosti, je až čtvrtou sakrální stavbou postavenou na stejném místě.
Božanov – kostel sv. Máří Magdalény (1735 – 48), stojí na místě kostela předcházejícího z roku 1384. Zvenčí zdánlivě vypadá jako podélná stavba, má ale kruhový půdorys hlavní lodě a eliptický presbytář, doplňuje ho hranolová věž. Ježíš (Pankrator) před vstupem do kostela je na vydatné vyzařovací linii a také mohutná lípa, která je vyšší než střecha kostela. Na stupínku před oltářem stojí kovový kříž označující průsečík linií, což je v Česku také jedinečné. Je to energeticky nejvydatnější kostel, jak nám z dálky napovídá mohutná lípa před vstupem do kostela.
Šonov – kostel sv. Markéty (1726 – 29) – dva předchozí kostely shořely, proto dvě věže šikmo vsazené do půdorysu snižují, kvůli zásahu bleskem energetickou vydatnost stavby, kostel střední energetické vydatnosti.
Martínkovice – kostel sv. Jiří a Martina (1709 – 19) postavili Martin Allia se synovcem Janem Baptistou. Ač obdélníkového půdorysu, tak z kazatelny působí jako kruhová stavba, v porovnání se všemi předchozími stavbami je energeticky nejvydatnější.
Před večerem náročného dne jsme dorazili ke kapli P. Marie Sněžné (1732 – 33) pojmenované Hvězda. Několik desítek metrů vlevo, v sousedství pěticípé Hvězdy, vězda, je chata (bývalá hájovna) stejného jména, jejíž stylový interiér je také „hvězdně“ vyzdoben. Z jejího vnitřního ochozu nahlédneme do úžasného členitého lesního porostu prostoupeným, možná ještě stále neobjevenými, roztodivnými skalisky.
Do sousední pohostinné chaty jsem zašel za p. Novákem pro klíč od kaple. Když jsem mu sdělil, že nám už vyšel vstříc broumovský farář dr. M. Lanži, který nás zásobil několika kilogramy klíčů od kostelů Broumovska, tak mně také převelice ochotně klíč od mřížových dveří zapůjčil. Kaple Hvězda je totiž energeticky nejvydatnější stavbou ze všech uvedených. Je postavena ve tvaru pravidelné pěticípé hvězdy. Představme si trochu její historii: Byla vybudována za opata Otmara Zinkeho v roce 1733, stejně jako zmiňované kostely Broumovska Kiliánem Dientzenhoferem. S kaplí byla v sousedství postavena poustevna pro mnicha, který ji měl chránit. V roce 1787 byla kaple z nařízení Josefa II. zrušena. Obnovil ji až v roce 1855 opat Dr. J. N. Rotter. V dávných dobách byl na stejném místě, známém pod pojmenováním Polická hora, postaven dřevěný kříž, na jehož vrcholu byla připevněna pro orientaci pocestných zlatá hvězda.
Pětiboká kaple Hvězda je postavena na velmi vydatném průsečíku linií. Příčná vytváří skalní průrvu prostupující pod základy kaple. Průrvy v pískovci vytváří, jak jsme si v úvodu pověděli, silné vyzařovací linie. Ne až tak energeticky vydatných, jak jsem již uvedl, je v Broumovských stěnách víc.
Po energetické stránce je kaple Hvězda opravdovou hvězdou.
Závěrem článku si povězme o tom nejdůležitějším. Benediktini – podobně jako různým způsobem Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité) zejména v Klementinu – poukázali kovovým křížem nepřehlédnutelně dvakrát na energetický průsečík linií. A to ve vstupním prahu broumovského kostela svatých Petra a Pavla. A po druhé na dřevěném stupínku před hlavním oltářem. Benediktini předpokládali, že se na energetickou síť linií zapomene, a tyto dva kříže měly být trvalou připomínkou jejich poznání. A nemýlili se.
Seznamte se s bulgurem! Je lehce stravitelný a tělu dodá spoustu vitamínů a minerálů.
Bulgur je označení pro předvařenou nalámanou celozrnnou pšenici. Stačí ho nechat jen nabobtnat a smíchat ostatními ingrediencemi.
Na lehký bulgurový salátek si připravte (rozpis pro 4 osoby):
Bulgur uvařte dle návodu (1 díl bulguru na 1,5 dílu vody, osolit, stáhnout na minimum až se voda vyvaří), anebo ho jen namočte a nechte nabobtnat. Bulgur nechte vychladnout, přidejte nakrájená vajíčka, avokádo, cibulku a tuňáka. Zakápněte olivovým olejem, můžete opepřit. Rukolový salátek můžete použít jako oblohu nebo rukolu vmíchat přímo do salátu. Namísto bulguru můžete požít quinou, špaldu nebo kuskus. V krabičce poslouží jako oběd v práci, když nestiháte.
Pokud si hlídáte váhu, nebo se chcete pár kil zbavit, vězte, že 40 – 50 g obiloviny (v suchém stavu) v salátu úplně stačí. Naopak zeleniny si dejte, kolik chcete. Přidaná bílkovina (tuňák, vajíčko) zase stabilizuje glykemický index.
Dobrou chuť! :-)
Broumovsko je krajem malebným, ale pro mnohé i neznámým. Tento nevelký výběžek mezi Orlickými horami a Krkonošemi zabíhá asi dvacet kilometrů do polského vnitrozemí a za druhé světové války ho oddělovala pomyslná hraniční čára Sudet.
CELEK – PŘEHODNOCENÍ VĚDY O VÝŽIVĚ rozvíjí témata Čínské studie, nejobsáhlejší studie o výživě všech dob, která vyvolala mimořádnou odezvu u široké veřejnosti. Vědeckými důkazy boří další mýty o výživě a vysvětluje, proč se výzkum ubírá špatným směrem, proč a kým jsou lidem předkládány zavádějící informace.
Ale hlavně přináší východisko, jak se vyznat v informačním chaosu o výživě a jakou stravu konzumovat, aby člověk ovlivnil svůj zdravotní stav nejméně ze 75 %.
Je určena jak zdravotníkům, tak laickým zájemcům o opravdu zdravou výživu.
KNIHA VÁS DOVEDE K LEPŠÍMU ZDRAVÍ.
ZMĚŇTE SVOU STRAVU A VÝRAZNĚ SNÍŽÍTE RIZIKO RAKOVINY, ONEMOCNĚNÍ SRDCE, CUKROVKY A OBEZITY.
Každé sousto obsahuje tisíce chemických látek, z nichž každá má potenciál sehrát důležitou úlohu v podpoře nebo ničení našeho zdraví. Mezi nimi existuje téměř nekonečný počet možných interakcí – každá může přinést jiné biologické důsledky. Přesto je „zlatým standardem“ nutričního výzkumu stále studium jedné látky v daném čase a prostoru. To však neposkytuje žádné informace o vlivu stravy na naše tělo jako celek.
V knize Celek přední americký vědec v oblasti výživy T. Colin Campbell s odvahou a přesvědčivě vysvětluje, jak sebestředný redukcionistický model prolínající medicínou, médii, farmaceutickými firmami i filantropickými skupinami brání veřejnosti v přístupu k pravdě o výživě, která by všem mohla přinést optimální zdraví.
Vydalo nakladatelství Svítání
Nejpříjemnějším způsobem léčby je prevence. Přitom u některých z nás převládá lenost ještě ve chvíli, kdy nás jen maličko bolí v krku či pociťujeme nepatrný náznak rýmy. Jsou však i jedinci, kteří se tyto prvotní signály snaží nevnímat, dokud je jejich vůle silnější než onemocnění samotné. V minulém čísle jsme se zaměřili na zdravé potraviny, v tomto se můžete nechat inspirovat zdravými procedurami.
V první řadě je potřebné zamyslet se nad otázkou: Proč mě bolí v krku? Proč pociťuji, že na mě „něco leze“? Každé onemocnění má nějakou souvislost s životními událostmi, které zrovna prožíváme. Možná zjistíte, že vám, symbolicky řečeno, uvízla v krku slova, která jste chtěli vyslovit. Třeba si uvědomíte, že nemoc je pro vás oficiální důvod, abyste si dovolili odpočinout. Nebo si dáte do souvislosti táhnoucí se kašel a neustálé stresy, jež momentálně prožíváte a nemůžete je pořádně „rozdýchat“. Možností je řada a u každého jsou individuální. Tím, že objevíte psychickou příčinu zdravotního problému a budete ji chtít vědomě změnit, ztratí fyzický příznak nemoci svou sílu.
Především v těchto studených zimních měsících bychom měli dbát na několik zdravých pravidel. Nezaberou příliš času a budete se cítit před bacily bezpečněji. Je však nutné pravidelné opakování, protože účinek se projeví až po určité době.
* Vyplachování nosu (případně srkání) a kloktání. V prevenci, tady každý den, můžete použít jen čistou vodu, lépe však solný roztok. Při bolestech v krku je velmi účinné kloktat nálevem z řepíku či šalvěje. Při začínajícím škrábání také pomáhá nakapat asi pět kapek levandulové silice do malé skleničky vody a pravidelně a často kloktat. Kloktací proceduru opakujte až do odeznění nepříjemných příznaků. Při rýmě vám může poskytnout úlevu vyplachování nosu tradiční metodou pomocí konévky neti. Podrobně popsané postupy a přípravu roztoku najdete na internetu či v příslušné literatuře. Ve Sféře jsme již na toto téma také psali. Proceduru provádějte i preventivně ihned po příchodu domů, obzvláště v případech, kdy jste se pohybovali mezi lidmi. Až poté začněte jíst a pít, zamezíte tak šíření případné infekce do organismu. Jestliže v nosních dutinách již infekci usazenou máte, rýma se vám spustí, aby se oblast nosu pročistila.
* Inhalování vonných esencí. Při začínající rýmě či jako prevence je dobré vdechovat vůni levandule. Můžete ji například zakoupit sušenou a před vdechováním protřít mezi prsty, aroma levandule se tak dobře uvolní. Vdechování vůně této byliny prospívá i při mírných bolestech hlavy. Pozor jen, máte-li nízký krevní tlak, protože levandule jej snižuje. Pro zmírnění ucpání dýchacích cest je vhodný eukalyptový olej. Kápněte asi 5 až 6 kapek do hrnku vroucí vody a inhalujte páru. Před odchodem z domova si pečlivě vymažte nos, stačí kosmetickou vazelínou na popraskané rty, kterou běžně zakoupíte v lékárně. Bacily tak mají menší šanci usadit se na nosní sliznici.
* Masáž teplým olejem. Můžete provádět sami, pokud možno pravidelně, alespoň jedenkrát týdně. Potřete a promasírujte celé tělo teplým olejem a nechte 10 až 15 minut působit. Poté se může osprchovat. Tímto jednoduchým způsobem podpoříte činnost imunitního systému. Výběr oleje záleží na vás – univerzální je sezamový, doporučuje se především lidem se sklonem k suché pokožce. Výborným způsobem, jak posílit imunitu a odbourávat nahromaděný stres, jsou masáže všeobecně. Nepodstupujte však masáž během onemocnění! Lymfatická masáž rozproudí lymfu. Medová masáž odpomůže od usazených toxinů, shiatsu masáž má léčivé účinky na jednotlivé vnitřní orgány, aromaterapie navíc pracuje s vonnými olejíčky a oleji, reflexní terapie aktivuje plosky nohou a jejich prostřednictvím se regeneruje celé tělo.
* Horká koupel s mořskou solí. Pro posílení organismu a ihned poté, co jste prochladli, je dobré si připravit koupel. Její teplota by měla být taková, abyste se trochu zpotili, ale aby se vám zároveň z horké vody neudělalo nevolno. Vaše pokožka zůstane jemná a vláčná, nasypete-li do koupele trochu jedlé sody. Můžete také přidat aromaterapeutickou silici proti nachlazení, například levandulovou, eukalyptovou či mátovou. Asi 5 kapek zvolené silice rozmíchejte v 1 dl mléka a nalijte do koupele. Poté je důležité zůstat v teple, nejlépe do druhého dne.
uveřejněno v časopise Sféra, vydání 01/2010
Tis červený je jedním z nejtemnějších jehličnanů a odedávna je symbolem smrti a příslibem znovuzrození. Celá rostlina je (až na červený míšek obalující semena) prudce jedovatá, průběh otravy bývá rychlý a smrtelný a dosud není znám protijed. Lovci používali hroty šípů napuštěné šťávou tisu a jehličí tisu se používalo k vraždám a sebevraždám. Tis je znám údajným abortivním účinkem, který je však provázen smrtí gravidní ženy.
Rod tis zahrnuje celkem asi 8 druhů, které jsou rozšířené na severní polokouli a jsou si velice podobné. Nejznámější z nich - tis červený - je chráněný a zařazený mezi silně ohrožené druhy. Díky své tmavé koruně a načervenalému kmenu je tis téměř nepostradatelný v historických parcích a zároveň jej lze nejlépe ze všech jehličnanů tvarovat a řezat. Jedná se o stálezelené stromy nebo keře, které rostou velice pomalu (původní druhy jsou v 10 letech vysoké přibližně jeden metr a mnohdy i méně, ve 30 letech 3 - 5 m) a zároveň patří k nejdéle žijícím dřevinám. Díky pomalému růstu je jejich načervenalé dřevo nesmírně tvrdé a houževnaté, proto bývalo oblíbeným materiálem pro zhotovování luků a kuší.
Popis: Tis je pomalu rostoucí stálezelený dvoudomý jehličnan. Jedná se často o vícekmenný, až 20 m vysoký a až 15 m široký strom nebo keř. Borka je tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice jsou ploché, čárkovité, na vzpřímených větvích postavené spirálovitě, na postranních větvičkách dvouřadě rozčísnuté. Podle délky jehlic - od 5 do 40 mm- lze tisy rozdělit na mnoho kultivarů. Jehlice jsou tmavé, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, široké asi 2 mm a opadávající ve stáří 4 až 10 let. Jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí jehlic v březnu až dubnu. Samčí jsou žluté, kulovité, 3 až 4 mm v průměru. Samičí jsou zelené a jen 1 až 2 mm velké a podobají se pupenům. Samčí jedinci kvetou poprvé asi v 10. roce, samičí ve 20. roce. Vejčitá nahnědlá semena jsou obklopena dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm, který je zpočátku zelený a koncem léta nejčastěji krvavě červený (srpen až listopad). Tento sladce chutnající míšek je jedinou nejedovatou částí tisu. U T. baccata Lutea a T. cuspidata Luteobaccata se setkáváme se žlutými míšky.
Vědecké jméno tisu je spojeno s jeho použitím v minulosti. Taxus má spojitost s " toxon", což je latinský výraz pro luk, a s řeckým " toxicon", které znamená jed. Tisové dřevo se používalo k výrobě luků a tisový jed se zároveň používal k otrávení šípů. Jed se připravoval ze semen tisu, čemeřice a posedu. Tis byl odedávna spojován se smrtí - roste na mnoha starých hřbitovech a používal se k výrobě nejkvalitnějších zbraní. Zároveň je však i symbolem znovuzrození, neboť jeho spodní větve se časem ohýbají k zemi, zakořeňují a dávají vznik novým kmenům, které jsou tak pokračovateli kmene původního. V Irsku například král nosil tisovou brož ve tvaru kruhu, aby mu připomínala otáčení kola života, nevyhnutelnost smrti a příchod nástupce, kterému budou po králově smrti brož a úřad předány. Ve starém Řecku a Římě byl tis zasvěcen podsvětnímu božstvu, vládkyni čarodějnic a temných sil - Hekatě.
Rozšíření: Tis roste v Evropě od Britských ostrovů až po Karpaty a pobaltské republiky, na severu po jih Skandinávie, na jihu převážně jen v horách (v Alpách do nadmořských výšek až 1400 m). Vyskytuje se hlavně v oblastech teplého oceánského proudění s mírnými zimami. Dále se s ním můžeme setkat na severu Afriky, na Kavkaze a v Malé Asii. V ČR je tis původním druhem - dříve býval relativně hojný v keřovitém podrostu smíšených lesů a je zde považován za silně ohrožený a přísně chráněný druh.
Množení: Tis množíme většinou řízkováním na konci léta, výsevem semen pouze výjimečně. Semena je nutné před výsevem stratifikovat, protože ve volné přírodě je pro jejich úspěšné vyklíčení nutné, aby nejprve prošla zažívacím traktem ptáků. U okrasných forem je řízkování jediným možným způsobem množení.
Jsou-li tisy pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány řízkováním, dceřiná rostlina si z větší části uchová typ růstu který měla původní větvička, z níž byl řízek odebírán. Byl-li odebrán z bočních, do strany rostoucích větviček, výsledná rostlina bude mít spíše křovitý růst s vodorovnými nebo šikmými větvemi. Byl-li řízek odebrán z terminálních - vzhůru rostoucích výhonů, výsledný vzhled bude podobný jako u semenáčů, jen se slabším vzrůstem.
Pěstování: Tis bývá velmi často pěstován v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve atd.), délkou jehlic či barvou míšků. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Stanoviště by mělo být stinné, neboť tis špatně snáší rychlé změny intenzity světla.
Obsahové látky: Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje jedovaté alkaloidy - zejména amorfní taxin B a malé množství krystalického taxinu A, souhrnně označované jako taxin. Jejich obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trochu efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharosa, rafinosa, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy: Popisy otrav jsou v toxikologické literatuře poměrně vzácné. Rychle smrtící průběh otravy většinou neposkytuje dostatek času k bližšímu studiu biochemických a elektrofyziologických změn. Alkaloid taxin se velmi rychle vstřebává trávicím traktem a závažné příznaky otravy se projeví většinou již do 30 minut. Většina postižených potom umírá do 2 hodin po požití tisu. Za smrtelnou dávku je považován nálev z 50 - 100 g jehličí. Nejsou vzácností ani otravy u domácích zvířat. Smrtelná dávka pro koně je 2 g/kg, pro ovci a krávu 10 g/kg. Otrava se projeví závratěmi, nevolností, bolestmi břicha, sliněním, zvracením a průjmem. Dochází k nápadnému rozšíření zornic, rychlému nástupu ospalosti a následnému bezvědomí. Výrazný je vliv taxinu na kardiovaskulární systém - již v počátku intoxikace nastupuje arteriální hypotenze. Intoxikace končí zástavou srdce v diastole a spolu s obrnou dechu jde o bezprostřední mechanismus smrti. Během otravy dochází též k narušení sodíko-draslíkové pumpy (zvýšení hladiny draslíku a snížení hladiny vápníku), poškození buněk srdečního svalu a závažnému poškození jater. Vzhledem k tomu, že se taxin v kyselém prostředí žaludku velice rychle vstřebává, je na záchranu velmi málo času. V první řadě je nutné okamžitě vyvolat zvracení a přivolat lékařskou pomoc. Zatím však není známa protilátka, a lékaři jsou tudíž omezeni na výplach žaludku, hemodialýzu, kardiostimulaci, infuze či použití protilátek proti digitalisu, který je taxinu v mnohém podobný - to vše ovšem s velice nejistým výsledkem. Zajímavé je, že pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný.
Jíme, abychom žili, nežijeme, abychom jedli
Sokrates (469 – 399 př. n. l.)
Výrok v titulku bývá připisován jednomu z nejproslulejších starořeckých filosofů, jenž skončil svou životní pouť sebevraždou – byl k ní donucen politickou intrikou, a vypil číši bolehlavu. Zatímco jeho filosofické názory jsou doménou odborníků, úvodní věta žije v obecném povědomí, ovšem nelze tvrdit, že bychom se jí všichni řídili. Kdyby tomu tak bylo, nejspíš by dnes nebyla obezita tak rozšířená. Někteří vědci neváhají hovořit v pojmech „epidemie". To navozuje dojem, jako by obezita byla chorobný stav, podobně jako třeba chřipka. Něco na tom je, alespoň potud, že obézních osob přibývá, jako při epidemii nakažlivé nemoci, a s tím někdy až dramaticky narůstá výskyt chorob, které nadměrnou tloušťku často doprovázejí – cukrovky, nemocí oběhového systému. Hledání příčin této moderní metly však je obtížné, a s pokračujícími objevy je obraz spíš složitější.
Při tomto výzkumu opravdu není nouze o překvapení. Nedávno se spolehlivě prokázalo již dříve tušené, totiž, že určitou roli hrají endorfiny, což jsou látky opiové povahy, řečeno zjednodušeně, které ovlivňují vylučování hormonů. Výsledkem působení endorfinů je příznivé ovlivnění nálady, tlumení bolesti, prostě podobných stavů, jaké vyvolává například morfium. Ne nadarmo se endorfinům někdy říká „hormony štěstí", výstižnější však je patrně obrat „vyvolávající pocit štěstí". Ovšem zatímco endorfiny vznikají přirozeně v našem mozku, používání opiátů navozuje příjemný pocit uměle, a vyvolává závislost na této droze, jakož i jiných, například heroinu. Nedávno se ukázalo, že preparáty blokující aktivitu endorfinů snižují užívání morfia, heroinu a také alkoholu u osob závislých. Ostatně proto se tyto preparáty podávají, ale zjistilo se, že současně tyto léčené osoby jedí méně! Odtud názor, že nadměrné přejídání má jisté společné rysy s drogovou závislostí. Tedy, že přejídání se může stát návykem. Nebo je to už vrozené, a stačí jednou tento návyk „spustit" podobně, jako se to děje s drogami?
Není snadné odpovědět. Dr. Paul J. Kenny ze Scippsova výzkumného ústavu na Floridě se přesvědčil o tom, že závislost na jídle je mimořádně silná. Svoje pozorování učinil na myších, ale zřejmě je to u lidí podobné. Ve svém pokusu nechal myši živit se kromě standardního krmení, zdravého ale běžné chuti, také lahůdkami jako párky, sýrem nebo čokoládou. Myši rychle ponechávaly bez povšimnutí svoje dosavadní zdravé krmení – a tloustly. V dalším kole pokusu byly myši světelným signálem varovány, že dostanou elektrický šok, samozřejmě slabý, do nožiček. Ty, které navzdory lákavé nabídce zůstaly přece jen u standardního (a zdravého) krmiva, se po spatření světla rychle odklidily od krmení do kouta. Jejich obézní družky však pokračovaly v hodování lahůdek, a to navzdory elektrickým šokům. Touha po dobrotách zvítězila nad základním živočišným pudem, totiž snahou uniknout nebezpečí, které elektrický impulz představoval. Téměř současně učinil analogické pozorování dr. Barry Everitt (Universita Cambridge, Anglie), který ale navykl myši na kokain. Tím se opět dostáváme k předchozímu pozorování shodného, nebo přinejmenším velmi podobného, mechanizmu mezi drogovou závislostí a přejídáním.
Ale zas tak jednoduché to není – každý organizmus je doslova sbírkou hormonů, lidský samozřejmě také, jenže výzkum není tak snadný. Lidé nejsou laboratorní myši. Takže jak to vypadá u normálních lidí, alespoň z toho, co je zatím známo? Když nějakou dobu nejíme, dostáváme hlad, a v této fázi se v určité oblasti mozku zvyšuje právě koncentrace endorfinů – roste chuť na jídlo, a když začneme jíst, tyto látky zesilují příjemný pocit z potravy. Postupně, jak se žaludek plní, začne náš mozek vysílat naopak signály k potlačení chuti k jídlu, prostě máme včas přestat. To obstarávají především hormony leptin a také insulin, ten, který je klíčový pro štěpení jednoduchého cukru, glukosy.
Zatím to nevypadá složitě – naše tělo má tedy systémy regulující zájem či nezájem o jídlo. Problémem, jak odborníci konstatují, jsou jídla bohatá na tuky a cukry, právě taková, která jsou v dnešní době velmi rozšířená. Navíc mají většinou také lákavý vzhled. Výsledkem je, že taková jídla mohou doslova přemoci náš přirozený obranný systém chránící před obezitou, zeslabit, nebo téměř vyřadit signál „konec jídla". Ostatně, přiznejme si, že když nám po vydatném obědě nabídnou třeba čokoládový dort, obvykle zjistíme, že máme přece jen v žaludku ještě trochu místa. To je onen osudný práh, který má však každý z nás v jiné výšce.
Pokud opakovaně podléháme těmto svodům, začíná začarovaný kruh – s růstem tělesné hmotnosti se zeslabuje působení hormonů potlačujících chuť k jídlu, tedy leptinu a insulinu, tělo jich vylučuje víc, ale přesto je jejich účinek slabší. To není všechno – současně slábne účinek endorfinů, takže k tomu, aby se dostavil příjemný pocit z jídla, je třeba ho sníst více. Je to opravdu obraz hodně podobný drogové závislosti – obézní člověk musí jíst stále více, aby se dostavil příjemný pocit, současně nemá dost silný signál oznamující, že jídla už je dost.
Obraz se ale ještě zkomplikoval a podoba s drogovou závislostí vzrostla, když se ukázalo, že roli hraje i další hormon, dopamin. O něm je známo, že v drogově závislých osobách právě on vyvolává touhu po další dávce drogy. Řada odborníků soudí, že právě tento hormon odpovídá za vznik návyku na drogu. Ukázalo se, že lákavé jídlo vzbuzující silnou chuť, takové, jaké jsme popsali, tedy sladké nebo tučné, případně obsahující obě složky, také povzbuzuje tvorbu dopaminu v mozku. Opět se naznačuje podoba jídlo – droga. Navíc se ukazuje, že obézní osoby mívají v mozku méně center reagujících na dopamin, což prakticky znamená, že potřebují větší dávku jídla, co možná lákavého, aby se dostavil příjemný pocit. Podobně je tomu u drogově závislých, ať již na opiátech, kokainu, nebo alkoholu. Takže se dnes přijímá názor, že osoby, které mají menší množství receptorů na dopamin, jsou více ohroženy vznikem návyku na jídlo, v horším případě na drogy. Toto pozorování se potvrdilo na pokusných myších, o nichž byla zmínka – ty z nich, které se navzdory elektrickým šokům nechtěly odloučit od nabízených lahůdek, měly opravdu nižší hladinu receptorů dopaminu.
Výzkumy, které jsme naznačili, vedou k dalším otázkám. Například – mělo by se v případě obezity postupovat stejně, nebo velmi podobně, jako při léčbě drogové závislosti? Hned dodejme, že léčení drogově závislých osob je velmi obtížné a výsledek je nejistý. Nemalé procento z nich prostě zbavit závislosti natrvalo nelze. Co s obezitou? Jak konstatují někteří odborníci, je potřeba hledat v jídle něco, co nazývají „nikotinem potravy", tedy složku, která se na návyku podílí rozhodující měrou, podobně jako nikotin v cigaretách. Někteří soudí, že by to mohly být opravdu cukry, které se rychle tráví, takže může v krátké době vzniknout pocit prázdného žaludku. Jiní vědci soudí, že to nemůže být jediná složka a tvrdí, že rozhodující je zmíněná kombinace cukrů a tuků.
Je tu také třetí, malá skupina odborníků, tvrdících, že obezita a drogová závislost jsou v zásadě odlišné. Obecný souhlas opravdu nemají, jen jim někteří dávají za pravdu v tom, že označovat obezitu jako „závislost" a připodobňovat to k závislosti na drogách, není úplně šťastné. Ovšem fakt, že hormonální mechanismy jsou podobné, opravňuje do jistě použití tohoto termínu. A konečně další vědci zastávají názor, že my všichni jsme závislí na jídle, míněno podobně jako je tomu u drog, protože bez této závislosti bychom podle jejich názoru nepřežili. Ostatně Sokrates to vyjádřil první polovinou svého výroku.
Právě otázka našeho přežití vede další odborníky tak říkajíc ke kořenu problému. Co se v nás vlastně odehrávalo a odehrává? Naši dávní předkové během předchozích milionů let měli především výrazné mechanizmy podporující chuť, nikoli potlačující ji. Potravy nebylo vždy dost, a k přežití bylo nezbytné mít v těle zásoby energie, což jsou tuky a cukry. Bylo užitečné najíst se opravdu pořádně, obrazně řečeno „do zásoby". Zdá se, že to do jisté míry zůstalo – naše tělo je více nastaveno na přijímání potravy, než na její odmítání. Toto dědictví pak, jak vědci soudí, se snadno projeví v dnešní době při nabídce velmi chutných, současně však vysoce kalorických jídel. Tedy sladkých a tučných, která jsou doslova na každém kroku. Prvním krokem v boji proti obezitě je tedy odmítnutí těchto lákadel. Snadné to však není. Zkuste po výborném obědě odmítnout ten čokoládový dort ...
Tomáše Kluse není potřeba dlouze představovat. Herec a zpěvák, na jehož koncertech fanynky šílí a jsou šťastné, když se ho mohou dotknout. Slova jeho písniček nejsou o lásce. Jsou o životě, o pocitech, o cestě, o svědomí. Někoho oslovují velmi, někoho naopak velmi rozčilují. Jaká je cesta samotného Tomáše?
Za texty na vašem novém albu Anat život není jste hudebními kritiky mírně popotahován, že si hrajete na kazatele a že už to přeháníte. Že je to póza.
Jak to cítíte vy?
Od toho se jmenují kritici, aby kritizovali.
Ale měli by i chválit?
U nás se to moc nedělá. A zvláště ne v momentě, kdy jste úspěšný. To je trn v oku. Nikdo by neměl být úspěšný moc. Budí to podezření.. Ale neshazuju to co píšou. To je jejich věc. Jejich názor a to respektuji. Mě spíš zarazil fakt, že se dost často nezabývají muzikou a tím, co by měli řešit stran své profese, ale spíš tématy osobními, aneb spekulacemi. Většinou to byli lidi, které jsem v životě neviděl a kteří nikdy nebyli na mém koncertě. To je pak těžké, protože mizí punc profesionality a alespoň pokus o objektivitu a celé řemeslo kritika tak ztrácí na hodnotě. Dokážu však přijmout "nepříjemnou" kritiku, je-li konstruktivní a je-li tématu věnována skutečná pozornost, nikoli jen dojem. Jeden takový článek vyšel v Respektu a pomohl mi objasnit jistý úhel pohledu, kterýžto jest na mě zaujímán a taky jsem za něj autorovi poděkoval.
Myslím, že poslední deska zkrátka uhodila na takový ten strach, že my to přece všechno víme, že planeta kolabuje tím, jak nekriticky si z ní ukusujeme, že se vedou války o nesmysly, že je hlad i hladomor. Jen ze samé hrůzy zkoprněle zíráme okolo sebe ve víře, že se něco stane, někdo něco udělá, nějak to dopadne a nenápadně dál plníme igelitky dokud to jde, protože po nás stejně potopa. Kritici se nechtějí zapojit do nějaké diskuse. A to je škoda, neboť v tom shledávám jejich význam, nastolit otázky, nikoli dávat soudy. Myslet si umíme každý sám. Položit otázku, to už je kumšt. Pakliže jsme ochotni přejímat cizí soudy a tvořit z nich své názory, situace je o to složitější.
Mají se lidé rozdělovat na ty osvícené a méně osvícené?
Rozhodně se nemají lidé rozdělovat. Jen se podívejte na uprchlickou krizi, jak se díváme na lidi jako na nelidi, jako na problémy. To všechno vzniká z toho, že máme tendenci se rozdělovat, hierarchicky se stavět jeden nad druhého. Nesmysl.
Popírá to principy lásky, přece.
Co pro vás znamená svoboda?
Základní lidská potřeba. Naprosto. Kolem ní by měly přestat existovat kompromisy. Nastavili jsme si způsob našich životů tak, že když se chceme cítit v bezpečí, musíme obětovat svobodu. Tím se stáváme závislými. A naše svoboda má meze. Svoboda by meze mít neměla. Nemyslím tím, že můžu třeba někoho zmlátit a je to moje svobodné rozhodnutí. Ale být si vědom všech svých rozhodnutí s tím, že i následky jsem schopen unést. Ono vyčkávání, až někdo něco udělá, nebo přihlížení k tomu, jak smýšlí většina, to je odevzdávání moci, tvůrčí síly do rukou, které nás oplátkou za naši nečinnost ihned spoutají. Co je svoboda? Život v pravdě.
Jako známá osobnost máte soustu povinností, nasmlouvaných koncertů… Je to ještě svoboda?
Proto jsem si právě dal rok pauzu. Vnímám to tak, že člověk, který dělá jakékoliv umění, je povinen být svobodný. Být nezávislý na čemkoliv. Protože to, co dělá, vychází pouze z něj a může si onu nezávislost dovolit. Proto nebudu nikdy dělat reklamu. Ničemu. Ztratil bych tím svou svobodu a svou nezávislost. A zároveň jsem pochopil, že když se budu jakkoliv cítit omezován, můžu říct stop. Ucítil jsem, že ta moje mediální osobnost už jede svým vlastním životem. Nechci, aby vznikaly umělé příběhy a životy Tomáše Kluse, chci to vzít zase pod svoji vlastní kontrolu.
Také se říká, že je to od vás kalkul, trošku póza… To, že jste krásný, mladý, přitažlivý pro fanynky, trochu zastiňuje poslání vašich písniček.
Každý člověk, kterého potkáte, si o vás bude něco myslet. A není ve vaší moci to jakkoliv ovlivnit.
Jen říkám těm, co chtějí slyšet, že jsem tu pro písničky a svoji rodinu. Že to, co dělám mě naplňuje a baví a že totéž přeji každému. Každému!
Proto začínám u sebe a nic si nemyslím o nikom.
Protože vím, že to omezuje především mě. Jedna z věcí, která mě nejvíc ubíjí, jsou předsudky, které si lidé vytvářejí v hlavách bez toho, aby si tu věc chtěli nějak prožít. My jsme tady od toho, abychom věci prožívali. Kvůli informačnímu šumu jsme se naučili přijímat cizí názory. Kolikrát žijeme s pocitem někoho přes tři čtyři lidi a myslíme si, že ten o kom smýšlíme, je takový jak jsme se doslechli.. Je to takový labyrint v němž žijeme vedle sebe, jen každý v jiné chodbě. Vášeň a zvědavost by nás hnala ke střetu všech chodeb, ale my máme strach, že bychom svou chodbu neuchránili, protože nás živí dojem, že nám ji chtějí vzít a tak vášeň a zvědavost nahrazujeme bezpečnou opatrností a spokojením s tím co je, čímž de facto rezignujeme na jakýkoli pohyb směrem k naší verzi příběhu vlastního života a stojíme osamoceni v děsivém labyrintu, který je vlastně tak trochu za trest. Děláme si svým myšlením peklo na zemi, ačkoli stejně tak je v naší moci přemyslet zemi v ráj.
Neberte si nic osobně, jedna ze čtyř dohod… Je těžké se to naučit?
My už máme přečtené nějaké knížky, už jsme mluvili s nějakými lidmi, my už to všechno víme. Ale pořád máme tendenci to promýšlet dopředu, abychom pak neudělali chybu. Jenomže tyhle věci se musí udělat nebo o nich nemluvit. Protože jinak je to jenom obrovské zdržování.
V jedné písni zpíváte: „Spustil jsem oči z tabletu a spatřil, jak moc je tu krásně“
Protože to není přehánění. V poslední době je přátelství takové, že lidé spolu sedí u stolu a koukají každý do svého mobilu.
Náš kamarád je pořadatel prvního ročníku „Youtuberingu. Vyprávěl nám, o co se tam jedná. Každý z nás žije v určité bublině, vytváří si okolo sebe vesmír. A ty bubliny se liší generaci od generace. A já už vlastně nevidím do generace lidí, kterým je teď okolo patnácti. Tam už funguje úplně jiná kultura. Tam jsou celebrity ne ti veřejní, ale tzv. bloggeři. Lidi, kteří mají své internetové pořady.
Ty děti chodily po areálu a měly před sebou napřažený telefon. A všechno, co viděly, natáčely. Nekomunikovaly mezi sebou, ale se svými kamarády na internetu. Milí přátelé, teď tady stojím a koukám se na tohle… Celou dobu se bavily jenom s lidmi, kteří tam nebyli.
Budeme snad ovládáni elektronikou?
Teď jsem viděl nedávno skvělý film Ex machina, který položil velmi důrazně otázku umělé inteligence. Tam jsem si uvědomil, že další evoluční krok povede zřejmě tudy. Že se člověk stane virtuálním člověkem. Že vlastně nemám pocit, že by se tomu mělo bránit, na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že ve skutečnosti jsme živí lidi, a jako živí lidi se i chovat. Tuhle novou sféru existence tedy považovat za možnost určitého vyžití, nikoli za prostor pro život. Druhak je tam ta složitá otázka, že když ta umělá inteligence skutečně začne být viditelná, jestli my budeme využívat ji, nebo ona začne používat nás. Jak tu tenkou hranici uhlídat. Jestliže my něčemu dáme život a staneme se „bohy“, už pak nebudeme mít právo říkat: „Vy jste naši sluhové.“ Nebo aspoň já z hlediska své vlastní morálky si myslím, že to není fér. Tahle otázka by se měla řešit.
Nemáme už moc informací ke všemu?
Právě že máme. Pokládal jsem si otázku, když těch informací je na internetu tolik, že se to musí někde hmotně projevit. Všechna ta data. Kamarád mi řekl, že se to už opravdu děje. Seznam už má někde nějakou továrnu, která je plná dat. Třeba Facebook už má taky někde celé město, kde jsou jenom krabice s daty. A ono to pak sklouzává k tomu, že bude nějaké město a vedle něj druhé město, kde budou jenom ta data. A my budeme sedět ve svých bytech a žít prostřednictvím virtuální reality. Svoboda je, že si stojíte sama za sebou. To je jediné, co potřebujete v tomhle ustát, sebe sama. Kdo jiný o vás ví víc? Jen vy sám. Ani svoje děti nebudeme znát tak jako sebe samu. Nestrojme se. Nejsme stroje.
Kolem sebe často běháme a moc se sebou nezabýváme. Vlak jede příliš rychle.
Protože máme tendenci pořád plnit nějaká očekávání. Jdu někam do zaměstnání a chci se nechat zaměstnat, zapůsobit. Jsem takový přepálený, protože tu práci moc chci. Jenže v tom zapálení už to nejsem já. A ten šéf zaměstná někoho jiného. A vy tam pak chodíte jako ten jiný člověk, ne jako vy. A to je nesvoboda.
Platí to i pro vztahy? Kohoutek čechrá peří, aby se zalíbil své vyvolené.
No jasně. Kohoutek čechrá peří, já se také hezky oblíknu, to je v pořádku. Tam jde o to, že ten kohout pak nechodí a nedělá ramena, že je lepší, než ve skutečnosti je.
Nezakrývá chyby, které má. Neříkám, že si mají lidi na prvním rande říct. „Hele, já chrápu, trošku mi smrděj nohy a bla bla. To ne, ale smát se věcem, kterým se směju normálně a nesmát se věcem, kterým se nesměju. Protože v momentě, kdy ten vztah začne na lži, bude pořád ve lži. A to je ten princip hraní rolí, který když odložíte, je to ta pravda, princip univerzální pravdy. V momentě, kdy jste v pravdě, tak jste úplně v pohodě, nemusíte pořád myslet ve styku s kýmkoliv, že s tímhle člověkem náhodou jsme tenhle nebo tamten. To vás totiž mysl už nenechá být v přítomnosti. Protože pak pobíháte mezi sebou samým.
Říkáte, že měníte svoje myšlení? K čemu?
Pomalu odstřihávám ty balónky z poutě. Myšlení je jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán. Snažím se mu vysvětlit, že je v pořádku, když ve mně bude bydlet, na druhou stranu, ať se nesnaží mnou cloumat a dělat věci ku svému prospěchu.
Co pro vás je myšlení? Jak byste ho charakterizoval?
To je to, co vás nenechá večer usnout. Filmy, které se vám odehrávají večer před spaním, i když vy jako svobodný člověk víte, že to nemůžete ovlivnit. Začal jsem teď ukončovat aplikace v iPhonu. Dvakrát zmáčknete spodní tlačítko a vyhazujete ty spuštěné aplikace. Tak to teď dělám se svými myšlenkami před spaním. Řeknu si, tohle teď neovlivním. Mám jediné přání, hezky usnout a mít hezké sny. A ráno řešit ty věci. Myšlení vás chce neustále držet v tom, že někam spěcháte, musíte něco dokázat, nějak obstát v téhle realitě, a tím vlastně od ní odvádí vaši pozornost.
Myšlení je jako opice, která nás neustále obtěžuje?
Zase bych se k němu nestavěl takhle direktivně. To je ta malířská paleta, to jsou ty barvy, které vám myšlení dává. Obsahuje fantazii a všechny tyhle věci, to, že si můžete přečíst knihu. To je myšlení, ne vaše intuice. Je v pořádku s ním zacházet jako s nástrojem. Ale motyka je blbej pán, že jo.
Je dobré naučit se ji odložit do kouta?
Ano, nosit ji všude s sebou, ale umět jí říct, teď tě nepotřebuju, teď to tady chci jen pozorovat a nic si o tom nemyslet. Štětec držíte vy a vy si vybíráte barvy. Ne že vám tam samy skáčou. Vy malujete obraz svého života.
Kdo jsou vaši učitelé?
Učitelé jsou všichni. Každý člověk, kterého potkáte.
Měl jste nějaké milníky? Byl jste sportovec, pak jste studoval na DAMU. Kam jste se posunul?
Milník jsem měl možná v cestě do Indie, setkání s Tolleho literaturou… Ve své podstatě už dneska vím, že je to setkání s každým člověkem, jeho příběh. Protože ta jedinečnost každého z nás, to je takový zdroj inspirace… To vědomí, že nikdo není takový jako vy, nikdo nežije stejný život. A v momentě, kdy konfrontujete svůj život v rozhovoru, v komunikaci, což my vůbec neděláme, získáváte obrovské moudrosti, všechno, co chcete vědět. Já už nemám aspirace telepaticky mluvit s lidmi, rozumět řeči zvířat. Chci poznávat lidi, protože od toho tady jsme. A to se bude dít jenom tak, že se budeme potkávat a budeme spolu mluvit. A z toho čerpám. To mě zajímá. Je dobré umět naslouchat někomu zkušenějšímu, ale pak je velmi úzká hranice, kdy nasloucháte a kdy popíráte sami sebe. Kdy jdete cestou někoho jiného.
Správný okamžik je, když pochopíte, že vy jste to světlo co svítí na vaši cestu.
Bohužel, velké množství ezoterické literatury jsem musel odložit, protože to byla celou dobu láska, láska – a pak najednou vynese ten autor nějaký soud. Třeba jako „muslimové nerozumí principu jednoty“. Ale to není pravda. Nebo: „Choďte na mé semináře, já vás povedu.“ Od toho ruce pryč.
Žijete tady a teď?
Ještě ne, ještě to neumím. Pořád mám hlavu zbytečně plnou. A jde hodně o organizaci času. Třeba pravidlo „co můžete udělat do dvou minut, udělejte hned“. To je geniální. Jenomže pak je těch věcí najednou pět a hlava zase sviští pryč. Až budou všechny ty aplikace z pozadí pryč a zbude jen ta prázdná hlava, tak to bude bezva.
Mám aplikaci, která se jmenuje One moment meditation a nabádá jednu minutu meditovat. A když třeba dva dny vynechám, začne mě sama napomínat: „Nemáš ani minutu pro sebe?“ Má se člověk podvolovat vedení telefonem?
Taková je doba. Když máte rozumnou míru… Nejsem zastáncem toho, že děti by si vůbec neměly hrát s tabletem. Někdy sklízím od biomatek opovržlivé pohledy, když jedu s Josefínou tramvají. Když už je unavená, vezme si telefon a listuje si fotkami. Ona už ten telefon bravurně ovládá. Jednou jsem zvedl oči a naproti mně stála takováhle matka. Probodávala mě pohledem, že to je hrůza, dítě s telefonem. My jsme zvyklí žít v extrémech. Buďto jsme strašně bio nebo jsme hrozný prasata.
Mám pocit, že veškeré východní i západní filozofie se shodují v tom, že klid je ve středu. A kdo dokáže být ve středu i ve čtvrtek, tak to má super.
Matka Tereza říkala, že nebude chodit na shromáždění, která jsou proti něčemu. Proti válkám apod. Že bude chodit jen tam, kde chtějí lidé věci pro.
Jasně. Já jsem tohle zažil, když jsem nabízel „Ne válkám“. A byl jsem zase napadaný, proč to není „Ano míru“. A to už je zase ten extrém. Že v těch slovech hledáme moc. Že neřešíme podstatu problému, ale jen tu omáčku.
Kdy a proč přišel impulz změnit se z Tomáše Kluse líbivého písničkáře v člověka, který za spravedlnost světa jde se bít?
Z odstupu času zjišťuji, že žádný radikální přelom nepřišel. Procházím postupně proměnou jako každý z nás. Když v sedmnácti zpívám o tom, že jsem zamilovaný, je v pořádku, stejně jako když v osmadvaceti zpívám o tom, že mě některé věci štvou. Za těch deset let si člověk udělá nějaký názor. Nevnímám nějaký konkrétní termín své vlastní změny, protože se pořád měním.
Cítíte, že vaše směřování započalo už v dětství? Když se ohlédnete zpátky, vidíte, že věci, které spolu zdánlivě nesouvisí, vznikly už dávno?
Já si myslím, že je dobré být součástí proudu, nechat se vést. Nebýt pasivní, ale vnímat život, co vám přináší. Pak je to všechno přirozené. Je jasné, že vás to někam nese, k vašemu určení, které každý máme, ale které si vybíráme my. Tomu věřím já, že existuje nějaká jakoby cestovní kancelář, kde si navolíte, čím chcete tentokrát být.
Říká se tomu karma?
Třeba. Jsme strůjci svého osudu. Pak to jsou ty body, ke kterým docházíme různými cestami, co se zrovna namanou. To jsou pak naše rozhodnutí, ta obrovská mozaika. My na sebe zapomínáme, jak máme tendenci sebe přehlížet, abychom zapůsobili na jiné. Míjíme svoje talenty, které jsou nám dány, a děláme věci, které nás moc nebaví, ale které nás spíš živí. A tím jsme právě nezodpovědní vůči svým talentům. To jsou ty bonusy boží. Když je někdo nadaný tanečník, nadaný byznysmen… To je to, že si uděláte čas a poslechnete sebe sama. Co vlastně umím, co by mě v životě bavilo? Když věnujete pozornost tomu, čím chcete v životě být a pak za tím jdete, nemůže být nešťastný ve vlastním životě. My jsme nešťastní, protože děláme třeba to, co z nás chtěli mít rodiče. To je obrovský strůjce našich neštěstí, že nejdeme ve svých šlépějích, že neposloucháme svoji intuici v tom, čím jsme. Protože každý z nás je na něco talentovaný. Dělej, vydělávej peníze, živ rodinu, hlavně neudělej ostudu. Ale kde jsme my?
Co si myslíte o pohádkách?
Já jsem na ně nikdy moc nebyl. Ani jako dítě. Dostali mě Tři veteráni. Ale prostřednictvím Josefíny se k tomu zase dostávám. A takový Medvídek Pú, to je jak bible. Tam jsou ty principy vysvětleny naprosto dokonale, aniž by ten příběh říkal: Mysli si tohle. Je tam jenom ukázané, co je dobro, co je zlo, a mysli si, co chceš, a jdi svou cestou. Tam je to černobílé a ty si k tomu dodávej své barvy. Ano, říkám ANO pohádkám.
Začal jste chodit bos. Proč?
Protože je mi to příjemné. Je mi v létě líp bez bot. Do centra Prahy bych asi bos nevyrazil. Ne ze strachu z toho, že bych šlápl na střep. Už tu není ta dobrá energie. Ale když jsem někde v přírodě nebo na malém městě, hned jsem bos. A Josefína boty úplně bojkotuje.
Vaší dceři jsou dva roky, žije ve světě plném fantazie. Odkoukáváte od ní?
Naprosto. Pořád. Já se od ní zpátky učím takové té spontánnosti. Tomu nestrachu dělat si, co zrovna chci. Nejde o to, že bych ji nechal odmlouvat. Když jí řeknu, pojď se koupat, jde se koupat. V momentě, kdy si hraje, tak si hraje. Když za ní někdo přijde a chce si hrát s ní, ale ona do své hry zrovna nikoho nepotřebuje, tak mu řekne: Ne, nechoď sem, teď si tady hraju! Nebo naopak přijde: Pojď si hrát. To jsem zapomněl. Kvůli tomu jsem napsal píseň Ne válkám. Říkat ne je důležité. Učím se od ní hodně věcí.
Jaká je vaše výchova? Má rodič stanovovat limity pro dítě? Musíte být někdy přísný?
Myslím si, že rodič má být hlavně nablízku. Určovat nějaké limity… Kdo jste, abyste určoval limity? Samozřejmě, když bude mlátit svého kamaráda, zasáhnu. Já nebo moje žena. A pořád vysvětlujeme. Rodiče mají odkrývat smysl konání.
Co když se bude protivit?
Myslím si, že je všechno vysvětlitelné. To je jediné, co ji chci naučit a k čemu ji vychovat – diskutovat s lidmi o věcech a ne rovnou tvořit nějaké závěry. Protože to je slepota.
Není těžké uvědomit si, co je moje ego, že mě dítě neposlouchá nebo odmlouvá a kdy je opravdu potřeba poněkud mocensky zakročit?
Já nevím, co je ego. Nechci, aby to vyznělo, že jsem ten, co už ego nemá. Nevím, která moje část to je. Ani mě to nezajímá. Kdybych ho vyčlenil, budu mít tendenci s ním bojovat. Podat si s ním ruku je pro mě daleko lepší než ho rozpouštět, bojovat s ním, nějak ho označovat. Tohle jsem rozhodl já, tohle mý ego. Když uděláte něco špatně, pak říkáte, promiň, to ne já, to moje ego. Ale kdo v tu chvíli drží štětec? Za všechno co jsem, přijímám zodpovědnost, v tom tkví pevnost člověka, který odmítá být loutkou.
Někteří lidé bojují proti cizímu egu tak vehementně, že vlastně začnou velmi prosazovat to svoje.
A v takovou chvíli, když si začnu o někom něco záporného myslet, snažím se to přetnout a jen pozorovat. A najednou se vám začnou odehrávat nádherné příběhy. Toho člověka a toho člověka v kontrastu s jinými lidmi. To je super.
V okamžiku, kdy se mi něco nezdá a začínám hodnotit, řeknu si nee, jenom pozorovat! Pak mám pocit, že se něco dozvídám o životě. Pak jsem schopen pojmenovat příčiny svých myšlenkových pochodů a vstoupit s druhým do diskuze. Takový rozhovor pak může být pro obě strany přínosný.
Zdůrazňujete, že člověk má být sám šťastný, dělat všechno pro to, a pak že může rozdávat štěstí kolem sebe. Neslyšíte, že je to sobecké, že musíte být velkorysý, štědrý, pomáhat, ustupovat…
Ve chvíli, kdy člověk není šťastný a snaží se rozdávat štěstí kolem sebe, pak utíká a své vlastní problémy odsouvá stranou. Věřím, že lidi kolem sebe můžete udělat šťastné, když jste sama šťastná. Dělat něco pro druhé a nemyslet na sebe, to je sobecké, protože nejste zodpovědná vůči darům svého života. Nedávno jsem takhle seděl s paní, která léčí lidi. Léčí jich hodně a asi i dobře. Já se však do léčení s ní nedal, neboť její touha byla „vyléčit celý svět, i když tím trpí trochu rodina a moc nespím." Takový člověk má sice vytknut slušivý a bohulibý cíl, avšak vlastnímu štěstí je vzdálen, čímž i své pacienty nevede k sobě (myšleno k nim samotným, k jejich štěstí ), nýbrž k sobě (myšleno za sebou, dělejte to tak a budete zdraví/šťastní) a duši svou i jejich nechává nedoléčenou, neboť její vlastní visí na štěstí někoho jiného.
Být dobrým člověkem, co to pro vás znamená?
To je podstata toho, po čem pátrám, kam chci jít. Být dobrý. Protože to znamená, že jste černý i bílý. Být dobrozlý. V momentě, kdy jste jenom dobrá, posilujete tu stinnou stránku toho okolo sebe. Dobrý člověk je ve všem dobrý.
Jednou jsem položil svým kamarádům otázku, co se stane se lží a nenávistí, když pravda a láska zvítězí. Ideál je v tom, že přijímáte obě své stránky. My se nerodíme jako bezchybní avataři, to by byla nuda.
Jaké máte plány na ten rok, kdy nebudete veřejně vystupovat?
Budu se věnovat svým holkám, dívat se, jak Josefína roste. Chci se naučit jazyky, protože to jsem zanedbal ve svém životě, a chci se naučit hrát na kytaru takovým způsobem, abych nemusel všechno říkat slovy.
Topolovka růžová je dvouletá, vytrvalá bylina, dorůstající dvoumetrové výšky. V prvním roce vytváří přízemní růžici a druhým rokem přímou, větvenou, lehce ochlupenou lodyhu. Svou stavbou poněkud připomíná diviznu. Listy má řapíkaté, okrouhle srdčité, dlanitě pěti až sedmilaločné, jemně vroubkované.
Květy dorůstají různé velikosti, v průměru 5 cm a větší. Jsou růžové, u velmi oblíbené varianty hortensis nigra pak černofialové a vytvářejí klasovité hrozny. Bývají jednoduché nebo plné. Rostlina kvete ve druhém roce od konce června do září, plodem je jednosemenná tvrdka.
Topolovka, často nazývaná topolová růže, má svůj původ na Balkáně, u nás se často pěstuje jako okrasná rostlina a je mylně zaměňována za sléz.
Nejkvalitnější drogu poskytuje černofialový květ topolovky bez kalichu, ale sbírá se často i s kalichem. Růžové květy mají poněkud menší obsah účinných látek.
Obsahuje především sliz, třísloviny, antokyanové glykosidy, zvláště pak směs delfinidiového glykosidu a malvidinového glykosidu alteinu ve varietě nigra, dále malé množství silice a látky hormonálního charakteru.
Hlavní indikační okruh této drogy vychází z obsahu slizů. Je vhodná všude tam, kde je zapotřebí tlumit dráždění sliznic, tedy v dutině ústní, v žaludku, ve střevech a v dýchacích cestách. Svým jemným působením je droga vhodná především pro aplikaci v pediatrii a v geriatrii. Vykazuje estrogenní aktivitu, dovede vyvolat pozastavenou menstruaci, případně slabou menstruaci zesílit.
Velmi vhodnou lékovou formou je mírně přihřátý macarát a osvědčil se také bylinný balzám.
Tinkturu užíváme hlavně jako protizánětlivý prostředek proti kašli, při bronchiálních zánětech a při chronických zánětech sliznic, zejména žaludku a střev.
Nemá výraznější nežádoucí účinky ani kontraindikace a může být aplikována i v těhotenství a při laktaci.
Problémy s ramenním pletencem jsou poměrně častým důvodem k návštěvě lékaře, fyzioterapeuta či maséra. Velmi často se jedná o tzv. zmrzlé rameno, tedy stav, kdy nemůžeme pořádně hýbat rukou, zdvihat paže, lopatka je nepohyblivá a ramena nás úporně bolí a to hlavně v noci.
Potýkáte se s chřipkami, únavou nebo celkovým vyčerpáním organizmu? Víte, že tělo se dokáže velmi dobře bránit virózám, bakteriálním infekcím a nemocem z nachlazení, pokud je zajištěný planulý tok energie funkčními meridiány? Bioinformační preparát Baktevir dokáže jednotlivé meridiány harmonizovat a účinně onemocnění předcházet.
Případ z praxe: Klientka si stále stěžuje na bolesti hlavy, bere různé utišující prášky, ale kolem třetí hodiny odpoledne má tak nesnesitelné bolesti hlavy, že by podle svých slov bouchala hlavou do zdi. Absolvovala různá vyšetření, podle kterých byla v pořádku, proto se rozhodla jít alternativní cestou.
Diagnóza
Při reflexní diagnostice jsem zjistil napětí žlučníkové dráhy, žaludku, zátěž jater a podráždění slinivky. Večerní „žravou" náladu řešila sladkostmi, což většinou souvisí mj. se slinivkou, která nás nutí sladké zajídat kyselým, nebo rovnou vybílit celou ledničku...
Po prohmatání krční páteře jsem našel blok na třetím krčním obratli na levé straně. Ze své praxe vím, že hodně lidí má tento blok na krční páteři, ať už jde o zažívací problémy, bolesti hlavy či vyčerpanost. Je zajímavé, že tento blok dále zablokuje i hrudní oblast, která souvisí se žaludkem, a 7. krční obratel, který po čase začne blokovat paže a může způsobit tzv. zmrzlé rameno, tenisový loket i karpální tunely či problémy zápěstí.
Jak odstranit potíže
Paní Janě jsem v první řadě poradil změnu jídelníčku, protože se stravovala nevhodně, a také jsem ji naučil masírovat dráhu jater, žlučníku a žaludku a dále dráhu alergie a dráhu orgánové degenerace. Krémem Detoxin z řady DIOCHI si natírala boky žeber a šíje, aby se lépe uvolnila dráha žlučníku, brala kapky Astomin na překyselení žaludku a obecně na odkyselení kapsle Supracid.
Je dobré občas si prohmatat krk, a pokud nahmatáme spasmus či gelos (zatuhliny) na třetím krčním obratli, hned začít něco dělat, například masáž, akupresuru, reflexní masáž na plosce nohy, nebo se svěřit odborníkům.
Pokud problém řešit nebudeme, může časem dojít až k vyčerpanosti organismu, protože třetí krční obratel také ovlivňuje vagus (bloudivý nerv), a ten dokáže pěkně znepříjemnit život.
Takže vidíte, jak dokáže problém na tomto obratli zacvičit s celým organismem...
Přichází úleva
Paní Janě se zhruba po dvou měsících zlepšila jak nesnesitelná bolest hlavy, tak zažívání. Jana si osvojila reflexní automasáž plosek nohou a meridiánů a vždy, když se problém ukáže třeba jen náznakem, umí si s ním zavčas poradit jak masáží, tak přípravky DIOCHI. A hlavně už ví, že je to pro její organismus lepší než polykat utišující léky. :-)
Obchodní podmínky Reklamační řád Reklamační protokol
Copyright © 2018 DIOCHI SPOL. S R.O, Žampiónová 2, 104 00 Praha 10 - Pitkovice, Česká Republika, Česká republika