Diochi vyrábí ryze české přípravky propagující zdravý životní styl. Zjistěte, jak nahlížíme na vaše zdraví.
Myrhovník je keř nebo menší strom, který může vyrůst do výšky tří, a dokonce i deseti metrů. Pyšní se mohutným kmenem a hustou korunou s trnitými větvičkami. Obsypán bývá drobnými bílými květy, které vyrůstají ve svazcích. Tisíciletí se využívá pryskyřice, která vytéká zpod kůry samovolně nebo po naříznutí. V kůře má totiž mezibuněčné kanálky, ve kterých se tato vzácná látka nachází. Ve vzduchu pak tuhne na žlutou nebo nahnědlou či načervenalou poloprůsvitnou vonnou hmotu. Vůně surové pryskyřice je ostrá, příjemná. Chuť hořká, aromatická, při žvýkání se lepí na zuby.
Do Evropy se dovážela především z Habeše (dnešní Etiopie). V současnosti k nám myrha putuje především z Jemenu. Subtropický keř nazývaný Myrhovník roste pouze v některých koutech světa, kromě zmiňované Etiopie a Jemenu, na západním pobřeží Arabského poloostrova, v přední Indii, východní Africe, či v Somálsku. Známe několik set druhů keřů z rodu Commiphora, jejich společným znamením je, že vylučují zmíněnou pryskyřici, některé dokonce tak jedovatou, že se v tradičních kulturách využívala jako jed na šípy. Nejznámější druhy myrhovníku, které se využívají ve fytoterapii jsou: Myrhovník molmolový (Commimphora moly), Myrhovník Habešský (Commiphora abysinica) a Myrhovník pravý (Commiphora myrrha).
Mytologie bájné rostliny
Velkému významu rostliny nasvědčuje i mytologie, která ji opřádala mnoha kouzelnými vlastnostmi. Myrha byla součástí kadidlové směsi, která byla prodávána jako afrodiziakum s kouzelnou mocí vyvolat u lidí lásku. Proto byla myrha zasvěcena jedné z nejstarších egyptských bohyň Hathor, která ztělesňovala štěstí, tanec, ochraňovala ženy a střežila milence. Ve starověkém Řecku byla myrha rostlinou bohyně Afrodity, patronky lásky. Ze starověkého Řecka pochází i mýtus o původu myrhy. Bylo to prý jméno dívky, která se zamilovala do svého otce a nevědomky ho přiměla k incestu. Když otec přišel na její podvod, rozkázal dceru, která s ním otěhotněla zabít. Ona však utekla a kajícně požádala bohy o trest. Proměnili ji na Myrhovník.
Dlouhá staletí byla lékem
V řeckých obětních rituálech měla myrha velký význam, byla oblíbeným kadidlem. Pálily ji při římských pohřbech, součástí posvátné masti byla v hebrejských kultech. Podle slov starověkého učence Hérodota, jehož považujeme za otce dějepisu, byla myrha nejspolehlivějším, ale také nejdražším způsobem balzamování mrtvých.
Tlumila bolesti
Roztok myrhy a vína podávali jako uklidňující prostředek odsouzencům před ukřižováním.
Bojovala proti zánětům
V Indii, v ajurvédské medicíně, byla myrha během starověku nejpoužívanější substancí k léčení tělesných poruch, poranění, na uklidnění bolesti, na záněty ústní dutiny a na infekce v hrdle. Předepisovali ji na depresi, ale i zájemcům o zpomalení procesu stárnutí. Sloužila totiž jako osvědčený prostředek na omlazování těla i ducha.
Podávali ji na duševní problémy
Číňané ji dokonce používali při léčbě duševních onemocnění.
Prostředek proti revmatismu
V Africe sloužila jako účinný prostředek proti zánětům, včetně revmatických.
V Evropě odstraňovala akné
Středověké spisy Evropy hovoří o tom, že byla myrha používaná v lékařství, přidávali ji do vína a připravovali se z ní přípravky na krásné vlasy. Doporučovala se při revmatismu, užívala se jako ústní voda. Hippokrates ji používal na opary, staří Řekové na infekce úst a očí. Smíchaná s medem a čínskou skořicí se předepisovala na akné, spolu s octem odstraňovala lišeje, myrhový olej zpevňoval vypadávající vlasy, chronické katary léčila mast, která se vtírala do nosní dírky.
Dezinfikovala domy
Židé využívali myrhu jako jednu ze složek oleje pomazání, který byl součástí obřadů v jejich svatostánku a sloužil také jako kadidlo během náboženských rituálů. Olej se používal jako účinný dezinfekční prostředek v domech a v chrámech.
Stala se vzácným parfémem
Myrha byla na Středním Východě vyhlášenou voňavkou. Ve starověké Persii, když si králové vybírali novou královnu, musely dívky, které o tuto pozici bojovaly, absolvovat roční salon krásy. Jeho součástí byla šestiměsíční kúra, během které každý den natírali jejich pokožku Myrhový olejem.
Využití v lidovém léčitelství
Bylinkáři doporučují užívat myrhu, pokud trpíte těmito problémy: dýchací potíže, hemoroidy, infekce, proleženiny, rány, odřeniny, záněty dásní, kůže (akné) a hrdla. Tinktura z myrhovníku, která se vyrábí z pryskyřice, se přidává do směsí na vykašlávání, při kataru horních a dolních cest dýchacích. Tinkturu z myrhovníku habešského doporučuje lidové léčitelství při zvýšeném "špatném" cholesterolu LDL, proti plísním a na harmonizaci hormonálního systému. Účinné látky příznivě ovlivňují činnost jater, žaludku a střev. Esenciální olej je vhodný na masáž při bronchitidě a nachlazení doprovázené tvorbou hustého hlenu. Doporučuje se jím natírat hrudník. Při ucpaných dutinách rozpusťte 3 kapky v 1 čajové lžičce čistého oleje a jemně masírujte místa nad dutinami. Antiseptický olej se může zředěný používat i na poranění.
Silice středomořské myrty se díky svým účinkům od pradávna používá při chřipkách, kašli, rýmě, virózách a nachlazení. Dezinfikuje všechny sliznice. Lze ji použít i při zánětech močových cest, dutin. Skvěle účinkuje na plísně (např. Cryptococcus neoformans, Microsporum canis). Působí na parazita Leishmania tropica (vyskytuje se především v městských a příměstských oblastech jižní Evropy, severní Afriky, na Blízkém východě a ve střední Asii).
Starořecký výraz „psychosomatika“ se poslední dobou bez dramatických okolností (na rozdíl třeba od homeopatie či tradičního, netoxického lékařství) vtělil do oficiální vědecké medicíny a pojišťovnického zdravotního systému. Ovšem zde jako by ustrnul a byl rád, že je rád. Kdyby se skutečně prosadil ve své hluboké filozofické podstatě, musel by silně zčeřit zahnívající vody dogmatického chemicko-technického pojetí chorob a jejich léčení.
Základní princip života, vesmíru zní velmi jednoduše: MYSL ORGANIZUJE HMOTU. Tedy i naše fyzická těla. Taková vzpurná myšlenka se ovšem nemůže hodit do materiálního náboženství medicíny založené na důkazech. A tak lékařské elity a odborné spolky psychosomatiku berou na milost jako celkem neškodnou a v některých lehčích případech i fungující medicínskou disciplínu. Vždyť je sami můžete často slyšet, jak ve svých odborných ordinacích moudře pokývají hlavou a praví: „To máte psychického původu“, „Vše je o hlavě“, „Za vašimi potížemi bude stres“, „Provětrejte si hlavu…“, atd. Ale tímto v podstatě předvádějí své maximum a zakrývají diagnostické i léčebné rozpaky. A tak, zatím, bohužel, v drtivé většině případů odesílají složitého pacienta na psychiatrii (nikoliv k psychosomatickému terapeutovi), kde se nemocnému dostane skoro vždy předpisu na psychofarmaka, která z principu NIKDY nepřispějí k uzdravení, natož pochopení nemoci.
Jakým způsobem tedy mysl organizuje hmotu našich těl? Jejich buňky, tkáně, orgány i systémy? Jedním ze základních mechanizmů je tvorba neuropeptidů v neuronech mozku. Přeloženo: Jakákoliv představa, emoce, myšlenka či pocit automaticky spouští syntézu jedinečného řetězce molekul aminokyselin. Ty se pak krevní plazmou dostanou k cílovým buňkám. A – tam „odemknou“ specifickou biochemickou reakci. Pokud se toto opakuje často a dlouho, generuje se patologický příznak a dále pak i tzv. nemoc. Cítím, že už je nejvyšší čas přejít do běžné mluvy, omlouvám se…
Naučme se žít pravdu, aby ji za nás nemuselo ukazovat naše tělo!
Asi v této chvíli bude nejlepší uvést příklad (ze života, jak se říká): Mám vzteka, nechci ale, aby se to moc vědělo, vadí mi jistá situace, to či ono, ten či onen, mám na něco pevný názor, který rozhodně kvůli těm blbcům měnit nebudu, nesouhlasím s nimi, ale zachovám klid, a i když jsem věčně nasranej, nesnížím se přece k primitivním emocím…, a tak opakovaně můj mozek produkuje speciální vztekové molekuly, které se uspořádají do perfektního klíče. Pasuje do jaterních buněk, jež mají na starost syntézu žluči. Ta se pod neustále opakovaným signálem bude nezdravě zahušťovat (jelikož i já jsem svým způsobem hustej) a za nějakou dobu bude můj žlučník plný zelenožlutého bláta, a jelikož zatvrzele neměním své postoje, budu si pomalu vyrábět žlučníkové kameny. Ty budou komplikovat průchod žluči do dvanáctníku, kde je třeba emulgovat veliké molekuly živočišných tuků, aby se pak v tenkém střevu mohli vstřebat do krve a mé tělo je tak mohlo smysluplně využít, např. k ochraně a výživě nervového systému. A tak se bude stávat, že po tučném jídle projdou složité shluky molekul lipidů až do střeva tlustého, kde budou překážet a žluknout! Jedním z produktů tohoto procesu bude i metan. To mě bude zatraceně nadýmat a často hnát na WC. Budu naprdnutý a nasraný. A tak mi moje střeva laskavě zrcadlí stav mé mysli. (Usmívám se.) Navíc se může po nevhodném jídle a posunu kamenů tlakem žluči dostavit žlučníková kolika a já se konečně vyvztekám. Tak takovými cestami může působit psycho-somatické zákony. Tělo je vždy pravdivé – na rozdíl od nás. Pokud se dobrovolně naučíme žít pravdu, nemusí ji pak za nás ukazovat tělo. TO je psychosomatika. Žádná magie. Je to jasné, jako facka. Chovat se přirozeně. Nic více na nás v této základní úrovni nechce. Nechtějte hned osvícení (chechtám se). TO přijde jedině, pokud na něj vůbec nemyslíte a jste prostě jen laskaví a hraví, jednoduší a bezprostřední.
Každá jedna myšlenka má, jak jsem řekl unikátní hmotný odraz a působení. Na povrchu buněk máme tzv. receptory. Ty jsou dle jejich druhu a funkcí rozličné a rovněž specifické. Představují zámečky pro ty mozkové klíčky. A ty pak dělají odemyky, odemyky… tak vzniká nemoc a takovým způsobem mysl organizuje hmotu. Např. v ledvinách máme receptory pro strachy, ale i např. vztahové nejistoty, atd… milióny možností i potíží, spousty diagnóz. Nemoci však neexistují. Vytváříme si pouze nepříjemné tělesné psychické stavy, jež můžou pominout, pokud toto pochopíme a ovládneme svou mysl… a toto by nám měl vysvětlit lékař či nelékař ovládající psychosomatickou vědu.
Každá myšlenka má unikátní hmotný odraz a působení.
Jsou i další jemnější způsoby, kudy naše vědomí ovlivňuje tělo. Například živlovými energiemi a nebo pránou či čchi, tedy vitální energií, proudící, či ev. stagnující v energetických drahách (meridiánech). Zde může být velkou diagnostickou i léčebnou pomocí tradiční čínská medicína, o které prezident České lékařské komory autoritativně prohlásil, že jde o šarlatánství. Ale my se nebudeme zbytečně rozčilovat, že. A nebudeme si vytvářet ty nepříjemný molekulární čipy… Povzneseme se a budeme vytvářet pozitivní vize a myšlenky, budeme se smát, i sami sobě, nebudeme vážní, budeme otevření hře života a užívat si nadhledu. Takto si budeme vyrábět léčivé molekuly. Mysl samozřejmě organizuje hmotu (těla) i tímto způsobem, tedy LÉČIVÝM!
Funguje to i směrem ven. A tak můžeme na své okolí působit toxicky, destruktivně a chaoticky. Ale také – harmonicky a lé – či – vě!! A vězte, že naší základní povinností na této Zemi je HRÁT SI! A naplnit tak princip života – věčná inovace, fantazie, hra… Pokud si to uvědomíte a přijmete to, nesmírně se vám uleví a navíc vás to povznese z urputných názorů k úsměvnému nadhledu. Loučím se s vámi a válím se smíchy.
Pokud chceme ve svém životě něco změnit, řešit nějakou situaci jinak – nově, bude mysl hodně vzdorovat a vytvářet katastrofické scénáře. Strašit! Nemá totiž nové řešení ve své databance. Západní civilizace je od útlého mládí vedena k rozvíjení mysli. Vše je třeba promýšlet, vymyslet, rozmyslet... „Mysli přece hlavou! Na co ji máš!“ A tak ztrácíme postupně schopnost vnímat a cítit a jen myslíme. Proto se musíme tolik učit, tedy co nejlépe naplnit databanku, aby měla mysl dostatek dat.
Mysl je nedílnou součástí naší bytosti a asi bychom našli nekonečný výčet situací, kdy je velmi potřebná. Ano, tak to je. Jsou i situace, kdy nám život velmi komplikuje. Je totiž ryze analytická a pracuje POUZE s poznaným. V podstatě bychom mohli přirovnat mysl k počítači, který generuje odpovědi na základě uložených předešlých zkušeností.
MYSL HODNOTÍ A HODNOTÍ
Jdete na procházku s malým dítětem a ono uvidí vrabce. Radostně zvolá: „Pipi.“ Očička se mu rozzáří a pozoruje to ochmýřené malé zvířátko. Hltá každý jeho pohyb. Hlasitě se rozesměje, když vrabčák poskočí. To malé dítě nemá ve své databance mysli příslušná data. Pouze pozoruje srdcem a prožívá přítomnost. A tato přítomnost ho naplňuje štěstím a radostí.
My, jako „chytří“ dospělí, hned dítěti vysvětlíme, že to je vrabec. Obyčejný a dokonce neužitečný pták. Naplníme databanku potřebnými daty. A co to způsobí v životě toho dítěte?
Opět jdeme na procházku. Dítě uvidí vrabce. Hlásí: „Vrabec.“ Dostává pochvalu za vzornou práci s databankou. Tím už bohužel setkání s vrabcem končí. Kontrolu nad situací převzala mysl. Srdce mlčí.
Sami si odpovězte, jak naše „chytrá“ data, obohatila život dítěte...
„Myšlení znamená posuzování. Něco vidíte a posuzujete. Buď něco oceňujete, nebo to zavrhujete.“ (OSHO)
Vidíte květinu, buď řeknete, že je nádherná, nebo že nádherná není. Začnete posuzovat její kvality a vlastnosti. Vaše mysl okamžitě vysílá dotaz do databanky a vrací hodnoty, které se k dané květině hodí. Začíná analýza. Do přítomnosti jsou vynášena data z minulosti a ta je podle nich formována. Jakmile minulost pronikne do přítomnosti, přítomnost jste zmeškali. Jestliže prohlásíte, „tato květina je nádherná“, jde o minulou zkušenost. Věděli jste, posoudili jste. Vyjádřili jste slovy její kvality. Slova jsou soudem. Nyní již nevidíte květinu. Mezi vámi a květinou stojí vaše posouzení její krásy. Vaše minulá zkušenost.
POZORUJME. MILUJME.
Zamilujete se. Krásný pocit. Pocit, kdy do vašeho života přišla bytost, díky které jste byli ochotni naplno otevřít své srdce. A ten mohutný tok Lásky vaším srdcem způsobil ten euforický stav, stav zamilování. Před vámi stojí váš milovaný. A už to jede: Je nádherný! Je pozorný! Je ohleduplný! Je... A je vymalováno J! Mezi vámi a vaším milým stojí vaše posouzení – „Kluk z plakátu“. A jak to bude dál? Váš milý začne vykukovat zpoza plakátu. Začne ho ničit. Křičet: „Haló! Tady jsem!“ Až se mu to nakonec povede. A co uslyší nyní? „Ty ses úplně změnil! Takového tě neznám!“ A pro jistotu zavřeme srdce. A přitom náš milý jen upozorňoval na clonu, kterou mezi vás vložila vaše mysl.
A co s tím? Přesně to, co učí východní metodologie. Pozorovat! Nikoliv analyzovat.
„Jestliže analyzujete, chodíte stále dokola. Když pozorujete, vystoupili jste z kruhu.“ (OSHO)
Když vám řeknu, „dívejte se na květinu, ale nepřemýšlejte“, pak není dovoleno mluvení. Co tedy můžete dělat? Můžete být jenom pozorovatelem. Jestliže jste přítomni bez myšlení, jestliže na něco pouze pohlížíte, je to pozorování. Pozorování tedy znamená pasivní vědomí. Myšlení je aktivní, něco děláte. Ať už vidíte cokoliv, něco s tím děláte. Nejste jen pasivní, nejste jen zrcadlem – něco děláte. A jakmile něco děláte, pak jste tu věc už změnili. Ta věc ve vašem životě již neexistuje. Existuje už jen projekce vaší mysli. Pozorování je prožívání čistého bytí. Jste vy a je květina. Pozorováním máte možnost prožít přítomnost, prožít setkání s květinou, stát se jí.
Stejné to je s naším milovaným. Tady není potřeba moc vysvětlovat.
Nejkrásnější chvíle prožíváme, když mlčíme v objetí nebo když se mlčky držíme za ruce.
Jen být. Jen pozorovat. Jen vnímat. Být jedním. Ach!
Chcete-li prožívat, pozorovat, být v přítomnosti... vynechte slova. Když jíte – jezte beze slov. Když jdete – jděte – nemluvte. Pouze jděte, třeba jen několik sekund, a zahlédnete jiný svět – svět beze slov, skutečný svět, nikoliv svět mysli, který si člověk v sobě vytvořil. Užívejte chvíle „tady a teď!“
Přeji vám láskyplné jarní dny.
Každý máme něco, čemu se říká „limitující přesvědčení". Jsou to zpochybňující myšlenky sebe sama uhnízděné v naší psychice na cestě životem, které posilují roli oběti. Oběť obviňuje svět okolo sebe a zdůrazňováním zranění z minulosti sebe i okolí utvrzuje v tom, že právě kvůli nim nemůže udělat to, co by udělat měla či chtěla. Je to to známé „ale"...
Ale já nemůžu, protože...
Je až s podivem, kolik energie a času věnujeme limitujícím přesvědčením a pochybnostem. Každý byl někdy v životě někým zraněn, každý má z dětství zakořeněné nějaké limitující vzorce. No a co? Čím to krmíme svůj mozek? Existuje jen jedna cesta – věnovat tutéž energii, čas a myšlenky svému potenciálu, přáním, touhám a snům. Vytvoříme tak pozitivní emoce a pozitivní „otisky" v mozku a on si k nim postupně vyšlape „novou brázdu" (http://blog.chudlikova.com/post/83946276393/mozek-umi-prekryt-stare-brazdy). Mozek není „elastický", ale „plastický". Co do něj otiskneme, to posilujeme. Dávat svému mozku i srdci dobrou stravu znamená zaobírat se svými sny, možnostmi, hodnotami. Přesuneme se tak do role tvůrce. Tvůrce svého života. Tak si můžeme vytvořit novou identitu a sebehodnotu. Takovou, jakou chceme mít. Můžeme být tím, kým chceme být!
Jsem tím, kým chci být...
Jde o to, kam směřujeme svou pozornost a čemu vědomě či nevědomě dáváme moc svými myšlenkami, slovy a činy. Je to jako když volíme záběr při fotografování, kdy cíleně zabíráme svůj „rámeček zájmu", fokusujeme svou pozornost. To v mozku posiluje adekvátní neurospojení. Už v samotných myšlenkách tvoříme to, co se stane... A protože jsme tvůrci, neseme za své myšlenky, slova i skutky zodpovědnost.
Volím svoje myšlenky, slova i skutky a nesu za ně zodpovědnost! Jsou totiž moje...
„Cokoliv mysl člověka dokáže pojmout a čemu je schopna věřit, to může uskutečnit." N.Hill
Janka Chudlíková
Čas dovolených udeřil. A kdybyste si toho náhodou nevšimli, pak vám to debaty na téma „kam jedeš na dovolenou?“ připomenou. Letní dovolená je (spolu s Vánoci) určitým vyvrcholením ročního cyklu, a tudíž paradoxně obdobím, které může být pořádně psychicky náročné. Všichni jsme totiž více či méně v zajetí myšlenkové konvence „skvělé dovolené“. Podvědomě (a nereálně) očekáváme, jak si to o dovolené užijeme, jak si odpočineme, co všechno uvidíme a zažijeme... Realita nás pak nemůže tak úplně uspokojit.
Dovolená na seznamu stresových faktorů? Není to omyl?
Není. Jak psychologové už dlouho vědí, každá změna navyklého stereotypu je do určité míry zatěžující (tedy stresující), byť jde o změnu pozitivní. Na každou změnu se musí náš organismus – tělo i hlava– adaptovat. A vybočením z obvyklého životního rytmu, kterým dovolená bezpochyby je, může být náš organismus nemile překvapen: Jiný denní režim? Jiná strava? Jiné klima? Co to má znamenat?
V takzvaném Inventáři životních událostí (Holmes a Rahe) je dovolená ohodnocena 13 stresovými body (Vánoce mají 12, asi proto, že trvají kratší dobu). Není to v rámci škály moc, ale není to ani úplně zanedbatelné. K tomu připočtěme, že sám čas dovolené je v tomto smyslu jen jakýmsi vrcholem ledovce: ještě než vůbec někam vyrazíme, musíme si dovolenou naplánovat, zorganizovat, koordinovat se zbytkem rodiny, zařídit v práci, zaplatit (!) atd. V zaměstnání navíc typicky před dovolenou doháníme resty, které nemohou ty dva týdny počkat. V domácnosti je potřeba vyřešit vybírání schránky, zalévání květin, hlídání kočky nebo psa a tisíc dalších věcí. To všechno spadá do jakéhosi syndromu předprázdninového stresu.
Sedm pravidel, jak zredukovat předprázdninový stres
Pravidlo 1:
Vybírejte dovolenou s rozumem a přiměřeně možnostem jak finančním, tak časovým a „HR“ (tedy lidským). S menšími dětmi raději vůbec neuvažujte o poznávací dovolené a nejspíš ani příliš dalekých cestách. (Táhnout děti do Karibiku nemá smysl, pokud tam ovšem nejedete kvůli sobě.) Děti do puberty si nejvíc užijí přiměřeně aktivní dovolenou někde v přírodě, netouží vidět památky ani exotické země. Puberťáci a starší už mohou mít vyhraněnější zájmy, je možné je občas zatáhnout do muzea nebo na prohlídku amfiteátru, ale musíme jim také poskytnout čas na jejich „pitomé zábavy“. Nevztekejte se, když se váš 14letý synek v Paříži vrhne do obchodu s videohrami (dcera do butiku) v těsném sousedství Notre-Dame a ofrňuje se, když ho odtamtud odvlečete na prohlídku katedrály. Je to věkem a vyrostou z toho.
Pravidlo 2:
Dva týdny jsou optimální
Na jak dlouho si vzít dovolenou? Všeobecně se doporučují 2 týdny. Zhruba tři dny totiž organismu trvá, než se adaptuje na novou situaci a prostředí. (Jistě si pamatujete poučku ze školních lyžařských zájezdů, že 3. den je kritický.) Pak se začínáme stabilizovat a optimálně odpočíváme zhruba od konce prvního týdne. Minimálně den až dva před návratem se už zase psychicky připravujeme na návrat do práce. Z toho vyplývá, že týdenní dovolené (např. sedmidenní zájezdy k moři) jsou z hlediska fyziologie odpočinku příliš krátké. Jako nejkratší dovolená se doporučuje devět dní, optimálně dva týdny.
Pravidlo 3:
Plánujte, plánujte, plánujte. Za součinnosti celé rodiny. Zvláště pokud jedete na dovolenou s dětmi nebo širší rodinou, vyplatí se být připraven na různé eventuality. (Včetně dobrého cestovního pojištění!) Ve vašem programu musí být prostor pro všechny – pro děti na „vyblbnutí“, pro prarodiče na odpočinek atd.
Pravidlo 4:
Začněte tentokrát opravdu včas! Tím není míněno začít se včas stresovat nebo mít vše perfektně připraveno a sbaleno 14 dní před dovolenou – to by ani nebylo normální. (První případ by svědčil pro úzkostnou poruchu, druhý asi pro nutkavý perfekcionismus). Spíš jde o to, pomalu si ujasňovat, co všechno musím ještě zařídit a připravit, a rozložit to na delší dobu. Jinak před dovolenou propadnete panice, protože to nebudete stíhat. (Mírné panice se asi stejně nevyhnete, ale přípravami ji lze významně zredukovat. Zhruba to vystihuje citát ze života: „I když se snažím dovolenou plánovat a připravovat včas, vždycky nastane moment před odjezdem, kdy si říkám: Proč sakra radši nezůstaneme doma?!“)
Pravidlo 5:
Seznamy a poznámky. Vyplatí se blok nebo sešit, do kterého si zaznamenáváte vše, co rozhodně nesmíte zapomenout, i vše, co vás v průběhu dní napadne – co zařídit, kam zavolat, co by se ještě mohlo hodit, co eventuálně přibalit atd. Někdy zdánlivé maličkosti působí velký problém nebo naopak velkou radost. (Pokud například zapomenete otevřít myčku, najdete ji po dovolené plesnivou – to nepotěší. A pokud nezapomenete přibalit dítěti Kinedryl a nějakou hru do auta/letadla, může vám to cestou dost ulevit.) Zvláště systematické osoby mají v počítači uložený seznam typu dovolená – hory a dovolená – léto, který každoročně zdokonalují na základě dobrých i nedobrých vlastních zkušeností z praxe.
Pravidlo 6:
Balte postupně. Vyhraďte si něco jako „balicí zónu“ minimálně 1 až 2 týdny předem. Nejlépe se hodí gauč nebo křeslo, ale lze použít jakoukoliv volnou plochu v bytě, případně i kufr, kam prozatím všechno jen tak házíme. (V případě, že máte chlupatá domácí zvířata, doporučuji z vlastní zkušenosti jednoznačně kufr. Na vznikající hromadě zvířátka obzvláště ráda ulehnou a chlupy pak máte všude.) Řadu věcí tak můžeme na balicí zónu postupně navršit (a odškrtnout v seznamu) v průběhu běžného provozu. Ušetřený čas se vám ve finále bude hodit.
Pravidlo 7:
Vždycky si nechávejte časovou rezervu. Podle Parkinsonových zákonů schválnosti platí, že „co se může pokazit, pokazí se“. Oblíbenými hity jsou např. propadlý pas, dopravní zácpa cestou na letiště, viróza ve finiši příprav apod. Máte-li rezervu, dá se to ještě nějak řešit. Jedete-li na doraz, může se stát, že nakonec nejedete nikam.
Štastná rodina na dovolené?
Tak jako v prospektech cestovních kanceláří (viz obrázek) to asi úplně nebude. Poté, co jsme jakžtakž zvládli všechny přípravy a ani nám neuletělo letadlo, můžeme si částečně oddechnout. Ale očekávat, že nastane automaticky báječná pohoda, všichni budeme spolu dokonale vycházet, počasí bude krásné a ubytování perfektní – to je zaručený recept na zkaženou dovolenou. Buďte realisté a neočekávejte příliš. Pak budete mile překvapeni.
Jestliže máte partnerské konflikty, mohou se na dovolené spíše prohloubit. Dokládá to řada výzkumů: páry v krizi se po dovolené častěji rozcházejí. Představa, že dovolená vztah zachrání, není tedy úplně na místě. (Ne že by nemohla, ale vyžaduje to dobrou vůli a velkou toleranci obou, což v takovém vztahu obvykle chybí.) Důvodů, proč dovolená zatěžuje dysfunkční rodinné vztahy, je několik: rodina spolu tráví čas od rána do večera (což se v běžném provozu neděje), přibývá tím potenciálních třecích ploch a vzájemné alergie se mohou prohloubit. Pokud s vámi jede třeba ještě tchán s tchyní nebo švagrová, je to už poměrně třaskavá kombinace. Na dovolené také lidé někdy zjistí, že se spolu nudí, že kromě „provozních“ záležitostí nemají spolu o čem mluvit. Také se může stát, že v novém prostředí a situaci náhle vidíte svého partnera či příbuzného jinýma očima než doma – třeba že se neumí chovat, nemá přehled, je malicherný... Ale může to být i naopak: oceníte, že v něm máte oporu, že je velkorysý, společenský. V ideálním případě (znovu)objevíte dobré vlastnosti svého partnera a uvědomíte si, že vztah má pro vás cenu.
Pět doporučení, jak prožít hezkou dovolenou (kdekoli a za jakéhokoli počasí):
1. Rozumná očekávání
Na dovolené jsme stejní lidé jako po zbytek roku. Pokud jsme popudliví a neumíme prožívat radost ve všední dny, pak to asi na dovolené nebude zásadně jiné. I naše rodina bude víceméně stejná.
Dovolená nemusí a ani nemůže být perfektní. Pokud máte pocit, že by perfektní být měla (za ty peníze!), rychle proti němu něco dělejte. Dovolená bude především taková, jakou si ji uděláme. Což znamená: před dovolenou vybírat a plánovat, ale na dovolené samotné už jen prožívat a nerozčilovat se. Hlavní pravidlo spokojené dovolené zní: brát věci tak, jak jsou. (Není to vždycky snadné, ale když se snažíte, jde to.) Rozčilovat se a hledat „viníky“ je zbytečné a kontraproduktivní. Manžel vybral špatný hotel? Co se dá dělat. Nevztekejte se, neobviňujte ho. Spíš uvažujte, co teď s tím. Vyměnit aspoň pokoj? Řešit to s delegátem cestovní kanceláře? Pokud se reálně nic dělat nedá, smiřte se s tím, že to holt není dokonalé. Pokud to neuděláte, budete se do konce dovolené užírat a budete nepříjemná. Manžel bude uražený a zkazíte náladu i dětem. Raději se soustřeďte na hezké a příjemné věci – moře, dobré jídlo nebo prostě to, že nemusíte do práce, že se konečně vyspíte, že máte čas na sebe a na děti... Řeči typu „Já jsem ti to říkala...“ nebo „Ty nikdy...“ jsou spolehlivou rozbuškou. Na chvilku by možná ulevily vaší vlastní frustraci, ale za jakou cenu? Raději se (obrazně) kousněte do jazyka, když se vám na něj budou tlačit.
2. Vyvážený program
I ten největší workoholik a extravert potřebuje občas nespěchat, nesledovat hodinky a jen tak relaxovat při nějaké klidné činnosti. Třeba při společném jídle, při čtení, při kávě. Myslete proto na svůj ubohý nervový systém a dopřejte mu na dovolené hodně spánku, chvilky nicnedělání a třeba i sem tam trochu nudy (malá dávka pasivity a nudy je pro organismus občas zdravá, je to takový biologický „reset“). Nepřehlťte program příliš mnoha aktivitami. Ideální je jedna akce denně, kombinovaná s trochou nestrukturovaného času, kdy si každý odpočívá tak, jak chce. Přesné itineráře a příliš nabitý program jsou pro organismus zátěž, i když vás může uspokojovat, kolik toho stíháte. Počítejte vždy s časovou rezervou. Zvláště při dovolené s dětmi musíte organizovat jen rámcově a flexibilně.
Opačný extrém, jenom polehávat u bazénu, samozřejmě také není optimální. Odpočinek není totéž co lenost. Zjednodušeně řečeno: nebuďte o dovolené líní, ale ani přehnaně aktivní – ideální je individuálně namíchaná směs aktivního a pasivního odpočinku. A nebuďte konzervativní. Dovolená je dobrá příležitost k tomu, vyzkoušet něco nového – nová jídla, jízdu na koni, kurz jógy nebo potápění apod.
3. Přizpůsobujte se, ale nepotlačujte sami sebe
Někdo se o dovolené rád povaluje, někdo nevydrží chvíli v klidu. Někdo je introvert a potřebuje čas pro sebe, někdo naopak nevydrží sám ani minutu. Někdo má hodně energie, někdo málo. To nepředěláte, stejně jako neuděláte z kočky psa nebo naopak. Pokud spolu takoví odlišní jedinci vyrazí na dovolenou, musejí se navzájem přizpůsobovat. Pokud budete nutit zbytek rodiny, aby se podřizovala vašemu stylu, protože „je přece normální ujet denně 50 kilometrů na kole“, dopadne to krachem. Vezměte tedy na vědomí své odlišnosti a hledejte kompromisy. Na to kolo si zajedete s kamarádem.
4. Utrácejte rozumně
To neznamená škudlit, ale utrácet rozumně a s ohledem na rámcový rozpočet. Na dovolené většinou býváme trochu odbrždění, chceme si pořádně užívat. Pozor, abychom to nepřehnali a po návratu třeba nezjistili, že nemáme na složenky. Vzpomínky na dovolenou pak trochu zhořknou. Máte-li tendence neopatrně utrácet, berte si raději hotovost a kartu jen jako pojistku. Nekupujte bez rozmyslu dárky a suvenýry. Dnešní doba je zahlcená předměty a je potřeba dobře zvažovat, zda pořizovat sobě nebo jiným nějaké další. Vždycky si napřed představte, jak dotyčnou věc doma vybalujete: Kam si ji dáte? Ještě se vám líbí? Stálo to za to? (Vitríny v obývácích plné oslíků, gondol, zvonečků a váziček z cest jsou odstrašujícím příkladem suvenýrové mánie.) Když utrácet, tak spíš za zážitky.
5. Odpojte se a prožívejte
Náš mozek je v běžném provozu přetížen podněty a informacemi (mobily, počítače, hluk, davy lidí, reklamy...), ještě než jsme vůbec začali pracovat. Nervový systém všechny tyto podněty musí registrovat, třídit a vyhodnocovat. Jsme tak vlastně permanentně ve střehu, i když si toho obvykle nejsme vědomi. Napětí a neklid si začneme subjektivně uvědomovat, až když překročí určitou mez. (Někdy se pro toto informační přetížení používá pojem informační neuróza.) Někdo setrvalé přehlcení podněty špatně snáší a mohou se u něj časem vyvinout psychické problémy, např. úzkostná porucha.
Na dovolené se proto důrazně doporučuje vypnout své komunikační přístroje. Buďte v realitě, teď a tady, ne ve virtuální realitě bůhvíkde. Pokud už musíte zůstat ve spojení, vyhraďte si čas třeba hodinu denně (nejlépe hned po snídani), kdy projdete maily a zprávy, a pak se přestaňte mobilem a tabletem zabývat. Neodpočinete si, pokud neodpojíte informační kabel do svých všedních starostí. (Urgentní situace jsou pochopitelně něco jiného.) Člověk ani nemusí vědět, jaké je v Praze počasí, jak hrála Sparta s Plzní nebo co zase řekl prezident. Za ty dva týdny vám nejspíš nic podstatného neuteče.
Zkuste pro jednou nechat čas plynout, zavřít oči, poslouchat šumění větru... a odpočívat. Ať už jste na dovolené kdekoliv.
I o dovolené je vhodné jíst pravidelně a častěji
Prostřednictvím výdeje energie pohybovou aktivitou jistě vykompenzujeme občasný letní jídelní „hřích“ například v podobě velké sladké zmrzliny či buřta pečeného na ohni, ale bylo by mylné se domnívat, že díky pohybu si můžeme dovolit neomezené množství jídla. V obdobích, kdy máme tendenci vybočit z běžného denního režimu, bychom především neměli zapomenout na jídelní režim, tj. rozdělení jídla do 5 denních chodů.
Často se totiž stává, že trávíme o dovolené celý den na výletu či na pláži, téměř nejíme a protože večer pocítíme hlad, dopřejeme si většinou velké množství jídla. Tělo má pak po celodenním „hladovění“ větší tendenci energii z večerního jídla uložit do tukových zásob.
Pro odbourávání tuků z těla je vám k dispozici skvělý pomocník – Diochi přípravek Lipodestron. Lipodestron jsou maximálně přírodní bioinformační kapsle s vlastnostmi přírodního tonica a životabudiče. Lipodestron kapsle byly vyvinuty pro pomoc s lipodestrukcí tuků, urychlení jejich odborourávání, regeneraci svalové hmoty, podporu a nárůst energie. Objednat si jej můžete zde
Ochutnávejte s rozumem
Zachování pravidelného jídelního režimu je velmi důležité i na pobytech, kde je stravování zajištěno formou all inclusive. Různá lákadla v podobě sladkostí, alkoholických nebo slazených nápojů, sendvičů a dalších dobrot, svádějí k ochutnání a je velmi těžké odolat.
Nenechte si zkazit požitek z jídla pocitem přeplněného žaludku. Máte na výběr, připravte si svůj „zdravý talíř“. Polovinu talíře by měla tvořit zelenina, čtvrtinu potraviny, které dodávají tělu zejména bílkoviny (maso, sýry, mléčné výrobky apod.) a z čtvrtiny potravinami, které dodají do těla zejména sacharidy (přílohy, pečivo, ovoce). Doporučujeme si výběr jídla nejprve rozmyslet než začnete nakládat. Určitě bude příjemné ochutnávat přiměřené množství potravin, které neznáte nebo běžně nekonzumujete. Požitek z jídla a jeho pestrost jsou přínosnější než zkonzumované velké množství.
Zachováme-li přiměřené porce a nebudeme-li konzumovat jídla mimo, jistě udržíme rozumný energetický příjem.
Chystáme jídlo na výlet
Jestliže se rozhodneme pro aktivně strávenou dovolenou a konáme během ní různé, ať už pěší, cyklistické či jiné výlety, měli bychom se vyhnout tomu, že celý den nejíme nebo že sklouzneme k „nebezpečným“ rychlovkám, kterými si energeticky i množstvím tuku vyčerpáme denní příjem. To mohou být například dvě bagety u pumpy, nebo klobása s pivem a rohlíkem. V létě to může být velké množství sladké limonády nebo zmrzliny. A navíc hamburgery, hranolky, pizzy, buřty, bramboráky, langoše – nepředstavují jen nadbytečné kalorie. Z výživového hlediska představují většinou nadměrný příjem živočišných tuků v podobě nevhodných technologických postupů, zejména smažení.
V rámci zdravé stravy a zejména při hubnutí bychom měli omezit živočišné tuky a sacharidy s vysokým glykemickým indexem.
Nadměrná spotřeba živočišných tuků vede k ukládání zásob v podobě tělesného tuku. Potraviny s vysokým glykemickým indexem (např. pečivo z bílé mouky, sladkosti) jsou zdravotně nežádoucí a ani nezasytí na dlouho.
Obzvláště u celodenní pěší turistiky či cykloturistiky je velmi důležité o skladbě denního jídelníčku přemýšlet. Prázdným či naopak přeplněným žaludkem našemu tělu při chůzi či jízdě na kole jistě neprospíváme. Proto bychom měli konzumovat takovou stravu, která dodá přiměřené množství energie a přitom příliš nezatíží trávící trakt.
Při výběru potravin bychom také měli brát zřetel na hledisko trvanlivosti.
Na výlet s hodí i balené celozrnné chleby nebo křehké chleby. Vláknina vám může pomoci při zvládání zácpy, která často změnu prostředí o dovolených doprovází.
Pitný režim
Za normálních podmínek by měl dospělý člověk vypít nejméně 2-3 litry tekutin denně. Potřeba však v letních horkých dnech a také při pohybové aktivitě stoupá. Nejvhodnější tekutinou, která by měla tvořit pitný režim, je obyčejná voda. Můžeme si ji ochutit šťávou z čerstvého citrónou nebo pomeranče. Osvěžujícím nápojem se jistě může stát i vychlazený mátový nebo zázvorový čaj. Připomeňme si jen, že káva by se do pitného režimu počítat neměla. Za každý šálek silné kávy vypijte nejméně 2 dl vody navíc.
Brigádníků 18, naproti Penny Marketu, Karlovy Vary
Otevírací doba: dle dohody
T: 776 676 898
Nadváha
Je to pár měsíců, co sezonně ve společenských časopisech proběhly všechny možné tipy, jak zaručeně zhubnout do letního oblečení. Přes Vánoce je naopak povoleno přibrat, a tak to jde rok za rokem stále dokola. Výsledkem bývá většinou pozvolný příbytek na váze. Může brát proto takové rady někdo ještě vážně? „Nedůležité“ hubnutí totiž neexistuje. Zahrávat si s vlastním tělem je nesmysl. Vůbec nejde o to, půl roku shazovat kilogramy a pak se vrátit ke starým návykům. To buďte raději tlustí! Proces hubnutí je život sám. Když se k tomuto kroku rozhodnete, musíte nenávratně změnit životní styl a ten pak již neustále dodržovat.
Hubnutí vyžaduje disciplínu, vytrvalost, nekompromisní zvládání chutí na oblíbené pochoutky, a hlavně se při tom všem moc nelitovat. Musíte mít chuť na opravdovou změnu. Věta: „Chci zhubnout!“ by neměla být pouze frází, kterou vypustíte z úst, když si v obchodě s oblečením zkoušíte v kabince o pár čísel menší kalhoty. Hubnutí zkrátka musíte myslet stoprocentně vážně.
Jakou máte motivaci?
Když se tedy se vší vážností rozhodnete k tomuto kroku, nejprve se na sebe podívejte milujícíma očima, které vás nebudou kritizovat, ale naopak vám budou chtít pomoci.
Dobrou prvotní motivací pro hubnutí je stanovení si cíle. Mladé dívky si například mohou přát postavu jako modelky. Lidé ve středním věku si třeba přejí vypadat dobře v plavkách na pláži, být přitažliví a mít možnost si koupit oblečení, které se jim líbí, a ne jen to, do kterého se nasoukají. Senioři často hubnou ze zdravotních důvodů. Vnitřní orgány obalené tukem nefungují optimálně. Při nadváze bývají voda a odpadní látky uloženy v tuku. Tkáň bývá křehká a náchylná k modřinám a úrazům, které se pak mnohem hůře hojí. Nadváha je zátěží také pro práci srdce. Při spaní se spotřebuje větší množství kyslíku. Více je namáhán hrudník. Zkrátka, nadměrná a svým způsobem zbytečná práce organismu je daní za to, že člověk miluje jídlo a v hojném množství si jej dopřává.
O kráse se v tomto článku zmiňovat nebudeme. Každý má svůj osobní názor na to, co znamená krása. Někdy je silná žena pěkná a přitažlivá, stejně tak muž. Hrají zde tedy roli i jiné faktory než jen perfektní postava. Zaměříme se pouze na oblast zdraví, protože tloušťka a zdraví nejsou vůbec kamarádi.
Dále uvedené informace si nekladou za cíl někoho se dotknout, nýbrž jen informovat a ukázat některé důvody, jež u mnoha lidí k tloušťce vedou.
Dělal jsem průzkum mezi svými pacienty s nadváhou, abych zjistil, které faktory u nich nadváhu způsobují. Tito lidé ke mně chodili na korekci páteře, kloubů apod. Kromě problémů s pohybovým aparátem měli nějaký ten kilogram navíc. Ve chvíli, kdy se jejich zdravotní stav díky terapiím zlepšoval, začala se jim také formovat postava a hubli. Toto byl však vedlejší účinek léčby, nikoliv cíl.
Nástrahy těhotenství a kojení
Zjistil jsem, že ve většině případů mají tlustí lidé partnera či partnerku. Než se s ním/ní seznámili, vypadali zpravidla jinak. Poté, co se vdaly a oženili, dost časem přibrali na váze.
Mezi hlavní faktory ztloustnutí patřilo u žen období těhotenství. V některých případech zapnulo genetickou náchylnost k tloušťce (to znamená, že vždy někdo z rodiny až do třetího pokolení zpět byl tlustý).
Většina žen dlouho kojí, protože si přečetly, že kojit co nejdéle je správné. Jestliže se jim však netvoří dostatek mléka, jedí ve velkém množství kalorická jídla. Cenou za více mléka pro miminko bývá ale většinou tloušťka maminky.
Pacienti – manželé těchto obézních žen říkají, že přestávají vidět svou ženu jako sexuální partnerku. Takovou holku si přece nebrali! Jsou zklamaní, protože si vybrali štíhlou dívku v minisukni, a teď mají doma zápasnici sumó. Zachránit vztah pak dokáže pouze „sebeoběť“. Muži mají své „náhle“ ztloustlé ženy rádi, ale vidí je již jinak – jako „mamču“. Je třeba zdůraznit, že tito muži vypadají většinou velmi dobře.
Trávící sexuální vztah
Náš mozek je zkonstruován tak, že když mu něco chybí, dokáže si vytvořit vhodnou náhražku. V našem případě u tlusté ženy bývá náhražkou jídlo za sexuální vztah. Proces jedení a polykání je prožíván jako sex – „trávící sex“ – sex s trávicími orgány. Místo pohlavních orgánů se spouští trávicí orgány. Když se tento mechanismus u žen spustí, je těžké jej ovládnout. Dosáhnout sexuálního uspokojení je dřina, ale dostat kus housky se šunkou do úst není vůbec problém.
Aby žena zvládla svůj přejídací návyk, musí mít dobrého partnera, který ji pochopí a bude se jí snažit pomoci. Je nutné, aby byl, nezávisle na fyzickém vzhledu, mezi partnery obnoven či vytvořen blízký kontakt, kvalitní sexuální vztah, kterému by žena dala přednost před houskou se šunkou či čokoládovou tyčinkou. A takový vztah musí být dlouhodobý. Nejde o to, že se muž na chvíli „přemůže“ a za měsíc se vše vrátí do starých kolejí.
Hormony
Další skupinou jsou ženy a muži, kteří říkají, že sexuální vztah s partnerem je v pořádku, ale přesto jsou tlustí. Tito lidé bývají nemocní hormonálně. Zhubnout lze pouze vítězstvím nad sebou. Takovou disciplínu snad ani není možné vydržet, proto se v mnoha případech zase vracejí k jídlu.
Jídlo lékem proti strachu
Jsou tací, kteří když nejedí, tak se bojí. Vědí, že zahánět strach jídlem je nesmysl, ale nedokážou s tím nic udělat. Stále musí něco žvýkat. Jídlo je pro ně reálná záležitost a drží je v přítomnosti. Když nejedí, jsou mimo realitu. Jedná se v podstatě o maniodepresi (tj. závažný psychický stav, kdy dochází ke střídavým změnám nálad od vitality k apatii až hlubokým depresivním stavům). Když tito lidé jedí, je pro ně život krásný a bezproblémový. Stejně tak se dá jídlem dobře zahnat smutek, stres, nervozita či jiné negativní stavy. Naopak při pocitech štěstí a radosti jídla tolik nepotřebujeme.
Ve zdravém těle zdravý duch
Jak naznačuje latinské přísloví: „Mens sana in corpore sano“ – „Ve zdravém těle zdravý duch“ – existuje vliv ducha na tělo a opačně. Je-li tělo nemocné, trápí se zároveň duch, a je-li nemocný duch, trpí tělo. V našem případě chce duch jíst a tělo trpí následky přejídání. Takové tělo dřív nebo později onemocní a trápí se, stejně tak trpí i duch. Člověk je v nepohodě a tento stav potřebuje určitým způsobem ventilovat. Záleží hodně na vyspělosti ducha, jak se v takovém případě projeví. Mnozí lidé jsou proto v dnešní době agresivní. Oni vědí, že jsou agresivní, ale neumí si pomoci. Stav, kdy jejich tělo trápí ducha (či obráceně) nedokážou řešit lépe než tím, že jsou agresivní vůči druhým.
Hubnoucí terapie
Jak již bylo mnohokrát řečeno, zaměřuji se na korekci a léčbu pohybového aparátu. Obezita tento proces velmi ztěžuje a prodlužuje dobu léčby. Proto pacientům vysvětluji, že je dobré zhubnout. Bývá nutné, aby upravili jídelníček a pravidelně jedli jen to, co jim doporučím. Ještě před první návštěvou přestaňte s konzumací všech mléčných výrobků. (Toto doporučení dávám všem svým pacientům.) Kromě úpravy jídelníčku a pomoci při nalezení psychické příčiny tloušťky podporuji proces hubnutí speciální terapií. Využívám k tomu patentovaný přístroj na neinvazivní (tj. bez injekcí, řezů a jiných chirurgických zákroků) hemodialýzu. Hemodialýza je – krátce řečeno podle klasické medicíny – procedura, která umožňuje čistit a filtrovat krev. Organismus se tak zbaví močoviny, toxických látek, nadbytečné soli a vody. Tento zákrok potřebují lidé, jimž selhaly ledviny.
A dále provádím celkovou lymfodrenáž. Tímto způsobem se dobře uvolní lymfa, aktivuje se funkce ledvin a střev. Laicky řečeno se toto uvolnění projeví například očistným průjmem či častým chozením na malou stranu. Dotyčný se tak krásně očistí od toxinů a začne hubnout v oblasti boků, zadku, břicha, stehen, lýtek, bočních stran těla, na rukou a v obličeji. Terapie nemá žádný vliv na zmenšení prsou (ta zůstanou stále stejně velká).
Protože je člověk odvodněný, má často žízeň. Někomu, kdo dříve málo pil, připadá takový stav nezvyklý a může si myslet, že se jedná o příznak cukrovky, ale není to tak. Tělo potřebuje propláchnout. Pak teprve začínají správně fungovat trávicí orgány, přestávají být potíže se střevy, ledvinami, močovým měchýřem, u žen s vnitřními pohlavními orgány. Mírní se onemocnění jater, slinivky a dalších vnitřních orgánů. Příjemným vedlejším účinkem přístrojové lymfodrenáže a hemodialýzy je rovnání nohou. Máte-li nohy do písmene O nebo X a zároveň splňujete určité podmínky, o kterých se více dozvíte v příštím čísle, je možné mít v jakémkoli věku krásné rovné nohy bez řezů a bolesti.
Terapie má též pozitivní vliv při skolióze, hrudní kyfóze (tzn. záda jsou kulatější, než je běžné) a bolestech zad. Prospívá lidem s artrózou páteře, kyčelních kloubů, kolen a kotníků. Pomáhá též při chronické blokaci žeber. Navíc si organismus při terapii vytváří více endorfinů neboli hormonů štěstí a dobré nálady. Pacient se tak stává novým člověkem.
autor: Ing. Petra Forejtová
Poradna Vjačeslava Kirjuchina
uveřejněno v časopise Sféra, vydání 07/2010
Při práci s lidmi s nadváhou jsem si všimla, že většina těchto lidí pociťuje hlubokou vnitřní potřebu bezpečí. Tito lidé před svými emocemi utíkají a hledají si pro ně výmluvy. Žijí v zajetí svého vnitřního světa nejistoty a mnoho z nich se bolestivým přiznáním vyhýbá. Hodně z nich si těchto vytěsněných vnitřních zranění ani nejsou vědomi.
Dalším z velkých důvodů nadváhy je zapírání sebe sama, což je stav popírání toho, co skutečně chceme a kdo skutečně jsme. Tito lidé raději než aby si plnili své sny a své tužby, dávají přednost jiným, starají se, pečují o ostatní a sami sebe zanedbávají ve falešném předsudku, že jsou „hodní" že tolik myslí na druhé. Je to falešné, protože jen těžko si umí říct, co chtějí a vyjádřit své emoce a pocity, a proto je zajídají.
Mnoho lidí s nadváhou má pocit, že si to, po čem touží, nezaslouží. A proto trestají sami sebe tím, že si něco odpírají. Na základě nějakého přesvědčení si zakazují něco, co chtějí nebo potřebují a kvůli tomu potom cítí silný tlak vnitřního nedostatku a hladu, že je jejich tělo nuceno „zásobovat", protože se stále vnitřně něčeho nedostává. Je to většinou nedostatek lásky, uznání, přijetí.
Co s tím?
Základem je přijetí odpovědnosti za danou situaci, že do stavu, ve kterém se nachází naše tělo, si můžeme jen my sami. Nikdo jiný. Smíření se se svým tělem a začít mít ho rád. Jedině ze stavu spokojenosti lze vytvářet další spokojenost. Z pocitu nedostatku se tvoří jen další nedostatek.
Je tedy zapotřebí být k sobě upřímní a podívat se pravdě do očí. Nízké sebevědomí, neschopnost přijmout své tělo, mít se rád, potlačování emocí a emoční přetlak, pocit, že nemůžeme ukázat, kdo doopravdy jsme, hledání lásky a naplnění s přesvědčením, že se nám jí stejně nedostane, vede k nahrazování těchto nedostatků jídlem.
Opravdové hubnutí přichází, když máte rádi sami sebe a když se cítíte dobře. Vzpomeňte si, jak se hezky hubne, když jste zamilovaní. Lidská mysl vytvoří iluzi, že jsme láskyplní, láskyhodní a člověk se pak nemusí „plnit jídlem". Jestliže si toto přesvědčení, budete schopni sami sobě vytvořit, pak i hubnutí půjde samo.
A jsme zase u mozku a jeho způsobu myšlení. Změňte svá vnitřní přesvědčení, že jste láskyhodní, přijměte své tělo, že je to váš chrám na cestě životem a začněte se k němu tak i chovat. Přestaňte soudit sami sebe a své okolí. Uvidíte, jak se zlepší vaše prožívání života i těla a jak pokvetou vaše vztahy.
Krásné jaro
Bc. Květa Exnerová
www.vedomehubnuti.cz
„Dnes k nám kámen 84001 promlouvá přes všechny ty miliardy let a miliony mil. Hovoří o možnosti života. Jestliže bude tento objev potvrzen, bude to jistě nejúžasnější pohled do našeho vesmíru, jaký se kdy vědě odkryl.“ Prezident USA Bill Clinton (1996)
Není běžné začínat článek o vědeckých objevech nadšeným výrokem státníka, ale tehdy, roku 1996, byl americký prezident stejně u vytržení jako vědci z NASA. Ti totiž ohlásili, že v meteoritu ALH84001 (tak byl přesně označen) nalezeném v Antarktidě a starém zhruba 4,5 miliardy let našli zkamenělé útvary, které snad mohly být nesmírně malými mikroorganismy, bakteriemi. Pozoruhodnost nálezu nebyla jen v jeho stáří, ale především v tom, že nade vší pochybnost k nám přiletěl z Marsu, což naznačovalo, že se život kdysi formoval i na rudé planetě. Záhadné struktury na bázi uhličitanů a sulfidů, mimo jiné hořčíku a železa, se opravdu svým tvarem podobaly bakteriím, jen byly příliš malé na to, aby se do nich vešlo všechno, co je nezbytné k rozmnožování, mimo jiné DNA. Historii zkrátíme – po čase se ukázalo, že radost byla předčasná: byly to anorganické struktury, které neměly se životem nic společného.
Protože byly velmi malé, bude vhodné vydat se nejprve do mikroskopického světa, kde se velikost neměří na metry, ale na jejich miliardtiny, nanometry (zkratka nm, 10-9 metru). Předpona nano- je dnes v kurzu, takže připomeňme, že vznikla mírným přeformováním latinského nānus, trpaslík, pocházejícího z řeckého nanos, ve stejném významu. Dříve než u bakterií v titulku se toto slovo objevilo například v medicíně jako nanismus čili trpaslictví, porucha růstu způsobená nedostatkem růstového hormonu.
My se však vydáme do světa, kde je skutečným obrem i pouhá červená krvinka. Prion, spojovaný s neblaze proslulou „nemocí šílených krav“, má rozměr asi 13 nm, ale to je jen větší molekula. Buněčná struktura, ribozom, měří přibližně 20 nm, a jen o málo větší, asi 23 nm, je nejmenší dosud známý virus, Parvovirus, vyvolávající onemocnění psů končící často uhynutím, a soudí se, že je příčinou takzvané „páté nemoci“ u dětí. Naopak největším virem je Mimivirus objevený roku 1992 v měňavkách; jeho velikost se udává 400, jindy dokonce 800 nm. Označení vychází z anglického slova mimic použitého ve smyslu „napodobovat“, v tomto případě svou velikostí bakterie. Domnělé bakterie ALH84001 jsou protáhlé, dlouhé kolem 380 nm, zatímco nejmenší známé živé organismy jsou bakterie rodu Mycoplasma, kulovité, o průměru zhruba 200 nm. Některé způsobují závažná onemocnění, například zápal plic. Jsou zajímavé tím, že nemají vyvinutou buněčnou stěnu. Největší bakterií je Staphylococcus aureus, rovněž kulovitý, o průměru 600 nm, původce řady nemocí. Přehlídku těchto trpaslíků ukončíme slíbeným obrem, lidskou červenou krvinkou, jejíž průměr se pohybuje kolem 7000 nm. Můžeme se vrátit do minulosti, nikoli však k meteoritu z Marsu. Tenhle objev čehosi jako bakterií totiž nebyl první. Měl předchůdce, jemuž nebyla věnována taková pozornost, možná také proto, že nepřiletěl z vesmíru.
Objevy nanobakterií
V roce 1993 zkoumal americký badatel dr. Robert J. Folk (University of Texas) horniny, které shromáždil při svém studiu horkých pramenů v italském Viterbu. Byl to právě tento vědec, jenž tehdy ohlásil objev „nannobakterií“ (není to chyba tisku, psal je se dvěma „n“), kulovitých útvarů opravdu připomínajících zkamenělé bakterie. Zdálo se, že původně měly dokonce buněčnou stěnu, a dalo se soudit na jakési stopy vnitřní struktury. Jen byly na bakterie příliš malé – jejich průměr se pohyboval od 10 do 200 nm. Tyto záhadné útvary nalezl dr. Folk v geologických vrstvách odpovídajících paleozoiku (doba před 542 až 215 miliony let) a mezozoiku (251 až 65,5) a posléze usoudil, že by to mohly skutečně být jakési primitivní mikroorganismy, které zpracovávaly jak organické, tak anorganické látky, a za nesmírně dlouhá období vytvořily geologické vrstvy, v nichž se samy zachovaly. Myšlenka to byla nepochybně atraktivní, leč mylná. Víme, že nebyl se svým omylem osamocen; měl již zmíněné pokračovatele v americké NASA s meteoritem ALH84001. Není však vůbec namístě tyto vědce kritizovat. Výzkum probíhal na úrovni doby a se znalostmi živé hmoty, jaké byly k dispozici. A přiznejme si, jaké znalosti máme dnes? Nepochybně větší, ale jsme nesmírně daleko od toho, vědět vše. Pokud to budeme kdy vědět.
Ve skutečnosti duo dr. Folk a odborníci z NASA rozvířilo zásadní a velmi záslužnou vědeckou diskusi týkající se otázky, jaký může být nejmenší rozměr živých organismů. Kritici poukazovali na to, že podivné nálezy byly klasifikovány jako pozůstatky někdejších primitivních organismů jen na základě tvaru, a navíc přidávali mnohem podstatnější argument, že klíčové buněčné organely měří řádově dvacet nanometrů, takže by se do nejmenších „nannobakterií“ dr. Folka prostě nevešly. Tyto mikroorganismy by tak nebyly vybaveny k životu. Alespoň ne k takovému, jaký si představujeme. A právě když tyto diskuse vrcholily, přihlásili se další vědci. Dr. E. Olavi Kajander a dr. Neva Çiftçioğlu z univerzity ve finském Kuopiu ohlásili důkaz, že nanobakterie existují jako živí jedinci. O co šlo? Tito vědci začali zkoumat jakési záhadné kontaminanty, které nalézali v živné půdě buněčných kultur. Výzkum zahájili poté, když zjistili, že jim jakési nesmírně malé částice poškozují pěstované buňky, obrazně řečeno, jako by ty buňky „onemocněly“. Podivné bylo, že neznámé částice odolávaly běžným postupům sterilizace teplem, případně detergenty, a nedaly se odstranit ani přidáním různých antibiotik. V elektronovém mikroskopu to byla kulovitá tělíska, jejichž průměr kolísal mezi 50 a 500 nanometry. Navíc se velmi podobaly „nannobakteriím“ dr. Folka. Vědecký výzkum se někdy opravdu dostává do situace, kdy můžeme mít dojem, že jde o vědeckofantastický žánr – záhadné mikroorganismy, zdánlivě nezničitelné.
Přesvědčení, že to jsou opravdu jakési živé jednotky, ještě zesílilo, když v nich finští badatelé prokázali přítomnost nukleových kyselin a bílkovin. Dokonce se podařilo DNA sekvenovat, předpokládané bakterii se dostalo pojmenování Nanobacterium sanguineum a byla zařazena do skupiny zahrnující rody Brucella a Bartonella. První z nich způsobuje vážné onemocnění skotu, druhý pak onemocnění přenášené klíšťaty především z koček a psů na člověka. Naštěstí je vzácné, leč průběh může být vážný. Záhadné Nanobacterium jako by opravdu žilo, protože, jak se ukazovalo, dokázalo měnit tvar a postupně se z kuliček vytvářel jakýsi povlak, film a shluky hmoty obsahující minerály. K těm se dostaneme později. Teď bylo podstatné další zjištění, které finské vědce překvapilo – záhadné útvary našli v tělesných tekutinách, v krvi, slinách a moči zvířat i člověka. Z toho usoudili, že tyto mikroorganismy mohou být příčinou různých onemocnění, kdy se vytvářejí mineralizované struktury, například ledvinové kameny. Později k tomu přidali některé druhy rakoviny, aterosklerózu či degenerativní kloubní onemocnění.
To byla jedna oblast závěrů tohoto výzkumu. Druhá se týkala úvah o tom, že by se právě přes takové podivné bakterie možná dalo hledat vysvětlení vzniku života. Na druhé straně však například dr. Jack Maniloff z lékařského centra univerzity v americkém Rochesteru suše prohlásil, že tento objev je „studenou fúzí mikrobiologie“. To je dnes okřídlené rčení ve vědeckých kruzích označující blamáž. Studená jaderná fúze je jaderná reakce, při níž dochází k fúzi atomárních jader za nízkých teplot, i pokojových, přičemž se uvolňuje značné množství energie. Roku 1989 američtí chemici Stanley Pons a Martin Fleischmann oznámili, že se jim tato reakce povedla, ovšem pozdější studie prokázaly, že za daných podmínek k fúzi nedochází, a práce obou vědců se stala proslulým omylem.
Mnoho vědců však skepsi dr. Maniloffa nesdílelo, zvlášť když roku 2004 oznámil tým z americké Mayo Clinic (hlavní sídlo v Rochesteru, USA), že nalezl nanobakterie ve vzorcích zvápenatěných tepen, a tyto bakterie nejen, že obsahovaly DNA, ale údajně vytvářely RNA, což by znamenalo, že dokážou syntetizovat i bílkoviny. Není divu, že se vynořila úvaha o jejich možné souvislosti s nemocí šílených krav, jakož i s dalšími chorobami. Nová hrozba byla na obzoru a s ní se objevila jako první firma Nanobac OY založená finskými objeviteli těchto mikroorganismů. Šlo o výrobu diagnostických přípravků, jimiž by bylo možné odhalit nákazu nanobakteriemi. To byl další směr vývoje. Současně pokračoval výzkum. Abychom nahlédli za jeho kulisy, musíme se vrátit k minerálům v nanobakteriích, a také k chemii bílkovin.
Umělé nanobakterie
Když byly zkoumány minerály obsažené v předpokládaných nanobakteriích, ukázalo se, že jde především o apatit, což je fosforečnan vápenatý (ve skutečnosti je správnější hovořit o hydroxyapatitu, ale zkrátíme si to), a kalcit, uhličitan vápenatý. Tyto soli se běžně vyskytují v krystalické formě, přičemž obě se podílejí na struktuře kostí. Jako všechny soli, i tyto jsou tvořeny dvěma opačně elektricky nabitými částmi, totiž kladně nabitým kationtem vápenatým, zatímco druhá složka, anion, ať fosforečný nebo uhličitanový, je záporně nabitý. Ve vodě, při rozpouštění, se kationty a anionty oddělí a jsou samostatné. Teď k bílkovinám. Jsou to složité struktury, do jejichž detailů se nebudeme pouštět; stačí nám fakt, že v těchto komplikovaných a velkých molekulách jsou vždy malé struktury, které jsou kladně, nebo záporně nabité. Z fyziky víme, že se opačné elektrické náboje přitahují, takže je nasnadě myšlenka, že záporná struktura na molekule bílkoviny bude elektricky přitahovat kladně nabité vápenaté kationty, kladná pak záporné anionty, třeba fosforečné. To je proces důvěrně známý v chemii bílkovin a odborně se mu říká „interakce bílkovin“. Přitom nevzniká pevná chemická vazba, ale partneři opačného náboje jsou k sobě poutáni mnohem slaběji než třeba atomy vodíku a kyslíku v molekule vody. Takže „interakce“ je velmi slabá, nicméně stačí k tomu, aby bílkovina za vhodných podmínek nějaké ionty navázala a za jiných je zas uvolnila. Na tom, velmi zjednodušeně, spočívá transport solí v organismu. V krevním séru je nejvíce albuminu, který je znám tím, že velmi ochotně interaguje doslova se vším možným, a vcelku důstojným partnerem je mu také A-fetuin.
Tyto znalosti, výzkum interakcí bílkovin začal v polovině minulého století, měli také dr. John D. Young z Čchang Gung University na Tchajwanu a jeho doktorand Jan Martel. Oba napadlo, že by se mohli pokusit vytvořit nanobakterie z anorganických sloučenin. Vyšli z toho, že jak apatit, tak vápenec tvoří za normálních podmínek jednoznačně strukturované krystaly. A co zkusit přidat k nim nějakou bílkovinu, přičemž se samozřejmě nabízely obě výše zmíněné – albumin a A-fetuin? Vápenaté a fosforečné ionty začnou samozřejmě při dostatečné koncentraci v roztoku vytvářet krystaly, ale ukázalo se, že v přítomnosti bílkoviny to není tak jednoznačné. Bílkovina totiž, jak řečeno, interaguje s oběma druhy iontů, a k překvapení obou vědců místo toho, aby vznikal očekávaný krystalický apatit, začala se tvořit amorfní, tedy nekrystalická kulovitá tělíska složená z bílkoviny s navázanými anorganickými ionty. To se odehrávalo v klasické živné půdě, kde se pěstují bakterie.
Další proces byl neméně zajímavý – částice pořád rostly, byly kulovité, přičemž se ukázalo, že se do nich dokážou zabudovat nejrůznější sloučeniny, které byly přidány, tedy například sacharidy, lipidy, a také DNA a RNA. Vznikající kulička byla vrstevnatá, přičemž se v ní střídaly vrstvy anorganických solí a organických sloučenin. Poté nastal moment, kdy už přítomné bílkoviny nedokázaly interagovat s anorganickými ionty, prostě je neměly kam navázat, protože všechna místa, kde to bylo možné, byla už takovými ionty obsazena. V tomto okamžiku začala převládat krystalizace. Na povrchu kuliček se konečně objevily typické krystalky apatitu a v poslední fázi se kuličky začaly spojovat, přičemž se na dně kultivační misky tvořila souvislá vrstva, na vnějším povrchu krystalická. Byl to prakticky přesně stejný obraz, jaký se naskýtal vědcům soudícím, že mají co činit s živými organismy. Souhlasila i velikost oněch kuliček.
Představa nanobakterií se rozplynula po vcelku jednoduchém pokusu. Byla to jedna ze slepých uliček, z porážek vědy? Slepou uličkou byla domněnka, že jde o mikroorganismy. Finské vědce svedlo na scestí to, že domnělé bakterie reagovaly na protilátky. Ovšem ve skutečnosti to byla jen reakce právě na albumin a fetuin. Použité protilátky ve skutečnosti reagovaly na tyto dvě bílkoviny hovězího původu, protože k výrobě živných půd se často používá krevní sérum hovězích zárodků, takže se zmíněné bílkoviny zabudovávaly do vznikajících kuliček.
Co dál?
Tím však dosavadní historie domnělých nanobakterií zdaleka nekončí; naopak, otevírá se nová stránka výzkumu. Bakterie byl omyl, podivné nanostruktury v živých organismech jsou nesporný fakt. Kde se berou a proč? Zatím můžeme hovořit o hypotéze, byť velmi pravděpodobné. Jak napsali tchajwanští vědci: „Věříme, že částice podobající se nanobakteriím vznikají přirozeným procesem, který normálně chrání organismus před nechtěnou tvorbou krystalů, ale za jistých podmínek může vést k tvorbě takových částic.“ Tuto hypotézu můžeme zjednodušeně rozebrat. V živých organismech, teď uvažujme lidský, jsou vždy anorganické ionty, mimo jiné i ty, které jsme uvedli, přičemž absolvují neustálý koloběh. Vždyť jen naše kosti se neustále obnovují; u zdravého jedince je rychlost odbourávání kostní tkáně stejná jako její tvorby. Ovšem nezbytné anorganické ionty se musejí transportovat, a tím jsme například u albuminu.
Teď si vzpomeňme, že vědci pozorovali, že v přítomnosti bílkoviny vzniká agregát, kulička, v níž ale sůl, apatit či vápenec nejsou krystalické. Odborníci nyní soudí, že vznik nanočástic je ve skutečnosti obrana organismu tehdy, když by hrozil z nějakého důvodu vznik krystalků zmíněných solí. Pak některé bílkoviny začnou vázat tyto soli ve větším množství, vznikají amorfní nanočástice, a tím se zabrání tvorbě samostatných krystalků. Jestliže je tento přirozený proces narušen, neptejme se na příčiny, to je jiná otázka, tento mechanismus nestačí, bílkoviny nedokážou navázat nadbytečné soli, a ty se začnou vylučovat jako krystalky, což se navenek projevuje například vápenatěním tepen či usazováním solí v kloubech.
Po peripetiích, kde nebyla nouze o omyly, se tak možná podařilo (zdůrazněme „možná“) přijít na stopu mechanismu, jímž organismus reguluje koncentraci solí především v různých tělních tekutinách. Někteří vědci soudí, že je to proces mnohem obecnější a začínají pro tyto nanostruktury, v nichž mohou být zabudovány nejrůznější ionty, razit termín „bion“. Je jím označována nanočástice různých velikostí a tvarů složená z organických sloučenin, především z bílkovin, ale může obsahovat jakékoli další, a z různých anorganických iontů. Dosavadní osud domnělých nanobakterií je tak znamenitým obrazem toho, jak složitými cestami se někdy věda ubírá. Teď je třeba potvrdit právě naznačenou hypotézu a hledat, co dál. Nemoci, které se zdají souviset s podivnými nanočásticemi či bionty, jsou totiž vesměs závažné.
uveřejněno v časopise Sféra, vydání 07/2010
Mír, válku a konflikty prožíváme nejen venku, ve vztazích, ale především každý sám uvnitř sebe. Když se dívám kolem, nemohu nevidět hrubost, agresi, strach, úzkost a bolest, kterou mnohdy způsobujeme sami sobě. Uvědomuji si, že mír v našich srdcích a životech souvisí s tím, jak se dokážeme vyrovnat s vlastní zranitelností, citlivostí, pády a také soutěživostí, dravostí, úspěchem a neúspěchem.
V jedné indiánské legendě se říká, že každý má v sobě dva vlky, kteří se perou. Jednoho světlého, spravedlivého, pokojného, veselého, štědrého, moudrého, laskavého. A druhého tmavého, zlého, vzteklého, závistivého, sebestředného, protivného. Víte, který z vlků ten souboj v nás vyhraje? Ten, kterého nejvíc krmíme. Ten, kterému uvěříme. Podobně je to s našimi emocemi.
Tento příběh mám ráda. Všichni se čas od času necháváme převálcovat vlastní zlostí, sebelítostí nebo jinými ne příliš populárními pocity a emocemi. Temný vlk se pak projeví v celé své kráse, máme ho v sobě. Všichni. I když ho daleko lépe vidíme v těch druhých. Představuje naše strachy, nedůvěru, frustraci, pocity ohrožení, křivdy a zklamání, které probouzí tohoto temného bojovníka, a které tak strašně moc v dnešní době nechceme cítit. Přesto k nám patří. Vzdát se jednoho z nich, popřít ho, znamená ztratit podstatnou část svého vnitřního navigačního systému. Oba vlci jsou pro náš život nesmírně důležití, a proto je dobré je poznat a ochočit si je.
Jak je to s našimi pocity a emocemi?
Děláme vše proto, abychom se cítili dobře, abychom se měli dobře nebo abychom se zbavili špatných pocitů. Co je tedy důležitější než to, jak se cítíme? Co pro to děláme?
Zkrátka lovíme dobré pocity, kde se dá. Hladovíme po nich. To má své stinné stránky, když neznáme hranice, míru. Snadno se můžeme stát závislými na práci, alkoholu, lécích, jídle či jiném člověku a trápíme se strachy, že o něco z toho přijdeme, že nejsme „dost dobří“. Všichni jsme tak trochu závislí na svých dobrých pocitech, jeden na druhém a jsme ochotní udělat mnohdy téměř cokoliv, abychom si je zajistili a nepřišli o ně. Tmavý vlk je probuzen, aniž si toho všimneme.
V tom případě je nezbytné zkoumat a poznat více své emoce, oba své „vlky“, včetně toho černého, a to, co je za nimi ukryto.
Nepohodlí a ztráta jistot
Proměnlivost, nejistoty, nepříjemné a negativní emoce jsou součástí naší smlouvy se životem. Patří k nám stejně jako ty příjemné, pozitivní. Bez ohledu na to, jak moc se snažíme, nemůžeme se těm negativním vyhnout. Nejde to! Nelze mít smysluplnou kariéru, idylickou rodinu, šťastné děti a vztahy nebo dělat svět lepším místem pro život, to vše bez stresu a nepohodlí stále jen s úsměvem na tváři.
Představte si na manažerku, podnikatelku, která tvrdě pracuje osmdesát hodin týdně téměř dvacet let na stejné pozici. Nestačí náhle tempu, nárokům své firmy a přijde o stávající místo. Přesně v tom samém okamžiku zjistí, že soutěží o novou práci s lidmi o polovinu mladšími, než je ona. Jak se cítí? Temný vlk ožívá naplno, její stávající jistoty vzaly za své. Přesně toto jsou okamžiky, kdy je dobré mít vytrénovaného tmavého vlka, protože jsme vyhozeni ze své zónu pohodlí, naše jistoty se otřásají v samotných základech.
Co zbývá v takových okamžicích?
Vztekáme se, jsme naštvaní, nadáváme, obviňujeme sebe, druhé i situaci. Zuříme. Pláčeme, litujeme se, zoufáme si. Topíme se ve svých pocitech, které nás ovládají a paralyzují. Tady mnoho z nás končí stěžujíc si na nepřízeň osudu, blbce kolem sebe a nespravedlnost světa. Jiní z nás si ale nakonec všimnou svých emocí a uvědomí si: „Co to dělám? Jak to se sebou zacházím? Ano, vyhodilo mě to, unavovalo mě to, už mě nedokázali ocenit, ale to není konec světa. Pořád mám, co nabídnout!“ Podívají se za tyto emoce, do svých myšlenek. Třeba se jen neděje to, co by si přáli, třeba se jen naplnilo to, co očekávali, jen jsou věci jinak, než jak si mysleli a plánovali. Ovšem to neznamená, že situace není řešitelná.
Naše životy se vždy neřídí našimi plány, očekáváními, nejdou nalinkovat podle pravítka a vypočítat podle matematická rovnice (ač bychom si to přáli). V každém okamžiku nás cokoliv – jak už koneckonců víme – může vykolejit a překvapit. I ten nejlepší matematik se čas od času přepočítá, může udělat chybu či nevzít v úvahu všechny proměnné. V každém případě máme k dispozici celou řadu dalších možností, alternativ. Jen je v tu chvíli, přes všechny ty naše představy o tom, jak by věci měly být „správně“, prostě nevidíme.
To, co je na našich negativních myšlenkách a pocitech obtížné je, že s nimi zacházíme jako s fakty. Uvěřme jim. Mnohdy všechno.
Co s tím?
Dejte svým minulým špatným zkušenostem novou perspektivu.
Některé věci vypadají neškodně, ale nejsou. Kadmium vypadá jako stříbro, na pohled je hezké, ale když se dostane do organismu, způsobí závažný problém. Tiše se vstřebává a ubližuje.
Většinou si pečlivě hlídáme, aby hračky z umělé hmoty neobsahovaly ftaláty, které jsou karcinogenní, ale ani nás nenapadne, že stejně vážný, ne-li vážnější problém mohou přivodit věci z kovu. Takovým příkladem je lehkovážný přístup ke stavebnicím, kde jsou malé dřevěné hříbečky, kuličky a tyčinky mající v sobě zabudovaný magnet. Když takovou věc dítě spolkne, nic se nestane. Když ale na takovou hračku dostane chuť dvakrát, bude mít velké štěstí, pokud to přežije. Jak magnet prochází střevem, dlouho se nemusí nic dít. V místech, kde se střevní kličky k sobě přiblíží, magnety sepnou a již nepustí. V tom místě přestane stěnou střeva proudit krev, tkáň rychle odumírá. Symptomy nemusí zpočátku nic vážného signalizovat, a pak už je najednou pozdě. Nefunkční část tkáně dovolí mikrobům pronikat do dutiny břišní, rozvine se těžká sepse a ta bývá většinou smrtelná.
Pokud také máte doma ve zvyku připínat si na ledničku vzkazy a děláte to něčím, co jen trochu připomíná lentilky, vězte, že vynalézavost dětí je nezměrná.
A i když ty vaše jsou již velké a rozumné, sousedovy mohou být v nestřeženém okamžiku stejně nápadité, chirurgové by vám o tom mohli vyprávět.
Zrádné šperky
Nebezpečí ale nečíhá jen v magnetických kovech. Patříte-li mezi horních deset tisíc a ve vaší šperkovnici je jen zlato, stříbro a brilianty, netřeba číst dál. Pokud jste normální a nestydíte se za levnější náušnice, prstýnky a přívěsky, můžete si být téměř jisti, že obsahují kadmium. Slitiny z tohoto kovu lze totiž snadno tvarovat, nekorodují a jsou levné. I když všichni víme, že kadmium je škodlivé a v potravinářských strojích se již nesmí používat, z ozdůbek pro nás a naše děti si těžkou hlavu neděláme. Samotné šperky by ani tak problémem být nemusely, kdyby... Kdyby se pole nehnojila fosfáty, jež obsahují kadmia více, než je záhodno. Bez tohoto kovu se dnes neobejde prakticky ani žádná elektronika. Používá se v galvanovnách, pokovují se jím součástky, zahrádkáři se jím brání proti napadení úrody plísněmi. Dost si ho do plic zaopatří aktivní i pasivní kuřáci a hodně ho je také ve zplodinách z motorů. Je základem dobíjecích monočlánků, obsahují ho čistírenské a odpadní kaly a i v obyčejném městském smogu ho je dost. Před kadmiem se dnes neschováte.
Zákeřnost kadmia tkví v tom, že se v těle kumuluje
I když inspekce a další kontrolní orgány se ho snaží v potravinovém řetězci uhlídat, že bychom si mohli přiotrávit děti doma sami, nás nevzrušuje. Na významné riziko nyní upozorňují američtí toxikologové z Ohia v článku v Environmental Health Perspectives (EHP). Otravy a alergie na kadmium narůstají spolu s tím, čím více se nám ho v těle naakumuluje. Stačí maličkost – třeba jen vzít si hodinky, jejichž dno je z levné „nerez slitiny", a marně pak pátráme, proč se nám po celém těle rozlezl ekzém.
Jedno z rizik pro naše ratolesti se skrývá právě v lisovaných či litých ozdůbkách, které děti rády cumlají a občas i spolknou. A některé dorůstající princezny se rády zdobí levnými náušnicemi a ani nevědí, že jejich ledviny a celý hormonální systém začíná kolabovat. Američtí výzkumníci tvrdí, že zdaleka nejde o výjimku a že se v takových případech malé tělíčko vystaví stonásobku maximálního expozičního limitu daného pro tento toxický kov.
Děti mohou spolknout jedovaté přívěsky
Aby svému strašení mladých maminek dodal Jeffrey Weidenhamer z Ashland University v Ohiu patřičnou váhu, nakoupil v amerických obchodech 69 přívěsků a šperků. Jednalo se o „levnou krásu" pod pět dolarů, původem z Číny, ale i z USA. Paradoxem bylo, že na řadě z těchto věciček bylo přímo uvedeno, že jsou určeny dětem. Provedl s nimi testy, které odpovídaly podmínkám průchodu zažívacím traktem. Zatímco se denní příjem kadmia u lidí pohybuje na úrovni 50 µg, a i to již považujeme za problém, z pokusů provedených Weidenhamerem vyplývá, že když dítě takový předmět spolkne, dostane jednorázově 1000 mikrogramů Cd a někdy až 2100 µg (to podle typu slitiny). Může za to kyselé prostředí v žaludku, které přispěje k tomu, že se kovu uvolní hodně.
Mávnout rukou nad tímto varováním vědců by nebylo moudré. Přiotrávit si dítě kadmiem je snadnější, než se ještě nedávno zdálo. Kadmium neničí jen ledviny, játra či kůži, na níž způsobuje ekzémy. Kromě alergií s různým stupněm projevu má dokonce účinky samičích hormonů ze skupiny estrogenů. To je přímo šokující zjištění. I když se atomy kovu od molekuly estrogenů diametrálně liší, obě látky se v buňce vážou na tatáž vazebná místa (receptory).
Kadmium tak působí, jak je nyní módní říkat, jako endokrinní disruptor
Tento hormonální buldozer rozvrátí metabolismus tak dokonale, že pokusným zvířatům přivodí spoustu fyziologických problémů včetně těch, které navozují počátek rakoviny mléčné žlázy.
Kadmium patří mezi několik málo prvků, jejichž vliv na zdravotní stav lidského organismu je jednoznačně negativní. Tento fakt se zdá být kuriózní například i proto, že je chemicky velmi podobné zinku, jenž je naopak nezbytnou součástí potravy a je důležitý pro správný vývoj a zdravotní stav lidského organismu. Právě vzájemná chemická podobnost těchto prvků však působí problémy, protože kadmium může snadno vstupovat do různých enzymatických reakcí místo zinku a následné biochemické pochody neproběhnou nebo probíhají jiným způsobem. Bylo prokázáno, že kadmium může v ledvinách setrvat až desítky let.
Dalším rizikovým faktorem u kadmia je skutečnost, že se jedná o mimořádně kumulativní jed. Přijaté kadmium se z organismu vylučuje jen velmi pozvolna a obtížně. Většina kadmia se koncentruje především v ledvinách a v menší míře i v játrech. Právě ledviny jsou při chronické otravě kadmiem nejvíce ohroženy.
Hlavní zdravotní problémy dlouhodobé (chronické) otravy kadmiem:
• poškození ledvin a jater
• osteoporóza – (řídnutí kostí)
• anemie (chudokrevnost)
• zvyšuje se i riziko srdečních a cévních onemocnění.
Vyšší obsah kadmia totiž působí na metabolismus vápníku a způsobuje jeho zvýšené vylučování z organismu s následkem zeslabení kostní hmoty.
Kadmium je také prokazatelně karcinogenní a jeho vysoký obsah v organismu zvyšuje riziko vzniku rakovinného bujení. Při jednorázové vysoké dávce kadmia se dostavují bolesti břicha, průjmy a zvracení.
Cesta kadmia do organismu:
• potravou
• dýcháním
Rizikové potraviny s vyšším obsahem kadmia:
Především vnitřnosti (játra, ledviny), ryby, které byly kadmiem kontaminovány při svém růstu.
Rizikové mohou být i zemědělské plodiny pěstované na kadmiem kontaminované půdě.
Kadmium ve vzduchu se dostává daleko
Vzhledem k nízkému bodu varu se tento prvek poměrně snadno dostává do atmosféry. Je proto nezbytné, aby hutní provozy, které s kadmiem pracují, velmi důsledně dbaly o dokonalé čištění plynných exhalací, jež z nich odcházejí. Ohroženi totiž nejsou pouze přímo pracovníci v uvedených provozech, ale i obyvatelstvo v okolí, protože kadmium nasorbované na prachové částice a atmosférický aerosol může být větrem transportováno na značně velké vzdálenosti. Co asi obsahuje vzduch v okolí Českého Těšína, kde byla již několikrát v minulosti zjištěna nejvyšší koncentrace toxických látek?
Kuřáci dobrovolně vdechují jedovaté kadmium
Je jednoznačně prokázáno, že v náhodně vybraném vzorku populace obsahují ledviny silného kuřáka minimálně 10x více kadmia než u nekuřáka.
Kuřák je kromě běžně uváděné rakoviny plic ohrožen i rakovinou nebo chronickým selháním činnosti ledvin. Když se sníží funkce ledvin, s ní klesá i činnost lymfatického a imunitního systému, krvetvorba, funkce hormonálního systému, menší je pohyblivost spermií a tak dále. Prostě kadmium nás vůbec nešetří.
Kolik kadmia se dostane v Evropě do vzduchu?
Pouze v západoevropských zemích se ho dostává do ovzduší přibližně 350 tun ročně. Oblasti tímto kovem zvláště ohrožené jsou Japonsko a střední Evropa. Kadmium přechází do ovzduší ve formě těkavých sloučenin již při teplotě 480 °C.
Kadmium přijímané potravou se vstřebává asi z 1–5 %, ze vzduchu kolem 50 %. Bylo by určitě zajímavé nasbírat vzorky ze zamořeného vzduchu a udělat rozbor na kadmium, třeba až zase nastane kritická situace v Českém Těšíně.
Jak se zbavit kadmia?
Pro detoxikaci od těžkých kovů použijeme zejména přípravek Diocel, který má vztah k ledvinám. Název Diocel je složen ze slova dio – božský a přípony cel jako celit, zacelovat, nebo ze španělštiny – celula znamená buňka. Bioinformace Diocelu dokážou z těla odstranit různé těžké kovy, jako je olovo, kadmium, rtuť, arzen atd.
Dávkování použijte malé – 3x 5 kapek. Čím menší dávka, tím bude efekt větší.
Současně užíváme Gerocel kapsle.
Dávkování - 3x 2 kapsle denně, pro děti stačí 1x 1. Celková délka užívání by měla být 4 týdny.
V případě, že pracujeme v prostorech, kde se uvolňují těžké kovy do ovzduší nebo se vstřebávají pokožkou, jako jsou železárny, výroba elektroniky, zubní ordinace, měli bychom preventivně užívat Gerocel kapsle – 2x 1 za den, nebo aspoň 1x 1 kapsle denně a kúru s Diocelem absolvovat přibližně 2x za rok. Záleží, v jakém prostředí se nacházíme, jaké těžké kovy tam jsou a jaké jsou možnosti průniku do našeho těla.
V době smogu ve městě ochráníme své zdraví detoxikační kúrou Diocel kapky a Gerocel kapsle.
Tato prospěšná kombinace byla vyvinuta ve spolupráci s výzkumným ústavem anorganické chemie a je zcela unikátní. Organické látky Gerocelu kapsle vychytají těžké kovy z krve, vytvoří s nimi stabilní komplexy a tělo se jich elegantně zbaví bez toho, aby nám více škodily.
Ochrana domácích mazlíčků:
Stejně postupujeme, pokud chceme detoxikovat naše čtyřnohé mazlíčky. I oni trpí intoxikacemi těžkých kovů.
Ochrana vlastní zahrádky:
Jestliže chcete svázat těžké kovy třeba ve vaší zahrádce, při zalévání přidejte na 8 litrů vody jednu vysypanou kapsli Gerocelu kapsle. Zároveň se zvýší i úroda. Obsažené přírodní látky v Gerocelu kapsle podporují i vitalitu rostlin.
„Tak kdypak už se pokusíte o miminko?“ Tuto větu slýchala Monika v posledním roce skoro na každé návštěvě. Po svatbě s Lukášem se obecně předpokládalo, že brzy budou mít potomka, protože každý věděl, jak Monika, zdravotní sestra, děti miluje.
A jí se tak těžko vysvětluje, že se už několik měsíců o dítě pokouší a pořád nic. Na gynekologii u ní bylo všechno v pořádku, paní doktorka pořád, že to chce čas a že na asistovanou reprodukci je ještě brzy. Potom se u Lukáše ukázalo, že má velmi málo spermií a tak už začali pomýšlet i na umělé oplodnění...a tak Monika každou další menstruaci tajně opláče, protože Lukáš už je na její stesky pomalu alergický.
V tomto stavu se paní Monika dostala do mé provozovny, kam ji poslala její kamarádka, které jsem při problému s otěhotněním před časem pomohl. Když mi Monika s nadějí v hlase volala, že po mém zásahu kamarádka otěhotněla a ona chce taky, neodpustil jsem si rádoby vtipnou poznámku, že to zařídím :-). Nakonec – vlastně ke vzniku života stačí jedna jediná spermie, ne ?
Stará pravda, že za vším je především psychika, tedy emocionální stav, často na podvědomé úrovni, se potvrdila i tentokrát. Při úvodním rozhovoru s Monikou jsme přišli na to, co při problémech s otěhotněním a vůbec při každém zdravotním problému řeší skoro každý - staré programy, stres, pracovní a psychické vytížení.... Ukázalo se, že Monika je ovlivněna programem z dětství, kdy jí matka často říkala věty typu – to nedělej, na to nemáš apod. A ona se mamince snažila dokázat, že je schopná, vystudovala zdravotní školu a dál se v nemocnici zaměřila na budování kariéry. Je velice pracovně vytížená, práce ji baví, ale rodině by dala přednost. A protože to nejde tak rychle, jak by si představovala, má strach, aby se to vůbec povedlo, což její psychice rozhodně neprospívá. A lékaři ji vlastně v tom strachu ještě udržují, každá návštěva u lékaře v ní vzbuzuje další a další stres. Zkrátka obvyklý „scénář“, s něčím takovým se ve své poradně setkávám poměrně často, jen ty konkrétní psychické příčiny mohou být trochu jiné. Někdy při problémech s otěhotněním „vytáhneme“ na povrch program typu – teď si dítě nemůžeme dovolit, až vybudujeme kariéru, dům atd atd. A až se toto všechno vybuduje, najednou to nejde.
Zkrátka vlastní chybný program může být jakýkoliv, ale vždy je někde hluboko pod tím strach a bloky vzniklé ve vztahu s rodiči, prarodiči nebo dokonce s partnerem.
Když jsem Moniku vyslechl, řekl jsem jí, ať zapomene na to, že to nejde a pustil jsem se do práce.
Nejdříve jsem provedl reflexní diagnostiku.
V těchto případech většinou dochází k oslabení dráhy ledvin a žaludku, což způsobí chlad v oblasti pánve. Tento stav nadále zapříčiní stáhnutí ohybačů a tím dále napětí dráhy močového měchýře, která ovlivňuje celé kosterní svalstvo. Oslabením ledvin (ledviny = strach, stáhnutí) dojde ke stažení a tím zmenšení průchodnosti vejcovodů. A nakonec tento stav, nepřirozený a nežádoucí pro organismus, způsobí další psychickou zátěž a už se roztáčí bludný kruh. Také u Moniky jsem diagnostikoval tento problém a navíc nevyvážený hormonální a minerální systém.
Takže jsem provedl pomocí vlastní, více než 20tiletou praxí vytvořenou technikou, odblokování pánevního dna a masáž celého kosterního systému a nasadil jsem kapky Estrozin k úpravě hormonálního systému, Diocel biominerál pro vyladění ledvin a doplnění minerálů a Levamin – vynikající životabudič a zároveň harmonizér. Dále jsem Monice doporučil čaj Achyrocline, který působí mj. na uvolnění kosterního svalstva a harmonizaci menstruačního cyklu a také pomáhá zbavit se napětí, stresu a strachu.
Na závěr jsem Moniku naučil pár hmatů z reflexologie – tyto hmaty si může provádět sama každý den, ale nejpříjemnější je samozřejmě provádět reflexní masáž ve dvojici, nakonec její manžel se může o zplození potomka zasloužit i jinak, ne :-)? A co přesně jsem jí poradil ?
POSTUP:
Nejdříve uvolníme – promasírujeme na noze celou nártní oblast, která ovlivňuje reflexně mj. meridián ledvin, močového měchýře, jater a také zvláštní dráhy degenerace a alergie.
Dále promasírujeme krouživým pohybem hlezenní kloub, který ovlivňuje pánevní dno. Kotník je také akupresurní oblast pro močový měchýř a ledviny.
Na závěr provedeme tzv. houpací hmat – chytneme chodidlo oběma dlaněmi z obou stran a protřepeme, „pohoupáme“,jako kdyby chodidlo bylo těsto, ze kterého chceme vytvořit válec.
Jedná se o jednoduché úkony, které při správném provádění umí způsobit velkou změnu v organismu. Reflexní technika je příjemná, účinná a může se ji naučit každý.
A výsledek ? Asi tušíte sami, není to dlouho, co její syn Lukášek oslavil své první narozeniny. Nedávno mi zavolala a sdělila, že se potřebuje objednat na masáž, protože chtějí pro Lukáška sourozence :-).
Alergických onemocnění v současné době přibývá. Každý druhý člověk má zjevné projevy alergie, ať už v podobě senné rýmy, zánětu spojivek, ekzému, astmatu, či kopřivky. Ze své praxe mohu říci, že 90 % pacientů, kteří ke mně do ordinace přijdou s nějakým onemocněním, má skrytou alergii.
Zejména jde o alergii potravinovou, z 80 % je to alergie na lepek a z 90 % alergie na bílkovinu kravského mléka. Mnozí lidé s chronickými potížemi mají alergie na svoje vlastní mikroorganismy, na léky a další látky. Tyto alergie se nemusí projevovat výše uvedenými klasickými projevy alergií, ale v popředí mohou být průjmy, zácpy, bolesti hlavy, žlučníkové potíže, otoky, podrážděnost, poruchy chování u dětí, bolesti kloubů, zvracení, poruchy metabolismu (nadváha). Určité prameny uvádějí, že na alergickém podkladu můžeme pozorovat i kožní nemoci, aterosklerózu, záněty slinivky, ledvin, mozku a jiné.
Alergie a klasická medicína
Z pohledu klasické medicíny jde o prudkou, neúměrnou reakci imunitního systému na cizorodou látku, v jejímž důsledku dochází v těle k vyvolání zánětlivé reakce se všemi příznaky zánětu, jako jsou otok, zarudnutí, lokální zvýšení teploty, někdy bolestivost a poškození funkce (například alergický ekzém – zarudnutí kůže, mírný otok v oblastech ekzému – kůže svědí, mnohdy bolí, ložiska jsou podrážděná a teplejší oproti okolní tkáni; kůže má poškozenou strukturu a tím i funkci). Alergické reakce mohou být časné nebo pozdní vzhledem k době, kdy se organismus setká se svým alergenem. Alergeny nejsou jen pro organismus cizí chemické látky, ale běžné přirozené a přírodní látky, jako je peří, prach, pyly, zvířecí chlupy, mléko, mouka nebo jiné potraviny ad. Léčba alergií spočívá v tlumení příznaků podáním antihistaminik (Zodac, Zyrtec, Aerius, Xyzal a jiné), v případě astmatu i inhalačních kortikoidů a bronchodilatancií, tedy látek rozšiřujících průdušky. Preventivně mohou alergici užívat perorální vakcíny v podobě kapek nebo injekční píchané vakcíny, které desenzibilizují organizmus.
Alergie a celostní medicína
Podíváme-li se na výše uvedenou léčbu alergií z pohledu celostní medicíny, vidíme, že prakticky jen odstraňuje příznaky nebo snižuje citlivost organismu vůči alergenu. Avšak příčinu alergie neřeší. Příčina je podle klasické medicíny v setkání organismu s alergenem a spuštění reakce imunitního systému. Ale proč organismus reaguje alergicky, to naše medicína neví. Celostní medicína akceptuje fakt, že alergicky reaguje organismus, který je chronicky drážděný toxickými zátěžemi, jež se v něm nahromadily v důsledku životního stylu. Spousta toxických látek dokáže narušit správnou funkci detoxikačních orgánů, zejména jater. (Zátěž jater považuje čínská medicína za hlavní důvod výskytu alergií. Předpokládá, že toxické látky, které játra nedokážou detoxikovat, zlikvidovat nebo zpracovat, následně poškozují jaterní tkáň. Kvůli nedostatečné funkci jater pak vznikají alergie.) Některé toxiny dráždí nervový systém, který potom aktivuje další orgány i imunitní systém. Kromě jater je důležitá i správná funkce střev a jejich čistota. Čistý lymfatický systém a ledviny jsou dalším předpokladem správné funkce organizmu.
Střevo a jeho role při vzniku alergických reakcí
V tenkém střevě probíhá trávení a vstřebávání živin, minerálů, vitaminů, v tlustém střevě dochází ke vstřebávání vody. V tenkém střevě se dále nacházejí ostrůvky imunitní tkáně – payerské plaky, ve kterých dozrávají imunitní buňky. V tlustém střevě žijí v symbióze mikroorganismy, které jsou pro člověka prospěšné, pomáhají vytvářet vitaminy a dále rozkládat potravu a vytvářet odpad v podobě stolice. Správnou funkci trávení potravy ve střevě zaručují enzymy ze slinivky, žluč ze žlučníku a enzymy ze střevní stěny. Trávicích šťáv vyprodukuje organismus tři litry denně. Pokud přijímáme alergeny ve formě potravy, dostáváme do střeva léky, narušujeme mikroflóru užíváním antibiotik a nevhodnou stravou (velké množství masa, mouky, mléčných produktů), pak ve střevě přeroste nežádoucí mikroflóra, zejména plísně, které produkují toxiny, mohou prorůstat střevní stěnou a šířit se do gynekologických orgánů, močových cest. Toxiny se zaplaví i lymfatický systém střeva, který představuje asi 70 % mízního obranného systému organismu. Dále se toxiny dostanou i do vegetativního nervstva, jež řídí činnost střev a kvůli němuž pak může docházet k poruchám pohyblivosti a dalších funkcí střeva. Pokud dochází ke špatné produkci trávicích šťáv, pak se objevují nadýmání, tlaky, nadměrná tvorba hnilobných plynů, které dále prostupují střevní stěnou, zatěžují játra, způsobují neklid, migrény, špatné nálady, deprese. Kvůli špatnému trávení a zánětlivým procesům ve střevě dochází k poruše vstřebávání důležitých látek, navíc plísně spotřebovávají také vitaminy, takže se deficit prohlubuje. Zánět ve střevě naruší i funkci payerských plaků, oslabí tedy imunitní systém, který pak nedokáže účinně likvidovat alergeny.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, jak důležité jsou pro vznik a průběh alergií ledviny, játra, lymfatický systém a střevo.
MUDr. Lenka Hodková
Je tedy nanejvýš důležité udržovat orgány jako jsou ledviny, játra, lymfatický systém a střeva v dobré kondici. Společnost Diochi využívá znalosti tradiční čínské medicíny, která ví, že organismus funguje jako celek coby energetická síť drah tzv. meridiánů. Ty ovlivňují fungování orgánů v jejich působnosti. Disharmonie v dráze jater a žlučníku se může projevit kožními alergiemi, vyrážkami, ekzémy, bolestmi hlavy nebo únavou, protože ovlivňuje pokožku, oči, svaly, šlachy, žlučník, játra, trávení nebo urogenitální orgány. Dráha ledvin má na starost nejen ledviny a močový měchýř, ale ovlivňuje i klouby, kosti, lymfatický systém nebo např. i uši. Disharmonie v této dráze se může projevit bolestmi kloubů, zejména pak kolen a kotníků.
Aby si organismus dokázal poradit s příznaky alergií, měli byste začít včas připravovat a posilovat energetickou síť těla dřív než problémy nastanou.
V Diochi rolišujeme podle barev jednotlivé oblasti působení.
Na posílení dráhy jater a žlučníku je určena zejména zelená řada produktů.
Na posílení dráhy tlustého střeva a plic je v Diochi určena zejména tmavě růžová řada produktů, která významně ovlivňuje reakce organismu na alergeny.
Obchodní podmínky Reklamační řád Reklamační protokol
Copyright © 2018 DIOCHI SPOL. S R.O, Žampiónová 2, 104 00 Praha 10 - Pitkovice, Česká Republika, Česká republika