Regenerace ve sféře Diochi

Jak vlastně koučink vrcholových sportovců nebo manažerů probíhá? Jste vždycky na telefonu nebo přítomen zápasu, turnaji?

Samozřejmě se snažím být vždycky k dispozici, ale rád bych upřesnil jednu věc – lidé si obvykle myslí, že koučink znamená, že je někdo na telefonu a v krizových situacích něco řeší. Já ale používám techniky, které vedou k tzv. self koučinku. Cílem je, aby mě dotyčný po roce nebo roce a půl už vůbec nepotřeboval. Snažím se ho naučit techniky, aby on sám byl sobě tou největší oporou. Držím se Břetislava Kafky, který říkal, že tu největší sílu máme v sobě. Před 15 lety jsem používal klasické koučovací techniky, ale problémem je, že se může stát, že je na vás klient pak fixovaný nebo závislý. Posledních pět let pracuji spíše se self koučovacími metodami.

Tyto techniky jste vyvinul či poskládal?

Ano, dá se to tak říci.  Něco jsem převzal z logoterapie, něco z klasického koučinku. Hovořím o nich v knize Vnitřní svět vítězů.

Jaký je vlastně vnitřní svět vítězů, žijeme ve velmi výkonovém světě – nemůže být vítězstvím třeba i prohra?

Nejdříve bychom si museli vydefinovat pojmy jako vítězství, úspěch, a to nejen z hlediska sportovního, ale především z hlediska životního. Často obsah těchto pojmů je vnímán pouze pod optikou vnějších faktorů a výsledků našeho života. Jsem-li úspěšný, bohatý, mám medaile, a přitom jsem vnitřně prázdný a nešťastný – to pro mě není úspěch. Pro mě je úspěchem harmonie mezi vnitřním, subjektivním a vnějším, explicitním světem. Z hlediska vnějších parametrů života existuje spousta úspěšných lidí, ale vnitřně jsou „rozsekaní“, např. mnohdy berou antidepresiva či prášky na spaní, nebo mají zbytečnou nadváhu, bypassy, potřebují litry alkoholu denně, v horším případě i drogy, aby to zvládli. Úspěch je bipolární – to znamená, že musí mít nějakou racionální složku, která souvisí s motivy. Proč nemít hezké auto, když si na něj vydělám, proč nemít hezký dům, jezdit na dovolené? Ale existuje ještě druhý pól – stav mého subjektivního světa. Tady je důležité se snažit o určitou harmonii mezi emoční investicí do procesu a investicí racionální. Řeknu to jinak:

Milujme život a chtějme od něj co nejvíce.

Častým problémem je, že chceme „co nejvíce“, ale zapomínáme na emoční vazbu, tedy milovat činnost, kterou děláme.

Milovat činnost, kterou dělám a zároveň chtít i výsledek – dá se vůbec nakoučovat „milovat život“?

No, to je krásná otázka. Také jsem si ji kladl. Můžu vůbec s emocí něco dělat? Ani emoci se nedá nakázat. Koučovat není úplně vhodné slovo, ale emoci mohu probudit. Mohu s ní pracovat. Zamyslete se sami nad sebou, třeba najdete spoustu věcí, které jste kdysi neměli rádi a najednou je rádi máte. Nebo naopak.  Nerodíme se s emoční vazbou k něčemu. Emoční vazbu získáváme na bázi podmínek. Musíme se tedy zabývat podmínkami, které vytvářejí emoční vazbu. I vztah mezi mužem a ženou vzniká na bázi podmínek. Pozdravení, představení, popovídání, podání ruky, oční kontakt, mimika… „pozor, něco se děje“. Pokud by tyto podmínky nebyly naplněné, emoční vazba nemůže vzniknout. Proto jsem si začal uvědomovat, že něco jiného je racionální uvědomění a něco jiného je emoční ovlivnění člověka. Například pokyn: „Musíš to mít rád“, je sice racionálně správný, ale nefunkční, emočně neplatný … Podobně se často říká: Nesmíš se bát – to je rada nad zlato. Ale jak na to?

Koučink historicky vznikl v hokeji?

Koučink pochází z basketbalu, resp. byl ve sportovních hrách vždy. Znamená to vedení týmu v zápase. Do byznysu se dostal v 70. letech minulého století. Nějaký pan Whitmore si začal uvědomovat paralely mezi koučováním týmu basketbalistů a koučováním týmu manažerů. Paralel je celá řada – v obou odvětvích potřebujete u týmu například výkon, synergii, kohezi, hodnotovou homofilii. Musíte řešit krizové situace, neboli situace pod stresem. V současné době je koučů v byznyse více než těch sportovních, otočilo se to. V české asociaci koučů je asi 350 lidí, ale mezi nimi není ani jeden sportovní kouč.

V knize zmiňujete trénink malých hokejistů v tom smyslu, že je nejprve potřeba vypěstovat lásku ke hře, aby to kluky bavilo, a teprve potom požadovat výkon.

Pozor, odpusťme mi, pletete si trénink s koučinkem. To jsou dvě odlišné věci. Koučovat znamená pracovat se subjektivním světem hráče nebo člověka a vést ho – koučovat ho během utkání. Trénování je něco jiného. Je rozdíl mezi trenérem a koučem. Ale zpět k dětem – ano, jsem zastáncem toho, že do určitého věku, řekněme sedmi let, je pro mě dobrým trenérem ten, který je schopný vytvořit v dítěti silnou emoci k té dané aktivitě. V tomto období není prioritní, jakých výsledků dítě dosahuje. Je důležité, aby ho to extrémně bavilo. A potom samozřejmě postupně přecházíte na ty racionální investice, aby chtělo vyhrávat, aby chtělo dát gól.

Takto se vyvíjel i Jarda Jágr?

V jeho sedmi letech jsem s ním nebyl. Ale vím, že Jarda extrémně miluje hru jménem lední hokej a chce od ní extrémně hodně. To je právě rovnováha úspěšných. Harmonie, ve které se najdou.

To se ale dá asi aplikovat na jakoukoliv činnost?

Ano, a znovu opakuji – miluj život a chtěj od něj co nejvíc.

Mluvil jste o emocionální složce naší bytosti, ale ráda bych se dotkla i spirituality. V knížce popisujete slona (naše emoce), které jsou řízeny jezdcem (mysl, racio). Někdy slona neudržíme a emoce nás přemůžou. Vrcholový sportovec může trénovat, ale pak díky emocím „projet“ zápas. Slona můžeme „kočírovat“ k tomu, aby neubližoval maximálnímu výkonu. Je tu ale ještě složka, která nás přesahuje, říkáme jí duchovno, spiritualita… Také s ní pracujete?

Určitě. Jenom se o té složce hůř hovoří, protože věda kolem ní našlapuje a nebereme ji ještě úplně v potaz, ale skoro všichni ji nakonec respektujeme. Třeba Einstein, Nicola Tesla, Hawking – všichni uznávaní vědci s Bohem nakonec začnou koketovat. Určitě je tu něco, co náš rozum zatím není schopen poznat a možná to věda časem pozná.  Deepak Chopra řekl krásnou větu: „Věda postupně poznává Boha“. Možná i věci, které nám teď připadají spirituální a duchovní, budou v nebližších letech objeveny a stanou se normalitou. Přesto tady asi vždycky bude něco, co objeveno nebude, a to často schováváme pod pojem spiritualita a duchovno. Na druhou stranu si myslím, že tyto věci existují a snažím se s nimi pracovat. Na toto téma jsem napsal i druhou doktorskou práci, která se zabývá nefyziologickými energiemi našeho těla – což třeba mohou být akupunkturní dráhy, čakerní systémy, aurální těla. Reálně žádné nenajdeme, krevní řečiště ano – ale přesto už víme, že existují. Jednoduše řečeno, určitě v nás a mimo nás existují síly a energie, které jsme ještě dostatečně nepochopili, neumíme je ovládat, natož s nimi cíleně pracovat, a to ještě nehovoříme o složité problematice duše.

Zmiňoval jste, že self koučink je postavený na různých technikách…

Self koučink je postavený především na sebepoznání. „Zlatým hattrickem“ mého koučinku jsou tři techniky: řízený vnitřní dialog s vnitřním dvojčetem, vizualizace a dechová cvičení. Tyto tři věci kombinuji dohromady.

Je i člověk, který je obrovský trémista, schopen díky těmto technikám svoji trému zvládnout?

Netvrdím, že to funguje na 100%, když nevím, o jakého trémistu jde, ale myslím si, že stojí za to se těmito technikami zabývat. Plno strachů, obav a úzkostí se mi podařilo u mnoha lidí odbourat, respektive je přijmout a transformovat.

Pokud je to něco závažného, tak pak je potřeba se obrátit na psychologa nebo psychiatra…

Samozřejmě!

Zmiňoval jste, že důležité je milovat to, co dělám a chtít maximum. To určitě platí i o vás.

Určitě, snažím se o to a hlavně je tam ten vrchol – milovat život. K životu patří nějaká pracovní role – jestliže milujete život, k tomu patří i milovat pracovní roli a milovat lidi. Jsem přesvědčený o tom, že si tu emoci můžeme z velké míry hlídat, rozvíjet, pracovat na ní. Třeba radost – proč by se člověk nemohl ráno probudit a říci si, proč bych nemohl mít dnes radost? Proč bych měl čekat na to, že mi tu radost někdo nebo něco udělá? Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že by mohla být radost rozhodnutím.

Je to něco jiného než radost z nové kabelky nebo auta…

Takováto radost trvá chvilku, proto hovoříme o potěšení. Potěšení vyprchává. Vnitřní radost jako rozhodnutí může být daleko dlouhodobější, nakonec všichni dobře známe výrok: „Ten má radost ze života.“ Provokuji často na Ministerstvu školství a jinde a říkám, že jsme na ten sebepoznávací prvek pozapomněli. Naivně bych byl rád, kdyby existoval předmět, který by učil děti pracovat se sebou, se svými emocemi. Aby učil člověka pracovat např. s neúspěchem, se stresem. Naopak se dnes učíme poznávat explicitní věci našeho života. Lítáme na Mars, ale neznáme sami sebe. Na jedné straně žijeme v blahobytu, ale na druhé straně nám přibývá spotřeba antidepresiv, nebo lidí, kteří potřebují prášky na spaní. Máme 4,1 sebevraždy denně a snižuje se věk lidí, které sebevraždy páchají. Proč? Vždyť žijeme v nejlepší době lidstva, lepší doba nebyla, přesto nám přibývá problémů v našich subjektivních světech. Pokud nebudu o subjektivní svět pečovat, musím si uvědomit, že honbou za vnějšími prvky tuto péči nenahradím. Např. jestliže budeme mít honosnější domy…neznamená to, že budeme mít lepší mezilidské vztahy nejen v rodinách.

Pole sportu je v tomto velmi extrémní, tlak na výkon apod., nezažíváte v tom rozpor?

Právě je to krásná laboratoř. Potřebuje super výsledky. A vidíte, že ty super výsledky mají jen ti lidé, kteří extrémně milují svou činnost a zároveň chtějí od ní co nejvíc. Federer, Jágr…

Opravdu tomu tak je?

Samozřejmě všechny neznám. Ve sportu i v byznyse máte spoustu lidí, kteří se vydají neetickou cestou – doping, podplácení… Vrcholový sport je vlastně jako sportovní průmysl, a taky se tak chová. Zaznamenáte v něm podvody a jiná neetická jednání, jde v něm především o peníze. Ve vrcholovém sportu jsem už 28 let a věřte mi, že neetičnost v něm bohužel vidíte a vnímáte. Dopingové skandály, podvody při jednáních, kde se budou konat olympijské hry, kde bude MS ve fotbale – je to byznys. Něco jiného je ale zájmový a výkonnostní sport. Když se bavíme o sportu, je velmi důležité toto rozlišovat. Nechci, aby rodiče malých dětí vnímali, že je sport obecně neetický. V zájmovém sportu nejde tolik o peníze a ta etičnost je tam na jiné úrovni. S mírou financí se bohužel zvyšuje i míra rizika neetického jednání.

Přednášíte i na vysokých školách.

Ano, má domovská univerzita je Newton College, ale přednáším i na jiných univerzitách. Vyučuji především psychologii, koučink a behaviorální management.

Učíte studenty i koučovací techniky, se kterými pracujete?

Ano, poskytuji nástroje a neustále hledám nové. Nelze ustrnout v rovině určitého poznání, techniky se neustále vyvíjejí. Teď proběhlo už čtvrté vydání knihy Vnitřní svět vítězů rozšířené o nové poznatky. Poznání neustále „upgraduji“ a jdu dál. Knihu, kterou jsem napsal před pěti lety, bych už dnes napsal jinak.

Kolik máte vlastně klientů?

Sportovců mám vždy maximálně 15. Víc nezvládnu.

Hned v úvodu jsem se ptala, zda jste k dispozici na telefonu. Jak vlastně s klientem pracujete?

Samozřejmě, jsem i na telefonu. První dvě, tři sezení preferuji osobní setkání, abychom se poznali, ale protože jsou klienti rozlítaní po celém světě, pak už využíváme sociální sítě. V dnešní době to ani nelze jinak. I teď díky koronaviru jsme byli více on-line. Ale někdy musím skočit do letadla a přesunout se přes půl světa.

Jak dlouho trvá proces self koučinku? Za jak dlouho vás klient přestane potřebovat? Je to vůbec cíl? Jste rád, že vás nepotřebuje?

Je to pro mě odměna, když se po roce, roce a půl naučí techniky, které mu pomáhají. Musí mu ale sedět. Není to tak, že bychom se pak úplně přestali stýkat nebo si volat. Je úžasné, když zavolá a podělí se o to, jak zvládl náročné situace. Je to skvělá zpětná vazba. Vlastně si takto doplňuji koučovací techniky o nové situace, kterými klienti prošli. Třeba technika zabrala v situaci, kterou jsme nikdy neřešili, protože v ní nikdy ani nebyl.

Je to taková cesta sebepoznání přes hraniční situace?

Ano, přes prožitek té situace, a především jak s tou situací naložit.

Stává se vám někdy, že se s klientem nedomluvíte, protože tam není sympatie?

Určitě. Proto máme úvodní kafe a tam se může stát, že se z nějakého důvodu nedomluvíme, nesedneme si. Většinou, když už pak začneme spolupracovat, tak spolupráce trvá. Popíšu klientovi, jak pracuji a on se nějak vyjádří.  Člověk ale někdy cítí, že koučink potřebuje víc maminka s tatínkem, než dorůstající sportovec. Do takové spolupráce pak nejdu.

Vyměnili jsme strach o život za strach o ego.

Opakují se určité strachy či vzorce chování u vašich svěřenců častěji?

Samozřejmě, máme strachy o život, ty jsou v nás všech, jsou intuitivní a archetypální. Strachy z fyzické destrukce a bolesti. S těmi ale tolik nepracuji. Ale strach, že prohraji zápas a přijdu o peníze, že se nedostanu na olympiádu…tak v těchto případech nejde o destrukci našich těl ani o život. Strach o život jsme zaměnili za strach o ega. Strach o ego a strach o život, to je něco jiného. Obecně lze říci, že pracuji se strachy o ego. S těmi se dá pracovat velmi dobře. Strach o život je něco jiného, každý máme také jinou odolnost vůči bolesti, různým strachům a podobně.  Někdo má například strach se přiblížit na okraj propasti, jiný má potřebu skočit bangee jumping. V těchto případech hraje důležitou roli i genetika – udělat z poseroutky někoho extrémně odvážného je trošku složitější.

 Ve sportu a v byznyse se převážně jedná o strachy ze selhání – že nesplním očekávání. Jsou tam různé úzkosti, že nebudu respektován skupinou lidí, že se mi budou smát. Když se ale zamyslíte, je to všechno strach a atak ega. Přece mi nikdo za to, že prohraji zápas, neuřízne ruku. Nikdo mě neoběsí, že se nedostanu na olympiádu. Ale ego tam dostává na zadek, a ještě navíc v digitální době, kdy možnosti ranit ego jsou daleko větší. Proto je velmi důležité vychovávat člověka, který je vůči těmto věcem odolný. Ranit člověka a jeho ego je v dnešní době daleko snazší než před třiceti lety. Zjednodušeně se dá říct, že jste ho musel potkat v hospodě a před lidmi mu něco říct. V současnosti ho zkritizujete na facebooku nebo ho pomluvíte a 5000 lidí si to přečte.

 Žijeme v blahobytu a hojnosti, nemusíme bojovat o přežití…

„Když nám jde o život, není čas na deprese.“, se traduje desetiletí mezi psychology. Na to řešit ego, když člověk bojuje o přežití, nejsou myšlenky ani čas. Ale dnes? Proměnili jsme strach o život za strach o ego.

Co tedy s tím?

Myslím si, že bychom měli zvýšit psychickou odolnost, tzv. rezilienci, a já věřím, že k tomu nám může pomoci právě self koučink.  Ego je dobrý pomocník, ale špatný pán.

Kdo je Marian Jelínek:

Marian Jelínek vystudoval FTVS UK v Praze, působil jako hokejový trenér a kouč – s týmem hokejistů získal v roce 2005 titul mistra světa, spolupracoval např. i s Jaromírem Jágrem.  Jeho hlavní oblastí je psychologie sportu, na toto téma publikoval řadu knih a získal doktorát z filozofie. V současné době individuálně pracuje s vrcholovými sportovci a manažery. Působí také jako pedagog na pražské i brněnské Newton College, kde je garantem oboru Management a psychologie.

Pokračování z časopisu Sféra č. 1/2016

Odkud se všechny ty informace, které přijímáme do svého informačního centra v mozku, berou?
Z vesmíru informace jen tak nemizí. Existuje jakási celovesmírná databanka, kde se všechny informace ukládají. Pokud vám někdo nabídne nějakou smlouvu, jestliže je zde něco utajeno, tak vy tuto informaci máte k dispozici z celovesmírné informační banky. Uvedu malý příklad. Spojené státy nakupují ropu, udržují zásoby, někdo je za ně odpovědný. A pokud jsou zásoby plné, Amerika přestává nakupovat a cena jde dolů. Představte si, že máte akcie této společnosti. Člověk, který je zodpovědný, informuje společnosti: přestaňte nakupovat. Cena akcií druhý den klesne. A vy, pokud máte přístup k vesmírným informacím, víte, že máte akcie okamžitě prodat. A tak je to se vším. To se netýká jen podnikání. Vy si nesednete do letadla, protože vidíte do budoucnosti, vidíte rozlomenou součástku.

Tohle jsou všechno věci v reálném čase, v reálném prostoru. Pokud jde o čtení informací z budoucnosti, např. jestli mám uzavřít nějaký kontrakt, jakým způsobem tato informace přijde?
Věřím na zákony příčiny a následku. To, co se děje dnes, bude mít následek zítra. Pokud mám všechny informace, co se děje dnes, tak můžeme prakticky na 100 % říci, k čemu to povede. Váš mozek zachytí informaci o rozlomené součástce a vy nenastoupíte, nemusíte vysvětlovat proč, stejně jako nevkročíte do propasti. Pokud budou mít přístup k informačnímu centru všichni, letadla přestanou padat, auta přestanou bourat, člověk se stane bytostí, která nedělá chyby. Jsem snílek.

Když máte možnost vidět do druhého člověka, předpokládat jeho myšlenky, není to někdy na závadu? Například, když se lidé poznávají, je to pozvolný proces, navzájem se objevují. Je to krásné. A jestliže všechno víte...
Mám rád analogie. Představte si, že se mladá dívka setká s mužem, zamiluje se, on jí říká, že miluje jenom ji... Pokud dívka má přístup k informačnímu centru, ví, že to není pravda. Že má i jiné ženy, platí alimenty. Třeba ho nezavrhne, srdci nelze poručit. Bude doufat, že s jinými ženami naložil takhle, ale jí se to nestane. Ale bude vědět, na čem je. Člověk bude vědět informace o druhém, ty, které se ho týkají. Ale nebude se moci nabourat do jeho vnitřního světa.

Pokud by člověk věděl všechno o vnitřním světě lidí kolem, pak by z toho šíleného informačního šumu opravdu zešílel.

Náš mozek přirovnávám k počítači. Když do počítače něco neustále vkládáme a vkládáme, nakonec se zasekne. Mozek také nemá neomezené možnosti. Máme určitý objem paměti a jestliže překročíme kapacitu, zblázníme se. Proto si mozek vybírá, co je důležité a co ne. Špatná informace není.

A jsou informace, které třeba lidé nechtějí slyšet?
Informace není dobrá nebo špatná. Není jich ani moc, ani málo. Představte si, že člověk má rakovinu a nechce o tom vědět. To je pro něj špatné. Žil jsem v Sovětském Svazu až do roku 1989 a zde se praktikovala „humánní medicína". Panoval názor, že když člověk má rakovinu, nemá se mu to říkat. Jestliže měl například rakovinu žaludku ve finální fázi, dozvěděl se, že to je takový malý vřed, který se snadno vyřeší.
Když jsem přijel do Ameriky, byl jsem v šoku. Jakmile u někoho zjistili, že má rakovinu, okamžitě mu to řekli. Nejdřív jsem si myslel, že je to nelidské. Pak jsem pochopil, že jsem se pletl. Když si člověk myslí, že má nějaký vřídek, přijde za doktorem a teď mě leč. Když si je vědom, že to je smrtelná nemoc, začíná s ní bojovat. V Americe je spousta lidí, kteří rakovinu porazí. Informace není dobrá nebo špatná. Informace je vždy objektivní. Dávno se už říkalo, že když je člověk varován, informován, je to, jako by byl ozbrojen.

Můžete prohlédnout svoje tělo a poznat, kde je nějaký problém, kde hrozí nemoc?
To je vedlejší účinek. U informačního vnímání jsou velice zajímavé vedlejší účinky. Sleduji vědecké výzkumy, které dokazují, že po aktivaci informačního centra se u dětí výrazně zvyšuje IQ. Děti, které se do té doby špatně učily, učí se velmi dobře. Mizí dyslexie a jiné podobné potíže. V Rumunsku se přišel učit chlapec, který měl brýle. Všimnul jsem si, že prakticky nepoužívá pravou ruku. Po skončení semináře za mnou přišel a vyprávěl mi následující příběh. V roce 2006 lékaři přišli na to, že má v mozku nádor. V roce 2008 mu ho odoperovali. Dopadlo to dobře, ale něco mu v mozku přeci jen poškodili a on ztratil cit v pravé ruce. Mohl rukou normálně pohybovat, ale nic v ní necítil. A on mi řekl: „Marku, já jsem dneska v noci spal a najednou jsem ucítil obrovský žár v hlavě. Potom se mi to spustilo do pravé ruky, ruka mi začala hořet. Probudil jsem se, měl jsem tu ruku celou zpocenou. Vrátil se mi do ní cit!"
Mám to natočené na videu, jak bere normálně věci ze stolu. Do té doby neudržel ani kelímek.
Nevěřím na žádné zázraky. Jaké je tedy moje vysvětlení? Po aktivaci informačního centra do práce zapojíme další části mozku, i kdyby to bylo jen 5 %. Vytvoří se nové nervové dráhy a problém zmizí. Mí partneři, kteří se také zaobírají informačním vnímáním, řekli: „Marku, ty si myslíš, že informační centrum přijímá informace jen z vnějšího světa. Ale ve skutečnosti můžeme informace vnímat i zevnitř. Pak už je člověk schopen, pokud ví, sám problém vyřešit. Pokud někde vzniká rakovinové bujení, buňky dělají, co nemají. A buňky také poslouchají příkazy mozku. Mozek je schopen bujení zastavit. Je to cesta k nesmrtelnosti, když rozvinutý mozek bude moci opravovat sám svoje tělo. Ale člověk bude stejně odcházet z tohoto života. Ne proto, že mu nebudou fungovat játra nebo slezina. Mám velkou představivost. Náš život by byl jako nekonečný seriál. Baví nás z počátku, ale když běží pátá, šestá série, obyčejně už to vypneme. Stejné to bude s naším životem. Teď je pro nás těžké z tohoto života odejít, protože žijeme málo. Ale po 200, 300 letech si myslím, že ten pocit přijde, že už toho vidět víc nechci. Tak by to mělo být.

Každý by určitě chtěl aktivovat toto informační centrum. Je to možné?
Organizujeme kurzy po celém světě, i v Čechách. Nechci, aby lidé, kteří za mnou jdou, v sobě živili nějaké iluze. Lidé se ptají: „Když nám centrum začalo fungovat teď, znamená to, že nám to bude fungovat do konce života?" Samozřejmě ne. Jak říkají Američané: „Používej, nebo o to přijdeš." Když tuto možnost přestaneme trénovat, prostě zmizí. Je to jako s rodným jazykem. Pokud ho přestaneme používat, zapomeneme i jej. Na mém semináři se tato schopnost pouze aktivuje. Je to například jako s vrcholovým sportem. Plavat umí skoro každý, ale jen ten, co trpělivě trénuje a neustále se zdokonaluje, dosáhne mimořádných výsledků.

Jak můžeme trénovat?
Musíme se naučit důvěřovat informacím, které přicházejí. I kdyby se nám zdály málo pravděpodobné. Pokud takovou myšlenku zaplašíme jednou, dvakrát, třikrát, příště už nepřijde a my o svoje informační centrum opět přijdeme.
Zavázal jsem svému studentovi oči a ptal jsem se: „Co vidíš?" Jediná odpověď, kterou nepřijímám, je, že nevím.
„Řekni cokoliv, měla by se objevit nějaká informace. Zatím se učíme, nemusí to být správná informace." „Nevím, co vidím." „Tak řekni, teprve se učíme, může to být cokoliv..." „Nemůžu, nevidím!" „Řekni!" „Nemůžu." „Máš před sebou něco na stole?" „Jo." „Co to je?" „Slon." A byl to obrázek slona, který byl na stole. Jeho rozum se bránil této informaci, že by na stole byl slon, mozek říkal, to není možné. Já na něj stále tlačil, až to řekl. I když se informace zdá sebepodivnější, je potřeba jim věřit. Úkolem seminářů je studentům dokázat, že všechno je možné. Že informace přicházejí správně.

Člověk vyrobil umělou inteligenci. Naučili jsme roboty vidět, cítit, takřka myslet. Je to tak, že fungují na podobném principu, že jim předáváme určitou přesně modulovanou energii, ze které oni čerpají informace. Podobně funguje i příjem z informačního centra do mozku, že je to vlastně obrácený proces než s roboty? Nejdříve jsme to naučili je a nyní je čas naučit to i nás, lidi?

Naprosto s vámi souhlasím. Pokud bychom se měli přiklonit k Darwinovi a připustit, že jsme se vyvinuli z opic, za milion let člověk udělal jen dva kvalitativně velké vývojové skoky. Když se opice postavila na zadní nohy a začala chodit, druhý když opice začala mluvit. K více významným změnám nedošlo. Veškerá činnost člověka se týkala změn ve vnějším světě. Auta, letadla, výroba, elektřina, internet... Svět je čím dál víc složitý a v takto složitém světě člověk nepřežije, pokud se nepřizpůsobí. Jediná možnost, jak postoupit dál, je znovu se vyvinout. A člověk tu možnost má. Přišel čas na ten třetí kvalitativní skok. Člověk má namířit svou aktivitu ne na okolí, ale dovnitř sebe, aby nezůstal pozadu.

Máme kolem sebe tolik věcí, kterým vlastně už moc nerozumíme, elektronika nás začíná ovládat, místo aby to bylo obráceně. Ztrácíme svoji vůli a svůj život?
Už se tímto problémem zabývám 16 let. A za tu dobu byli pouze tři lidé, kteří si osvojili schopnost číst z elektronických nosičů. Trénovali to celé roky. My nějakým způsobem komunikujeme s počítači. Používáme prostředníka, nějaký program. Když náš mozek bude schopen načíst ten program, tak to bude fungovat i v opačném směru. Najdeme přímou cestu, jak komunikovat s počítači a budeme jim rozumět. To už je opravdu sci-fi.

Jak jste ke svému poznání přišel? Byl to proces, bádání, wow efekt?
Žil jsem v Sovětském svazu, kde nás učili, že je všechno materiální, že žádné zázraky nejsou, že existují objektivní přírodní zákony, které zkoumá sovětská věda a že tomu máme věřit. A jednou jsem se setkal s člověkem, který viděl bez použití oči, říkalo se, že je jasnozřivý. Samozřejmě jsem mu neuvěřil. Vždycky jsem si říkal, když mi někdo něco vykládal o něčem neobyčejném, že to je spíše vědomá lež. Jel jsem k tomuto člověku domů, on mi ukázal svoji masku na oči. Zkontroloval jsem ji a nebylo opravdu nic vidět. On si ji nasadil, chodil se mnou po bytě, četl z knihy, kterou jsem já vytáhl, komentoval, co bylo v televizi. Od toho okamžiku jsem já uvěřil, že tato schopnost opravdu existuje. Řekl jsem si, co teď? Měl jsem dvě možnosti, prohlásit to za zázrak a nechat to být. Anebo si říct, že svět, který nás obklopuje ještě neznáme beze zbytku. Věda to nedokáže vysvětlit, ale to neznamená, že to neexistuje. Kdybychom shromáždili nejpokrokovější lidi z 19. století a ukázali jim televizi, počítače, mluvili by o zázraku. A nešlo by jim nic vysvětlit, nepochopili by ani slovo. Stejné to je s příjmem informací do informačního centra našeho mozku. Také to nedokážeme vysvětlit a přece to existuje a funguje.

Více se o Marku Komissarovi můžete dozvědět zde:
www.moje-osobnost.cz

Máta peprná je trvalka, která má dřevnatý oddenek s vysokými, čtyřhrannými ochlupenými nebo lysými lodyhami. Všechny listy jsou dlouze řapíkaté nebo kopinaté a nahoře větvené. Plodem jsou vejčité tvrdky. Celá rostlina voní svým charakteristickým mentolem.

Speciálně její druh peprná, je křížencem máty vodní a máty klasnaté. V přírodě se vyskytuje spíše výjimečně, obvykle poblíž míst, kde bývala dříve pěstována.
Nejbližším příbuzným druhem máty peprné je lesní máta.
Předmětem sběru je především list, případně kvetoucí nať, kterou sbíráme zpravidla na začátku květu v červnu až v srpnu, nejlépe kolem desáté hodiny.

Hlavní účinnou složkou je mentolová silice (mentol a ester). Obsahuje menton, sabinen, mentofuran, piperiton a také třísloviny, hořčiny, flavonové glykosidy.

Důvodem účinnosti látky a směr použití určuje především mentol svými silnými antiseptickými vlastnostmi. Místním drážděním citlivých receptorů vyvolává pocit chladu, který je schopen překrýt slabší nepříznivé podněty jako například úporné svědění. Tohoto efektu je možno léčebně využít vnitřně i zevně.

Můžeme ji vídat jako mentolové bonbony, pokud se nezaměříme na léčebnou složku. V léčebném podání výrazně tlumí nadýmání a křečovité bolesti v trávicím ústrojí, zlepšuje trávení a příznivě ovlivňuje funkci žlučníku. Mírně snižuje krevní tlak a mírně stimuluje centrální nervovou soustavu. Při kataru horních cest dýchacích můžeme s úspěchem využít aromaterapii, tedy formu inhalace. Výrazně se též osvědčili mátové koupele, které přispěli uvolnění psychického vypětí.

Běžnou lékovou formou je nálev, ale je též známý i bylinný balzám a Kloudův homeopatický čaj v potencích. Pokud provádíme inhalace neměla by doba překročit déle jak 10 minut. Pro mátové koupele není nutná vysoká koncentrace, takže příprava může být úsporná.

Běžnou dávkou tinktury je 40 kapek pro jednotlivou dávku. Užíváme li koncentrovanou silici, postačí dávka 3 až 5 kapek, doporučujeme však raději silici ředit destilovanou vodou.

Máta peprná je naprosto nevhodná pro dlouhodobé užívání, zvláště pak při vyšších dávkách. Působí totiž jako mírné anestetikum, ale tato jinak kladná vlastnost posléze projevuje poklesem citlivosti organismu vůči jinému působení bylin. Zvláště děti jsou na mentol velmi citlivé.

"Indiánská superbylina z Paraguaye."

„Z výzkumné cesty za bylinami Jižní Ameriky jsem z Paraguaye přivezl první vzorky z velkého stromu s pichlavými listy s názvem Maytenus ilicifolia," říká chemik a bioterapeut Vladimír Ďurina. „Velmi lahodný čaj z listů rostliny místní pijí jako tonikum, afrodisiakum a aperitiv. Jeho hlavní domovinou je Paraguay a tam ho už od nepaměti využívají jako všelék. Zejména při rakovině tlustého střeva, leukémii a jiných nádorech. Dále při odvápnění kostí. I podle vědeckých výzkumů už dnes patří mezi superbyliny, protože je velmi všestranný, příjemný a skutečně účinný“, dodává autor produktů Diochi.

Nechte se vést dávnou šamanskou moudrostí a ponořte se do světa Medicinských karet
Medicinské karty vycházejí z dávného učení amerických indiánů. Ti považovali zvířata za průvodce, kteří nám mohou pomoci nalézt harmonii a rovnováhu na naší životní cestě. Tyto karty jsou nádhernou pomůckou pro osobní růst. Kromě vedení na „Duchovní cestě“ se vám mohou stát zdrojem uzdravování a síly a pomoci vám v pochopení a řešení vztahů a složitých životních situací.
Toto dárkové balení obsahuje 52 nádherných karet a knihu, ve které kromě obsáhlého textu ke každému zvířeti najdete návod, jak karty používat k vykládání, nalezení devíti totemových zvířat či vytvoření Medicinského štítu.

Nenechme se zmást tím, že jsou to JEN karty a příručka, protože ve skutečnosti tu je velmi zajímavě a poučně shrnut základ šamanské moudrosti o zvířatech, o silových, totemových zvířatech a o jemném působení těchto energií na naši duši. Uvědomování si svých kvalit, své duše, své cesty díky léčivému působení zvířat je fascinující cestou podle mě pro mnohé další generace, protože se hluboce dotýká kořenů lidstva.

Pro hlubší poznání je třeba delších zkušeností a více věnované energie do času, četby a zkušebních výkladů. Pak se Medicinské karty rozvinou jako vzácný dar.

Medicinské karty
poznejte magickou sílu zvířat
Jamie Sams, David Carson
Kniha a 52 karet
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE
www.synergiepublishing.com

Meduňka lékařská je trvalka s přímou, asi ¾ metru vysokou, bohatě větvenou a hustě olistěnou lodyhu. Má vstřícné, dlouze řapíkaté, tenké listy eliptického tvaru s vroubkovaně pilovitým okrajem čepele. Bledé listy mají starorůžovou barvu s namodralým nádechem. Uspořádány jsou do jednostranných lichopřeslenů. Plodem jsou tvrdky a celá rostlina příjemně voní po citronech. Kvete počátkem léta.

Má svůj původ ve Středomoří, ale často ji také nacházíme v našich zahradách, kde se zplaňuje, naopak ve volné přírodě zřídka kdy.

Předmětem sběru je především list, případně nať, sbíraná v době přesně před rozkvětem v době poledne. Nať je nejlepší, je li vyrobena především z mladých vršků rostliny, protože mladší rostlina poskytuje kvalitnější surovinu než starší rostliny. Proto je velmi vhodné kulturu po několika letech obnovovat ze semen.

Meduňka poskytuje siličnou drogu s obsahem geraniolu, citronelalu, citronelolu, linalolu a citralu. Obsahuje také třísloviny, hořčiny, sliz, flavonoidy, triterpeny, organické kyseliny a minerální látky.

Působí sedativně na nervovou soustavu i na vegetativní systém. Uplatňuje se především jako výborné gastrosedativum a kardiosedativum, tedy při žaludeční a střevové neuroze, při bušení srdce, arytmiích, vhodná i při nervové vyčerpanosti, nespavosti, mírné úzkosti a při lehkých depresivních náladách.

Můžeme dále vhodně využít při dyspeptických poruchách, které doprovázejí nadýmání a křečovité bolesti.
Je vhodné ji užívat v těhotenství a i v době kojení. Při terapeutických dávkách nejsou žádné kontraindikace ani vážnější nežádoucí účinky.

Na zdůraznění účinků kardiosedativních volíme s oblibou kombinaci se srdečníkem, chmelem, kozlíkem i vřesem. Při žaludečních potížích ale kombinujeme meduňku s hořčinami – kořen anděliky, oddenkem puškvorcem, listem vachty nebo kořenem hořce. Při dyspeptických poruchách přichází v úvahu zejména kombinace ze zeměžlučí, případně pelyňkem, černobýlem a estragonem.

Je také velmi prospěšná v homeopatii, protože kromě skvělého účinku i příjemně voní. Prostředkem je čerstvý list, který trháme těšně před rozkvětem rostliny.