Regenerace ve sféře Diochi

Když ředitel botanické zahrady v Herenhausenu Hermann Wendland popisoval latinsky nově objevenou rostlinu, kterou mu z oblasti dnešní Tanzanie poslal přítel Walter von Saint Paul Illaire, jistě netušil, jak populární se zanedlouho stane a jak dlouho jí to vydrží. Tehdy se psal rok 1892. Již příští rok byla rostlina vystavena v belgickém Gentu, kde doslova zazářila, a týž rok se začalo s jejím šlechtěním. Její jméno je Saintpaulia.

Saintpaulie u nás známe spíše pod označení africké fialky, i když s našimi fialkami (Viola) nic společného nemají. Ani čeleď. Africké fialky společně s dalšími stovkami, možná tisícovkami rodů patří do rozsáhlé čeledi podpětovitých (Gesneriaceae). Jedná se především o tropické rostliny. Většina pěstitelů zná achimenesy – honzíky, gloxinie, streptokarpy – tořivky, eschynanty, episcie a další. Z této čeledi bychom v Evropě na několika posledních lokalitách našli pouze zástupce tří rodů Haberlea, Ramonda a Jankaea. Rostliny z prvních dvou rodů se vzácněji pěstují na stinných partiích skalek. Vraťme se ale k „fialkám".

Dvacet tisíc kultivarů
Jak je patrné v úvodu, první cesta nově objevené Saintpaulia ionantha vedla do Evropy. Zde se sice saintpaulie začaly šlechtit a množit, ale pravé fialkové šílenství propuklo ve dvacátých letech ve Spojených státech. Vznikaly zde nejenom nové kultivary, ale také četné kluby pěstitelů této pokojové rostliny. Ty přibývaly hlavně s rostoucím množstvím atraktivních kultivarů. Šlechtitelé do křížení zapojili i další druhy rodu Saintpaulia, kterých bylo postupně objeveno kolem dvaceti. V roce 1946 vznikla Americká společnost pěstitelů afrických fialek (AVSA), která zastřešila nejenom kluby vzniklé v Americe, ale na celém světě. Až v současné době se objevují snahy vytvořit určitý protipól v Evropě.
Z Ameriky se fialkové šílenství přesunulo do tehdejšího Sovětského svazu. Ruští, ukrajinští, běloruští a další šlechtitelé z této oblasti dnes poměrně výrazně zasahují do každoročních kolekcí novinek.
Africké fialky není třeba představovat. Jejich popisy najdeme ve všech knihách o pokojových rostlinách. Zdobily okenní parapety již našim prababičkám, ovšem tehdy převládaly rostliny s fialovými, růžovými nebo bílými jednoduchými květy. Z původně drobných, modro- až fialovokvětých rostlinek vzniklo do současnosti na dvacet tisíc kultivarů. Pěstují se rostliny tvořící listovou růžici i rostliny převislé s olistěnými stonky. Existují kultivary miniaturní, standardní velikosti i poměrně velké. Z původního tvaru květu, který nám asi nejvíce připomíná naše fialky nebo macešky, byly vytvořeny i další tvary – kulatý, hvězdovitý, zvonkovitý apod. Některé zůstaly jednoduché, ale přibyly i poloplné a plné květy. Co se týče barev, zatím chybí snad jenom žlutá, ale i na té se intenzivně pracuje a ne bez úspěchu. Běžné jsou květy různě zkadeřené, dvoubarevné, ale výjimkou nejsou ani tříbarevné květy. Ani listy nezůstaly stranou. Liší se nejenom tvarem a zoubkováním okraje, ale také barvou. Oblíbené jsou kultivary pestrolisté.

Pěstování a množení
Pěstování a množení těchto nenáročných rostlin je velmi jednoduché. Připomeňme snad jen několik zásad, které vycházejí z prostředí v jejich domovině. Vyžadují dostatek světla, ovšem pouze rozptýleného. Přímé sluneční paprsky by je poškodily. Ideální jsou parapety na severním, případně východním okně. Na západním a jižním okně lze fialky rovněž pěstovat, ale musíme je důsledně stínit žaluziemi. Substrát musí být především velmi propustný. Rostliny nesnesou přemokření. Proto do běžného substrátu na pokojové květiny přidáváme agroperlit, vermikulit a další vylehčující složky. Zaléváme vždy vodou o pokojové teplotě a do další zálivky necháme substrát vyschnout. Fialky snesou lépe přísušek než přemokření, ale samozřejmě každý extrém rostlinu poškozuje. Mezi pěstiteli se vžilo, že zalévat lze jen do misky. Není to pravda, zálivka do květináče mimo „srdíčko" rostliny je naprosto v pořádku. Navíc splavuje zpět vzlínající soli, které mohou poškozovat listové řapíky. V zimě pozor na větrání. Studená zálivka a ledový vzduch způsobují nepěkné skvrny na listech. Hnojíme pravidelně, ale mnohem slabším roztokem než ostatní pokojové rostliny.
Množení listovými řízky je obecně známé. Snadno koření ve vodě nebo v agroperlitu. Pokud se nám rostlina rozroste v květináči a vytvoří více růžic, rozsadíme je, jinak si konkurují a málo kvetou. Řízkovat lze rostliny celoročně kromě období od listopadu do poloviny února, kdy špatné světelné podmínky celý proces znesnadňují.

Kde je získat
Pokud těmto rostlinám propadneme, což se při jejich obrovském sortimentu snadno může stát, brzy zjistíme, že v našich zahradních centrech a květinářstvích se objevuje nabídka desítky, možná dvou, komerčně množených kultivarů dovezených zpravidla z Holandska. I u nás však existují specializovaní pěstitelé, kteří se pěstováním afrických fialek zabývají a v jejich sbírkách jsou stovky kultivarů. Před deseti lety také u nás vznikla specializovaná organizace Saintpaulia (www.saintpaulia.cz), která sdružuje všechny zájemce o africké fialky a příbuzné rostliny. Funguje při Českém zahrádkářském svazu. Pořádá setkání pěstitelů, burzy a výstavy. Brzy pak zjistíme, že jediné, co nám chybí, je další parapet.
Jan Stanzel
Foto autor

Na obrázku je Saintpaulia Darling Blue Trail – převislá
 

Bylinný přírodní doplněk stravy v kapslích. Obsahuje výtažky z humátů a proteolytických enzymů v chelátové formě a další významné bioaktivní látky a výtažky z bylin a kalifornských dešťovek, které ovlivňují trávení. Harmonizuje meridián tří zářičů, srdce, osrdečníku, sleziny a slinivky, ledvin a plic.

S Hanku Zemanovou jsme si povídali dlouho, tuze dlouho. Sféra má určený počet stránek a "přifouknout" nejde. Bylo by škoda, kdybyste si rozhovor nemohli přečíst celý. Naštěstí máme ještě další možnost, jak Vám, milí čtenáři, myšlenky Hanky Zemanové přiblížit. Uvařte si dobrou kávu, nebo stylově bylinkový čaj a ponořte se do čtení o léčivé moci přírody, ktrá nás obklopuje...

Hana Zemanová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Je autorkou nejprodávanějších knih o biopotravinách: Biokuchařky a BioAbecedáře. V září 2016 vyšla její třetí kniha, kompletně přepracovaná Biokuchařka, která se jmenuje Nová biokuchařka Hanky Zemanové. Pochází z Prahy, ale už více než deset let žije na venkově ve Středních Čechách. Je maminkou dvou dcer, desetileté Natálky a pětileté Elišky. Téměř dvacet let se profesně věnuje ekologickému zemědělství, biopotravinám a zdravému životnímu stylu.

Když přijedete za Hankou Zemanovou k ní domů, uvítá vás otevřená zahrada plná kvetoucích bylin, ovečky se slepicemi ve společné ohradě a úhledný cihlový domek. A hlavně, usměvavá Hanka, prostřený stůl s bylinkovým čajem a kyticí něžných květin. Povídaly jsem si spolu dlouho a já jsem celou dobu měla pocit, že proti mně sedí pravá luční víla.

 Poprvé jsme spolu mluvily před 7 lety. Tehdy bylo bio v plenkách. Co všechno se od té doby podle vás změnilo? Kromě toho, že asi všechno?

Změnilo se opravdu všechno. Když jsem chtěla zaktualizovat Biokuchařku pro druhé vydání, pochopila jsem, že to není možné, že všechno je jinak. Proto je úplně nová. Před deseti lety bylo informací relativně málo. Panovaly předsudky, že bio je jen zrní, klíčky a sója. Na to reagovala moje kniha před deseti lety a informace dala do uceleného balíčku. Teď po deseti letech nastal pravý opak. Informací je příliš mnoho a velmi často si protiřečí. Mezi lidmi zavládl značný chaos v tom, co vlastně jíst a co ne. Objevilo se i mnoho nových výživových směrů. Všechny mají tendenci považovat se za jediné správné, bez kterých nelze zdravě být a žít. Hodně lidí jde do změny stravování moc hr a začne experimentovat na sobě. Podle mě to klíčové, co se musíme my všichni učit, je umění rozlišovat. V informacích, v jídle, kosmetice, zázračných kurzech, jak být pravou ženou, vědomým mužem, respektujícím rodičem… Je to zvláštní, často o tom sama přemítám a mám pocit, že to velké množství kurzů, seminářů, webinářů a knih o šťastném životě je reakcí na to, že se jako společnost necítíme šťastní. Ocitáme se tak v paradoxní situaci, že snad nikdy v historii neměli lidé přístup k tak velkému množství moudrých rad, jak dobře, zdravě, vědomě a šťastně žít a současně se za posledních patnáct let spotřeba antidepresiv téměř ztrojnásobila. Proto když píšu své knihy, stále mám hodně na paměti, abych nevnášela do výživy žádný další zmatek, ale naopak lidem pomáhala utřídit si všechny informace. Proto nabízím jakési klíče k rozlišování, střízlivý přístup zlaté střední cesty, způsob, jak hledat přirozenou kvalitu a přirozený životní styl.

Vím, že moudří vegetariáni vědí, že když si na návštěvě u lidí, na kterých jim opravdu záleží, vezmou např. hovězí vývar, že se jim svět nezhroutí, jejich organismus to přijme. Menší škoda, než aby urazili někoho, kdo jim jídlo s láskou připravil.

Většinou tak jednají lidé, kteří už mají spoustu zkušeností a vědí, že výběr kvalitních potravin je jen jeden z pilířů jejich života. Stejně tak sytí naše tělo i duši to, když jíme celá rodina, nebo i vícegenerační rodina u jednoho stolu a pochutnáváme si v příjemné atmosféře na doma připravené jídlo. Doba je náročná a příliš rychlá, máme velkou svobodu, se kterou souvisí i ztráta jakéhokoli ukotvení či pevných kořenů. Mladí lidé, kteří hledají sama sebe tak snadno propadnou různým výživovým směrům, které mají tendenci se tvářit, že kromě výživy jsou i spásou pro duši. Tímhle jevem se zabývá ortorexie. Ti, kteří jí propadnou, se chovají jako typicky závislí lidé. Stávají se z nich fanatici. Mají tendenci stále obhajovat své názory, poučovat ostatní, často i útočí při prosazování svých názorů a nejsou tolerantní. Dokonce mají pocit jisté nadřazenosti z toho, že oni jsou ti, kteří „prohlédli“ a znají podstatu zdraví…..Dostávají se do stavu, kdy zkoumají jenom sami sebe, své vyladění a svoje jídlo. A tak se může stát, že odmítnou jít na rodinný oběd, který třeba s láskou připravila babička, ale samozřejmě ne přesně podle jejich pravidel. Nebo jdou, ale vysvětlují, že oni to nejí a proč to nejí a stresují všechny kolem sebe. Já jsem si to v sobě nastavila tak, že kdykoli jdeme na jídlo k mé mamince, tak jsem moc ráda, že pro nás uvařila a vážím si toho. To, že si dá kdokoli práci s přípravou domácího poctivého jídla, vnímám vždy jako velkou hodnotu, i když to třeba není bio…

 Ve vaší nové Biokuchařce jsou popsány z mnoha stran různé druhy stravování, např. Ájurvéda, makrobiotika, raw, vegetariánská…Spojujete jídlo s cítěním, životní filozofií, s myšlenkami např. Deepaka Chopry. Proč? Máte svůj oblíbený způsob stravování?

Neumím se zařadit do žádného přesně definovaného výživového proudu. Jíme potraviny, které vznikly co nejpřirozenějším způsobem v rámci ekologického zemědělství nebo vyrostly na naší zahradě. Jíme vždy do sytosti to, co má plnou sezónu. Upřednostňujeme domácí stravu před restauracemi, ale když jsme na dovolené, tak to nijak neřešíme a jíme, co je k dispozici. Nejsem úplná vegetariánka, ale maso jím málokdy. A v každé odpovědi tohoto rozhovoru je nějaký střípek mé životní filozofie. Necítím potřebu svou životní filozofii nějak dál pojmenovávat. Spíše než „filozofie“ je to pro mě cesta objevování na celý život a třeba teď po čtyřicítce cítím, jak moc se mi životní styl mění. Je to každodenní hledání, nalézání, ale i ztrácení a opětovné hledání mé vnitřní rovnováhy. Chci mít dobrý pocit z toho, jak žiju, jaké mám vztahy, jak se chovám k rodině, k cizím lidem i k přírodě. Snažím se vytvářet hezký život sama sobě i lidem kolem mě a dělat to, čím mohu být užitečná. Mám to štěstí, že moje životní poslání je současně i mou vášní.

 Vaše krédo je, že bio filozofie není jen o tom, že je to dobré pro moje zdraví, ale hlavně je to dobré a užitečné pro celou zemi, naši planetu. Má tato myšlenka dobrou osvětu?

Život, který neničí Matku Zemi je pro mě alfa omega a hlavní důvod, proč to celé dělám. Je to pro mě nejhlubší téma, které ve mě vibruje a současně mě i vnitřně trápí. Proto do svých Biokuchařek vkládám hodně ekologické tematiky. Tak například v Nové Biokuchařce je nádherná pasáž o půdě. Když jsem ji psala, bylo to pro mě nejdojemnější a nejsilnější moment knihy. Vím, že proto ty knihy píšu. Chci lidem tyhle myšlenky předat. Víc než recepty. Ale vím, že recepty jsou praktický nástroj, který může čtenáře motivovat a pomoci v každodenním životě, skrze který můžeme dělat my jednotlivci nejvíce změn.
Když lidé jedí zdravě jen kvůli své ideální kondici a postavě, tak se vytrácí to, že jsme tady na planetě proto, abychom pomáhali a něčemu dobrému a prospěšnému sloužili. Být v dobré kondici je vlastně jen pomůcka k tomu, abychom mohli dobře dělat tu naši misi. Službu lidem a naší planetě. Proto je půlka mojí nové knihy věnována receptům a půlka „osvětě“, která je ale psaná velmi atraktivní a čtivou formou.

Co můžeme dělat my jednotlivci?
Co byste doporučila?

Pokud se budeme bavit o jídle, pak je ideální si najít svého ekofarmáře, nebo se zapojit do Komunitou podporovaného zemědělství, popřípadě mít svou zahradu a jíst sezónní produkty. A omezit se v té velké pestrosti potravin. Není zdravé ani ekologické jíst v zimě rajčata, okurky a jahody. Jsme zvyklí mít pořád všechno a obávám se, že dětem to přijde už úplně normální…..

Posíláme Marušku ke dvanácti měsíčkům pro jahody?

Přesně tak. A nemáme pocit, že děláme něco špatného, něco proti přírodě. Trest přichází v podobě narušeného ekosystému. Supermarkety chtějí vytvořit iluzi, že kdykoli si vzpomeneme, můžeme mít cokoli, na co si vzpomeneme. Ale tak to není v řádu našeho světa. Myslím, že by stálo za to si uspořádat život tak, aby souzněl s rytmem přírody. A jsem přesvědčená o tom, že mít kdykoli cokoli nepřináší větší štěstí. Nemluvím ani o tom, jak moc se tím devastuje životní prostředí. Jediné k čemu je převážení potravin přes celý svět „dobré“, je růst HDP.

Lidé často dávají přednost “superfoods” z ciziny před naší lokální, českou produkcí. On už jenom ten název… Viděla jsem prodávat český chléb s chia semínky. Co byste doporučila Čechům?

Chia semínka se pro mne stala možná ještě s kustovnicí takovým mediálně „profláknutým“ zástupcem superpotravin…Bohužel lidé snadno propadnou víře, že není třeba dělat žádné velké změny ve výživě, protože to je běh na dlouhou trať, ale stačí pojídat chia nebo jakékoli jiné superpotraviny. Lidé mají rádi snadná, tak trošku instantní řešení. Když jsem promýšlela svou kapitolu o superfood, seděla jsem na dětském hřišti, kde byly také dvě dámy, v relativně pokročilém věku a bavily se o tom, že přidávají chia semínka do bábovky. Tak jsem si říkala, jestli také řeší, z jakých vajíček připravují těsto či jakou používají mouku…V Biokuchařce jsem proto tomuto trendu věnovala poměrně dlouhou kapitolu a nabídla zcela jiný a selským rozumem pochopitelný pohled na tyto výživově zajímavé potraviny. Chia tak patří do exotických superfoods, což je pro mě jen jedna podskupina. Mnohem více mě zajímají naše české superpotraviny.

Máte své „superfoods“, které byste doporučila?

Máme je všichni k dispozici, můžeme je mít zadarmo a v té nejlepší čerstvé kvalitě. Od jara jsou to nejdříve divoké plevele a byliny. V Čechách se říká: „ Mráz kopřivu nespálí“. Já ve volně rostoucích bylinách cítím jejich sílu a divokost. Celé léto si můžeme sbírat lesní i volně rostoucí plody, chodit na borůvky a na houby, na podzim na ořechy. České divoké plody - dřínky, hložinky, trnky, šípky…málokdo už je zná. To jsou všechno pro mě superpotraviny, které mají obrovskou vitalitu a energii. Další český poklad je kysané zelí. Jestli si ho pořád někdo vyrábí, tak ať nepřestává a naučí to svoje děti, protože to je obrovský dar. Stejně tak křen. Teď ho utlačuje zázvor. Nemám proti němu nic, sama ho mám moc ráda. Jen chudák křen nemá takové „promo“ jako zázvor. Moc záleží na propagaci, jak se daná potravina rozšíří. Přitom křen má neskutečné účinky a jsme s ním lokálně propojeni. Sotva na začátku jara povolí zem, už ho můžeme získat. A v tu chvíli ho naše tělo nejvíc potřebuje. Posílí imunitní systém, povzbudí střeva, působí antibioticky a antibakteriálně, rozpouští hleny, má obrovské množství minerálních látek a vitamínu C, mnohem víc než nějaké ovoce. Pro mě to je zázrak. A přitom, i když nám roste na zahradě, tak ho nepoužívám tak často, jak bych chtěla….

Co vám bylinky dávají?

Nejsem žádná bylinářka, ale vnímám, jak se rostliny kolem mě mění v závislosti nejen na ročním období, ale i na tom, co třeba momentálně prožívám. V době kolem rozvodu, to jsem si uvědomila až zpětně, jsem měla plnou zahradu řebříčku. Nejdřív jsem ho trhala do kytek, pak jsem si z něj začala dělat čaj. Později ke mně přišla informace, že řebříček je rostlina zasvěcená Venuši, bohyni lásky a touhy a tak jsem to vnímala tak, že mi přišel pomoci léčit mé ženské zranění. Moc mě to překvapilo a dojímalo. Letos k nám přišlo spousty divizen, tak je suším, protože ji třeba budeme potřebovat. Nevím. Ale kamarádce, která taky žije hodně propojená se svou zahradou, přišly k domu v době těhotenství bylinky, které bývají ve směsích při těhotné ženy. Byliny a jedlé květy také namáčím do vody, nechávám přes den na sluníčku a přes den tuhle bylino-květovou vodu popíjíme. A kromě toho všeho jsou byliny a léčivé květy velkým zdrojem krásy a radosti v mém životě.

Chystáte novou knihu?

V současné době procházím takovou větší regenerací, odpočinkem a věnuji se hlavně rodině a domovu a různým menším projektům. Vždy když píšu knihu, tak vydám obrovskou energii, až příliš si sáhnu do rezerv a pak se tak rok či dva zase dostávám do rovnováhy a studuji pro další knihy. Nyní v sobě nosím dvě knihy, jsou i v nějaké fázi rozpracovanosti, ale ještě nevím, do které se pustím…..jedna se týká dětské stravy a druhá ženského zdraví.

 Prošla jste rozvodem, který asi nikdo, kdo vás trochu sleduje, nečekal. Úplně mě to ohromilo.

Jo, to mě taky. (S úsměvem.) Před pár lety jsem na tohle téma vedla několik rozhovorů. Bylo to pro mě takové terapeutické, potřebovala jsem se ze všeho vymluvit. Srovnávala jsem si myšlenky a pocity. Čím jsem od toho dál, už nevidím žádný důvod o tom mluvit a vracet se k tomu. Ne proto, že bych něco tajila před sebou, před jinými, ale už mě to nebaví. Už žiju jinou etapu svého života.

Je to pryč, odložené v krabici v rohu? Hanko, nechci vás nutit se zase ohlížet zpět, snad jedině se zeptám, zda je něco, co byste mohla poradit nebo vzkázat ženám, které jsou v podobné situaci?

Já se vlastně už ani neumím přesně vžít do těch pocitů tenkrát. Často mi píšou ženy, které jsou v té bolestné fázi čerstvého rozchodu. Cítí se opuštěné a jsou samy na malé děti. Moc ráda bych jim pomohla, ale stejně vím, že každý si tím musí projít sám a po svém. Můžu předat dva momenty. Jeden je užitečnost samoty. Ze začátku pro mě bylo opravdu těžké zvládnout roční a pětileté dítě, i mě samotnou v troskách. K tomu zahradu a dům. Měla jsem pocit, že to psychicky ani fyzicky nedám. Přijde večer, děti usnou a vy se nemáte s kým podělit o to všechno. Najednou jsem začala vnímat, že ta samota mi byla daná jako dar, jako možnost bilance uprostřed života. Těsně před čtyřicítkou jsem najednou měla každý večer čas jenom sama na sebe a tak jsem přemítala o tom, jak jsem žila, jak chci a nechci žít dál, co mě doopravdy nejvíc na všem zraňuje, co se na celé situaci mohu učit, atd. atd. atd…. Byla to taková skvělá mezihra mezi dvěma etapami života. Kdybych hned vklouzla do nového vztahu, tak bych tímhle neprošla. Žila jsem dva roky jen s dcerami, postavila jsem se na nohy sama. Nesmírně mě to proměnilo a posunulo.

A ten druhý moment?

Přestat nad sebou plakat. Nemám na mysli přestat plakat, to ne, slzy jsou hojivé a nemá cenu je před nikým, ani před dětmi skrývat. Ale v určité fázi musí člověk pustit sebelítost a starou známou roli oběti. Když se jí člověk zuby nehty drží a vlastně je to jediné, na čem staví svoji hodnotu a každému vypráví, co zažil a jak to má těžké a co ty chudinky děti bez tatínka….. Tohle je moc důležité opustit. Protože jinak nám chybí síla pro nový život. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že tak jako si tvoří nový život můj bývalý muž, že si stejně tak já mohu tvořit úplně nový život. Začala jsem se na to všechno těšit a vnímala jsem, že musím ale plně převzít zodpovědnost za to, jak žiju, do svých rukou. I když jsem prošla desítkami terapií, konzultací i rádců kolem mě bylo mnoho, tak tohle za nás stejně nikdo neudělá.

Hraje nějakou roli čas?

Velkou. Dobu hojení nejde nijak urychlit. A ani nemá cenu chtít ten čas zkrátit. I když je pravda, že jsem se taky těšila, až uběhne pár let od rozvodu a bude mi lépe. Zpětně si ale uvědomuju, že to vůbec nebylo jen těžké období. Naopak vnímám, že těžké životní zkoušky v sobě skrývají i nějaké momenty větší posvátnosti a zázračnosti, která přichází v každodenním životě. A objevovalo se i hodně pomocníků všeho druhu. Takže vlastně to byla jedna z nejzajímavějších etap mého dosavadního života. Otevřela jsem se v té době ženám. Začala jsem si uvědomovat, co všechno nesou na sobě, jaké leckdy zažívají příběhy. Že moje situace není dobrá, ale není to tragédie.
Je to pro mě zajímavé poznání, předtím jsem neměla pocit, že žiju nespokojený život, ale dneska cítím, že mám mnohem lepší a hlubší vztah k sobě, dětem, lidem i k přírodě. Umožnilo mi to žít lepší variantu sama sebe.

Happy end na závěr. Máte nového partnera. Co o něm řeknete hezkého?

To už je moje soukromí, ale mohu říct, že je pro mě velkým darem to, že přijal do srdce nejen mě, ale i obě moje dcery. Neumím si představit, že bych měla partnera, který by je nebral tak jako já. I když není táta a holkám říkáme, že tátu mají jen jednoho, tak můj partner jim dává velkou lásku, mužskou přítomnost a pocit ochrany v každodenním životě.