Čínská medicíná vedla k Nobelově ceně

Hledání ve starých receptech tradiční čínské medicíny může vést k nečekaným objevům. Důkazem toho může být i udělení letošní Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Tuto cenu, respektive její polovinu, získala čínská vědkyně Tchu Jou Jou „za objevy týkající se nové terapie proti malárii". Druhou polovinu letošní ceny získali jiní vědci za další objevy.

Skutečný význam objevu čínské vědkyně si uvědomíme, teprve když nahlédneme do statistik. Artemisinin, tedy lék proti malárii, který Tchu Jou Jou objevila, se ukázal v klinických zkouškách účinnější než všechna dosud používaná antimalarika, a zhruba od konce 20. století je hlavním lékem proti malárii. Mezi lety 2000 a 2013 se zejména díky zavedení tohoto nového léku do praxe celosvětová úmrtnost na malárii snížila o 47 procent, v Africe o 54 procent. Ještě výraznější pokles byl ve skupině dětí do pěti let, kde se úmrtnost snížila celosvětově o 53 procent (v Africe o 58 procent). To mimo jiné znamená, že jen v Africe, kde je malárie nejrozšířenější, zachrání tento lék přes 100 tisíc životů ročně. I tak nemoc v roce 2013 zabila podle odhadů zhruba 600 až 800 tisíc lidí.

Kromě významného snížení úmrtnosti nový lék také mnoho lidí uzdraví a sníží tak počet lidí nakažených malárií. To je dobrá zpráva nejen pro obyvatele afrických zemí, veřejné zdravotnictví a humanitární pracovníky, ale také pro ekonomiky postižených států – méně nemocných znamená více lidí v práci a také více dětí, které dokončí školní docházku. Podle ekonomů způsobuje malárie ztráty přibližně ve výši 1,3 % ročního HDP. Pokud se země s nemocí potýká řadu let, může to mít vážné následky.
Velmi zajímavé jsou okolnosti objevu a také osud čínské vědkyně, která se stala první Číňankou, jež obdržela Nobelovu cenu v přírodních vědách, a celkem dvanáctou ženou, která byla oceněna touto cenou v kategorii lékařství nebo fyziologie. Zajímavé také je, že během své profesní dráhy nikdy nebyla na zahraničním studijním pobytu a ani neprováděla výzkum mimo rodnou zemi.

Čínský diktátor Mao Ce-tung podporuje vědu
Celý výzkum a hledání nového účinného léku proti malárii překvapivě inicioval čínský diktátor Mao Ce-tung na popud svých vietnamských spojenců. Vietnamští bojovníci ve válce s USA (1955–1975) prý ztráceli více vojáků na následky zhoubné malárie, než jich padlo v boji s Američany.
V té době byl zřejmě nejúčinnější lék proti malárii chlorochin. Ten ovšem ztrácel vzhledem k rychle se vyvíjející rezistenci postupně účinnost. Pro vojáky bylo tedy třeba zajistit nějakou jinou, účinnou léčbu malárie. Proto se „Velký Mao" k datu 23. května 1967 rozhodl založit speciální vojensko-vědeckou „Jednotku 523", která měla najít vhodný lék na malárii.
Vědci postupovali ve svém pátrání po nejúčinnějším prostředku proti malárii v několika směrech. Jedním z nich bylo i pátrání ve starých receptech tradiční čínské medicíny. Procházením archivů byla pověřena Tchu Jou Jou. Velkou výhodou při jejím pátrání ve starých pramenech bylo i to, že zdaleka nebyla jen zastánkyní tradiční medicíny, ale také byla farmakoložkou s lékařským vzděláním západního typu.
V šedesátých létech minulého století, kdy byl výzkum zahájen, probíhala v Číně Velká proletářská kulturní revoluce, jež přivodila smrt stovkám tisíc lidí, kteří se stali oběťmi vraždění rudých gard, způsobila rozvrat ekonomiky a obrovské ztráty na kulturním dědictví. Ani Tchu Jou Jou se tomuto řádění nevyhnula. Z rozhodnutí vojenského a stranického vedení byla tato vědkyně oddělena od rodiny a po připojení k Jednotce 523 zamířila z Pekingu na jih Číny. Bez ohledu na její celkem významné postavení byl její manžel nucen pobývat v pracovním táboře a čtyřletá dcerka musela zůstat v ústavní péči.

1 600 let stará kniha zachraňuje životy
Skupina vedená Tchu Jou Jou při svém hledání prošla zhruba dvě tisícovky receptů, z nichž zhruba třetina jevila nějaké známky toho, že by mohly účinkovat proti malárii. Zhruba 380 z nich pak vědci vyzkoušeli na myších nakažených malárií. Slibně vypadal i recept s využitím pelyňku, který se v čínské medicíně používal proti horečce. Přípravek v některých případech snižoval množství parazitů v krvi zvířat. Výsledky byly velmi nestandardní. Někdy recept fungoval a někdy také ne. Tchu údajně nakonec na řešení hádanky přivedl text v 1600 let staré knize, která uváděla, že by se pelyněk měl louhovat za studena. Jak ukázaly následné laboratorní testy, účinné látky z pelyňku zničí jakékoliv vyšší teploty – rostlina se nakonec vyluhovala za teploty jen 35 °C.
Výluh z pelyňku se ukázal v pokusu na zvířatech jako účinný. Bylo možno přejít ke zkoušení preparátu na lidech. Tak jak to bývalo ve farmakologii obvyklé, první pokusnou osobou se stala sama objevitelka. Když na vlastním těle zjistila, že látka lidskému organismu neškodí, bylo možné pokračovat v dalších zkouškách. Ty ukázaly, že látka, kterou se podařilo přesně identifikovat v roce 1972, je skutečně účinná proti malarickému onemocnění.
Později vědci zkoumali, které druhy pelyňku obsahují nejvíce účinné látky – artemisininu. V Číně je tato látka známa jako čin-hau-su. Čistý artemisinin se pak podařilo získat z vhodnějšího typu pelyňku, pelyňku ročního (Artemisia annua). Zjistilo se, že látka má poměrně nezvyklou chemickou strukturu – obsahuje tzv. peroxidový můstek, který je základem účinku proti zimničce (původci malárie).
Výsledky výzkumu byly zveřejněny v roce 1977. Skutečného rozšíření se objev dočkal až o čtyři roky později, v roce 1981, kdy se v Číně konal mezinárodní kongres odborníků na malárii pod patronátem WHO, na kterém Tchu přednášela. Tak se informace o převratném objevu dostala do širšího povědomí odborné společnosti. V období Kulturní revoluce čínští vědci totiž obvykle nesměli publikovat v angličtině, a tak se zahraniční kolegové o jejich práci prakticky nemohli dozvědět.
Dnes se artemisinin obvykle podává v kombinaci s jinými látkami. Důvodem je snížené riziko vzniku rezistence na artemisinin. Také výroba artemisininu se značně změnila. Americký vědec Jay Keasling z Kalifornské univerzity v Berkeley v roce 2006 publikoval metodu umožňující vnést komplex genů z pelyňku do kvasinek. Místo pěstování pelyňku někde na poli, jeho sklizně a následné izolace artemisininu se nyní tato látka vyrábí průmyslově moderním biotechnologickým postupem. Díky tomu stoupla produkce léku o desítky tun (desítky milionů dávek) ročně. Průmyslová výroba umožnila větší dostupnost léku proti malárii, a tím přispěla ke snížení následků onemocnění malárií.

Co je malárie
Malárie je nemoc, která se objevuje prakticky v celých tropech. Způsobuje ji prvok Plasmodium (zimnička), na člověka ji přenáší komáři rodu Anopheles. Do lidského těla se pohyblivé infekční stadium zimniček dostává ze slinných žláz samiček komárů (samečci nepijí krev). Nemoc se projevuje typickými malarickými záchvaty, kdy dochází ke zvýšení teploty každé 3 nebo 4 dny.
Nemoc není vždy smrtelná, ale procento komplikovaných případů je poměrně vysoké, počet nakažených ohromný.

Antimalarika

Antimalarika jsou léky působícím proti malárii. To znamená, že zabíjejí parazitické prvoky, způsobující malárii.
Mezi nejznámější antimalarika patří chinin, který byl izolován jako aktivní složka z kůry chinovníku (Cinchona officinalis) v roce 1820 francouzským chemikem Pierrem-Josephem Pelletierem a Josephem-Bienaimem Caventou.
Novějším lékem je chlorochin, který zabraňuje vývoji parazitů malárie v krvi. Lékaři ho používají k prevenci, ale také k léčbě malárie. Tento lék byl objeven v roce 1934, ale kvůli podezření z toxicity se v lidské medicíně po desetiletí nepoužíval. Během druhé světové války byla provedena klinická studie antimalarických léčiv sponzorovaná vládou Spojených států, ve které bylo zjištěno, že chlorochin má významný účinek jako antimalarikum. V roce 1947 byl uveden do klinické praxe pro preventivní léčbu malárie.
Existuje i mnoho dalších antimalarik, ale jejich společným nedostatkem je, že si na ně původce brzy vytvoří rezistenci („zvykne" si na ně). Proto se antimalarika používají obvykle v kombinacích, tak aby se vzniku rezistence předešlo.