927x127 HEAD VPRAVO

Hana Němcová

Hana Němcová

TČM a únor - o slovo se hlásí ledviny

ÚNOR je z pohledu astrologického kalendáře zimou, ale dle biologického kalendáře nastává už 13. února období jara. Podle tradiční čínské medicíny jsou nejcitlivější a nejvíce ohroženy ledviny. Stále ještě vládne element Voda.

LEDVINY jsou považovány za jeden z nejdůležitějších orgánů těla. Říká se o nich, že jsou „kořenem jin-jangu všech vnitřních orgánů“ a „pramenem života“. V ledvinách se uschovává vrozená životní síla a hmota, z nichž se člověk rodí, žije i plodí další potomky. Jsou základním orgánem určujícím délku života. Od narození energie klesá, jakmile se vyčerpá, organizmus umírá. Tuto energii nelze ničím navýšit, pouze udržovat stav klesání co nejpomalejší a uchovat si tuto energii v co největší kvalitě.

Ledviny také řídí vodu, mají na starosti řízení procesu proměňování a pohyb tekutin v těle od vstupu až po vyloučení. K ledvinám patří močový měchýř, kosti a dřeň, mozek, vlasy, uši, konečník a močová trubice.

Podle orgánových hodin ledviny nejvíce pracují v době mezi 17.   19. hodinou, proto je vhodné v tomto čase jejich aktivitu podporovat.

Jak se projevuje oslabení ledvin?

Nejčastěji se disharmonie ledvin projeví snížením až zadržováním močení nebo naopak hojné močení a pomočování, ke kterým dochází v případě, když prázdnota čchi ledvin způsobí oslabení svíracích funkcí ledvin. S disharmonií jsou spojené i poruchy pohlavních funkcí. K častým projevům patří tlak a bolest v kříži a bederní oblasti, ochablost dolních končetin, studené nohy, ztráta vitality, zhoršení sluchu, hučení v uších až hluchota, neplodnost, oteklá horní víčka nebo i špatná kvalita vlasů.

Nespavost a celková nervozita souvisí s prázdnotou jin, zapomnětlivost pak s vyčerpaností esence ledvin. Oslabení ledvin se také projevuje bolestmi kolen, otoky nohou. Vodnaté otoky jsou způsobené prázdnotou jangu ledvin, voda se začne zastavovat a kumulovat v povrchových částech těla. 

Jak se dostat do rovnováhy?

Je potřeba být v souladu s přírodou, která stále ještě odpočívá. Proto nedostatek spánku, přílišná konzumace kávy, alkoholu, nedostatek pohybu, spěch při jídle, stresové situace nám odebírají životně důležitou energii ledvin. Dopřejme si tedy klid v našem životě, odpočinek a co nejvíce tepla, zejména chraňme naše ruce a nohy.

V duchovní rovině se na zdraví ledvin odrážejí naše partnerské vztahy i vztah, který máme sami k sobě, ke zvířatům a rostlinám. Je potřeba se naučit mít rádi všechny bytosti kolem nás. Ledvinám škodí chlad (nezájem, studený, nevstřícný přístup v partnerských vztazích) a jejich činnost povzbuzuje příjemné teplo (láska ze srdce). Také na ostrá jídla a tvrdé, přímé vystupování ledviny nepříznivě reagují, ale potěší je klidná a hladivá strava a rodinná pohoda a pohlazení.

Jaké potraviny nám pomohou posílit ledviny?

Ledviny jsou velmi náchylné na chlad, proto je musíme chránit výživnou zahřívací stravou, bohatou na bílkoviny. Všechny studené potraviny a bílý cukr mají ohrožující vliv na ledviny. Nejvhodnějšími potravinami jsou zejména luštěniny, polévky (nejlépe vývar), případně masitá strava, kompoty a vařené obiloviny. Je také důležité se vyhnout nadměrnému solení, cukru, výrazně ochlazujícím potravinám, pití kávy a alkoholu.

Vhodnými obilovinami pro posílení ledvin jsou pohanka, oves nebo jáhly. Z luštěnin vybírejte fazole adzuki červené a bílé fazole, čočku a sójové boby. Zeleninu doporučujeme lehce zahřátou v páře nebo kvašenou. Zahřeje nás cibule, česnek, zázvor, fenykl, celer, růžičková kapusta, pórek a červená řepa. Do vařených pokrmů přidávejme například miso pastu, kvalitní sójovou omáčku a umeocet.

Vhodným zimním kořením jsou hřebíček, anýz, skořice, vanilka. Bylinami povzbuzujícími ledviny jsou například bříza bělokorá, kopřiva dvoudomá, přeslička rolní, zlatobýl obecný, vřes obecný a smetanka lékařská.

Z bioinformačních preparátů je jasnou volbou na posilnění ledvin a močového ústrojí Diocel - obsahuje řadu bylin zaměřených na detoxikaci a regeneraci močového ústrojí. Napomáhají léčit onemocnění ledvin a močového měchýře, dále mají pozitivní vliv na stav kůže, kvalitu vlasů, kostí a kloubů. V oblasti psychiky Diocel napomáhá zbavit se strachu a fobií.

Prociťujme každý den v každé buňce našeho těla radost a nadšení, harmonii, lásku ke všemu kolem nás a důvěru v život.

 

Rozhovor s Pavlem Krejčím: Jaké tajemství ukrývá knihovna palmových listů?

Pavel Krejčí, znalec knihoven palmových listů, cestovatel, psychoterapeut a zen tvůrce. Jeho jméno bylo v roce 2009 uvedeno v palmovém listu nádího Shivy jako člověka, který má čteče palmových listů poprvé přivézt do Evropy. Pravidelně se vrací do Indie, pořádá semináře a píše knihy. 

Tlumočíte zájemcům čtení z palmových listů. Jak jste se k palmovým listům dostal? Osud?

V roce 2008 jsem si při jednom z občasných nákupů pro radost nadělil tašku nových knih. Měl jsem ve zvyku nejdříve všechny prolistovat. Vzal jsem do ruky „Proroctví o Evropě z knihoven palmových listůod Thomase Rittera. Obálka? Nic moc. Proč jsem si ji ještě týž večer vzal do postele? Nevím. Četl jsem: „V Indii existují knihovny palmových listů, jež vytvořili svatí rišiové pro ty, kteří se někdy v budoucnu přijdou zeptat na svůj osud.“ Přišlo mi to šílené, ale od čtení jsem se už neodtrhl. Četl jsem celou noc, celý den a pak? Zvedl jsem telefon a požádal německého autora o místo v jeho další expedici do jižní Indie. Mám to tak ve zvyku, vždycky jdu přímo ke zdroji.

Myslíte, že jste byl předurčen? 

Asi ano. Musím se přiznat, že úplně na začátku to byla hlavně zvědavost. Později ale začaly věci do sebe zvláštním způsobem zapadat. Hned po svém prvním čtení jsem pocítil potřebu se nějak podělit o svůj zážitek s ostatními. Nechápal jsem to. Vždyť úkol jsem si splnil. Navštívil jsem knihovnu, list se našel a byl mi přečten. Co bych ještě více chtěl? Možná právě proto jsem si začal psát poznámky a ty vtělil do své první knihy. Druhým momentem byla jakási zrající potřeba sdílet prastaré mysterium palmových listů s lidmi v Evropě. Když se mi nedařilo přesvědčit famózního čteče palmových listů Shivu (Veeraperumal Shivashanmugam), který četl listy mnoha významným státníkům, hercům a duchovním, aby přijel v roce 2010 do Evropy, požádal jsem jej, aby si otevřel svůj palmový list a otázal se, zda má jet do Evropy, či nikoliv. V listu skutečně našel informaci, že do Evropy v památném roce 2010 skutečně jet má, a dokonce tam prý bylo uvedeno jméno Pavel – člověk, který jej má do Evropy doprovodit. 

Nechávají si ve svých palmových listech číst i významné osobnosti ČR?

Ano, například herec Václav Postránecký, operní pěvkyně Dagmar Pecková, moderátorka a zpěvačka Lenny, spisovatelka Daniela Fischerová, herec Mario Kubec, zakladatelka léčivého divadla Gabriela Filippi, terapeutka Eva Velechovská… a mnoho dalších. Jejich svědectví si můžete přečíst na webových stánkách.

Kdy a proč byly listy sepsány?

Palmové listy napsalo sedm mudrců (Septha Rishies) před 6 až 7 tisíci lety pro ty, kteří se někdy v budoucnu přijdou zeptat na svůj osud. Proč vlastně tito mudrci vykonali takovou práci pro budoucí pokolení? Věděli, že přijde současná náročná doba „Kali Yuga“ (Temný věk), kdy civilizaci ovládne materiálno, člověk bude posuzován podle toho, co má, a ne podle toho, co umí, kdy jedna politická garnitura bude střídat druhou, aby den po svém zvolení politici zapomněli na svůj slib a své úsilí věnovali vlastnímu prospěchu. Věděli, že média ovládne násilí a sex a kulturu levná globální zábava pro široké materiální masy lidí.

Takže vlastníci svého listu mohou skrze vlastní „nápravu” přispět ke změně vibrací na planetě? Mám to tedy vnímat jako službu?

Ano. Můžeme to chápat tak, že život, který žijeme v souladu s naším životním plánem, nám přinese více štěstí a zdraví. Vybereme si skvělého životního partnera a vytvoříme optimální podmínky pro rozvoj talentů a studia našich dětí. Podaří se nám tak pochopit sebe sama a naplnit své životní poslání. Pokud bude planeta plná šťastných lidí, bude zářit jen pozitivními vibracemi.

Kolik listů vlastně v knihovně je? Má každý člověk žijící na zemi svůj list?

Teorie mluví o různých číslech, ale žádná se mi nezamlouvá. Mnohdy je uváděno číslo 80 tisíc, jedna z teorií říká, že lidé, k nimž se palmové listy dostanou, jsou těmi, kteří se v minulých inkarnacích ocitli ve vysokých vibracích. Jiná teorie hovoří o tom, že ten kdo se má k palmovému listu dostat, tak ten palmový list (resp. záznam v palmovém listu) má… Asi nejvíce se mi osobně zamlouvá druhá teorie. Obecně v knihovnách palmových listů jsou nejen svitky, kde jsou popsány osudy lidí, jsou zde ale také informace o jednotlivých kontinentech, zemích a národech.

Znáte tedy osud našeho národa, České republiky?

Víte požádat o čtení palmového listu pro stát, či kontinent je velká zodpovědnost a není snadné připravit podklad pro takové vzácné čtení. Vím, jak na to. Obecně ale platí, že o takovou službu mohou požádat osoby, které mají vliv na běh věcí. Pokud bych požádal o čtení osudu našeho národa, položme si otázku, kterého našeho nebo evropského státníka bych měl následně navštívit a předat mu takový materiál? Omlouvám se našim spoluobčanům, ale prozatím jsem se nepotkal s žádným vizionářem, pro kterého bych byl ochoten takovou věc připravit.

Stalo se, že list pro určitého „klienta” nebyl v knihovně nalezen?

Ano. Při mých cestách do Indie ale řada čtečů, se kterými jsem se potkal, zmiňovalo naši republiku a Japonsko jako místa, kde skutečně velké množství lidí palmový list má.

Jaká je vaše osobní zkušenost? Co vám čtení přineslo?

Své první čtení jsem absolvoval už v roce 2009. Od té doby jsem čtení měl více a mohu říci, že se svým palmovým listem potkávám vždy, kdy přede mnou stojí nějaké zásadní životní, nebo pracovní rozhodnutí. Údajně mnoho státníků nejen v Indii „běžně“ používá pro svá rozhodování své palmové listy.

Z listu se tedy dá číst opakovaně? Rozumím tomu správně, že každé další čtení odhalí jiné aspekty či doplní střípky již rozvyprávěného příběhu? Nebo se „příběh” může i radikálně změnit?

Pokud při prvním čtení nebylo druhé čtení nějak omezeno, lze přistoupit k dalšímu. Asi bych se vyhnul slůvku rozvyprávěný příběh, protože nám tam může naskočit slovíčko dovyprávění. Opět platí to, co není fráze, totiž že: „V danou chvíli je řečeno vše, co máme slyšet“ – ani víc, ani méně!

Jak se má člověk na čtení připravit?

Předem si připravíme cca šest zásadních konkrétních otázek. Čeká-li nás nějaké zásadní rozhodování v osobním životě (svatba, plánování početí dítěte, koupě bytu, stavba domu, stěhování se do zahraničí…) je vhodné požádat o další čtení palmového listu, pokud v průběhu prvního nebylo následné čtení nějak časově limitováno. Třeba druhé čtení jedné z klientek se mohlo uskutečnit až poté, kdy dosáhla 30 let. Pro druhé či další čtení si opět předem připravíme zhruba šest zásadních otázek. Ty mohou být velmi konkrétní, například pokud bylo v rámci prvního čtení specifikováno období pro nalezení vhodného partnera a ten již reálně do života vstoupil, je vhodné se například zeptat na kompatibilitu, kdy se zkoumá přibližně 15 parametrů shody (porozumění, finance, intimní život…) a třeba také na vhodné datum svatby. Často se lidé táží na konkrétní projekt, ať už se týká jejich osobního života, nebo podnikání. I v těchto případech se nám může dostat cenných informací, které nám ušetří čas a námahu. Pokud nás to zajímá, můžeme se dotázat na přesné datum smrti.  Ideální je, pokud zájemci „přijdou“ jeho otázky v meditaci, ve snu a podobně. Pokud ne, naformulujeme je v bdělém stavu v klidu a s uvolněnou myslí.

Při čtení se dozvíme, jaký je náš osud, k čemu jsme předurčeni. Co když se nám to nelíbí? Lze osud zvrátit?

Ještě jsem pro žádný časopis neřekl naplno to, co řeknu vám. Palmový list a práce s ním je normálním poradenstvím. Nezprostředkovaně se napojujeme na svůj ZDROJ a na svůj SCÉNÁŘ pro tento život. Pokud se shodneme na tom, že čas od času poradenství potřebujeme, může nám být palmový list užitečným pomocníkem. Vždyť nemusíme chodit daleko, abychom se dozvěděli, že i Albrecht z Valdštejna používal pro svá strategická rozhodnutí italské hvězdopravce a astrology. Palmový list je filozofií přístupu k sobě samému, převzetím plné odpovědnosti sami za sebe pro práci na svém optimálním životním plánu. Já jsem při svých cestách po světě vždy vyhledal nějakého věštce a nechal si něco předpovědět. Někdy se předpověď naplnila, někdy ne. Byl jsem pasivním konzumentem předpovězeného. S palmovým listem nemusím pasivně čekat, zda se něco stane, či ne? Druhý den po přečtení listu můžeme realizovat svůj život, čistit karmu a pracovat sami na sobě a také nemusíme čekat na poslední soud po posledním výdechu v této inkarnaci na matičce Zemi… Kdyby součástí palmového listu nebyl „balík“ nápravných opatření, nikdy bych se palmovým listům nevěnoval! Součástí palmového listu je i kapitola, co můžeme udělat pro potlačení negativních věcí, kterým bychom se do budoucna raději vyhnuli. Po čtení palmového listu čteč tuto kapitolu zpracuje a my ji dostaneme v písemné nebo elektronické podobě.

Palmový list a práce s ním je normální poradenství. Napojujeme se na svůj zdroj a na svůj scénář.

Co si máme představit pod pojmem „balík nápravných opatření“?

Někteří lidé chápou informace ohledně nápravy jako nějaké „vícenáklady“ čtení palmového listu. To je omyl. Převzali jsme odpovědnost sami za sebe a absolvovali první čtení palmového listu. To zůstane jen přečtením informací, pokud nerealizujeme nápravy, nevyčistíme svou karmu či nepotlačíme negativní astrologický vliv planet na naši osobu. Nikdo to za nás neudělá, žádný ministr zdravotnictví ani ministr obrany. Sami jsme strůjci svého štěstí. Práce, které vykonáme, neděláme zpravidla jenom pro sebe, ale také pro své děti a vnoučata.

Náprava je unikátní součástí védického písma, kde staří mudrci přicházejí s vymezením rituálů pro čištění karmy a eliminaci negativního astrologického vlivu planet. Problémy současného života jsou důsledkem karmického dluhu života minulého. Díky védické astrologii je možné v současném životě s karmou aktivně pracovat. Tato řešení – Parihary – se týkají všech druhů lidských potíží. Při nápravě se jedná obecně o odříkávání manter a vykonávání speciálních rituálů v přesně specifikovaných místech, které přímo ovlivňují aktuální etapu našeho života. Jde např. o pooju (čti: pudžu), mantry a rituály, věnování daru (např. pohoštění či obdarovávání chudých lidí) nebo vagya – nošení prstenu, případně speciálního náhrdelníku apod. Všechna tato řešení závisejí na druhu doshi, kterou máme. Dosha je sanskrtské slovo pro „kaz, nepříznivost, nebezpečí“. Existují rozdílné druhy doshy, jako jsou Manglika Dosha, Sarpa Dosha, Kalasarpa Dosha, Putra Dosha, Pitra Dosha a další. Praktickými řešeními lze všechny tyto doshy překonat.

Některá řešení můžeme vykonat sami, například odříkáváním manter nebo návštěvou míst, kde ke karmickému dluhu došlo, jiná za nás může vykonat brahmín, kněz či šaman. Některá jsou naprosto originální a záleží vždy na čteči palmových listů a na jeho umu, jak je pro nás připraví. Nápravou nemusí být vždy návštěva hinduistických chrámů, ale pokud jsou čtečem z palmového listu přepsány, je to nejefektivnější způsob práce na sobě. Lze říci, že zpravidla se máme vrátit tam, kde karmická nerovnováha v některém z minulých životů vznikla, a vyčistit karmický dluh, ať už se to stalo v Praze, Peru, v Indii, či na Srí Lance.

Nějaká zkušenost klienta na závěr?

Tak tady je zkušenost paní Milady: „Po čtení a následném čištění se zlepšil vztah s mým manželem. Manželství v poklidu plyne a je teď opravdu krásné. Při čtení palmového listu mi byla sdělena i informace o mém minulém životě, o inkarnaci, která zásadním způsobem ovlivňuje můj současný život. Byl to život piráta, který kradl lodě a zřejmě i jiné věci. Možná i z těchto důvodů vodu moc nemusím a z mořských živočichů se mi „zvedá žaludek“. V minulém životě vznikl karmický dluh, který jsem si přinesla do přítomnosti. Stále se tedy snažím na sobě pracovat. Jsem ráda, že jsem dostala příležitost dozvědět se, proč se mi dějí v životě určité věci, kterým nerozumím.  Život je krásný a stále si opakuji slova Pavla, který mi říkal, že mým jediným úkolem na Zemi je být šťastná. A já jsem!“

 

 

Kulturistika a permakultura mistra světa Jiřího Čermáka

Jiří Čermák se kulturistice věnuje 22 let, v prosinci se ve španělské Tarragoně stal mistrem světa v kategorii do 90 kg. Před naším setkáním jsem si připravovala „kulturistické otázky“, naše povídání mělo ale mnohem větší rozměr. Jiří Čermák se kromě kulturistiky věnuje permakultuře a svému rodovému statku, který před 12 lety založil. 

Sféra 1/2 2019

Milí čtenáři,

První číslo roku 2019 už je tu! A aby nový rok byl i rokem pevného zdraví, vnitřního klidu a radosti, Sféra přináší spoustu inspirace.

Na co se můžete těšit? Potěší vás rozhovor s mistrem světa v kulturistice Jiřím Čermákem, ze všech možných úhlů pohledu se podíváme na problémy se zrakem a také poodhalíme tajemství knihovny palmových listů. Co přinese rok Zemského Vepře, nám zprostředkuje Jiří Černák a jak se na nový rok dívá západní astrologie, se dovíte v článku Lenky Adamové. Více prozradí obsah aktuálního čísla.

Ať je rok 2019 rokem plným zdraví, štěstí a pohody!

Hanka Němcová

šéfredaktorka

 

Obsah:

Kaleidoskop

Editorial

Celostní medicína

Tradiční čínská medicína

Příběhy z poradny terapeuta Leoše Poskočila

Ekzém z pohledu klasické a celostní medicíny

Zaostřeno na zrak

Oči a tradiční čínská medicína

Pokud tohle (ne)vidíte, zbystřete

Sebeléčení zraku aneb Odložte brýle

MUDr. Tomáš Lebenhart

Skutečné uzdravení

Rozhovor

Dva světy Jiřího Čermáka:

Kulturistika a permakultura

Věda a ekologie

Znečištěné ovzduší?

Mysli globálně, jednej lokálně!

Světlo v moderní medicíně

Astrologie

O rok dál – o krok k sobě blíž

Astromedicína

 Zdraví a krása

Smilax officinalis

Kalendář akcí

Regenerace ve Sféře

Levamin

Rozhovor: Alena Čermáková

vedoucí Sféra Klubu Diochi Praha

Osobní rozvoj

Když jíte, tak opravdu jezte!

Vnitřní trojúhelník

a kvalita našich vztahů

Feng Shui

Řád, pravidla a systém

Spiritualita

Rozhovor Pavel Krejčí:

Knihovna palmových listů

Zůstat jako list čistého papíru

Hermetismus a smaragdová deska

Nanebevzatí Mistři – Saint Germain

Poznání

Tajemství Stradivariho lesa

2019 – rok Zemského Vepře

Krokovy magické dcery Kazi, Teta, Libuše

Děti zvířat

Rituály všedního dne

Pro volné chvíle

Tipy redakce na čtení

Křížovky a sudoku o ceny

 

Listopad patří podle TČM plícím - věnujte jim pozornost!

Podle TČM jsou v LISTOPADU jsou nejvíce ohroženy a oslabeny plíce. Jsou křehkým orgánem, nesnáší chlad a horko. Leží ze všech orgánů nejvýše, rozkládají se nad nimi jako ochrana, proto dostaly ve starých medicínských textech přezdívku „stříška“. Jsou hlavním orgánem, který obhospodařuje pohyb a výměnu čchi (základní životadárná a hybná síla) v celém těle.

Veškerá krev lidského těla prochází plícemi, proto jsou plíce také nazývány dvoranou všech cév. Řídí pokožku a ochlupení. Nos je vnějším vývodem čchi plic. Hleny, které mají zvlhčovat nosní dutinu, jsou ovládány plícemi. Plíce mají vliv i na hlas, jelikož jej řídí, jsou branou hlasu. Z pěti základních emocí elementů se k plicím váže zármutek a žal. Orgánové hodiny nám prozrazují, že plíce nejvíce pracují v době mezi 3.  – 5. hodinou ranní.

Plíce podporují, doplňují a regulují čchi všech vnitřních orgánů.

Jak poznáme oslabení plic?

Práce celého dýchacího ústrojí závisí na dobrém stavu plic. Když nejsou v pořádku, nejsou v dobrém stavu ani průdušky a průdušnice. Příčinu různých poruch dýchání, kašle, zánětu průdušek, astmatu, dušnosti a dalších potíží vidí čínská medicína v oslabení plic a jejich čchi (resp. i ledvin, které zajišťují nasávání čchi). Pokud je porušena funkce plic v řízení pohybu vody, dochází k zahušťování hlenů a vzniku měkkých vodnatých otoků. Poruchy dušnosti, bušení srdce, zmodrání rtů a jazyka vyvolává oslabená čchi plic, která nedostatečně plní funkci řízení krevního oběhu a doplňování krve. Zdravé plíce se projevují zdravou pokožkou a silnou obrannou čchi zajišťující obranyschopnost těla. Pokud je čchi plic oslabená, zhoršuje se kvalita kůže, ochlupení, potních žláz a snižuje se obranyschopnost. Má také velký vliv na změny v kvalitě hlasu.

Jak získat rovnováhu a jak posilovat plíce?

Je to velmi jednoduché, buďme spojeni s přírodou, bedlivě ji pozorujme, napodobujme a naše plíce budou silné. Důležité je chodit spát časněji, vstávat brzy ráno, nejlépe s východem slunce, abychom si zajistili duševní klid. Tak jako se stromy uchylují do svého nitra, i my shromažďujme duševní i fyzickou energie na zimní měsíce, obracejme svou pozornost k nám samotným, nikoliv na vnější svět. Pobývejme hodně času na čerstvém vzduchu, naučme se správné techniky dýchání, kterými zajistíme pro tělo dostatek kyslíku. Nejlepším lékem pro plíce i tlusté střevo je pohyb. Vyhýbejme se zakouřenému prostředí, častým nočním aktivitám. Nádech a výdech v sobě zahrnuje schopnost brát a dávat. Dýchání musí být harmonické, tak i braní a dávání v životě musí být v harmonii.  

Jaké potraviny pomohou ke zdraví plic?

Podzim je obdobím sucha, proto bychom měli plíce více zvlhčovat. Sucho jim škodí. Vhodnou potravinou je celozrnná rýže, jež zásobuje orgány čchi a chrání je před vysoušením. Také jemné bílé druhy zeleniny, jako je celer, květák a černý kořen mají příznivý vliv na orgány kovu. Dobrými pomocníky jsou ředkev, pór, cibule, křen a ostré koření. Chuť elementu Kovu je ostrá. Tyto potraviny posilují plíce a zvyšují imunitu. Chceme-li se vyhnout nachlazení, konzumujme masové vývary a zeleninové polévky s luštěninami, dostatkem pórku, cibule a koření. Ze zeleniny doporučujeme bílé zelí, kedluben, mrkev, česnek i kvašenou zeleninu. Z ovoce jsou vhodné hrozny, hruška, meruňky, jablka, datle. Z koření nás zahřeje skořice, anýz, fenykl, lékořice, zázvor a mnoho dalších. I v bylinách hledáme pomocníky, jsou jimi jitrocel, mateřídouška, plicník, kopřiva, měsíček. Vhodné jsou v podobě čajů. Snažíme se zcela vynechat potraviny, které vnáší do těla chlad a zahleňují nás, jako jsou mléčné výrobky a bílá mouka. Omezujeme konzumaci kávy a černého čaje.

Sféra 11/12 2018

Milí čtenáři,

závěr roku tradičně patří splněným snům a přáním a také poslední Sféra letošního roku je tak trochu snová.

Na co se můžete těšit? Objevíme božský ráj Diochi v rozhovoru s Vladimírem Ďurinou, s Olgou Plíčkovou nahlédneme za závoj snů, Lucie Vybíral Pastrňáková nám poradí, jak si správně přát, aby se přání vyplnila, a s Hanou Sar Blochovou se zamyslíme nad tajuplným zrozením Ježíše Krista.

Nově přinášíme kazuistiky terapeuta Leoše Poskočila a doufám, že slovenské čtenáře potěšíme článkem Miloše Jesenského: Poklad templářů na Slovensku, který přinášíme ve slovenčině.

Pohodový a snový zbytek roku vám všem!

Hanka Němcová

šéfredaktorka

 

4            Kaleidoskop

5            Editorial

 

Celostní medicina

 

6            Zdraví podle tradiční čínské medicíny

10          Příběhy z poradny terapeuta Poskočila

12          Jak na akné a jiná kožní onemocnění

16          MUDr. Tomáš Lebenhart:

Hledám to nejlepší pro sebe i své klienty

 

Rozhovor

 

18          Vladimír Ďurina: „Božský ráj Diochi“

 

Věda

 

22          Když se řekne chemoterapie

24          Nejstarší řemeslo na světě

 

Poznáni

 

26          Štěstí ve znamení hygge

28          Tajuplné Ježíšovo narození

32          Magie pohádek

 

Astrologie

 

36          Zdraví podle astromedicíny

 

Zdraví a krása

 

38          Šalvěj červenokořenná

40          Kalendář akcí

41          Regenerace ve Sféře

44          Estrozin

45          Diochi klub Prostějov

46          O vzniku tchaj-ťi čchüan

48          Zdravý vztah k jídlu

 

Osobní rozvoj

 

50          O čem se nám zdává

52          Bohatství a bohatý život

54          Krok do neznáma: Odpovědnost za své vztahy

56          Správně si přát je věda

 

Pro volné chvíle

 

60          Rohovor: Splněný sen Lukáše Skály

64          Jak zní hudba sfér?

68          Tetování a planina Nazca

70          Ikonopisec Martin Damian

74          Poklad templárov na Slovensku

78          Ořechy královského stromu

80          Tipy redakce na adventní čtení

81          Křížovky a sudoku o ceny

83          Adresář Diochi

Sféra 9-10 2018

Milí čtenáři,

podzim klepe na dveře a s ním i nová Sféra. V létě jsme přidali 8 stran čtení navíc a přidáváme je i nadále – Sféra bude pravidelně vycházet v rozsahu 84 stránek, doufáme, že vás tím potěšíme!

Co najdete zajímavého v čísle 9/10 2018? Slavíme 100 let výroční vzniku Československa, zkusme si položit otázku jací vlastně my Češi a Slováci jsme? Odpověď můžete nalézt v článku astroložky Lenky Adamové o mentalitě národa v horoskopu vzniku Československa. O tom, co se skrývá za úspěchem panování Karla IV. se dozvíte od Hany Sar Blochové a do tajů formování posvátného prostoru Chrámu sv. Víta, Vojtěcha a Václava vás uvede Ladislav Moučka.

Pokud se potýkáte s bolestmi hlavy, MUDr. Lenka Hodková poradí, jak detoxikovat váš organizmus a MUDr. Tomáš Lebenhart nastíní problematiku nadužívání antidepresiv. A samozřejmě vás čeká mnoho dalšího.

 

Pohodový podzim a příjemné chvíle se Sférou!

 

Hanka Němcová

šéfredaktorka

 

Obsah:

Kaleidoskop

Editorial

Celostní medicína

Zdraví podle tradiční čínské medicíny

Nerudova reflexně meridiánová technika

Kolena a hlezenní klouby

Bolesti hlavy

Psychofarmaka vám štěstí nepřinesou

Rozhovor

Mystik Pavel Ziegler:„Jsem. Konečně jsem.“

Věda

Objevy v genetice

Krev – nejvzácnější tekutina

Dr. Bruce Lipton a Epigenetika: Osud máme ve svých rukou

Astrologie

Odraz naší mentality v horoskopu Československa

Astromedicína

Poznání

Tajemství úspěchu vlády Karla IV.

Chutná vám hořké?

Zdraví a krása

Shiitake (Houževnatec jedlý)

Kalendář akcí

Regenerace ve Sféře

Androzin

Diochi klub Brno – Rozhovor: Ing. Radka Moudrá

Nezdravosti ve zdravé výživě

Zpátky na stromy aneb Životní styl po vzoru neadrtálců

Osobní rozvoj

Krok do neznáma: O talentech, překážkách a ukrytých pokladech

Rodina podle Feng Shui

Pro volné chvíle

Skica mého života: Malířka Hana Alisa Omer

Matka katedrála: Geometrie posvátného prostoru Chrámu sv. Víta,Václava a Vojtěcha

Barokní mágové Broumovska

Domácí vzdělávání

Hlošina okoličnatá

Bramborový román po česku

Tipy redakce na zajímavé čtení

Křížovky a sudoku o ceny

Maratonec Petr Michler: "S Tromboserinem a Levaminem se mi běhá lépe!"

Petr Michler běhá maratony už více než třicet let, s nikým nesoutěží a běhá, jak říká, „na pohodu.“ Lví podíl mají na tom pohodovém běhání i bioinformační preparáty DIOCHI.

Kdy jste běžel svůj první maraton?

Od mládí jsem běhal kratší tratě a běhal i na lyžích – 50 km při Jabloneckém maratonu, potom několikrát Krušnohorskou padesátku. Hodně a rád jsem běhal v přírodě a postupně se dopracoval až k maratonům. Ten první jsem běžel 9. 5. 1985 v Děčíně, pravidelně je běhám od svých třiceti let.

Kolik jich máte na svém kontě?

V současné době mám za sebou 117 maratonů a stále se připravuji na další výzvy atraktivních závodů.

Jak vypadá vaše příprava na maraton?

Příprava je celkem jednoduchá – spočívá v pravidelném běhání klidným tempem s dvoudenní regenerační výlukou během týdne.  Ráno vyběhnu třeba v devět a pohodovým tempem běžím až do tří. Dospěl jsem tak postupně do takového systému běhu, kdy mám i po doběhu ještě fyzické rezervy. Při závodě to znamená to, že běhám takové průběžně časy, při kterých jsem pouze příjemně unaven. Tedy jsem nikdy nesledoval prvotně nejlepší čas v cíli, ale jen dosažení časů v rozmezí po 5 km, tj. za jak dlouho jsem měl doběhnout k metě 5 km, 10 km, 15 km, 20 km, ½ maratonu, atd., až do cíle. Tedy při maratonském závodě mám vždy pouze jeden cíl – doběhnout v časovém limitu doběhu pro 35 km, pokud byl tento limit stanoven, a dále v limitu doběhnout celý maraton.

Mám pouze jediný cíl – doběhnout pohodovým tempem v časovém limitu.

Takže se při závodě netrápíte?

Ne, tento systém běhu přechází do takové meditativní činnosti. Naučil jsem se běhat tak, že z principu nesoutěžím ani s časem, ani s jinými běžci na trati. Někdy na trati stihnu i fotit:-).

Sám si stanovuji časy, dávky v měsíci apod. Neměl jsem proto nikdy kondičního, ani jiného trenéra. Tento přístup nejlépe odpovídá mé nesoutěživé povaze.

Maratonů máte již za sebou více než stovku, startoval jste v různých koutech světa – kde jste byl nejdál a které místo vás nejvíce okouzlilo?

Nejkrásnějšími místy z mého pohledu, ale také současně hodně vzdálenými, jsou Havajské ostrovy a Nový Zéland, tím ale nechci říci, že by krása švýcarské, rakouské a italské přírody a památek byla menší.

Co byste doporučil někomu, kdo chce začít s běháním a s během nemá zkušenosti?

Při běhání je třeba věnovat zvláštní pozornost problematice doplňování tekutin, minerálů a dodržovat známé principy tělesné regenerace sil. V neposlední řadě je nutno sledovat životosprávu pro docilování přiměřené tělesné hmotnosti.

Jde principiálně o osobní rozhodnutí trénovat výše uvedeným způsobem tak dlouho, až člověk doběhne celých 42 km a 195 m. Individuální přístup bude každý volit tak, jak dalece do té doby sportoval, např. pěstoval turistiku, jezdil na kole nebo na běžkách po rovině nebo v horách, což byl i můj případ.

Jak je to s „opotřebováním“ těla u maratonců?

Při dodržování správné životosprávy a pohybu, který tělo kladně přijímá, je možné zmenšit zátěžový systém kloubních problémů.

Vím, že Vám pomáhají i preparáty DIOCHI – jaké a jakou máte zkušenost?

Přírodní potravinové doplňky a bylinné čaje jsou skvělou volbou pro tělo i psychickou pohodu. V souladu s doporučením pana Ďuriny na moji běžeckou aktivitu užívám v tabletách Tromboserin a Levamin kapky. Moje zkušenost je velmi dobrá ve srovnání s obdobím, kdy jsem tyto preparáty neužíval. Musím potvrdit, že tyto přírodní prostředky zvyšují energetické účinky těla i jeho psychickou odolnost.

Po doporučení pana Ďuriny užívám Tromboserin a Levamin a mám s nimi vynikající zkušenost.

 Dovedete si představit život bez běhání?

Běhání mi přináší mimo radosti ze života i psychickou pohodu a s tím i spojené poznávání mnoha krásných míst po celém světě. Je to možnost sledovat, vidět, fotografovat a poznávat místa památek, jejich historii a tím vstřebávat hodně neuvěřitelných, někdy i neopakovatelných zážitků, které dávají životu smysl a vedou k dalším výzvám, jak si splnit vytoužená přání.

Jaký závod Vás v nejbližší době čeká?

V září se běží maraton v Sydney v Austrálii. Pokud na tom budu zdravotně dobře, tak bych si ho rád zaběhl a přitom si prohlédl světoznámou operu a prozkoumal zákoutí a taje této oblasti.

Navíc připravujete novou knihu. Na co se čtenář může těšit? Pro koho je určena?

Když jsem oslavil šedesátku, říkal jsem si, že už mám naběháno přes sto deset maratonů a vzpomínky je třeba nějak utřídit a vypracovat nějaký dokument o mém hobby běhání. Tak vlastně vznikla myšlenka napsat knihu Maratonská turistika, která bude v následujícím období vydána a bude ji možné zakoupit v knihkupectvích. Je to i něco zeměpisu. V knize uvádím výběr třiceti, pro mne nejatraktivnějších maratonů na světě a s tím spojené poznání památek, krásných přírodních míst a scenérií. Čtenář se dozví i o zajímavých osobnostech a o historii  těchto míst.

V rámci běžeckého sportu jsou zde uvedena podrobně místa, celkové trasy maratonů a k tomu i informace, kde lze na internetových stránkách najít veškeré dostupné informace k závodu. Kniha je určena pro širokou veřejnost, která má ráda sportovní vyžití, cestování do krásných míst po celém světě. Cestovatelské a běžecké poznatky doplňují fotografie z těchto závodů a navštívených míst.

Hodně štěstí do dalšího běhání!

Herečka Stanislava Jachnická: "Přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou!"

O tom, jak je dobré netlačit na pilu a být otevřený příležitostem, které přicházejí, o divadelním představení v počerníckém pivovaru nebo o cestě do Santiaga de Compostela jsme si povídaly s herečkou a dabérkou Stanislavou Jachnickou.

První otázku asi očekáváte. V kultovním seriálu Přátelé jste propůjčila hlas Phoebe…

Mě ta otázka vlastně těší, jen si neodpustím dát oči v sloup, protože se na Phoebe ptají všichni. Za možnost dabovat Lisu Kudrow  v seriálu Přátelé jsem moc ráda. Pomohla mně kariérně nejen v dabingu, ale díky ní dostávám úplně různé, až absurdní nabídky – třeba jsem hlasem Phoebe dělala outro pro rappovou kapelu.

Jak se vám Phoebe dabovala? Jste si podobné?

Phoebe, i když to nevypadá, je na dabing hodně těžká. Lisu Kudrow jsem dabovala ještě v jiných seriálech, její herectví je založeno na určité překotnosti a spontaneitě, což je pro dabéra často neuchopitelné. Ona si dělá pauzy, kde chce – není to logické a do toho dělá různé zvuky. Nebylo to pro mě úplně jednoduché, ale na druhou stranu se mi dabovala moc dobře, protože jsem naturelem taky takový „zbrklouš a poděs“ No, teď už jsem dáma, tak jsme se snad už trochu uklidnila, ale v době, když jsme to namlouvali, tak to tak bylo.

Jak je to vlastně dlouho?

Víc než dvacet let, deset let se už nové díly vůbec nedabují, mezitím se mi narodil syn, kterému je devatenáct. Mám ji spojenou dokonce s porodem – odrodila jsem a za týden po tom jsem šla dabovat Phoebin porod trojčat.

Synchronicita?

Ano, v tu chvíli jsem naprosto přesně věděla, jak dabovat porod. A pokud si vzpomínám, tak během dabování seriálu rodila i Miriam Chytilová.

Co vás nejvíce naplňuje – práce v divadle, televizi nebo dabing?

Tu otázku dostávám často. Často to lidi takhle rozdělují, ale mně se na té naší práci líbí, že je rozmanitá. Můžu i moderovat a třeba práce v rozhlase je úplně odlišná. Jsem ráda, že můžu vstupovat do všeho a neupřednostnila bych nic.

Jak kloubíte profese? Hrajete v seriálu, dabujete, hrajete v divadle ABC a Rokoku…

Teď dabuju míň, dřív jsem třeba dabovala od rána do večera a přejezdy ze studií jsou náročné, a pokud k tomu máte ještě zkoušku v divadle, která začíná v deset a končí ve dvě, ráno od osmi dabing a večer představení, tak je toho dost. Už jsem přece jen ve věku, kdy si říkám, že už musím trochu zvolnit a opravdu dělat jen ty věci, které chci.

Je dobrý herec i dobrý dabér?

To tak vůbec nemusí být, tam je to o citlivosti a schopnosti načíst si figuru, vklouznout do ní… a divák se dá i ošálit, mikrofon totiž umí hodně věcí. Tak, jak mluvím do mikrofonu, bych nemohla hrát na jevišti.

Hostujete v divadle ABC, máte po premiéře Idiota, ovlivnil vás kníže Myškin?

Kníže Myškin je čistá duše, která okolí odzbrojuje pravdou. Tím zasahuje do lidských životů a ne vždy tohle „páchání dobra“ končí dobře. Zároveň ale svým vystupováním ovlivňuje okolí a lidé pak začínají jednat úplně jinak. Vlastně najednou ztrácejí moc nad člověkem, kterého udeří a on jim přesto odpustí.

V každém z nás je kus dobra.

Vlna dobra se pak přenáší dál a člověk je rád, když může zareagovat dobře. Myškin je vlastně takový novodobý Ježíš Kristus. Idiot je nadčasový – štěstí lze najít ve všem, je ale důležité ten postoj pěstovat, radovat se z přítomného okamžiku. Všichni známe Moc přítomného okamžiku pana Tolleho. Dostojevskij to ale říkal už v roce 1860, byl to velký ezoterik.  Málokdo ví, že byl málem popraven, ale 5 minut před popravou ho omilostnili. I v Idiotovi je scéna popravy a Dostojevskij věděl přesně, co se člověku honí hlavou, dostal se až na dno duše, věděl, o čem mluví. Jeho díla na někoho mohou působit depresivně, ale jsou hodně niterná a hluboká. Přijďte se podívat na Idiota do divadla ABC!

Potkáváte se s divadelními rolemi podobnými těm, které prožíváte i v životě?

To se děje často. Chodí ke mně role nebo celé divadelní hry a projekty, které jsou právě o věcech, které prožívám. Ať mám problém ve vztahu nebo nějaký pracovní nebo hlubší, niterný, vždycky je v té hře pro mě nějaká katarze, při zkoušení si to uvědomuju a sama sebe tím čistím a rehabilituji. 

Role často souvisí s tím, co právě v životě prožívám.

Před Idiotem jsme zkoušeli Čapka. Najednou zjišťujete, jak byli Čapek s Masarykem nadčasoví, čistí, pozitivní, a pak přišlo to obrovské zklamání – Mnichov. To jsou věci, které se učíte ve škole, ale nemáte šanci do nich proniknout hlouběji. Při představení to prožíváme, dostáváme se do hlav protagonistů, do jejich srdcí i duší.  V případě Čapka se mi vrylo celé představení.

Pustila jste se i do režie jste autorkou a režisérkou detektivky v pivovaru…

Kamarád, který vlastní pivovar v Počernicích, přišel s myšlenkou, že by tam chtěl udělat představení. Napsala jsem tedy divadelní hru, vlastně takovou detektivku. Stálo mě to dost úsilí, nejsem spisovatelka, nikdy jsem hru nepsala. Vstoupila jsem tím do úplně nových vod a trochu přitom neodhadla síly… námět sice přišel hned, myslela jsem, že dám hned dohromady i dialogy, ale ono se to táhlo, spoustu věcí jsem přepisovala nebo zjišťovala, že dialogů musí být víc. Mám za sebou několik režií v amatérském souboru, ale s profesionály jsem pracovala poprvé. Bála jsem se, že mě kolegové herci nebudou poslouchat – ve hře hraje třeba Miriam Chytilová z přátel – musím říct, že byli skvělí! Podrželi a chválili a mě to moc obohatilo...

Pivovar je trochu neobvyklé prostředí pro divadelní hru?

Hra se odehrává v krásném sklepním prostoru s obrovským stolem pro třicet lidí. Divák na začátku dostane předkrm a my začneme hrát divadlo… hra je samozřejmě zasazená do prostředí pivovaru – dva sládci, manželka, milenka, nevěry a pak se děj plynule přesune do večeře a v tom momentě přijde detektiv se slovy: „Byla spáchána vražda, moc se nevzdalujte, v klidu se najezte, budu potřebovat vaši pomoc“. Tam, kde je v divadle pauza, tak tady je také pauza, ale s rozdílem, že diváci dostanou večeři. Pak jsou vtahováni do hry, která je sice detektivní, ale také trochu komediální a spolu s detektivem odhalují pachatele. Během hry se diváci stmelují, představení je vhodné i pro firmy jako teambuilding.

Je režie splněný sen?

Já nevím, já jsem to neplánovala, přišlo to spontánně. Poslední dobou se mi věci dějí tak nějak samy. Dříve jsem se snažila „vysílat přání“. Ještě se mi ale nestalo, že by se mi přání, v podobě, kterou jsem zažádala, splnilo, anebo přišlo, ale až za hodně dlouhou dobou. A pak si najednou vzpomenu, no jo, vlastně jsem si to přála. Hlavně přání musíte vyslat „dobře“, tedy nesmíte na to moc tlačit a hned na to zapomenout. Teď je to úplně jiné – ke mně chodí věci, které by mě nikdy nenapadly. Dříve jsem tlačila, abych dostala tu a tu roli, tohle si hrozně přeju… a najednou začnu režírovat!

To byste hlavou nevymyslela…

No to tedy ne. Třeba tu máme spoustu režisérů, kteří začali hrát, například pan Krobot. Nikdy nechtěl hrát a teď hraje velké role a berou si ho i zahraniční produkce. Můj muž stavař také začal hrát. Myslím, že je to tak, že přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou.

Jsem otevřená, aby nové věci přicházely – jen je nepřehlídnout!

Myslím, že nové věci přicházejí ke každému, jen mít oči otevřené. Zkoumám to už dlouho. Jak je možné, že situace a věci do života nepřicházejí tak, jak to popisují ezoterické knihy či semináře? Odpověď musí každý hledat v sobě a to je velmi těžké, třeba i celoživotní hledání.

Odevzdání se možnostem?

Otevřela jsem se možnostem a nesnažím se fixovat na jednu věc. Je důležité si umět přiznat, že to není moje cesta a že jsou otevřené ještě další možnosti… a pak se to najednou otevře a vlastně i to, co si člověk přeje, přichází.

Takže netlačíte na pilu?

No, netlačím na pilu, je to ale strašně těžké, zejména v mé profesi často slýcháte – jak to, že ještě nemáš fotky, tam musíš zajít… Mně se ještě nepovedlo dostat roli, že bych se někde urputně připomínala, posílala fotky, abych na základě toho získala práci. Anebo ji získáte, ale je to taková práce, která vás neuspokojí. A pak se najednou „náhodou“ potkáte třeba s paní produkční, což se mi stalo včera, neviděla jsem ji osm nebo deset, a ona říkala, že zrovna dneska dala moje fotky panu režisérovi…

Jak relaxujete, čistíte si hlavu a udržujete se v kondici? Sportujete?

Sportuju, ale teď jste mě zrovna nachytala v období, kdy si tak trochu nevím rady. Podcenila jsem prevenci a zapomněla na Baktevir, měla jsem velkou zátěž a kolem mě lítaly všechny ty infekce, držela jsem dlouho, potřebovala jsem fungovat do premiéry Idiota, myslela jsem, že jsem domluvená s tělem, nakonec jsem to musela řešit antibiotiky… rozsypala jsem se fyzicky – záda, rameno.

Zmínila jste Baktevir, který z preparátů Diochi je váš favorit?

Určitě Estrozin. Jsem ve věku, kdy se žena potýká s hormonálními změnami, cítím se s ním dobře.

Estrozin mě vyrovnává. Nemám žádné problémy.

Jak vnímáte svoje ženství… jste krásná žena?

Vždycky jsem měla víc mužské energie, tak se snažím zženšťovat. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem začala chodit na argentinské tango, kde jsem chtěla muže vést. Tam je potřeba se partnerovi poddat a je to krásné, když se to povede a vy tančíte, spoléháte na muže, který vás vede. Určitě nejsem feministka v tom fanatickém slova smyslu, ale je v pořádku, abychom měly stejná práva jako muži, a určitě je fajn, když mi muž otevře dveře nebo pomůže do kabátu. To jsem úplně šťastná. I syna vedu k tomu, aby byl galantní k ženám.

Šla jste Svatojakubskou cestu. Jaký je to zážitek?

Já šla jenom tu základní – 120 km a samozřejmě, každý, kdo ji šel, o ní hrozně rád mluví. Ta původní se jde z Francie a je 800 km dlouhá, to pro mě nebylo časově možné. Měla jsem jen týden, prostě jsem odjela autobusem ze Santiaga de Compostela a 120 km šla zpátky. Je to obrovský zážitek, jela jsem tam s přetaženou hlavou a cítila jsem, že potřebuji „něco“ a nevěděla jsem co. Náhodou jsem si přečetla v časopise, že nějaká paní šla z Čech. Trvalo jí to skoro rok – říkala jsem si, aha, tak to nezvládnu, ale určitě existuje nějaká jiná verze.

Neměla jsem na výběr termín, měla jsem prostě 14 dní o prázdninách, doma jsem oznámila, že odjíždím, trochu tomu nevěřili. Jela jsem s očekáváním, co se tedy stane. Myslela jsem, že když budu sama se sebou, tak se všechno otevře a budu najednou vědět co dál s prací a se životem a budu vědět, co jsem za osobu. Tam jsem zjistila, že nemám tolik přemýšlet – totálně jsem pustila hlavu a jen se bavila s ostatními poutníky. Když jsem chtěla, někde jsem si sedla, večer se spalo v hromadných ubytovnách, jedlo se společně, lidi mě třeba pozvali na večeři a všechno to bylo absolutně neplánované a spontánní. Původně jsem si myslela, že si rozeberu nějakou starou křivdu a zkusím ji vyčistit, ani náhodou. Já byla šťastná jen proto, že jdu eukalyptovým hájem a že nemusím na nic myslet.

Je dnes putování do Santiaga de Compostela davová záležitost?

V létě tam jdou davy, aspoň máte klid, že se neztratíte, protože vždycky v nějakém intervalu okolo vás někdo projde a vše je dobře značené. Jediný problém je tam s ubytováním. Mně pomáhali známí Španělé, vždy zavolali dopředu do poutnické ubytovny a zarezervovali mi místo.  Místa v nich jsou rychle pryč, pak už vám nezbývá, než si koupit nocleh v hotelu nebo penzionu, což samozřejmě postrádá autencititu toho, že jste pohromadě s ostatními poutníky, se kterými se přes den potkáváte. A samozřejmě je to i dost drahé. Pro poutníky je celá cesta připravená. Jdete a na dřevěném stole na cestě na vás čeká ovoce, pití, a pokud chcete, vložíte do kasičky patřičný obnos.

Vracíte se k ní, když se chcete zklidnit, vyčistit si hlavu… meditujete?

Málo, jsem lajdák, ale chci to napravit, zatím spíše využívám čas třeba při přejíždění tramvají na krátké meditace… snažím se vypustit a na nic nemyslet.

 

Robert Vano: "Když fotíte padesát let, tak už neexistuje nikdo, kdo by vám poradil."

Robert Vano říká, že svoji slávu neplánoval, chtěl jen být vždy nejlepší v tom, co právě dělá. Připouští, že je dítě štestěny, ale svému štěstí musel jít i naproti. Povídali jsme si nejen o jeho fotografických začátcích, ale i o tom jak si pro jistotu sestudoval všechna náboženství a tom, jak přišel k hrobce na Olšanech. Setkání s panem fotografem se neslo na vlnách laskavého humoru. Posuďte sami. 

Nedávno jste oslavil kulaté narozeniny, jak dlouho vlastně fotíte? Pořád vás to baví?

Přesně padesát let a pořád mě to baví.

Jaké byly vaše začátky? Chtěl jste být vždycky fotografem?

Různě, ono se to tak nějak vyvinulo – jednou jsem k Vánocům dostal foťák – takového bakelitového Pionýra a tehdy mě napadlo, že bych chtěl být fotograf. Jenže za totáče kluci nemohli jít do škol pro holky – nemohli být kadeřníky, holiči… Pan učitel řekl, že fotograf není profese pro chlapy, že bychom měli jít na báňskou nebo na elektrikáře, a tak jsem tu myšlenku ani nerozvíjel, protože, co bych fotil v Nových Zámcích? Fotograf prostě nebyl důležitý. Tak mi to odešlo, šel jsem na gympl s tím, že si do osmnácti vymyslím, co chci dělat, jenže já nic nevymyslel. Pak nás odvedli na vojnu a my jsme s kamarádem utekli.

Začal jste fotit až v Americe?

V Americe jsem začínal ve sklárnách, pracoval ve fabrikách, myl jsem nádobí… a pak jsem si vybral profesi kadeřníka. Když přišla krize, nikdo nechtěl platit za kadeřníka i za vizážistu, každý se musel naučit všechno. Tak jsem se vlastně dostal k fotografům. V Americe byli skoro všichni fotografové chlapi, ale u nás mi říkali, že nemůžu. Tak se to vrátilo, ale až po deseti letech.

Deset let trvalo, než se sen začal naplňovat?

Fotil jsem vždycky, ale nemyslel jsem si, že se s tím můžu uživit.

Jste dítě štěstěny?

Asi ano, mám štěstí, tak nějak, jak se píše v těch new age knížkách.

Věříte tomu?

Asi ano, tak napůl. Kdybych ale neodešel, tak bych tím fotografem nebyl, teprve pak se to mohlo stát. Možná existují andělé nebo vyšší energie, které vás nasměrují. Můj učitel říkal, že všechny cesty vedou do Říma a je jedno, kterou se člověk vydá. Důležité je, aby došel. Říká se, že u fotografa je padesát procent úspěchu, že se musí narodit v Paříži. Když jste z Nových Zámků, tak nějakou oklikou přes Maďarsko a Itálii tam také musíte nějak dojít. Já šel přes Ameriku a potom zpátky do Paříže.

Plánoval jste to?

Ne, nijak jsem to neplánoval. Oni vás posunou lidi kolem a agentura. Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal. Když jsem dělal kadeřníka, tak jsem chtěl být nejlepší kadeřník, když jsem dělal vizážistu, tak jsem chtěl být nejlepší vizážista. A byl jsem. Pak přišla fotka, mně se líbilo, že fotograf je režisér celého projektu. On si najde svůj tým a může pracovat, s kým chce. Mladého fotografa moc neberou. Teprve když už jste třikrát rozvedený, vyléčený alkoholik, už nejste nadržený a je vám šedesát, tak už máte respekt. Už je to „to ono“. Když je vám dvacet, nemůžete odjet na čtrnáct dní někam do Španělska s mladými děvčaty a třemi sty tisíc dolary, protože si tam koupíte LSD a nikdy se nevrátíte. A klienti, kteří mají peníze a firmu, těm obvykle není dvacet, takže rádi komunikují s lidmi svého věku.

Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal.

Dosáhl jste úplně nejvýš. Máte vůbec nějaký nesplněný sen?

Nemám nesplněný sen, já nikdy žádné sny neměl. Jenom jsem chtěl být fotograf. Já nikdy nechtěl mít ženu, rodinu, bazalku, Porsche, chatu…

Myslela jsem nesplněný sen u té fotky – někoho fotit nebo někde vystavovat?

Ne. Že bych chtěl třeba fotit Madonnu? To ne. Většinou fotím neznámé lidi, kteří se potom stali známí. Práci si vybírám já a většinou to jsou lidi z agentury. Je to krátké trápení. Nebudu běhat po Václaváku s transparentem, že někoho hledám. Tak jdu do agentury, tam jsou ti krásní předvybraní lidi a chtějí se fotit.

Pro bulvár nejsem zajímavý, nevypadám jako umělec, nejsem ožralej a dvacetkrát rozvedenej, nemám jedenáct dětí.

Teď máte hrobku na Olšanech…

No, to teď mají rádi, aspoň ta hrobka. Ale tu mi taky někdo věnoval, paní, na hrobku jsem nikdy nemyslel, tak je to dobrý.

Doba se posunula, v dokumentu jste fotil mobilem, fotit dnes může asi každý?

Fotit může každý, ale ne každý je fotograf. Ono záleží, co s tou fotkou udělá. Když chcete mít výstavu, tak konec musí být ruční práce. Musíte ji dostat ven z toho mobilu, udělat negativ, namazat papír…, a pak ji teprve může vytisknout v tiskárně. Je to jako v každé profesi, kuchař s michelinskou hvězdou také nemůže dělat jídlo v mikrovlnce.

Pokud fotíte pro časopis, a protože každý měsíc vyjde jiné číslo, a pak skončí v koši, tak si je tam můžete posílat elektronicky. Mobily už mají dost velké rozlišení. Ale pokud se chcete fotkou uživit a třeba chcete mít galerii, která se živí prodejem fotek, tak tam musí být garance, že fotka vydrží. Dnes má tu garanci jedině fotka vaší prababičky, co přežila dvě světové války. K tomu Rakousko-Uhersko, nacismus, komunismus, dvakrát vyhořel barák a desetkrát byl vytopený a furt to drží! Jenomže dnes to není papír, je to plast, škrob a kyselina. Chleba je dnes také jiný – dnes nasypete směs do nějakého rádia a pak vyjde ráno kostka se dvěma dírami. Babička by řekla, že tak pečou herečky a kurvy, protože normální máma to dělá ručně. Dává do toho tu lásku a energii, aby byly děti zdravé. Krmí děti vlastním mlékem, ne sunarem. Celá generace po Černobylu má pořád rýmy, alergie a kaz zubů.

Fotka prababičky přežila dvě světové války, nacismus, komunismus, barák dvakrát vyhořel a pořád drží!

Žijete zdravě?

Myslím, že jo, vařím si a peču svoje věci. Nechodím do restaurace, protože tam nevím, co jím.

Předáváte své zkušenosti a vedete workshopy?

Ano, je takový revival fotky, možná za to můžou ty mobily – i starší lidi o tom něco chtějí vědět. Ne že by se chtěli stát fotografy, zajímá je to. Mám čtyři různé – portrét, akt, zátiší a jídlo.

To jsou věci, které vás baví…

To baví ty lidi, jídlo mě baví, ale nemusím ho fotit, raději ho sním.

Fotíte jen lidi?

Pro sebe i přírodu, když mě lidi naštvou, jdu do přírody. Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Vracíte se na Slovensko?

Ne, nikoho tam nemám, ségra je v Kanadě, brácha v Rakousku. Jedině pracovně – dělám tam workshopy, nebo když je tam výstava. Teď bude film o mně v Košicích. Když mě lidi pozvou, tak samozřejmě jedu, ale jezdím i jinam. Nejsem Jánošík. Volala paní ze slovenských novin a povídala, že by se mnou ráda udělala rozhovor, ale že ví, že se necítím jako Slovák. Povídám: „Paní, je sedm hodin ráno, cítím spíš, že se potřebuju vyčůrat a dát si cigáro“. To musí být nějaký Castro nebo někdo takový, kdo vstane ráno a řekne si: Jsem Kubánec nebo jsem Slovák. Jsou věci, které necítím. Necítím národnost, necítím náboženství. Cítím, že mám hlad, jsem šťastný, nešťastný nebo naštvaný…

Náboženství – někde jste zmiňoval, že jste si nastudoval Starý zákon, Nový zákon, Korán, hinduismus….

Všechno, protože nevíte, kdo tam bude, já jsem se pojistil. Co když je Bůh žena a má deset nohou a rukou? (Smích)

V dokumentu jste se modlil maďarsky?

Ano, já uměl jenom maďarsky až do šesti let, pak jsem chodil do slovenských škol. Potom jsme se učili rusky, německy, latinsky a všelijak. Je to dobrý, můžu se pak snadno naučit česky, francouzsky, anglicky, italsky, ale dokonale neumím ani jednu řeč. Snažím se mluvit spisovně a nepoužívat archaismy. Třeba slovo chuligán bych nepoužil, protože by všichni věděli, že mně je sedmdesát.

Vrátil jste se po revoluci, co bylo impulzem k návratu?

Vidět rodiče. Neviděl jsem je třicet let, je nepustili tam a mě zpátky. Odsoudili mě za vlastizradu. Utekl jsem z vojny, tak jsem nemohl domů. Když jsem se vrátil, tak už byla jen maminka, tatínek mezitím zemřel, ségra už žila v Kanadě, brácha v Rakousku. Třicet let nevidět své rodiče je hodně, já si myslel, že to bude na rok.

Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Nakonec jste zůstal v Praze…

To bylo díky tomu, že Američani zakládali českou edici Elle a potřebovali lidi, kteří uměli anglicky a někde ve světě už pro ně pracovali a k tomu uměli slovensky nebo česky. To byla ta první redakce a já dostal nabídku, tak to bylo super. Nikdy před tím jsem nebyl v Praze, byla jak zakletý Disneyland, bylo to celé černé, padaly omítky, bylo to jak v Šípkové Růžence. Pak najednou přišel McDonald´s, celej červenej, pak to jeden vymaloval namodro, druhej nazeleno, teď to vypadá jak opereta. Mám to tady rád.

Nedávno vám vyšla kniha Memories, sám jste ji graficky zpracovával?

Když přijdu do nakladatelství s krabicí fotek od Bati, tak mi řeknou, letos ne, to máme olympiádu, pak deset kuchařek, Tatry… takže to musím připravit já. Memories je přesně taková, jakou jsem ji udělal. Občas říkají takhle ne, nebo grafik udělá něco, co se mi nelíbí. Takže já ji přinesu už hotovou, a když mi řeknou, že to není krásný, tak odejdu. Když to děláte padesát let, tak neexistuje nikdo, kdo by vám poradil, možná Saudek, protože tomu je osmdesátpět. Ale co mi dvacetiletý grafik řekne, co já ještě nevím? Dělá grafiku a často neví, kdo je Alexej Brodovič? Tak co si s ním budu povídat? Musíte se naučit komunikační jazyk oboru. Neřeknou vám, že chtějí drdol, ten má babička v kuchyni. Zavolají vám a řeknou: „Potřebujeme, aby všechny holky vypadaly jako Maria Callas Medea v Mexico City, 1947, když jde dolů po schodech a ztratí to vysoké C.“ Když nevíte, o čem mluví, tak řeknou, tady máte moji vizitku, až to budete vědět, zavolejte.

A nejbližší výstavy?

V Chebu v Galerii 4 výstava Memories 31. 8. – 30. 9. 2018. Zahájení v pátek 31. 8. v 18.00 – jste srdečně zváni!

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích maďarským rodičům. Po maturitě emigroval do USA, kde pracoval jako kadeřník a vizážista. Od roku 1984 je samostatným fotografem, působil v New Yorku, Paříži, Miláně a v Praze. Od roku 1995 žije v Praze, kde pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a do roku 2009 jako kreativní ředitel v agentuře Czechoslovak models. Od té doby pracuje jako fotograf na volné noze. 

 

Martina Šindýlková

Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.

// EOF