Parazitická houba s plodnicemi prstovitého až kyjovitého tvaru o velikosti 3–7 cm.

Rozšíření:

Asie, Čína, Nepál, oblasti Himálají, roste na vysokohorských pastvinách ve výškách nad 3000 metrů a sbírá se v době letního slunovratu předtím, než roztaje poslední sníh. Pěstuje se uměle také v Hongkongu a na vysočině Cameron v Malajsii. Houba se pěstuje pro léčebné účely.

Obsahové látky: Obsahuje zejména polysacharidy s protinádorovou, antivirovou a imunostimulační aktivitou, jako například beta-1,3- a beta-1,4-D-glukany, CPS-2, lektin. D-manitol, ergosterol, cordicepiny – cordicepin – má cytostatické účinky a je to analog nukleosidu adeninu 3´-deoxyadenosin, cordicepsin, ophicordin, myriocin, nukleosidy (adenin, adenosin), uracil, dieny, exo-polymery, adenosidy, palmitovou kyselinu, kordicepic acid, steroly, bioxantraceny a minerální látky, nukleosidy, aminokyseliny, organický draslík, bor, jod, selen, zinek, vápník a další minerály.

Jehlice trnitá (Ononis spinosa L.) je vytrvalá, 30 až 80 cm vysoká bylina nebo polokeř. Má přímou, bohatě větvenou a na bázi dřevnatou lodyhu s jednou až dvěma řadami chlupů, porostlou trny. Spodní listy jsou trojčetné, horní listy jsou obvykle nedělené, ale všechny jsou žláznatě chlupaté.

Květy vyrůstají obvykle jednotlivě v paždí listenů, jsou krátce stopkaté, 1 až 2,5 cm velké, růžové až fialově červené, velmi zřídka bílé. Kalich je stopkatě žláznatý. Rostlina kvete od června do září a plodem je lusk s dvěma až čtyřmi semeny. Kromě jehlice trnité rostou na našem území ještě další dva příbuzné druhy (jehlice plazivá a rolní) a několik kříženců.

Rozšíření

Jehlice trnitá je rozšířena po celé Evropě od nížin až do podhůří, ale roste i v Asii. Najdeme ji na suchých travnatých stráních, pastvinách a mezích, podél cest a na neobdělávaných půdách. Dobře snáší i chudé, těžké a zasolené půdy, pokud má dostatek vápníku a světla. U nás roste poměrně hojně v teplejších oblastech až do 750 m n. m., ve vyšších polohách je vzácná nebo chybí.

Účinky a léčitelství

Na našem území je rostlina známa pod lidovým názvem „babí hněv“ a měla své pevné místo v lidovém léčitelství. V Českém herbáři, který vydal Alois Hynek v Praze v roce 1899, se o jehlici trnité mimo jiné píše: „Potřebuje se co lék proti dně, hostci; vaří se kořen i listí, sleje a pije denně 1–2 ltr. po delší čas. Též při tripru a proti močovým kamínkům se radí. Poněvadž žene na moč, radí se – a sice ve způsobu odvaru – proti vodnatelnosti.“ V ještě starším Mathioliho herbáři (r. 1562) se píše: „...pití odvaru kořene jehlice ve víně žene moč, mocně rozdrobuje, rozmělňuje a vypuzuje kámen, což bylo vyzkoušeno na mnohých lidech. Uvedené víno také otvírá ucpání jater a slezinu.“

Jehlice byla oblíbenou léčivou rostlinou již v antice. S ohledem na močopudné působení byla droga používána při revmatismu, při chronických kožních chorobách, hemoroidech i při vysokém krevním tlaku.

Tato okrasná bylina s oranžově žlutými květy má velmi široké terapeutické působení. Používá se zevně i vnitřně. Drogou je květ, přesněji řečeno obvodové okvětní jazýčky (Flos calendulae sine calice), případně i celý květ s kalichem (Flos calendulae cum calice). Latinský název měsíčku je převzatý z římského názvu prvního dne v měsíci, což je spojené buď s dlouhou dobou kvetení této léčivky, nebo s jejím počtem jazykovitých květů, kterých je jako dnů v měsíci.

Popis: Měsíček lékařský je jednoletá, 30–50 cm vysoká bylina s vřetenovitým kořenem a s přímou větvenou, žláznatě pýřitou lodyhou. Přisedlé listy jsou celokrajné, spodní kopisťovité, vrchní podlouhlé, kopinaté, chlupaté. Květy jsou oranžové či žluté úbory o průměru 4–6 cm. Plodem jsou srpovitě zahnuté nažky, na hřbetní straně ostnité, hrubě příčně rýhované. Měsíček dobře roste ve slunných polohách, na každé půdě. Při klíčení žádá dostatek vláhy. Kvete od června do podzimu. Jsou-li květy měsíčku po sedmé hodině ranní ještě zavřené, je možné ten den očekávat déšť.

Rozšíření: Měsíček patří k našim nejstarším letničkám známým z venkovských i klášterních zahrad. Nejspíš vznikl jako prastarý a ustálený kříženec druhů měsíčku polokřovitého z evropského Středomoří a měsíčku hvězdovitého ze Sicílie a severní Afriky.

Historie užití: Měsíček je u nás znám už od 12. století a zdomácněl natolik, že se někdy stává plevelem. Naši praktičtí předkové ocenili především jeho léčebné účinky. Používali jej však již i staří Egypťané jako omlazující prostředek, hinduisté jím zdobili oltáře v chrámech, Peršané a Řekové jazykovitými květy zdobili jídla. I dnes se měsíček v mnoha zemích Evropy přidává do polévek a do dušeného masa na dochucení nebo k přibarvení sýrů a másla. U nás se pěstuje v zahrádkách jako okrasná květina, ale i ve velkém pro potřeby farmaceutického průmyslu.

Sběr: Okvětní plátky či celé květy měsíčku sbíráme od června do srpna, někdy i v září. Nejvhodnější je pěkný slunečný den a doba krátce před polednem. Snažíme se vybírat hlavně oranžové květy, které jsou prý účinnější než květy žluté. Droga se suší ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Usušená droga by měla být chráněna před světlem. Protože snadno přijímá vzdušnou vlhkost, doporučuje se její občasné přesušení. Usušená droga by měla mít stejnou barvu jako původně sbírané květy. Poměr seschnutí je 6 až 8 : 1.

Pěstování: Existuje více odrůd, které se liší barvou květů (oranžové, žluté, s tmavším středem) nebo výškou rostliny. Pěstování je velmi snadné, je to rostlina vhodná pro dětské i dospělé začátečníky. Měsíček je nenáročný na polohu, dobře poroste na plném slunci i v polostínu. Půda by měla být výživná, při sušším pěstování se zlepšuje kvalita květů i listů. Množí se semeny, která se vysévají přímo na stanoviště na podzim nebo na jaře (březen až květen), případně se mohou rostlinky předpěstovat v pařeništi (únor až březen). První květy se objeví asi 10 týdnů po výsevu.

Účinné látky: Květy měsíčku obsahují cenné léčivé látky, mezi něž patří éterické oleje, hořčina calanden, organická barviva, kyselina salicylová, tuky, vosky, saponiny, pryskyřice, flavonoidy, slizy, organické kyseliny, vitamin C a další méně známé a neznámé látky.

Účinky na organismus: Při zevním potírání má měsíček výborné účinky na odstraňování křečových žil, urychluje hojení ran, proleženin, působí zároveň protizánětlivě. Při vnitřním podávání příznivě ovlivňuje činnost jater a žlučníku, zlepšuje činnost trávicí soustavy. Působí na nervový systém, má mírně sedativní účinky. Zlepšuje práci srdce, používá se v gynekologii na ženské potíže buď samostatně, nebo v kombinaci s řebříčkem nebo kontryhelem. Bylo zjištěno protirakovinné působení měsíčku, zejména v oblasti trávicího traktu a ženských orgánů. Měsíček lékařský lze použít při léčbě vředových chorob, urychluje granulaci tkáně, hojí a pročišťuje.

Droga má klinicky dokázaný slabý protikřečový účinek, podporuje vylučování žluči a snižuje pocení. Pro svoje hojivé a antiseptické účinky se zařazuje mezi vynikající prostředky k ošetření suché pokožky a popraskaných rtů. Velké uplatnění proto našel měsíček i v kosmetice.

V lidovém léčitelství se používá většinou ve formě tinktur nebo mastí na obklady proleženin. I v moderní medicíně je extrakt z měsíčku složkou mastí na bércové vředy, křečové žíly a proleženiny. Vojenští lékaři jej používali během občanské války v Americe k léčbě otevřených ran.

Využití měsíčku při přípravě čajů na choroby žaludku a žlučníku je už dnes řídké. Bylo vhodné a velmi šetrné pro pacienty alkoholiky. Extrakt z květů bývá často složkou přípravků používaných po trhání zubů. Velmi známý je měsíčkový olej, který se získává macerací květů. Jeho příznivé léčivé vlastnosti se využívají v mnohých kožních preparátech a v aromaterapii. Uklidňuje a hojí zanícenou pokožku, omrzliny, trhlinky na prsních bradavkách při kojení – pro dítě toxický není.

Arnika je prastará léčivá rostlina s velice širokou škálou použití. Obsahuje mnohé terapeuticky účinné látky, ale také látky toxické. Jaké je tedy její využití, prozradí následující článek.

Arnika chlumní (též arnika horská, prha arnika, Arnica montana L.) je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých, která roste v celém mírném pásu severní polokoule. Lze ji nalézt na loukách a lesních světlinách či vřesovištích od podhůří až po subalpinský stupeň. V České republice, kde je jediným zástupcem rodu prha (Arnica), roste např. na Šumavě, v Hrubém Jeseníku, Moravskoslezských Beskydech či v Krušných horách. Patří k ohroženým druhům naší květeny. Chudě větvená, 20 až 50 cm vysoká vzpřímená lodyha vyrůstá z přízemní růžice tvořené kožovitými listy. Lodyžní listy jsou měkké a plstnaté. Kvete v úborech, které jsou zbarvené žlutě nebo oranžově, v průměru měří 6–8 cm a jejich okraje jsou lemované asi deseti až patnácti jazykovitými květy. Plody jsou světlé ochmýřené nažky. Rostlina kvete od června do srpna.

Obsažené látky

Mezi významné obsahové látky arniky patří silice, karotenoidy, flavonoidy a třísloviny. Z jednotlivých účinných látek je to zejména arnikaflavon, arnisterol, arnidiol, helinalin a hořčina arnicin. Arnikaflavon je seskviterpenický lakton, který je obsažen pouze v květech a působí jako analgetikum na periferních nervových zakončeních a je také cytotoxický. Arnisterol je fytosterol urychlující hojení ran a podporující jejich granulaci. Arnidiol a arnitriol jsou pentacyklické triterpeny a v rostlině se vyskytují převážně jako estery s vyššími mastnými kyselinami. Mají protizánětlivý účinek. Helenalin je sekviterpenický lakton s kardiotonickou aktivitou, který má protizánětlivý účinek a selektivně inhibuje aktivaci transkripčního faktoru NF-kappaB, centrálního mediátoru lidské imunitní odpovědi. Helenalin vyvolává programovanou smrt buňky (apoptózu) a je pravděpodobně zodpovědný za kožní alergické reakce při aplikaci arnikových přípravků na kůži. Arnicin je polyfenol zodpovědný za hořkou chuť arniky.

Chrpa polní je jednoletá bylina vysoká 30 - 50 cm. Stonek je hranatý a rozvětvený s čárkovitými listy a nádherně světlemodrými květy. Kvete od května až do srpna. Současné vědecké jméno je odvozeno z řeckého kyanos = modrý a latinského seges = setí.

Rozšíření: vyskytuje se na písčitých podkladech se slaběkyselou reakcí. Roste zejména mezi obilím a rozšířila se k nám ze středomoří. Má ráda suchá místa bez spodní vody.

Obsahové látky: barviva, proazulen a antokyanové glykosidy cichorin, knicin, cyanin, pelargonin, flavonoidy, třísloviny, hořčiny, saponiny, sliz, minerální soli, zejména mangan.

Tato modře kvetoucí dekorativní rostlina s bohatým terapeutickým a kulinářským využitím byla používána již v dobách antiky, kdy se pilo víno s naloženými listy brutnáku jako prostředek posilující srdce, dodávající odvahu a rozveselující mysl. Brutnákové víno bylo například nezbytným "dopingem" gladiátorů, než vstoupili do arény, a tak nás ani nepřekvapí, že název této rostliny (pocházející z keltského "borrah") značí odvahu.

Popis: Brutnák je jednoletá rostlina, s přímými lodyhami vysokými 10-80 cm. Lodyhy jsou jednoduché nebo větvené, v horní části jsou často červeně naběhlé. Jsou porostlé řídkými, tuhými, odstálými, štětinovitými chlupy. Listy mají vejčitý až elipčitě kopinatý tvar. Listy v přízemní růžici jsou dlouze řapíkaté, lodyžní listy jsou přisedlé. Jejich velikost se pohybuje v rozmezí 2 až 5 cm x 3 až 10 cm. Čepele mají vyniklou žilnatinu, nejsou vroubkované, bývají ale vykrajované nebo vlnitě zprohýbané. Květy vyrůstají na převislých stopkách dlouhých 2 cm a tvoří řídké listnaté vijany. Jsou stopkaté, nící, modré, zřídka bílé, v ústí koruny s bílou pakorunkou. Plody jsou světle hnědé, vejčité, drsné tvrdky. Rostlina kvete od května až do září.

Výskyt a rozšíření: Brutnák lékařský roste na slunných nebo polostinných místech v kyprých půdách bohatých na minerály. Potřebuje velký prostor, protože se rozrůstá do šířky. V České republice není původní. Pochází z jižní Evropy (oblast Středomoří od Španělska po Turecko) a severozápadní Afriky, ale dnes je rozšířen prakticky na všech kontinentech. Boraginaceae - brutnákovité
Jak již starší název - drsnolisté - napovídá, jedná se vesměs o drsně chlupaté, jednoleté až vytrvalé byliny. Lodyhy přímé, listy v přízemní růžici i na lodyze. Jsou zpravidla střídavé, bez palistů, přisedlé nebo řapíkaté, celokrajné. Květy ve vijanech, oboupohlavné, pravidelné, pětičetné. V ústí koruny je pakorunka. Korunní i kališní lístky srostlé. Vytrvalý kalich se za plodu často zvětšuje. Plodem jsou čtyři jednosemenné tvrdky.
Rostliny se používají zvláště jako léčivé byliny (brutnák, plicník, pilát, kamejka, kostival atd.), do salátů (hadinec, brutnák), jako okrasné (pomněnka, brutnák) a medonosné rostliny.
Celkově čeleď zahrnuje okolo 100 rodů a 2000 druhů především v subtropických a mírných pásech, z čehož u nás roste okolo 20 rodů s více než 40 druhy.

Sběr: Drogou je kvetoucí nať (Herba boraginis), sbíraná nejlépe v první fázi květu. Používáme čerstvou, zamraženou nebo sušenou. Sušíme rychle v suchu a temnu v tenkých vrstvách. Samotné květy lze ještě konzervovat naložením do octa, kandováním v cukru či zamražením do kostek ledu. Hitem poslední doby je brutnákové semeno, ze kterého se lisuje brutnákový olej.

Pěstování: Rostliny potřebují slunné nebo polostinné místo, hodně prostoru, rozrůstají se do šířky. Brutnák se vysévá v dubnu přímo na stanoviště, potřebuje zeminu dobře zásobenou kompostem nebo rozleželou chlévskou mrvou, aby narostl do výšky. Poměrně velká hranatá semena brutnáku, která jsme sklidili z loňské sklizně nebo koupili, snadno klíčí ve tmě, proto je zahrneme asi 5cm vrstvou zeminy a tu mírně udusáme. Rostliny brzy vzejdou. Pro jejich úspěšný vývoj udržujeme záhon vlhký. Výsev jednotíme na 30 až 50 cm - sazenice zásadně nepřesazujeme, protože podobně jako kopr mají rostlinky kůlovité kořeny pronikající hluboko do země. Příliš husté porosty brutnáku trpí přemnožením mšic. Po třech týdnech začneme rostliny přihnojovat kompostem nebo organickými hnojivy. Výborně působí kopřivový výluh. Rostlinu můžeme stejně úspěšně pěstovat v truhlících nebo nádobách, musíme se však spokojit s podstatně nižším vzrůstem.

Účinné látky: Nať obsahuje především slizy (až 30 %), třísloviny, pryskyřice, saponiny, minerální látky (hlavně vápník, draslík a mangan), vitaminy (zejména C v čerstvých listech), aminokyseliny a další důležité látky. Účinky na organismus
Brutnák má močopudné, protizánětlivé a dezinfekční účinky a vliv na zlepšení dýchání. Vyzkoušejte
- Čaj z brutnáku rozrazilu a meduňky pro zlepšení paměti
- Odvar z brutnáku při jarní očistné kúře
- Obden střídaný nálev z jahodníku a brutnáku (4-6x denně) při nadměrném pocení

– exotické ovoce i léčivá rostlina Kdouloň obecná (Cydonia oblonga) je rozvětvený keř nebo stromek s pokroucenými větvemi, vysoký až kolem 5 metrů, původem ze Střední Asie. Koncem jara kvete atraktivními a nápadně velkými květy (asi 5 cm), které mají obvykle bílou nebo světle růžovou barvu. Kdouloň má tmavozelené listy dlouhé 5–10 cm, které jsou na mladých výhonech na spodní straně bělavě plstnaté. Plodem je plstnatá, kulovitá až hruškovitá malvice známá jako kdoule.

Plody jsou výrazně aromatické, ale velmi tvrdé i při plné zralosti, kdy mají žlutou dužninu. Syrové jsou téměř nejedlé. Vyvolávají pocit drsného jazyka a špatně se polykají. Pro špatnou stravitelnost v syrovém stavu se využívají převážně k výrobě marmelád nebo kompotů. Takto zavařené jsou vynikající. V poslední době se v řadě zemí stává různě upravená kdoule kulinářskou záležitostí a mnohé restaurace ve Spojených státech se pyšní pestrou nabídkou jídel a nápojů z tohoto u nás málo známého ovoce.

Původ

Kdouloň obecná je jednou z nejstarších kulturních rostlin. Její pravlastí je oblast Íránu, Střední Asie, Zakavkazí a jihu Arabského poloostrova. Plody kdouloně byly známy jako ovoce již ve starověkém světě. Vědecké jméno rostliny Cydonia je odvozeno od názvu starověkého města Cydonia (Kydonia, Kydon) na Krétě, odkud se kdoule přivážely. Ve starověkém Řecku patřila k rostlinám přiřčeným Afroditě a byla symbolem lásky a plodnosti. Věřilo se, že kdoule účinkují jako afrodiziakum. Na svatbách se předávaly snoubencům jako symbol zdraví a plodnosti. Byly však také oblíbeným prostředkem v lidové medicíně. Žvýkání sušené kdoule se doporučovalo při žaludečních potížích a bolestech v krku, při průjmech a krvácení. Abatyše Hildegarda z Bingenu se domnívala, že časté podávání kdoulí v různých podobách je nejlepší prevencí revmatismu.

S výjimkou Austrálie kdouloň zdomácněla po celém světě. V Evropě se začala pěstovat již ve středověku – zejména v klášterních a zámeckých zahradách. U nás najdeme kdouloň spíše vzácně ve starších zahradách, kde působí exoticky jak svým vzhledem, tak i plody. Na některých místech naší vlasti kdouloň zplaněla (jižní Morava, okolí Roudnice nad Labem, okolí Prahy) a můžeme ji objevit nejlépe na jaře podle nápadných květů nebo na podzim podle neméně nápadných hruškovitých plodů, které mohou na délku měřit až 15 cm.

Jmelí bílé (Viscum album L.) patří do čeledi rostlin jmelovitých (Viscaceae Batsch). Rod jmelí zahrnuje asi 100 druhů rostlin, které se vyskytují hlavně v tropech Afriky a Austrálie. Ve střední Evropě se setkáváme s jediným zástupcem rodu Viscum, jmelím bílým.

Popis: Jmelí je poloparazitická rostlina, která hostiteli odebírá roztoky minerálních látek a částečně snad i asimiláty, ale závažně hostitele nepoškozuje. Namísto kořenů jsou zde vyvinuty savé orgány – haustoria, která prorůstají kůrou hostitelského stromu, napojují se na jeho cévní systém a odebírají mu roztoky minerálních látek. Živiny si však jmelí převážně vytváří samo vlastní fotosyntézou (proto není parazitem, ale pouze poloparazitem). Roste v korunách jehličnatých i listnatých stromů. Podle hostitelů lze jmelí zařadit do tří poddruhů, které je ovšem těžké bezpečně rozeznat. Jedná se o jmelí bílé pravé (Viscum album subsp. album), které roste na dvouděložných dřevinách (např. lípa, topol, jabloň, akát, javor, jeřáb, vrba, bříza, meruňka, hloh, dub aj.). Dalším poddruhem je jmelí bílé borovicové (Viscum album subsp. austriacum), které roste na borovici a smrku ztepilém. Posledním poddruhem je jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietis), které roste na jedli. Lékařsky se všechny poddruhy považují za rovnocenné. Z nevětveného kmínku vyrůstají pravidelně větvičky, které se snadno lámou. Při pohledu zdálky vypadá jmelí jako zelená koule o průměru až jeden metr. Jmelí má celokrajné, neopadavé a kožovité listy kopisťovitého tvaru. Kvete nenápadně, květy jsou drobné, jednopohlavní. Jmelí je rostlina dvoudomá (samčí a samičí květy jsou na různých rostlinách). Samčí květy intenzivně voní. Plodem je bílá nepravá bobule velikosti hrachu, která po rozemnutí silně lepí. Jmelí rozšiřují především drozdovití ptáci. Semena, která prošla zažívacím traktem ptáků, klíčí dříve.

Od silné lepivosti jmelí je také odvozeno jeho latinské rodové jméno, neboť latinské slovo viscosus znamená viskózní neboli lepkavý. A protože album znamená bílý, bývalo také někdy jmelí nazýváno bílým lepidlem. A skutečně se v některých zemích ze jmelí vyrábí silně lepivá pryskyřice, která bývá nabízena např. pod názvy Viscinum nebo Viscin a která se dříve používala např. k přípravě lepu na chytání ptáků.

Rozšíření: Jmelí bílé roste na stromech celé jižní a střední Evropy a v Asii. Najdeme ho na stromech listnatých, zvláště na topolech, jabloních, lípách a javorech, ale i jehličnatých (jedle a borovice).

Obsahové látky: Obsahové látky jmelí jsou stále předmětem výzkumu. Obsahuje viskotoxin, tyramin, cholin a acetylcholin, histamin, různé pryskyřičné alkoholy, kardiostaticky účinnou bílkovinovou složku histonového charakteru, kyselinu oleanolovou a aminomáslovou, dále saponiny a flavonidy. Různé odrůdy jmelí obsahují velmi rozdílná množství účinných látek, která během vegetace podléhají velkým výkyvům.

Historie: Jmelí užívali lidé při obřadech, magii i léčení od nejstarších dob. Podle Plinia jmelí sbírali Galové v noci před úplňkem na počátku roku, který připadal na náš listopad. Kněz nejprve přivedl ke stromu se jmelím dva za nohy svázané býky. Ty obětoval a jmelí odsekl zlatým srpem. Ve starověku se jmelí používalo jako protijed, proti uřknutí a uhranutí duchy z podsvětí, ale také jako lék na ženskou neplodnost. Ve starověkém Římě se jmelí užívalo při Saturnáliích

O koriandru se psalo již ve Starém zákoně. Řekové a Římané znali koriandr nejen jako koření, ale také jako přísadu do různých léků a kořeněných vín. Koriandr se používal jako vnitřní a vnější lék proti různým nemocem a byl také považován za mocné afrodiziakum. Byl také bylinou nesmrtelnosti, proto se často používal v kouzlech lásky - zvláště když měla vydržet až za hrob. V současné době je u nás asi nejvíce znám jako součást kořenicí směsi kari, proto nás asi nepříjemně překvapí čerstvá zelená rostlina, která páchne po plošticích.

Popis: Koriandr setý patří spolu s mrkví, celerem, koprem, kmínem, fenyklem, anýzem atd. do čeledi miříkovitých (Apiceae). Je to jednoletá bylina, která dorůstá výšky kolem půl metru až metru. Na rostlině můžeme vidět dva tvarově odlišné typy listů. Přízemní listy jsou lichozpeřené, jednotlivé lístky jsou eliptické, často trojdílné. Lodyžní listy v horní polovině lodyhy jsou 2-3x peřenosečné, s čárkovitými úkrojky posledního řádu. Listy nepříjemně páchnou, po usušení však již příjemně voní. Koriandr kvete bíle nebo bílorůžově až s nádechem do fialova. Květenstvím jsou okolíky, které jsou složeny z 5-6 okolíčků a zřetelně paprskují (okrajové korunní lístky u vnějších okolíčků jsou zvětšené a z dálky se zdá, že jsou v květenství dva typy květů). Koriandr kvete v červnu a červenci. Plodem je kulovitá dvounažka.

Latinské jméno Coriandrum, potažmo i české jméno rostliny je odvozeno z koris a annon, což znamená ploštice a anýz. Koriandr je anýzu opravdu blízce příbuzný a kvůli obsahu tridecentalu rostlina nepříjemně zapáchá po plošticích. Ve staré literatuře je koriandr nazýván např. anýz štěničný, semeno kyšencové nebo koliandr.

Rozšíření: Koriandr setý je původní ve východním Středomoří. Dnes je rozšířen v jižní a střední Evropě, v severní a jižní Africe, východní Asii a Severní Americe. Jedná se pravděpodobně o zbytky starších kultur. U nás se koriandr pěstoval dříve na jižní Moravě.

 Užívané části: U nás jsou to nejčastěji zralá usušená semena (Fructus coriandri) , která jsou rozdrcená na prášek. Sbírají se v červenci a srpnu a suší se při teplotě max. 35 °C. V jiných krajích (např. Gruzie, Indie) se používají i mladé listy a výhonky. V některých případech se používají i kořeny vykopané po odkvětu (v jihovýchodní Asii se často vaří jako zelenina).

Pěstování: Koriandr se vysévá na jaře nebo na podzim přímo na místo a později protrhává na vzdálenost 15 cm. Na plném slunci v odvodněné půdě vyroste za krátkou dobu. Obvykle se množí samovýsevem. Pro dostatečnou úrodu listů se doporučuje několik vysetí.

Historie používání: Koriandr jako léčivou rostlinu a koření znal už starověký svět. Byl objeven ve staroegyptských hrobkách, kam ho pozůstalí vkládali jako obětní rostlinu. Víme, že koriandr používali Židé a setkáme se s ním i v knize Exodus (Starý zákon), kde je k němu připodobňována mana seslaná Mojžíšovi a jeho lidu při putování do země zaslíbené. Dioskorides doporučoval koriandr, který má podle něj chladivé účinky, s chlebem na oheň sv. Antonína. Ve středověku lidé věřili, že má koriandr afrodiziakální účinky a že posiluje paměť. Jeho semena obalená cukrem byla jedním druhem známého starodávného "cicvárkového semínka", které se užívalo proti bolestem břicha.

Lidové pověry a magie: Podle lidových pověr koriandr v domě přináší klid, bezpečí a ochranu. Nošení semen koriandru prý také zahání bolest hlavy a měly by je jíst těhotné ženy, které chtějí mít chytré a šikovné děti. Koriandr je též bylinou nesmrtelnosti, a proto se používal v kouzlech lásky - zvláště když si pár přál, aby vydržela až za hrob. Možná je to i jeden z důvodů, proč je koriandr nezbytnou součástí perníkového koření a proč je perník neodmyslitelně spjat s pouťovým srdcem z lásky.

Obsahové látky: Hlavní obsahovou látkou je silice (do 1 %), která obsahuje linalool, geraniol, tridecenal, borneol, cymen, pinen a felandren. Dále jsou v koriandru obsaženy tuky, bílkoviny, třísloviny, pektin, vitamin C a cukry. Podle mexických a amerických odborníků čerstvé listy a olejovitá semena této rostliny obsahují aktivní látku až dvakrát účinnější než gentamycin, což je antibiotikum běžně používané k léčení salmonelózy.

Vlastnosti: Spasmolytikum, karminativum, stomachikum, nervinum, chuťové a čichové korigens.

Účinek na organismus : Díky obsahu silice má koriandr obdobné použití ve fytoterapii jako kmín, anýz a fenykl. Koriandr je vynikající karminativum. Měl by se užívat spolu s projímadly (např. sennovým listem) ke zmírnění bolestivosti. Uvolňuje křeče hladkého svalstva a podporuje tvorbu žaludečních šťáv. Díky výrazně kořeněné chuti i vůni pozitivně ovlivňuje organoleptické vlastnosti léčiv. Koriandr je součástí některých mastí používaných vně při revmatismu.

Použití: Světle hnědá semena jsou u nás známá především jako součást koření používaného k přípravě nálevu pro nakládání zeleniny a hub a dále jako nepostradatelná složka indického kari. Jsou aromatická, stimulující,mají karminativní účinky, příznivě ovlivňují žaludeční procesy, ochlazují, tonizují, působí jako antibiotikum, diuretikum a afrodiziakum. Jejich žvýkáním se odstraňuje nepříjemný zápach z úst. O koriandru se říká, že zmírňuje negativní účinky alkoholických likérů. Je také vhodný jako karminativum pro pacienty v rekonvalescenci po průjmových onemocněních.
Koriandrový olej je vhodný proti nadýmání, kolikám, bolestem žaludku, revmatismu, neuralgii a bolestem nervového původu. Podobně se používají plody, většinou v podobě odvaru (ten je vhodný navíc při bolesti v krku, obyčejném nachlazení, rýmě, zvracení a onemocnění žlučníku). V kombinaci s kardamomem a kmínem je výborným karminativem.
Naprosto odlišnou chuť má čerstvá nať a listy této byliny používané čerstvé i sušené pod názvem kindza především v gruzínské kuchyni. Čerstvé listy koriandru jsou nejlepší do omáček, kořeněných jídel a salátových dresinků. Jsou bohaté na vitamin A. Čerstvá šťáva z listů koriandru představuje výborné oční kapky, které pomáhají, když jsou oči začervenalé nebo pálí.

Toxicita a vedlejší účinky: Při zachování terapeutických dávek nemá vedlejší účinky.

Další význam : Koriandr, přesněji řečeno plody koriandru patří mezi základní druhy koření, které se používají ve Starém světě při přípravě nejrůznějších pokrmů po mnoho staletí. Koriandr našel uplatnění v likérnictví, uzenářství a cukrářství, a dokonce se dříve přidával i do domácího piva. Spolu se skořicí, hřebíčkem, fenyklem, badyánem a kardamomem patří k tradičnímu perníkářskému koření. U nás se jím koření nejrůznější omáčky, pokrmy z ryb a sýry. Používá se při konzervaci ovoce a zeleniny, je součástí kari koření. Ačkoliv nám čerstvé rostliny spíše páchnou, v některých zemích se používají jako koření i listy koriandru, například v Číně, Latinské Americe nebo Gruzii. Listy koriandru jsou součástí i kořenící směsi adžika, která se používá do šašliků, rajčatových omáček a salátů a někdy se nazývají "čínská petržel". Koriandrová silice se využívá v parfumerii a rostlina samotná má medonosný význam.

KARDAMOMOVÁ SILICE
Kardamom (Elettaria cardamomum) se pro své blahodárné účinky využívá už mnoho tisíc let. Pochází z Indie, odtud se rozšířil do Číny a ve 4. století př. n. l. byl dovezen do Řecka. Je jedním z nejstarších a nejznámějších olejů. Původně se kardamovník vyskytoval v tzv. Kardamomových horách při jihozápadním pobřeží Indie.

„Všeobecně posilující účinek kardamomu spočívá v jeho schopnosti posilovat energii čchi sleziny – slinivky, hlavního orgánu odpovědného za přeměnu potravy a nápojů v čchi a krev. Kdykoli nedostatečnost slezinné čchi vyvolá letargii, nechuť k jídlu a zastavení stolice, lze doporučit kardamomové silice.“

Gabriel Mojay: Aromaterapie pro léčení duše

Dnes se pěstuje také v Guatemale, na Srí Lance a v Tanzanii. Od středověku se dovážela semena do našich zemí pod názvem rajská zrna, pro jejich schopnost potírat vnitřní neduhy. Zajímavé je jeho řecké pojmenování καρδιά = srdce + τέλειος = bezvadný, tj. bezvadné koření v chorobách srdečních. V Přední Indii nazývají tuto rostlinu Elletari. O kardamomu se můžeme dočíst ve starých herbářích, citujme alespoň Mathioliho herbář: „Cardamomi aneb rajská zrna jsou k užívání dobrá těm, s nimiž třesení srdce, omdlévání a závrať zápasí…“ Kardamom jako podpůrný prostředek využívá už mnoho tisíc let tradiční čínská medicína i ájurvéda. Doporučoval ho i Hippokrates.

Kardamomová silice je také nedílnou součástí parfémářského průmyslu a v parfémech udává střední tón.

Jak poznáme kardamovník?
Kardamovník je rostlina podobná rákosu, dorůstající do výšky až tři metry. Má protáhlé listy, malé žluté květy s růžovým až fialovým okrajem a malé světle žluté plody. Květy kardamomu jsou podobného složení jako květy zázvoru a náleží do společné čeledi rostlin zázvorovitých (zingiberaceae). Plody obsahují červenohnědá vejčitá semena, která se jako koření drtí na prášek nebo ponechávají vcelku. Semena jsou zdrojem silice. Rostlina kvete a plodí pouze v oblasti tropů, neboť vyžaduje vysokou vlhkost, teplotu minimálně 22 °C a nadmořskou výšku mezi 700 až 1500 m n. m. V mírném pásmu se dá pěstovat ve skleníku pro své zajímavé listy.

Vlastnosti kardamomové silice
Kardamomová silice je jako většina silic z koření horké a suché povahy. Má harmonizující a vyrovnávající účinky, což znamená, že kardamomový olej je vhodný i pro začátečníky. Tradičně se silice z kardamomu používala a používá hlavně při zažívacích potížích. V indické Materia Medica je olej uveden jako účinný prostředek proti nevolnosti.

ZPŮSOB ZÍSKÁVÁNÍ SILICE: Parní destilací ze semen. Ze 30 kg sušených semen se získá 1 kg bezbarvé silice.
AROMA: Teplé, exotické, kořeněné, sladké, balzámové
POVAHA (dle teploty a vlhkosti): Teplá a suchá
PŘEVLÁDAJÍCÍ ENERGIE (dle čínského pentagramu): ZEMĚ – slinivka, slezina
Hlavní obsahové látky a terapeutické vlastnosti
Cardamomová silice obsahuje převážně terpenické estery (alfa-terpinyl acetát 40 %), terpenické oxidy (1,8-cineol 30 %), linalyl acetát (6 %), limonen, borneol, pinen, mircen, citral, linalol, sabinen a další.
Vzhledem k velkému množství 1,8-cineolu má podle odborných studií inhibiční účinek proti množení bakterií a virů. Další průběžné studie prokazují účinnost 1,8-cineolu na snížení bronchiálního astmatu (PumMed 2004). Silice také vykazovala silnou antibakteriální aktivitu proti mikroorganismům Staphylococcus aureus, Bacillus cereus, Escherichia coli a Salmonella (Journal of Science 2008). U borneolu, nedílné složky silice, bylo prokázáno, že je velmi efektivní antagonista acetylcholinu (Cabo a kol. 1986), a je možné, že je to právě borneol, který má účinek proti zvracení a nevolnosti (J. Buckle 2008).

Kardamom se užívá především při trávicích potížích, proti plynatosti,břišním křečím a zvracení. Také usnadňuje vykašlávání (ředí hlen) a působí antibakteriálně, takže je vhodný i při infekcích dýchacího systému. Usnadňuje odvodnění a tok lymfy. Silice z kardamomu podporuje, na rozdíl od ostatních horkých silic, kromě tvorby noradrenalinu také tvorbu serotoninu, a proto působí především jako vyrovnávající a harmonizační prostředek. Zklidňuje při vnitřním neklidu, nervozitě, žaludečních a trávicích neurózách a nespavosti, ale zároveň dodává energii a odvahu k novým začátkům. Posiluje koncentraci, proto je vhodný jako podpora při studiu nebo při zkouškách, prezentacích apod. Jeho teplé aroma přináší pocit přijetí, jistoty, stability a zakořenění. Používá se tedy při práci s tématem „uzemnění“, bezpečné existence v hmotném světě.
Silici lze použít k ošetření ran a kožní a nehtové plísně.