927x127 HEAD VPRAVO

Ernst

Ernst

URL internetové stránky:

Kočičí dráp

Uňa de gato je gigantická peruánská liána, která dosahuje délky 20-30 m, je také známá pod názvem vilcacora či cat´s claw (tj. kočičí dráp - podle trnů, které vypadají jako háčky). Roste v amazonských pralesích ve výšce 600 -2000 metrů nad mořem, kde obrůstá ostatní stromy. Rostlina je zralá teprve po 20 letech, kdy je kůra vilcacory již zdřevnatělá. Jako droga se používá kůra, kořeny i listy této dřevité liány (Uncaria tomentosa). Stejné účinky má velmi podobná Uncaria guianensis, která se liší více zahnutými trny a červenooranžovými květy, zatímco Uncaria tomentosa má květy nažloutlé.

Podle legendy tuto liánu kdysi objevil zoufalý lovec, jenž dlouho nemohl nic ulovit. Náhle uviděl jaguára, který rozdrápal liánu a lízal šťávu, která z ní vytékala. Lovec jaguára napodobil a ochutnal také. Hned měl pocit, jako by omládl. Další den se probudil plný síly a štěstí v lovu jej už neopustilo.

Vilcacora má antiseptické, protizánětlivé a protinádorové účinky. Je to výtečný antioxidant a imunostimulant, který se v Peru používá více než 2000 let. Současná věda ji ale objevila teprve nedávno. Indiáni s ní léčili astma, záněty močového ústrojí, hluboké rány, artritidu, revmatismus, žaludeční vředy a nádorová onemocnění.

 

 

Lékořice lysá

Kdo by neznal chuť lékořice - setkáváme se s ní v mnoha cukrovinkách (nejznámější je asi tzv. pendrek). Překvapením však může být, že mlsáním těchto pochutin zároveň prospíváme svému organismu. Lékořice je totiž jednou z nejstarších léčivek - zmínky o ní nalezneme již v nejstarších egyptských papyrech a spolu se ženšenem patří k tradičním pilířům čínské medicíny. V současné době je již dokonce vědecky prokázáno, že zmírňuje zhoršování paměti v důsledku stárnutí.

Lékořice lysá patří do čeledi rostlin bobovitých (Fabaceae). Do rodu lékořice řadíme asi dvě desítky druhů. Lékořice lysá je vytrvalá rostlina s kořeny dlouhými až 100 cm a oddenky. Dorůstá do výšky jednoho až jednoho a půl metru, její lodyhy jsou přímé a silné. Listy má lichozpeřené, jednotlivé lístky jsou vejčité, celokrajné, na spodní straně jsou žláznaté a lepkavé. Lékořice lysá kvete v červnu a červenci bledě fialovými květy, které skládají přímé hrozny. Plodem je lysý lusk (proto G. glabra, lékořice lysá), který obsahuje většinou tři až čtyři semena.

Rozšíření
Zástupci rodu lékořice jsou rozšířeny především v jižní Evropě, v Asii, méně na americkém kontinentě a v Austrálii. V těchto oblastech patří kořeny několika druhů lékořice k důležitým rostlinným drogám a jsou ceněny v lidovém léčitelství i oficiální medicíně. U nás se můžeme s lékořicí lysou setkat především na jižní Moravě, méně v Čechách. Na všech lokalitách se jedná o pozůstatek dřívější kultury. Lékořice lysá pochází původně z východního Středomoří, ale v našich zemích se hojně pěstovala od 16. století do druhé poloviny 19. století, kdy její pěstování postupně zanikalo a bylo nahrazeno dovozem. S pozůstatky dříve pěstované lékořice se můžeme setkat na výslunných stráních v okolí Hustopečí, Mikulova a Bzence.

Užívané části
Vlastní drogu tvoří kořen lékořice (radix liquiritiae). Ten se loupe a zbavuje zevní vrstvy, aby se snáze vylouhovaly účinné látky a odstranili nepříjemně chutnající pryskyřice. Sbírá se na podzim, nejlépe v říjnu, kdy rostlině opadávají listy z rostlin, které dosáhly věku minimálně tří let. Kořeny se suší ideálně při teplotě 20 až 35°C (teplota sušení by nikdy neměla přesáhnout 40°C). Droga má slabý charakteristický pach a sladkou chuť. Správně sušená, loupaná droga má sírově žlutou barvu. Pro lékařské účely je možné použít též kořeny různých variet lékořice, např. G. glabra var. typica, G. glabra var. violacea, G. glabra var. Glandulifera.

Glycirrhizin, který reprezentuje sladkou chuť lékořice je asi 50-ti násobně sladší než řepný cukr. Vědecký název rostliny pochází z řeckého glykys = sladký a rhiza = kořen. Název Liquiritia je latinská forma starořeckého označení rostliny. Druhové jméno glabra = lepkavý se vztahuje na žlázy lepkavých listů; běžněji se uvádí výklad lysý, holý (s ohledem na plody).

Historie použití
Lékořice patří k velice starým léčivým rostlinám, jejíž používání přetrvalo v evropské medicíně dodnes. Znali ji a používali ji už ve starověkém Egyptě. V roce 1923 byla archeology objevena ve velkém množství v jedné z faraónských hrobek. V indické ájurvédě jsou o lékořici zmínky starší než 4000 let. Pozdější, středověké pěstování lékořice v Evropě zmiňuje např. Matthioli ve svém herbáři. U nás se v minulosti hojně používal odvar proti kašli připravený z lékořice, rozinek a fíků.

Lidové pověry a magie
Lékořice je temným a tajemným kořenem. Je spojován s vášní ve všech jejích podobách (láska, nenávist, žádostivost, pomstychtivost, zuřivost, šílenství zrozené ze sexuálních posedlostí). Bylina působí zejména na způsob projevu základních instinktů. Její síla je magická, ukrytá a těžce přístupná. Lékořice vyvolává rozpolcenost, odděluje mysl od cítění. V žádném případě by se proto neměla podávat ženám, které jsou plaché, nesmělé či bojácné - bylina může vyvolat velmi silné cítění, může se stát, že tento druh energie nebudou schopny zvládnout. Lékořice je považována za ženskou obdobu kořene žen-šen (podobné složení látek i účinky). Žen-šen je však více stimulující, lékořice je spíše harmonizující.

Obsahové látky
Lékořice obsahuje monosacharidy a oligosacharidy s uronovými kyselinami. Dále triterpenoidní saponiny (glycyrrhizin, který je 50krát sladší než sacharóza), flavonidové glykosidy (likviricin, likviricigenin, izolikviricigenin, formononetin), oxykumariny, asi 20% škrobu, do 6% hořčin atd. Rostlina jako taková navíc obsahuje cyklitoly (pinitol) a její semena toxický kanavanin.

Vlastnosti
Expektorans, spazmolytikum, diuretikum, antiflogistikum, antiulcerosum, emenagogum, mírné laxans a chuťové korigens.

Účinky na organimus
Droga působí na sliznici žaludku a reflexně vyvolává zvýšenou sekreci v dýchacích cestách. Při krátkodobém užívání je lékořice mírné diuretikum, ale pokud se užívá déle a ve vyšších dávkách, působí naopak antidiureticky. Při dlouhodobé konzumaci drogy působí podobně jako kortikosteroidy, a proto se dlouhodobé užívání nedoporučuje. Výjimkou je dlouhodobé používání lékořice při tzv. Addisonově chorobě (selhání nadledvinek v produkci hormonu kortizolu a případně i aldosteronu). Droga působí také estrogenně. Lékořice působí hojivě na žaludeční a dvanáctníkové vředy.

Lípa srdčitá

K léčebným účelům se používá květ z lípy malolisté neboli též srdčité, což více koresponduje s latinským názvem Tilia cordata (cor = srdce) a též květ lípy velkolisté (Tilia platyphyllos) . Do stejnojmenného rodu lípa (Tilia) z čeledi lipovitých (Tiliaceae) patří asi 30 až 40 druhů opadavých dřevin rostoucích v mírném pásu severní polokoule.

Popis: Lípa malolistá je opadavá dřevina dosahující výšky 20 až 30 metrů. Kmen je válcovitý, koruna je hustá, vejcovitá. Kůra je na mladších větvích šedá, hladká, na starších černošedá, rozpukaná. Listy jsou nesouměrně okrouhle srdčité, na líci tmavě zelené, na rubu šedozelené, v paždí žilek s patrnými chomáčky rezavých chlupů, což je asi nejmarkantnější znak, kterým ji odlišíme od ostatních lip. U lípy velkolisté jsou listy větší, mají v úžlabí žilek bělavé chomáčky chloupků a obě strany listu jsou stejně zbarveny. Květy jsou oboupohlavné. Vyrůstají z paždí listů v dlouze stopkatých vrcholičnatých květenstvích s velkým blanitým zelenožlutým jazykovitým listenem, který tvoří létací zařízení celého plodenství. Květenství lípy malolisté tvoří 5-15 květů, u lípy velkolisté 3-9 květů. Kalich je pýřitý, pětilistý, bledězelený, opadavý, koruna je pětiplátečná a žlutozelená. Vidličnatě rozvětvených tyčinek bývá až třicet. Lípa malolistá kvete v červnu a červenci, asi o 14 dní později než lípa velkolistá. Ta dokonce může v nejteplejších oblastech kvést již začátkem května. Plodem je oříšek, který obsahuje zpravidla jediné semeno. Oplodí je hnědé, kožovité, tenké, v prstech snadno zmáčknutelné. Lípa malolistá je dlouhověkou dřevinou - dožívá se stáří až 700 let.

Rozšíření: Lípa malolistá roste téměř v celé Evropě a na Krymu a Kavkaze tvoří dokonce rozsáhlé lesy. Neroste pouze v nejjižnějších a nejsevernějších oblastech kontinentu. Je to dřevina dubohabřin, lužních, suťových i stinných roklinových lesů. Zastoupení lípy v našich lesích pokleslo především v důsledku přeměny lesní půdy na zemědělskou. K tomuto faktu dnes přistupuje také náhrada listnatých a smíšených lesů smrkovými a borovými monokulturami. V minulosti byla hojně vysazována, a tak se s ní můžeme setkat na starých vesnických návsích, u kostelů, křížků a kapliček.

Jak ji rozpoznáte: Pokud se rozhodnete pro vlastní sběr rostlinné drogy, lipového květu, narazíte patrně na problém přesného určení botanického druhu. Určování lip je poměrně náročné, některé druhy jsou značně proměnlivé, a ještě se vzájemně kříží. Pro lepší orientaci jsou uvedeny alespoň základní určovací znaky druhů, se kterými se můžete setkat v našich podmínkách.

Oba výše uvedené druhy spolu s lípou zelenou (Tilia euchlora C. Koch) mají na rubu jednoduché chlupy (trichomy) nebo jsou lysé. Na rubu čepele, v paždí žilek, jsou chomáčky chloupků.

Lípa srdčitá má listy okrouhle srdčité, 4 až 8 cm dlouhé, v paždí žilek s chomáčky hnědých chlupů. Oplodí je kožovité a lze jej lehce v prstech rozmáčknout. Listeny jsou dlouze řapíkaté.

Lípa velkolistá má čepel listovou 7 až 12 cm dlouhou, listeny jsou kratičce řapíkaté. V paždí listu jsou chomáčky běložlutých trichomů. Plody jsou žebernaté, většinou vlnaté, v prstech nezmáčknutelné. Oba druhy mají listy na líci matné a letorosty hnědočervené.

Lípa zelená má na rozdíl od lípy malolisté i velkolisté letorosty zelenožluté a listy nápadně lesklé, jako nalakované. Lípa zelená kvete o tři týdny později než lípa velkolistá. Pro svoji větší odolnost vůči suchu se vysazuje dnes častěji než obě naše domácí lípy.

Dále se u nás můžete setkat s lípou stříbrnou (Tilia tomentosa Moench) a lípou řapíkatou (Tilia petiolaris DC.). Listy těchto lip jsou na rubu listů šedobíle plstnaté s hvězdicovitými trichomy. V paždí žilek nemají chomáčky chlupů. Lípa stříbrná je původní v jižní Evropě, čepel listová je přibližně dvakrát delší než řapík a květy intenzivně až nepříjemně voní. Méně často se pěstuje lípa řapíkatá, která pochází z jihovýchodní Evropy. Má převislé větve a řapíky jsou delší než polovina čepele.

Historie užití: Ve starověku lidé používali lípu jako léčivku, i když použití bylo zcela odlišné od současného. Kůra sloužila proti malomocenství, listy na puchýře v ústech, šťáva proti vypadávání vlasů. Matthioli uvádí ve svém slavném herbáři, že vodu z květu lipového používají ženy k potírání skvrn na tváři, proti otokům a že podporuje růst vlasů. V 16. století se používal lipový květ také jako osvědčený prostředek proti dětské tetánii (psotník, staročesky dětinský božec). Listy spařené vodou a smíchané s vínem se přikládaly na končetiny při svalových křečích a na popáleniny.

Lípa je od pradávna jedním z nejoblíbenějších stromů po celé Evropě a hojně se s ní setkáváme již ve starých bájích, pověrách, poezii a výtvarném umění. Podle pověstí právě lípy osídlovali spravedliví a dobří duchové. Lidé je pak vyhledávali, aby se pod nimi schovali před bouřkou, v domnění, že do nich díky dobrým duchům neuhodí blesk. U nás se stala dokonce zásluhou Kollárovy Slávy dcery a národního obrození národním stromem.
Název rodu Tilia pochází z řeckého ptilon (= křídlo), podle blanitých křídlatých listenů květenství.

Sběr: Sbírají se celá květenství ( Flos Tiliae) včetně listenu na počátku kvetení, kdy rozkvete asi polovina květů v květenství. Ve směsi nesmí být plody! Květy se suší ve stínu a pokud možno v průvanu nebo při umělé teplotě do 35 °C v načechrané vrstvě do 5 cm. Droga se snadno zapaří, čímž ztrácí kvalitu. Slunce a vyšší teplota také nepříznivě působí na účinnost drogy. Předsušení na slunci je nevhodné. Dobře usušené květy a listeny si mají uchovat svou původní barvu a charakteristickou vůni. Květ nesmí znovu navlhnout. Nesbíráme odkvetlá květenství s malými chlupatými plody ani poupata. Droga má slabě kořenitý pach a nasládle slizovitou chuť. Uchovává se v dobře uzavřených nádobách. Droga sesychá v poměru 5 : 1.

Účinné látky: Droga obsahuje velké množství slizu, třísloviny (tilirozid), glykosidy, silice a flavonidy (kvercetin, hesperidin), organické kyseliny, saponiny, látky blízké tokoferonu (vitaminu E) , fytosteroly a další.

Vlastnosti:Lípa rozpouští hleny (mucilaginosum a expektorans), vyvolává pocení (diaforetikum), utišuje křeče (spazmolytikum), podporuje vylučování žluči (cholagogum) a zlepšuje chuť k jídlu (stomachikum). Dále se používá jako diuretikum (podporuje vylučování moči) a při koupelích a v kosmetice. Často se kombinuje s černým bezem.

Účinky na organismus: Droga má močopudný účinek, kterého se využívá zvláště při chorobách z nachlazení. Jako sedativum má využití při nervovém podráždění i při nespavosti. Tvoří složku čajovin používaných při revmatismu. Má pozitivní vliv na tvorbu hlenu a usnadňuje odkašlávání. Květ lípy má podpůrný vliv na vylučování žaludeční šťávy, takže urychluje trávení. Podporuje tvorbu žluče a uvolňuje křeče trávicího traktu. Odvar z lipového květu dodává kůži jemný zlatavý nádech, proto se používá také v kosmetice. Je součástí mnohých čajovin jako korigens.

Hadí kořen

Jedná se o vytrvalou bylinu s bílorůžovými květy a až 15 cm hadovitě zahnutými a jako palec silnými odenky ve tvaru písmene S. Podle něj má též pojmenování. České jméno hadí kořen si vysloužila podle svého dávného používání. Má větší přízemní listy. Lodyžní jsou asi o polovinu kratší. Mladé listy se dají jíst.

Rozšíření: vyskytuje se na mokrých podhorských loukách v alpinském pásmu, světlejších lužních lesích na březích potoků.

Obsahové látky: obsahuje až 30 % sacharidů a 20 % tříslovin katechinových, gallových a elagových, kyselinu elagovou, antrachinony, flobafen, bistortovou červeň, emodin, škrob, pektin a též asi 10% bílkovin a mnoho minerálů.

 

 

Sléz lesní

Je dvouletá až vytrvalá lehce ochlupená rostlina o výšce 30-120 centimetrů. Má pětičetné listy posazené na řapících s vroubkovanými laloky a fialovorůžovými květy. Kvete od června do října. Plody tvoří rozpadavý diskovitý útvar. Dnešní název malva se vyskytoval již v antice. Je odvozen z řeckého moloché, malaché. Souvisí to se slovem malassó, což značí změkčuji, obměkčuji. Tato vlastnost je daná obsahem slizu v rostlině. Druhové jméno sylvestris jí dal botanik Linné nevhodně, protože v lese roste rostlina zřídka. Karel Veliký nařídil pěstování slézu v klášterech.

Rozšíření: Sléz je u nás rostlinou zcela běžnou zejména na rumištích, u cest, na lesních mýtinách, podél plotů a na suchých místech.

Obsahové látky: Květy obsahují mnoho slizovitých látek, fenolové kyseliny, flavonoidy, antokyanové glykosidové barvivo malvin, listy pak trochu tříslovin, silici a ocytocinovou látku.

 

 

Magnolie

Magnolie pro krásu i zdraví
Kdo by neznal nádherné a líbezně vonící květy magnolií? Tyto keře i stromy u nás nacházíme zejména v městských zahradách a parcích, kde na sebe upozorňují velkými exotickými květy. Jejich barva se mění od čistě bílé přes nejrůznější odstíny žluté a růžové až po téměř červenou. Botanický rod Magnolia je zástupcem starobylé čeledi magnoliovitých (Magnoliaceae) obývající Zemi již déle než 100 milionů let (od období křídy). Kdysi se tyto rostliny vyskytovaly přirozeně i u nás, dnes však rostou jen v mírném až tropickém pásmu oblastí Nového světa a jihovýchodní Asie.

Do rodu Magnolia patří kolem 120 druhů dřevin, z nichž v Asii (od Himálají po Čínu, Japonsko, Tchajwan a Malajsii a v jižní Indii) rostou asi dvě třetiny, zbylé druhy jsou americké. Asijské druhy upoutávají svou krásou, protože zpravidla mají velké květy objevující se ještě před olistěním. Americké druhy mírného pásma jsou většinou stromovité a kvetou až po olistění, takže jejich květy tolik nevynikají. Magnolie u nás dorůstají do výšky 4 až 6 metrů a rozkvétají na přelomu dubna a května velkými vonnými, jednotlivě postavenými květy.

Léčitelství

Magnolie nejsou jen krásné, ale mohou být i užitečné. Zatímco v Evropě a v Americe se tyto dřeviny pěstují v parcích a zahradách jen pro ozdobu, ve východní Asii jsou zdrojem velmi dobře známé a v lidovém léčitelství oblíbené drogy saiboku-to a hange-koboku-to, používané již po celá staletí jako mírný uklidňující prostředek. Zdrojem drogy jsou především dva blízce příbuzné druhy – čínská Magnolia officinalis (kara-koboku) a japonská Magnolia obovata (nazývaná zde wa-koboku). Droga byla poprvé popsána v díle Shennong Bencao Jing vydaném asi 100 let před naším letopočtem. Je to usušená a rozdrcená kůra magnolie, ze které se připravuje odvar. Její používání v lidovém léčitelství je rozšířeno i v Číně, a to pod názvem Hsiao-cheng-chi-tang. Droga se používá jako přírodní anxiolytikum, ale také při léčení astmatu. Pod označením saiboku-to je tato droga také součástí tradiční japonské herbální medicíny Kampo. Uplatnění nachází rovněž i v mnoha oblíbených čínských recepturách, jako je např. Shanghan-lun nebo Jingui-yaolue. Snad žádná část rostlin není toxická, největší koncentrace farmaceuticky významných látek je v kůře.

Věda a farmacie

V kůře a listech magnolií byla nalezena řada fenolických látek, zejména kyselina gallová, sennosidy A a B, naringin, hesperidin, emodin, honokiol a magnolol. Farmakologicky nejvýznamnějšími obsahovými látkami drogy saiboku-to a hange-koboku-to jsou honokiol a magnolol, dva izomerní dihydroxy-diallyl-bifenyly ze skupiny lignanů. Jejich anxiolytický účinek je 5000x silnější než účinek samotné drogy Saiboku-to a je srovnatelný s účinky benzodiazepinů. Experimenty na laboratorních zvířatech i klinické pokusy na zdravých dobrovolnících prokázaly, že tyto látky nemají nežádoucí účinky benzodiazepinů, jako jsou deprese a amnézie, a při jejich podávání nevzniká závislost. Obě látky jsou také velmi účinná centrální myorelaxancia, vykazují mírný tlumivý účinek na CNS a jsou rovněž účinnými vychytavači hydroxylových radikálů. Mají silné antioxidační účinky, 1000x vyšší než alfa-tokoferol. Významný je i účinek obou látek na centrální cholinergní nervový systém. Zvyšují syntézu acetylcholinu v mozku a stimulují uvolňování tohoto neuromediátoru na synapsích. Tím by se mohla posilovat cholinergní inervace a zlepšovat kognitivní funkce stárnoucího mozku. Některé klinické studie ukazují, že magnolie a její biologicky účinné látky by mohly být bezpečnými fytofarmaky v psychofarmakologii.

 

 

Lapacho

Lapacho: čaj Inků
Lapacho (lapačo) je bylinný čaj pocházející z Jižní Ameriky, je nazýván též čaj Inků. Připravuje se z vnitřní vrstvy kůry stromu lapacho (Tabebuia serratifolia) zvaného též tawari, jehož domovinou jsou lesy Brazílie, Bolívie, Peru, severní Argentiny a Paraguaye. V oblasti And se tyto stromy dožívají stáří až 700 let a jejich kůra je ceněna v lidové medicíně nejen původních obyvatel, ale i na jiných kontinentech.

Domorodé užití zahrnuje stavy jako je malárie, anemie, respirační problémy, nachlazení, kašel, chřipka, plísňové infekce, horečka, artritida, revmatismus, je užíván proti hadímu uštknutí, špatnému krevnímu oběhu, syfilidě, vředům a rakovině. Traduje se, že droga byla z Ameriky do Evropy dovezena již Vikingy. Výčet pozitivních účinků čaje lapacho na lidské zdraví je velmi dlouhý, zatímco negativní účinky údajně nebyly nikdy pozorovány.

1. Odstraňuje z těla nečistoty a těžké kovy.

2. Normalizuje a posiluje činnost jater, ledvin a sleziny.

3. Podporuje trávení a látkovou výměnu.

4. Usmrcuje některé druhy plísní a bakterií.

5. Posiluje imunitní systém.

6. Je nápomocný při astmatu, horečnatých chorobách, zánětu průdušek a při zánětu žaludku.

7. Pomáhá léčit disharmonie výměny látek v těle (např. po chemoterapii nebo po delším užívání psychofarmak).

8. Má protinádorový účinek.

9. Zlepšuje prokrvení těla.

10. Posiluje srdce a krevní oběh.

11. Působí proti chudokrevnosti.

12. Má pozitivní vliv při léčbě leukemie.

13. Zabraňuje vytváření otoků.

14. Pomáhá odstraňovat usazeniny v cévách.

15. Podporuje normalizaci hladiny krevního cukru.

16. Má příznivý vliv na nemoci, jako je roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba a revma.

17. Uklidňuje podrážděné nervy.

18. Posiluje a normalizuje činnost pohlavních orgánů.

19. Pomáhá odstranit migrénu.

20. Pomáhá při léčbě vyrážek, ekzémů a zánětů.

21. Působí močopudně.

22. Pozitivně ovlivňuje spánek.

23. Aktivuje přirozenou funkci potních žláz.

Protože lapacho je i u nás snadno dostupné, každý má možnost jeho blahodárný účinek na lidské zdraví vyzkoušet a sám posoudit, zda výčet jeho účinků je opravdu tak široký. Lapacho už dávno není jen předmětem zájmu alternativní medicíny. O jeho léčivý potenciál se zajímá i medicína moderní, která v něm objevuje farmakologicky účinné látky s možným využitím v terapii. V 60. letech minulého století byly publikovány výsledky úspěšné léčby některých forem rakoviny, což velmi urychlilo farmakologický výzkum této rostliny. Protirakovinný účinek čaje Inků je přičítán naftochinonům, derivátům lapacholu, které byly nalezeny ve dřevě, ale zejména vnitřní části kůry (lýku) tohoto jihoamerického stromu. Samotný lapachol vykazuje protirakovinné, protizánětlivé účinky, působí rovněž proti bakteriím a plísním a je toxický pro měkkýše a trypanosomy. Trypanosomy jsou parazitičtí prvoci a Trypanosoma brucei je původcem spavé nemoci.

Trocha vědy

Protirakovinné účinky lapacha byly původně přisuzovány lapacholu, ale ukázalo se, že podobné účinky mají také oba lapachony. Všechny tyto látky lze po chemické stránce zařadit mezi naftochinony. Výzkum posledních let ukázal, jakým mechanismem působí lapachol a jeho deriváty na rakovinnou buňku. Významným účinkem těchto látek je inhibice enzymů zvaných DNA – topoizomerázy. Topoizomerázy jsou enzymy, které odvíjí DNA z rigidní struktury chromozomu, protože pouze „uvolněnou“ DNA je buňka schopná využít jako genetickou informaci pro syntézu proteinů. Tím, že β-lapachon inhibuje topoizomerázu I, DNA se neuvolňuje a nedochází k syntéze bílkovin. Následkem toho buňka zastavuje dělení a růst. Protože rakovinné buňky rostou a reprodukují se mnohem rychleji než běžné buňky somatické, jsou mnohem vnímavější k inhibičnímu účinku β-lapachonu na topoizomerázu I. Lapachol a β-lapachon, podobně jako některé další inhibitory topoizomerázy I a II, jsou účinné u několika typů rakoviny včetně rakoviny plic, hrudníku, prostaty a také melanomů, a předpokládá se, že by mohly najít uplatnění také jako léčiva při artritidě. β-lapachon je dnes pokládán za významnější léčivý prostředek než lapachol, ale jeho použití v humánní medicíně je silně omezeno jeho vysokou toxicitou. Snahou výzkumníků je proto snížit toxicitu β-lapachonu vhodnou chemickou obměnou jeho molekuly. Takovou látkou je např. 3-allyl-β-lapachon nebo některé nově syntetizované 3-arylamino- a 3-alkoxy-nor-β-lapachony. Podobně jako u rakovinných buněk, zasahuje β-lapachon také do replikace virů, a to i HIV1 viru, který způsobuje AIDS, a tím zpomaluje postup choroby.

 

 

Lapačo červené

V Brazílii mu domorodí obyvatelé říkají taheebo neboli mravenčí dřevo. Když totiž odumře, v kmeni se rádi zabydlí mravenci. Jeho dřevo je hodně tvrdé a Inkové ho využívali k výrobě luků. To ale zdaleka není jediný účel, k němuž se lapačo využívá.

Rozšíření: Strom kvete od prosince do února a v tomto období vyniká svojí neobyčejnou krásou. Roste na rozsáhlých územích Jižní a Střední Ameriky.

Zjištěné obsahové látky: Zejména alkaloidy a naftochinony-lapachol, lapachon a jejich deriváty, dále flavonoidy, quercetin, kyselina hydroxibenzoová, saponiny, přírodní antimykotika, vápník, selen a železo v organické formě.

 

 

Achyrocline satureioides

Achyrocline satureioides je významná léčivá bylina, kterou od nepaměti využívali indiáni Jižní Ameriky. Roste v Paraguayi, Uraguayi, Argentině a Brazílii. Používá se zejména jako čaj s antibakteriálním a antivirovým účinkem, dále na trávení, při toxinech v krvi a při narušeném centrálním nervovém systému, na uklidnění a plicní choroby. Její účinky jsou opravdu širokospektrální. Již si zasloužila nemalou pozornost různých vědeckých týmů celého světa.

Podívejme se na jednu ze zajímavých studií. Jejím cílem bylo zjistit, zda si výtažek z rostliny poradí s kmeny stafylokoků, které způsobují řadu závažných onemocnění. Produkují různé toxiny, zapříčiňují záněty ve vrchní vrstvě kůže, způsobují akné. U osmnácti pacientů s akné lézemi byl izolován stafylokok a následně určeny jeho kmeny. Studie prokázala, že odvar z rostliny dokázal inhibovat 95 % všech kmenů stafylokoka. Účinné látky nejen zamezily množení nebezpečného bakteriálního kmenu, ale současně dokázaly stimulovat lidský imunitní systém.

Použití při jaterních hepatitidách

Kvercetin a jeho deriváty, kyseliny kávová, chlorogenová, isochlorogenová, jsou látky s antivirovým a antibakteriálním účinkem. Brazilská studie na laboratorních potkanech prokázala vysoký ochranný efekt na játra a současně značný antioxidační účinek, který brání poškození DNA buněk. Pro tyto významné efekty se využívá a má velkou budoucnost při terapii jaterních chorob.

Sám jsem onemocněl hepatitidou. A tak jsem připravil univerzální podpůrný systém při infekci hepatitidou. Systém: 3x 2 kapsle Deviral, 3x 9 kapek Sagradin, 3x 4 kapky Baktevir a čaj, který je opravdu důležitý – skládá se z jednoho dílu Achyrocline satureioides a jednoho dílu Maytenus ilicifolia. Pijeme jej po celou dobu terapie. Příprava čaje: jednu vrchovatou lžíci Maytenus a jednu Achyrocline vložte do půl litru vody. (Pokud máte k dispozici „mrtvou vodu“ stupeň číslo dva, kterou vám připraví vodní ionizátor Rettin, jejž pro vás Diochi exkluzivně dováží, příznivý efekt tím ještě zesílíte. Sama tato voda má silný antibakteriální a antivirový účinek.) Směs krátce převaříme, necháme 15–25 minut stát, pak scedíme a popíjíme během dne. Snažte se vypít aspoň litr a půl za den. Na to, jak byly mé jaterní testy v akutní fázi žloutenky vysoké, již za 7 dní byly hodnoty poloviční a za 10 dní byla hospitalizace ukončena.

Není rovněž bez zajímavosti, že jedna argentinská studie prokázala cytotoxickou aktivitu na buňky rakoviny jater. To je velmi dobrý poznatek, neboť některé typy hepatitid mohou přejít do chronického stadia (zejména u hepatitidy C je to téměř pravidlem), a následně se může stav poškození jater vyvinout až do cirhózy nebo rakoviny.

Biologická aktivita a doložený klinický výzkum

Ve studiích na potkanech bylo prokázáno, že Achyrocline má protizánětlivý účinek, relaxuje gastrointestinální hladké svalstvo a mírní bolest, a to i při zevním použití ve formě obkladů a koupelí. To může vysvětlovat, proč se Achyrocline od nepaměti využívala pro mnoho typů bolestí: zažívací potíže, menstruační křeče, astma. Achyrocline působí také proti bakteriím salmonely. To by mohlo vysvětlovat, proč byla v historii doporučována při úplavici, průjmu a střevních infekcích. Je také prokázáno, že podporuje vylučování a odtok žluče ze žlučníku. Přispívá k ochraně a proti poškození jater a ke snížení hladiny jaterních enzymů. Opět to dokazuje správnost jejího tradičního využití pro různá onemocnění jater a žlučníku. Některé z in vitro testů prokázaly, že její antioxidační účinky zasahují do degenerativních procesů arteriosklerózy (snižuje srážlivost krve, hladinu krevních tuků a čistí krev). V Jižní Americe se Achyrocline tradičně používá při léčbě diabetu. Vodní extrakt z celé rostliny snižuje hladinu cukru v krvi a byl prokázán účinek při diabetu 2. typu. Za tento účinek je odpovědný ve vodě rozpustný betaglukan achyrofuran. Další výzkum se soustředil na prokázání účinků protirakovinných, antivirových a imunostimulačních. Byly udělány první testy, které takovéto vlastnosti předpovídaly. V polovině roku 1990 byly tyto účinky potvrzeny dvěma samostatnými výzkumnými skupinami. Následující podrobný výzkum prokázal, že Achyrocline potlačuje růst nádorových buněk in vitro. Další výzkumné skupiny dokázaly, že výtažek z květů Achyrocline inhibuje in vitro růst rakovinných buněk o 67 %. Již v roce 1980 němečtí vědci prokázali, že celá rostlina obsahuje látky, které dokážou stimulovat imunitní systém jak u myší, tak u lidí. V roce 1996 výzkumníci v Texasu potvrdili in vitro antivirové vlastnosti proti množení viru HIV.

Upozornění

Alkoholové nebo vodní výtažky nejsou toxické ani pro zvířata, ani pro lidi. Nicméně byly pozorovány interakce při injekčním podání současně s barbituráty. Zde je nutno podotknout, že kdo užívá léky tohoto typu, by měl počítat s možným zesílením působení léčiva při současném užívání s Achyrocline. Stejně by si měli i diabetici častěji hlídat hladinu cukru v krvi, aby nedošlo k jejímu rychlému snížení.

 

 

Levandule lékařská

 

S vůní levandule…
Levanduli mám ráda nejen pro její charakteristickou příjemnou vůni a uklidňující účinky, ale také si velmi ráda prohlédnu obrázky z míst, kde se levandule pěstuje. Jen tak se alespoň na chvíli zasnít nad fotografiemi pořízenými někde v západním Středomoří nebo ještě lépe přímo v Provence. Fialové pruhy levandulových polí, v pozadí typické francouzské venkovské usedlosti nebo případně bílé vápencové skály… Na romantiku prožitou na těchto místech se určitě nezapomíná.

Levandule je pro Středoevropany bylina exotická, ale v poslední době máme možnost spatřit levandulová pole i u nás, a když ne, pak třeba máme alespoň malá „políčka“ na svých zahrádkách. Název Lavandula pochází z latinského slova lavare = mýti se nebo omývati.

Bylina pochází z Persie, dále z oblastí na jih do tropické Afriky a jihovýchod do Indie. Používali ji staří Řekové, Římané i Keltové, přidávali ji do koupele pro její léčivé vlastnosti a uklidňující vůni. Vonička levandule byla používána jako ochrana před nakažením morem a k léčení bolestí, pohmožděnin a popálenin. V příbytcích sloužila k odpuzování molů a levandulový olej jako dnešní deodorant. Ve středověku byla hojně používána a pěstována hlavně v klášterních zahradách. Jedna z prvních zmínek o pěstování levandule ve Francii pochází z roku 1371. Byla součástí bylinkových zahrad apatykářů. Na slavné univerzitě v Montpellier byla sepsána jedna z prvních vědeckých prací o léčivých účincích levandule. V 16. století se v Provence z levandule začal extrahovat esenciální olej, v 18. století pak byla společně s dalšími bylinami použita k léčení moru. Spotřeba levandule vzrostla v 19. století s rozvojem kosmetického průmyslu a výroby parfémů. Do té doby byla sklízena na svých přirozených divokých stanovištích. Aby jí byl dostatek, začala vznikat první levandulová pole. I po staletích je velmi oblíbenou rostlinou. Levandule je krásná po celý rok a prochází různým zabarvením.Na jaře září jemnou zelenou, v létě obdivujeme drobné květy pro jejich fialovou, modrou a někdy růžovou i bílou barvu, po sklizni a přes zimu pak má zabarvení šedozelené.

Polokeřík je trsnatě větvený a vysoký až 60 cm. Listy má přisedlé, čárkovité a na okrajích podhrnuté.

Levanduli vyhovuje slunné stanoviště.

Líbí se jí obzvláště vápenatá půda.

Kvete v červenci až srpnu a užívá se květ a nať.

Nejcennější je olej získaný z levandule lékařské, z 1 ha levandulového pole se vyrobí přibližně 15 kg oleje. Nejkvalitnější esenciální olej je pouze z pravé levandule, jeho kvalita se sleduje a (podobně jako u vína) jeho původ je kontrolován. Mezi největší pěstitele dnes patří Francie, Španělsko, Bulharsko, Čína, Rusko a Austrálie.

Účinky

Léčivé látky mají mírně tlumivý účinek na ústřední nervstvo, potlačují růst bakterií, snižují krevní tlak. Osvědčují se při křečích žaludku, upravují střevní činnost, působí mírně diureticky. Využívají se ve farmaceutickém průmyslu k výrobě sedativ a spasmolytik. Silice slouží jako přísada do antirevmatických mazání.

 

Martina Šindýlková

Ing. Martina Šindýlková vystudovala Stavební fakultu VUT v Brně a krátce působila jako statik, dnes je maminkou pěti dětí. Svoji lásku a péči dává nejen jim, ale dalším potřebným ve svém okolí. Pracuje jako tazatelka společnosti zabývající se průzkumem veřejného mínění. Radost jí dělají nejen děti, ale i účinkování ve sboru Kdur v Kuřimi. Díky povinnostem a životním peripetiím nabrala 25 kg, pociťuje únavu a říká, že je na čase něco s tím udělat.

// EOF