Regenerace ve sféře Diochi

Při práci s lidmi s nadváhou jsem si všimla, že většina těchto lidí pociťuje hlubokou vnitřní potřebu bezpečí. Tito lidé před svými emocemi utíkají a hledají si pro ně výmluvy. Žijí v zajetí svého vnitřního světa nejistoty a mnoho z nich se bolestivým přiznáním vyhýbá. Hodně z nich si těchto vytěsněných vnitřních zranění ani nejsou vědomi.

Dalším z velkých důvodů nadváhy je zapírání sebe sama, což je stav popírání toho, co skutečně chceme a kdo skutečně jsme. Tito lidé raději než aby si plnili své sny a své tužby, dávají přednost jiným, starají se, pečují o ostatní a sami sebe zanedbávají ve falešném předsudku, že jsou „hodní" že tolik myslí na druhé. Je to falešné, protože jen těžko si umí říct, co chtějí a vyjádřit své emoce a pocity, a proto je zajídají.
Mnoho lidí s nadváhou má pocit, že si to, po čem touží, nezaslouží. A proto trestají sami sebe tím, že si něco odpírají. Na základě nějakého přesvědčení si zakazují něco, co chtějí nebo potřebují a kvůli tomu potom cítí silný tlak vnitřního nedostatku a hladu, že je jejich tělo nuceno „zásobovat", protože se stále vnitřně něčeho nedostává. Je to většinou nedostatek lásky, uznání, přijetí.

Co s tím?
Základem je přijetí odpovědnosti za danou situaci, že do stavu, ve kterém se nachází naše tělo, si můžeme jen my sami. Nikdo jiný. Smíření se se svým tělem a začít mít ho rád. Jedině ze stavu spokojenosti lze vytvářet další spokojenost. Z pocitu nedostatku se tvoří jen další nedostatek.
Je tedy zapotřebí být k sobě upřímní a podívat se pravdě do očí. Nízké sebevědomí, neschopnost přijmout své tělo, mít se rád, potlačování emocí a emoční přetlak, pocit, že nemůžeme ukázat, kdo doopravdy jsme, hledání lásky a naplnění s přesvědčením, že se nám jí stejně nedostane, vede k nahrazování těchto nedostatků jídlem.
Opravdové hubnutí přichází, když máte rádi sami sebe a když se cítíte dobře. Vzpomeňte si, jak se hezky hubne, když jste zamilovaní. Lidská mysl vytvoří iluzi, že jsme láskyplní, láskyhodní a člověk se pak nemusí „plnit jídlem". Jestliže si toto přesvědčení, budete schopni sami sobě vytvořit, pak i hubnutí půjde samo.
A jsme zase u mozku a jeho způsobu myšlení. Změňte svá vnitřní přesvědčení, že jste láskyhodní, přijměte své tělo, že je to váš chrám na cestě životem a začněte se k němu tak i chovat. Přestaňte soudit sami sebe a své okolí. Uvidíte, jak se zlepší vaše prožívání života i těla a jak pokvetou vaše vztahy.

Krásné jaro
Bc. Květa Exnerová
www.vedomehubnuti.cz

Nanobakterie: konec jedné domněnky?

„Dnes k nám kámen 84001 promlouvá přes všechny ty miliardy let a miliony mil. Hovoří o možnosti života. Jestliže bude tento objev potvrzen, bude to jistě nejúžasnější pohled do našeho vesmíru, jaký se kdy vědě odkryl.“ Prezident USA Bill Clinton (1996)

Není běžné začínat článek o vědeckých objevech nadšeným výrokem státníka, ale tehdy, roku 1996, byl americký prezident stejně u vytržení jako vědci z NASA. Ti totiž ohlásili, že v meteoritu ALH84001 (tak byl přesně označen) nalezeném v Antarktidě a starém zhruba 4,5 miliardy let našli zkamenělé útvary, které snad mohly být nesmírně malými mikroorganismy, bakteriemi. Pozoruhodnost nálezu nebyla jen v jeho stáří, ale především v tom, že nade vší pochybnost k nám přiletěl z Marsu, což naznačovalo, že se život kdysi formoval i na rudé planetě. Záhadné struktury na bázi uhličitanů a sulfidů, mimo jiné hořčíku a železa, se opravdu svým tvarem podobaly bakteriím, jen byly příliš malé na to, aby se do nich vešlo všechno, co je nezbytné k rozmnožování, mimo jiné DNA. Historii zkrátíme – po čase se ukázalo, že radost byla předčasná: byly to anorganické struktury, které neměly se životem nic společného.

Protože byly velmi malé, bude vhodné vydat se nejprve do mikroskopického světa, kde se velikost neměří na metry, ale na jejich miliardtiny, nanometry (zkratka nm, 10-9 metru). Předpona nano- je dnes v kurzu, takže připomeňme, že vznikla mírným přeformováním latinského nānus, trpaslík, pocházejícího z řeckého nanos, ve stejném významu. Dříve než u bakterií v titulku se toto slovo objevilo například v medicíně jako nanismus čili trpaslictví, porucha růstu způsobená nedostatkem růstového hormonu.

My se však vydáme do světa, kde je skutečným obrem i pouhá červená krvinka. Prion, spojovaný s neblaze proslulou „nemocí šílených krav“, má rozměr asi 13 nm, ale to je jen větší molekula. Buněčná struktura, ribozom, měří přibližně 20 nm, a jen o málo větší, asi 23 nm, je nejmenší dosud známý virus, Parvovirus, vyvolávající onemocnění psů končící často uhynutím, a soudí se, že je příčinou takzvané „páté nemoci“ u dětí. Naopak největším virem je Mimivirus objevený roku 1992 v měňavkách; jeho velikost se udává 400, jindy dokonce 800 nm. Označení vychází z anglického slova mimic použitého ve smyslu „napodobovat“, v tomto případě svou velikostí bakterie. Domnělé bakterie ALH84001 jsou protáhlé, dlouhé kolem 380 nm, zatímco nejmenší známé živé organismy jsou bakterie rodu Mycoplasma, kulovité, o průměru zhruba 200 nm. Některé způsobují závažná onemocnění, například zápal plic. Jsou zajímavé tím, že nemají vyvinutou buněčnou stěnu. Největší bakterií je Staphylococcus aureus, rovněž kulovitý, o průměru 600 nm, původce řady nemocí. Přehlídku těchto trpaslíků ukončíme slíbeným obrem, lidskou červenou krvinkou, jejíž průměr se pohybuje kolem 7000 nm. Můžeme se vrátit do minulosti, nikoli však k meteoritu z Marsu. Tenhle objev čehosi jako bakterií totiž nebyl první. Měl předchůdce, jemuž nebyla věnována taková pozornost, možná také proto, že nepřiletěl z vesmíru.

Objevy nanobakterií

V roce 1993 zkoumal americký badatel dr. Robert J. Folk (University of Texas) horniny, které shromáždil při svém studiu horkých pramenů v italském Viterbu. Byl to právě tento vědec, jenž tehdy ohlásil objev „nannobakterií“ (není to chyba tisku, psal je se dvěma „n“), kulovitých útvarů opravdu připomínajících zkamenělé bakterie. Zdálo se, že původně měly dokonce buněčnou stěnu, a dalo se soudit na jakési stopy vnitřní struktury. Jen byly na bakterie příliš malé – jejich průměr se pohyboval od 10 do 200 nm. Tyto záhadné útvary nalezl dr. Folk v geologických vrstvách odpovídajících paleozoiku (doba před 542 až 215 miliony let) a mezozoiku (251 až 65,5) a posléze usoudil, že by to mohly skutečně být jakési primitivní mikroorganismy, které zpracovávaly jak organické, tak anorganické látky, a za nesmírně dlouhá období vytvořily geologické vrstvy, v nichž se samy zachovaly. Myšlenka to byla nepochybně atraktivní, leč mylná. Víme, že nebyl se svým omylem osamocen; měl již zmíněné pokračovatele v americké NASA s meteoritem ALH84001. Není však vůbec namístě tyto vědce kritizovat. Výzkum probíhal na úrovni doby a se znalostmi živé hmoty, jaké byly k dispozici. A přiznejme si, jaké znalosti máme dnes? Nepochybně větší, ale jsme nesmírně daleko od toho, vědět vše. Pokud to budeme kdy vědět.

Ve skutečnosti duo dr. Folk a odborníci z NASA rozvířilo zásadní a velmi záslužnou vědeckou diskusi týkající se otázky, jaký může být nejmenší rozměr živých organismů. Kritici poukazovali na to, že podivné nálezy byly klasifikovány jako pozůstatky někdejších primitivních organismů jen na základě tvaru, a navíc přidávali mnohem podstatnější argument, že klíčové buněčné organely měří řádově dvacet nanometrů, takže by se do nejmenších „nannobakterií“ dr. Folka prostě nevešly. Tyto mikroorganismy by tak nebyly vybaveny k životu. Alespoň ne k takovému, jaký si představujeme. A právě když tyto diskuse vrcholily, přihlásili se další vědci. Dr. E. Olavi Kajander a dr. Neva Çiftçioğlu z univerzity ve finském Kuopiu ohlásili důkaz, že nanobakterie existují jako živí jedinci. O co šlo? Tito vědci začali zkoumat jakési záhadné kontaminanty, které nalézali v živné půdě buněčných kultur. Výzkum zahájili poté, když zjistili, že jim jakési nesmírně malé částice poškozují pěstované buňky, obrazně řečeno, jako by ty buňky „onemocněly“. Podivné bylo, že neznámé částice odolávaly běžným postupům sterilizace teplem, případně detergenty, a nedaly se odstranit ani přidáním různých antibiotik. V elektronovém mikroskopu to byla kulovitá tělíska, jejichž průměr kolísal mezi 50 a 500 nanometry. Navíc se velmi podobaly „nannobakteriím“ dr. Folka. Vědecký výzkum se někdy opravdu dostává do situace, kdy můžeme mít dojem, že jde o vědeckofantastický žánr – záhadné mikroorganismy, zdánlivě nezničitelné.

Přesvědčení, že to jsou opravdu jakési živé jednotky, ještě zesílilo, když v nich finští badatelé prokázali přítomnost nukleových kyselin a bílkovin. Dokonce se podařilo DNA sekvenovat, předpokládané bakterii se dostalo pojmenování Nanobacterium sanguineum a byla zařazena do skupiny zahrnující rody Brucella a Bartonella. První z nich způsobuje vážné onemocnění skotu, druhý pak onemocnění přenášené klíšťaty především z koček a psů na člověka. Naštěstí je vzácné, leč průběh může být vážný. Záhadné Nanobacterium jako by opravdu žilo, protože, jak se ukazovalo, dokázalo měnit tvar a postupně se z kuliček vytvářel jakýsi povlak, film a shluky hmoty obsahující minerály. K těm se dostaneme později. Teď bylo podstatné další zjištění, které finské vědce překvapilo – záhadné útvary našli v tělesných tekutinách, v krvi, slinách a moči zvířat i člověka. Z toho usoudili, že tyto mikroorganismy mohou být příčinou různých onemocnění, kdy se vytvářejí mineralizované struktury, například ledvinové kameny. Později k tomu přidali některé druhy rakoviny, aterosklerózu či degenerativní kloubní onemocnění.

To byla jedna oblast závěrů tohoto výzkumu. Druhá se týkala úvah o tom, že by se právě přes takové podivné bakterie možná dalo hledat vysvětlení vzniku života. Na druhé straně však například dr. Jack Maniloff z lékařského centra univerzity v americkém Rochesteru suše prohlásil, že tento objev je „studenou fúzí mikrobiologie“. To je dnes okřídlené rčení ve vědeckých kruzích označující blamáž. Studená jaderná fúze je jaderná reakce, při níž dochází k fúzi atomárních jader za nízkých teplot, i pokojových, přičemž se uvolňuje značné množství energie. Roku 1989 američtí chemici Stanley Pons a Martin Fleischmann oznámili, že se jim tato reakce povedla, ovšem pozdější studie prokázaly, že za daných podmínek k fúzi nedochází, a práce obou vědců se stala proslulým omylem.

Mnoho vědců však skepsi dr. Maniloffa nesdílelo, zvlášť když roku 2004 oznámil tým z americké Mayo Clinic (hlavní sídlo v Rochesteru, USA), že nalezl nanobakterie ve vzorcích zvápenatěných tepen, a tyto bakterie nejen, že obsahovaly DNA, ale údajně vytvářely RNA, což by znamenalo, že dokážou syntetizovat i bílkoviny. Není divu, že se vynořila úvaha o jejich možné souvislosti s nemocí šílených krav, jakož i s dalšími chorobami. Nová hrozba byla na obzoru a s ní se objevila jako první firma Nanobac OY založená finskými objeviteli těchto mikroorganismů. Šlo o výrobu diagnostických přípravků, jimiž by bylo možné odhalit nákazu nanobakteriemi. To byl další směr vývoje. Současně pokračoval výzkum. Abychom nahlédli za jeho kulisy, musíme se vrátit k minerálům v nanobakteriích, a také k chemii bílkovin.

Umělé nanobakterie

Když byly zkoumány minerály obsažené v předpokládaných nanobakteriích, ukázalo se, že jde především o apatit, což je fosforečnan vápenatý (ve skutečnosti je správnější hovořit o hydroxyapatitu, ale zkrátíme si to), a kalcit, uhličitan vápenatý. Tyto soli se běžně vyskytují v krystalické formě, přičemž obě se podílejí na struktuře kostí. Jako všechny soli, i tyto jsou tvořeny dvěma opačně elektricky nabitými částmi, totiž kladně nabitým kationtem vápenatým, zatímco druhá složka, anion, ať fosforečný nebo uhličitanový, je záporně nabitý. Ve vodě, při rozpouštění, se kationty a anionty oddělí a jsou samostatné. Teď k bílkovinám. Jsou to složité struktury, do jejichž detailů se nebudeme pouštět; stačí nám fakt, že v těchto komplikovaných a velkých molekulách jsou vždy malé struktury, které jsou kladně, nebo záporně nabité. Z fyziky víme, že se opačné elektrické náboje přitahují, takže je nasnadě myšlenka, že záporná struktura na molekule bílkoviny bude elektricky přitahovat kladně nabité vápenaté kationty, kladná pak záporné anionty, třeba fosforečné. To je proces důvěrně známý v chemii bílkovin a odborně se mu říká „interakce bílkovin“. Přitom nevzniká pevná chemická vazba, ale partneři opačného náboje jsou k sobě poutáni mnohem slaběji než třeba atomy vodíku a kyslíku v molekule vody. Takže „interakce“ je velmi slabá, nicméně stačí k tomu, aby bílkovina za vhodných podmínek nějaké ionty navázala a za jiných je zas uvolnila. Na tom, velmi zjednodušeně, spočívá transport solí v organismu. V krevním séru je nejvíce albuminu, který je znám tím, že velmi ochotně interaguje doslova se vším možným, a vcelku důstojným partnerem je mu také A-fetuin.

Tyto znalosti, výzkum interakcí bílkovin začal v polovině minulého století, měli také dr. John D. Young z Čchang Gung University na Tchajwanu a jeho doktorand Jan Martel. Oba napadlo, že by se mohli pokusit vytvořit nanobakterie z anorganických sloučenin. Vyšli z toho, že jak apatit, tak vápenec tvoří za normálních podmínek jednoznačně strukturované krystaly. A co zkusit přidat k nim nějakou bílkovinu, přičemž se samozřejmě nabízely obě výše zmíněné – albumin a A-fetuin? Vápenaté a fosforečné ionty začnou samozřejmě při dostatečné koncentraci v roztoku vytvářet krystaly, ale ukázalo se, že v přítomnosti bílkoviny to není tak jednoznačné. Bílkovina totiž, jak řečeno, interaguje s oběma druhy iontů, a k překvapení obou vědců místo toho, aby vznikal očekávaný krystalický apatit, začala se tvořit amorfní, tedy nekrystalická kulovitá tělíska složená z bílkoviny s navázanými anorganickými ionty. To se odehrávalo v klasické živné půdě, kde se pěstují bakterie.

Další proces byl neméně zajímavý – částice pořád rostly, byly kulovité, přičemž se ukázalo, že se do nich dokážou zabudovat nejrůznější sloučeniny, které byly přidány, tedy například sacharidy, lipidy, a také DNA a RNA. Vznikající kulička byla vrstevnatá, přičemž se v ní střídaly vrstvy anorganických solí a organických sloučenin. Poté nastal moment, kdy už přítomné bílkoviny nedokázaly interagovat s anorganickými ionty, prostě je neměly kam navázat, protože všechna místa, kde to bylo možné, byla už takovými ionty obsazena. V tomto okamžiku začala převládat krystalizace. Na povrchu kuliček se konečně objevily typické krystalky apatitu a v poslední fázi se kuličky začaly spojovat, přičemž se na dně kultivační misky tvořila souvislá vrstva, na vnějším povrchu krystalická. Byl to prakticky přesně stejný obraz, jaký se naskýtal vědcům soudícím, že mají co činit s živými organismy. Souhlasila i velikost oněch kuliček.

Představa nanobakterií se rozplynula po vcelku jednoduchém pokusu. Byla to jedna ze slepých uliček, z porážek vědy? Slepou uličkou byla domněnka, že jde o mikroorganismy. Finské vědce svedlo na scestí to, že domnělé bakterie reagovaly na protilátky. Ovšem ve skutečnosti to byla jen reakce právě na albumin a fetuin. Použité protilátky ve skutečnosti reagovaly na tyto dvě bílkoviny hovězího původu, protože k výrobě živných půd se často používá krevní sérum hovězích zárodků, takže se zmíněné bílkoviny zabudovávaly do vznikajících kuliček.

Co dál?

Tím však dosavadní historie domnělých nanobakterií zdaleka nekončí; naopak, otevírá se nová stránka výzkumu. Bakterie byl omyl, podivné nanostruktury v živých organismech jsou nesporný fakt. Kde se berou a proč? Zatím můžeme hovořit o hypotéze, byť velmi pravděpodobné. Jak napsali tchajwanští vědci: „Věříme, že částice podobající se nanobakteriím vznikají přirozeným procesem, který normálně chrání organismus před nechtěnou tvorbou krystalů, ale za jistých podmínek může vést k tvorbě takových částic.“ Tuto hypotézu můžeme zjednodušeně rozebrat. V živých organismech, teď uvažujme lidský, jsou vždy anorganické ionty, mimo jiné i ty, které jsme uvedli, přičemž absolvují neustálý koloběh. Vždyť jen naše kosti se neustále obnovují; u zdravého jedince je rychlost odbourávání kostní tkáně stejná jako její tvorby. Ovšem nezbytné anorganické ionty se musejí transportovat, a tím jsme například u albuminu.

Teď si vzpomeňme, že vědci pozorovali, že v přítomnosti bílkoviny vzniká agregát, kulička, v níž ale sůl, apatit či vápenec nejsou krystalické. Odborníci nyní soudí, že vznik nanočástic je ve skutečnosti obrana organismu tehdy, když by hrozil z nějakého důvodu vznik krystalků zmíněných solí. Pak některé bílkoviny začnou vázat tyto soli ve větším množství, vznikají amorfní nanočástice, a tím se zabrání tvorbě samostatných krystalků. Jestliže je tento přirozený proces narušen, neptejme se na příčiny, to je jiná otázka, tento mechanismus nestačí, bílkoviny nedokážou navázat nadbytečné soli, a ty se začnou vylučovat jako krystalky, což se navenek projevuje například vápenatěním tepen či usazováním solí v kloubech.

Po peripetiích, kde nebyla nouze o omyly, se tak možná podařilo (zdůrazněme „možná“) přijít na stopu mechanismu, jímž organismus reguluje koncentraci solí především v různých tělních tekutinách. Někteří vědci soudí, že je to proces mnohem obecnější a začínají pro tyto nanostruktury, v nichž mohou být zabudovány nejrůznější ionty, razit termín „bion“. Je jím označována nanočástice různých velikostí a tvarů složená z organických sloučenin, především z bílkovin, ale může obsahovat jakékoli další, a z různých anorganických iontů. Dosavadní osud domnělých nanobakterií je tak znamenitým obrazem toho, jak složitými cestami se někdy věda ubírá. Teď je třeba potvrdit právě naznačenou hypotézu a hledat, co dál. Nemoci, které se zdají souviset s podivnými nanočásticemi či bionty, jsou totiž vesměs závažné.

uveřejněno v časopise Sféra, vydání 07/2010

„Tak kdypak už se pokusíte o miminko?“ Tuto větu slýchala Monika v posledním roce skoro na každé návštěvě. Po svatbě s Lukášem se obecně předpokládalo, že brzy budou mít potomka, protože každý věděl, jak Monika, zdravotní sestra, děti miluje.

A jí se tak těžko vysvětluje, že se už několik měsíců o dítě pokouší a pořád nic. Na gynekologii u ní bylo všechno v pořádku, paní doktorka pořád, že to chce čas a že na asistovanou reprodukci je ještě brzy. Potom se u Lukáše ukázalo, že má velmi málo spermií a tak už začali pomýšlet i na umělé oplodnění...a tak Monika každou další menstruaci tajně opláče, protože Lukáš už je na její stesky pomalu alergický.

V tomto stavu se paní Monika dostala do mé provozovny, kam ji poslala její kamarádka, které jsem při problému s otěhotněním před časem pomohl. Když mi Monika s nadějí v hlase volala, že po mém zásahu kamarádka otěhotněla a ona chce taky, neodpustil jsem si rádoby vtipnou poznámku, že to zařídím :-). Nakonec – vlastně ke vzniku života stačí jedna jediná spermie, ne ?

Stará pravda, že za vším je především psychika, tedy emocionální stav, často na podvědomé úrovni, se potvrdila i tentokrát. Při úvodním rozhovoru s Monikou jsme přišli na to, co při problémech s otěhotněním a vůbec při každém zdravotním problému řeší skoro každý - staré programy, stres, pracovní a psychické vytížení.... Ukázalo se, že Monika je ovlivněna programem z dětství, kdy jí matka často říkala věty typu – to nedělej, na to nemáš apod. A ona se mamince snažila dokázat, že je schopná, vystudovala zdravotní školu a dál se v nemocnici zaměřila na budování kariéry. Je velice pracovně vytížená, práce ji baví, ale rodině by dala přednost. A protože to nejde tak rychle, jak by si představovala, má strach, aby se to vůbec povedlo, což její psychice rozhodně neprospívá. A lékaři ji vlastně v tom strachu ještě udržují, každá návštěva u lékaře v ní vzbuzuje další a další stres. Zkrátka obvyklý „scénář“, s něčím takovým se ve své poradně setkávám poměrně často, jen ty konkrétní psychické příčiny mohou být trochu jiné. Někdy při problémech s otěhotněním „vytáhneme“ na povrch program typu – teď si dítě nemůžeme dovolit, až vybudujeme kariéru, dům atd atd. A až se toto všechno vybuduje, najednou to nejde.
Zkrátka vlastní chybný program může být jakýkoliv, ale vždy je někde hluboko pod tím strach a bloky vzniklé ve vztahu s rodiči, prarodiči nebo dokonce s partnerem.

Když jsem Moniku vyslechl, řekl jsem jí, ať zapomene na to, že to nejde a pustil jsem se do práce.

Nejdříve jsem provedl reflexní diagnostiku.
V těchto případech většinou dochází k oslabení dráhy ledvin a žaludku, což způsobí chlad v oblasti pánve. Tento stav nadále zapříčiní stáhnutí ohybačů a tím dále napětí dráhy močového měchýře, která ovlivňuje celé kosterní svalstvo. Oslabením ledvin (ledviny = strach, stáhnutí) dojde ke stažení a tím zmenšení průchodnosti vejcovodů. A nakonec tento stav, nepřirozený a nežádoucí pro organismus, způsobí další psychickou zátěž a už se roztáčí bludný kruh. Také u Moniky jsem diagnostikoval tento problém a navíc nevyvážený hormonální a minerální systém.

Takže jsem provedl pomocí vlastní, více než 20tiletou praxí vytvořenou technikou, odblokování pánevního dna a masáž celého kosterního systému a nasadil jsem kapky Estrozin k úpravě hormonálního systému, Diocel biominerál pro vyladění ledvin a doplnění minerálů a Levamin – vynikající životabudič a zároveň harmonizér. Dále jsem Monice doporučil čaj Achyrocline, který působí mj. na uvolnění kosterního svalstva a harmonizaci menstruačního cyklu a také pomáhá zbavit se napětí, stresu a strachu.

Na závěr jsem Moniku naučil pár hmatů z reflexologie – tyto hmaty si může provádět sama každý den, ale nejpříjemnější je samozřejmě provádět reflexní masáž ve dvojici, nakonec její manžel se může o zplození potomka zasloužit i jinak, ne :-)? A co přesně jsem jí poradil ?

POSTUP:

Nejdříve uvolníme – promasírujeme na noze celou nártní oblast, která ovlivňuje reflexně mj. meridián ledvin, močového měchýře, jater a také zvláštní dráhy degenerace a alergie.
Dále promasírujeme krouživým pohybem hlezenní kloub, který ovlivňuje pánevní dno. Kotník je také akupresurní oblast pro močový měchýř a ledviny.
Na závěr provedeme tzv. houpací hmat – chytneme chodidlo oběma dlaněmi z obou stran a protřepeme, „pohoupáme“,jako kdyby chodidlo bylo těsto, ze kterého chceme vytvořit válec.
Jedná se o jednoduché úkony, které při správném provádění umí způsobit velkou změnu v organismu. Reflexní technika je příjemná, účinná a může se ji naučit každý.

A výsledek ? Asi tušíte sami, není to dlouho, co její syn Lukášek oslavil své první narozeniny. Nedávno mi zavolala a sdělila, že se potřebuje objednat na masáž, protože chtějí pro Lukáška sourozence :-).

I v naší malé zemičce můžeme najít magická místa. Nedostavěné torzo gotického chrámu sv. Panny Marie v Panenském Týnci je místem popravdě romantickým a dle senzibilů také nabitým silnou pozitivní energií. Cítí ji tam snad úplně každý včetně těch, kteří nikdy na takových místech mravenčení, teplo či husí kůži nezažili.  

Samotný Panenský Týnec je městečko se zhruba pěti sty stálými obyvateli. Leží v oblasti, která byla podle archeologických nálezů osídlená v prehistorických dobách Germány. Název Týn pochází ze starokeltského Taun popisující místo ohrazené kůly. Přívlastek „Panenský“ souvisí s panenským řádem Klarisek, které v místním klášteře pobývaly. Ten najdete hned vedle chrámu. Za jeho zdmi pobývala a i zemřela sv. Anežka Přemyslovna. Měla by být pochována v blízkosti kláštera, nicméně tato skutečnost není nikterak doložená.

Zakladatelem chrámu byl Plichta ze Žirotína a měl tak učinit někdy koncem 13.stol.  Dnes můžeme jen spekulovat, jakými schopnostmi Plichta disponoval, neboť pro stavbu vybral místo, kde se kříží neobvykle silné proudy energie.  Citlivci tvrdí, že se jedná o energii mající schopnost uzdravovat a pozitivně vylaďovat.

Trojlodní kostel z období vrcholné gotiky, podle některých snad z huti Petra Parléře, se ale nikdy dostavět nepodařilo. Že za to mohl nedostatek financí, o tom dnes můžeme jen spekulovat. A říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Díky tomu nás vítá neobvyklá harmonie sloupoví, otevřeného prostoru, stromů a světelné hry.

Panenský Týnec si vás podmaní svou magičností, a každé setkání s ním je úplně jiné. Jitra a východy slunce jsou plná příslibu. Posvátnost přítomnosti, sluneční koupel, voňavý vzduch, ticho. Můžete usednout k meditaci, vychutnat energii v místě kněžiště, odplout do svého vnitřního chrámu. Společnost vám přitom dělají andělé, kterými podobně laděné duše vyzdobily prostor východního oblouku. Toho svého k nim můžete přidat.

Když do Týnce dorazíte třeba v červnu nebo červenci kolem poledne, skoro jistě tady potkáte nevěstu a ženicha. Můžete se stát tichým svědkem jejich velkého okamžiku, ale do svého nitra se pravděpodobně budete nořit trochu obtížněji než za časného jitra.

Pokud vyrazíte do Týnce z Prahy, cesta vám mnoho času nezabere. Trvá asi hodinu, do navigace zadejte souřadnice 50°17'42"N 13°54'58"E a vyjeďte směrem na Louny. Pokud zvolíte jiný dopravní prostředek než auto, pak vězte, že nejlepší spojení autobusem je z Loun, Slaného nebo i z Prahy, Dejvické. Anebo si vyjeďte na kole po cyklotrase 3035.

Níže popsaná metoda paradoxu cukru funguje u lidí bez diabetu a hormonálních problémů, kteří zkrátka nevědí, proč přibírají. Základní princip spočívá v cucání sladkých bonbonů hned ve chvíli, když dostanete docela malý hlad. Při hubnutí totiž nejsou vůbec podstatné kalorie, ale to, jakým způsobem je budete konzumovat. Přímý dopad na tloušťku či štíhlost má tělesný metabolismus. Nejste-li se svou postavou spokojeni, je možné jej v postupu času ovlivnit. Podstatnou roli při hubnutí a přibírání hraje systém dvou vnitřních alarmů. Známe-li principy jejich fungování, můžeme své tělo úspěšně směrovat ke štíhlosti.

Receptor hladu

První alarm se zapne, když čidlo – tzv. interoreceptor – signalizuje změnu uvnitř organismu. My se zaměříme na změnu hodnoty cukru. Takže čidlo hlásí: „Hladina cukru šla dolů. Je třeba jej rychle doplnit." Mozek na základě hlášení zpustí kompenzační mechanismus, který se navenek projeví tím, že člověk dostane hlad. Je to však jen mírný hlad a dá se snadno vydržet. Můžete tedy s jídlem ještě nějakou chvíli počkat. Jak dlouho? Jestliže se rozhodnete příliš dlouho nečekat a dodat tělu malé množství potravy, mozek zaznamená, že jeho základní potřeba byla naplněna a vše je v pořádku. Hladina cukru stoupne na optimální hodnotu. Tímto se naplní normální energetická potřeba těla.
Jestliže se však rozhodnete hlad předržet a najíst se později, s velkou pravděpodobností hrozí riziko, že se sepne druhý alarm, aby signalizoval, že mozku chybí palivo pro energii. Organismus neobdržel zásobu cukru z vnějšku, a proto je nucen využívat vnitřních zdrojů, které jsou uloženy v podobě glykogenu ve svalech a játrech. Podle toho, z jaké části těla je cukr v době nouze „vybírán", objevují se zdravotní problémy.

Jsem najedený, tedy šťastný

Jestliže tělo později dostane nějaké jídlo, doplní potřebu glykogenu a zároveň vytvoří tuky pro horší časy.
U některých lidí se po několika takových „hladovkách" čidlo hladu propojí s psychikou. Člověk dostane strach, že když se nenají, něco se stane. Když se naopak nají, je mu dobře a prožívá pocit štěstí. Postupně vzniká závislost na jídle. Psychika zkrátka buduje ochranný mechanismus, aby se tělo zase nedostalo do potravinové nouze. Jenže takto „postižení lidé" jedí velké porce jídla ve velkých kalorických dávkách.
Přitom si můžete všimnout, že většina hubeňourů stále něco jí, spíše zobá jako ptáček. Svůj metabolismus mají nastaven tak, že když jen cítí náznak hladu, vezmou si hned něco malého k snědku – třeba bonbon. Toto je v podstatě dobře, protože bonbon obsahuje cukr. Zásoba cukru je doplněna a zbytky jídla, které nejsou ještě od oběda stráveny, postačí pro další výdej energie.

Plusy pro cukr

Jsme biologické mechanismy a naším palivem je cukr. Není v těle buňka, která by cukr nepoužívala jako svůj pohon. Pohyb hladkých svalů, plic, chůze, běh... vše jede na cukr. Přesto je tato látka považována za něco škodlivého. Velkou roli v odmítání rychlého cukru (například sirupů, hnědého, bílého cukru, marmelád, cucavých bonbonů) hrají zubaři. Tímto přístupem ale sledují pouze svůj profesní zájem – poškození zubní skloviny, množení bakterií v dutině ústní a vznik zubních kazů. Vůbec je nezajímá vliv na celkové fungování organismu. Je přece například lepší mít kazy, ale chodit, než mít naprosto zdravý chrup a být na vozíčku třeba z důvodu silného poškození páteře, k němuž došlo kvůli naprosté eliminaci cukru z potravy. Nebo ne?
Jakékoliv úplné vysazení cukru není nikdy dobré. Rychlý cukr ovlivňuje hustotu krve – ředí krev. Jestliže jej nejíte, může docházet k houstnutí krve.
V malém množství doporučuji konzumaci takových sladkostí, které delší dobu vydrží v ústech a cukr se do těla dostává postupně. Jestliže pijete kokakolu či jiné sladké limonády, je třeba dbát na postupné upíjení, a ne vypít velkou sklenici najednou. Nedochází tím pak k zatížení vnitřních orgánů, jako je slinivka. Je zajímavé, že i nemocná slinivka, která nepracuje v optimálním výkonu a nevyrábí dostatek inzulinu, potřebuje přísun cukru, aby vůbec alespoň nějaký inzulin mohla vyrobit. Metodu rozhodně nedoporučuji zkoušet diabetikům z důvodu nedostatečné kontroly hormonu inzulinu v jejich těle.

Nejím, a přitom tloustnu

Lidé, kteří vydrží dlouho bez jídla a ještě se tím ostatním chlubí, většinou přibírají.
Jestliže silný člověk potřebuje zhubnout, měl by občas sníst bonbon, oplatku apod. (Tím není myšlen sáček bonbonů nebo karton oplatek!), nejdříve však 1,5 hodiny po jídle! (Nikoliv ihned po jídle.) Přesto, že tím sní o něco více jídla, než když „nejedl a přibíral", začne hubnout.
Někteří lidé mají mezi jednotlivými jídly příliš dlouhé pauzy (5 až 6 hodin), aniž přitom sledují svůj pocit hladu. Tak dochází ke spuštění druhého alarmu a začnou paradoxně přibírat. Z hlediska hubnutí velmi záleží na tom, kdy budete jídlo jíst. Bude-li to včas po zaregistrování pocitu hladu a v přiměřeném (tedy nevelkém) množství, začnete hubnout.
Stejně tak lze bonbonovou metodu využít, potřebujete-li ztloustnout. Dejte si bonbon bezprostředně po hlavním jídle, kdy ještě nepociťujete žádný hlad, a poctivě dodržujte asi 4–5hodinové pauzy mezi jednotlivými jídly.
Metabolismus se může přetvářet půl roku až rok. Není to otázka jednoho dne.

Kréta, uprostřed purpurového moře, krásná a čarovná! Tak se o ní zmiňuje již více než před dvěma tisíciletími otec dějepisu Hérodotos. Nabízí se říci: „Chcete se dožít vysokého věku? Pak se přestěhujte na Krétu.“ To samozřejmě nemohou udělat všichni, přesto něco vyzkoušet určitě lze: jíst potraviny z „čarovného ostrova“.

Olejové masti dokážou zatočit s vráskami, olivový olej výrazně zlepší prokrvení svalů, pokud je jím potřeme. O jeho zázračných účincích svědčí nejen současná statistika a laboratorní vědecké výzkumy, ale zmiňuje se o nich i dávná řecká mytologie. Na Krétě je totiž k bohům blízko, vždyť se tam přece narodil sám Zeus!

Mytologický odkaz

Řečtí bohové se spolu často hádali a dělali si naschvály. Zeus se tedy snažil jejich neshody uklidňovat. Neznámější spor o nadvládu nad velkým územím vedl Poseidon s bohyní Athénou. Zeus rozhodl, že vítězem bude ten, kdo dá lidu cennější dar.

Poseidon sebejistě vzal svůj trojzubec a mrštil jím do nedaleké skály. Z místa, kam se zabodl, vytryskl mocný pramen mořské vody. Bohové i lidé krčili rameny, vždyť slané vody tady máme víc než dost, říkali si. Co si počneme ještě s touhle?

Pak přišla na řadu Athéna. Ta rovněž použila svou zbraň – oštěp – a zatla jej do země. Z oštěpu brzy vyrazily zelené haluzky a zanedlouho tam rostl olivovník. Byl to jeden z největších darů, co bohové lidstvu dali.

Oliva nebyla jen potravinou, byla také symbolem. Vítězové olympijských her totiž nebyli dekorováni vavřínovými ratolestmi, jak se všeobecně míní, nýbrž olivovými! Ve válkách, kterých na Peloponésu nebylo nikdy málo, prosili poražení s olivovou větvičkou o mír. Olivovník byl symbolem míru, plodnosti a blahobytu. Biblickému Noemovi se také zjevila holubice s olivovou ratolestí, která zvěstovala konec potopy.

Již jsme zmínili „zakladatele dějepisu“ Hérodota, který Krétu obdivoval. Také podle současných historiků je pro Evropany tím nejtajemnějším místem jejich dějin. Tisíc let před vznikem prvního chrámu na území Evropy zde vyrostl palác, který se svou rozlohou, koncepcí a technickými vymoženostmi vymyká všem rozumovým úvahám.

V době, kdy se ve zbytku Evropy obyvatelé ještě ani neoháněli sekeromlaty (tato obávaná zbraň se objevila o necelých tisíc let později), nevěděli, jak vypadá kůň, bydleli v jeskyních či v lepším případě v chýších uplácaných z hlíny, na Krétě už měli splachovací toalety, vodovody i kanalizaci, snad i primitivní klimatizaci. Tamní architekti uměli vypracovat technicky i esteticky dokonalé projekty pro stavby, které měly i z dnešního pohledu nejmodernější prvky proti zemětřesení. Lidé uměli psát písmem, jež jsme dodnes nerozluštili.

Na Krétě minojských králů vládnoucích tehdy celému Řecku sice nenajdeme jediné zobrazení nějakého božstva, ale na druhé straně ani jediného vojáka nebo ozbrojence. Kdo byli ti lidé, kteří si byli tak jisti svou silou a mocí? Jakému božstvu se klaněli? Byli to opravdu původní obyvatelé našeho kontinentu?

Zpět v současnosti

Co míní moderní gastronomie? Tvrdí, že olivový olej je takřka zázračná potravina. Je to tuk, který neobsahuje nebezpečný cholesterol, netloustne se po něm. Navíc se přepaluje až při mnohem vyšších teplotách než ostatní běžně používané rostlinné oleje (např. řepkový, slunečnicový apod.).

Olivový olej z Kréty z malého kláštera Svaté trojice (Agia triada) opakovaně získal mezinárodní ocenění The best olive oil of Mediterranean (nejlepší olivový olej ze Středomoří). Zajímavostí je, že jej zpracovávají místní mniši. Ptali jsme se na jejich recept na kvalitní výrobu olivového oleje. Je prý docela jednoduchý. Potřebujete jen: dobrou půdu, olivovníky staré nejméně pět set let, dostatek slunce a přiměřenou vláhu. A nikdy nesmíte použít žádnou chemikálii. Pak musíte mít ten správný druh malinkých oliv, jež se jmenují koroneiki. Až úrodu sklidíte, nesmíte sčesané olivy nechat ležet déle než jednu hodinu! Po hodině totiž dochází k fermentaci, kvalita oleje prudce klesá a chlorofyl, na který je právě tento druh bohatý, se znehodnocuje. Proto velkovýrobci nemají šanci.