Regenerace ve sféře Diochi

A pusa od borůvek úplně nejlepší. Pravda, borůvky jsou drobné, sbírání je poměrně pracné, záda nás bolí, ožerou nás přitom komáři, ovádi a jiná lesní zvěř. Stojí to za to, prospěch pro naše zdraví fyzické i psychické je nepřekonatelný.

Borůvka z lesa patří mezi královny našich super zdravých potravin. V červenci je na ně ten správný čas, všeho nechte a vyrazte si je natrhat! 

Borůvky jsou lékem na celý dlouhý seznam zdravotních potíží, regenerují a omlazují naše tělo.

Jaké léčivé látky najdeme v borůvkách?

Borůvky jsou významnou léčivou potravinou už po mnoho staletí. Známé jsou hlavně svou bohatostí na vitamin C, který posiluje náš imunitní systém a působí jako prevence a lék nemocí z nachlazení, infekčních a jiných onemocnění. Borůvky jsou ale také jedním z nejlepších přírodních zdrojů silných antioxidantů (karoten, antokyan, pterostilben), tříslovin (tanin) a mají též vysoký obsah železa a dalších bioaktivních látek.
Blahodárné účinky borůvek

Neobvykle vysoký obsah antioxidantů (včetně vitaminu C) působí v našem těle jako ochranný štít před volnými radikály, viry a bakteriemi. Borůvky jsou tedy skvělou prevencí mnoha nemocí, lékem a silným podpůrným prostředkem při rekonvalescenci, chrání naše sliznice a stimulují jejich regeneraci.

Čerstvé, sušené, mražené i jinak konzervované borůvky jsou pomáhají při léčbě:

1. onemocnění dýchacích cest
2. chřipce
3. angíně
4. rýmě
5. infekčních zánětech sliznic
6. průjmu
7. otravách jídlem
8. diabetu
   
   

Dalším úžasným působením je schopnost zlepšovat a udržovat náš zrak

což prokázaly i odborné vědecké výzkumy. Jejich častá konzumace je účinnou prevencí šerosleposti, lidé, kteří mají problémy s nočním viděním, pozorují zlepšení zraku ve zhoršených světelných podmínkách.
Blahodárný účinek mají i na ledviny a močové cesty, čistí je a pomáhají léčit případné infekce v této oblasti. Působí mírně močopudně, zbavují tělo škodlivin a zlepšují funkci lymfatického systému. 
Ozdravný účinek mají též na prostatu, hovoří se o nich dokonce jako o přírodní prevenci rakoviny prostaty, ale i v souvislosti s prevencí mnohých jiných typů rakoviny.

Borůvky jsou ideální potravinou a lékem pro diabetiky


Odborné výzkumy také doložily příznivý vliv borůvek na zdraví diabetiků, a to hned v několika ohledech. Obsažené látky snižují hladinu cukru a cholesterolu v krvi. Lidé trpící cukrovkou mají často problémy se zrakem, hlavně v pokročilém věku, i zde jim mohou borůvky posloužit jako přírodní lék pro udržení dobrého vidění. Protizánětlivé účinky a vysoký obsah antioxidantů pomáhají chránit sliznice, častou oblast zdravotních potíží, spojených s diabetes. Kombinace obsažených látek též posiluje cévní systém a zlepšuje krevní oběh a prokrvení končetin, další častou zdravotní potíž lidí trpících cukrovkou.
U diabetiků je samozřejmě nejvhodnější konzumace borůvek bez přidání cukru, nebo s použitím vhodného alternativního sladidla.

Borůvkové listy mají velice podobné účinky jako plody.
Sklízíme je počátkem léta a sušíme pro pozdější užití. Čaj z těchto listů je vhodný jak při střevních a žaludečních potížích, tak za účelem mírného snižování hladiny cholesterolu a cukru v krvi.
Má také příznivý vliv na ledviny a močové cesty, které čistí a dezinfikuje a pomáhá s odvodňováním při přílišném zadržování vody v organismu. Při vnějším aplikaci zmírňuje projevy lupénky a kožních nemocí.

Recept na nálev / čaj z borůvkového listí:

2 čajové lžičky suchých listů zalijeme 250 ml vroucí vody a necháme 10 minut odstát, slijeme přes sítko a popíjíme během dne.

Moje tango obsahuje velikou škálu emocí. Lásku, bolest, strach, žárlivost, nervozitu...Moje tango je někdy pěkně divoké, teatrální, silné, uplakané a uražené. Já už tančit nebudu! A už vůbec na sobě nebudu pracovat! Protože k čemu mi to je, když se pořád vracím na začátek? Já chci být už někde jinde, přece. Ale nejsem... Mohla bych pokračovat ve výčtu všech věcí, které bych mohla a nemohla...

A dost.

Moje tango je léčivé. Moje tango je alchymie. Od té doby, co tančím, jsem si koupila nespočetně šatů, halenek, růží do vlasů, náušnic. Každý týden nové silonky, protože si je většinou ve víru tance roztrhnu. Hojivou mast na palce, neboť si je ( sama) nakopnu. Tango boty. Já mám troje, ale znám ženy, které mají i deset a více párů. Rtěnky. Make up. Parfémy. Voňavé tělové máslo. Začala jsem chodit rovně a už se tolik nehrbím. Mikiny, které jsem nosila dříve, jsou zahrabané vzadu v šatníku. Koukám se mužům do očí a většinou pohledem neuhnu. Směju se. Prožívám. Pláču. Říkám to, co si myslím.

Moje tango je vstupenka do světa světla a stínu. Jing jang. Moje tango jsou dvě cesty do Argentiny a návštěva Uruguaye. Teskný bandoneon, který nás provází v tanci. Buenos Aires, empanády a kafe na stojáka v San Telmu. Tancuji až do rána, zpocená, ale šťastná. Procházím se bosky v Montevideu na pláži. Moje tango je film Vůně ženy a první tanec s Nigelem. Tančím, abych si uvědomovala, že žiju. Že umím objímat. Že jsem schopna dávat a přijímat.

Kolega mi v práci řekl, že jsem sice Češka, ale objímám jako pořádná Latina. Prý vroucně. To je snad největší poklona, kterou mi kdo vysekl. Vroucně objímat cizí lidi jsem dříve neuměla. Tango mě naučilo být otevřená, všímavá, vnímavá. Nebojím se už tolik. A když se bojím, dám to do tance. Štve mě práce? Prostě to vytancuju. Bolí mě hlava? Prášek na bolest hlavy u mě doma nenajdete. Tančím. Argentinské tango, pokud si jej opravdu pustíte do života, vás změní. Nechte ho vás změnit. Poddejte se tomu. Tango vyžaduje čas. Dala jsem si ho. Tancuji, pak mám pauzu a klid. Ticho. Žádné tango. Přijdou frustrace, že jsem zpátky, kde jsem byla. Ale vyvztekám se a jdu dál. Učím se. Tango je moje cesta vyjádření určité části mého já.

Moje tango je rituál. Sprcha, umyté vlasy, oholené nohy. Tělový peeling. Silonky a šaty. Make up a stuha do vlasů. Mašle. Vlasy rozpuštěné, v culíku. Parfém. Rtěnka! Moje tango je milonga a povídání si s ostatními. Moje tango je společnost a hudba a učitelé a Buenos Aires a Argentinci a Uruguayci a láska a emoce a dotýkání se. Vůně toho druhého. Moje tango je, když mě zašimrají něčí vousy na tváři. Tančíme tak blízko sebe...Moje tango je lidskost. Já ti něco řeknu, ty mi něco řekneš – oba dva si povíme něco z našeho dne, momentu, vteřiny, minuty, hodiny, života. Povíme se to a třeba se nám to vůbec nebude líbit. A třeba bude.

Moje tango je být zamilovaná do tance. Moje tango je muž a žena spolu. Naproti sobě. Koukají se do očí. Moje tango je sentiment, bolest. Chci se za tebou vrátit, ale nemůžu. Chci tě mít, ale nikdy tě mít nebudu. Emoce, které potlačuju, se občas vyplaví. Moje tango je tanec sdílený lidmi po celém světě. Radostný i krutý tanec. Jak říká Radka Šulcová (tanečnice a učitelka pražské školy argentinského tanga Caminito )– Tango není žádný recept na štěstí. Ale má moc vás proměnit. Pokud si to dovolíte.

Moje tango je Argentina a touha opět se tam vrátit.

Kniha Cabeceo - Rozhovory o argentinském tangu obsahuje třináct rozhovorů s učiteli, DJs a tanečníky/tanečnicemi argentinského tanga, kteří působí v Praze. Knížka by nevznikla, kdyby neexistovalo argentinské tango ... a kdyby jej Kristina Vojířová jednoho dne nezačala tančit, a později i hluboce vnímat. Vzdává jí hold těm, kteří argentinské tango začali tančit, učit, rozvíjet v Praze, tak daleko od původní země, kde tango vzniklo.... a zároveň skrze tanečníky a jejich tanec tak blízko se všemi, kteří sdílejí touhu po splynutí v hudbě a tanci argentinského tanga.

www.cabeceo.cz

Moniko, zabýváte se pránou, světelnou výživou, energiemi, intuicí, zdravím… – jak jste se právě na této cestě ocitla?

Přišlo to do života, aniž bych to vyhledávala – v roce 2011 jsem začala pociťovat, jak mi tělem proudí energie a tehdy jsem začala pátrat po tom, co se mi vlastně děje. To tak bývá, když na věci člověk netlačí… Začala jsem studovat, přišla mi do rukou knížka Jasmuheen, která tu shodou okolností pobývala v roce 2012. Přitáhlo mě to, věděla jsem, že je to moje cesta. Už jako malá jsem jíst nechtěla, v mé buněčné paměti je tato informace z minulých životů, i když v současném životě jsem si zvykla na program, že jíst je potřeba. Z jídla mi ale nebývalo dobře a problémy mi dělalo maso. S Jasmuheen jsem cítila, že je to moje cesta, že v tomto nastavení jsem doma.

Tedy nebylo to žádné násilné rozhodnutí?

Vůbec.

Je to nějak příznačné pro dnešní dobu – změna energií, paradigmatu?

Energie se mění už dlouho. Teď je to ale viditelné, projevuje se to v realitě.

Máte na mysli i covid a celosvětové dění, do kterého jsme „hozeni“?

Ano, každý z nás tím prochází a vidím to u i klientů, když dělám terapie.

Přicházejí za vámi i lidé se svými problémy, nezabýváte se tedy pouze přechodem na pránu?

Právě kvůli práně se mi více otevřely vnitřní smysly a energetické pole, vidím, jaké má člověk problémy na všech úrovních, nejenom na fyzické. Vidím poruchy v informačním poli a to, co se pak děje v realitě – vidím příčinu. Ta může být z různých úrovní života, z různých časů. Úplně se vyprázdním a v nastavení čistého bytí začnou chodit informace a já je jenom předávám. Přicházejí obrazy, s nimi pak pracujeme, mluvíme s energiemi… Klienti často říkají, no jo, já to vlastně vím, ale jde o to, to změnit, což se při terapii daří. U mnohých problémů bývá skrytá příčina. Často má původ v dětství, nebo i v minulém životě, nebo se týká nějaké současné situace.  Díváme se na to, co tam člověka drží a zda to lze změnit. To, co teď popisuji, jsou věci individuální, ale na kolektivní úrovni běží změny už od roku 1980, limitními roky jsem vnímala léta 2017, 2018, kdy se začaly zpracovávat a otevírat esenciální otázky. Dojížděly karmické souvislosti, řešili jsme vztahy s okolím, vše se dorovnávalo, viditelně projevovalo, zažívali jsme střety, abychom si toho všimli a museli jsme si to přiznat. Potom v době covidu (a pominu jeho spouštěč, nemá smysl to rozebírat…) vnímám, že lidstvo prošlo těmi nejhlubšími strachy – strach o život, o partnery, děti, rodiče, existenčními strachy. Vyplavaly všechny esenciální strachy našeho lidství, které máme v průřezu našimi životy. X krát jsme umřeli, neměli jsme jídlo, někdo nám odešel… Tyto strachy se projevily naprosto esenciálně a hlavně v jednom okamžiku na celé planetě. Strachy pak dál krmily pandemii, posilovaly pole covidu. Covid vnímám jako informační nemoc. Je vidět, že každá vlna je slabší, lidi si na to jako by zvykli, srovnali se se svými strachy a zjistili, že přežili. Byli jsme nuceni to zpracovávat na lidské úrovni a pole už nemá takovou sílu. Mám důvěru, že to půjde do klidu, informační pole kolem nás se pročistilo, strachy se vytáhly do vědomé úrovně, prožili jsme je, i kdyby jen vteřinově, a přežili jsme.

Samozřejmě velmi respektuji to, že někomu odešli blízcí, někdo byl na jipce – tam byl ale problém v duši. Odcházeli lidi, kde byl jejich systém velmi narušený – měl přidružené problémy, nebyl zdravý. Nemluvím jen o fyzické úrovni, ale také o té další. Chápu, že někomu odešli příbuzní, rodiče a určitě to není jednoduché, a když už ta situace nastala, je potřeba k tomu zaujmout stanovisko na lidské úrovni. Ale z hlediska božské úrovně je to zkušenost duše.

Začínáme teď žít v nové realitě?

Osobně silně vnímám, že se teď opravdu odehrávají synchronicity. Třeba už pět let vidím, že budu něco dělat a teď se to začíná projevovat. Začíná se měnit struktura. Vnímám, že mám pracovat se skupinami, přichází více lidí, mým cílem je centrum, kde bychom se mohli potkávat a teď se to začíná více ukazovat. Pět let o tom vím, ale musela jsem počkat, než se projeví nová realita.

Lidem teď chybí sounáležitost, sdílení, chtějí se potkávat. Je fajn, že jsou lidé spolu, sdílejí podobné myšlení. To, co je kolem nich doma, v práci, to s nimi třeba úplně nerezonuje. Takto jsou mezi svými, je i svým způsobem jedno, jaká je to metoda nebo seminář. Je to o tom sdílení. Cítí se posílení.

Je teď materializace snazší – stačí si přát?

Pokud bychom měli v sobě negaci, pak bychom materializovali negativní věci a to nechceme. Proto těch několik let (začalo se to projevovat už v osmdesátých letech, více pak po roce 2012 a nejsilněji poslední čtyři roky) jsme ze sebe dostávali to, co jsme měli na vědomé i nevědomé úrovni, včetně úrovně buněčné – šlo o zbavení se starých emočních a mentálních nánosů. Teď si něco přejete, potřebujete, aby to přišlo do života, a ono to přijde.

Probouzíme se do tvůrčí doby?

Ano, doba je teď tvůrčí. Musíme ale nechat vše projevit skrze srdce – víme, co bychom potřebovali, ale není to o tom, že to vymyslíme. To je velký rozdíl. Tisíce let dominovala mysl a mužský princip, teď je to o srdci a o tom, abychom se napojili na intuici a na vědomí. Víme, že máme něco dělat a úplně nás to tam táhne. Srdce má magnetickou schopnost. Když dovolíme jít tam, kam nás to vede, pak víme, co máme dělat – otevřou se dveře. Musíme být ale v klidu, protože často není správná doba a nevíme, kdy se dveře otevřou. Na čas nelze tlačit. A ani to není o tom, že bychom bušili na dveře a přemýšleli – posilovali záměr a představovali si, že máme červené Ferrari.  

Ze své zkušenosti vím, že je to někdy obtížné – člověk se setkává se starými programy, které ho brzdí, někdy ujde dva kroky a pak zase udělá krok zpátky. Vy se zabýváte pránickou výživou, cvičíte čchi-kung, běháte – pomáhá to nějak na této cestě?

Pomáhá ji to urychlit. Každý člověk, který hledá a chce se posouvat, si vybere metodu, která mu dává smysl. Která s ním rezonuje. Někdo jde přes hlavu – třeba mindfulness, mentální výcviky, někdo to spíš cítí, tak mu třeba vyhovuje buddhismus, jde přes lásku a srdce. Já kombinuji všechny cesty. Lidská bytost má více úrovní – fyzická úroveň je spojena s prvními třemi čakrami a s jídlem. Můžeme mluvit i o mozku a mikrobiomu ve střevech, který je spojen s pránou, jsou tu emoce, které je třeba uklidňovat a potom je tu úroveň mysli a otázka myšlenek a jejich uklidňování. Jakou metodu si člověk vybere, to už je na něm.

Mě přitáhla prána, ale pracuji na všech třech úrovních. Není to jenom o tom, že jsem se odpojila od hmotného jídla, ale vlastně když jsem v roce 2012 začala, tak to byla i práce s emocemi a myšlenkami. Byla to dlouholetá práce uklidňování. Pokud má člověk v běžném životě emocionální a mentální výkyvy, nepříjemnosti v práci, doma apod., tak spotřebovává energii a tu energii pak potřebuje doplnit jídlem. Prána není jen o tom načerpávat energii, ale především ji nespotřebovávat. Dostat se do energetické efektivity.

Ve skutečnosti jsme na práně všichni – prána naším tělem neustále protéká. Prána je životní energie, která je všude kolem nás.

Světlo prochází přímo do buněk a výživu už vůbec nemusím řešit. Ovšem na všech úrovních jsem se před tím musela srovnat s myšlenkami, emocemi, s reálným životem. Je to o práci na zklidňování a přijímání situací, ať se stane jakákoliv. Třeba jsem měla před dvěma lety autonehodu, viník ujel a já si uvědomila, že to se mnou nic neudělalo.

Prána mi vlastně pomohla vyladit systém. Emoce, myšlenky a celé nastavení vychází z neurotransmiterů a z celé chemie těla. Mluví o tom třeba Bruce Lipton. Začíná v mikrobiomu, čím ho krmíme, co si do těla dáváme – a to ovlivňuje naše myšlení, naše emoce. Mikrobiom zásadně ovlivňuje naše chování, vyzařování – je to otázka frekvencí. To už ale mluvíme o dalších úrovních. Na té základní je náš mikrobiom ovlivňován jídlem a pitím. A potom vytváří chemii, hormony a podle toho jednáme a myslíme.

Být na práně pro vás znamená, že do úst občas i něco vložíte?

Občas, ale to, co do těla dostanete, tak to musí vyjít druhou stranou. Pokud je tělo úplně čisté a máte čistá střeva, tak je velmi nepříjemné, když jsou znovu znečištěná a jde to ven. O Vánocích jsme si udělali vánoční večeři, trochu jsem si dala a jen jsem se ujistila, že to není cesta pro mě. Už to ani moc nechutná, je to hmota a je velmi nepříjemné, když to prochází tělem.

Jak to vlastně fyzicky funguje?

Na začátku jsem na to neměla odpověď, pak jsem byla cvičit čchi-kung s Mistrem v Šaolinu, byla jsem tam ve skupině 150 lidí a 18 dní se tam nejedlo. To je součást čchi-kungové i duchovní praxe. Šaolin je vůbec velmi specifické místo v Číně. Mistr vysvětloval, že sedmý den pokud nejíme, začne tělo vše vyrábět z energie, z prány, ze světla, které jdou do našeho těla. Pokud jsme klidní, pak potřebujeme málo energie. Proto se méně spí, pránici mají dost energie a mohou pracovat s lidmi. Neznečišťujeme se na všech úrovních a ve skutečnosti je to tak, jak to má být. Spousta lidí si uvědomuje, že to velmi příjemné.

Dělám i třítýdenní pobyty bez jídla, lidi se diví, že jsou schopni ujít i 20 km denně a mají přitom dost energie. Naše tělo je takto přirozeně nastavené, jen jsme si zvykli na všechny ty programy, že se musí jíst. Jde o to si to uvědomit. Na pobytech je prána jakoby mimochodem – cvičíme čchi-kung, učíme se čerpat energii. Na pobytu máme snídani, oběd, večeři, ale energeticky. Cvičíme, aby lidi věděli, jak čerpat energii.

Je to asi jednodušší, když se člověk nachází ve vašem poli? Pokud by se člověk vydal sám, tak to je asi náročnější?

Určitě. Na pobytech je to jednodušší. Je to taková dovolená spojená s cvičením, povídáním, teď jsem zapojila ladičky, zvuk. Je to o energetickém poli. Ale funguje to i na dálku on-line. Máme webináře, každodenní cvičení, ukazuji lidem, jak nabírat energii. Je důležité, aby si lidé uvědomili, kolik fyzické stravy člověk potřebuje a jak je ta strava kvalitní. Vidím energii – poznám, zda jídlo svítí, nebo nesvítí. Zda tam zůstalo světlo, nebo zda je to jen objem. Bohužel dnes potraviny moc nesvítí. Proto dnes lidé potřebují tolik jídla, hmoty a chemie, která v něm je. Ale čím dál víc lidí vyhledává zdroje potravin, které svítí. Jsou vypěstované s láskou.

Před pránou jsem jedla pouze raw food, myslela jsem si, že přechod bude jednoduchý, ale trvalo mi to 2,5 roku. Musela jsem překonat program v rodině, v práci – byla jsem na to sama. Nikdo mě nevedl, v roce 2012 jsem nikoho neznala. Pak jsem se poznala s dalšími, ale to už jsem měla přepnuto. Věděla jsem sice, že je to moje cesta, ale okolí mi dávalo najevo, že to není možné.  Třeba při on-line programu je důležité, že jsou lidi se mnou ve spojení, mohou si vybrat, zda chtějí přejít úplně na pránu, nebo jíst vědomě. Ve skutečnosti toho do těla dáváme víc, než si uvědomujeme. Není to o tom přestat jíst, ale vědomě si dávat do těla jen nezbytné množství.

Nemluvíte jen o světle, ale také o pobytech ve tmě – není to opak?

Ne… V prosinci jsem byla sama tři týdny ve svém prostředí na chatě ve tmě. To je důležité – ve svém prostředí. Ve tmě člověk totiž zpracovává spoustu věcí a prochází vnitřními procesy, tedy je důležité prostor dobře vyčistit. Potřebovala jsem jen demižon vody a byla tam jen sama se sebou. Pracovala jsem na programu „pomoc lidem“. Před tím jsem hodně pracovala, pomáhala, ale to je také jenom program. Rovnala jsem se a přepnula jsem se na to nové. Když jsme sami se sebou, tak mnohem lépe vnímáme nové nastavení. I Gaia je nyní přenastavená. Jak běžíme životem, tak si toho nevšímáme. Když člověk vypne telefon a nemusí nic řešit, tak se může všechno krásně poskládat. Odpočívala jsem a byla jsem víc ve vědomí, v čistotě. Tma je dlouhodobá, hluboká meditace, rozšíření vědomí a rozpuštění se v blaženosti. 

Jak je to tam s pránou?

Lidé se mě ptají, kde jsem brala výživu – já se tam ale nabila! Světlo, fotony nám jdou přímo do DNA, fotony jsou vlastně všude – nejde o to, zda je světlo, nebo tma. Životní energie je všude, není závislá na našem vnímání světla a tmy. Prána je i v tmavé chatě. Samozřejmě na Slunci je to příjemnější.

Jak jste měla pojem o čase?

Vnímala jsem den a noc, věděla jsem, kde se nacházím, pak jsem cítila, že mám jít ven.

Ten časový úsek jste si dopředu zarámovala?

Jen zhruba. Kolem 20. 12. jsem cítila, že už je to akorát. Cítila jsem, že nastal předěl. Dříve jsem měla hodně osobních konzultací, teď vím, že jsem se posunula k práci ve skupinách. Zpracovávala jsem svoji roli pomoci, soucit s ostatními. Dříve jsem šla hodně přes sebe, neměla jsem čas na odpočinek.

Téma pomoci a oběti je silné a časté téma…

Velmi silným tématem je téma hranic, úplně ve všech projevech. Hranice mého bytí a bytí toho druhého.

Nicméně dle spirituálních učení jsme jedno a všichni propojeni?

Sama pro sebe jsem to pojmenovala jako lidství a božství – obě tyto kvality jsou v nás. Jsme božské bytosti, části Boha, Zdroje, Otce, chcete-li… Zdrojová energie je tou jednotou. Nicméně jsme se oddělili a žijeme tu jedinečný život. V této inkarnaci na této planetě jsme v této lidské podobě. Máme v sobě lidství. V božství jsme sice všichni propojeni, ale božství se prožívá skrze lidství, a je to v pořádku. Máme tělo, pět smyslů – prožitky jsou důležité. Jsme propojení a ostatním máme pomáhat, má to tak být, ale za předpokladu, že žijeme na této úrovni – bereme si pouze to nezbytné, žijeme v napojení, vše je společné. Nepotřebuji 50 triček, stačí mi pár… Pokud budou všichni v tomto nastavení, tak je to v pořádku a můžeme takto žít. Ale vzhledem k tomu, že většina lidí žije v lidství, ne v tomto propojení, tak se většina lidí snaží žít tak, aby právě jim bylo dobře. Jde jim více o sebe než o celek a o ostatní. Právě proto je třeba dávat hranice.  V okamžiku, kdy toho druhý začne zneužívat, dám mu stopku. Třeba dám stopku i někomu, kdo by chtěl neustále chodit na terapie. Vytváří se tak závislost.

Dnešní doba už není o guru učitelích.

Mám nějakou kvalitu, něco reprezentuju, něco předávám. Proto jsem si musela srovnat priority. Každý by si měl uvědomit, že je potřeba vyrovnat lidství a božství v sobě a užívat si obě kvality v každém okamžiku. Srovnat si rodinu, práci, aby bylo člověku dobře. Když je člověku dobře, září, pak jsem prospěšná a můžu to dávat dál. Každá naše myšlenka, každá naše emoce jde do kolektivního pole. Pokud se vyladím a jsem v radosti, tak je to paráda. Není to ale o tom, že už se nikdy nenaštvu…

Není účast na seminářích na straně jedné a žití běžného života na straně druhé jako sedět na dvou židlích?

To je ale přechodný stav, než se uvnitř ve vás vyrovnají všechna témata. Pak už žijete klid a radost i v běžném životě.

Co téma karmy? Když člověk žije tady a teď, vyvazuje se z karmy? Jak karmu vnímáte?

Mám pocit, že karma skončila s rokem 2018, 2019. Nyní, v novém nastavení máme možnost všechno pustit. Samozřejmě může něco přijít, nějaká situace. Udělám to, co cítím, že je nejlepší. Pokud nevytváříme nové situace, nejdeme do hněvu či konfliktů, pak přestaneme vyrábět karmické vazby. Čím méně máme negativních emocí a myšlenek v negativním spektru, tím méně vyrábíme tyto háčky a souvislosti a vyvazujeme se z karmy. Vnímala jsem, že poslední čtyři roky se na hluboké úrovni zpracovávaly karmické věci. S někým jsme se třeba měli potkat, jiskřilo to a bouchalo… silné nárazy. Důležité je ale být ve vnitřním klidu a přitom klidně můžete „kmitat“ a být v pohybu. Teď v nových energiích je všechno jednodušší, jde to ve větší lásce. Třeba někdo dvacet let řeší vztah s maminkou – teď to stačí pustit – uvědomit si, že maminka dělala, co mohla, stačí odpustit jí i sobě. Tečka, více není třeba.

Pokud se vyladím, dostávám se do velké svobody, ale také do velké zodpovědnosti… pak pomáháme ostatním, protože si přejeme, aby také byli v klidu.

Cítím za tím určitou pevnost…

Z čchii-kungu tomu říkáme centrální kanál, osa – vím, kdo jsem, cítím lásku k sobě. Není to ta egoistická sebeláska. Druhý člověk mě nezraní. Pracujeme vědomě na tom, co člověk může změnit. Při konzultaci jsem pouhým prostředníkem. Ve stavu klidu jsem schopna tyto informace přijmout. Cílem je, aby se do takového stavu dostali všichni, proto teď dělám hodně semináře – aby lidé více otevřeli vnitřní smysly, uklidnili se a více se vnímali.

Cílem tedy je, aby té vertikální úrovně byl každý člověk schopen?

Ano... V horizontální úrovni nás ovlivňuje všechno z vnějšku, ovšem vertikální prožívání je o tom, že sice vidím, co se děje venku, ale jsem v klidu, ukotvená. Je to o pozornosti a přítomnosti, o tom, že zůstávám pevná sama v sobě. To se právě děje při seminářích – lidi tam jsou v tomto poli a začínají si uvědomovat svoji pevnost. Velmi pomáhá čchi-kung, kde neustále chodíme do srdce a propojujeme naši osu se Zemí a Vesmírem.  V té můžeme být, pokud nás nevyhazují naše vlastní emoce, příběhy, myšlenky.

Náš mozek miluje obrazy a představy!

Neumí rozlišit představu od reality. Když na něco usilovně myslíme a představujeme si to v obrazech včetně dialogů, zvuků, barev a pocitů, náš mozek věří, že se to doopravdy děje tady a teď. Neví, že to je "jako", takže při každé kvalitní představě spustí adekvátní biochemickou reakci a posílí daná neurospojení.

Mozek spouští "on-line" a "off-line" emoce

"On-line" emoce máme už odžité. To jsou ty, které se vážou ke skutečné situaci. Neustálým přemýšlením a mluvením o stejné situaci si však znovu vyvoláváme silnou představu a mozek si myslí, že se to děje doopravdy a dochází ke spuštění "off-line" emocí. To jsou ty, které se vážou na samotnou představu nebo vzpomínku. Tyto emoce jsou však skutečné a biochemicky měřitelné. Dochází k reálné fyzické reakci v těle.

Má to svoje klady

Můžeme si sami tak trochu zmanipulovat mozek tím, že budeme cíleně myslet na pozitivní situace nebo si představovat hezké obrazy a vize. Proto funguje například meditace a vizualizace cílů. Pokud meditujeme a představujeme si něco příjemného a hezkého, prožíváme pozitivní emoce a dochází k posilování kladných neurospojení a následné biochemické reakce v těle. A to do několika sekund! Jdou nahoru endorfiny, serotonin, dopamin, oxytocin a jiné prospěšné hormony. Síla vizualizace je obrovská. Pomocí cíleného zaměření své pozornosti na kladné vize, barvité cíle a přání a harmonické obrazy v mysli si můžeme v mozku i v těle nastolit pozitivní fyziologickou reakci, která prospívá našemu zdraví. Cílenou pozitivní vizualizací zvyšujeme svou výkonnost, zlepšujeme uzdravování v nemoci, řešíme kreativněji problémové situace, zvládáme lépe strach z něčeho a stresovou reakci. Vítězství se odehrává nejprve v naší hlavě.

Má to svoje zápory

Mozek dává negativním vjemům a situacím až pětkrát větší váhu kvůli přirozené potřebě ochrany života. Když prožijeme silný negativní zážitek, mozek je v pohotovosti a spouští on-line stresovou reakci, aby ochránil život, i když o život objektivně jít nemusí. Necháme-li svoje myšlenky svévolně pobíhat, náš mozek bude namísto deseti kladných zážitků myslet na ten jeden negativní. Postupně si začne při vzpomínání na tento zážitek pouštět silnou představu. Už víme, že mozek tomu věří natolik, že si myslí, že se to děje doopravdy. Znovu a znovu. Tak dochází znovu i k opakované stresové reakci a zvýší se produkce stresových hormonů – koktejl plný kortizolu a adrenalinu. Ve stresu se zároveň kvůli prioritě ochrany života snižuje produkce serotoninu a oxytocinu. Při dlouhodobém negativním způsobu života a myšlení můžeme postupně narušit schopnost mozku produkovat potřebné množství serotininu a oxytocinu, což může vést až k depresi. Co z toho plyne?

Pozor na myšlenky!

Cesta existuje. Bez ohledu na to, co se nám děje, si můžeme ke každé situaci aktivně zvolit vlastní postoj. Vždy se můžeme vědomě rozhodnout, co uděláme jinak. Existuje svoboda a zodovědnost, kterou nám nikdy nikdo nemůže vzít. A to je svoboda a zodpovědnost za naše vlastní postoje a myšlenky. Těmi si vytváříme vlastní realitu. Klíč tkví v zaměření naší pozornosti. V tom, kam vědomě namíříme svou pozornost, se ukrývá obrovský potenciál, který zatím ani neumíme docenit. Co si umíme představit, to se dříve či později stane i v naší skutečností.

Z hlediska neurovědy opravdu platí: na co myslíš, tím se postupně stáváš!

MUDr. Jan Hnízdil je nejenom předním českým celostním lékařem, průkopníkem komplexní psychosomatické medicíny a autorem několika knih, ale také držitelem ocenění Bludný balvan, který je každoročně udělován Klubem českých skeptiků Sisyfos.

MUDr. Jan Vojáček vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, ale na dráze klasického lékaře dlouho nevydržel. Postrádal komplexní přístup při práci s klientem. Hledání příčinných souvislostí vzniku chronických nemocí mu umožnila až funkční medicína, kterou vystudoval dálkově na americké Univerzitě funkční medicíny.

Pocházíte z lékařského prostředí, ale klasickou medicínou se nezabýváte. Jaká byla vaše cesta k funkční medicíně?

Na gymnáziu, kdy se rozhodovalo na jakou vysokou školu pokračovat, jsem vlastně ani neuvažoval, co bych opravdu chtěl dělat. Ani jsem to v té době nevěděl. Medicína byl určitý automatizmus rodiny – otec je lékař a i moji nejlepší kamarádi chtěli jít na medicínu. V průběhu studia jsem ale cítil, že vlastně nevím, co by mě na poli medicíny bavilo a žádný obor mi nepřirostl zcela k srdci. Možná i proto jsem se po promoci zkusil naplno profesionálně věnovat fotbalu a ono to na nějakou dobu šlo. Měl jsem možnost zakusit první i druhou českou a první slovenskou ligu. K funkční medicíně vedla ještě dlouhá cesta.

Kdybyste našel naplnění ve fotbale, tak je z vás teď fotbalista?

Když už jsem měl medicínu vystudovanou, tak se ode mě očekávalo, že jednou budu doktor. Proto jsem si pořád dával na váhy, jestli má smysl pokračovat ve fotbale, nebo už začít dělat medicínu na plný úvazek. Cítil jsem, že musí přijít nějaké zásadní rozhodnutí. To mi pomohl udělat kamarád, který žil ve Skotsku, rozhodl jsem se, že pojedu za ním. Byl to vlastně další útěk od medicíny a také z prostředí, které mě silně ovlivňovalo. V té době jsem se cítil jako ve svěrací kazajce a věděl, že musím odjet. Toto rozhodnutí se ukázalo zcela zásadní pro můj další vývoj, protože ve Skotsku jsem měl klid na práci na sobě a ujasnění si, co vlastně v životě chci. Uvědomil jsem si, že nechci být klasický lékař jen proto, že se to ode mě očekává. Ve Skotsku jsem začal studovat další medicínské směry, životní filozofie, Eckharta Tolleho, Toltéky, ajurvédu, reflexologii, čínskou medicínu, akupunkturu, jógu, psychosomatiku, různá náboženství, filozofii… načerpal jsem tam obrovské množství informací.

Takže teprve ve Skotsku se vám otevřely dveře k dalším oborům?

Ano, byl tam na to čas a prostor. Z různých směrů se ve mně vždy něco uchytilo, důležitá esence, v tu chvíli už bylo jasné, že nemůžu být klasický doktor. Není to o tom, že by klasická medicína byla špatná, ale najednou mi připadala velmi redukcionalistická a mechanistická. Má pouze úzký pohled na náš život a zdraví, organizmus, systém. Kdybych do toho takto neprohlédl, tak by se ze mě stal klasický lékař, ale pravděpodobně nešťastný a nenaplněný.

Vybral byste si tedy jeden obor?

Což se i na nějakou dobu stalo. Když jsem se vrátil, začal jsem pracovat na ortopedii. A zase se mi začalo dít přesně to, co se mi dělo na medicíně. Nervozita, svalové záškuby, klepaly se mi ruce, byl jsem nervózní z operací, protože typologicky jsem na to nebyl. Zažíval jsem příznaky dekompenzovaného stresu a napětí. Obdivuji svoje kamarády, kteří každý den operují, ale oni mají jinou povahu než já.

Západní společnost je dnes sužována epidemií chronických onemocnění, ke kterým klasická medicína přistupuje stejně jako k akutním stavům.

V případě akutních stavů je ale klasická medicína na vysoké úrovni.

Rozhodně, v akutní péči je medicína úžasný nástroj k záchraně života, či zlepšení kvality života v důsledku nápravy nějakého devastujícího poranění. Ale západní společnost je dnes sužována epidemií chronických onemocnění a to je zcela jiná píseň. A klasická medicína k těmto stavům přistupuje naprosto stejně, řeší pouze symptom tím, že ho nějakým léčivem blokuje. To ale nemůže z dlouhodobého hlediska problém vyřešit, protože u chronických nemocí je to problém celého systému organizmu a ne jenom jeho nějaké části, kde se nemoc projeví.

Obvykle lék na určitou nemoc i způsobí něco dalšího a na to dáme další lék…

To už jsou důsledky toho procesu, který z hlediska dlouhodobého nemůže být zcela funkční, protože neřeší podstatu vzniku chronického stavu. Navíc léky jsou látky tělu cizí a vždy si vyberou nějakou daň v podobě vedlejších účinků na organizmus. Přes stromy jsme přestali být schopni vidět les. Není na to čas a lidé chtějí v tomto rychlém světě rychlá řešení. Díky tomu i klasická medicína, která tímto způsobem léčí chronické nemoci, má obrovský smysl pro velké množství lidí, kteří žijí rychlým způsobem života – nevědomým, s určitým odevzdáním zodpovědnosti do rukou lékaře. Takto funguje celý systém už od počátku vzdělávání. Pasuje lékaře do role, že musí přece vědět, co se s tím člověkem děje a musí to vyřešit. Takto jsou lidé vychováni, že to za ně někdo vyřeší.

Vaším oborem je funkční medicína, na jakých principech funguje?

Funkční medicína neztratila celkový nadhled, nepřestala vidět les. To znamená, že neřeším vysoký krevní tlak, ale řeším konkrétního člověka, co ho v čase formuje a proč se to nakonec projevilo jako nemoc. Řeším život a životní styl unikátní lidské bytosti, která sedí přede mnou. Celý život nás něco formuje a ovlivňuje. Organizmus na to pouze reaguje a přizpůsobuje se tomu. A je jen potřeba přijít na to, proč ztratí schopnost se na dané podmínky adaptovat a změní své fungování natolik, že se začne projevovat patologicky, nějakým symptomem, či nemocí. Oblasti vlivu jsou ty, které nás po celý život formují. Je to prostředí, ve kterém žijeme, životní styl, který volíme a samozřejmě naše podvědomé vzorce chování, které způsobují reaktivitu naší mysli v určitých situacích a tím tvorbu emocí a pocitů.

Každý z nás je asi jinak citlivý?

Ano, každý z nás získá určité predispozice a během raného vývoje organizmu vzniká citlivost jednotlivých systémů na určité vlivy a faktory. Proto mě zaujala funkční medicína, protože dokáže stanovovat konkrétní zátěže konkrétního člověka. Je potřeba individuálně zkoumat, kdo je na jaké faktory citlivý a jak jeho organizmus reaguje a v jakém je stavu. K tomu funkční medicína používá různé testy, včetně laboratorních, ale jsou mnohem komplexnější než ty, které používá klasická medicína. Komplexní v tom, že hledá podstatu toho, co se s organizmem děje a ne jen, čím je způsoben daný symptom.

Takže provádíte normální laboratorní vyšetření? Je to tedy stejné jako v klasické medicíně?

Jeví se to tak, ale je zde zásadní rozdíl v přístupu k daným testům a výsledkům. Funkční medicína vychází z toho, že na vrcholu pyramidy je určitý proces způsobující zdravotní problém, symptom, ale ve větší hloubce jsou narušeny důležité regulační procesy až na úrovni buněk. Tato narušení je potřeba řešit, aby se nemusel pouze blokovat určitý symptom specifickým lékem. V lidském těle máme určité důležité systémy, které udržují stav zdraví a rovnováhy vnitřního prostředí. Funkční medicína se proto zabývá těmito systémy, zkoumá stav autonomního nervového systému, hormonálního systému, imunitního systému, stav střeva a střevního mikrobiomu, střevní propustnosti, hladinu důležitých mikronutrientů, esenciálních látek pro zdravý buněčný metabolismus, míru toxické zátěže… Jdeme pod povrch toho, co se s tím konkrétním člověkem děje, jednoduše shrnuto – zajímá nás, co buňkám chybí, co přebývá a proč jsou špatně řízeny.

Jak vypadá práce s klientem konkrétně?

Máme tři hlavní oblasti, na kterých pracujeme – životní styl, psyché a prostředí. Na začátku je vždy důsledný pohovor s klientem. Následně se domlouváme, jaké testy je potřeba provést. Dle výsledků nastavujeme individuální plán, a to jaké změny je potřeba provést v těch 3 důležitých oblastech. Totiž stálý vliv faktorů z těchto oblastí formuje náš organizmus a ovlivňuje aktivitu našich genů. To je i základní princip nové vědy, tzv epigenetiky. Náš organizmus obvykle aktivně používá pouze 1 – 5 % z celkových 20 000 genů.  To, které to jsou, můžeme ovlivnit, a tím ovlivníme, zda budeme zdraví, nebo nemocní. Tvoříte tak vlastně zdravé, nebo nemocné cihly a maltu ke stavbě vlastního těla.

V dnešní době je často skloňován stres jako příčina různých onemocnění, ale prožívání stresu je asi také individuální záležitost?

Ano, všichni se shodnou na tom, že je ho vlastně moc. Ale jak je možné, že když jsme všichni ve stresu, že někdo onemocní dřív a někdo později? Někdo ve dvaceti a někdo v osmdesáti? A co to vlastně stres je? Dřív byly války, hladomor, bídná hygiena, boj o každodenní život. To byl ten pravý akutní stres, tak o co se jedná dnes? Problém dneška se dá shrnout pod rčení: tisíc maličkostí umořilo vola. Dnes jsme pod vlivem stresu chronického, tzv. bezpohybového v úplně jiné intenzitě než tomu bylo dříve. Ale na druhou stranu díky současnému odklonění od přírody, od svých těl, opravdových potřeb, od sebe navzájem, se těmito stresory nízké intenzity skutečně stalo tisíce faktorů. Od těžkých kovů v ovzduší, přes nejrůznější přidané látky v potravinách, v kosmetických prostředcích, v čistících prostředcích, ve vodě, až po nefungující vztahy. Proto se dají stresory rozdělit do obasti chemického stresu, fyzického stresu a psychického stresu. Ale proč těmto stresorům dříve nebo později podlehneme? Důvodem je, že organizmus má určité penzum adaptačních schopností, jak se se stresem v čase vyrovnat. A zde právě záleží na intenzitě stresu. Velmi intenzivní fyzický stres může způsobit zranění. A zde jsme u akutní medicíny. Ale u chronických nemocí je potřeba volit jiný přístup, velmi komplexní, jemnější a individuální. Chronická nemoc nastane vždy, když se vyčerpají adaptační rezervy, to je bod, kde již organizmus začne stres somatizovat.

Jak poznáte, jak moc jsou rezervy vyčerpané?

Existuje na to několik způsobů. Jeden z těch velmi jednoduchých a přitom velmi dobrých je test nadledvinek na kortizol, tzv. kortizolová křivka. Tato křivka ukáže, zda je organizmus v tzv. stresové fázi, či fázi vyčerpání, z hlediska hormonálního systému. A tento test poukazuje na rozdíl v přístupu funkční a klasické medicíny. Klasická medicína by hledala až patologii nadledvinek, tedy zcela jiné referenční hodnoty než medicína funkční. Ta má přístupy jemnější, zároveň ne izolované, ale zasazující do celkového kontextu stavu organizmu a v kombinaci s dalšími zjištěními.

A jak se kortizol „nahodí“?

To je moje hlavní náplní práce s klienty. Je potřeba obnovit adaptační rezervy. Identifikací konkrétních stresorů a provedením klienta patřičnými změnami se rezervy opět doplní. Náš organizmus je extrémně inteligentní, nesnažme se ho přechytračit, stačí jen vytvořit správné podmínky pro obnovení správného fungování.

Zmínil jste i vztahy? Ty bývají velkou zátěží.

Ano, vztahy jsou jednou ze zásadních oblastí. Lidé si ale neuvědomují jednu podstatnou věc. Všechny vztahy v našem tzv. sociomu, což je prostředí našich blízkých vztahů, začínají u vztahu k sobě. A že kvalita vztahů a tím tvorba pozitivních, či negativních emocí a ještě navíc projevených, či potlačených, hraje jednu z nejdůležitějších rolí pro vznik chronických nemocí. Shrnuto – vztah k sobě je jeden z hlavních faktorů pro zdraví a vznik nemoci.

Co vztah s velkým Tvůrcem? Patří do vaší filozofie i víra?

Člověk něčemu musí věřit, obecně dnes věříme v určitou materialistickou podstatu našeho života a na to je nabalený konzumismus, a tím pádem se cítíme odpojení. Vládne rozum a cit a srdce jsou upozaděny. Já věřím v zákony přírody. Tomu Něčemu říkám Architekt… Architekt vytvořil zákonitosti, zákonitost buď platí, nebo neplatí. Lidé zapomněli na jednu podstatnou věc – my jsme příroda. Jsme součástí tohoto systému, nejsme vydělená entita. A proto tyto zákonitosti platí i pro nás a uvnitř nás.

Vydělená entita ze systému je vlastně rakovinová buňka?

Přesně tak. My jsme ta příroda, my jsme přímo stvořeni Architektem na základě zákonů přírody. Díky tomu, že jsme se od nich odpojili, tak trpíme syndromem odcizení. Jsme odpojení od svého těla. Co se stane, když jste odpojená od svého těla? Nevnímáte správně jeho signály, nevnímáte pocity, nevnímáte skutečné potřeby svého těla. Dříve nebo později dojde k vyčerpání adaptačních rezerv. Pokud byste byla schopná reagovat, tak okamžitě změníte situaci, abyste je nevyčerpávala a tím neonemocněla.

Současný trend je vracet se do těla – různé terapie s tím dnes hodně pracují.

Ano, a jsou extrémně účinné. Proto součástí tohoto systému, který v Endale máme, je důsledná práce s tělem na úrovni specifické fyzioterapie a viscerální manipulace.

K obvodnímu lékaři jdete, když máte angínu, chřipku, trpíte nějakým problémem. K vám asi přijde člověk v jiné situaci. Odchází od vás člověk s diagnózou, podobně jako to dělá klasická medicína?

Ne, většinou sem přijde člověk, který má nějakou diagnózu a chce začít se sebou pracovat a potřebuje vědět jak. Většinou je již důkladně klasicky vyšetřen a často již bere léky. Nebo třeba přijde člověk, který je zklamaný klasickou medicínou v tom smyslu, že pociťuje nějaké neduhy, ale žádná diagnóza mu nebyla stanovena, protože to je jakoby neuchopitelné. Takoví lidé končí často na antidepresivech. Nejradši mám skupinu klientů, kteří přijdou na aktivní prevenci – mají vůli na sobě začít pracovat dříve, než onemocní.

Otázka je, co to vlastně znamená být zdravý? Kdy vlastně začneme být nemocní?

To je velmi důležitý bod. Dnes se to bere tak, že člověk je zdravý, než dostane nějakou nemoc a diagnózu. To je ale velký mýtus. Zdraví znamená plná schopnost se adaptovat v průběhu života na výzvy fyzické, mentální a sociální. Znamená to tedy dlouhodobě zachované adaptační rezervy. Ale lidé tuto schopnost ztrácejí měsíce, léta až desetiletí předtím, než přijde nemoc. A v té době je potřeba aktivně zasáhnout a zdraví obnovit. Obvykle dnes nevíme, jak být zdravý z důvodu odpojení od sebe a od přírody. Často vůbec nezaznamenáme, že jsme zdraví ztratili, v tom žije 75 – 95 % lidí, jak říká WHO. Postupem času někdo spadne do akutního stadia, tedy chřipky, angíny, zánětu močového měchýře, slepého střeva a někdo v průběhu času začne padat do chronického. To probíhá roky a desetiletí a v určitém bodě dostaneme diagnózu, nazve se nevyléčitelná a přiřadí se k ní nějaký lék do konce života.

Tak vlastně vypadá matrix klasické medicíny, na který jsme zvyklí.

A ten fantasticky fungoval v minulém století, protože tam lidé neměli čas řešit, zda se cítí hůř, zda jim fungují vztahy, byly války, komunismus. Lidé byli nadšení, že se konečně přestalo umírat při porodech, přestalo se umírat na akutní stavy, tuberkulózu, zranění, infekt. Vědeckou medicínu postavili na úroveň pána Boha, který všechno vyřeší. To bylo přeneseno do 21. století, kdy se život tak rychle a radikálně změnil – je potřeba také změnit přístup v péči o zdraví.

Současný systém zdravotní péče není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího.

On to ale úžasný pokrok byl…

Byl, ale i díky tomu se medicína velmi pomalu adaptuje. Vezměte si, jak se za posledních deset let změnil způsob života. Stále se to mění, ale medicína jede na stále stejném principu, to znamená – hledají se lepší léky, hledají se lepší chemoterapeutika, lepší antibiotika, lepší biologická léčba, ale pořád to jede stejnou cestou. A k tomu se pouze dodává, že všichni jsme ve stresu a mělo by se žít zdravým životním stylem. Ale současný systém zdravotní péče lidi k tomu být zdravý nijak nemotivuje a nemotivuje k tomu ani lékaře. Přitom lékaři jsou statisticky jedni z nejvíce nemocných a mající sklon k závislostem a vyhoření. To hovoří o tom, že současný systém zdravotní péče není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího.

Vy sám musíte být velmi silný, když jste vystudoval klasickou medicínu a vystoupil z matrixu?

Za poslední půlrok se ukázalo, že jsem si vybral takovou cestu, že jsem podstatě mezi mlýnskými kameny. Protože se rozhořel boj proti alternativní medicíně, kterou využívá čím dál více lidí. Ano, chápu, že by mělo mít vše nějaká pravidla, ale tento boj k ničemu dobrému pro lidi nevede. Bohužel na obou stranách často vládnou silná ega.

Ega jsou často připoutána i k duchovním záležitostem…

Přesně tak a já jsem v mlýnku těchto eg z obou stran. Ukázalo se, že pro klasickou medicínu není to, co dělám, medicína, a naopak někteří alternativní praktikanti se mnou cítí ohroženi. Ze všech stran se zvyšují tlaky, ale já maximálně důvěřuji tomu, co dělám, a je to také o velké práci na sobě. Skutečně žiju to, co říká Bruce Lipton, známý neurobiolog, zabývající se epigenetikou, totiž že máme osud ve svých rukou, že jsme tvůrci svého života. Já to beru tak, že já jsem nástroj Architekta a zároveň jsem Architekt. Díky tomu má vše, co se v mém životě děje, pro mě nějaký význam. Kdykoliv se mě něco dotkne, tak je to informace, ale už se z toho nepo…

ČESKÁ TRANSPERSONÁLNÍ KONFERENCE 2016 - Praha 23. - 24. dubna

„REVOLUCE VĚDOMÍ A VNITŘNÍ TRANSFORMACE" - hlavním hostem MUDr. Stanislav Grof

Máte rádi květiny? Autorka Markéta Keclíková vám ukáže, jak obohatit svůj každodenní život květinami a udělat radost sami sobě i vašim nejbližším!

Jedinečnost knihy spočívá v podrobném popisu doprovázeném detailní fotodokumentací nejrůznějších květinových vazeb, věnců, svícnů, aranží a dalších nápadů na dárky z květin napříč ročními obdobími, svátky a slavnostními událostmi. Obsahuje přes 200 návodných a ilustračních fotografií, podle kterých dokáže i začátečník vyrobit půvabný a originální dárek pro dívku, ženu či muže.

Autorka knihy zasvěcuje čtenáře srozumitelnou a čtivou formou do základů praktické floristiky, jejích technik a pojetí, ale obsahuje také řadu užitečných rad týkajících se nákupu květin, péče o ně a jejich vlastností. Najdete zde 200 postupových fotografií.

Kniha potěší všechny kreativní milovníky květin a květinových dekorací, ať už je pro ně floristika pouhým koníčkem, nebo přemýšlejí o profesionální dráze.

Markéta Keclíková získala své floristické dovednosti a manažerské schopnosti studiem na floristických kurzech v evropských metropolích, jako je Paříž, Londýn či Amsterodam. Následně otevřela květinářství v pražských Dejvicích.

Nastřádané zkušenosti zúročila před jedenácti lety v projektu úspěšného květinového ateliéru Rosmarino v centru Prahy. Dobré načasování, rozložení sil i financí, ale předně důvěra řady spokojených zákazníků ji přiměla pořádat kurzy a semináře, během nichž měsíčně proškolí až 50 zájemců o tento obor.

Jak je ovlivněna stavba a fungování mužského těla i mysli podle zásad komplexní provázanosti jednotlivých orgánů? Pro odpovědi na otázky se obrátíme k moudrosti tradiční čínské medicíny. Připomeneme si důležitost ledvin a esence ťing, kterou ledviny uchovávají. Nastíníme vliv tradiční čínské medicíny na vývoj mužského plodu v době těhotenství i jeho celkový růst a vývoj. Zaměříme pozornost i na specifické zdravotní potíže spojené s mužskou populací.

Z minulého článku jen lehce zopakujeme nejdůležitější a nejpodstatnější souvislosti. Ledviny jsou považovány za jeden z nejdůležitějších orgánů těla. Jsou jinovým – plným orgánem patřícím do elementu vody, podle funkce patří k jangu i jinu. Říká se o nich, že jsou „kořenem jin-jangu všech vnitřních orgánů“ a „pramenem života“. V ledvinách se uschovává vrozená životní síla i hmota, z níž se člověk rodí, žije a plodí. Ledviny uchovávají esenci ťing - „kořen těla“, tj. základní substance, z níž se formuje zárodek. Zárodečné substanci říkáme prenatální esence ťing nebo též vlastní esence ledvin. Po narození je uschovávána v ledvinách, kde se stává základem pro zmiňovanou rozmnožovací esenci a umožňuje člověku plodit děti. Ledviny řídí i vodní metabolismus a rovnováhu tělesných tekutin, vládnou kostem a vytváří míchu. Udržují kosti zdravé a silné. Navenek se otevírají ušima, urogenitálním otvorem a konečníkem.

Nyní si probereme funkci esence ťing u mužů podrobněji. Esence ťing tvoří základ pro rozmnožování. Z jedné strany tvoří základní substanci pro budoucí zárodek, ale kromě toho představuje i látku (sílu), která umožňuje dozrání pohlavních orgánů a jejich funkcí. V období dospívání se z esence začíná vytvářet plodotvorná látka nazývaná tchien-kuej. Když dosáhne určité síly, v těle dochází k biologickým změnám, které se u chlapců projevují tvorbou semene a ejakulací, schopností oplodnit. To je začátek pohlavního dozrávání. Plodotvorná látka dále sílí, čímž se muž stává pohlavně dospělým. Tento stav trvá přibližně do 40. roku věku, kdy síla ledvin začíná oslabovat, a tím i slábne plodotvorná látka. Semeno u mužů se stává řidším a nemá sílu oplodnit vajíčko.

Čínská medicína popisuje u mužů 8letý cyklus proudění esence ledvin.

Esence ledvin po narození počíná sílit a chlapec se rychle a všestranně vyvíjí. Na konci prvního cyklu, u chlapců ve věku 8 let dochází k vyrůstání nových zubů trvalého chrupu a začínají houstnout vlasy. Na konci druhého cyklu, ve věku 16 let, začíná s probuzením plodotvorné látky, pak ke tvorbě spermatu a již je možno zplodit dítě. Když dosáhne třikrát osm let, čchi ledvin je silná a vyrovnaná, šlachy a kosti jsou silné, proto dorůstají zuby moudrosti a počet zubů je úplným. Když má čtyřikrát osm let, šlachy a kosti jsou mocné, svalstvo je pevné a plné. Tato vzestupná tendence a udržování si celkové dobré fyzické kondice pokračují zhruba do konce pátého cyklu, tj. 5x8 let, pak čchi ledvin slábne a začínají se objevovat s tím spojené zdravotní potíže. S každým dalším cyklem výrazněji. Tělo slábne, pohlavní síla se oslabuje, vlasy vypadávají, zuby se kývají, záda a pas se ohýbají, chůze ztrácí jistotu, slábne i sluch, přicházejí vrásky na tváři a vlasy protkávají šediny.

Nejčastěji se disharmonie ledvin u člověka projeví snížením až zadržováním močení, nebo naopak hojným močením a pomočováním, ke kterým dochází v případě, když prázdnota čchi ledvin způsobí oslabení svíracích funkcí ledvin. K častým projevům patří tlak a bolest v kříži a bederní oblasti, ochablost dolních končetin, studené nohy, ztráta vitality, zhoršení sluchu, hučení v uších až hluchota, neplodnost, oteklá horní víčka nebo i špatná kvalita vlasů. Nespavost a celková nervozita souvisí s prázdnotou jin, zapomnětlivost pak s vyčerpaností esence ledvin. Oslabení ledvin se také projevuje bolestmi kolen, otoky nohou. Vodnaté otoky jsou způsobeny prázdnotou jangu ledvin, voda se začne zastavovat a kumulovat v povrchových částech těla. S disharmonií jsou spojené i poruchy pohlavních funkcí.

Jedním z nejčastějších problémů specifických pro muže jsou potíže s prostatou, ať už záněty, zbytnění nebo rakovina prostaty. Nepříjemnosti muži pociťují i v sexuální oblasti s impotencí, sníženým libidem a předčasnou ejakulací. Všechny potíže velmi úzce souvisí s esencí ledvin. Poodhalíme postupně možné příčiny jednotlivých zdravotních problémů trochu podrobněji.

Prostata zdravého muže je velká asi jako vlašský ořech, váží zhruba 20 gramů, je umístěna pod močovým měchýřem. Jako prstenec obkružuje močovou trubici, je tvořena snopečky hladké svaloviny a drobnými žlázkami. Prostatické žlázky vylučují sekret, který se při ejakulaci mísí se spermiemi. Prostatu postihuje nejčastěji benigní hyperplazie prostaty (BPH), prostatitida (akutní nebo chronický zánět prostaty) a rakovina prostaty.

Prostatitida je zánětlivé onemocnění prostaty postihující muže nejčastěji ve věku 20 – 40 let. Objevuje se plíživě s pomalým zhoršováním. Obvykle se rozděluje na bakteriální a nebakteriální zánět, ale oba druhy zánětu se prokazují dle tradiční čínské medicíny téměř stejnými příznaky. Rozeznávají se 4 základní příčiny této nemoci. Řešení nabízí opět čínská dietetika. Téma stravování je velmi opomíjeným tématem, avšak pro tradiční čínskou medicínu stěžejním způsobem léčení. První příčinou může být stagnace čchi a blokáda krve ve spodním ohništi projevující se bolestí v oblasti mezi šourkem a konečníkem, v podbřišku a ve varlatech, dále se mohou objevit bolesti v bedrech, krev v moči nebo ve spermatu či mírné bolesti při močení. Druhou příčinou je vlhko a horko blokující spodní ohniště (časté močení, pálivá bolest penisu, obtížné močení, kalný výtok, brnění a svědění penisu, kalná a žlutá moč, zácpa se suchou stolicí a pokleslými a nateklými varlaty). Nedostatečnost jin ledvin se stoupajícím ohněm je třetí příčinou s bolestí v bedrech, slabostí v kolenou, závratěmi a motolicemi, pískáním v uších, nespavostí, hojnými sny, noční polucí a častou erekcí. Poslední nejčastější příčinou je nedostatečnost jangu ledvin (slabost v kolenou, zimnice, třesavka, studené končetiny, impotence, samovolný výtok spermatu, předčasná ejakulace, bledost, zkalená moč a unavený duch.

Zvětšená prostata se objevuje nejčastěji u mužů po 50. roce života a je součástí přirozeného stárnutí. Při zvětšené prostatě moč nemůže volně odcházet z močového měchýře, hromadí se v něm a může tak zapříčinit i zánět prostaty. K typickým příznakům patří časté močení v noci (čím častější, tím je problém vážnější), snížené množství moči, snížení síly a proudu moče, obtížné nastartování močení nebo ukapávání moče po nekompletním vymočení se. Důvodů z pohledu tradiční čínské medicíny je několik, vyjmenujeme si je: horko v plicích, vlhko a horko klesá do spodního ohniště, nedostatečnost jinu ledvin se stoupajícím ohněm, stagnace čchi a blokáda krve ve spodním ohništi, nedostatečnost jangu ledvin, nedostatečnost čchi sleziny s poklesem, stagnace jaterní čchi. Každá příčina s sebou nese jemné rozdíly v příznacích a samozřejmě i v doporučeném stravování a léčbě.

Rakovina prostaty je jednou z nejčastějších rakovin u mužů. Nejobvyklejšími příznaky jsou obtížné močení, slabý proud moče a časté močení. Může být způsobena stagnací vlhka a horka ve spodním ohništi, stagnací energie čchi a blokádou krve, nedostatečností energie čchi ledvin. Vždy je zapotřebí při těchto potížích vyhledat lékaře, změnit stravování a životní styl.

Velkou roli hraje při vzniku prostatických potíží životní styl. Úprava životosprávy je důležitá v prevenci i při léčbě. Při potížích s prostatou je doporučováno odstranit ze svého životního stylu tabák, alkoholické nápoje, kofein, chlorovanou a fluorovanou vodu, kořeněná a konzervovaná jídla, rajčata a výrobky z nich. Omezit též konzumaci masa, mléčných výrobků a rafinovaných sacharidů. Proti zbytnění prostaty pomáhá dostatek rostlinných bílkovin dodávajících organizmu aminokyseliny. Dobrým zdrojem jsou pivovarské kvasnice, luštěniny, ořechy, kukuřice i dýňová semena s vysokým obsahem zinku. Prospěšná je strava s vysokým obsahem vlákniny. Jezte proto potraviny celozrnné a dostatek zeleniny (brokolice, růžičková kapusta, zelí, květák, aj.). Doporučuje se užívání zinku, selenu, vitamínu C, vitamín E a esenciálních mastných kyselin.

Impotence je nedostatečná erekce se zachovanou sexuální touhou, na rozdíl od sníženého libida, kde je erekce dostatečná, ale bez sexuální chuti a zájmu. Rychlost dosažení erekce záleží na věku muže. Ve 20 letech se jí dosáhne během několika sekund, v 60 letech po 5 – 10 min, ale to neznamená, že se jedná o impotenci. Vše tedy závisí na věku muže. Jde o přirozený proces stárnutí. Sexuální aktivita by měla být přizpůsobena věku, fyzické kondici a ročnímu období. I podle ročních období by měla být aktivita přizpůsobena, největší by měla být na jaře a nejmenší v zimě. Příčinami impotence mohou být nedostatečnost jangu ledvin, nedostatečnost srdce a sleziny, vlhko a horko jater klesající do spodního ohniště, stagnace jaterní čchi, blokáda krve, chlad v játrech a též šok a strach poškozující ledviny.