Slabikář tradiční čínské medicíny
Vztahy mezi pěti elementy
„Zkoumání pěti elementů přináší moudrost a poznání, že všechny jevy v kosmu spolu souvisí, že jeden na druhém závisí, že jeden na druhý působí a že materie je jen zhmotnělá čchi, která se neustále pohybuje a mění.“ Barbara Temelie
Čínská nauka o pěti prvcích stará několik tisíciletí nám umožňuje pochopit příčiny a důsledky všech existujících jevů – materiálních, energetických, duševních či společenských – a rozpoznat i předvídat změny a porozumět jim. Smysl celého systému spočívá v tom, že veškeré dění probíhá v cyklech, jež mají svou danou zákonitost. Dříve, než si povíme něco bližšího o vlastnostech pěti elementů, měli bychom si ujasnit, že se nejedná o nic konkrétního, i když jejich názvy by takové pojetí nabízely. Jedná se o projev spolupůsobení jinové a jangové složky čchi, jehož výsledkem je pět hybných sil, které předurčují charakter věcí a jevů. Nicméně jejich vlastnosti a chování se shodují s jejich fyzickými protějšky. Pestrost a rozmanitost našeho světa je tak složitá, že k jejímu podrobnému pochopení nevystačíme se znalostí principu působení pěti prvků, ale musíme také rozlišit jejich jinovou a jangovou formu.
Jangové dřevo – představme si mladý silný strom; roste a raší do výšky, kořeny směřují dolů i do stran, větve se rozpínají do okolí, je ohebný, plný šťávy, vody, ze které se zrodil.
Jinové dřevo je jako starý vyschlý trám. Ztratil ohebnost, je však pevný a silný, můžeme jím podepřít střechu domu, ale je ohrožen ohněm. Síla dřeva je síla mladého jangu. Spočívá ve schopnosti jeho rozvoje. Rostoucí rostliny nezadrží ani beton.
Jangový oheň je požár, jenž svými plameny šlehá vzhůru, a jiskry, které z něho odlétají, mohou roznítit další ohniště. To jiný prvek neumí. Jinový oheň představují řeřavé uhlíky. Vydávají životadárné teplo, u kterého si můžeme ohřát prokřehlé ruce a na němž si můžeme připravit pokrm. Vychládající uhlíky se přeměňují na popel a dávají vznik zemi. Síla ohně je síla starého jangu. Hoří a ulpívá na místě, dokud se nestráví, a současně se může rozšiřovat na další lokality.
Jangová země je silou matky. Můžeme si ji představit jako vysoké hory chránící svá údolí před řáděním vichřic, zadržující deště, aby krajinu nezaplavily. Je hrozná, když začne zemětřesení.
Jinová země je jako hliněná nádoba vysušená suchou energií nastupujícího kovu. Je zranitelná, ale obsah, kterým je naplněna, bezpečně uchová. Síla země je silou středu. Obsahuje polovinu jangu a polovinu jinu. Může se proto chovat aktivně i pasivně. Je to síla dozrávání a stability. Je neporazitelná, když chrání své děti, ale slabá, pokud má chránit sama sebe. Když se chce mládě osamostatnit, dělá vše pro to, aby si je udržela.
Jangový kov se zrodil v zemi a jeho vrcholným představitelem jsou zbraně.
Jinový kov představují chladné jemné umělecky zpracované kovové předměty a filigránské šperky. Síla kovu je silou uvadání, přípravou na zimu, stahování se do sebe a uchování posledních zbytků tepla a všeho, co bude potřeba k tomu, aby se zrodil nový život. Její jangovou podobou je rozpoutání nelítostného boje.
Jangová voda je prudká řeka na svém horním toku nebo vlny mořského příboje. Svou ocelovou barvou připomíná kov, ze kterého se zrodila, a občas napadá zemi jako ničivá vlna tsunami.
Jinová voda je nehybná lesní tůň a temná hlubina. Líný pohyb dolního toku řeky, který pomalu omílá břehy, obejde každou překážku a najde si další cestu. Síla vody je silou zániku. Je to ukládání ke spánku, ve kterém se připravuje síla pro jarní zrození dřeva. Klid jinové vody je zrádný. Když se vylije z břehů, smete svou silou vše, co jí stojí v cestě.
Vztahy mezi jednotlivými prvky
Poté, co jsme se v minulých článcích seznámili s tím, že princip jin-jang není nic stálého a jednou provždy daného, ale že se jedná o nestálou souhru obou principů, jejichž pohyb neustává a vztahy se přeměňují, nemůže nás překvapit, že i mezi pěti prvky existuje neustálé ovlivňování a vzájemné podmíněné spolupůsobení. Jedná se přitom o čtyři základní vztahy. Vztah rození a vztah překonávání (ovládání), které jsou ve své podstatě konstruktivní, protože vytvářejí a zachovávají podmínky pro vznik a trvání věcí i jevů, a dále vztah podmaňování (potlačování) a vztah ponižování (opovrhování), které působí destruktivně, protože narušují rovnováhu prostředí a v posledku vedou k záhubě.
Vzájemné rození
Jedná se o základní a výchozí rozložení pěti prvků v tomto pořadí: dřevo rodí oheň, oheň rodí zem, zem rodí kov, kov rodí vodu, voda rodí dřevo. Tento vztah také bývá nazýván vztahem matka–dítě, kde matka rodí a dítě je rozeno, ale kde je současně matka dítětem předcházejícího prvku a dítě matkou následujícího. Můžeme tedy říci, že podle postavení každého prvku k jeho nejbližšímu sousedu platí schéma „rodí mne“ a „já rodím“. Skutečnost, že každý prvek, který rodí, je současně rozen, zajišťuje určitou rovnováhu. Kdyby totiž matka jenom rodila, zeslábla by. Kdyby bylo dítě jenom rozeno, zbytněla by jeho energie na neúnosnou míru. Proto každý prvek musí být současně rozen i sám rodit. Dřevo rodí oheň, který z něho při tření vyšlehne. Když oheň dohoří, vznikne popel, tedy zem. Horniny (zem) vydávají kovové rudy. Když se kov roztaví, je tekutý. Kov tedy rodí vodu. Voda umožňuje růst stromů a rostlin, rodí tedy dřevo.
Vzájemné ovládání
Podle základního pořadí platí tento vztah vždy mezi každým druhým prvkem. To znamená, že dřevo ovládá zem, zem ovládá vodu, voda ovládá oheň, oheň ovládá kov a kov ovládá dřevo. I zde podle postavení každého prvku platí „ovládá mne“ a „já ovládám“. Při rovnovážném stavu musí každý z nich ovládat příslušný jiný prvek, ale nesmí ovládat ten, kterým je sám ovládán. Dřevo může být kovem rozštěpeno, oheň vodou uhašen, zem zasažená dřevem se rozestupuje, kov je ničen ohněm, voda přehrazována zemí. Ovládání je nutné proto, aby se žádný prvek jednostranně neprosazoval na úkor ostatních, a tím nenarušoval potřebnou rovnováhu. Zákon ovládání bývá též nazýván vztah manžel–manželka. V přírodě je silnějším a účinnějším než vztah matka–dítě, ten je však daleko pevnější a trvalejší. Toho se potom využívá například při léčbě nemocného organismu. Vzájemné rození a ovládání působí ustavičně a každý z prvků je v neustálém spojení s ostatními čtyřmi. Rozením věci vznikají, jinak by nemohly existovat, a ovládáním mezi nimi panuje pořádek. Takto je vytvářen samoregulační mechanismus, který v prostředí udržuje určitou rovnováhu. Pokud dojde k jejímu narušení, začne působit tak, aby ji obnovil.
Vzájemné podmaňování
Tento vztah platí mezi stejnými prvky a ve stejném pořadí jako vztah ovládání, ale působí příliš silně, takže daný prvek již pouze neovládá, ale potlačuje a podmaňuje si jej. Dřevo si podmaňuje zem, zem si podmaňuje vodu, voda si podmaňuje oheň, oheň si podmaňuje kov, kov si podmaňuje dřevo. K tomuto jevu dochází tehdy, kdy je ovládaný prvek oslaben a nedokáže klást přiměřený odpor. Ovládající prvek se dostává do převahy, přestože je sám na své běžné úrovni. Nebo je ovládající prvek příliš silný, kdy z nějakého důvodu vzroste jeho energie a začne potlačovat ovládaný prvek i přesto, že ten si uchovává svou obvyklou sílu.
Vzájemné ponižování
I tento vztah probíhá mezi stejnými dvojicemi, jako je tomu při ovládání, ale v obráceném směru, kdy prvek, který měl být ovládán, se vzepře a začne potlačovat svého ovladatele. V tom případě dřevo ponižuje kov, kov ponižuje oheň, oheň ponižuje vodu, voda ponižuje zem, zem ponižuje dřevo. Dochází k tomu tehdy, kdy je ovládaný prvek příliš silný a nepodléhá ovládání příslušným prvkem, ale sám jej pokořuje, nebo je ovládající prvek příliš oslaben. Například normálně je dřevo ovládáno kovem, v této situaci však dřevo ovládá kov. Když je prvek oslaben a dochází k jeho ponižování ze strany původně ovládaného prvku, může nastat situace, kdy se navíc přidruží i podmaňování ze strany prvku, jímž je ovládán. Tak například u oslabeného dřeva vznikne takový stav, že je bude pokořovat zem a současně podmaňovat kov. Vzájemné podmaňování a vzájemné ponižování jsou vlastně deformací původně harmonických vztahů. Pokud má prvek příliš mnoho energie, vztah „já ovládám“ deformuje na „mne podmaňuji“ a vztah „ovládá mne“ deformuje na „mne ponižuji“. Když je prvek naopak příliš oslaben, deformuje vztah „já ovládám“ na vztah „jsem ponižován“ a vztah „ovládá mne“ je deformován na „jsem podmaňován“. Při nadbytku je tedy prvek „arogantní“ ke svému ovládajícímu i ovládanému partnerovi, když je pak oslaben, tito mu to „oplácejí“. „Když je čchi přílišná, potom ovládá překonávanou (čchi) a ponižuje nepřekonávanou (čchi). Když je nedostatečná, potom jí nepřekonávaná (čchi) ji ponižuje a potlačuje, a jí překonávaná (čchi) ji ignoruje a ponižuje. Kdo ponižuje, sám nakonec zpětně utrpí škodu; je to proto, že neměl dostatek úcty.“ (Vnitřní kánon Žlutého císaře)
(Text vznikl s použitím knih V. Ando, Klasická čínská medicína, 1995 a E. Joachimová, Cesta bílého jeřába, 1998)
autor: Ivana Karpenková
uveřejněno v časopise Sféra, vydání 05/2010