Očkování chválené i zatracované

Před sto lety bylo očkování téměř neznámé slovo. Přesto jsou první poznatky o principech očkování známy již velmi dlouho. Lidé pozorovali, že pokud se někdo nakazil při morové epidemii a přežil, podruhé již neonemocněl. Takovou zprávu zaznamenal i řecký historik Thúkydidés (5. stol. před Kristem) - Athéňané, kteří přežili neštovicový mor, stejnou nemoc již neprodělali.

První zmínky (10. stol. n.l.) o záměrném předcházení nebezpečné nemoci, neštovicím, pocházejí z Číny. Staří Číňané hnis z puchýřků nemocného neštovicemi odebírali a vpravili ho do podkoží zdravého jedince. Častěji celý puchýřek usušili a poté suchý prášek vdechovali nosem. Tento způsob prevence se nazýval variolizace, protože měl ochránit zdravého člověka před onemocněním černými neštovicemi, latinsky Variola vera.

V 18. stol. se variolizace, tedy záměrné nakažení pacienta sušeným hnisem z puchýřů pravých neštovic, rozšířila do Turecka a do Anglie. K rozšíření variolizace do Anglie a později i do dalších zemí Evropy významně přispěla anglická aristokratka a spisovatelka lady Mary Wortley Montagu. Lady Mary doprovázela v r. 1716 svého manžela do Turecka, kde byl velvyslancem. Tam ji velmi zaujala variolizace. Sama dříve, již ale dospělá, neštovicemi onemocněla a zanechalo to na její tváři následky v podobě drobných jizev. Proto už v Turecku nechala očkovat svého tříletého syna, po návratu v Anglii i svou dceru. Snažila se tuto proceduru prosadit i ve společnosti a získala od Karolíny, princezny z Walesu, povolení učinit demonstrativní experiment na 6 vězních a 6 sirotcích. Vzhledem k dobrým výsledkům pokusu doporučila očkování i celému dvoru.

K rozšíření variolizace významně přispěla lady Mary Wortley Montagu.

Tato metoda prevence, kterou lady Mary prosadila, způsobovala slabší formu onemocnění a vyvolala ochrannou imunitní reakci. Nicméně i následný lehčí průběh nemoci mohl vést ke znetvoření nebo dokonce smrti pacienta. Přesto se jednalo o poměrně úspěšnou metodu prevence.

Dalším historickým krokem byl objev britského lékaře Edwarda Jennera. Povšiml si, že lidé, kteří přicházeli často do styku s dobytkem a nakazili se kravskými neštovicemi (Variolla vagina), téměř nikdy neonemocněli mnohem nebezpečnějšími pravými neštovicemi. Jenner 14. května 1796 naočkoval osmiletému Jamesi Phippsovi hnis z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi, ale za šest týdnů se uzdravil. Jenner ho poté infikoval vakcinační dávkou pravých neštovic; podle předpokladu u chlapce nemoc nepropukla. Tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci a počátek moderního očkování.

Od té doby se paleta nemocí, proti kterým se očkuje, značně rozšířila. Jenom v ČR se vyskytuje asi 50 nemocí, proti kterým se můžeme nechat naočkovat. Otázkou samozřejmě je, proti kterým nemocem je to rozumné a za jakých podmínek. Záleží především na věku, prostředí, ve kterém se pohybujeme a také na momentální epidemiologické situaci. Třeba očkování proti chřipce, aby mělo smysl, je nutno každoročně opakovat.

Očkování v ČR lze rozdělit na dvě velké skupiny: očkování na vlastní žádost a očkování povinné. Povinné očkování bylo zavedeno v České republice v roce 1919. Tehdy se očkovalo povinně pouze proti pravým neštovicím a stejně jako dnes je nedodržení povinnosti očkovat děti provázeno sankcemi ze strany státu. Cílem tohoto očkování je zabránit těžkým projevům infekčních onemocnění či dokonce úmrtí na ně, trvalým postižením po prodělané nemoci, zamezit šíření nákazy a vzniku epidemií.

Povinné očkování bylo v České republice zavedeno v roce 1919.

Od zavedení povinného očkování těsně po vzniku Československé republiky až do devadesátých minulého století byly uváděny většinou jen přednosti očkování. Ideálem byla situace, kdy je naočkována dostatečně velká část populace. Pokud pak někdo onemocní, infekce se nemůže šířit. Infekce nemá šanci dostat se k dalšímu vnímavému jedinci nebo je tato možnost výrazně snížená a dojde jen k několika sporadickým případům onemocnění. To se podařilo s nemalým podílem přispění českého zdravotnictví (prof. MUDr. Karel Raška) v případě pravých neštovic, které zcela odstraněny z téměř celé populace lidstva, až na sporadické výskyty. Od r. 1980 se proto České republice proti pravým neštovicím povinně neočkuje.

Ne všichni však souhlasí s povinným očkováním. Výhrady jsou různého druhu, některé se týkají nastavení očkovacího kalendáře, kdy jsou námitky proti příliš časnému očkování dětí a také proti tomu, že je očkování dětí soustředěno do poměrně malého úseku téměř okamžitě po narození dítěte. Častá je též obava z vedlejších účinků očkovacích látek, které podle některých výzkumů mohou zanechat trvalé následky na organismu dítěte. Žádný zásah do našeho organismu není zcela bez rizika. Jednotlivé zásahy se liší pouze mírou rizika.

Stejně jako u léčiv i u očkovacích látek jsou zjišťovány nežádoucí účinky různého druhu.

Představa, že i takové relativně velmi bezpečné užívání lékařem předepsaných léků je zcela bez rizika vedlejších účinků, je bohužel lichá. Stačí si pozorně přečíst příbalový leták.
Podobně je tomu i s očkovacími látkami, kde je jejich účinnost bezpečnost prokázána statisticky na velkém množství očkovaných lidí. Bohužel, tak jako u léčiv jsou zde zjišťovány i nežádoucí účinky různého druhu, od krátkodobého podráždění na místě vpichu po podání očkovací látky až po trvalé poškození organismu.

Je logické, že pokud stát nařídí pod sankcí povinné očkování, měl by také nést odpovědnost za jeho případné nežádoucí trvalé následky. To ovšem v našem právním řádu dosud není zakotveno!
V současné době se projednává parlamentu ČR zákon, který se týká povinného očkování. Konečně se po dlouhých diskusích do jeho znění dostalo ustanovení o finančním odškodnění těch, u kterých se po povinném očkování prokážou trvalé následky. Toto ustanovení má velikou naději, že bude parlamentem schváleno. Na definitivní schválení tohoto zákona si však budeme muset počkat až po podzimních volbách.