Banner nové Sféry

Diagnóza zástava srdce aneb Znovu do života!

  • Napsal(a) Marie Frýdmanová

 Celý život nemám ráda sudá čísla. Dne 2. 2. se mi v tramvaji číslo dvanáct zastavilo srdce, čtyři minuty mě oživovali dva spolucestující muži, za dalších dvanáct minut moje srdce zprovoznili zdravotníci. Oběma nohama jsem se vrátila zpět do života. Nedivila bych se, kdyby celkový počet lidí, kteří mě zachránili život, a nikdy jsem je nepoznala a nepoděkovala jim, byl také sudý. Asi bych měla na sudá čísla změnit názor.

 

 

 Je druhý únorový den, mlhavý, tmavý a nevlídný. V práci nic výjimečného, ráno se mi sice nechtělo moc vstávat a cítila jsem se unavená, ale to není nic nového, bolest kyčle mě dost otravuje a úsměv na rtech je často jen maska, naštěstí jsem již objednaná na operaci. Cestou na tramvaj si spokojeně říkám, že jsem toho nakonec pracovně stihla víc, než jsem ráno očekávala, a že se moc těším domů, pomazlím se s hafinou, přijde dcera a uděláme si večírek s krevetovým koktejlem, vše už mám nakoupené.

Tramvaj se loudá, i když už je téměř půl sedmé a je malý provoz, to je dobře, že v květinářství na Štefánikově ulici mají ještě otevřeno, vidím, že kalanchoe, které mě ráno za výlohou zaujalo, je stále na svém místě. Koupím si červené nebo oranžové, abych trochu rozsvítila další zimní dny?

………

Jsem někde v lékařském zařízení, je tu strašně světla, nějaký lékař mě drží za ruku a říká mi „neboj se, budeš žít“, jeho tvář si naprosto přesně vybavuji i teď. Je to první obličej a okamžik, který si na cestě zpátky pamatuji. Cítím se jako bych po dlouhém spánku nebyla v úplně bdělém stavu, hlava vůbec není bystrá a o událostech v poslední hodině mi skoro nic nenapovídá, normální temno, od té poslední myšlenky na nákup květiny je má krátkodobá paměť černá díra. Někam mě přemísťují, zvoní mi mobil, setra se ptá, jak hovor přijmout, říkám, že mám vodoznak M jako Marušák, kouká na mě jako na blázna. Slyším, jak do telefonu říká, že jsem v nemocnici a měla jsem srdeční zástavu a že neumím ovládat mobil. Vůbec její sdělení nechápu a zmínka o mobilu mě v té zmatenosti (trvala další dva dny) téměř urazila. Mám neuspořádané myšlenky a to mě leká, pro jistotu si znovu sama pro sebe opakuji, jak se jmenuji, kdy jsem se narodila, a protože se živím hlavou, zkusím taky násobení a dělení. V myšlenkách si přehrávám průběh dne, ale končím s rekapitulací zase v té tramvaji. V pohodě rozhodně nejsem. Také jsem mimo jiné podle pohledů okolí poznala, že lékaři se mnou už o tom, co se mi stalo, nejspíš opakovaně hovořili, a sama jsem se cítila, jako by část mojí osoby nebyla úplně zpátky na světě.

Přichází dcera a o něco později manžel, lékař nám sděluje, že je to se mnou dost zlé, ale že mě zkusí opravit. Diagnóza zní „srdeční zástava“. Její prvotní příčinou je fibrilace komor, zpravidla smrtelná, vlastně takové splašené srdce co přestalo pumpovat a jen se chvělo. Prý ho často mívají sportovci, zejména fotbalisté, a tak jsem zalitovala, že jsem v okamžicích, kdy se nějaký dobře placený reprezentant v televizi svíjel na trávníku, odcházela lépe využít čas. Třeba bych byla poučená a lépe bych svoji příhodu chápala. Jak si mám teď vysvětlit, že jsem byla mrtvá? Také prý mám poškozenou 1/16 srdce, ischemickou chorobu srdeční a zúžení cév na dvou místech. Celý život nemám ráda sudá čísla. Dne 2. 2. se mi v tramvaji číslo dvanáct zastavilo srdce, čtyři minuty mě oživovali dva spolucestující muži, za dalších dvanáct minut moje srdce zprovoznili zdravotníci. Oběma nohama jsem se vrátila zpět do života. Nedivila bych se, kdyby celkový počet lidí, kteří mě zachránili život, a nikdy jsem je nepoznala a nepoděkovala jim, byl také sudý. Asi bych měla na sudá čísla změnit názor.

Ptáte se, kdy jsem byla naposledy na komplexním vyšetření? Asi před půl rokem na povinné prohlídce v rámci pracovních povinností, ano EKG mi dělali. Jestli jsem měla dobrou životosprávu? Zas tak špatné to nebylo, ostatně všichni víme, co všechno bychom měli dělat pro zdraví, jen to často nestíháme, k mým největším hříchům v poslední době nesporně patřilo málo pohybu a hodně cigaret.

Další dny v nemocnici mají rychlý spád, všichni jsou na mě strašně milí a běhají kolem mě jako v seriálu Emergency, zpočátku se ptám stále dokola, co se mi stalo a už když ten dotaz vyřknu, vím, že jsem se ptala mnohokrát, ale dotazu se nemohu ubránit, zřejmě nějaký prazvláštní obranný mechanismus organismu. Opravovali mě rychle, během deseti dnů jsem absolvovala tři operace. Dva týdny jsem byla v Poděbradech, nejen kvůli uzdravení, ale abych si v rámci lázeňského pobytu uvědomila, že jsem opravdu nemocná. Za neuvěřitelných šest týdnů jsem se zrekonstruovaná vrátila do práce. Zázrak? Ano, vnímám to tak, v nemocnici na Karlově náměstí je zřejmě umí opravdu na počkání, komplexně mě zrekonstruovali, byla jsem v léčivé společnosti spousty skvělých odborníků s úžasně lidským přístupem, vděčím jim za život a taky za to, že můžu slavit dvakrát ročně narozeniny. Příští rok 2. února mi budou tři roky, půjdu do školky, dostanu bačkůrky a zástěrku. Taky už se neloudám životem, kyčel mi za tři měsíce po mé „smrti“ v nemocnici na Vinohradech mistrně vyměnil pan primář, a tak mi vůbec nic nechybí. Asi je to k neuvěření, ale mám z pobytu v nemocnicích a návratu do života jen pozitivní zkušenosti a příjemné pocity. A taky je přece moc krásné vědět, že při mně stála spousta mých skvělých přátel a kolegů, především moje dcera byla (a pořád je) ta zářící hvězda, která mi svítila ve dne i v noci a byla pořád nablízku, po všech těch operačních zákrocích a všestranně mi usnadňovala rekonvalescenci. Mrzí mě, že můj skřítek Líbezníček, co mě celý život opatruje, musel být ten rok úplně ulítaný a strašně znavený. Doufám, že teď náležitě a zaslouženě odpočívá a nabírá nový dech.

Možná by bylo na místě se po této zkušenosti obávat další zástavy, která už třeba nebude úspěšně zaléčená. Ale to fakt není můj styl, jsem bezbřehý optimista, a tak jsem si raději zapsala, co všechno by měl člověk v životě udělat a prožít:

Pocit nezištné opětované lásky, potlesk za svůj profesní výkon, za dobročinnou činnost, za to co třeba až tak moc neumí a dělá rád pro druhé. Nesmyslnou lásku na první pohled, která bolí a proniká každým, každičkým nervem, i když je s vysokou pravděpodobností bez budoucnosti. Touhu po docela obyčejných věcech, aby si stále pamatoval jejich cenu, a touha mu nezmizela ze života. Být u zrození či startu čehokoliv, nejlépe člověka. Zažít velké přátelství, které z jednoho kamaráda či kamarádky přeroste na vztah s celou jeho širokou rodinou. Život s pejskem a kočičkou, protože teprve tak je každý den plný zábavy a upřímné lásky. Nekonečné milování, bruslení se šampaňským na voňavém ledu na Eiffelovce, tanec bez oblečení při oblíbené hudbě, spoustu hořících svíček po celém domě jako start pro pěkný večer a dlouhou noc. V každé životní etapě i situaci si dokázat vytvořit podmínky pro nastartování a existenci vlastního štěstí.

Následně jsem vyhodnotila stav plnění a došla jsem k jednoznačnému závěru: Ještě nemůžu umřít, některé body zůstávají nesplněné J!

Autorka je zakladatelkou Sdružení  pacientů po srdeční zástavě a po nutností orgánové podpory - Znovu do života, z.s. 

Bližší info na www.znovudoživota.cz

 

 

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF