927x127 HEAD VPRAVO

Hana Němcová

Hana Němcová

MUDr. Jan Hnízdil: "Nemoc je informace, že člověk dělá v životě nějakou chybu."

Pane doktore, bolesti zad byly, jsou a patrně i budou velmi rozšířeným problémem. Co bývá jejich příčinou? Proč jste se vlastně ocitl mimo systém a otevřel vlastní soukromou praxi?

Vlastně dnes lituji, že jsem ze systému odbočil tak pozdě. Léta jsem se trápil na klinice, moje práce se dala přirovnat k práci v továrně na lince. Chodily ke mně davy pacientů a dělal jsem to, co jsem se naučil na lékařské fakultě. Ordinoval léky, elektroléčby, vypisoval neschopenky, píchal injekce… Léčil, léčil, ale oni se mi pořád vraceli.  V ordinaci jsem zdědil kartotéku lidí, kteří tam chodili s bolavými zády třeba dvacet let. Pořád se léčili, pořád jim bylo blbě. Byl jsem z toho otrávený, lámal jsem si hlavu, „kde udělali soudruzi chybu.“  Pak jsem náhodně potkal kolegu doktora Šavlíka, zakladatele české psychosomatiky. Tehdy mi pověděl památnou větu:

„Nemoc je informace, že člověk dělá v životě nějakou chybu.“

Vysvětlení nemoci není možné hledat jen na rentgenech, cétéčkách, rezonancích nebo v odběrech krve. Neméně důležité je se s pacientem osobně seznámit, zjistit, jakou má povahu, jak žije, jak pracuje, jak odpočívá, jaké má radosti, starosti… Teprve v tomto celostním nebo komplexním kontextu pochopíte příčiny jeho nemoci. Je to neuvěřitelně jednoduché.  Až se tomu pacienti diví.

 

Jste tedy svým způsobem i psycholog?

Kvalifikaci psychologa nemám, snažím se k pacientovi přistupovat psychoterapeuticky. Komunikovat s ním citlivě, ale efektivně. Spousta kolegů si stěžuje, že se jim pacienti s problémy osobního života moc nesvěřují. Já mám problém opačný. Chtějí mi povědět snad úplně všechno. Až je musím brzdit. Na úvod konzultace jim povím: „Abych se ve vašich problémech rychle zorientoval, tak vám vždy položím jednoduchou otázku a prosím o jednoduchou odpověď.“ Potřebuji zjistit, jak je na tom tělesně, abych „neprošvihnul“ nějaký organický problém. Pacienta pečlivě vyšetřím.  Musí se svléknout, posoudím pohybový aparát, změřím tlak, poslechnu srdce, plíce...jako u běžného lékaře. Pokud zjistím nějaký organický problém, tak ho nasměruji na spolupracujícího specialistu. I když nesedíme na jednom místě, pracujeme v týmu.  Pak musím zjistit, jak je na tom psychicky, abych nepřehlédl vážný psychický problém (psychózu, depresi, panickou ataku..). Pokud je třeba nasadit psychofarmaka, dám kontakt na zkušeného psychiatra. Pokud je vhodná psychoterapie, tak zjišťuji, zda by ji pacient akceptoval, případně jakou. V Hnízdě zdraví máme dva psychoterapeuty a tři psychoterapeutky, každý nabízí něco jiného: koučink, psychoanalýzu, KBT, psychorelaxační techniky, autogenní trénink... Pacientovi dám vybrat. Vedle stavu těla a duše se zajímám o to, jak si  vede v životě, jak pracuje, jak odpočívá, jaké  má radosti, starosti, vztahy rodiny... Je to vlastně jednoduchá skládačka. Většinou mám za půl hodiny jasno. Jak člověk žije, tak taky stůně, pokud způsob života nezmění, může se léčit, ale jen těžko uzdravit.  

Pojďme se vrátit k zádům – zmiňoval jste, že jste kdysi zdědil kartotéku právě těchto pacientů. Vyhledávají vás klienti hlavně s těmito problémy?

Pacientů s bolestí zad a kloubů je asi nejvíc. Psychosomatický přístup je ale efektivní u každého zdravotního problému: nejen u ekzémů, žaludečních vředů, úzkostech, depresích, ale i při těžkém autoimunitním nebo onkologickém onemocnění.  Funguje bez rozdílu věku, pohlaví, diagnózy. Psychosomatika má jediný limit: je určená pro lidi, kteří jsou ochotní a schopní převzít zodpovědnost za svoje zdraví. Ke mně se přijdou jen poradit, jak na to. To ale neznamená, že vůbec nepoužívám léky. Když zjistím, že je pacient na dně a vlastními silami by nemoc nezvládl, tak mu je předepíši – analgetika, antibiotika, antidepresiva... Snažím se je ale ordinovat jen dočasně, aby pomohly pacientovi odrazit se ode dna a využil jejich efektu k životní změně.

Je díky tomuto přístupu úspěšnost větší?

To nezáleží jen na mně. Žádné zázraky neslibuji ani nedělám.  Pacientům vysvětluji a radím, jak si mají pomoci sami. No, a když přijde pacient a říká: „Pane doktore, jedině vy, vy mě zachráníte, vy to dokážete!“,  je jasné, že je jeho očekávání naprosto nereálné. Tak mu povím: „Ne, ne, ne – to jste tady špatně, to musíte k Nejvyššímu.“

Nikomu nic neslibuji, zázraky nedělám, jen srozumitelně a v  klidu vysvětlím, kde pacient dělá chybu.

Třeba ve vztazích, v pohybu, ve stravě…  Identifikuji chybu, poradím mu, co by měl ve svém životě změnit, aby se uzdravil. Pak už je to na něm. Někdy jsou zklamaní, čekají aspoň homeopatickou kuličku nebo akupunkturní jehlu. Já ale žádného takového prostředníka nepotřebuji. U mě je to na „férovku“. Nemoc je vlastně nastavené zrcadlo. Je otázka, zda se do něj člověk odváží podívat, nebo zda to chce raději „zastřít“ prášky.

Dá se nějak generalizovat somatizace do určité části těla? Když někdo řekne – mě bolí krční páteř a mě zase bedra. Je to poselství vždy stejné?

Somatizace česky znamená ztělesňování neřešené životní situace. Člověk má nějaký životní problém – rodinný, vztahový, stres – a neví si s tím rady.

To, co není člověk schopen ve svém životě změnit vědomě, tak postupem času tělo začne dělat na nevědomé úrovni za něj.

Bolí mě hlava – mám toho plnou hlavu. Bolí mě záda – naložil jsem si toho více, než unesu. Pálí mě žáha – leze mi to krkem… To jsou typické projevy somatizace, informace o tom, že člověk dělá nějakou chybu, životní problém neřeší.

Tím se nemyslí jen fyzická zátěž, ale také starosti. Vysvětluji pacientům, že když má člověk starosti a moc si je bere, pak ho to tíží. Vyvolává to napětí, nejenom psychické, ale člověk je napnutý i svalově. Aby tíhu unesl, aby všechno stihnul a zvládnul. Svalové napětí samo o sobě vyčerpá velkou spoustu energie, člověk je pak unavený jenom z toho, jak je napnutý. Však se také říká „utahanej ze starostí.“ Pokud to trvá delší dobu, objeví se únava, bolesti šíje a zad, závratě, dechová tíseň, bušení srdce... Tělesné projevy jsou ze začátku funkční, na rentgenu, CT, v odběrech krve se většinou nic nenajde. Pokud ale funkční potíže trvají delší dobu, přejdou do organického problému: artrózy, vředů žaludku, astmatu, hypertenzní nemoci, infarktu... Ty už jsou nevratné, úplně se vyléčit nedají. Ideální je, když pacient a lékař zachytí varovné signály ve fázi funkčních potíží. Proto píši knížky, přednáším, dávám rozhovory. Aby lidé porozuměli, co jim tělo nemocí říká a nemuseli chodit k doktorovi. Pacientům v ordinaci pokládám 15 jednoduchých otázek, které mi pomohou najít klíč k jejich zdravotním potížím. (najdete je na konci rozhovoru, pozn. redakce). Každý si je může sám položit. Po skončení konzultace pacienti obvykle říkají: „Pane doktore, já jsem to věděl, tušil jsem to, vy jste mi to jen potvrdil.“

Na každého pacienta mám vyhrazenou hodinu. To bohatě stačí. Můj přístup je odlišný od přístupu běžného lékaře, který se psychikou a životní situací pacienta většinou nezabývá. Obvykle ho zajímá jen ten část těla, kterou má na starosti, řídí se postojem: „Psychiku a osobní starosti mi sem netahejte, mě zajímá srdce, plíce, žaludek, tlak...“ Přitom lidí, kteří somatizují, je naprostá většina. Na psychiatrii nebo k psychologovi, kteří by se zajímali o jejich psychiku a stresy nepůjdou.  Nejsou přece „blázni.“ To, co potřebují je komplexní psychosomatický přístup. Psychosomatika přitom není nic nového. Je to návrat ke zkušenosti a moudrosti rodinných lékařů. Takový doktor znal rodinu, děti, prarodiče, věděl, jak to v rodině chodí, a když k němu někdo z rodiny přišel, dokázal velice rychle, bez složitého vyšetřování, zasadit zdravotní potíže do souvislostí jeho života. To nám dnes nejvíc chybí.

Jakou roli hraje genetika?

Těch opravdu dědičných nemocí je strašně málo.

To, co se dědí, jsou způsoby chování, které k  nemocem vedou.

Pacientka si stěžuje na bolesti kyčle, na artrózu, říká – u nás se to dědí… maminka i babička měly endoprotézu. Pak si povídáme půl hodiny a ukáže se, že paní žije podobným způsobem života – nadváha, těžká fyzická práce, sedavý způsob zaměstnání, nedostatek vhodného pohybu, stres. Dědí se model chování, který k nemoci vede. Důležitou roli hraje i povaha. Dědí se nejen váha, výška, tělesné parametry, ale i povahové vlastnosti. Jestli jsem do medicíny vnesl něco nového, z čehož jsou pacienti vyvedeni z míry, pak to, že se zajímám o povahu rodičů, vztahy původní rodiny. To je strašně důležité. Zjistíte, že tatínek je cholerik, maminka hysterka, doma spory, děti si s nimi nerozumí, od malička žili v napětí…  Tyto emoční stopy a tenze pak přenášejí  do dospělosti, působí jim zdravotní potíže: závratě, bušení srdce, dechovou tíseň…  Objektivní nález je přitom normální. Tělesně na nich nic není. Problém je v tom, že je odmalička „stavěli do pozoru“ a není nikdo, kdo by jim zavelel „pohov, volno!“ 

Jak si udělat pohov?

Prvním krokem je si problém uvědomit, přiznat si ho. Nehledat vysvětlení jen v objektivních nálezech, vyváženě posuzovat i psychiku a mezilidské vztahy. Většina pacientů ale preferuje vysvětlení biologické, raději se schová se za diagnózu artrózy, výhřezu plotny, hypertenze, deprese, autoimunity… než by si přiznali vlastní selhání. Pohodlnější je udělat ze sebe pacienta, nechat se opečovávat, léčit… než přijmout zodpovědnost a starat se o sebe sám. Já pacientům žádné diagnózy nedávám.  Já jim je beru. Převádím je na problémy jejich života. 

Pacienta z vás dělat nebudu, vysvětlím vám, co je potřeba, abyste udělal vy, abyste pacientem nebyl a byl zdravý.

U klasického lékaře se vás maximálně zeptají na nemoci rodičů, ale ne na jejich povahu a na to, jaké s nimi máte vztahy. Pacienti někdy vůbec nejsou schopni popsat povahu rodičů. Přijde třeba špičkový manažer a zjistíte, že nemá vůbec žádný vztah s rodiči. To je typické pro psychopaty (podrobně o tom píši v knize Všichni jsou psychopati, jen já jsem letadlo).  V jejich původní rodině nefungovaly vztahy, otec byl třeba cholerik, matka chladná, nepoznali soucit, lásku neumějí ani přijmout ani dát. Jsou bezohlední, bezcitní, draví, charakterově zmrzačení. To je problém řady vysoce postavených manažerů a politiků. Společenský systém, založený na dravosti, bezohlednosti a individualizmu je přitahuje jako vosy na med. Oni ho dál rozvíjejí. Žijeme v éře psychopatů.

Rada na závěr – jak si zdraví udržet?

Celý můj medicínský život let radím lidem, jak na to. Říkám jim: Musíte sportovat, relaxovat, dělat dechová cvičení, zpívat, pěstovat vztahy, scházet se, nesedět celý den u počítače… Teď to vláda všechno zakázala. Aktivní péče o zdraví se stala podvratnou činností. Podle vlády máme sedět doma, sledovat počty nakažených, nechat se testovat a čekat na vakcínu. 

Rozhovor: Kvantový fyzik Jan Rak

Změna smýšlení o realitě vede k tomu, že se člověk mění z role oběti do role tvůrce.

Poslední dobou stále častěji – nejen z úst kvantových fyziků – zaznívá, že prožíváme právě takovou realitu, jakou si sami vytváříme a jsme svým způsobem spolutvůrci světa.  Můžete laikovi tento pohled přiblížit?

 Je to poměrně jednoduché. Tento svět – vnější realitu a samozřejmě i sami sebe zažíváme a zkoumáme prostřednictvím pěti smyslů. Všichni víme, že disponujeme hmatem, čichem, sluchem, zrakem, chutí, ale navíc se jako smysl dá považovat i abstraktní myšlení, díky němuž smyslově zkoumáme abstraktní svět myšlenek a představ. Dnešní člověk si obvykle myslí, že všechny signály, které k němu přicházejí, jsou někde venku.  Dá se na to ale nahlížet i tak, že vše, co zažíváme včetně světa kolem nás, jsou jen zkušenosti vědomí.  Všechno, co existuje, existuje jen proto, že to registruje vědomí.

Samozřejmě by bylo potřeba precizovat, co přesně pojem „vědomí“ znamená. Bohužel se nám to těžko podaří, protože o tomto fenoménu zatím nepanuje shoda ani mezi vědci, ani mezi filozofy. Nicméně si pro tento okamžik představme pod pojmem vědomí to, co registruje a vnímá hologram reality. Pokud se na to podíváte z tohoto pohledu, dá se přistoupit na myšlenku, že vědomí je jediné, co vlastně existuje. Už filozof Descartes říkal: „Myslím, tedy jsem“, a zpochybňovali tak veškerou obecnou pravdu. Ať se bavíme o čemkoliv, tak otázkou zůstává, co je vlastně pravdou. Tedy i Descartes si už tenkrát uvědomil, že jediné, co může s jistotou tvrdit je, že on sám existuje. Potom se poměrně snadno dá přistoupit na myšlenku, že vědomí je jediné, co existuje.

Vědomí je jediné, co existuje.

To už je hodně abstraktní…

Ano, je těžší tento přístup akceptovat. Je to ale základ všech myšlenkových přístupů třeba z východu. Vědomí je primární. Filozofové i mystici říkají, že všechny zkušenosti vědomí, které máme, mají prvotní základní zkušenost v sebeuvědomění – v uvědomění si JÁ JSEM. V moderním slova smyslu „JÁ“ označuje to, čím vědomí je – a tím je prázdnota bez formy, obsahu, času, prostoru… nicota, ze které vše pochází. JSEM je už vědomí, nicota v pohybu. Vzniká tam již iluze pohybu, neboli času, která pak vytváří prostor, život a vše, co s tím souvisí.

JÁ JSEM je vlastně prvotní uvědomění si. Když se dítě narodí, začne si uvědomovat, že je, začne vnímat svět. Ale i v rámci božského vědomí se dá vznik vesmíru interpretovat uvědoměním si božského vědomí, že je.

BOX:

Dnešní většinový názor říká, že svět je mechanický, materialistický stroj a že existuje tam venku. Že prožíváme něco, co nemůžeme ovlivnit, že se dějí náhody, průšvihy apod., a že jsme obětí vnějších okolností. Mysticismus, východní filozofie a podle mě i moderní věda ve smyslu kvantové fyziky, která jasně narazila na problém vědomí, nabízí druhou variantu:  Zdrojem všeho je vědomí, které generuje vše a pozoruje samo sebe.  Změna těchto paradigmat, změna smýšlení o realitě, vede člověka k tomu, že se mění z role oběti do role tvůrce. Myslím si, že je to obrovským přínosem pro daného pozorovatele a navíc si myslím, že prožíváme dobu, která nějakým zázračným způsobem toto téma otevírá až téměř násilně. Jako kdybychom stovky let procházeli jakousi evoluční fází, kdy si k tomuto chápání jednotlivci dospívali jakousi jemnou cestou, ale doba dnes nastavuje takové zrcadlo a tak třese naší realitou, že nelze uniknout a ta změna se děje téměř revolučně. KONEC BOXU

Směřuje k propojení spirituality a vědy?

Moderní společnost nahrazuje často religiózní či náboženské vnímání a otázky vědou – toto prolínání světů mě obrovsky přitahuje. Vše se dá prezentovat východním deduktivním způsobem myšlení, nebo západním, tedy tím induktivním. Na západě hodně věříme na logiku a racionalitu a to, že věda racionálním vědeckým zkoumáním odhalí odpověď na jakoukoliv otázku. Nicméně z toho východního mystického směru se ukazuje, že existuje něco, co se dá vědecky zkoumat, ale je to veskrze subjektivní. Od psychologie až k mystickým zážitkům nebo zážitkům blízkým smrti – ty jsou veskrze subjektivní, přesto mají charakter objektivní reality, protože každý, komu se to stane, vypovídá víceméně stejně. Lidé, kteří prošli zážitkem blízkým smrti, mají zkušenosti velice podobné.

Mystická zkušenost je pravděpodobně verbálně nesdělitelná…

Moderní věda, i mystická zkušenost ukazují, že racionální pravdu nelze sdělit nebo předat – dá se pouze zažít. I moderní společnost, která lpí na vědeckém a racionálním uchopení, pro mě z nějakého nepochopitelného důvodu ignoruje to, že sama věda přesně k tomuto závěru dospěla taky. Matematici jako Kurt Gődel dospěli k závěru, že matematika sama o sobě nemůže vytvořit systém, který by nebyl rozporuplný. Dokázali, že matematika sama, což je vlastně svatý grál logického a racionálního myšlení, má své limity, přes které se nikdy nemůže dostat. Podle mě je to stejně významný objev, jako Einsteinův objev teorie relativity, kterou vlastně dokázal, že nic se nemůže pohybovat větší rychlostí než rychlostí světla.

Podle mě to všechno směřuje k tomu, že skutečnou pravdu lze jenom zažít. Můžete ostatním souputníkům nabídnout nějaké způsoby, jak se jí dobrat, ale nemůžete ji sdělit…

Co skeptici a ti, co lpí na paradigmatu racionální vědy?

Skeptiky mi byl udělen bludný balvan, ale domnívám se, že i ti skeptici, kteří tak lpí na tom, že je to přesně tak, jak tvrdí racionální věda, a nic jiného není přípustné, tak i ti se dříve či později nevyhnou konfrontací s touto skutečností. I když ostrakizují lidi, kteří se snaží o jiný pohled…

To připomíná církevní středověk. Je zřejmě bezpečné se opřít o strukturu racionální vědy?

Je bezpečné se opřít o strukturu většinového názoru. Každý vás podpoří.

Akademická obec je zřejmě náročné prostředí.

Ano, to samozřejmě je. Ale já se osvobodil ze systému – neříkám, že jsem „huba nevymáchaná“, ale nemohu žít proti svému přesvědčení. V akademickém světě funguje velmi silně autocenzura.

Mluvil jste o změně paradigmatu – je možné, že když si kritické množství lidí uvědomí, že realita je poněkud jiná, než jsme si zvykli ji vnímat, pak se to jako by „překlopí“…?

Pro mě ne úplně z jasného důvodu k této transformaci dochází úplně revolučním způsobem. To, co dneska prožíváme, o tom dříve snilo spoustu otevřenějších lidí.  Třeba před pěti lety se spousta lidí bavilo o ekologii, o globálním oteplování, o tom, co se musí změnit. O tom, že by se lidi měli probouzet. Města byla přelidněná – miliony turistů, přehuštěná obloha, léto začínalo už někdy v únoru… Najednou se vše s covidem zastavilo, v zimě napadl sníh, prožili jsme normální jaro, prší, ve městě je prostor – prostě se to děje. Někdy radikálním a dramatickým způsobem, sice prožíváme manipulaci vlády, ale opravdu se změna děje.

Před tím jsme měli možnost si cestu vybrat. I když samozřejmě následovat nesystémovou cestou vyžaduje velkou odvahu a oběti. Vykresluje to nádherně film o Giordano Brunovi – pokrokovém mysliteli své doby, který si podle paradigmatu tehdejší společnosti zasloužil ten nejtvrdší trest. Tehdy by vám 99% lidí řeklo, že je to správně, protože je to v rozporu s tím, co hlásá církev. Dnes každý ví, že měl vlastně pravdu. Každý akceptuje, že se Země točí kolem Slunce. Dnes jsou všichni na straně Giordano Bruna a ví, že se Země točí kolem Slunce, ale právě tito stejní dnes zase stojí na straně většinového názoru.

Dnešní společnost vlastně dělá to samé, sice se už neupaluje, jen jsme se posunuli. Před pandemií měl každý svobodu vystoupit z řady, což bylo podobně jako ve středověku, i když už nešlo o život. Teď svobody pro rozhodnutí ubylo. Pandemie nás nutí dělat zásadní rozhodnutí a už na to nemáme celoživotní prostor.

Vaše rozhodnutí se může opírat o většinový názor, anebo se můžete zastavit a zamyslet, zda se je pro vás v pořádku slepé přijímání názorů, které jsou prezentovány v televizi a v novinách. Například co virolog, to jiný názor. Každý si musí všimnout, že ve sdělovacích prostředcích mají prostor pouze virologové s jedním názorem. Ti ostatní jsou určitým způsobem cenzurovaní.

Teď nám doba ukazuje limity a možnosti systému a to, zda jsme ochotni tento systém dál utvářet.

Jak se tedy mohu vymanit z Matrixu, z toho, že nebudu ovce systému – jak dojdu k tomu, budu realitu vnímat jinak?

Víceméně jsme to už řekli na začátku. To, čemu věříte, tvoří to, co prožíváte. To je váš Matrix. Matrix, který máte v hlavě, tvoří síť toho, čemu věříte.

To, čemu věříte, to se pak v realitě manifestuje.

Použiji příklad – Jarda Dušek často vypráví historku o příjezdu Kolumba na ostrovy u Ameriky. Indiáni viděli jen námořníky na lodích, ale lodě schopni vidět nebyli, protože nevěděli, co loď je. Až jejich šaman, který měl otevřenější vědomí, byl schopen lodě vidět a tento vjem nasdílel do kolektivního vědomí kmene. Pak už je viděli všichni… Pokud se otevřete této možnosti, pak podobné věci můžete zažívat dennodenně. Někteří lidé věci, kterým nevěří, prostě neuvidí. Sensitivita se ale dá díky meditacím vycvičit.

Můžeme do této kategorie zařadit i zažívání zázraků?

Třeba taky… Když nevěříte v UFO, tak ho asi ani nikdy neuvidíte – pokud nedojde k nějaké hluboké transformaci kolektivního vědomí, což se ale také může brzy stát. Ten, kdo v něj věří a aktivně se snaží ho vidět, tak ho prostě uvidí.

Váš „believe“ systém (to, čemu věříte) vytváří realitu a to, co prožíváte. Je naprosto v pořádku, že v mojí realitě vnímám něco, co – ač se díváme stejným směrem – vy nevnímáte.

Kvantová fyzika totiž stojí na řešení rovnic kvantové fyziky. Jejich řešením je tzv. superpozice všech řešení (kombinace výsledku všech řešení) – pokud je řešením rovnice, že kočka je mrtvá a současně je řešením, že kočka je živá, pak z hlediska kvantové fyziky je výsledkem tzv. superpozice, tedy součet těchto dvou řešení. Kočka je současně mrtvá i živá.

Není úplně jednoduché to pochopit…

Není to složité, jen se tomu musíte otevřít. Žijeme ve světě, kde je něco pravda, anebo to pravda není. Buď je hrnek celý, nebo je rozbitý. To je jen povrchní pohled. Řešením je ale i superpozice těchto stavů. Tedy binární logika „buď, anebo“ v tomto světě nemá místo. Můžeme tady zmínit východní filozofie, kde je patrný přechod od duálního vnímání k jednotě. Tam platí „to i to“.

Tedy existence čehokoliv je závislá na pozorovateli?

Samozřejmě, to je obrovsky důležité. Dnešní společnost se bláhově domnívá, že věda vše vyzkoumá, nicméně se tímto nechci navážet do racionální vědy.

Newtonovy zákony ale v našem světě platí – třeba statika apod.? Nebo jsme opět u dohod?

Platí, když jim všichni budeme věřit. Děje se to už jenom tím, že provádíme experimenty a hledáme fenomény, které jsou v souladu s naším „believe“ systémem.

Výzkum a dnešní vědecký systém, který je založen na principech finančního toku, je obrovsky limitovaný v tom, aby se objevilo něco nového. Podporují se projekty, kde je jasné, že dopadnou tak, jak se očekává. Vědci se motivují k tomu, aby napsali co nejvíce článků, což bylo patrné teď v době pandemie. Najednou se ukazuje, že většina z článků z farmaceutického výzkumu není reprodukovatelná. Když se ani nic nového najít nechce – a ten prostor možností je obrovský, potenciál je opravdu neskutečný – tak se nic nového ani najít nemůže. Celý vesmír má nekonečně mnoho variant, a pokud se díváte jen na ty, které jakoby chcete vidět a ignorujete to, co by to mohlo určitým způsobem narušit, pak v tomto paradigmatu můžete žít tisíce let. Nicméně to paradigma se vždycky zhroutí. To, že Newtonovy zákony neplatí všude, je jasné. Máme teorii relativity, máme kvantovou fyziky, tam Newtonovy zákony prostě neplatí.

Co stárnutí, smrt, zdraví… to jsou témata, která se nás úzce dotýkají. Jak byste na ně nahlédl z pohledu kvantové fyziky?

To je ještě mnohem kontroverznější téma. Když jde o fyziku, tak máme pocit, že o moc nejde. Mohu si sice vysloužit bludný balvan, ale fyziku mnoho lidí neřeší. Když jde o zdraví, to už je něco jiného. Debata o tom, co je vědomí, může někoho míjet, i když s tímto postojem nesouhlasím. Každý chce přece vědět, co je smyslem života a jak by ho měl žít. Jak se život tvoří. Jak dosáhnout toho, abychom byli šťastní, ne stresovaní. Nicméně otázka nemoci, která je teď v našem prostoru obrovsky akcentovaná, už není žádná akademická nebo filozofická debata.

Současná situace nás nutí otevřít se myšlence, že to, čemu věříme, může být úplně jinak.

Absolutní pravda je chiméra – věřit něčemu můžete jen, pokud tomu dodáváte energii víry. Můžete ale připustit, že je to jinak… Všichni největší géniové, reformátoři, všichni, co přišli s převratnými myšlenkami – Einstein, Hus, Komenský… byli lidé, kteří si uvědomovali, že nic, z toho, čemu věří, není absolutní. Einstein přišel s tím, že neexistuje absolutní čas, a tím vyvrátil základní víru newtonovské společnosti, že existuje absolutní prostor a čas, to, že všem běží hodinky stejně. Prostě to nerespektoval, a stal se tak největším myslitelem naší doby.

Pokud si toto připustím a zbavím se všech berliček, o co se mám opřít? Ztrácím iluzorní jistoty…

To jste pochopila správně. Pokud toto někdo poslouchá a je úplně v pohodě, pak to asi úplně nechápe. Tento pohled musí v člověku vzbuzovat až nemilé pocity. Skutečné poznání – a mluvíme i o mystickém poznání – znamená, že všechny ty jistoty (a naše ega jistoty potřebují) jsou jenom jakési iluze. To pak samozřejmě v prvních fázích vzbuzuje až pocity hrůzy.

Co pojem Bůh – není tedy univerzálním východiskem, jistotou a opěrným bodem, ke kterému se nakonec všichni máme vztáhnout?

Jaká existuje jistota? Už Descartes říkal: „Já jsem – já si uvědomuji“. To je jediná jistota bytí. Teď se můžeme dostat k náboženství, které má jasně definovaný názor, nebo se můžeme dostat k mystice – pak mizí dualita a jistotu máte v tom, že žádná jistota není.

Jediná jistota bytí je uvědomění si „já jsem“, já existuji.

S tímto uvědoměním můžeme zažívat život jako obrovské dobrodružství.

Jasně, všechno se neustále mění. Všechno je zde jen dočasně. To, co dnes tvrdím, to je také jenom jistý pohled. Život, existence, tu není od toho, aby tady bylo něco navěky. To není vlastnost vědomí. Naopak – všechno se neustále vyvíjí, proměňuje a prozkoumává nekonečný prostor variant.

Znamená mystický prožitek vlastně takové vyhoupnutí se z duality do jednoty?

První fáze mystického prožitku jsou, že si uvědomíte, že realita stojí na principu duality, že to „nic“ se rozdělí na kladný a záporný pól. Vznikají polarity a to, co my vnímáme je vlastně polarizací ničeho – prázdnoty.

Co tíživá témata jakými jsou umírání – třeba holocaust… tento pohled je pro lidi, kterých se tato témata osobně dotýkají, velmi složitý.

Ano a je třeba zdůraznit, že se vším respektem a s pokorou to naprosto chápu a respektuji pocity těch, kteří něco takového zažili, či zažívají. Když se ale podíváte na současnou situaci, tak je svým způsobem podobná. Někdo tvrdí, že pandemie je jakýsi konstrukt, který někdo vymyslel, ale je tady také spousta lidí, kteří prošli těžkým průběhem, nebo jim zemřel někdo z rodiny. Pořád je to o tom samém – vy prožíváte realitu, kterou si vytváříte a které věříte. To, čemu věříte, to se děje. Když někdo věří, že řádí virus, který žere zdravé a hodné lidi, když si představuje hromady mrtvol… pak si tu realitu vytvoříte a prožijete. Naproti tomu i za války spousta lidí prožila klidné roky…

Byla a stále ještě je tato realita vytvářena pozorností, kterou jsme covidu věnovali a věnujeme? Zprávy, čísla…

Jasně a manipulace. Realita je subjektivní, můžete věnovat pozornost něčemu jinému a vytvářet si svoji realitu.

Nejsem na to malý pán? I když to je také jen moje víra…

Stále se k tomu základnímu vracíme – celý rozhovor by se dal přepsat do dvou vět:  

Objektivní realita je iluze, vytváří se „believe“ systémem, tedy tím, čemu věříme. Východiskem z toho je si uvědomit, že cokoliv, co považujeme za pravdu, to se dá zpochybnit – ne, že to může být jinak, ale tím, že se na to jinak podíváte, tak to jinak bude.

To je úžasně osvobozující.

Ano, i když to zpočátku může evokovat pocity strachu. Jistoty, o které se život opíral a opírá, se mohou změnit v prach jedním fouknutím. Uvědoměním si, že je to prach… a to je celé! To by úplně stačilo. Všechna ostatní slova a milióny knih, které se napsaly, jsou tady jen proto, že tato pravda je na jednu stranu obrovsky jednoduchá, ale je také obrovsky těžké ji skutečně implementovat do života. Sebevzdělávání, kurzy osobního rozvoje, filozofické knihy… Stačí si uvědomit, že tato pravda je tak jednoduchá, že ji stačí jen přijmout.

To jste potom trochu jako mnich, který musí rozmetat mandalu, kterou tak dlouho tvořil – musíme „rozmést“ vše, co jsme před tím do života přijali a nabrali?

Není nutno rovnou rozmetat – stačí připustit. Ono se to pak rozmete samo. Toto vědění – to není víra, ale vědění – vám potom otevře obrovské nové možnosti. To je princip bytí.

Teď jsme tak nějak uvězněni v určité škatuli.

Ano, a když vystoupíte ze škatule, tak se vám otevře nový obrovský vesmír. A když se vrátíme k nemocem nebo zmiňovanému holocaustu, pak nás toto poznání nebo uvědomění osvobodí i od jakéhokoliv utrpení. Všechno, co se děje, tak si určitým způsobem vytváříte proto, aby vás to někam posunulo. Se vším respektem, jakákoliv nemoc, utrpení. Mluvíme-li o holocaustu – vždyť na individuální úrovni se to děje denně. Lidé jsou pořád obětí násilí a kriminálních činů. To jsou osudy, které lidé prožívali, prožívají a prožívat budou.

Domnívám se, že každý je schopen unést jen tolik lásky, kolik unese bolesti.

Skutečná láska, která tvoří tuto realitu, znamená, že do sebe akceptujete, přijmete cokoliv. To je i obrovská bolest – bolest matky, které zemřelo dítě. I to je láska. Proto mnoho lidí není schopno se dostávat na vyšší úrovně lásky. Znamená to totiž, že čím víc máte v sobě lásky, tím víc bolesti musíte v sobě integrovat. Přijmout, požehnat všemu, co se děje. Odpustit, požehnat, že i to je součástí toho božského výtvoru.

To jsme se téměř dostali ke křesťanství...

Křesťanství nevychází z nějakých pomýlených principů. Jiná otázka je, co je aplikováno v církevních strukturách. Ale jinak principy všech skutečných filozofií a náboženství jsou bezrozporné. Kristovo vědomí – co to znamená? Proč je tam ta symbolika nebo skutečnost utrpení na kříži? Když začnete milovat svůj život, musíte ho milovat se vším, co jste prožila – i s tím utrpením.

My tu bolest ale nechceme, odstrkáváme ji od sebe pryč.

Právě. To, co nechceme, to jen blok a mantinel, který nás drží. Láska vás přenese i přes utrpení, ale pouze v okamžiku, když ho přijmete. Krásná zkušenost jsou žhavé uhlíky nebo potní chýše. Šílené teplo, trpíte… tím se otevírá brána.

Přijetí utrpení je jedinou možností, jak ho přežít.

Podobné je to s nemocemi. Co je nemoc? Duše – duch se chce nějakým způsobem projevovat a vaše tělo to ignoruje, dostává se do disharmonie a duše posílá přes tělo zprávu. Pokud se necháme vmanipulovat do reality, kde svoje poznání ignorujeme, tak se to začne projevovat určitou somatizací. Pokud už duch v těle nemá čeho dosáhnout, chodíte do práce z práce… Když už spirit nemá možnost se rozvíjet – co by v těle dál dělal? Tělo už není nástrojem, který umožňuje duchu naplňovat svoje poslání.

I smrt je velké téma.

Dá se dospět k závěru, že pokud je zdrojem všeho vědomí a vědomí je to jediné, co existuje a je nezničitelné, pak veškeré ty víry, že smrt je konečná, se dají „rozprášit“.

Smrt i život je iluze. Objektivní život je iluze. Vědomí nemůže jen tak zmizet, vědomí je to, co vždycky bylo, co je a co bude, protože i čas je iluzorní.

Smrt a konfrontace s vlastní smrtí je v podstatě to nejdůležitější, co člověka v životě čeká, to je náš nejdůležitější úkol. Moderní společnost se snaží pojem smrti vytěsnit a akcentuje věčné mládí.  Smrt a život je to samé. Nepochopíte život, pokud nepochopíte smrt. Jsou i metody, jak se k tomu přiblížit. Vystupování z komfortní zóny – třeba ta zmiňovaná potní chýš. Indiánské nebo tibetské metody, kdy se člověk na dlouhou dobu zavře do tmy a ticha. To jsou rituály, kde se nahlíží temnotě a nicotě do tváře.

Ještě k nemocem – pokud si toto uvědomíme, pak pochopíme, že i přesto, že existuje „evidence-based“ medicína (opírající se o důkazy), která tvrdí, že existují nevyléčitelné nemoci, tak i přesto existují miliony spontánních uzdravení, která jsou v rozporu s pohledem západní medicíny. Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, kde se berou? Proč se to tomu procentu lidí podaří? Zamysleme se na závěr nad tím, proč se někdo dokáže uzdravit ve stádiu, kdy klasická medicína tvrdí, že je konec a není to možné. Jarda Dušek často vypráví o Klemencovi Kubym – jezdí po nemocnicích, kde ukazuje, že má přerušenou páteř (doložitelné na CT) a on se postaví na nohy a odejde. Je to otázka víry! Toto je skutečnost, která je v možnostech každého…

Rozhovor: Jirka Ledvinka

Jirko, když jsme připravovali knížku Od počátku k prvopočátku, povídali jsme si, že na Otce zapomínáme, nebereme ho „do hry“, jsme tak nějak odpojení a neuvědomujeme si svou vlastní Božskou podstatu… Tehdy jsem to vnímala jako pobídku k propojení, k navazování a prociťování vědomého vztahu s Otcem, Bohem, Stvořitelem, k otevírání srdce. Teď vnímám určitý posun – začít si více uvědomovat vlastní Božství, Božskou jiskru a to, že jsme součástí Božské hry. Že jsme vlastně také Božskými tvůrci.

Určitě!

Je tedy důležité svoje Božství přibírat stále do hry, samozřejmě ani nezapomínat na základní stavební kámen – spojení s Bohem, Otcem – a z tohoto bodu tvořit a manifestovat svoje touhy a přání?

Přesně tak. Já bych ale spíš použil slovo „zadávat“. Vždycky říkám, že pokud cítíte, že by to nějak mělo být, tak si to zadejte a očekávejte výsledek. Nebo to lze vyjádřit slovem „žít“.

Existuje spousta učení, jak si přitáhnout do života hojnost, partnera apod., ale často tam chybí zmiňovaný výchozí bod, kterým je Božský Tvůrce, spojení s Ním a vědomí vlastního Božství.

Ano, často tam chybí toto propojení. Potřebuješ si ho uvědomovat – ne prázdnotu, nebo že jsi v nějakém zmaru, nebo že ti něco chybí.

Je špatně, když toto spojení necítíme 24 hod denně?

Ne, vůbec ne, stejně o tom víš. Víš, že máš zájem a máš tam pozornost – tak to necháš v klidu proudit. Někdy to ani nevnímáš, je to v klidu.

Můžeme to přirovnat k předem nastavenému autopilotu?

Ano, a ani by nešlo, aby ses na to soustředila každou chvíli. Je to automatické. I kdybys propojení nevnímala, ber to tak, že ho třeba zastiňují jen nějaké emoce, které zase odejdou.

Teď když spolu mluvíme, tak je prožívání vlastního Bytí někde na pozadí…

Ano a to je vlastně ono. Obvykle to ale osobnosti nestačí – chce nějakou senzaci a něco vnímat. Božství je ale v klidu. A až přijde příležitost něco zadat, tak to učiníš.

Je Božím záměrem, abychom my lidé tady na Zemi prožívali a cítili své Božství, a z tohoto bodu tvořili?

Ano, je to záměr Boha, a zda i ty budeš mít stejný záměr, to už je na tobě. Ty sama rozhoduješ, zda je to i tvůj záměr – ale měl by být.

Díky tomu, že máme svobodnou vůli, tak se mohu rozhodnout, zda ten nejvyšší Boží záměr tady budu naplňovat, nebo zda se budu podřizovat matrixu, strachům, programům mysli…?

Ano.

Pokud by to všichni takto uchopili a žili svoji esenci, svůj potenciál, pak by si každý žil ve své „bublině“ a občas se propojil s „bublinou“ někoho jiného?

Ano, tak nějak si to lze představit…

Co vztahování mezi lidmi? Spolupráce ve firmách, kde pracuje spousta lidí. Vytváří něco dohromady…

Tam je důležité, aby to lidé dělali proto, že je to baví. Pokud se rozhodnou, že už takto žít nechtějí, tak se systémy rozpadnou a budou fungovat úplně jinak – na Božském principu a na tom, že si každý dá to nejlepší. Ne pracovat ve firmě, kde nechce být. Lidi si budou vybírat.

To je paradigma současné společnosti, která je dopovaná strachem. Kdybychom byli všichni vědomí…

… ano, vypadalo by to jinak.

Nebo je to určitá fáze vývoje?

Obojí.

Říkáš být ve své realitě, tvořit si svoji realitu – když tu byl lockdown, stejně sis nemohl dělat vše, co bys rád, v tvém případě třeba akce naživo.

Dostaneš jiné nabídky, abys tím prošla. Pokud tady přebýváš v „Božském“ a tyto problémy si nepřipouštíš, pak sice dodržuješ zákony, ale zároveň dostaneš nabídku, jak tím projít. Nestrádáš. Žiješ tak, abys dostala jen to nejlepší. Já mám třeba v zadání, že vše dopadne báječně. Věděl jsem, že když nebylo možné akce pořádat, že to dopadne jinak, ale dobře… Začalo se dělat on-line, zároveň jsem se někam posunul a vyzkoušel jsem si to. Takto by k tomu měli přistupovat všichni.

Pokud někomu krachne podnikání, neměl by se lekat, ale naopak se těšit, co nového přijde. Vždycky se nějaké řešení najde.

Pokud máš ale zábrany, že to z různých důvodů není možné a věříš jim, pak to probíhá přesně podle tohoto scénáře. Spousta lidí se z pozice strachu ptá, proč to nejde. Pokud si ale naopak uvědomuješ  Božskou realitu a přistoupíš k tomu tak, že je to o.k., pak dostaneš ještě něco lepšího, co bys ani nevymyslela. Mysl to totiž ani vymyslet nemůže… Je důležité být stále v nastavení hojnosti. Pokud bychom to všichni uměli, pak by neexistoval ani žádný covid, protože lidstvo by bylo na takové úrovni, že by se takový problém do jejich světů vůbec nedostal. Pokud se k tobě dostane informace, že se někde objevila nějaká nemoc, pak tě obvykle napadne „aha“, tak to můžu mít i já – automaticky, aniž by ti došlo, že je to nesmysl, že to k sobě vůbec pouštět nemusíš.

Pokud jsem Božské realitě a uvědomuji si to, pak se dá říci, že tam nemoc vůbec nemá místo?

Ano, vůbec tam nepatří. Nemá tam místo, nelze ji mít.

Pouze pokud se propadnu do systému…

To, co se tady děje, je odraz lidstva a jeho úrovně. Nejen covid, ale cokoliv dalšího… Lidi by se od toho měli odvrátit, měli by se rozhodnout, zda to přijmou, nebo ne.

Přesto – pochází covid z Božské reality?

Dá se to tak říct. Všimni si toho zvláštního původu. Dělá si, co je potřeba, různě mutuje a nedá se uchopit… Lidstvo se od toho má odvrátit, ne to řešit. Lidi, místo, aby to takto uchopili, tak řeší opatření. Tvrdí, že nechtějí covid, ale spíš nechtějí opatření.

Zeptám se na vědomější propojování a uvědomování si vlastního Božství – např. tvoje Boží otisky – nebo meditace. Je to něco, co pomáhá člověka v tom Božském stavu více ukotvovat?

Určitě! Pokud za mnou přijde člověk s přesvědčením, že to tímto způsobem obdrží a jde si za tím, tak ano… V tu chvíli se vše dá zesílit a urychlit. Pokud ale přijde někdo, kdo je jen zvědavý a vlastně ho to vůbec nezajímá, tak se tak úplně neděje. Každý je jiný. Mnoho lidí to již uchopilo.

Lze i přes obrazovku?

Funguje to stejně. Setkání naživo jsou lepší kvůli komunikaci, ale z hlediska energií je jedno, jestli jsi třeba v Austrálii.

Dá se říct, že pokud se někdo připojí, tak ho vlastně přizveš do své bubliny a on se může s tebou vyhoupnout?

Není to tak úplně, lidi se tam vlastně přizvou tím, že mají zájem – přizvou se tak do „Božského“. Já je ani nemusím brát k sobě. Spíš za sebe, nechám si svou bublinu tak, jak je, jen je přizvu do toho „Božského“. Procítí to sami. Musíš neustále pamatovat na vlastní svébytnost!

Co ty věty o tom, že jsme tady všichni propojeni?

Na to bych dal pozor. Dal bych pozor na různé energie, které tady „plavou“, vždyť spousta lidí má v sobě i určité věci v nepořádku – pokud budeš brát, že jsme všichni propojení, pak si „natáhneš“ i určité problémy. Máš mít svůj svět čistý – propojení úplně nejsme, pouze o sobě víme.

Jsme tedy propojení skrze Božský zdroj?

Ano, ale zároveň máme svoji svébytnost. Pokud si tam nechám kohokoliv vstoupit, pak může nastat problém. Nejsme na stejných úrovních a někdo mi tam může zanášet problémy. Mnoho lidí si říká, že když je v tom „Božském“, tak se nic nestane – stane, pokud na to nahlížím z pozice mysli. Pokud jsi v „Božském“, jsi v sobě, pak toho člověka jen pozoruješ, nestahuješ si z něho nic do sebe. Problémem může být, když z pozice mysli nebo ega máš „za povinnost“ někomu pomáhat. Naciťovat se na něj, cítit se skoro stejně špatně – takové propojení je špatně. Bereš si do sebe problémy tohoto člověka a jeho vnímání.

Zpátky k tvořivosti a práci. Paradigma dnešní doby je, že lidé stráví v jedné práci často celý život.

To je často z pozice strachu. Musím to dělat takto, protože to jinak nejde. Pokud to přijmou za pravdu, tak je to pro ně pravda. Měli bychom si hlídat, abychom nepřijímali něco, co nám vyloženě nesedí. Nemyslet si, že je to v pořádku – není to v pořádku.

Opět tedy záleží na mně, jak se rozhodnu, nepřijímat systém přesvědčení, který je mi předkládán společností? Záleží, čemu uvěřím, jestli tomu dám zelenou, nebo červenou? Nesouvisí to i s určitou silou, jakou já jako osobnost disponuji?

Někdo má to přesvědčení silnější a věří si víc. To si ale můžeš i věnovat. Každý z nás má stejnou možnost.

Mně teď naskočila astrologická symbolika a takové ty představy, které souvisí s jednotlivými znameními.

Pak jsi v područí astrologie. Tvoje Božství se k tomu staví tak, že když to tak vnímáš, tak ti to dá.

Z toho vyplývá, že je úplně všechno možné, ale úplně všechno.

Také je. Přesně k tomu to směřuje, můžeš si nastavit cokoliv.

Je dobré postupně a pomalu posouvat limity víry, čeho jsme schopni?

Můžeš i rychle, ale není dobré na sebe tlačit a jít postupně. A časem si troufneš na víc.

Říkáš „troufnout“ – často si netroufneme a jsme zavření v určité škatulce.

Ano, to je hlas ega, musíš mu dát ale najevo, že ho překročíš. Ono protestuje – hlavně tam nechoď… Na začátku to vyžaduje velkou odvahu překročit všechny strachy. Prostě si to dovolíš, i kdyby ego předvádělo všechno možné. Dovolíš si to a očekáváš výsledek, ale nepracuješ na tom, to by se snižovala kvalita, dávala bys najevo Božství, že mu nevěříš.

Zadání, co chci, mohu ale modelovat postupně?

Vždy říkám to nejlepší, co je možné…

Často bereme ohledy… Bude to znít sobecky, ale alfou a omegou by měl být můj zájem, moje štěstí?

Sobecké to vůbec není, vezmi si, že ti to ovlivňuje celý život. Pokud jsi v nepohodě a nepokoji a nedáš si maximum, potom začneš strádat. Sice říkáš, že nechceš trpět, a přitom si to utrpění takto vytváříš sama. Jak se chceš uzdravit, když třeba chodíš do práce, která tě nebaví…? Pozor, je to vlastně převlečené ego.

Proč by naše Bytí, Božství mělo fungovat v nějakém útrpném módu. Má to tu být o radosti a spokojenosti.

Dotkli jsme se nemocí – toho, že si je k sobě pustíme a vlastně v tom božském nemoci nemají místo. Pragmaticky se zeptám – co stárnutí?

Také je to program.

A můžu ho nemít?

Ano a budeš vypadat pořád stejně.

Život od mimina k starci, stárnutí – to je nějaká plošná iluze?

Je to tak obecně přijímáno.

Tedy vše, co je obecně přijímáno, vytváří určité pole, skrze které my programujeme pole našich možností?

Říkáš to dobře – můžeš si vybrat, co si do čistého pole dáš.

Tedy „naházím“ si tam všechno, čemu věřím. Je mi tu sdělováno, že lidi se rodí a umírají, mají choroby, chodí do práce od 8 do 5 hod… tedy obecné pravdy, kterým věříme, a ty mě potom ovlivňují? Ty mohu postupně měnit. Ale může tam být i spousta „pravd“, o kterých ani nevím, že je mám… co s tím?

Pokud máš jasně zadáno, že jsi v Božském poli, tak ani tyto podvědomé pravdy tam nebudou. Prostě se rozplynou. Občas se nějaká může připomenout, ty si uvědomíš, že to není pro tebe a jdeš dál. Pak se tady teprve můžeš cítit dobře a strachy tě nebudou napadat, přesně tak to teď naciťuješ. Když se tam dostaneš, pak tam žádné strachy nemají místo.

Stárnutí a potažmo smrt… může to být i jinak, než jak to vnímáme?

Asi bych to spíš bral tak, že tě to tady asi 1000 let bavit nebude. Rozhodneš se tedy odejít, až budeš chtít.

Mělo by to tak i být – odcházet ze Země, nebo této reality, vědomě?

Ano, když si tady splníš, co jsi chtěla a budeš vnitřně vědět, že už ti to stačí.

Co reinkarnace? Vracíme se zpátky?

Ano. Ne každý zvládne to, co má, za jeden život… Tedy aby duše nabrala kapacitu, uvědomění si svého Božství.

Dárek k předplatnému

Dárek k předplatnému

Zdarma k předplatnému kniha Potřebuji tvou lásku – je to pravda? v hodnotě 214 Kč.

Platí pro období prodeje Sféry 11/12 2021. Dárek obdržíte do pěti týdnů po zaplacení. Platí pouze pro nové předplatitele tištěné Sféry v České republice. Pouze do vyčerpání zásob.

Zdarma k předplatnému kniha Milionový expert v hodnotě 275 Kč.

Sféra 5/6 2021

OBSAH:

Kaleidoskop

Editorial

Celostní medicína

Ženy a tradiční čínská medicína

Příběhy z poradny terapeuta Leoše Poskočila

Nutriční farmakologie: Od teorie k praktickému

využití

Staphysagria

Stoletých bude přibývat... I v požehnaném věku ale

můžete mít zrak jako ostříž!

Rozkoše lidské řeči

Rozhovor

MUDr. Jana Wankatová: „Celostní

medicína využívá všech prostředků ke zdraví“

Astrologie

Příboj tónů a vlny hudby v duši Bedřicha Smetany

Energie krajiny a staveb

Stonehenge a modré světlo

Zdraví a krása

Aescin

Meridián tlustého střeva

Objevte rituál krásy podle staré čínské tradice

Zdraví klíčí v semínkách

Spiritualita

Lukáš Nosek: „Nežiju pouze pozemskou

horizontálu, jsem zakotven ve Vertikále, v

Transcendentále.“

Archanděl Uriel

Tajemství labyrintu

Sv. Cecílie

Osobní rozvoj

Převezměte velení nad autopilotem své mysli

Rozhovor: Alena Gajdušková:

„Pokud se beze zbytku začneme podřizovat

zelené ideologii, je zle.“

Pro volné chvíle

Veľká marťanská vojna

Lázně Jeseník

Lanýže, aneb co na těch lanýžích všichni mají?

Inspirace na zajímavé čtení

Křížovky

Sféra 3/4 2021

OBSAH:

Kaleidoskop

Editorial

Celostní medicína

Muži a tradiční čínská medicína

Příběhy z poradny terapeuta Leoše Poskočila

Zdraví, krása, paměť

Fenomén zdravého životního stylu: Přerušovaný půst

Jump for joy! Aneb skákejte radostí!

Diabetes jako možná příčina Alzheimerovy choroby

Rozhovor

MUDr. lenka Hodková: „Je důležité,

aby byl pacient aktivní na své cestě za zdravím.

Nikdo, ani lékař, to za dotyčného člověka neudělá.“

Astrologie

Vibrující vesmír Vincenta van Gogha

Energie krajiny a staveb

Hukvaldská liška Bystrouška

Zdraví a krása

Královské květy v parfémech

Detoxin čaj – hořký zázrak

Diagnostiky zdraví Vladimíra Ďuriny

Vitamín D – účinky předčí všechna očekávání

Diovital je nápoj plný energie

Meridián plic

Osobní rozvoj

Otevři se lásce

René nekuda: „Musím nejprve zjistit, kdo jsem,

a pak teprve mohu rozvíjet svoji tvořivost.“

Jakou sílu má mysl?

Sandra silná: „Běžný život farářky je víceméně

běžný život činorodé ženy,

partnerky a matky.“

Spiritualita

Sv. Kateřina Alexandrijská

Meditační průvodce rokem aneb Pohledy za roušku

viditelné přírody

Archanděl Chamuel

Pro volné chvíle

Slatinné lázně - Lázně Bělohrad

Pomsta mŕtveho kráľa

Město tulipánů Amsterdam

Inspirace na zajímavé čtení

Křížovky

Sféra 1/2 2021

OBSAH:

Kaleidoskop

Editorial

Celostní medicína

Děti očima tradiční čínské medicíny

Příběhy z poradny terapeuta Leoše Poskočila

MUDr. Jan Vojáček

Psychická pohoda a zdravá střeva

Nepodceňujte křečové žíly, nejsou jen estetickým

problémem

Rozhovor: Prof. Pavel Kalvach

„V našich silách je prodloužit si život až o 10 let –

rozumní lidé mají část svého osudu v rukou.“

Rozhovor

Dana Steinová – O trénování paměti

Astrologie

Král Slunce – „Bohem seslaný“ Ludvík XIV.

Petra Nel Smolová – Astrologie a rok 2021

Energie krajjiny a staveb

Keltská hradiště a energeticky vydatná místa

Zdraví a krása

Zimní vůně: Zahalte se do parfému

s vůní vzácných dřev

Prospívají rostlinné oleje srdci?

Meridián žaludku

Vladimír Nerud – Jak posílit organizmus nejen při

viróze jednoduchou meridiánovou masáží

Když se řekne půst

Osobní rozvoj

Feng Ren Shui: Pracovna

Rozhovor: Judita Peschlová

„V roce 2021 budou všechny zastaralé názory,

dogmata a paradigmata vystavena zkoušce.“

Charisma – Kouzlo, nebo klam?

Spiritualita

Rozhovor: Terezie Dubinová

„Každý dobrý skutek se v kvantovém poli počítá.“

Dcery Krokovy – Duše našeho národa

Faraon Achnaton: předkristovská energie Světla a

Lásky

Archanděl Anael

Pro volné chvíle

Meditační průvodce rokem aneb Pohledy za roušku

viditelné přírody

Ostrov lásky – Lázně Libverda

Brambory, česnek, cibule – Svatá trojice domácí spíže

Inspirace na zajímavé čtení

Křížovky

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF