Banner nové Sféry

Hana Němcová

Hana Němcová

Maratonec Petr Michler: "S Tromboserinem a Levaminem se mi běhá lépe!"

Petr Michler běhá maratony už více než třicet let, s nikým nesoutěží a běhá, jak říká, „na pohodu.“ Lví podíl mají na tom pohodovém běhání i bioinformační preparáty DIOCHI.

Kdy jste běžel svůj první maraton?

Od mládí jsem běhal kratší tratě a běhal i na lyžích – 50 km při Jabloneckém maratonu, potom několikrát Krušnohorskou padesátku. Hodně a rád jsem běhal v přírodě a postupně se dopracoval až k maratonům. Ten první jsem běžel 9. 5. 1985 v Děčíně, pravidelně je běhám od svých třiceti let.

Kolik jich máte na svém kontě?

V současné době mám za sebou 117 maratonů a stále se připravuji na další výzvy atraktivních závodů.

Jak vypadá vaše příprava na maraton?

Příprava je celkem jednoduchá – spočívá v pravidelném běhání klidným tempem s dvoudenní regenerační výlukou během týdne.  Ráno vyběhnu třeba v devět a pohodovým tempem běžím až do tří. Dospěl jsem tak postupně do takového systému běhu, kdy mám i po doběhu ještě fyzické rezervy. Při závodě to znamená to, že běhám takové průběžně časy, při kterých jsem pouze příjemně unaven. Tedy jsem nikdy nesledoval prvotně nejlepší čas v cíli, ale jen dosažení časů v rozmezí po 5 km, tj. za jak dlouho jsem měl doběhnout k metě 5 km, 10 km, 15 km, 20 km, ½ maratonu, atd., až do cíle. Tedy při maratonském závodě mám vždy pouze jeden cíl – doběhnout v časovém limitu doběhu pro 35 km, pokud byl tento limit stanoven, a dále v limitu doběhnout celý maraton.

Mám pouze jediný cíl – doběhnout pohodovým tempem v časovém limitu.

Takže se při závodě netrápíte?

Ne, tento systém běhu přechází do takové meditativní činnosti. Naučil jsem se běhat tak, že z principu nesoutěžím ani s časem, ani s jinými běžci na trati. Někdy na trati stihnu i fotit:-).

Sám si stanovuji časy, dávky v měsíci apod. Neměl jsem proto nikdy kondičního, ani jiného trenéra. Tento přístup nejlépe odpovídá mé nesoutěživé povaze.

Maratonů máte již za sebou více než stovku, startoval jste v různých koutech světa – kde jste byl nejdál a které místo vás nejvíce okouzlilo?

Nejkrásnějšími místy z mého pohledu, ale také současně hodně vzdálenými, jsou Havajské ostrovy a Nový Zéland, tím ale nechci říci, že by krása švýcarské, rakouské a italské přírody a památek byla menší.

Co byste doporučil někomu, kdo chce začít s běháním a s během nemá zkušenosti?

Při běhání je třeba věnovat zvláštní pozornost problematice doplňování tekutin, minerálů a dodržovat známé principy tělesné regenerace sil. V neposlední řadě je nutno sledovat životosprávu pro docilování přiměřené tělesné hmotnosti.

Jde principiálně o osobní rozhodnutí trénovat výše uvedeným způsobem tak dlouho, až člověk doběhne celých 42 km a 195 m. Individuální přístup bude každý volit tak, jak dalece do té doby sportoval, např. pěstoval turistiku, jezdil na kole nebo na běžkách po rovině nebo v horách, což byl i můj případ.

Jak je to s „opotřebováním“ těla u maratonců?

Při dodržování správné životosprávy a pohybu, který tělo kladně přijímá, je možné zmenšit zátěžový systém kloubních problémů.

Vím, že Vám pomáhají i preparáty DIOCHI – jaké a jakou máte zkušenost?

Přírodní potravinové doplňky a bylinné čaje jsou skvělou volbou pro tělo i psychickou pohodu. V souladu s doporučením pana Ďuriny na moji běžeckou aktivitu užívám v tabletách Tromboserin a Levamin kapky. Moje zkušenost je velmi dobrá ve srovnání s obdobím, kdy jsem tyto preparáty neužíval. Musím potvrdit, že tyto přírodní prostředky zvyšují energetické účinky těla i jeho psychickou odolnost.

Po doporučení pana Ďuriny užívám Tromboserin a Levamin a mám s nimi vynikající zkušenost.

 Dovedete si představit život bez běhání?

Běhání mi přináší mimo radosti ze života i psychickou pohodu a s tím i spojené poznávání mnoha krásných míst po celém světě. Je to možnost sledovat, vidět, fotografovat a poznávat místa památek, jejich historii a tím vstřebávat hodně neuvěřitelných, někdy i neopakovatelných zážitků, které dávají životu smysl a vedou k dalším výzvám, jak si splnit vytoužená přání.

Jaký závod Vás v nejbližší době čeká?

V září se běží maraton v Sydney v Austrálii. Pokud na tom budu zdravotně dobře, tak bych si ho rád zaběhl a přitom si prohlédl světoznámou operu a prozkoumal zákoutí a taje této oblasti.

Navíc připravujete novou knihu. Na co se čtenář může těšit? Pro koho je určena?

Když jsem oslavil šedesátku, říkal jsem si, že už mám naběháno přes sto deset maratonů a vzpomínky je třeba nějak utřídit a vypracovat nějaký dokument o mém hobby běhání. Tak vlastně vznikla myšlenka napsat knihu Maratonská turistika, která bude v následujícím období vydána a bude ji možné zakoupit v knihkupectvích. Je to i něco zeměpisu. V knize uvádím výběr třiceti, pro mne nejatraktivnějších maratonů na světě a s tím spojené poznání památek, krásných přírodních míst a scenérií. Čtenář se dozví i o zajímavých osobnostech a o historii  těchto míst.

V rámci běžeckého sportu jsou zde uvedena podrobně místa, celkové trasy maratonů a k tomu i informace, kde lze na internetových stránkách najít veškeré dostupné informace k závodu. Kniha je určena pro širokou veřejnost, která má ráda sportovní vyžití, cestování do krásných míst po celém světě. Cestovatelské a běžecké poznatky doplňují fotografie z těchto závodů a navštívených míst.

Hodně štěstí do dalšího běhání!

Herečka Stanislava Jachnická: "Přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou!"

O tom, jak je dobré netlačit na pilu a být otevřený příležitostem, které přicházejí, o divadelním představení v počerníckém pivovaru nebo o cestě do Santiaga de Compostela jsme si povídaly s herečkou a dabérkou Stanislavou Jachnickou.

První otázku asi očekáváte. V kultovním seriálu Přátelé jste propůjčila hlas Phoebe…

Mě ta otázka vlastně těší, jen si neodpustím dát oči v sloup, protože se na Phoebe ptají všichni. Za možnost dabovat Lisu Kudrow  v seriálu Přátelé jsem moc ráda. Pomohla mně kariérně nejen v dabingu, ale díky ní dostávám úplně různé, až absurdní nabídky – třeba jsem hlasem Phoebe dělala outro pro rappovou kapelu.

Jak se vám Phoebe dabovala? Jste si podobné?

Phoebe, i když to nevypadá, je na dabing hodně těžká. Lisu Kudrow jsem dabovala ještě v jiných seriálech, její herectví je založeno na určité překotnosti a spontaneitě, což je pro dabéra často neuchopitelné. Ona si dělá pauzy, kde chce – není to logické a do toho dělá různé zvuky. Nebylo to pro mě úplně jednoduché, ale na druhou stranu se mi dabovala moc dobře, protože jsem naturelem taky takový „zbrklouš a poděs“ No, teď už jsem dáma, tak jsme se snad už trochu uklidnila, ale v době, když jsme to namlouvali, tak to tak bylo.

Jak je to vlastně dlouho?

Víc než dvacet let, deset let se už nové díly vůbec nedabují, mezitím se mi narodil syn, kterému je devatenáct. Mám ji spojenou dokonce s porodem – odrodila jsem a za týden po tom jsem šla dabovat Phoebin porod trojčat.

Synchronicita?

Ano, v tu chvíli jsem naprosto přesně věděla, jak dabovat porod. A pokud si vzpomínám, tak během dabování seriálu rodila i Miriam Chytilová.

Co vás nejvíce naplňuje – práce v divadle, televizi nebo dabing?

Tu otázku dostávám často. Často to lidi takhle rozdělují, ale mně se na té naší práci líbí, že je rozmanitá. Můžu i moderovat a třeba práce v rozhlase je úplně odlišná. Jsem ráda, že můžu vstupovat do všeho a neupřednostnila bych nic.

Jak kloubíte profese? Hrajete v seriálu, dabujete, hrajete v divadle ABC a Rokoku…

Teď dabuju míň, dřív jsem třeba dabovala od rána do večera a přejezdy ze studií jsou náročné, a pokud k tomu máte ještě zkoušku v divadle, která začíná v deset a končí ve dvě, ráno od osmi dabing a večer představení, tak je toho dost. Už jsem přece jen ve věku, kdy si říkám, že už musím trochu zvolnit a opravdu dělat jen ty věci, které chci.

Je dobrý herec i dobrý dabér?

To tak vůbec nemusí být, tam je to o citlivosti a schopnosti načíst si figuru, vklouznout do ní… a divák se dá i ošálit, mikrofon totiž umí hodně věcí. Tak, jak mluvím do mikrofonu, bych nemohla hrát na jevišti.

Hostujete v divadle ABC, máte po premiéře Idiota, ovlivnil vás kníže Myškin?

Kníže Myškin je čistá duše, která okolí odzbrojuje pravdou. Tím zasahuje do lidských životů a ne vždy tohle „páchání dobra“ končí dobře. Zároveň ale svým vystupováním ovlivňuje okolí a lidé pak začínají jednat úplně jinak. Vlastně najednou ztrácejí moc nad člověkem, kterého udeří a on jim přesto odpustí.

V každém z nás je kus dobra.

Vlna dobra se pak přenáší dál a člověk je rád, když může zareagovat dobře. Myškin je vlastně takový novodobý Ježíš Kristus. Idiot je nadčasový – štěstí lze najít ve všem, je ale důležité ten postoj pěstovat, radovat se z přítomného okamžiku. Všichni známe Moc přítomného okamžiku pana Tolleho. Dostojevskij to ale říkal už v roce 1860, byl to velký ezoterik.  Málokdo ví, že byl málem popraven, ale 5 minut před popravou ho omilostnili. I v Idiotovi je scéna popravy a Dostojevskij věděl přesně, co se člověku honí hlavou, dostal se až na dno duše, věděl, o čem mluví. Jeho díla na někoho mohou působit depresivně, ale jsou hodně niterná a hluboká. Přijďte se podívat na Idiota do divadla ABC!

Potkáváte se s divadelními rolemi podobnými těm, které prožíváte i v životě?

To se děje často. Chodí ke mně role nebo celé divadelní hry a projekty, které jsou právě o věcech, které prožívám. Ať mám problém ve vztahu nebo nějaký pracovní nebo hlubší, niterný, vždycky je v té hře pro mě nějaká katarze, při zkoušení si to uvědomuju a sama sebe tím čistím a rehabilituji. 

Role často souvisí s tím, co právě v životě prožívám.

Před Idiotem jsme zkoušeli Čapka. Najednou zjišťujete, jak byli Čapek s Masarykem nadčasoví, čistí, pozitivní, a pak přišlo to obrovské zklamání – Mnichov. To jsou věci, které se učíte ve škole, ale nemáte šanci do nich proniknout hlouběji. Při představení to prožíváme, dostáváme se do hlav protagonistů, do jejich srdcí i duší.  V případě Čapka se mi vrylo celé představení.

Pustila jste se i do režie jste autorkou a režisérkou detektivky v pivovaru…

Kamarád, který vlastní pivovar v Počernicích, přišel s myšlenkou, že by tam chtěl udělat představení. Napsala jsem tedy divadelní hru, vlastně takovou detektivku. Stálo mě to dost úsilí, nejsem spisovatelka, nikdy jsem hru nepsala. Vstoupila jsem tím do úplně nových vod a trochu přitom neodhadla síly… námět sice přišel hned, myslela jsem, že dám hned dohromady i dialogy, ale ono se to táhlo, spoustu věcí jsem přepisovala nebo zjišťovala, že dialogů musí být víc. Mám za sebou několik režií v amatérském souboru, ale s profesionály jsem pracovala poprvé. Bála jsem se, že mě kolegové herci nebudou poslouchat – ve hře hraje třeba Miriam Chytilová z přátel – musím říct, že byli skvělí! Podrželi a chválili a mě to moc obohatilo...

Pivovar je trochu neobvyklé prostředí pro divadelní hru?

Hra se odehrává v krásném sklepním prostoru s obrovským stolem pro třicet lidí. Divák na začátku dostane předkrm a my začneme hrát divadlo… hra je samozřejmě zasazená do prostředí pivovaru – dva sládci, manželka, milenka, nevěry a pak se děj plynule přesune do večeře a v tom momentě přijde detektiv se slovy: „Byla spáchána vražda, moc se nevzdalujte, v klidu se najezte, budu potřebovat vaši pomoc“. Tam, kde je v divadle pauza, tak tady je také pauza, ale s rozdílem, že diváci dostanou večeři. Pak jsou vtahováni do hry, která je sice detektivní, ale také trochu komediální a spolu s detektivem odhalují pachatele. Během hry se diváci stmelují, představení je vhodné i pro firmy jako teambuilding.

Je režie splněný sen?

Já nevím, já jsem to neplánovala, přišlo to spontánně. Poslední dobou se mi věci dějí tak nějak samy. Dříve jsem se snažila „vysílat přání“. Ještě se mi ale nestalo, že by se mi přání, v podobě, kterou jsem zažádala, splnilo, anebo přišlo, ale až za hodně dlouhou dobou. A pak si najednou vzpomenu, no jo, vlastně jsem si to přála. Hlavně přání musíte vyslat „dobře“, tedy nesmíte na to moc tlačit a hned na to zapomenout. Teď je to úplně jiné – ke mně chodí věci, které by mě nikdy nenapadly. Dříve jsem tlačila, abych dostala tu a tu roli, tohle si hrozně přeju… a najednou začnu režírovat!

To byste hlavou nevymyslela…

No to tedy ne. Třeba tu máme spoustu režisérů, kteří začali hrát, například pan Krobot. Nikdy nechtěl hrát a teď hraje velké role a berou si ho i zahraniční produkce. Můj muž stavař také začal hrát. Myslím, že je to tak, že přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou.

Jsem otevřená, aby nové věci přicházely – jen je nepřehlídnout!

Myslím, že nové věci přicházejí ke každému, jen mít oči otevřené. Zkoumám to už dlouho. Jak je možné, že situace a věci do života nepřicházejí tak, jak to popisují ezoterické knihy či semináře? Odpověď musí každý hledat v sobě a to je velmi těžké, třeba i celoživotní hledání.

Odevzdání se možnostem?

Otevřela jsem se možnostem a nesnažím se fixovat na jednu věc. Je důležité si umět přiznat, že to není moje cesta a že jsou otevřené ještě další možnosti… a pak se to najednou otevře a vlastně i to, co si člověk přeje, přichází.

Takže netlačíte na pilu?

No, netlačím na pilu, je to ale strašně těžké, zejména v mé profesi často slýcháte – jak to, že ještě nemáš fotky, tam musíš zajít… Mně se ještě nepovedlo dostat roli, že bych se někde urputně připomínala, posílala fotky, abych na základě toho získala práci. Anebo ji získáte, ale je to taková práce, která vás neuspokojí. A pak se najednou „náhodou“ potkáte třeba s paní produkční, což se mi stalo včera, neviděla jsem ji osm nebo deset, a ona říkala, že zrovna dneska dala moje fotky panu režisérovi…

Jak relaxujete, čistíte si hlavu a udržujete se v kondici? Sportujete?

Sportuju, ale teď jste mě zrovna nachytala v období, kdy si tak trochu nevím rady. Podcenila jsem prevenci a zapomněla na Baktevir, měla jsem velkou zátěž a kolem mě lítaly všechny ty infekce, držela jsem dlouho, potřebovala jsem fungovat do premiéry Idiota, myslela jsem, že jsem domluvená s tělem, nakonec jsem to musela řešit antibiotiky… rozsypala jsem se fyzicky – záda, rameno.

Zmínila jste Baktevir, který z preparátů Diochi je váš favorit?

Určitě Estrozin. Jsem ve věku, kdy se žena potýká s hormonálními změnami, cítím se s ním dobře.

Estrozin mě vyrovnává. Nemám žádné problémy.

Jak vnímáte svoje ženství… jste krásná žena?

Vždycky jsem měla víc mužské energie, tak se snažím zženšťovat. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem začala chodit na argentinské tango, kde jsem chtěla muže vést. Tam je potřeba se partnerovi poddat a je to krásné, když se to povede a vy tančíte, spoléháte na muže, který vás vede. Určitě nejsem feministka v tom fanatickém slova smyslu, ale je v pořádku, abychom měly stejná práva jako muži, a určitě je fajn, když mi muž otevře dveře nebo pomůže do kabátu. To jsem úplně šťastná. I syna vedu k tomu, aby byl galantní k ženám.

Šla jste Svatojakubskou cestu. Jaký je to zážitek?

Já šla jenom tu základní – 120 km a samozřejmě, každý, kdo ji šel, o ní hrozně rád mluví. Ta původní se jde z Francie a je 800 km dlouhá, to pro mě nebylo časově možné. Měla jsem jen týden, prostě jsem odjela autobusem ze Santiaga de Compostela a 120 km šla zpátky. Je to obrovský zážitek, jela jsem tam s přetaženou hlavou a cítila jsem, že potřebuji „něco“ a nevěděla jsem co. Náhodou jsem si přečetla v časopise, že nějaká paní šla z Čech. Trvalo jí to skoro rok – říkala jsem si, aha, tak to nezvládnu, ale určitě existuje nějaká jiná verze.

Neměla jsem na výběr termín, měla jsem prostě 14 dní o prázdninách, doma jsem oznámila, že odjíždím, trochu tomu nevěřili. Jela jsem s očekáváním, co se tedy stane. Myslela jsem, že když budu sama se sebou, tak se všechno otevře a budu najednou vědět co dál s prací a se životem a budu vědět, co jsem za osobu. Tam jsem zjistila, že nemám tolik přemýšlet – totálně jsem pustila hlavu a jen se bavila s ostatními poutníky. Když jsem chtěla, někde jsem si sedla, večer se spalo v hromadných ubytovnách, jedlo se společně, lidi mě třeba pozvali na večeři a všechno to bylo absolutně neplánované a spontánní. Původně jsem si myslela, že si rozeberu nějakou starou křivdu a zkusím ji vyčistit, ani náhodou. Já byla šťastná jen proto, že jdu eukalyptovým hájem a že nemusím na nic myslet.

Je dnes putování do Santiaga de Compostela davová záležitost?

V létě tam jdou davy, aspoň máte klid, že se neztratíte, protože vždycky v nějakém intervalu okolo vás někdo projde a vše je dobře značené. Jediný problém je tam s ubytováním. Mně pomáhali známí Španělé, vždy zavolali dopředu do poutnické ubytovny a zarezervovali mi místo.  Místa v nich jsou rychle pryč, pak už vám nezbývá, než si koupit nocleh v hotelu nebo penzionu, což samozřejmě postrádá autencititu toho, že jste pohromadě s ostatními poutníky, se kterými se přes den potkáváte. A samozřejmě je to i dost drahé. Pro poutníky je celá cesta připravená. Jdete a na dřevěném stole na cestě na vás čeká ovoce, pití, a pokud chcete, vložíte do kasičky patřičný obnos.

Vracíte se k ní, když se chcete zklidnit, vyčistit si hlavu… meditujete?

Málo, jsem lajdák, ale chci to napravit, zatím spíše využívám čas třeba při přejíždění tramvají na krátké meditace… snažím se vypustit a na nic nemyslet.

 

Robert Vano: "Když fotíte padesát let, tak už neexistuje nikdo, kdo by vám poradil."

Robert Vano říká, že svoji slávu neplánoval, chtěl jen být vždy nejlepší v tom, co právě dělá. Připouští, že je dítě štestěny, ale svému štěstí musel jít i naproti. Povídali jsme si nejen o jeho fotografických začátcích, ale i o tom jak si pro jistotu sestudoval všechna náboženství a tom, jak přišel k hrobce na Olšanech. Setkání s panem fotografem se neslo na vlnách laskavého humoru. Posuďte sami. 

Nedávno jste oslavil kulaté narozeniny, jak dlouho vlastně fotíte? Pořád vás to baví?

Přesně padesát let a pořád mě to baví.

Jaké byly vaše začátky? Chtěl jste být vždycky fotografem?

Různě, ono se to tak nějak vyvinulo – jednou jsem k Vánocům dostal foťák – takového bakelitového Pionýra a tehdy mě napadlo, že bych chtěl být fotograf. Jenže za totáče kluci nemohli jít do škol pro holky – nemohli být kadeřníky, holiči… Pan učitel řekl, že fotograf není profese pro chlapy, že bychom měli jít na báňskou nebo na elektrikáře, a tak jsem tu myšlenku ani nerozvíjel, protože, co bych fotil v Nových Zámcích? Fotograf prostě nebyl důležitý. Tak mi to odešlo, šel jsem na gympl s tím, že si do osmnácti vymyslím, co chci dělat, jenže já nic nevymyslel. Pak nás odvedli na vojnu a my jsme s kamarádem utekli.

Začal jste fotit až v Americe?

V Americe jsem začínal ve sklárnách, pracoval ve fabrikách, myl jsem nádobí… a pak jsem si vybral profesi kadeřníka. Když přišla krize, nikdo nechtěl platit za kadeřníka i za vizážistu, každý se musel naučit všechno. Tak jsem se vlastně dostal k fotografům. V Americe byli skoro všichni fotografové chlapi, ale u nás mi říkali, že nemůžu. Tak se to vrátilo, ale až po deseti letech.

Deset let trvalo, než se sen začal naplňovat?

Fotil jsem vždycky, ale nemyslel jsem si, že se s tím můžu uživit.

Jste dítě štěstěny?

Asi ano, mám štěstí, tak nějak, jak se píše v těch new age knížkách.

Věříte tomu?

Asi ano, tak napůl. Kdybych ale neodešel, tak bych tím fotografem nebyl, teprve pak se to mohlo stát. Možná existují andělé nebo vyšší energie, které vás nasměrují. Můj učitel říkal, že všechny cesty vedou do Říma a je jedno, kterou se člověk vydá. Důležité je, aby došel. Říká se, že u fotografa je padesát procent úspěchu, že se musí narodit v Paříži. Když jste z Nových Zámků, tak nějakou oklikou přes Maďarsko a Itálii tam také musíte nějak dojít. Já šel přes Ameriku a potom zpátky do Paříže.

Plánoval jste to?

Ne, nijak jsem to neplánoval. Oni vás posunou lidi kolem a agentura. Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal. Když jsem dělal kadeřníka, tak jsem chtěl být nejlepší kadeřník, když jsem dělal vizážistu, tak jsem chtěl být nejlepší vizážista. A byl jsem. Pak přišla fotka, mně se líbilo, že fotograf je režisér celého projektu. On si najde svůj tým a může pracovat, s kým chce. Mladého fotografa moc neberou. Teprve když už jste třikrát rozvedený, vyléčený alkoholik, už nejste nadržený a je vám šedesát, tak už máte respekt. Už je to „to ono“. Když je vám dvacet, nemůžete odjet na čtrnáct dní někam do Španělska s mladými děvčaty a třemi sty tisíc dolary, protože si tam koupíte LSD a nikdy se nevrátíte. A klienti, kteří mají peníze a firmu, těm obvykle není dvacet, takže rádi komunikují s lidmi svého věku.

Chtěl jsem být jenom vždycky nejlepší v tom, co jsem dělal.

Dosáhl jste úplně nejvýš. Máte vůbec nějaký nesplněný sen?

Nemám nesplněný sen, já nikdy žádné sny neměl. Jenom jsem chtěl být fotograf. Já nikdy nechtěl mít ženu, rodinu, bazalku, Porsche, chatu…

Myslela jsem nesplněný sen u té fotky – někoho fotit nebo někde vystavovat?

Ne. Že bych chtěl třeba fotit Madonnu? To ne. Většinou fotím neznámé lidi, kteří se potom stali známí. Práci si vybírám já a většinou to jsou lidi z agentury. Je to krátké trápení. Nebudu běhat po Václaváku s transparentem, že někoho hledám. Tak jdu do agentury, tam jsou ti krásní předvybraní lidi a chtějí se fotit.

Pro bulvár nejsem zajímavý, nevypadám jako umělec, nejsem ožralej a dvacetkrát rozvedenej, nemám jedenáct dětí.

Teď máte hrobku na Olšanech…

No, to teď mají rádi, aspoň ta hrobka. Ale tu mi taky někdo věnoval, paní, na hrobku jsem nikdy nemyslel, tak je to dobrý.

Doba se posunula, v dokumentu jste fotil mobilem, fotit dnes může asi každý?

Fotit může každý, ale ne každý je fotograf. Ono záleží, co s tou fotkou udělá. Když chcete mít výstavu, tak konec musí být ruční práce. Musíte ji dostat ven z toho mobilu, udělat negativ, namazat papír…, a pak ji teprve může vytisknout v tiskárně. Je to jako v každé profesi, kuchař s michelinskou hvězdou také nemůže dělat jídlo v mikrovlnce.

Pokud fotíte pro časopis, a protože každý měsíc vyjde jiné číslo, a pak skončí v koši, tak si je tam můžete posílat elektronicky. Mobily už mají dost velké rozlišení. Ale pokud se chcete fotkou uživit a třeba chcete mít galerii, která se živí prodejem fotek, tak tam musí být garance, že fotka vydrží. Dnes má tu garanci jedině fotka vaší prababičky, co přežila dvě světové války. K tomu Rakousko-Uhersko, nacismus, komunismus, dvakrát vyhořel barák a desetkrát byl vytopený a furt to drží! Jenomže dnes to není papír, je to plast, škrob a kyselina. Chleba je dnes také jiný – dnes nasypete směs do nějakého rádia a pak vyjde ráno kostka se dvěma dírami. Babička by řekla, že tak pečou herečky a kurvy, protože normální máma to dělá ručně. Dává do toho tu lásku a energii, aby byly děti zdravé. Krmí děti vlastním mlékem, ne sunarem. Celá generace po Černobylu má pořád rýmy, alergie a kaz zubů.

Fotka prababičky přežila dvě světové války, nacismus, komunismus, barák dvakrát vyhořel a pořád drží!

Žijete zdravě?

Myslím, že jo, vařím si a peču svoje věci. Nechodím do restaurace, protože tam nevím, co jím.

Předáváte své zkušenosti a vedete workshopy?

Ano, je takový revival fotky, možná za to můžou ty mobily – i starší lidi o tom něco chtějí vědět. Ne že by se chtěli stát fotografy, zajímá je to. Mám čtyři různé – portrét, akt, zátiší a jídlo.

To jsou věci, které vás baví…

To baví ty lidi, jídlo mě baví, ale nemusím ho fotit, raději ho sním.

Fotíte jen lidi?

Pro sebe i přírodu, když mě lidi naštvou, jdu do přírody. Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Vracíte se na Slovensko?

Ne, nikoho tam nemám, ségra je v Kanadě, brácha v Rakousku. Jedině pracovně – dělám tam workshopy, nebo když je tam výstava. Teď bude film o mně v Košicích. Když mě lidi pozvou, tak samozřejmě jedu, ale jezdím i jinam. Nejsem Jánošík. Volala paní ze slovenských novin a povídala, že by se mnou ráda udělala rozhovor, ale že ví, že se necítím jako Slovák. Povídám: „Paní, je sedm hodin ráno, cítím spíš, že se potřebuju vyčůrat a dát si cigáro“. To musí být nějaký Castro nebo někdo takový, kdo vstane ráno a řekne si: Jsem Kubánec nebo jsem Slovák. Jsou věci, které necítím. Necítím národnost, necítím náboženství. Cítím, že mám hlad, jsem šťastný, nešťastný nebo naštvaný…

Náboženství – někde jste zmiňoval, že jste si nastudoval Starý zákon, Nový zákon, Korán, hinduismus….

Všechno, protože nevíte, kdo tam bude, já jsem se pojistil. Co když je Bůh žena a má deset nohou a rukou? (Smích)

V dokumentu jste se modlil maďarsky?

Ano, já uměl jenom maďarsky až do šesti let, pak jsem chodil do slovenských škol. Potom jsme se učili rusky, německy, latinsky a všelijak. Je to dobrý, můžu se pak snadno naučit česky, francouzsky, anglicky, italsky, ale dokonale neumím ani jednu řeč. Snažím se mluvit spisovně a nepoužívat archaismy. Třeba slovo chuligán bych nepoužil, protože by všichni věděli, že mně je sedmdesát.

Vrátil jste se po revoluci, co bylo impulzem k návratu?

Vidět rodiče. Neviděl jsem je třicet let, je nepustili tam a mě zpátky. Odsoudili mě za vlastizradu. Utekl jsem z vojny, tak jsem nemohl domů. Když jsem se vrátil, tak už byla jen maminka, tatínek mezitím zemřel, ségra už žila v Kanadě, brácha v Rakousku. Třicet let nevidět své rodiče je hodně, já si myslel, že to bude na rok.

Rád fotím zátiší – nemluví a nehýbe se. Nemusíte dávat faldy pryč a zmenšovat zadek.

Nakonec jste zůstal v Praze…

To bylo díky tomu, že Američani zakládali českou edici Elle a potřebovali lidi, kteří uměli anglicky a někde ve světě už pro ně pracovali a k tomu uměli slovensky nebo česky. To byla ta první redakce a já dostal nabídku, tak to bylo super. Nikdy před tím jsem nebyl v Praze, byla jak zakletý Disneyland, bylo to celé černé, padaly omítky, bylo to jak v Šípkové Růžence. Pak najednou přišel McDonald´s, celej červenej, pak to jeden vymaloval namodro, druhej nazeleno, teď to vypadá jak opereta. Mám to tady rád.

Nedávno vám vyšla kniha Memories, sám jste ji graficky zpracovával?

Když přijdu do nakladatelství s krabicí fotek od Bati, tak mi řeknou, letos ne, to máme olympiádu, pak deset kuchařek, Tatry… takže to musím připravit já. Memories je přesně taková, jakou jsem ji udělal. Občas říkají takhle ne, nebo grafik udělá něco, co se mi nelíbí. Takže já ji přinesu už hotovou, a když mi řeknou, že to není krásný, tak odejdu. Když to děláte padesát let, tak neexistuje nikdo, kdo by vám poradil, možná Saudek, protože tomu je osmdesátpět. Ale co mi dvacetiletý grafik řekne, co já ještě nevím? Dělá grafiku a často neví, kdo je Alexej Brodovič? Tak co si s ním budu povídat? Musíte se naučit komunikační jazyk oboru. Neřeknou vám, že chtějí drdol, ten má babička v kuchyni. Zavolají vám a řeknou: „Potřebujeme, aby všechny holky vypadaly jako Maria Callas Medea v Mexico City, 1947, když jde dolů po schodech a ztratí to vysoké C.“ Když nevíte, o čem mluví, tak řeknou, tady máte moji vizitku, až to budete vědět, zavolejte.

A nejbližší výstavy?

V Chebu v Galerii 4 výstava Memories 31. 8. – 30. 9. 2018. Zahájení v pátek 31. 8. v 18.00 – jste srdečně zváni!

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích maďarským rodičům. Po maturitě emigroval do USA, kde pracoval jako kadeřník a vizážista. Od roku 1984 je samostatným fotografem, působil v New Yorku, Paříži, Miláně a v Praze. Od roku 1995 žije v Praze, kde pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a do roku 2009 jako kreativní ředitel v agentuře Czechoslovak models. Od té doby pracuje jako fotograf na volné noze. 

 

Sféra 7/8 2018

Milí příznivci Sféry, 

letní dvoučíslo je už pro vás připraveno a tešit se můžete na rozšířené vydání! Čeká na vás 84 stran cestování, rozhovorů a letní inspirace z oblasti zdraví, celostní medicíny, astrologie, vědy a mnoho dalšího. 

Užijte si letní pohody a zachovejte nám přízeň!

Hanka Němcová - šéfredaktorka

 

Obsah:

 4            Kaleidoskop

5            Editorial

Celostní medicína

6            Zdraví podle tradiční čínské medicíny

10          Nerudova reflexně meridiánová technika:

              Pánev a problémy s ní související

12          EKG – nenáročné vyšetření srdce

Věda

14          DNA - Záhada dvojité šroubovice

Rozhovor

16          Stanislava Jachnická:

              Přání, na která člověk moc tlačí, prostě nepřijdou!

Astrologie

20          Klíč k osobnímu horoskopu: ascendent

Poznání

24          Stopy druida Merlina a krále Artuše v Británii

              a Bretani

28          Umělý život II.

Zdraví a krása

30          VO DA a její nekonečná paměť

34          Kraniosakrální biodynamika:

             Zažehněme jiskru života

36          Petr Michler:

              Běhám, tedy jsem!

38          Superpotravina Camu Camu (Myrciaria Dubia)

41          Unikátní systém kompletní detoxikace

              organizmu:

44          Gerocel

45          Představujeme: Mgr. Helena Zvaríková

46          Spása v ovoci a zelenině?

48          Rozhovor Jiří Ledvinka:

             „Dělám vše, co je třeba k uzdravení a navrácení

             lidské bytosti do Božího řádu.“

50          Je obuv nepřítelem lidské nohy?

              aneb Výhody chůze a běhu naboso

Osobní rozvoj

54          Krok do neznáma:

              V bráně „pokusů a omylů“ si nasaďte klaunský nos!

56          Karma ať příznivá nebo nepříznivá

              je jen produktem mysli

58          Partnerství podle Feng Shui

Pro volné chvíle

60          Robert Vano:

             „Když fotíte padesát let, tak už neexistuje nikdo,

              kdo by vám poradil.“

64          Květnaté louky

              Společenstva divokých bylin udržovaná kosením

67          Uspořádejte si piknik na rozkvetlé louce

68          Rozhovor Jaroslav Svěcený:

              „Nejsem konzervativní klasik.“

72          Na olivové cestě

76          Střípky z Benátek

80          Tipy redakce na zajímavé letní čtení

81          Křížovky a sudoku o ceny

Sféra 5/6 2018

 

Levandulová Sféra se 76 stranami čtení je už na stáncích. Na co se můžete těšit? Na otázky Sféry tentokrát odpovídal šéfkuchař Martin Svatek, Vladimír Nerud prozradí, jak se pozná falešný infarkt a podle kalendáře tradiční čínské medicíny budeme věnovat pozornost srdci a tenkému střevu. Poetické povídání o bezu a bezinkách připravila gurmánka Šárka Škachová a Hana Sar Blochová vám zprostředkovala atmosféru Svatojakubské pouti.

Rozkvetlé dny se Sférou v ruce!

Hanka Němcová, šéfredaktorka

 OBSAH

Kaleidoskop 4
Editorial 5

CELOSTNÍ MEDICÍNA
Kalendář tradični činské medicíny
Květen–červen: V ohnivém období
chraňme srdce a tenké střevo 6
Nerudova Reflexně meridiánová technika:
Falešný infarkt a problémy v oblasti hrudniku 10
Jsme lidé, nebo mikrobi? 12

POZNÁNÍ
Od Marie Curie-Skłodowské
k scintigrafii aneb Radioaktivita
ve službach medicíny 14
Umělý život a kníže filozofů Aristotelés 16
Morganovy octomilky 18
Historie poutido Santiaga de Compostela 20

ROZHOVOR
Martin Svatek:
Nejlepší Michelinská hvězda je, když
hosté bouchají lžicemi a chtějí přidat! 24

ASTROLOGIE
Jak to mají živly s láskou 28

ZDRAVÍ A KRÁSA
Autopatie – Jednoduchá metoda
pro složitý svět 32
Slez lesni - Malva Sylvestris 34
Poznamenejte si do kalendáře 36
Unikátni systém kompletni regenerace
a detoxikace organizmu 37
Chcete se zbavit letargie a být více
kreativní? Vyzkoušejte aromaterapii! 42
Škodlivé tuky?
Tohle snad raději ani nečtěte… 44

OSOBNÍ ROZVOJ
Povolání je to, k čemu jsme v životě povoláni! 46
Rozhovor s Janou Sedlmajerovou:
Poskládejte si puzzle
obrazu svého života! 48
Jak vystoupit ze začarovaného kruhu
aneb Osvoboďte se od diet! 50
Krok do neznáma – Cesta vzniká chůzí 52

PRO VOLNÉ CHVÍLE
Soukromý jedlý vesmir plný chutí
a barev ke každému domu 54
Tip jak naložit s úrodou z vaší
ekozahrady – Inspiraci jsme našli
v kuchařce Činská studie v kuchyni 57
Život egyptského faraona 58
Káva – Dobrý sluha, špatný pán 60
Rozhovor s Janem Hachranem:
„Hlasím se k češstvi, stejně jako Mucha“ 62
Když vykvete černý bez,
rozkvete láska, naděje i víra 64
Tipy redakce na zajímavé čteni 72
Křižovky a sudoku o ceny 73

Mikrobiota: Život bez mikrobů nepřichází v úvahu!

90% člověka jsou mikroby. Má se za to, že každý lidský jedinec v sobě i na sobě hostí 10krát více mikrobů než je jeho celkový počet buněk. Mikrobiota, kolonie mikroorganizmů v našem těle má zásadní vliv na jeho celkový zdravotní stav. Život bez mikrobů nepřichází v úvahu. Kdy přesně došlo k historicky prvnímu významnému okamžiku kontaktu s bakteriemi, nikdo neví. Jisté je, že tomu bylo v prvopočátcích evoluce. Jak s nimi nyní, v současnosti žít ve vzájemné prospěšné symbióze a být odolní vůči těm škodlivým?

MUDr. Stanislav Grof: Vědomí není produktem hmotného mozku, opak je pravdou!

Co říká průkopník holotropního dýchání o úrovni vědomí lidstva, o zážitcích spirituální reality, agresivitě při porodu nebo o tom, jakou roli v našem životě hraje umění? S panem profesorem jsem měla možnost se setkat během konání Mezinárodní transpersonální konference v Praze a položit mu několik otázek.

Hubnutí? Odkyselit, dorovnat energetiku orgánů a pálit tuky!

 

Zahoď kila s Diochi - osobní zkušenost terapeutky Hanky Grasslové

Celé roky jsem se snažila hubnout, vypadat dobře, tak nějak jsem se snažila.
Jako bývalý vrcholový sportovec, který byl za mlada vystaven pravidelnému celodennímu tréninku, jsem záhy po skončení závodění začala přibírat. Ze začátku pomalu, pak rychleji, až jsem se kolikrát dostala na astronomická kila.
Tam jsem dostala šok, nasadila dietu, začala se více hýbat, a kila šla dolů. V okamžiku, kdy jsem dosáhla kýžené váhy, jsem přestala a vrátila se do starých kolejí. Tak to šlo roky, desetiletí.
Posledních 10 let (začalo to hlavně po narození syna, kdy jsem deset kilo už dolu nedostala) začala být funkčnost mého snažení nižší a nižší.
Prostě člověk může držet diety, běhat, a jakmile přestane, tak to jde zpět. A s přibývajícími léty nahoru šupy dup a dolu řehole.

Jelikož dvacet let pracuji s bylinkami, zjišťuji stav a harmonii v těle, pomáhám lidem s problémy, podívala jsem se tentokrát na ten svůj z jiného úhlu!

Podívala jsem se na tukovou tkáň trochu jinak. Obsahuje totiž největší úložiště toxinů, a když tělo nedokáže z důvodu oslabení ledvin, jater a lymfy a i jiných orgánů vyloučit toxiny z těla, začne si je ukládat do tuků. Nám se v této době nic moc zásadního z hlediska zdravotního neděje, jen se pomalu, ale jistě začínáme obalovat tukem, zalívat vodou a začínáme se silně překyselovat. V okamžiku kdy nám naše kouzelné zrcadlo neodpoví na otázku, kdo je v zemi zdejší ze všech panen nejkrásnější: „Vy má paní“, změníme stravu, někdy hodně razantně, začneme se hýbat, týdny, někdy i měsíce a nic. Ptáte se proč nic? Vždyť dělám, co můžu, jím zdravě, hýbám se a tuky nic.

Odpověď je jednoduchá. Je třeba opět vyladit tělo!

První fáze - odkyselení. Kde je kyselo, tam je vše stažené, ztuhlé, a nic nemůže dobře fungovat. A co ještě? Kde je kyselo, tam je i velké množství plísní, bakterií, virů a náš imunitní systém ztrácí přehled. Naše tělo se místo chrámu stává velkou odpadní popelnici.

Druhá fáze - dorovnat energetiku orgánů. Podpořit vylučování látek z těla, které tam nepatří, dodat minerály, podpořit střeva, ledviny, lymfatický systém.
Zaměřila jsem se sama na sebe a začala dorovnávat. Začala jsem nejdříve Estrozinem 10x 3 a Diocel biominerálem 10x 3, abych zharmonizovala hormonální systém - i vzhledem k věku, a dodala minerály. Stačila jedna lahvička od každého.

Překyselení, zaplísnění a u mě celoživotní oslabení ledvin – proto jsem nasadila jsem Diocel v menších dávkách 8x 3, k tomu Supracid na překyselení 1x 3 a Sagradin na vylepšení stavu střev a na plísně. Od každého jsem dvě balení. Po této kůře jsem si naměřila orgány a překyselení v normě, a konečně přišla řada na Lipodestron.

Třetí fáze – pálit tuky. V okamžiku, kdy jsem dorovnala orgány v těle, snížila plísně, i jiné zátěže, přišla řada na pálení tuků. Nasadila jsem Lipodestron 2x 2, k tomu aby se udržel stav orgánů Diocel 8x 3 na ledviny, Vistaclear 1x 3 na játra. K tomu jsem pila čaj Maytenus na podporu hormonálního systému a míchala jsem ho s Citrusem aurense, který také pomáhá pálení tuků v těle.

Začala jsem se cítit volněji a lehčeji, cítila jsem příval energie. Začala jsem cvičit, nejdříve jednou týdně, dnes už i vícekrát, upravila jsem si stravu a začala si přestavovat sama sebe jako hubenou krásku.
Dnes je tomu skoro rok. Mám o 15 kilo méně, jsem plná energie, mám radost ze života, věci mne baví. Kamarádka mi asi půl roku sledovala a přidala se ke mně. Pak se přidala další. Řekla jsem si, že toto je třeba podpořit. Scházíme se dohromady, cvičíme pilátes, chodíme plavat, vyměňujeme si recepty na dobré jídlo a máme se skvěle.

 

Sféra 3/4 2018

76 stran jarní inspirace na vás už nedočkavě čeká! Na co se můžete těšit? Na otázky Sféry tentokrát odpovídali Zdeňka Pohlreichová a MUDr. Stanislav Grof. Vladimír Nerud poradí, jak se zbavit problému s karpálními tunely a podle kalendáře tradiční čínské medicíny budeme věnovat pozornost játrům a žlučníku. Velikonočně vás naladí gurmánka Šárka Škachová a Hana Sar Blochová zase odpoví na otázku, která z Marií byla Ježíšovou manželkou. Máte – li chuť cestovat, inspirací nechť je vám putování po ikonickém Jeruzalémě! 

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF