Banner nové Sféry

Tomáš Klus - Svobodu za nic nevyměním

  • Napsal(a) Blanka Neoralová

Tomáše Kluse není potřeba dlouze představovat. Herec a zpěvák, na jehož koncertech fanynky šílí a jsou šťastné, když se ho mohou dotknout. Slova jeho písniček nejsou o lásce. Jsou o životě, o pocitech, o cestě, o svědomí. Někoho oslovují velmi, někoho naopak velmi rozčilují. Jaká je cesta samotného Tomáše?

 Za texty na vašem novém albu Anat život není jste hudebními kritiky mírně popotahován, že si hrajete na kazatele a že už to přeháníte. Že je to póza.

Jak to cítíte vy?

Od toho se jmenují kritici, aby kritizovali.

 Ale měli by i chválit?

U nás se to moc nedělá. A zvláště ne v momentě, kdy jste úspěšný. To je trn v oku. Nikdo by neměl být úspěšný moc. Budí to podezření.. Ale neshazuju to co píšou. To je jejich věc. Jejich názor a to respektuji. Mě spíš zarazil fakt, že se dost často nezabývají muzikou a tím, co by měli řešit stran své profese, ale spíš tématy osobními, aneb spekulacemi. Většinou to byli lidi, které jsem v životě neviděl a kteří nikdy nebyli na mém koncertě. To je pak těžké, protože mizí punc profesionality a alespoň pokus o objektivitu a celé řemeslo kritika tak ztrácí na hodnotě. Dokážu však přijmout "nepříjemnou" kritiku, je-li konstruktivní a je-li tématu věnována skutečná pozornost, nikoli jen dojem. Jeden takový článek vyšel v Respektu a pomohl mi objasnit jistý úhel pohledu, kterýžto jest na mě zaujímán a taky jsem za něj autorovi poděkoval.

Myslím, že poslední deska zkrátka uhodila  na takový ten strach, že my to přece všechno víme, že planeta kolabuje tím, jak nekriticky si z ní ukusujeme, že se vedou války o nesmysly, že je hlad i hladomor. Jen ze samé hrůzy zkoprněle zíráme okolo sebe ve víře, že se něco stane, někdo něco udělá, nějak to dopadne a nenápadně dál plníme igelitky dokud to jde, protože po nás stejně potopa. Kritici se nechtějí zapojit do nějaké diskuse. A to je škoda, neboť v tom shledávám jejich význam, nastolit otázky, nikoli dávat soudy. Myslet si umíme každý sám. Položit otázku, to už je kumšt. Pakliže jsme ochotni přejímat cizí soudy a tvořit z nich své názory, situace je o to složitější.

Mají se lidé rozdělovat na ty osvícené a méně osvícené?

Rozhodně se nemají lidé rozdělovat. Jen se podívejte na uprchlickou krizi, jak se díváme na lidi jako na nelidi, jako na problémy. To všechno vzniká z toho, že máme tendenci se rozdělovat, hierarchicky se stavět jeden nad druhého. Nesmysl.

Popírá to principy lásky, přece.

Co pro vás znamená svoboda?

Základní lidská potřeba. Naprosto. Kolem ní by měly přestat existovat kompromisy. Nastavili jsme si způsob našich životů tak, že když se chceme cítit v bezpečí, musíme obětovat svobodu. Tím se stáváme závislými. A naše svoboda má meze. Svoboda by meze mít neměla. Nemyslím tím, že můžu třeba někoho zmlátit a je to moje svobodné rozhodnutí. Ale být si vědom všech svých rozhodnutí s tím, že i následky jsem schopen unést. Ono vyčkávání, až někdo něco udělá, nebo přihlížení k tomu, jak smýšlí většina, to je odevzdávání moci, tvůrčí síly do rukou, které nás oplátkou za naši nečinnost ihned spoutají. Co je svoboda? Život v pravdě.

Jako známá osobnost máte soustu povinností, nasmlouvaných koncertů… Je to ještě svoboda?

Proto jsem si právě dal rok pauzu. Vnímám to tak, že člověk, který dělá jakékoliv umění, je povinen být svobodný. Být nezávislý na čemkoliv. Protože to, co dělá, vychází pouze z něj a může si onu nezávislost dovolit. Proto nebudu nikdy dělat reklamu. Ničemu. Ztratil bych tím svou svobodu a svou nezávislost. A zároveň jsem pochopil, že když se budu jakkoliv cítit omezován, můžu říct stop. Ucítil jsem, že ta moje mediální osobnost už jede svým vlastním životem. Nechci, aby vznikaly umělé příběhy a životy Tomáše Kluse, chci to vzít zase pod svoji vlastní kontrolu.

Také se říká, že je to od vás kalkul, trošku póza… To, že jste krásný, mladý, přitažlivý pro fanynky, trochu zastiňuje poslání vašich písniček.

Každý člověk, kterého potkáte, si o vás bude něco myslet. A není ve vaší moci to jakkoliv ovlivnit.

Jen říkám těm, co chtějí slyšet, že jsem tu pro písničky a svoji rodinu. Že to, co dělám mě naplňuje a baví a že totéž přeji každému. Každému!

 Proto začínám u sebe a nic si nemyslím o nikom.

Protože vím, že to omezuje  především mě.  Jedna z věcí, která mě nejvíc ubíjí, jsou předsudky, které si lidé vytvářejí v hlavách bez toho, aby si tu věc chtěli nějak prožít. My jsme tady od toho, abychom věci prožívali. Kvůli informačnímu šumu jsme se naučili přijímat cizí názory. Kolikrát žijeme s pocitem někoho přes tři čtyři lidi a myslíme si, že ten o kom smýšlíme,  je takový jak jsme se doslechli.. Je to takový labyrint v němž žijeme vedle sebe, jen každý v jiné chodbě. Vášeň a zvědavost by nás hnala ke střetu všech chodeb, ale my máme strach, že bychom svou chodbu neuchránili, protože nás živí dojem, že nám ji chtějí vzít a tak vášeň a zvědavost nahrazujeme bezpečnou opatrností a spokojením s tím co je, čímž de facto rezignujeme na jakýkoli pohyb směrem k naší verzi příběhu vlastního života a stojíme osamoceni v děsivém labyrintu, který je vlastně tak trochu za trest. Děláme si svým myšlením peklo na zemi, ačkoli stejně tak je v naší moci přemyslet zemi v ráj.

Neberte si nic osobně, jedna ze čtyř dohod… Je těžké se to naučit?

My už máme přečtené nějaké knížky, už jsme mluvili s nějakými lidmi, my už to všechno víme. Ale pořád máme tendenci to promýšlet dopředu, abychom pak neudělali chybu. Jenomže tyhle věci se musí udělat nebo o nich nemluvit. Protože jinak je to jenom obrovské zdržování.

V jedné písni zpíváte: „Spustil jsem oči z tabletu a spatřil, jak moc je tu krásně“

Protože to není přehánění. V poslední době je přátelství takové, že lidé spolu sedí u stolu a koukají každý do svého mobilu.

Náš kamarád je pořadatel prvního ročníku „Youtuberingu. Vyprávěl nám, o co se tam jedná. Každý z nás žije v určité bublině, vytváří si okolo sebe vesmír. A ty bubliny se liší generaci od generace. A já už vlastně nevidím do generace lidí, kterým je teď okolo patnácti. Tam už funguje úplně jiná kultura. Tam jsou celebrity ne ti veřejní, ale tzv. bloggeři. Lidi, kteří mají své internetové pořady.

Ty děti chodily po areálu a měly před sebou napřažený telefon. A všechno, co viděly, natáčely. Nekomunikovaly mezi sebou, ale se svými kamarády na internetu. Milí přátelé, teď tady stojím a koukám se na tohle… Celou dobu se bavily jenom s lidmi, kteří tam nebyli. 

Budeme snad ovládáni elektronikou?

Teď jsem viděl nedávno skvělý film Ex machina, který položil velmi důrazně otázku umělé inteligence. Tam jsem si uvědomil, že další evoluční krok povede zřejmě tudy. Že se člověk stane virtuálním člověkem. Že vlastně nemám pocit, že by se tomu mělo bránit, na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že ve skutečnosti jsme živí lidi, a jako živí lidi se i chovat. Tuhle novou sféru existence tedy považovat za možnost určitého vyžití, nikoli za prostor pro život. Druhak je tam ta složitá otázka, že když ta umělá inteligence skutečně začne být viditelná, jestli my budeme využívat ji, nebo ona začne používat nás. Jak tu tenkou hranici uhlídat. Jestliže my něčemu dáme život a staneme se „bohy“, už pak nebudeme mít právo říkat: „Vy jste naši sluhové.“ Nebo aspoň já z hlediska své vlastní morálky si myslím, že to není fér. Tahle otázka by se měla řešit.

Nemáme už moc informací ke všemu?

Právě že máme. Pokládal jsem si otázku, když těch informací je na internetu tolik, že se to musí někde hmotně projevit. Všechna ta data. Kamarád mi řekl, že se to už opravdu děje. Seznam už má někde nějakou továrnu, která je plná dat. Třeba Facebook už má taky někde celé město, kde jsou jenom krabice s daty. A ono to pak sklouzává k tomu, že bude nějaké město a vedle něj druhé město, kde budou jenom ta data. A my budeme sedět ve svých bytech a žít prostřednictvím virtuální reality. Svoboda je, že si stojíte sama za sebou. To je jediné, co potřebujete v tomhle ustát, sebe sama. Kdo jiný o vás ví víc? Jen vy sám. Ani svoje děti nebudeme znát tak jako sebe samu. Nestrojme se. Nejsme stroje.

Kolem sebe často běháme a moc se sebou nezabýváme. Vlak jede příliš rychle.

Protože máme tendenci pořád plnit nějaká očekávání. Jdu někam do zaměstnání a chci se nechat zaměstnat, zapůsobit. Jsem takový přepálený, protože tu práci moc chci. Jenže v tom zapálení už to nejsem já. A ten šéf zaměstná někoho jiného. A vy tam pak chodíte jako ten jiný člověk, ne jako vy. A to je nesvoboda.

Platí to i pro vztahy? Kohoutek čechrá peří, aby se zalíbil své vyvolené.

No jasně. Kohoutek čechrá peří, já se také hezky oblíknu, to je v pořádku. Tam jde o to, že ten kohout pak nechodí a nedělá ramena, že je lepší, než ve skutečnosti je.

Nezakrývá chyby, které má. Neříkám, že si mají lidi na prvním rande říct. „Hele, já chrápu, trošku mi smrděj nohy a bla bla. To ne, ale smát se věcem, kterým se směju normálně a nesmát se věcem, kterým se nesměju. Protože v momentě, kdy ten vztah začne na lži, bude pořád ve lži. A to je ten princip hraní rolí, který když odložíte, je to ta pravda, princip univerzální pravdy. V momentě, kdy jste v pravdě, tak jste úplně v pohodě, nemusíte pořád myslet ve styku s kýmkoliv, že s tímhle člověkem náhodou jsme tenhle nebo tamten. To vás totiž mysl už nenechá být v přítomnosti. Protože pak pobíháte mezi sebou samým. 

Říkáte, že měníte svoje myšlení? K čemu?

Pomalu odstřihávám ty balónky z poutě. Myšlení je jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán. Snažím se mu vysvětlit, že je v pořádku, když ve mně bude bydlet, na druhou stranu, ať se nesnaží mnou cloumat a dělat věci ku svému prospěchu.

Co pro vás je myšlení? Jak byste ho charakterizoval?

To je to, co vás nenechá večer usnout. Filmy, které se vám odehrávají večer před spaním, i když vy jako svobodný člověk víte, že to nemůžete ovlivnit. Začal jsem teď ukončovat aplikace v iPhonu. Dvakrát zmáčknete spodní tlačítko a vyhazujete ty spuštěné aplikace. Tak to teď dělám se svými myšlenkami před spaním. Řeknu si, tohle teď neovlivním. Mám jediné přání, hezky usnout a mít hezké sny. A ráno řešit ty věci. Myšlení vás chce neustále držet v tom, že někam spěcháte, musíte něco dokázat, nějak obstát v téhle realitě, a tím vlastně od ní odvádí vaši pozornost.

Myšlení je jako opice, která nás neustále obtěžuje?

Zase bych se k němu nestavěl takhle direktivně. To je ta malířská paleta, to jsou ty barvy, které vám myšlení dává. Obsahuje fantazii a všechny tyhle věci, to, že si můžete přečíst knihu. To je myšlení, ne vaše intuice. Je v pořádku s ním zacházet jako s nástrojem. Ale motyka je blbej pán, že jo.

Je dobré naučit se ji odložit do kouta?

Ano, nosit ji všude s sebou, ale umět jí říct, teď tě nepotřebuju, teď to tady chci jen pozorovat a nic si o tom nemyslet. Štětec držíte vy a vy si vybíráte barvy. Ne že vám tam samy skáčou. Vy malujete obraz svého života. 

Kdo jsou vaši učitelé?

Učitelé jsou všichni. Každý člověk, kterého potkáte.

Měl jste nějaké milníky? Byl jste sportovec, pak jste studoval na DAMU. Kam jste se posunul?

Milník jsem měl možná v cestě do Indie, setkání s Tolleho literaturou… Ve své podstatě už dneska vím, že je to setkání s každým člověkem, jeho příběh. Protože ta jedinečnost každého z nás, to je takový zdroj inspirace… To vědomí, že nikdo není takový jako vy, nikdo nežije stejný život. A v momentě, kdy konfrontujete svůj život v rozhovoru, v komunikaci, což my vůbec neděláme, získáváte obrovské moudrosti, všechno, co chcete vědět. Já už nemám aspirace telepaticky mluvit s lidmi, rozumět řeči zvířat. Chci poznávat lidi, protože od toho tady jsme. A to se bude dít jenom tak, že se budeme potkávat a budeme spolu mluvit. A z toho čerpám. To mě zajímá. Je dobré umět naslouchat někomu zkušenějšímu, ale pak je velmi úzká hranice, kdy nasloucháte a kdy popíráte sami sebe. Kdy jdete cestou někoho jiného.

Správný okamžik je, když  pochopíte, že vy jste to světlo co svítí na vaši cestu.

Bohužel, velké množství ezoterické literatury jsem musel odložit, protože to byla celou dobu láska, láska – a pak najednou vynese ten autor nějaký soud. Třeba jako „muslimové nerozumí principu jednoty“. Ale to není pravda. Nebo: „Choďte na mé semináře, já vás povedu.“ Od toho ruce pryč.

Žijete tady a teď?

Ještě ne, ještě to neumím. Pořád mám hlavu zbytečně plnou. A jde hodně o organizaci času. Třeba pravidlo „co můžete udělat do dvou minut, udělejte hned“. To je geniální. Jenomže pak je těch věcí najednou pět a hlava zase sviští pryč. Až budou všechny ty aplikace z pozadí pryč a zbude jen ta prázdná hlava, tak to bude bezva.

Mám aplikaci, která se jmenuje One moment meditation a nabádá jednu minutu meditovat. A když třeba dva dny vynechám, začne mě sama napomínat: „Nemáš ani minutu pro sebe?“ Má se člověk podvolovat vedení telefonem?

Taková je doba. Když máte rozumnou míru… Nejsem zastáncem toho, že děti by si vůbec neměly hrát s tabletem. Někdy sklízím od biomatek opovržlivé pohledy, když jedu s Josefínou tramvají. Když už je unavená, vezme si telefon a listuje si fotkami. Ona už ten telefon bravurně ovládá. Jednou jsem zvedl oči a naproti mně stála takováhle matka. Probodávala mě pohledem, že to je hrůza, dítě s telefonem. My jsme zvyklí žít v extrémech. Buďto jsme strašně bio nebo jsme hrozný prasata.

Mám pocit, že veškeré východní i západní filozofie se shodují v tom, že klid je ve středu. A kdo dokáže být ve středu i ve čtvrtek, tak to má super.

Matka Tereza říkala, že nebude chodit na shromáždění, která jsou proti něčemu. Proti válkám apod. Že bude chodit jen tam, kde chtějí lidé věci pro.

Jasně. Já jsem tohle zažil, když jsem nabízel „Ne válkám“. A byl jsem zase napadaný, proč to není „Ano míru“. A to už je zase ten extrém. Že v těch slovech hledáme moc. Že neřešíme podstatu problému, ale jen tu omáčku.

Kdy a proč přišel impulz změnit se z Tomáše Kluse líbivého písničkáře v člověka, který za spravedlnost světa jde se bít?

Z odstupu času zjišťuji, že žádný radikální přelom nepřišel. Procházím postupně proměnou jako každý z nás. Když v sedmnácti zpívám o tom, že jsem zamilovaný, je v pořádku, stejně jako když v osmadvaceti zpívám o tom, že mě některé věci štvou. Za těch deset let si člověk udělá nějaký názor. Nevnímám nějaký konkrétní termín své vlastní změny, protože se pořád měním.

Cítíte, že vaše směřování započalo už v dětství? Když se ohlédnete zpátky, vidíte, že věci, které spolu zdánlivě nesouvisí, vznikly už dávno?

Já si myslím, že je dobré být součástí proudu, nechat se vést. Nebýt pasivní, ale vnímat život, co vám přináší. Pak je to všechno přirozené. Je jasné, že vás to někam nese, k vašemu určení, které každý máme, ale které si vybíráme my.  Tomu věřím já, že existuje nějaká jakoby cestovní kancelář, kde si navolíte, čím chcete tentokrát být.

 Říká se tomu karma?

Třeba. Jsme strůjci svého osudu. Pak to jsou ty body, ke kterým docházíme různými cestami, co se zrovna namanou. To jsou pak naše rozhodnutí, ta obrovská mozaika. My na sebe zapomínáme, jak máme tendenci sebe přehlížet, abychom zapůsobili na jiné. Míjíme svoje talenty, které jsou nám dány, a děláme věci, které nás moc nebaví, ale které nás spíš živí. A tím jsme právě nezodpovědní vůči svým talentům. To jsou ty bonusy boží. Když je někdo nadaný tanečník, nadaný byznysmen… To je to, že si uděláte čas a poslechnete sebe sama. Co vlastně umím, co by mě v životě bavilo? Když věnujete pozornost tomu, čím chcete v životě být a pak za tím jdete, nemůže být nešťastný ve vlastním životě. My jsme nešťastní, protože děláme třeba to, co z nás chtěli mít rodiče. To je obrovský strůjce našich neštěstí, že nejdeme ve svých šlépějích, že neposloucháme svoji intuici v tom, čím jsme. Protože každý z nás je na něco talentovaný. Dělej, vydělávej peníze, živ rodinu, hlavně neudělej ostudu. Ale kde jsme my?

Co si myslíte o pohádkách?

Já jsem na ně nikdy moc nebyl. Ani jako dítě. Dostali mě Tři veteráni. Ale prostřednictvím Josefíny se k tomu zase dostávám. A takový Medvídek Pú, to je jak bible. Tam jsou ty principy vysvětleny naprosto dokonale, aniž by ten příběh říkal: Mysli si tohle. Je tam jenom ukázané, co je dobro, co je zlo, a mysli si, co chceš, a jdi svou cestou. Tam je to černobílé a ty si k tomu dodávej své barvy. Ano, říkám ANO pohádkám.

Začal jste chodit bos. Proč?

Protože je mi to příjemné. Je mi v létě líp bez bot. Do centra Prahy bych asi bos nevyrazil. Ne ze strachu z toho, že bych šlápl na střep. Už tu není ta dobrá energie. Ale když jsem někde v přírodě nebo na malém městě, hned jsem bos. A Josefína boty úplně bojkotuje.

Vaší dceři jsou dva roky, žije ve světě plném fantazie. Odkoukáváte od ní?

Naprosto. Pořád. Já se od ní zpátky učím takové té spontánnosti. Tomu nestrachu dělat si, co zrovna chci. Nejde o to, že bych ji nechal odmlouvat. Když jí řeknu, pojď se koupat, jde se koupat. V momentě, kdy si hraje, tak si hraje. Když za ní někdo přijde a chce si hrát s ní, ale ona do své hry zrovna nikoho nepotřebuje, tak mu řekne: Ne, nechoď sem, teď si tady hraju! Nebo naopak přijde: Pojď si hrát. To jsem zapomněl. Kvůli tomu jsem napsal píseň Ne válkám. Říkat ne je důležité. Učím se od ní hodně věcí.

Jaká je vaše výchova? Má rodič stanovovat limity pro dítě? Musíte být někdy přísný?

Myslím si, že rodič má být hlavně nablízku. Určovat nějaké limity… Kdo jste, abyste určoval limity? Samozřejmě, když bude mlátit svého kamaráda, zasáhnu. Já nebo moje žena. A pořád vysvětlujeme. Rodiče mají odkrývat smysl konání.

Co když se bude protivit?

Myslím si, že je všechno vysvětlitelné.  To je jediné, co ji chci naučit a k čemu ji vychovat – diskutovat s lidmi o věcech a ne rovnou tvořit nějaké závěry. Protože to je slepota.

Není těžké uvědomit si, co je moje ego, že mě dítě neposlouchá nebo odmlouvá a kdy je opravdu potřeba poněkud mocensky zakročit?

Já nevím, co je ego. Nechci, aby to vyznělo, že jsem ten, co už ego nemá. Nevím, která moje část to je. Ani mě to nezajímá. Kdybych ho vyčlenil, budu mít tendenci s ním bojovat. Podat si s ním ruku je pro mě daleko lepší než ho rozpouštět, bojovat s ním, nějak ho označovat. Tohle jsem rozhodl já, tohle mý ego. Když uděláte něco špatně, pak říkáte, promiň, to ne já, to moje ego. Ale kdo v tu chvíli drží štětec? Za všechno co jsem, přijímám zodpovědnost, v tom tkví pevnost člověka, který odmítá být loutkou.

Někteří lidé bojují proti cizímu egu tak vehementně, že vlastně začnou velmi prosazovat to svoje.

A v takovou chvíli, když si začnu o někom něco záporného myslet, snažím se to přetnout a jen pozorovat. A najednou se vám začnou odehrávat nádherné příběhy. Toho člověka a toho člověka v kontrastu s jinými lidmi. To je super.

V okamžiku, kdy se mi něco nezdá a začínám hodnotit, řeknu si nee, jenom pozorovat! Pak mám pocit, že se něco dozvídám o životě. Pak jsem schopen pojmenovat příčiny svých myšlenkových pochodů a vstoupit s druhým do diskuze. Takový rozhovor pak může být pro obě strany přínosný.

Zdůrazňujete, že člověk má být sám šťastný, dělat všechno pro to, a pak že může rozdávat štěstí kolem sebe. Neslyšíte, že je to sobecké, že musíte být velkorysý, štědrý, pomáhat, ustupovat…

Ve chvíli, kdy člověk není šťastný a snaží se rozdávat štěstí kolem sebe, pak utíká a své vlastní problémy odsouvá stranou. Věřím, že lidi kolem sebe můžete udělat šťastné, když jste sama šťastná. Dělat něco pro druhé a nemyslet na sebe, to je sobecké, protože nejste zodpovědná vůči darům svého života. Nedávno jsem takhle seděl s paní, která léčí lidi. Léčí jich hodně a asi i dobře. Já se však do léčení s ní nedal, neboť její touha byla „vyléčit celý svět, i když tím trpí trochu rodina a moc nespím." Takový člověk má sice vytknut slušivý a bohulibý cíl, avšak vlastnímu štěstí je vzdálen, čímž i své pacienty nevede k sobě (myšleno k nim samotným, k jejich štěstí ), nýbrž k sobě (myšleno za sebou, dělejte to tak a budete zdraví/šťastní) a duši svou i jejich nechává nedoléčenou, neboť její vlastní visí na štěstí někoho jiného.

Být dobrým člověkem, co to pro vás znamená?

To je podstata toho, po čem pátrám, kam chci jít. Být dobrý. Protože to znamená, že jste černý i bílý. Být dobrozlý. V momentě, kdy jste jenom dobrá, posilujete tu stinnou stránku toho okolo sebe. Dobrý člověk je ve všem dobrý.

Jednou jsem položil svým kamarádům otázku, co se stane se lží a nenávistí, když pravda a láska zvítězí. Ideál je v tom, že přijímáte obě své stránky. My se nerodíme jako bezchybní avataři, to by byla nuda.

Jaké máte plány na ten rok, kdy nebudete veřejně vystupovat?

Budu se věnovat svým holkám, dívat se, jak Josefína roste. Chci se naučit jazyky, protože to jsem zanedbal ve svém životě, a chci se naučit hrát na kytaru takovým způsobem, abych nemusel všechno říkat slovy.

 

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.