Jarní parabola
- Napsal(a) Eva Ova
Probouzelo se přenádherné jitro,
odhalovalo svou existenci z pod prosvítajícího bílého oparu.
Zahradník se těšil, až vyvstanou k vidění celé záhony Květů,
o které tolik týdnů usiloval v cípu parku,
i když tam už skoro nikdo nechodí.
"Proč jsi nás vysázel až tady?" ozvalo se náhle nedaleko něho.
Otočil se po hlase a viděl jen chvějící se Tulipány a Narcisy v jeho blízkosti.
"Proč jsi nás vysázel až sem?" zazněl hlas ze stejného místa."Sem nikdo nechodí, kdo nás bude obdivovat?" zlobily se Narcisy. Zahradník údivem polkl, nezmohl se na slovo.
Až když se výčitka opakovala, chystal se k odpovědi, když tu náhle ticho přerušil bzukot mnoha včel, které se sem začaly snášet.
Létaly od jednoho květu k druhému a bylo jich čím dál víc.
Květiny umlkly a zahradník už dál nečekal, obrátil se a chvátal pryč;
rozhodl se, že půjde osázet i další kouty do nekonečna dokonale ostříhaného parkového trávníku.
