A tak, po vzoru mnohých, kteří již chůzi absolvovali, jsem postupně začal přemýšlet, jaké to asi je. První mojí myšlenkou bylo: "Určitě to musí hrozně pálit. Myslím, že asi nepůjdu. Proč bych také chodil? Jsem tam, kde jsem, a jsem s tím spokojen." Takových otázek si můžete klást mnoho. Na druhou stranu vás ale pohání zvědavost, jako pasáček malé dobytče, které žene na pastvu.

Od listopadu loňského roku jsem také majitelem zmiňovaného nevšedního zážitku, který bych přál prožít každému z vás na vlastní kůži. Ne ale, že bych vás chtěl poslat do pekla. Lístky si můžete zakoupit na www.uluru.cz. Těšte se na báječný výlet plný neopakovatelných dojmů za asistence organizátorů PhDr. Dany Linkeschové, CSc., a Mgr. Michala Kubáče.

Jako kluk jsem v různých cestopisech četl o ostrovech Bali, že tam chodí domorodci po rozžhaveném uhlí, ale nespálí se. Jedna historka mi utkvěla v paměti. Tyto osoby jsou v jakémsi transu. Jeden muž, který šel přes oheň, se nechal vyrušit vzdáleným štěkotem psa - a popálil se. Nikdy mne ale nenapadlo, že budu po rozžhaveném uhlí chodit také, a to přímo v Brně, nikoliv za "asistence" štěkotu psů, ale vrzání tramvají. Zkrátka, doba se mění. Když vám náhodou "zacinká" tramvaj a vy máte vykročit do ohně, prostě se zbavte okolního ruchu a nevnímejte jej jako rušivý element, ale jako pokyn, že máte zelenou, a jděte.

Jednou mi kamarádka říkala, že chodila po ohni, ale myslel jsem si, že to asi není pravda. Pak mi sdělila, že mě seznámí s jednou dámou, která je na ohni jako doma. V tu chvíli jsem zajiskřil a řekl, že se s ní chci určitě seznámit.

Nebyl jsem ale tehdy ještě připraven chůzi po ohni absolvovat. Člověk musí chtít z vlastní vůle! Přesně po roce se mi kamarádka zmínila, že následující měsíc bude opět setkání spřízněnců, kteří chtějí překonat sami sebe a absolvovat chůzi po rozžhavených uhlících, a já jsem řekl ano, jdu do toho. Tentokrát jsem byl pevně rozhodnutý, že sám sebe překonám. Velmi jsem se těšil.

Ve správný den a ve správný čas brzy ráno jsem s několika blízkými přijel na místo činu. Okraj brněnského sídliště, kolem panelové domy, podzimní listopadový den. Za pár minut přijelo auto se dřevem a všichni jsme nosili polena na přípravu hranice. Stavěli jsme rychle a za chvíli měla hranice kolem dvou a půl metru. V blízkém sále začalo seznamování. Bylo vidět, že někteří přijeli opravdu na poslední chvíli, a dokonce byli i tací, kteří ještě ani nevěděli, do čeho jdou. Všichni se postupně představili jménem a řekli, co od chůze po uhlících očekávají.

Došla řada na skupinu mladíků, z nichž většina si snad myslela, že budeme opékat buřty. Jeden se představil a řekl, že přišel proto, že ho sem kamarád pozval, ale neřekl mu, co se bude dělat. Představil se i druhý a byl na tom stejně. Potom se představil ten, který je pozval, a řekl, že je pozval proto, že chce vidět jejich tváře, až půjdou přes rozžhavené uhlí. Měli byste vidět jejich úžas. Přípravu vydrželi asi dvě hodiny, pak raději odešli. Nicméně to bylo jednoznačně v pořádku - když někdo nechce, nemůžete ho nutit. Tady je každý sám za sebe a každý musí posoudit, zda na to má, či nemá. Přišla řada na další odvážlivce. Byl tam asi jedenáctiletý klučina se svým tátou. Klobouk dolů nad jeho odhodláním. A tak jsme se postupně seznámili.

Příprava spočívá v sugestivním tanci za zvuku bubnů a australských domorodých nástrojů. Ještě ani nemusíte chodit po ohni a již tato příprava vám dá hodně a možná že někomu jakýsi slabý impulz, který mu pomůže něco na sobě změnit, zvýší sebevědomí, zlepší rozhodování, odhodlání, rozhodnost a cílevědomost. A někomu dá impulz větší, ten pak půjde přes oheň a získá ještě více.

Najednou je pro vás svět jako na dlani. Chápete a uvědomujete si mnohem více než doposud. Zdá se vám, že jste zatím byli zavřeni někde v kleci a ostatní vám říkali: "Tohle je červené a tohle je zelené," a vy jste jen souhlasně pokyvovali hlavou. A najednou říkáte: "Ne, tohle není červené, to je modré, a tohle není zelené, ale je to žluté." Najednou zjišťujete, že dokážete vyslovit vlastní názor, a to je ta pravá svoboda ducha i mysli. Zcela určitě vám chůze po ohni dá nahlédnout do vyšší dimenze, která se s nadsázkou jmenuje: ,,Já to dokážu!"

Ještě zajímavější je následující experiment. Výzkumníci připravili osobu k pokusu. Experimentátor rozžhavil minci a vkládal ji pokusné osobě pomalu do dlaně. Ale než ji tam vložil, jiný člověk odpoutal pozornost pokusné osoby a experimentátor vyměnil rozžhavenou minci za zcela chladnou, avšak stejně vypadající. Když tuto studenou minci upustil pokusné osobě do dlaně, ta se přesto popálila. Není na tom něco divného?

Než jdete na rozžhavené uhlíky, máte si vybrat určitou představu, po čem chcete jít. Já jsem šel po studených kamenech, někdo "chodí" po orosené trávě. Samozřejmě si ale nesmíte představovat, že opravdu jdete po rozžhaveném uhlí. Jedna zdravotní sestra prošla po rozžhaveném uhlí s představou, že jde po studených kamenech, a přešla bez popálení. Když šla podruhé, představila si, že pouze jednou nohou jde po studených kamenech. Jedna noha byla v pořádku a druhá skončila popálená. Většina lidí napoprvé přejde, ale napodruhé je to mnohem těžší, protože si říká: "Přešel jsem jednou, podruhé přejdu také!" Pak kvůli nedostatečné koncentraci nevěnujete takové úsilí vejití do třetího oka, a to se vám může stát osudným.

Nejdříve se zapálí oheň. Když hoří hranice a plameny šlehají až pět metrů vysoko, člověk se neubrání představě procesů s čarodějnicemi - kolik lidí hloupost církve připravila o život za účelem získání jejich majetku. Hranice dohoří, uhlíky se rozhrabou do úhledného koberce a může se začít. Stojíte před svým novým a jedinečným rozhodnutím, na čáře před rozžhaveným kobercem o teplotě až 900 stupňů Celsia. Vždy musíte počkat, až jste si jisti, že jste svým vnitřním zrakem ve třetím oku, pak můžete vykročit. Díváte se přímo před sebe a jdete. Rozžhavené uhlí vám křupe pod nohama, ale nepálí. Dorazíte na konec, kde na vás čeká záchranná náruč vašich přátel. Procitnete, zmocní se vás nepopsatelný pocit a křičíte štěstím: "Já jsem to dokázal!"

Poté, co jsem prošel, dal můj známý nad koberec uhlí ruku, aby se přesvědčil, že to není podvod. Velmi rychle ucukl. Pak jsem mu ukázal chodidla, kde uviděl důkaz, že jsem se nespálil. Tak co? Jdete do toho?

 

Vladimír Ďurina