Banner nové Sféry

Tloustneme do zásoby

  • Napsal(a) prof. RNDr. Vladimír Karpenko, CSc.

Jíme, abychom žili, nežijeme, abychom jedli
Sokrates (469 – 399 př. n. l.)

Výrok v titulku bývá připisován jednomu z nejproslulejších starořeckých filosofů, jenž skončil svou životní pouť sebevraždou – byl k ní donucen politickou intrikou, a vypil číši bolehlavu. Zatímco jeho filosofické názory jsou doménou odborníků, úvodní věta žije v obecném povědomí, ovšem nelze tvrdit, že bychom se jí všichni řídili. Kdyby tomu tak bylo, nejspíš by dnes nebyla obezita tak rozšířená. Někteří vědci neváhají hovořit v pojmech „epidemie". To navozuje dojem, jako by obezita byla chorobný stav, podobně jako třeba chřipka. Něco na tom je, alespoň potud, že obézních osob přibývá, jako při epidemii nakažlivé nemoci, a s tím někdy až dramaticky narůstá výskyt chorob, které nadměrnou tloušťku často doprovázejí – cukrovky, nemocí oběhového systému. Hledání příčin této moderní metly však je obtížné, a s pokračujícími objevy je obraz spíš složitější.

Při tomto výzkumu opravdu není nouze o překvapení. Nedávno se spolehlivě prokázalo již dříve tušené, totiž, že určitou roli hrají endorfiny, což jsou látky opiové povahy, řečeno zjednodušeně, které ovlivňují vylučování hormonů. Výsledkem působení endorfinů je příznivé ovlivnění nálady, tlumení bolesti, prostě podobných stavů, jaké vyvolává například morfium. Ne nadarmo se endorfinům někdy říká „hormony štěstí", výstižnější však je patrně obrat „vyvolávající pocit štěstí". Ovšem zatímco endorfiny vznikají přirozeně v našem mozku, používání opiátů navozuje příjemný pocit uměle, a vyvolává závislost na této droze, jakož i jiných, například heroinu. Nedávno se ukázalo, že preparáty blokující aktivitu endorfinů snižují užívání morfia, heroinu a také alkoholu u osob závislých. Ostatně proto se tyto preparáty podávají, ale zjistilo se, že současně tyto léčené osoby jedí méně! Odtud názor, že nadměrné přejídání má jisté společné rysy s drogovou závislostí. Tedy, že přejídání se může stát návykem. Nebo je to už vrozené, a stačí jednou tento návyk „spustit" podobně, jako se to děje s drogami?

Není snadné odpovědět. Dr. Paul J. Kenny ze Scippsova výzkumného ústavu na Floridě se přesvědčil o tom, že závislost na jídle je mimořádně silná. Svoje pozorování učinil na myších, ale zřejmě je to u lidí podobné. Ve svém pokusu nechal myši živit se kromě standardního krmení, zdravého ale běžné chuti, také lahůdkami jako párky, sýrem nebo čokoládou. Myši rychle ponechávaly bez povšimnutí svoje dosavadní zdravé krmení – a tloustly. V dalším kole pokusu byly myši světelným signálem varovány, že dostanou elektrický šok, samozřejmě slabý, do nožiček. Ty, které navzdory lákavé nabídce zůstaly přece jen u standardního (a zdravého) krmiva, se po spatření světla rychle odklidily od krmení do kouta. Jejich obézní družky však pokračovaly v hodování lahůdek, a to navzdory elektrickým šokům. Touha po dobrotách zvítězila nad základním živočišným pudem, totiž snahou uniknout nebezpečí, které elektrický impulz představoval. Téměř současně učinil analogické pozorování dr. Barry Everitt (Universita Cambridge, Anglie), který ale navykl myši na kokain. Tím se opět dostáváme k předchozímu pozorování shodného, nebo přinejmenším velmi podobného, mechanizmu mezi drogovou závislostí a přejídáním.

Ale zas tak jednoduché to není – každý organizmus je doslova sbírkou hormonů, lidský samozřejmě také, jenže výzkum není tak snadný. Lidé nejsou laboratorní myši. Takže jak to vypadá u normálních lidí, alespoň z toho, co je zatím známo? Když nějakou dobu nejíme, dostáváme hlad, a v této fázi se v určité oblasti mozku zvyšuje právě koncentrace endorfinů – roste chuť na jídlo, a když začneme jíst, tyto látky zesilují příjemný pocit z potravy. Postupně, jak se žaludek plní, začne náš mozek vysílat naopak signály k potlačení chuti k jídlu, prostě máme včas přestat. To obstarávají především hormony leptin a také insulin, ten, který je klíčový pro štěpení jednoduchého cukru, glukosy.

Zatím to nevypadá složitě – naše tělo má tedy systémy regulující zájem či nezájem o jídlo. Problémem, jak odborníci konstatují, jsou jídla bohatá na tuky a cukry, právě taková, která jsou v dnešní době velmi rozšířená. Navíc mají většinou také lákavý vzhled. Výsledkem je, že taková jídla mohou doslova přemoci náš přirozený obranný systém chránící před obezitou, zeslabit, nebo téměř vyřadit signál „konec jídla". Ostatně, přiznejme si, že když nám po vydatném obědě nabídnou třeba čokoládový dort, obvykle zjistíme, že máme přece jen v žaludku ještě trochu místa. To je onen osudný práh, který má však každý z nás v jiné výšce.
Pokud opakovaně podléháme těmto svodům, začíná začarovaný kruh – s růstem tělesné hmotnosti se zeslabuje působení hormonů potlačujících chuť k jídlu, tedy leptinu a insulinu, tělo jich vylučuje víc, ale přesto je jejich účinek slabší. To není všechno – současně slábne účinek endorfinů, takže k tomu, aby se dostavil příjemný pocit z jídla, je třeba ho sníst více. Je to opravdu obraz hodně podobný drogové závislosti – obézní člověk musí jíst stále více, aby se dostavil příjemný pocit, současně nemá dost silný signál oznamující, že jídla už je dost.

Obraz se ale ještě zkomplikoval a podoba s drogovou závislostí vzrostla, když se ukázalo, že roli hraje i další hormon, dopamin. O něm je známo, že v drogově závislých osobách právě on vyvolává touhu po další dávce drogy. Řada odborníků soudí, že právě tento hormon odpovídá za vznik návyku na drogu. Ukázalo se, že lákavé jídlo vzbuzující silnou chuť, takové, jaké jsme popsali, tedy sladké nebo tučné, případně obsahující obě složky, také povzbuzuje tvorbu dopaminu v mozku. Opět se naznačuje podoba jídlo – droga. Navíc se ukazuje, že obézní osoby mívají v mozku méně center reagujících na dopamin, což prakticky znamená, že potřebují větší dávku jídla, co možná lákavého, aby se dostavil příjemný pocit. Podobně je tomu u drogově závislých, ať již na opiátech, kokainu, nebo alkoholu. Takže se dnes přijímá názor, že osoby, které mají menší množství receptorů na dopamin, jsou více ohroženy vznikem návyku na jídlo, v horším případě na drogy. Toto pozorování se potvrdilo na pokusných myších, o nichž byla zmínka – ty z nich, které se navzdory elektrickým šokům nechtěly odloučit od nabízených lahůdek, měly opravdu nižší hladinu receptorů dopaminu.

Výzkumy, které jsme naznačili, vedou k dalším otázkám. Například – mělo by se v případě obezity postupovat stejně, nebo velmi podobně, jako při léčbě drogové závislosti? Hned dodejme, že léčení drogově závislých osob je velmi obtížné a výsledek je nejistý. Nemalé procento z nich prostě zbavit závislosti natrvalo nelze. Co s obezitou? Jak konstatují někteří odborníci, je potřeba hledat v jídle něco, co nazývají „nikotinem potravy", tedy složku, která se na návyku podílí rozhodující měrou, podobně jako nikotin v cigaretách. Někteří soudí, že by to mohly být opravdu cukry, které se rychle tráví, takže může v krátké době vzniknout pocit prázdného žaludku. Jiní vědci soudí, že to nemůže být jediná složka a tvrdí, že rozhodující je zmíněná kombinace cukrů a tuků.
Je tu také třetí, malá skupina odborníků, tvrdících, že obezita a drogová závislost jsou v zásadě odlišné. Obecný souhlas opravdu nemají, jen jim někteří dávají za pravdu v tom, že označovat obezitu jako „závislost" a připodobňovat to k závislosti na drogách, není úplně šťastné. Ovšem fakt, že hormonální mechanismy jsou podobné, opravňuje do jistě použití tohoto termínu. A konečně další vědci zastávají názor, že my všichni jsme závislí na jídle, míněno podobně jako je tomu u drog, protože bez této závislosti bychom podle jejich názoru nepřežili. Ostatně Sokrates to vyjádřil první polovinou svého výroku.

Právě otázka našeho přežití vede další odborníky tak říkajíc ke kořenu problému. Co se v nás vlastně odehrávalo a odehrává? Naši dávní předkové během předchozích milionů let měli především výrazné mechanizmy podporující chuť, nikoli potlačující ji. Potravy nebylo vždy dost, a k přežití bylo nezbytné mít v těle zásoby energie, což jsou tuky a cukry. Bylo užitečné najíst se opravdu pořádně, obrazně řečeno „do zásoby". Zdá se, že to do jisté míry zůstalo – naše tělo je více nastaveno na přijímání potravy, než na její odmítání. Toto dědictví pak, jak vědci soudí, se snadno projeví v dnešní době při nabídce velmi chutných, současně však vysoce kalorických jídel. Tedy sladkých a tučných, která jsou doslova na každém kroku. Prvním krokem v boji proti obezitě je tedy odmítnutí těchto lákadel. Snadné to však není. Zkuste po výborném obědě odmítnout ten čokoládový dort ...

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.