Banner nové Sféry

Autoimunita

  • Napsal(a) MUDr. Lenka Hodková

Autoimunita je stav, kdy organismus napadá sám sebe, svoje tkáně a orgány. Jde o nepřiměřené, vystupňované reakce imunitního systému. Nemoci, které tímto způsobem vznikají, se nazývají autoimunitní. V současné době jejich počet narůstá a věda se usilovně snaží nalézt příčiny jejich vzniku i možnosti jejich ovlivnění.

Autoimunita, autoimunitní choroby

Autoimunita je stav, kdy je narušena regulace imunitního systému. Za normálních okolností imunitní systém chrání organismus před cizorodými činiteli, kteří se ho chystají zničit (bakterie, viry, paraziti). Také ho ale chrání proti nepřátelským buňkám zevnitř organismu, které se snaží uniknout imunitnímu systému – například nádorovým buňkám.

Za určitých okolností se ale organismus postaví proti vlastním buňkám a začne je ničit, jako by byly nepřátelské. Nedokáže správně rozlišit mezi vlastním a cizím.

Imunitní systém ničí choroboplodné zárodky nebo cizorodé bílkoviny, které vniknou do krve. Označujeme je jako antigeny. Vyvolávají v těle obranné imunitní reakce. Mohou vyvolat i tvorbu protilátek, čemuž říkáme imunizace.


Rozdělení bílých krvinek

T lymfocyty

Zajišťují buněčnou imunitu. Přímo se setkají s antigenem a zničí ho. Útočí pomocí cytokinů – tkáňových působků. Buněčná imunita způsobuje také alergické reakce a nepřijetí transplantátu. T lymfocyty likvidují zejména viry. Prakticky ale ničí buňky, které jsou viry napadeny, protože viry jsou nitrobuněční parazité. Svoji DNA nebo RNA zakomponují do nukleové kyseliny (genetického materiálu) dané buňky, čímž ji ovládnou a zlikvidují. T lymfocyty ničí stejným způsobem i nádorové buňky, protože mají jiné povrchové struktury. Pokud imunitní systém má narušenou funkci, pak nádorové buňky nejsou rozpoznány a mohou se nekontrolovaně množit.

B lymfocyty

Zajišťují protilátkovou imunitu. Po podráždění cizorodou látkou se přemění na plazmatické buňky a ty začnou vytvářet protilátky. Protilátky putují do celého těla, mohou likvidovat antigen prakticky kdekoli v organismu. Protilátky jsou specifické, likvidují jen ten antigen, proti kterému vznikly. Jde o gama globuliny. B lymfocyty likvidují bakteriální infekci. (T lymfocyty informují B lymfocyty, že se jedná o infekci bakteriální).

Imunitní systém má paměť. Díky ní pak stejný antigen zničí podstatně rychleji.

Autoimunitní choroby vznikají jako důsledek poruchy imunitního systému, a to obou složek – T i B lymfocytů. Při poruše buněčné imunity pak T lymfocyty napadají vlastní buňky, jako by byly infikovány viry, ničí je. Takto vznikají autoimunitní choroby, jako je například diabetes mellitus prvního typu, revmatoidní arthritida a jiné. Při poruše protilátkové imunity B lymfocyty produkují takzvané autoprotilátky, které ničí určité tkáně a orgány – například idiopatická trombocytopenická purpura. Při tomto onemocnění se autoprotilátky navážou na destičky a tento komplex je ničen ve slezině.

Medicínské výzkumy se snaží určit, co je cílem útoku autoimunity, který orgán nebo tkáň, dále se snaží objasnit mechanismy, které jsou zodpovědné za imunitní reakce (buněčná autoimunita nebo autoprotilátky). Je také důležité experimentálně určit, zda autoantigen aplikovaný do jiného zdravého organismu (pokusná zvířata) vyvolá tvorbu autoprotilátek u zdravého organismu. V poslední řadě se ověřuje, jak funguje pasivní přenos z jednoho zvířete na druhé.

Počet autoimunitních chorob narůstá. Patří k nim tato onemocnění: autoimunitní thyreoiditidy (Hashimotova thyreoiditida – zánět štítné žlázy), revmatoidní artritida, ateroskleróza, schizofrenie, autismus, alopecie (vypadávání vlasů), diabetes mellitus I. typu, celiakie, Sjögrenův syndrom (suchost sliznic), roztroušená skleróza, systémový lupus erythematodes, sarkoidóza, střevní záněty – ulcerózní kolitida a Crohnova choroba, myasthenia gravis, periferní demyelinizace – syndrom Guillaine- Barré, Grawes-Basedowova choroba, Addisonova choroba, atrofická gastritis, endometrióza, epilepsie, hypertenze, narkolepsie, některé typy hluchoty, uveitis, vitiligo, pemphigus, psoriáza, neutropenie, trombocytopenie, hemolytická anémie, poruchy reprodukce, polyglandulární syndromy a další...

Autoimunita může postihnout jakýkoli orgán, jakoukoli tkáň. Jediný orgán je postižen například u štítné žlázy, řada orgánů pak u SLE (systémový lupus erythematodes). U jednoho jedince mohou současně existovat různé autoimunitní choroby. Přítomnost jedné je riziko objevení se další. Například revmatoidní artritida je často doprovázena Sjögrenovým syndromem.

Jaké jsou příčiny vzniku autoimunitních chorob?

Není jediná příčina, jde o takzvané multifaktoriální onemocnění. Příčin je celá řada, mohou se kombinovat. Jedním z faktorů je dědičnost. Dědí se sklon k autoimunitě. Kromě genetických faktorů roli hraje imunita, zejména pokud existuje defekt imunoglobulinů IgA nebo komplementu. Dalším faktorem je otázka hormonů. Estrogeny zapříčiňují vznik autoimunitních chorob. V neposlední řadě se na vzniku autoimunity podílejí i faktory z vnějšího prostředí (viry, léky, chemické látky, UV záření).

Genetiku můžeme vystopovat nejméně po pět generací.

Někteří lidé s genetickými předpoklady onemocnět ale nemusejí. Je potřeba přítomnost ještě dalších vyvolávajících faktorů. Například HLA – DR3 antigen svědčí pro výkonný imunitní systém, HLA – DR7 antigen pak ukazuje na málo výkonný imunitní systém. Lidé s výkonným imunitním systémem jsou ale velmi náchylní k autoimunitním chorobám. Bechtěrevova choroba má gen HLA – B 27. Až 98 % pacientů s touto chorobou ho má pozitivní, přesto onemocní jen 5 – 20 procent. Preventivními opatřeními se dá vyhnout dalším spouštěcím mechanismům, které vyvolávají autoimunitní onemocnění (například infekce, očkování).

Defekty imunitního systému mohou také přispět ke vzniku autoimunitních chorob. Zejména u defektu IgA – slizničního antigenu, je častá náchylnost k alergiím, častým infekcím, autoimunitním chorobám, k nádorovým onemocněním. Při defektu IgA dochází ke snazšímu průniku antigenů do organismu dýchacími cestami, trávicím traktem. Také tímto způsobem do organismu mohou proniknout látky podobné struktury jako určitá vlastní tkáň, čímž vyvolají reakci imunitního systému, který ničí jak antigen, tak vlastní tkáň.

Defekt komplementu (soustava krevních bílkovin označených C1, C2...C9) je dalším faktorem pro vznik autoimunity. Postupně dochází k aktivaci jednotlivých složek až po C9. Navážou se na antigen nebo nádorovou buňku, C9 pak proděraví buněčnou membránu a buňku zahubí. Takto působí například proti původci meningitidy Neisseria meningitidis. Děti s defektem komplementu – frakce C9 mohou často onemocnět bakteriální meningitidou. Defekt složky C1q pak mají systémový lupus erythematodes.

Naše tělo obsahuje ještě regulační autoprotilátky, které udržují přirozené a škodlivé v rovnováze. Pokud je defekt přirozených autoprotilátek, pak stoupají pro organismus nebezpečné protilátky proti vlastní tkáni. Narušení rovnováhy mohou způsobit bakterie, viry, stres, léky a jiné faktory.

I hormony mohou narušit imunitu

Hormony jsou dalším faktorem, který stojí za vznikem autoimunitních chorob. Autoimunitní choroby se vyskytují častěji u žen než u mužů, a to v rozmezí 12 – 45 let věku. Jsou vázány zejména na estrogeny. První autoimunitní projevy se mohou vyskytnout v období menstruace, dále při užívání antikoncepce nebo v těhotenství. To samo o sobě může projevy zhoršit, zlepšit nebo stav zůstane beze změn. Po porodu často pak dochází ke zhoršení či novému vzplanutí autoimunitních onemocnění, protože v tomto období převládne zase estrogen nad progesteronem. Ženy mají i výkonnější imunitní systém. Čím silnější imunitní systém, tím větší sklon k autoimunitním nemocem.

Zevní spouštěče autoimunity

  • viry
  • bakterie
  • paraziti
  • chemické látky
  • očkování
  • psychika
  • a jiné

Například virus hepatitidy C může přispět ke vzniku autoprotilátek, které poškozují ledviny, nervový systém, kůži. Virus hepatitidy B způsobuje autoimunitní onemocnění polyarteritis nodosa, EB virus jako příčina infekční mononukleózy může způsobit revmatoidní artritidu, systémový lupus erythematodes nebo roztroušenou sklerózu. Cytomegalovirus – CMV – infikuje imunitní buňky, ničí krevní destičky. Streptokok způsobuje revmatickou horečku. Borelie nastartuje autoimunitní proces, často je spouštěčem roztroušené sklerózy nebo revmatoidní artritidy. U Bechtěrevovy choroby, která má genetický podklad v antigenu HLA B 27, mohou jako spouštěč působit chlamydie, yersinie, shigelly. K dalším infekcím, které mohou indukovat tvorbu protilátek, patří i hepatitis A, příušnice, spalničky, zarděnky, AIDS, chřipka, plané neštovice, trypanosoma.

Z chemických látek může jít především o léky (jakýkoli lék může být spouštěčem autoimunitních onemocnění), dále barvy, laky, automobilový olej, silikonové implantáty, chemikálie v pracovním prostředí. Kouření může stát za takzvaným Goodpasteureovým syndromem, při němž dochází ke vzniku autoprotilátek proti buňkám plic a ledvin. Projeví se krvácivým kašlem a krví v moči.

Dalším spouštěčem autoimunitních chorob je i očkování. Například očkování proti hepatitidě B může za vznik neurologického onemocnění syndromu Guillaine-Barré, stejně tak i očkování proti chřipce může vyvolat tuto nemoc, při níž se vyskytují obrny dolních i horních končetin. Trojvakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám může vyvolat autismus.

Před propuknutím autoimunitních nemocí můžeme často vystopovat stresovou zátěž.

Jaká je léčba autoimunitních chorob?

Klasická medicína využívá zejména nesteroidní léky. Jako první byl použit aspirin – kyselina acetylsalicylová, dále se používá například ibuprofen, piroxicam, nimesulid. Tyto látky tlumí bolest, horečku. K nežádoucím účinkům patří pálení žáhy, vředy, krvácení. Další v pořadí se používají kortikoidy. Také snižují teplotu i bolest, sedimentace se dostává na normální hodnoty. Mají ale spoustu nežádoucích účinků, zejména při dlouhodobém užívání. Nejčastěji je to hypertenze, osteoporóza, akné, atrofická kůže, diabetes, virilizace (zmnožení ochlupení), měsíčitý obličej a další. V poslední řadě se pak používají imunosupresiva, což jsou látky, které tlumí nežádoucí projevy imunity. Sníží se tvorba autoprotilátek a T lymfocytů. K této skupině patří cyklofosfamid, který je účinný u mnoha autoimunitních chorob, dále azathioprin a metotrexát (zejména u revmatoidní artritidy). Pozor na preparáty, které mohou imunitní systém stimulovat (echinacea, betaglukany a jiné). Je kontraproduktivní stimulovat imunitní systém, když on sám je hyperreaktivní.

Klasická medicína si je vědoma, že mnoho pacientů má spoustu příznaků, jež můžeme počítat k autoimunitním potížím. Mnohdy se ale nenajde laboratorní odezva. Autoimunitních chorob je více, než si uvědomujeme a než můžeme diagnostikovat a klasifikovat. Z pohledu celostní medicíny si v poslední době začínáme uvědomovat mnohé souvislosti. Ze své praxe mohu uvést spojitost mezi borelií, chlamydií, parazity, EBV, CMV, očkováním a autoimunitou. U všech pacientů se spuštěnou autoimunitou pak jde ruku v ruce intolerance lepku (který sám, nebo i jeho metabolity, dokáže toxicky působit na různé tkáně) a bílkoviny kravského mléka – kaseinu. Vcelku dobře můžeme ulevit postiženým od jejich potíží, odstranit z těla mikrobiální zátěže, které autoimunitu vyvolaly. Avšak není stoprocentně jisté, že potom dojde k úpravě funkce imunitního systému. Dost často nastartovaná autoimunita v organismu přetrvává. Proto se nedaří ani přírodní cestou u těchto pacientů vyřešit jejich alergické problémy. Domnívám se, že po důkladné detoxikaci organismu od všech zátěží (chemických, fyzikálních, psychických – včetně vadných psychických programů, a dalších) nebude v těle nic, co by imunitní systém dráždilo a nutilo ho nadměrně reagovat, a proto by to mohla být cesta, jak vrátit organismus do normálu. O přetrvávání autoimunity po odstranění vyvolávající příčiny ví i klasická medicína.

Více z této kategorie: Zdroje flavonoidů »

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.